Račte si vybrat:

Kategorie

25.7.2010 - Historický víkend pod Radyní s VK AVALON

Je neděle ráno a já se opět budím minutu před budíkem. Pálí mne žáha, v puse mám jako v polepšovně, ale hlava mě nebolí. Po ranní hygieně jdu dolů a hledám Romana, abychom dobalili čajovnu a vyrazili na Plzeň, k hradu Radyně, kde celý víkend probíhá historická akce VK Avalon. Původně jsem uvažoval, že pojedu už večer a užijeme si to na Radyni, ale psal mi Zdeslav, že kvůli nepříznivému počasí to balí a přespí v Plzni. Romana jsem našel spícího v autě. Vzbudil jsem ho mocným klepáním na okénko. Pak otevřel a nevypadlo to, že chce vstávat, natož balit a odjíždět. Nakonec jsem ho přemluvil, on přejel na nádvoří a chvilku jsem mu pomáhal balit a pak jsme se domluvili, že pojedu napřed a on mne dohoní, protože jezdí jako eldiavolo. A já vyrazil. Sluníčko už vykouklo z mraků, stáhl jsem si okénka a nechal se osvěžovat vzduchem deset stupňů chladným. Zanedlouho jsem musel okénka zase vytáhnout a přitopil jsem. Cesty byly celkem volné, projel jsem přes Vary a na Prahu, kolem Andělské Hory, pak jsem uhnul na Bochov a Toužim. Po pravé straně na mne vykouknula obnovená věž hradu Hartenštejna, tam se musím někdy podívat, vypadá to velmi zajímavě. Ale dneska ne, mám před sebou dlouhou cestu. Za Toužimí jsem se napojil na silnici číslo 20 a ta mne dovedla až do Plzně. Tou jsem projel jako po másle a šup do Starého Plzence a nahoru na Radyni.

Na parkovišti už stál jeden stánek s dřevěnými meči a štíty a dalšími potřebnostmi pro děti, jinak tu bylo pusto. Ještě jsem potkal několik bivakujících lidí, co se právě dávali dohromady. Chvilku jsem se procházel a najednou přijelo jedno auto a druhé a třetí a čtvrté. Najednou je tu Avalon a také Andy a Sandy. Najednou je tu živo a ruch, vybalování věcí a stavění střelnice a stanu. Lidé chodí kolem a ptají se, kdy už to bude a my na to, že za chvilku. Pak volá Roman, že se asi ztratil, ale paní Jindra ho navede. To už se schyluje k prvnímu vystoupení pod názvem Hospoda U zlámané grešle. Andy mi hází do kasičky příspěvek 150 korun a když vyzvídám, za co to je, zjišťuji, že vymyslel zajímavý sběratelský artikl. Na každé akci budeme mít s sebou speciální hrneček s vyleptaným Hroším znakem a číslem. Ale jen jeden. Na každé akci se dá získat pouze JEDEN takovýto skleněný hrneček. A těch 150 korun bylo za hrneček s číslem 3 (majitelem je Zdeslav). Dneska přivezl hrneček 4, prý jich bude maximálně 25. A co byste řekli? Hned ho koupil Mára z Avalonu. A to jsem si na čtyřku brousil zuby, protože mám stříbrnou medaili s číslem 004. No nic.

Pak byl lukostřelecký turnaj o láhev skvělého lukostřeleckého vína. Přihlásil jsem se, ale s jedenácti nastřílenými body nevyhrál. Konečně dorazil Roman, který ještě jel do města pro vodu, aby bylo z čeho vařit čaje. Dojedli jsme úžasný domácí jablkový závin, dostal jsem od Avalonu i báječnou grilovanou krkovičku a zapil to několika šálky lahodného čaje. Potom přišla lákavá nabídka na účinkování v dalším představení a dostal jsem roli kata. Musíme totiž hledat pouze v rolích, které nemají nic společného se šermováním a vůbec bojováním a vlastně ani s ohněm a tak dále. Takže mohu hrát pouze druhého mnicha a nebo kata. Mnicha jsem hrál už v Čečovicích, král na pořadu dne nebyl a tak jsem vyfasoval červenou kápi, oblékl si na vypracované hroší tělo Zdeslavovu koženou vestu a přes maskáčové kraťasy hodil zlatavý přehoz, který s sebou vozím, co kdyby. No šílené. Tato postava má výstup hned na začátku, pak čeká celé představení v zákulisí, aby se na pódium vrátila na úplném konci hry. Užil jsem si obě fáze. Navíc jsem byl od paní Jindry opět pomalován. Tentokrát válečně na polovině obličeje. Na druhé tváři mi seděla krásná beruška, se kterou jsem se mohl pusinkovat (teď si uvědomuji, že nevím, jakou částí přisedla k mým ústům a je to tak asi lepší).

Dětem se představení moc líbilo, zejména fáze, kdy jsem měl hlavního hrdinu seknout sekerou a ukončit tak jeho bídný život. Trochu se lekly, když jsem mezi ně vběhnul se sekerou, že si to musím natrénovat. Jedna dívka to vzala vážně a schovala se za hroší vozík a usedavě se rozplakala a nepomohlo ani ujišťování, že si jen hrajeme. Popisovat celou hru vám nebudu, protože je lepší ji vidět naživo, přímo od Avaloňanů. Ostatně, celé jejich historické kejklování, takže se jukněnte na jejich stránky, akcí mají spoustu a vyrazte za nimi. Já to také co nejdříve udělám. Večer jsme sbalili propriety, Roman nám dal na dojedení bugur a dávali jsme si ho rovnou z hrnce. Byl báječný a stále teplý. Pak jsem se s těmi dobrými lidmi rozloučil, skočil do narvaného auta a vyrazil zase do Prahy. Nechtělo se mi. Vůbec.

Fotografie, které pořídil Andy, najdete zde.

