Deníček poutníka Hrocha
14.5.2016 - Výlet na Bacín

Letos jdeme na Bacín poněkud později. Už není mráz, ani sníh, ani ledovka. Přesně na 700. výročí narození Karla IV. jsme našli jediný volný termín, kdy si můžeme vyrazit na bájnou horu, nejvyšší v Českém krasu. Sraz byl domluven na půl devátou u pokladen na Hlavním nádraží. Obával jsem se počasí, protože hlásili ošklivo, zimu a déšť, ale realita byla nakonec úplně jiná. Organizátorem byl jako obvykle Zbultran, ovšem postarali jsme se o pořádnou medializaci, aby se výletu mohlo zúčastnit co nejvíce lidí. Těšil jsem se na davy výletníků a poutníků, co se pomalu nevejdou do jednoho vagonu. Těšil jsem se, jak si pořídíme hromadnou jízdenku s ohromnou slevou. Jak bude veselo. Nakonec se to podařilo, přestože se výletu účastnilo pouze nejdrsnější jádro. Tedy Zbultran, Ajka, Jindra, Péťa, Matýsek a já. Vlastně ještě jedna poutnice, ale ta k nám doskotačila později.

První veselost nastala u pokladen, kdy si Ajka objednala skupinovou jízdenku pro dva do Litně a měla velkou radost, že je to tak levné. Nakonec se zjistilo, že bychom museli vystoupit v Libni, protože slečna pokladní špatně slyšela jméno naší cílové zastávky. Pak to opravila a Ajka byla ráda, přestože platila o dost více. Pak si šel zakoupit skupinovou jízdenku pro dvě osoby i Zbultran. Jaké ovšem bylo jeho překvapení, když platil o něco více, než Ajka, přestože tvrdošíjně uplatňoval slevu, odkazujíc se na držení Opencard. Vysvětlilo se to. Ajka totiž dostala jízdenku pouze pro jednu osobu. A tak bylo třeba vytisknout novou. Nakonec jsme získali i speciální barevné jízdenky pro děti a po půlhodině jsme kvapem vyrazili na nástupiště, aby nám to nakonec ještě neujelo.

Měli jsme ještě několik minut a tak bylo možné vytvořit sousoší se sirem Nicholasem Wintonem. Pak jsme obsadili polovinu horního patra modrého elefanťáku a pak už se jelo. Degustovali jsme dobré čokolády, ale i malé lahvičky se Znovínským veltlínem, jen tak na zavínění. Nastoupila škola a vypadalo to, že by si dali také. Nakonec jsme vyskákali v Zadní Třebani, kde na nás čekal přípoj. Mazali jsme podchodem, jak disienti v jednom filmu, kde je honila bezpečnost (myslím VB). Obsadili jsme část vagónu skleník a čekali na posledního poutínka, Laďku, která přijela vlakem od Berouna. Našli jsme se, naskočila a vyrazili jsme na poslední část ranní cesty vlakem. Bylo veselo, ale dávali jsme pozor, abychom nepřejeli, resp. aby nás vlak neodvezl zase jinam, jak už se nám to jednou povedlo. Ale to bylo v zimě, kde byl všude sníh a všechno vypadalo stejně, dnes jsme málem vystoupili brzo, to, když Zbultran vytrhnul zamčené dveře.

Na revitalizované zastávce jsme vykonali startovní foto a vydali se po modré TZ, která nově vede mimo hlavní silnici, což je bezpečnější. Došli jsme až k našemu oblíbenému obchodu, kde mají teplou sekanou a další dobroty a tam jsme se občerstvili. Nyní již po zelené TZ se vydáváme do dlouhého táhlého kopce, kdy cestou obdivujeme věnec, koně, Karlštejn, brouky, naháče na louce a probouzející se přírodu. Na vrcholu stoupání dáváme první dospěláckou láhev vína, kterou nese Laďka a to Muscat od moravského vinaře. Péťa už nechce šlapat a tak se nechá nést, Jindra má speciální šátek a tak je nošení lehčí. Z nedaleké střelnice k nám doléhá zvuk střelby a já se obávám, abych to nechtl, jako nejvýraznější člen výpravy. Pak to vezmeme po poli, které nevypadá osetě a jde se po něm dobře. Objevuji polodrahokam, který se v mé ruce promění v obyčejný kámen. Asi jsem na něj neměl sahat.