  24.7.2010 - Chvála medu na Horním hradu

V pátek jsem utekl z práce. Nějak jsem cítil, že potřebuji vypadnout ven. Někam jinam, daleko, od schizofrenních nálad zblblého vedení firmy, která stojí na hliněných nohou mamonářského velitele v uzamčené a odhlučněné kajutě potápějící se bitevní lodi. Doma jsem se najedl a převlékl, naložil věci do auta a vyrazil směr Horní hrad. Hned za sjezdem na Prosek mne čekala pěkná kolona aut a já se těšil, že to tak bude celou cestu. Naštěstí nebylo a já za necelé dvě hodinky parkoval na nádvoří hradu. Ta pohoda, klídek, ticho a nostalgická nálada opuštěnosti mne naplňovala optimismem, že je ještě místo, kam se mohu utíkat. To se samozřejmě změnilo, když jsem vystoupil z auta. Spousta známých a přátel se na mne vrhla, ale to bylo příjemné a já si to užíval. Pak jsem rozdal pamlsky hradním pánům i mrňatům a sedli jsme si s Pavlem k láhvi bílého vína. Vybral jsem Muškát Moravský v kabinetu, ale od Znovína je výrazně lepší. Zejména panenské. Také jsme měli Chardonnay a to chutnalo Pavlovi, protože bylo velmi sladké. Sedli jsme si do hradní hodovny a jen tak si povídali, jako za starých časů. Jako v dobách, kdy jsme na sebe měli víc času. Probrali jsme všechno možné a stále popíjeli. Dokonce ze skleniček, jako lidé. Také jsem vyslovil postesk nad tím, že již vymřeli oddaní poddaní, tedy ti, kteří jsou rádi, že mají svého osvíceného pána. Ten se o ně stará, dává jim práci a uspokojuje jejich potřeby. Za to mu odvádějí stoprocentní práci a ještě ho mají rádi. Otázka je, zda nevymřeli i osvícení páni. Zůstala nám jen tlupa všehoschopných dobrodruhů, kteří se v honbě za majetkem nezastaví před ničím. Jen využít a odkopnout. Žádné city, žádné dlouhé vybavování, žádná vděčnost.

Druhý den ráno jsem probudil a pohled na oblohu mne ujistil, že nebude krásně. Otevřel jsem okno a do místnosti se vehnal syrový čistý vzduch. Pak jsem doběhl na luxusní kadibudku v podhradí a vykonal očistu. U Romana čajovníka získal luxusní domácí štrůdl a také čaj Čtyři šálky, který mi opravdu hodně chutná. Také mi dovezl mé oblíbené hořké čokolády a ty jsem pro jistotu uložil do vozíku, abych je ihned nezpracoval. Začali najíždět medaři, keramici, prodejci a hudebníci. Také přijeli vinotéčníci Pavel a Pavla s Barunkou a na nádvoří to vypadalo jako na velkém parkovišti. Postupně vyrostly různobarevné stánky. Dorazila i Karin s krásnou keramikou a také keramickým ježkem, se kterým jsem předváděl onen vtip ze sympózia. Pak jsem ochutnal jednu medovinu a moc mi chutnala. Připíjeli jsme si s Ditou a Pavlem a Romanem a Karin a dalšíma a tak jsem chodil pro další a další, až jsem získal luxusní věrnostní slevu. Také jsem vařil guláš a během chvíle byl pryč a tak jsem uvařil ještě buřtguláš, protože masíčko už nebylo. Děvčata mi krájela ingredience a já topil a vařil a míchal a ochutnával. Pak jsem si u Karin pořídil luxusní jídelní zapékací misku a u Dana luxusní vyřezávanou keltskou lžíci a šel se najíst. Moc mi to chutnalo.

Na pódiu vystupovala hudební skupina Budoci v kondici z Karlových Varů. Hráli známé písničky a tak jsme si s nimi zpívali a nálada byla fantastická. Po šesté večerní skončila letošní Chvála medu a všechno se začalo připravovat na hradní svatební veselici. Ta se konala na nejstarším nádvoří pod věží a pod lípou u křížku. V udírně se grilovaly stejky a klobásky, pivo teklo proudem a od lípy na hlavní nádvoří doléhalo bujaré veselí svatebčanů. Několikrát jsem jim přinesl tác s pivem a bylo vidět, že mne rádi vidí. Pak jsem si s Romanem sedl k dohasínajícímu ohni a jen tak jsme meditovali. Také jsem z auta přinesl tekutý podpalovač a ohni trochu pomáhal ke skotačení, až Romanovi hořela kolena. Opět se trochu ochladilo a tak jsem šel spát, protože ráno vstáváme brzo a jedeme na Radyni, kde jsou kamarádi z Avalonu a provádějí tam historický víkend pod Radyní. Ještě jsem si chvíli povídal s paní Ditou u zapálené svíčky v zámeckém obýváku a pak už se mi víčka sama zaklapávala.

  17.-18.7.2010 - Čečovice, Horní hrad, Statek Bernard a Mutějovice

Jo, jo, byl to pěkný víkend. Zúčastnil jsem se několika pěkných akcí, potkal několik milých lidí a od přispěvatelů získal několik tisíc korun. Ale popořádku. V sobotu jsem stával časně, abych se sbalil a vyrazil směr Plzeň. A ještě dál, až na sjezd 89, kde odbočím a po menší silnici se dostanu až do Čečovic, kde mají krásný zámek, který opravují a dnes se tu koná akce Žehnání koní, která navazuje na historické slavnosti. Přivedl mne sem spolek šermířů a šermířek (tanečnic, plivaček a plivačů ohně, mnichů, krčmářek...) VK AVALON z Plzně. A jsem tomu opravdu rád, protože místo je to pěkné. Dnes jsem dorazil včas, vybalil nařádíčko, vozík a plackovač a usadil se na lavičku vedle paní Jindry, která tu malovala dětem obličeje a z těch se pak stávaly květinky, tygříci, žabičky, kočičky a tak podobně. Před zámkem i na nádvoří probíhal bohatý program, rožnilo se prasátko, sjížděli se koníčci a Avaloňané vystupovali se svými etudami inspirovanými historií. A bylo jim to málo, angažovali Hrocha. Nejprve do role potulného mnicha, který vypije pivo jednomu rváči a z toho pak vznikne šarvátka a ve druhé historickém kusu jsem dokonce získal luxusní roli pana krále, co se ukrutně nudí, což mi docela šlo. Až se paní Jindra málem zakuckala lampovým olejem, když plivala oheň.

Do Čečovic dorazili i kamarádi Sandy a Andy z Plzně a přivezli spoustu dárečků. I pro Avalon a to bylo radosti. Sandy se pak starala o malého Mathiase, který byl chvílemi bezprizorní, neboť pan Zdeslav musel sekat hlavy a paní Jindra tančit břišní tanečky. V poledne jsme si zašli do hospůdky na guláš a točenou limonádu. Pan Zdeslav byl tak hladový, že snědl skoro celý bochník nakrájeného chleba. Před posledním představením jsem podstoupil malbu na obličej i já. Rozhodl jsem se maskovat a poprosil jsem paní Jindru o zebru. Tak mne nikdo na Horním hradu, kam posléze vyrazím, nepozná, protože jako zebru mne tam nikdo nezná. Když byla paní Jindra v nejlepším, změnil jsem objednávku na zombie a tak z toho vznikla mrtvá zebra. Po posledním představení jsem opět naházel věci do auta, předal paní Miroslavě 2200 vybraných korunek na další záchranu zámku, rozloučil se a vyrazil směrem sevením, kde jsem tušil Horní hrad. Mapu jsem měl zaskládanou pod věcmi a tak jsem jel spíše intuitivně.