Před námi se objevuje majestátní kopec s čupřinou ze vzrostlých stromů. Bacín. Musíme se k němu vyšplhat, abychom si zasloužili jeho svatost. Jde se o poznání lépe, než v zimě. Užívám si to. Sluníčko, vůně i energii. Dojdeme až k průrvě či snad jeskyni, kde se obětovalo a vlastně obětuje i dnes. Provedeme obřady a celé to zapijeme skvostným jakostním Dornfelderem z ročníku 2015, samozřejmě Znovínským. Posvačíme a vyrazíme na další cestu. Po loukách a polích, až na cestu a silnici, kde se opět napojíme na zelenou značku. Ta nás dovede až do lomu Homolák, kde se v zatopené části někteří z poutníků osvěží. Za námi motorkáři konají roztodivné kousky tam, kde jsme před časem s kamarády dělali totéž, ovšem bez motorek. Opět pokračujeme dál, nyní po neznačené cestě, ale správným směrem. Možná. Dojdeme klesáním až na silnici a protože jsem lehce dezorientován, zavedu skupinu na druhou stranu, než kam máme jít. Prodloužíme si trasu o necelých půl kilometru, ale nikomu to nevadí. Možná. Kolem nás proudí auta a motorky a my se ploužíme do kopce, až opět narazíme na zelenou značku, která odbočuje do polí a do ještě většího kopce. Vyšplháme až k vodárně pod krásným stromem, na rozcestí značek Pod Vinnou. Zde si odpočineme. Dáme Neuburské, jakostní, suché, 2015, znovínské, báječné, osvěžující. Povídáme si a je nám dobře. Prostě pohoda, klídek.

Pokračujeme po žluté a zelené. Až do obce Tobolka, kde mají krásný rybníček, váhu, na kterou nestačíme, opravenou kapličku a hlavně tříděný odpad, který se líbí Matýskovi a bezchybně třídí jednotlivé láhve a odpadky. Jdeme dál, opět pouze po žluté, chvíli po silnici, pak po lesní cestě, překonáme závoru a klesání a objížďkou (je tam totiž soukromý pozemek) dojdeme až k pramenu Koda. Zde se řádně posilníme chladnou vodou a vyrážíme na poslední úsek do Srbska. Vzpomínáme na blátivé klouzání v šíleném kopci. Naštěstí dnes je sucho a tak se jde dobře. Poslední desítky metrů lákáme děti na dobroty v restauraci, aby tam došly. Povede se nám to a dokonce získáme i pěkný stůl, ke kterému se všichni vejdeme. Dáme si dobroty, ale moc se nezdržujeme, protože nám jede vlak domů, tedy do Prahy. Původní myšlenku, že se zastavíme na Náplavce, na slavnosti růžových vín, necháme na jindy. Můj první výlet po operaci byl poněkud náročný i pro mě, natož pro Matýska a zejména pro Jindru, která většinu cesty táhla Péťu na zádech. Klobouk dolů a zase někdy příště, snad se to povede.

Deníček Zbultranův a fotografie jsou TADY.

23.4.2016 - Libeňské posvícení

Je sobota ráno a po včerejším uzení se mi nechce vstávat, hýbat se a vlastně ani mluvit. Ovšem musíme připravit těsto na placky a také divadlo na pohádku. Naštěstí nejedeme daleko, jen dolů, do Libně. Koná se tu další ročník Libeňského posvícení. Hlavní celebritou je secesní kostel svatého Vojtěcha a kolem něho se vše točí. Přijedeme na místo, domluvíme se na umístění hrošího stanu a začneme vybalovat. Potkáváme hromadu známých z celé republiky a je to veselé setkávání. Ve stánku benešovského pivovaru Ferdinand uzřím Vaška Vyvadila a je mi jasné, že si dám JEDNO skutečné pivo. Připravujeme kamna na pečení placek, řešíme ozvučení pohádky a vítáme se s Liborem.