Cestou jsem potkával popadané stromy od vichřice, ale už to bylo alespoň částečně pořezáno a odklizeno a tak se dalo projet. Míjel jsem místa z cesty do Vatikánu a vzpomínal na ten květen roku 2007. Co nás tehdy ještě čekalo, jaké jsme měli plány a odhodlání. Baže, na zámku v Čečovicích jsem potkal koňáky z ranče Červený Mlýn, se kterými jsme si dávali medovinu a ferneta u vybydleného kostela sv. Barbory a poznali mne a také si hned vzali tu třetí knížku, kde mají fotku. Dojel jsem až d Stříbra a pak stále dál, až jsem se dostal na hlavní silnici 20 a ta mne přes Bečov dovedla až do Karlových Varů, kde už tu cestu znám a se začátkem večerních zpráv na Nově, jsem byl na Horním hradu, kde už se lidé scházeli na zbrusu novou, premiérovou noční prohlídku od světoznámého gagmana a herce Viktora Braunreitera. A opět setkání s mnoho známými, kteří se pouze obávali mého zjevu. I já se lepkl pokaždé, když jsem se do zpětného zrcátka během jízdy podíval a tak spatřil bělavou tvář mrtvé zebry. Děti na mne pokřikovaly: čerte, čerte a snažily se mne přeříznout motorovou pilou. Naštěstí umělohmotnou a na baterky. Když se jim to nepovedlo, vrhly se na Heduš, sličnou partnerku Viktorovu.

O půl deváté se započal bohatý program. Mezitím jsem vytvořil několik rozhovorů, jak pro televizi, tak i pro tištěná média. Jak na nádvoří, tak i dole v hodovně a pěkně jsme si povídali. Pil jsem u toho dobré francouzské víno. Samozřejmě bílé. Pak se strhnul šílený liják, který zakončil ohňovou show. Lidé nebyli o nic ochuzeni, jen přívaly vody jim nebyly po chuti. Stejně tak i absence elektrické energie, neboť se někde přervaly dráty. Horní hrad byl osvětlován pouze loučemi a svíčkami. Velmi romantické a hlavně zcela nezvyklé. V neděli ráno jsem se vzbudil minutu před nastaveným budíkem. A to jen proto, že se rozezněla siréna zabezpečovacího zařízení. Řvala hlady, protože proud stále nejde. Došel jsem si na luxusní, zcela novou kadibudku s výhledem do údolí, pořád poprchává a je pěkná zima. Pak jsem se obmyl v dosud vlažné vodě, oblékl se, předal polospícímu Pavlovi peníze za knihy, dvě UV zářivky do sklepení a vyrazil směr Královské Poříčí, kde je Statek Bernard a tak se koná víkend v duchu keltských tradic. Vousův kmen to tady zabydlel a ukazuje návštěvníkům, jak se bude žít bez ropy a elektřiny. Cesta byla příjemná, dokonce jsem odbočil včas a tak jsem byl kolem půl deváté na místě. Zde jsem potkal přátele z čajovny Romantinka a ti mi vyprávěli, jak jim vichřice sebrala stan a všechno bylo promáčené a jak to zachraňovali a bylo to velmi dramatické. Dal jsem jeden šálek čaje Čtyři šálky a výborný domácí špaldový koláč. Pak jsem zajel s autem dovnitř, vyložil věci do stánku, který jsme předtím s mistrem lukařem Vaškem Balíkovic přenesli a vylili z něho vodu.

A začal program a já chodil pořád do čajovny a něco si dával, pak jsem obešel ostatní stánky, abych se seznámil a bylo to pěkné. Drátenící a svíčkaři, pekař, mastičkářka, pletačky, sýraři, i obchodníci s medovinou a drahými kameny tu byli. A udatní bojovníci z Vousova kmene předváděli svou zručnost v boji, také sličné dívky předváděly drezůru koní a další ženy zase tkaní a vaření na ohni ve velkém kotli a nebo mletí zrní mezi dvěma kameny. Vedle mne byl mistr Balík se svými luky a kušemi a také jsme si byli zastřílet a šlo mi to lépe, než včera v Čečovicích, kde jsem nastřílel tři body, třemi šípy. Láhev vína jsem samozřejmě nevyhrál. Zkusím to příští týden na Radyni, kde bude Historický víkend s Avalonem a jistě opět soutěž ve střelbě o láhev kvalitního vína.

Zde na Statku Bernard vystupovala i živá kapela RíRa a šlo jim to moc dobře a tak jsem si pořídil jejich cédéčko. Vyvrcholením programu bylo naverbování dětí a dospělých do římských legií a pak výcvik a následně i bitva s kelty. No, byla to šílená řežba a děti se do toho tak vžily, že mlátily kelty hlava nehlava dřevěnými mečíky, jako šílené. Ještě, že jsem to pozoroval z povzdálí a do boje se nemíchal. Do mne by se jistě trefovaly bez problémů. Bez zajímavosti není ani fakt, že sem dorazila Sandy a přivezla Andyho, přestože to mají dost daleko. A myslím, že si to tu užili. Pořídili si dalšího mazlíčka v podobě krásné žirafy. Program skončil o půl páté a já musel rychle balit, protože v Mutějovicích, u keramika Jirky Duchka, na mne již čekají Trajeři a Rora je prý nějaká nesvá, protože se ještě musí doma učit a tak je nutí, aby už jeli. Přijel jsem tak na půl šestou a bylo to milé setkání, měli čestvě vypáleno a tak tam lidé chodili vybírat keramiku, která je vezme za srdce, ale i tu praktickou, na denní užívání. Já si vybral nádhernou láhev. Pak jsme si povídali a dokonce jsem provedl i autorské čtení, ale to už Petra s Rorou odjeli a jen Zbyněk tam zůstal a protože nemůže pít, uvolil se, že to do Prahy odřídí a já že si můžu dát místní speciální pivo. A tak jsem si dal a bylo moc dobré a také živá medovina. Nakonec jsem se zapsal se Zbyňkem do místní pamětní knihy a vyrazili jsme k domovu. Během jízdy jsem neustále koukal na tachometr a připomínal Zbyňkovi, že to auto má i šestku a on kontroval, že se musí také jednou protáhnout.

Fotky od Andyho a Sandy najdete zde: Čečovice a Statek Bernard a dokonce jedno video. 