Zbultran s DP a Petrou jsou dneska na Libušínské bitvě a zde je jejich deníček. Pan Berka je zase v Brandýse na zámku a vítají tam císaře. My pečeme placky a lidi to baví. Kousek od nás jsou roztodivné atrakce, které nepotřebují elektřinu a dýchají nostalgií zašlých časů. DJ nám k tomu všemu hraje rozličnou muziku a u kostela Tomáš nafukuje krásné balónky a je tam i tombola. Přesně v 15 hodin svolávám děti na plácek pod atrakcemi na pohádku a sejde se jich opravdu hodně, až nemáme kde hrát, ale poperu se s tím a dobře to dopadne a je svatba. Odpoledne začne trochu poprchávat, ale naštěstí máme bytelný stan. V šest večer zase naložíme auto a vrátíme se domů. Začne konečně pořádně pršet. Prostě pohoda. Děkujeme za pozvání, moc jsme si to užili. Tak zase příště :)

3.4.2016 - Pražský hrad a Letňany

Tak, je tu jaro a s ním i lepší počasí. Proto jsme přijali výzvu a sešli se před devátou hodinou dopolední na Kobylisích. My tam dorazili včas, Děda Prokop s velkým předstihem a ještě stihnul sprdnout nějakého nevychovaného bezdomovce a Pokladi, tedy Petra se Zbyňkem dorazili akorát na čas. Po bouřlivém přivítání, kdy to vypadalo, že jsme se léta neviděli, jsme počkali na tramvaj číslo 17, která nakonec dorazila pěkně nízkopodlažní, obsadili jsme zadní prostor a dojeli až na zastávku Čechův most. Tam nám po chvilce jela pětka a ta nás vykopla kousek od Strakovy akademie. Přeběhli jsme na ostrůvek, který již byl notně obsazený a počkali na 22. Do první jsme se nedostali, ale do té druhé už celkem ano. Jen Péťa z toho měl lehké trauma, protože nikam neviděl. Vystoupili jsme u Hradu, ale pak zase naskočili a dojeli až na Pohořelec, abychom si cestu ku Hradu pořádně užili.

Cesta ku Hradu byla poměrně volná, sluníčko krásně prohřívalo vzduch a dělalo skvělou atmosféru. Dostali jsme se až k první bráně a tam to již pěkně houstlo, všichni čekali na příjezd císaře, prodrali jsme se boční otevřenou branou do Hradu a šli rovnou až ke katedrále, kde bylo i honosné pódium, tam začínala fronta do Starého královského paláce, do které jsme se postavili a dobře jsme udělali. Zanedlouho odbila desátá a my se dostali do hradních útrob. V mohutném štrůdlu jsme byli posouváni mezi provazy a prošli jsme si všechny přístupné místnosti, pokochali se pohledem na sváteční Prahu. Jezdeckými schody jsme palác opustili a rovnou se vydali do další fronty na katedrálu. Ta již byla poněkud delší.

Ovšem interiér katedrály za to čekání opravdu stál. Prostor byl prodchnutý vůní kadidla a slunce se pasírovalo skrz barevná vitrážová okna a vytvářelo roztodivné obrazce na stěnách a zemi. Prošli jsme si celou katedrálu a já si užíval přítomnost světců a vůbec předků, kteří nám toho tolik odkázali a my si toho tak málo vážíme. Tedy, alespoň někteří z nás. Chtěl jsem se v klidu pomodlit v jedné z dřevěných lavic, ale všechny byly sevřeny krouceným provazem a nedostupné pro člověka pokorného. A tak jsem modlitby díků odřívala jen tak za posunu v hroznu dychtivých návštěvníků. Pak nás proud lidí vyplivl opět ven a my prošli kolem pódia, kde hrála Hradní hudba, k bazilice svatého Jiří. Zde jsme zjistili, že fronta na vstup čekajících návštěvníků sahá až ke zmíněné katedrále, že pokračovali jsme ulicí Jiřskou dále ku purkrabství nejvyššímu. Zde jsme zřeli, že fronta do Zlaté uličky podobně je dlouhá a tak vynechali jsme i tuto kratochvíli.

Zastavili jsme se u okna do purkabství, kde býval vhled do atria. Nyní tak je pohled na štěrkem vyzdobené nádvoří, jen kašna zde zůstala. Sebrali mi mnoho let dětství, kdy jsem s kamarády na kulaté lavici byl přítomen bojovému rozdílení jednotlivých místností v baráku. Tedy v Domě českoslovených dětí, krátce DČD. V tom domě se totiž skrývalo množství místností, každá jiná a jinak úžasná. A ve většině z nich jsme drželi službu, aby se návštěvníkům dostalo té nejlepší pomoci. Největší bitva bývala o Hudbu, Velký společenský sál či o Hernu. Vzpomínám si na stovky dnů, co jsem prožil v našem baráku, kdy jsem se doplazil po Starých zámeckých schodech, v šatně se převlékl do pionýrského kroje a na poslední chvíli šel do Atria. Kolem sgrafit, na kulatou dřevěnou lavici. Už tu nejsou ani sgrafita, ani lavice. Dávný závan radosti dětí, co přišly na Purkrabské slavnosti, se tiše ozývá v zákoutích vyčištěného nádvoří. Smutně na to kouká bronzové Mládí s vyleštěným přirozením.

Zde se potkávám s dávnými kamarády ze šermířské skupiny Kadeti, se kterými jsme kravili právě na purkrabkách. Pamatují se, jsou starší, ale pořád jim to jde, jsou tu i kamarádi kejklíři a hudebníci. Pokračujeme dál, pod Černou věž, co bývala Zlatou ještě před velkým požárem. Pak uhneme do zahrad, snad je projdeme, mělo by to jít. Je krásně a sluníčko se do nás pěkně opírá. Dokonale vysekané trávníky se pokusí pohnojit Matýsek a ostraze se to moc nelíbí, ale je jí to prd platné. Péťa je ovšem vyhnán i s maminkou na nedaleké toalety. Nakonec dojdeme až k zátarasu, zahrady nejsou průchozí z důvodu naší bezpečnosti. Musíme se poněkud vrátit a po Plečnikově schodišti vydusat ke katedrále. A pak až před Hrad a do ulice Nerudovy. Cestou potkáme potulného barda, tedy Jirku Wehleho, který má nové CD a tak ho získám i s věnováním. Dojdeme do krčmy U sedmi švábů a obsadíme celý stůl a poručíme si dost jídla i pití. Je tu šero, ale naše oči si postupně zvyknou.

Nakonec seběhneme až na Malostranské náměstí a vběhneme do tramvaje, co nás doveze na metro. Dojeme do Letňan, ke Zbyňkovi a Petře. Pracuje se tu, ale nám s dědou Prokopem to nevadí, popíjíme šampus a radíme a je nám veselo. Kluci pomáhají a hlavně Jindra. Tu baví dláždit a vůbec není sprostá (jako dlaždič). Užijeme si podvečer jako celý den. Prostě pohoda s přáteli, děkujeme.

A co napsal a nafotil Zbyněk?

19.3.2016 - Oslavy 120 let el. dráhy v Libni

Je sobota dopoledne a jedeme jen kousek, na Elsnicovo náměstí, kousek od libeňského zámečku, kde jsme se před čtyřmi lety s Jindrou brali. Dnes se na náměstí koná velkolepá oslava při příležitosti 120. výročí zahájení provozu elektrické dráhy z Prahy až do Libně a Vysočan. Může za to pan Křižík. Připomínáme si dobu secese a tak sháním pěkné oblečení. Mám ovšem se svojí postavou poněkud smůlu. Všude mají věci jen na prcky. Nakonec mi pomohou v Městských divadlech pražských.

Akce se koná až odpoledne, ale my sem směřujeme už na desátou a děláme dobře, protože pak se sem už nedostaneme. Roste tu velké pódium, množství stánků s rozličnými dobrotami i dárky. Pro naše modelky je připraven velký stan, aby se mohly v klidu a nepozorovány převlékat. Je tu množství lidiček v dobových kostýmech, vojsko i četníci. Začíná to tu žít a přesně v jednu hodinu odpolední to celé zahajujeme slavnostní salvou.