 

2.7.-11.7.2010 - Řezbářské sympózium na Horním hradu

Vzal jsem si volno k těm dvěma volným dnům a chci celý ten volný čas prožít na Horním hradu. Takhle dlouho jsem tu už dlouho nebyl. Naposledy v roce 2006, shodou okolností, také v rámci řezbářského sympózia. To jsem ještě spinkal ve svém historickém stanu na nádvoří. Doba pokročila, vývoj nezastavíš. Nyní již spinkám u Pavla, v prvním patře zámecké brány. Mám tam krásný kutlošek, postýlku, na zimu i kamna. Výhled na nádvoří a hlavně klid. Nemusím vstávat ještě před otevíračkou, jako tomu bylo v dobách, kdy jsem spával v pokladně. Stávalo se, že mne první návštěvníci překračovali a o vstupenky si říkali šeptem, aby to líté zvíře, tedy mne, nevzbudili.

Na hrad jsem vyrazil už v pátek, přestože jsem věděl, že bude hodně aut venku, že mne čeká velké balení a stěhování. Už jsem chtěl být mezi kamennými zdmi toho původně strážního hradu u řeky Ohře. Během cesty mne několik řidičů rozčilovalo, ale nic neobvyklého. Pustil jsem si pěknou hudbu a stáhnul okénka, aby mi vítr čechral kadeře. To byla pohodička. Na hrad jsem dorazil kolem desáté večerní a nádvoří bylo plné lidí. To bylo vítání a radosti. Dali jsme si pivko a slivovici a také jsme si zahráli na kytaru. Druhý den, v sobotu, začínalo to pravé řezbářské sympózium, kde se každoročně scházejí různí umělci, aby na hradě týden tvořili a pak ty své výtvory darovali hradu a z jejich prodeje se zase kousek zachránil.

Zkušení umělci obsadili hradní pódium, protože tam je stín celý den, my ostatní jsme se položili porůznu. Musel jsem nad svým stanovištěm vztyčit plachtu, aby nás sluníčko neupeklo zaživa. Pomohlo to tak napůl. Naproti mne se usalašil řezbář Hynek, který z obrovského třešňového kmene tvořil Andělku. Tvořil motorovkou i dlátem, pilníkem a dalšími nástroji a pod jeho rukama skutečně rostlo dvoumetrové stvoření s křídly, ňadry a prdelkou, kterou si chtěl každý osahat. Původně jsem chtěl také vyřezávat, ale horko mne dokonale unavilo a tak jsem pouze vyráběl speciální placky, pomáhal s přípravou jídla a distribuoval dárky Putování Hrocha. Na hrad dorazili kamarádi z Plzně, Andy a Sandy, přivezli spoustu dárků a užívali si klídek na hradě, kde byli poprvé. Také se tu objevil pan Zdeslav s paní Jindrou a s malým Matyášem a ti zde dokonce i přespali. Paní Jindra se po chvíli chopila dláta a počala tvořit reliéf šaška, který nakonec také zanechala na hradě k jeho obnově.

Večer jsme si promítali různé filmy, namátkou Ať žijí duchové, Ve jménu krále, Bobule, Království nebeské, Ať žijí rytíři a na Silvestra jsme měli dokonce Mrazíka. Ano, v pátek se tu konal Silvestr se vším, co k tomu patří, dokonce paní Dita zařídila i hodinu bruslení na ledové ploše. Tohoto hemžení jsem se zúčastnil pouze na střídačce, protože tak velké brusle v Ostrově prostě nemají. Večer pak byla obrovská žranice plná jednohubek a chlebíčků a o půlnoci samozřejmě přípitek (šampáňo nám v mrazáku poněkud zmrzlo a tak jsme ho jen olizovali) a posléze i ohlušující pestrobarevný ohňostroj.

Několik dní jsem prožil v pokladně a velmi jsem si to užíval. Zejména to, že mi není vedro, že jsem ve stínu a mohu počítat penízky. Lidí chodilo dost a mezi tím jsem psal novou knížku. Také o naše žaludky bylo příkladně postaráno. Paní Dita každý den jezdila pro čerstvé potraviny a z nich pak tvořila krmi rozličnou. Tu těstoviny se smetanovou omáčkou, jindy zase uzené makrely, gulášky a perkelty, kuřecí i vepřová masíčka, na grilu či v omáčce. I vinotéčníci z Karlových Varů dorazili a tak jsme si dali kvalitní francouzská vína.

V sobotu večer byla předávka děl do rukou paní Dity a ta na oplátku předávala umělcům pamětní glejty hornohradské. Umělci stanovovali i ceny svých děl a byla to činnost velmi veselá. Některá díla se mi moc líbila a rád bych je do svých sbírek zařadil, třeba keramiku od Karin, kde jsou dva lidé (muž a žena) těsně u sebe a každý má jen jedno křídlo a teprve spolu mohou létat. Duli (báječná a velmi šikovná žena) mi namalovala obrázek poutníka na dřevo a ještě mi darovala jeden obrázek. Je na něm kostel v předjaří, kdy už sníh taje, ale zima se ještě nevzdává. Z obou mám obrovskou radost. Paní Ofka, tedy naše milá Helena vytvořila ufona s piercingem a další díla. Celkem tu bylo na třicet umělců a umělkyň. Motto sympózia je: „čím jsi to řekl?“ To je poslední věta vtipu, který přinesl Hynek a který tu celý psát nebudu, protože je hambatý (ten vtip), ale až někdy někoho potkáte, kdo tu byl, nechte si ho povědět, bude se vám jistě líbit.

 

26.6.2010 - hroší výlet do Kokořínského dolu

Je poslední sobota v měsíci červnu a máme naplánovaný hroší výlet. Moc se těším, protože jsme už dlouho nikde nebyli. To víte, škola a další povinnosti. Demokratickým hlasováním jsme zvolili kratší trasu a ráno se sešli u pokladen na Hlavním nádraží. Dorazili jsme tam s Andym o něco dříve. Andy u mne přespal poté, co dorazil z Plzně v pátek odpoledne. Přijel sám, protože Sandy musela do práce. Přemýšlel jsem, co udělám k snídani a pak mne napadla geniální myšlenka. Udělám tousty. Už jsem je dlouho neměl a jí je snad každý. Pořídil jsem všechny ingredience, včetně tmavého toustového chleba. Když jsem svůj záměr oznámil Andymu, málem omdlel, protože poslední dobou nesnídají nic jiného, než tousty. Mají doma totiž nový toustovač. Přesto způsobně posnídal a vyrazili jsme na tramvaj.