Program je pečlivě vyvážený, bohatý, veselý a pestrý. Všichni příchozí a že jich se tu sešla hromada, si přijdou na své. Jezdí historické tramvaje, hudba hraje, módní přehlídka je okořeněna přepadením lapkou a jeho zneškodněním četnictvem. Chudák pan Berka. Se soumrakem akce končí a nad prázdnícím se náměstím se vznáší duch spokojenosti, nadšení a radosti. Tak zase příště.

18.1.2016 - operace páteře

Vím o tom už poměrně dlouho. Tedy, o konkrétním termínu operace. Dlouho se to odkládalo z důvodu možného rizika neúspěchu. V létě jsem si došel na Centrum bolesti, dostal nové bobule a nakonec i žádanku na neurochorurgii. Na Homolku. Pan doktor Prokop se dlouho nerozmýšlel, když spatřil moji magnetickou rezonanci. Nabídl mi operaci před Vánoci, ale to jsem odmítl z důvodu velkého zaneprázdnění a domluvených akcí. Proto jsem si po Novém roce oběhal předoperační vyšetření, v pátek se došel nahlásit a provést všechno papírování, abych se v neděli objevil odpoledne a šel si rovnou lehnout na pokoj 754. Doprovázela mne Jindra a já byl rád. Moc jsem se bál, jak operace dopadne. Na pokoji jsou dvě postele, já mám tu u okna. Veselý pan Mareček mne na pokoj uvede a ukáže vše potřebné. Seznámím se s panem Karlem na druhé posteli, který by už dávno byl doma, ale protože měl doklady zamčené v sejfu na sekretariátu, musel čekat do pondělí. Trochu pech.

Pak Jindra odjede a já tu zůstanu sám. Máme na pokoji televizi a jsem bez wifi, musím se přihlašovat přes data. Snažím se komunikovat alespoň na Facebooku a pomocí sms. Celkem to jde a baví mě to. Jsem převlečený do pyžama a postel je dostatečně dlouhá. Venku je už tma, když nám přivezou večeři. Pečené kuře, chleba a okurku. Vychutnávám si to vestoje u okna. Ten chleba je vážně výborný. Uprostřed debužírování přijde sestra, musíme vyplnit nějaké papíry a také mi vezmou krev, protože mám vysoké jaterní hodnoty a mohlo by to zhatit operaci. Ostatně personál, tedy všechny sestry i lékaři a všichni ostatní, tu jsou moc příjemní a dost mi to pomáhá. Nakonec dojím večeři, aniž bych tušil, že je to na dlouhou dobu poslední jídlo. A aby toho nebylo málo, ještě dostanu čípky, abych si tu dobrotu dlouho neužil.

Noc přečkám celkem v pohodě, ráno je budíček v šest hodin. Dostanu další oblbovací prášek, vykonám ránní hygienu a závidím snídani svému kolegovi. Pak dostanu slušivý lehký přehoz, musím se svléknout a čekat na posteli, až si mne odvezou. Je to tu. Potetovaný mladík mne veze k výtahu, snažím se zakrýt nervozitu lehkým vtipkováním, ale asi mi to moc nejde. Mladík se totiž nesměje. Dojedeme až k operačnímu sálu, kde si přelezu přes takové speciální výdejní okénko na druhé lůžko, pak mě odvezou na sál, kde mi něco píchnou do ruky a pak mám dýchat z hluboka do masky. A pak? Pak si už nic nepamatuju. Vlastně, pak se probírám na pokoji číslo 754, vedle sedí Jindra.