Jako první na nádraží dorazila paní M., která nemohla dospat. Dojedla dva tousty, které se už do Andyho nevešly. Potkali jsme ji při obchůzce nádraží, hledala něco k snědku a dost se lekla. Pak dorazili i další hroší poutníci, Ajka s Martinem a turistický pes Bredík. A také dorazila Peťulka a borec Petr M., který objel celou matičku Prahu na kole a ještě o tom napsal do deníku Metro. To je ten, co šel Putování bez přestání a jako jediný (sebe pochopitelně nepočítám) to došel. Byli jsme komplet, protože ostatní na nás budou čekat ve Lhotce u Mělníka, neboť jeli autem. Museli totiž navštívit farmářské trhy a nakoupit čerstvou zeleninu. A to by tak časný odjezd vlaku prostě nestihli.

Zakoupili jsme jízdenky sonečka, o kterých mi jako první řekl Majkl (to je ten svůdník, erotoman, železničář, vášnivý sběratel TZ, model a fotograf ze druhé knížky Putování Hrocha). Jsou velmi výhodné, platí celý den a člověk může jezdit vlakem až do zblbnutí. Dokonce na jednu jízdenku mohou jet dva dospělí a tři děti. Krása. Pak jsme běželi na sedmé nástupiště, kde již čekal náš vláček. Mezitím se paní M. a Petr M. (nejsou to sourozenci), pídili po kávičce a našli jí až v jednom krámku v podloubí. Pěkná závislost. Ve vlaku nás jeden hodný pán pustil k sobě a celou cestu toho upřímně litoval. To, když jsem mu nabídl poslední toust nebo čokoládu. Pokaždé odmítl. Aby se nemusel se mnou bavit, zapředl rozhovor s Ajkou o psech. Toust si dal Petr M. a moc mu chutnal, přestože byl černý (ten toust).

Ve Všetatech jsme krásně přestoupili do připraveného vláčku a dojeli až do Mělníka. Cesta ubíhala jako po másle a já měl radost, jak jsem to pěkně naplánoval. V Mělníku už čekala hromada lidí, až přijede náš poslední spoj. Nevím, kdo plánuje vytížení vlaků, ale tohle se mu moc nepovedlo. Přijel jeden, slovy jeden vagón motoráčku a těch tři sta lidí se do něj počalo cpát s vervou buldoka. To už v něm sedělo pěkných pár pasažérů. Slabší nátury začaly volat, že nepřijedou, silnější se rozebíhali a skákali do vozu. Byli tu i cyklisté, kteří svými velocipédy zabrali místo deseti obtloustlým trampům s plnou výbavou. Měli jsme je všichni moc rádi. Měl jsem pocit jako v béčku (to není třída, ale trasa metra) po ránu, kde se člověk drží, aby neupadl, přestože je to jedno, protože by stejně neupadl, neboť není kam. Na zastávce se zvedla jedna paní uprostřed vagónu, jako že chce vystupovat. Dav zašuměl. Naštěstí byla lehká a tak jsme si ji posílali až k východu. Tam ji někdo vyšoupnul na perón. Když jsme se opět rozjeli, někdo prohlásil, že ta paní chtěla jen na záchod. Byla to její vnučka, která nevěděla, kam má jet a bez babičky je bezbranná a usedavě se rozplakala.

Nevydržel jsem ten dětský pláč a na zastávce Lhotka jsme vystoupili i my. To byla úleva. Bylo mi úplně jedno, že jsme na jiné zastávce. Důležité bylo, že jsme venku. Prošli jsme obcí, až k restauračnímu zařízení, které ovšem bylo ještě zavřené a čekat jsme nechtěli. Pokračovali jsme po silnici až k místu, kde jsme odpočívali před více než rokem, při putování za Zdislavou do Jablonného. To byl se mnou Zbyněk a Ivanka. A hospůdka vedle nás měla zavřeno. Ne tak dneska a proto jsme do ní zapadli a koupili si pivka. Paní M. si pořídila speciální lektvar, ve kterém plovaly kousky Aloe Vera a tvářily se zeleně. Ostatní si dali zmrzlinky. Volá děda Prokop, kde prý jsme, že na nás čekají na stanici a my nikde a že nás práskla paní průvodčí, že jsme vystoupili dříve. Domluvili jsme se, že za námi dorazí a dál popíjeli lahváče. Modrý blesk dorazil za několik okamžiků a z něho vyskočilo komando Trajerovic, doprovázené dědou Prokopem. To bylo radosti a seznamování. Dopili jsme a vyrazili po červené značce až k železniční stanici, kde jsme měli původně vystupovat. Zbyněk šel už s námi a také děda Prokop, ale děvčata Petra a Petra jela ještě ten kus a šetřila tak nožky.

Na nádraží jsme udělali startovní fotografie a vyrazili, stále po červené, do stínu lesa. Sluníčko už pěkně pálilo, ale čepici jsem si pro jistotu nevzal. Věděl jsem, že za chvilku budeme mezi skalami a pod laskavým stínem stromů. A opravdu, zanedlouho se cesta odpoutala od silnice a my šílením klesáním doklopýtali až k říčce Pšovka. Spatřili jsme dětský tábor na druhé straně a já zavzpomínal, jak jsme tam byli jako děti. V osmdesátém čtvrtém. Jak jsme měli rozcvičky a hnali nás do protějších skal jako kamzíky, jak jsme chodili na jídlo, jak jsme se vrátili z puťáku a skoro všichni měli úžeh. Jak jsme stříleli ze samopalů a pak tam mezi stany zakopali s kamarády nábojnice i se slavnostní listinou. Jak jsme tam prožívali bojovku a také Neptuna a přijímání nováčku do družiny. Ty noční hlídky, kdy čas plane jak olej a člověk poprvé zažije svítání. Namazaný chleba s čajem a bodování úklidu. Najednou jsem se cítil jako ten malý kluk, co si užívá prázdniny. Nemyslí na školu, která je vzdálená tisíc světelných let. Nejdůležitější je pro něj přátelství kamarádů a nesmělá navazování kontaktů s kamarádkami, aby se z nich na konci tábora mohla stát láska. Ta šíleně bolestná láska, protože ten tábor, který na začátku vůbec neutíká, je na úplném konci. Zítra je závěrečný táborák, kde se budeme moci držet za ruku a možná, možná se i políbíme. Ale pak už nebude nic. Protože já jedu na chatu a ona zase k moři. Pak se zhroutí celý svět. Je třeba ukrást každou chvíli, každý okamžik a přinést ho naší velké lásce, jakou svět ještě neviděl. Co na tom, že se nám všichni smějou. Pustím ji ve frontě na oběd a pak jí dám i svůj pudink, přestože ho mám tak rád. Láska přece potřebuje oběti.

Najednou zjišťuji, že ty skály, kam nás vedoucí po ránu vždycky hnali, nejsou tak veliké. Možná, že jsou ušoupané tisícem dětských podrážek. Možná, že jsem prostě jenom vyrostl. Vždyť i ten rybník, kde jsme plavali a kde Neptun přijímal nováčky, je docela malý a tehdy mi připadal jako oceán. Jdeme dál, po červené značce. Překonáme železnici a stále podél vody, až na skálu s krásným rozhledem. Srovnávám to s putování za Zdislavou a je to nesrovnatelné. Na člověka působí jiné síly. Dneska jdeme jen kousek, je tu divočejší vegetace, než tehdy, je nás víc. Je větší vedro. Je to stejné místo a přesto mám úplně jiné pocity. Musíme jít dál, už nás došla i Peťulka, která je pořád vzadu a pořád něco fotí. Dojdeme až k jezeru Harasov. Tady bychom se měli vykoupat. Prvotní nápad, že půjdeme zcela nazí, narazí na množství lidí v plavkách. Nahá je tu jen jedna holčička a u té se to snese. Převlékáme se do plavek. Vzal jsem si jedny stoleté a pěkně rozpadlé. Skáčeme do vody a je děsně studená. Ale jen chvilku, pak se člověk srovná, začne plavat a už je to v pohodě. Někteří se odmítají svlékat. Snad se stydí a zůstávají u dřevěných stolů. My otužilci vylezeme ven a otevírá se další láhev vína. Tu první jsme dali už v lese. Znovínské královské bílé, pro milovníky sladkých vín. V litrovce za třicet korun. Paráda. Teď máme delikatesy od stejného producenta, ale už se jedná o červená vína, přestože na etiketě píší modré. Rulandské v přívlastku. Je moc dobré a to červená vína moc nemusím. Pak se rozhodujeme, že půjdeme do vody ještě jednou. Rozhodne se i paní M. a tak jí se Zbyňkem děláme zástěnu, protože se děsně stydí. I druhá koupel je osvěžující.

Při oblékání si dáváme třetí láhev vína, šlápnu na rezavé perko z vlasové klipsny, snad mi ta noha neupadne. Peťulka jde napřed, musí přece fotit, docházíme ji zanedlouho. Chvíli jdeme po silnici, ale pak zahneme doprava na červenou a ta nás dovede ke studánce. Ladčin pramen. Pověst jsem si nechal do šesté knížky. Zde se napijeme chladivé vody a udělá nám to takovou radost, že pobíháme před objektivem Peťulky jako zběsilí. Vodu pijeme z prázdné litrovky od vína a cizí turisté si domnívají, že děsně chlastáme. Mají pravdu. Pokračujeme stále po červené. Kousek od hájovny na nás vyskočí z roští Petr M. Myslí si, že nás nějak vyleká, ale to se přepočítal. Vyděsil pouze tu paní, co se připletla do naší výpravy. Přicházíme ke Grobiánovi, hospůdce, kde se natáčeli Rebelové. Stále mají zavřeno. Mám plán, zastavit se v autokempu Kokořín. Tam jsme před rokem jedli a spali a bylo to tam moc pěkné. Přijdeme k jejich ceduli a odbočíme. Dneska je ta cesta nějaká delší. Paní v restauraci si na nás pamatuje. Objednáváme si pití a pak i jídlo a je toho hodně. Mají i točenou limonádu a víno. Malá Petra se pídí po velkém salašnickém, kterého si oblíbila minule. Dozvídá se, že mají už i malého a jde ho hledat. Najde ho, je z něho celá zblázněná a chce ho. Je vážně krásný, úplně k sežrání, hlavně, když kouká jako tele. Přijíždí záškodnická skupina Rosťa se dvěma dcerami. Mají válečnou motorku sovětské výroby a Rosťa nám nabídne svezení. Nechci, ale je mi to houby platné, usedám tedy do sajdky. Protože se do ní nemůžu vejít, hážu pravou nohu ven. Prý jsem jako amík. Rosťa s námi jede na hlavní silnici a moc ten stroj nešetří. Zbyněk řve, že spadne, já nedělám vůbec nic, mohlo by se stát neštěstí. Pod Kokořínem děsíme výpravu cyklistů a smykem se otáčíme na místě. Dělám, že se usmívám a čekám, kdy to skončí. Stejnou cestou se vracíme, projedeme roštím a těsně mineme kluky na čtyřkolkách. Jsem rád, když Rosťa vypne motor. Mám problém se pustit držadla, ruce jsou křečovité, stejně, jako můj úsměv.

Pohledem do mapy a na hodinky zjišťuji, že nestíháme pokličky a tak měním trasu dalšího výletu. Vezmeme to přímo nahoru, až k zelené značce a ta nás dovede přímo do Mšena. Rosťa nás nabádá, abychom to vzali na Kaninu, že je to blíž a lepší cesta. Nevěřím mu. Také navrhuje Roře, aby s ním jela pro auto a ta nadšeně souhlasí. Je jí to zakázáno. Její nadšení se mění, trochu se jí začínám bát. A to ještě nevíme, co nás v lese čeká. Vrací se Peťulka, která vyrazila napřed, aby mohla fotit. Prý tam žádná cesta není a navíc se v temném lese bojí. Ajka s Martinem a Bredíkem jdou s ní. Mezitím paní hostitelka přináší štampdrdlátka se slivovicí. Loučíme se a vyrážíme nahoru. Po několika metrech se cesta rozdvojuje, jsem neoblomný, jdeme pořád rovně, nahoru. Zanedlouho se dostaneme do kleští vysokých skal. Musíme je zdolat, jinudy to nejde, přece se potupně nevrátíme. Drápeme se nahoru, stále výš, dýchám jako děti z léčebny v Bukovanech, srdce mi tepe až na temeni. Tečou ze mne potoky potu. Nahoře na nás čekají žebříky. Krása. A najednou jsme nahoře. Jdeme prakticky po rovině. Kokořínský důl jsme nechali za sebou. Sluníčko pálí. Dojdeme až k rozcestí se zelenou. Do Mšena jsou to tři kilometry, máme půl hodiny. Krása. Všechno vychází. Rora je pěkně naprdlá, Andy nemluví. Jen já si to užívám. A možná i ostatní. Jdeme polní cestou, nad kterou je baldachýn ze stromů. Moc hezky to tu pro poutníky udělali. Pak chvíli po silnici a šup, zase do lesa. Petr M. má skvělý nápad, šlehá nás kopřivami. Kazíme mu radost, že nekvílíme, neprcháme a neprosíme o milost. Jsme ve Mšeně. Na náměstí si někteří dávají točenou zmrzlinu. Ještě tři ulice a jsme na nádraží.