Pondělí spíš prospím a musí to být se mnou zábava. Proto nechápu, že tu Jindra vydržela až do pozdního odpoledne. Mezitím, než mě zašili, se vyměnili spolunocležníci, z pokoje s intenzivní péčí se sem nastěhoval nový pán. Po práci se za mnou zastavil ještě Zbyněk, asi chce vidět ležícího Hrocha, mám radost, že si můžu povídat, ale pořád se mi ještě chce spát. A taky bych si dal něco k jídlu. Ale mám smůlu, ani oběd, ani večeři nedostanu. Prý bych mohl blinkat. Rána mě při každém pohybu pěkně bolí. Nesmím vstávat z postele, dostanu bažanty, které jsem v životě neviděl - papírové. Bojím se, že prosáknou, ale uvnitř je nějaký písek, který moč promění na gel. Modlím se, aby mi to šlo, abych nemusel dostat cévku. Jde mi to náramně a nestačí odnášet bažanty do tříděného odpadu. Rehabilitační sestra mne poučí, co mám a nemám dělat a že zítra poprvé vstanu z postele. Moc se na to těším, už mě ležení nebaví. Navíc ze mě trčí hadice s nádobou na odkapávající krev a nepořádek z rány. Není to pohodlné.

V úterý konečně dostávám snídani. Chleba a paštiku. A také bílou kávu. Nepil jsem ji asi sto let a je to zážitek. Vychutnávám si paštiku a báječný chléb. Vím, že nemám hltat, protože po dlouhé hladovce by se mohl žaludek zbláznit a já celý den nic nejedl. Po snídani je tu rehabilitace. Dostanu pokyny, jak cvičit a rovnou to provádíme. Pěkně to bolí. Pak se převrátím a speciálním chvatem se postavím na nohy. Vůbec se na to necítím, ale bojím se upadnout. Naštěstí tu je chodítko, co vypadá jako řečnický pultík. Obejmu ho a udělám první nesmělé krůčky, jako malé dvoumetrové dítě. Pak jdeme ven, na chodbu. Projdeme se, mohu dělat delší kroky. Dojdeme až ke krásným obrázkům od jednoho pacienta, kochám se jimi, ale pak se musíme zase vrátit, aby toho nebylo moc. Mám toho dost. Až nad hlavu, ale baví mě to.

V dalších dnech se situace opakuje s tím rozdílem, že k snídani mám vařené vajíčko nebo šunku nebo termix. K obědu pak guláš, pečeni a k večeři třeba zemlbábu. Pokaždé jím u okna a pozoruji cvrkot za ním. Jindra za mnou přijede vždy o půl desáté, přestože návštěvy jsou až od desíti. Včera s sebou dokonce vzala babičku a byla to legrace. Moc jsme si to užili. Byla tu i Ajka a donesla mi směs vynikajícíh oříšků na posílení imunity a proti trdomyslnosti. Dnes dorazil i děda Prokop a přivezl s sebou dva hrochy, tedy figurky. Jeden je na zádech, prý před operací a druhý juchá na hlavě, tedy je po operaci. Taky se ukáže Zbyněk s Petrou a přinesou mi láhev Metaxy a dokonce se objeví i pan Berka s pivkama a ovocem a Zuzanou. Je tu veselo. Tady mne navštíví Vojtěch a kolegové Zbyňka Ruda a Rosťa, ten mi přinese láhev archivního Veltlínu ze Znovína. Škoda se s těmi prášky a injekcemi nemám na alkohol chuť.

Ve čtvrtek večer mi volá Jindra, že babičku odvezla sanitka do nemocnice, něco s dýcháním, není to s ní dobré, dost se o ní bojím. A to jsem s babičkou před chvíli mluvil po telefonu a zněla celkem v pohodě. Nechápu. V pátek dopoledne mě mají propustit do domácího léčení. Pojedu vleže sanitkou, to bude jízda. Dostanu propouštěcí zprávu a došourám se k výtahům a pak k sanitce. Překvapuje mne, jak blbě se mi chodí, snad se to zlepší. Jízda je pekelná, zejména, když pan řidič brzdí nebo akceleruje. Držím se křečovitě lůžka. Doveze mne před barák, kde už čeká Jindra a jedeme do nemocnice za babičkou. Jsem moc rád, že mě tam žena vzala. Chtěl jsem babičku znovu vidět a udělat jí křížek. Doufám, že jí to pomůže. Moc jí přeji brzké uzdravení a už teď se těším, jak nám bude veselo. Pak mě odveze Jindra zase domů, jdu si lehnout, mám toho až nad hlavu. Usínám jako malé kotě a nechám přírodu, ať léčí.

2.1.2016 - Tradiční výlet Valečov

Máme za sebou oslavu Silvestra a také vítání nového roku a myslím, že se to opět povedlo dokonale. Dokonce nám na půlnoc napadl čerstvý sníh, prakticky první v této zimě. Dnes je sobota a my se musíme vykopat z vyhřátých pelíšků, pořádně se obléci, naskákat do auta a dojet na parkoviště pod hradem Valečov. Jede s námi Zuzana a Petr M. Ostatní, tedy organizátor Zbultran, Petra, DP a Laďka, jedou modrým autem. Po cestě si telefonujeme a přesto, že jedeme se zpožděním, jsme na místě první. Vítáme se bouřlivě a dáváme si rautík za auty, tedy vínečko a sýry s chlebem. Je to příjemné, neboť jsem nestihnul snídani.

Chvíli před devátou ranní doráží i Ivošek s mohutným pejskem Kubíčkem, jsme komplet a můžeme vyrazit na cestu. Během prvních metrů zjišťujeme, že to pěkně klouže a já se obávám, co na to řeknou moje záda. Ostatně, díky nim, je dnešní trasa poněkud krátká, vlastně díky Zbultranovi, který ví, že bych delší trasu prostě nedal. Jdeme na Valečov, je za deset minut deset, kdy otevírá kiosek pod hradem. Pan Mašín chce turistickou známku a tak bere za kliku, ale obsluha ji z druhé strany drží a tak se přetahují. Nakonec se mu podaří dveře otevřít a obsluha protestuje, protože nechce obchodovat. Ještě je brzo.

Pokračujeme na Valečovské skalní světničky, je to tu takový hobitín, do jedné vlezeme a fotíme se, zapálíme svíčku, aby bylo v krbu teplo a světlo. Dáváme další víno, tentokrát templáře a je to radost. Značka nás vede dál, dáváme pozor, abychom s sebou nešvihli, klouže to. Stále po červené, chvíli po silnici a pak zase do lesa, pěkné klesání, ale v hlubokém sněhu to jde. Zastavíme se na víno a báječný koláč od Kačenky. Začíná sněžit a je to pohádkové. Pokračujeme do kopce, pod zříceninu Klamorna. Musím si dát další prášek, záda už stávkují. Projdeme Píčův statek a také zkontrolujeme studánku, která je v dost špatném stavu. Nakonec vyfuníme až nahoru a kocháme se blízkými rozhledy. Ty daleké nám zahaluje mlha a sněžení.

Potkáváme novoroční turisty, mladé, starší. Všichni jsou v pohodě. Dojdeme až ke Drábským světničkám, překonáme příkré schody pomocí řetězu a lana. Je to dramatické. Pak si sedneme pod přístřešek, dáme RM 2009 a společnou fotografii. Někteří jdou nahoru na zříceninu. My ostatní je povzbuzujeme zdola. Pak nám je ale zima a chystáme se na další postup. Už víme, že na Krásné vyhlídce mají zavřeno, jeden pán nám to s radostí prozradil. Projdeme Studený průchod, krásné místo a fotogenické. Dojdeme až k restauraci, je opravdu zavřená a dokonce na prodej. Uvažujeme o podnikatelském záměru a pak toho necháme. Vracíme se po silnici a zelené značce. Teď už je to brnkačka, spíše z kopce a už to tolik neklouže. Jen tu jezdí auta.

Dojdeme až do Zásadky, kde na nás mrkne restaurační zařízení. Máme radost a vrhneme se dovnitř. Mají Rohozec a taky gulášek a polévky a tak jsme spokojení. Dáváme si občerstvení a užíváme roztopený krb. Ani se nám nechce vstávat, ale musíme, ještě nás čeká cesta domů a vysvobodit babičku od hlídání. Zbyněk s Petrou za nás zaplatí útratu, je to jako v ráji, v Českém ráji. Výlet se pěkně povedl, všichni přežili a hezky se vyvětrali. Už aby byl zase nějaký výlet, ale to bude až po operaci, alespoň pro mne. Jsem zvědavý, jak se to povede.

 

Deníček Zbultranův najdete na tomto odkazu i s fotkami!

 

MjYxNTRjY