Tady na nás čeká zbytek výpravy. A také hromada lidí. Předpokládám, že se zase všichni nacpou do jednoho vagónu. Po celém dni pěkně voňaví a neupocení. To bude paráda. Přijíždí vagón, motoráček, ale ne ten náš. Už máme zpoždění. A to v Mělníku máme na přestup jen čtyři minuty. Přijíždí ten náš. Je krásný, nový a prostorný. Tolik místa jsem ještě neviděl. Můžeme si všichni sednout. Jen to zpoždění mi dělá starosti. Navíc se táhneme jako s hnojem. Petr M. je utahaný k smrti, vůbec ho nepoznávám. Asi ho unavily ty skopičiny. Andy se přepnul do úsporného módu, ze kterého ho pořád někdo ruší. Peťulka se seznamuje s cizími pány a nabízí jim volnou jízdenku ze svého sonečka. Má úspěch. Ve Lhotce se loučí Trajeři a děda Prokop, dávám jim batoh, abych se s ním nemusel tahat. Jsme totiž pozvaní na večerní vínečko do Letňan. Vlak v Mělníku na nás čeká, mám radost, snad stihneme i ten ve Všetatech. Jupí, povedlo se. Dělíme se, jsem s klukama sám, ostatní jsou v prvním vagónu. Na další zastávce přichází paní M. Petr M. dostává nápad, že můžeme vystoupit už v Čakovicích a vzít to autobusem, že to bude rychlejší. Píši zbytku výpravy textovku, že vystoupíme dříve. Všechno opět klapne, loučíme se na nádraží a vyrážíme na autobus, který jede za dvě minuty. Ani mi nestačí přiběhnout textovka s elektronickým lístkem. Kolem šesté jsme už před domem v Letňanech a Zbyněk se nestačí divit, že jsme tam dříve, než oni. Dáváme si lahodné vínečko a pak i zakápneme něco ostřejšího. Rora nám udělá kafíčko i frappé. Ladíme dvanáctistrunnou kytaru, praskne jedna struna, dozvídám se, jak se jmenují jednotlivé struny i podle čeho si to mám pamatovat. Jupí, už nemusím kupovat celou sadu, když mi jedna praskne. Nakonec to nevydržíme a po hodině chvilku hrajeme na rozladěnou kytaru. Dáme i Ježka (ne, mistře vás, ale populárně-vědeckou písničku od Hladové mašiny). Nakonec nás hodná Rora rozveze domů a jdeme spát.

Fotky od Peťulky najdete tady.

Zbyněk má deníček, fotky a videa ZDE.

 

 

19.6.2010 - Středověký den na Radyni a Rebelové na Vyšehradu

Na Radyni jsem tentokrát nejel za volnočasovým šermířským spolkem Avalon, ale na pozvání paní Petry z jiného spolku, jenž se zabývá oživlou historií. To pozvání přišlo před několika měsíci a pak jsme se o tom nějak nebavili a ani na můj dopis elektronický ta paní neodpověděla a tak to bylo celé na vodě. Přesto jsem se v sobotu sebral a vyjel. Předtím jsem ještě musel nabouchat mnoho nových placek s erby, protože děti na Tuchorazi mi jich spoustu sebraly. Také se nechala slyšet Peťulka, že by se mnou jela. A tak jsem naložil i Peťulku. Na vodě je i dnešní počasí, poprchává a před Plzní dokonce i pěkně prší. Vinou nedostatečného značení jsem přejel sjezd z dálnice a musel pokračovat až za tunel a pak se vrátit a sjet jinde, než jsem původně chtěl, ale na Radyni jsme nakonec přece jen dorazili. Bylo krátce po deváté dopolední. Krásně prší, což mi radost moc nezlepšuje. Jdeme se podívat na hrad, zatím ještě nedobytně uzamčený. Škorně mi krásně kloužou na vyhlazených kamenech a na hlavu dopadá sprška. U dveří zjišťuji, že akce je až od jedenácti a vracíme se k autu. Je docela zima. Místo zatopení v autě na místě, volíme cestování a tak se vydáme na malou okružní jízdu po okolních vesnicích a uděláme takovou osmičku. Vrátíme se před desátou a to už tu jsou i jiné vozy a kamarádi v dobových šatech nosí věci nahoru na hrad. Hrůza. Na hrad!

S Avalonem jsme vždycky v podhradí, nedokážu si představit táhnout všechny věci nahoru. Jdu se podívat na příjezdovou cestu, která je krkolomná a navíc toho moc neřeší, protože posledních padesát metrů stejně musí člověk do schodů a po kamení. Rozhoduji se, že zůstanu dole v podhradí. Přijíždí nablýskané auto a z něho vystupují kamarádi Andy a Sandy. Peťulka se mezitím někam ztratila, asi fotí přírodu. Kamarádi mi dovezli novou láhev vína s vyleptaným znakem, tu minulou jsem totiž rozbil hned před barákem, když mi vyklouzla z kabely. A aby toho nebylo málo, přivezli čerstvé domácí rolky s uzeným a zelím v listovém těstíčku. Dokonce přivezli i vegetariánské pro Zbyňka, ale ten tu nebyl, tak měl smůlu. Ten mezitím makal na farmě Holín. Potom dorazil zbytek historické výpravy s dobovou kuchyní a já se rozhodl, že to přece jen zkusíme vytahat nahoru. Kamarádi mi ochotně pomohli. Vzal jsem plně naložený vozík po cestě, zatímco ostatní to vzali po schodech. Stoupání bylo místy takové, že mi ujížděly kopýtka a vypadalo to, že skončím zase dole na parkovišti. Nakonec jsem vozík přetáhl i přes několik kamenných schodů a pak už mi pomohl Andy a vytáhli jsme vozík až na nádvoří. To bylo funění.

Na nádvoří se už připravovala chutná krmě a také stoly, aby návštěvníci viděli, jak to bývalo v dobách minulých na panském sídle. My jsme obsadili vedlejší stůl a vyložili všechny dárky a také placky a plackovač a také oplatky bukovanské. Na sluníčku bylo vedro a ve stínu zima a tak se se stále přemisťovali, podle toho, jak nám zrovna bylo. A začali chodit lidé. Někteří si vzali oplatky, jiní placku. Některé děti si i namalovaly svoji originální. Mezitím jsem si bral kytaru a snažil se přehlušit reprodukovanou hudbu z hradní věže a dařilo se mi. Odpoledne dorazila rodinka pana Zdeslava, tedy paní Jindra a jejich nejmenší Mathias. Donesli dárek, což mne dojalo nadvakráte. Podruhé, že jsem tu autem a nemohu pít, neboť se jednalo také o láhev dobrého vína. Pak se začali rojit lidé a zejména mladí muzikanti a zpěváci a započal se krátký, ale o to nádhernější koncert pro mnoho hlasů. Nejnáročnější bylo získati elektřinu pro klávesový orgán. Andy přinesl klobásky z podhradí a tak jsme si na nich pěkně pochutnali, dokonce se navrátila i Peťulka z potulek.

Ochutnali jsme z hradní kuchyně polévku bílou, s cizrnou a moc nám chutnala. A také lívanečky s tvarohem a ovocem ohřátým. Také moc dobré. Škoda, že tu nemůžeme nocovati, neb večer již na Vyšehradu musím býti, bych byl svědkem práva útrpného, jistě skvěle sehraným spolkem komediantů a eskamotérů Rebel se nazývající. Započali jsme s balením chvíli před pátou podvečerní. Lidé již také pomalu odcházeli z hradních prostor a já si uvědomoval, že stěhování dolů bude ještě o něco náročnější, než ráno nahoru. A nemýlil jsem se. Během sešupu mne málem zajel vozík a aby toho nebylo málo, na konci té cesty trnité se mi ho podařilo překotit a rozbít plastikovou kasičku a po prašné cestě se rozkutálely peníze. Šílené to bylo, ale všechno jsme zvládli. Zanedlouho bylo Hroší autíčko plné věcí a nastal čas loučení. Pak jsme vyrazili na zpáteční cestu a o půl sedmé jsem už parkoval doma. Moc času jsem neměl, musel jsem se dát do kupy a přejet na Vyšehrad, kde mají vystoupení Rebelové. Tramvaj mi nejela, protože tam něco opravovali a tak jsem získal krásné zpoždění, ale usedl jsem na tvrdou lavici a hned se započalo představení.

A bylo rozděleno na několik částí. V první se udála bitka v jedné krčmě. Nejvíce si zahrál Erik, novopečený otec, kterého záhy propíchli a tak tam jen ležel a dělal, že je mrtvý. Pak nastoupili plivači ohně, kteří naplivali na dřevěnou podlahu jeviště dostatek lampového oleje a pak to tam pěkně klouzalo. Ve třetí fázi se konal soud s násilníky a také právo útrpné si přišlo na své. Zapisoval to lehce dementní řeholník, který měl ze všeho děsnou prču. A kat se činil, použil palečnice a také svazování a lití vody do vyslýchaného pomocí trychtýře. Nakonec se žalobce tak rozohnil, že vyslýchaného seknul, až z něho střeva začala padat. No děs a hrůza. Také vypalovali cejch do ramene jedné z poběhlic a smrdělo to až k nám, do osmé řady. Po tomto děsuplném divadlu nastoupil hudebník, potulný bard s kytarou a zapěl několik tklivých songů, například o smečce psů. Cédéčko ale zatím ještě nemá. Nakonec bylo ještě jedno vystoupení ohnivců. Kromě jedněch vousů a vlasů také hořel brk na klobouku. Snad se nikomu nic vážného nestalo. Představení bylo vskutku neobyčejné a všem doporučuji návštěvu představení spolku Rebel.

Několik fotek najdete ZDE. 

 

18.6.2010 - Historický den na tvrzi Tuchoraz

Je pátek a počasí se netváří nijak přívětivě, ale zatím neprší. Pan Berka mne pozval na akci pro školy, která se koná na tvrzi Tuchoraz. Příjemné místo ve Středočeském kraji, nedaleko Českého Brodu. Z původní tvrze se dochovala pouze věžovitá brána. To pouze ovšem chápejme velmi malinkaté, protože ta brána vydá za několik obrovských památek. Oblékl jsem se to teplejšího Hrošího hávu, naložil auto až po okraj dárky a vyrazil na Čerňák a pak přes Běchovice, přestože mne paní M. (skvělá řidička) varovala, že to bude v tuhle dobu ucpané. Trochu bylo, ale měl jsem i tak dobrý čas a kolem půl deváté jsem zastavil před bránou. Kamarádi Šelmberští dvořané už tu byli a vykládali svou výbavu z obrovského vozu. A měli toho opravdu hodně. Záviděl jsem jim zejména krásný rozkládací pseudogotický stůl z tvrdého dřeva a lavice. A oni byli tak hodní a půjčili mi jej. Sháním totiž takový, ale v žádném současném obchodě nemají nic, co by se tomu alespoň trochu podobalo. A plastový stůl opravdu nechci. Také se tu objevily dámy ze sdružení Pošembeří a ty fotily zájemce coby květinky a pak jim vytvářely krásné obrázky.

S úderem deváté jsem byl připraven na nápor zájemců o dárky Putování Hrocha. To jsem ovšem netušil, co se přižene za uragán. Děti byly při chuti a hromadně si pořizovaly Zámecké oplatky z Bukovan. Někteří si koupily i pět balení, prý pro rodiče. Také praky od pana Berky šly na dračku a pohledy tvrze z osmdesátých let, protože byly jen za tři koruny. Hodně placek si děti pořídily, ale knížku ani jednu. Asi jich mají dost ve škole. Dorazila i paní M., kterou nikdo z přítomných (kromě mne) nepoznal. Prošla si s průvodcem tvrz, donesla úžasné pizza rohlíky, ještě teplé a na závěr akce mne vzala do Brodu na báječný oběd v místní hospůdce. Těším se na Tuchoraz v létě, kdy se tu bude konat Mračení. To už tu konečně přespím a užiju si atmosféru magického místa i v noci. 12.6.2010 - Zámecká slavnost v Bukovanech

Po krásném čtvrtku, který jsem strávil ve společnosti dětí a rodičů kolem Střediska rané péče, v báječném prostředí pražské Habrovky, následoval horký pátek. V sobotu jsem vstával časně, abych stihl naložit Hroší autíčko a pana Spiňga. Zastavili jsme se v nákupním centru pro fixy, pastelky a papíry, protože jsem vymyslel krásnou kratochvíli pro všechny děti. Mohou si namalovat originální obrázek a my jim z toho uděláme jedinečnou placku. A na místě a hned. V Bukovanech, kam jsem dorazili po celkem klidné jízdě (bez vytrhnuté šaltpáky) kolem půl desáté, už to pěkně žilo. Získali jsme krásné dva stoly, obsadili čestné rohové místo hned vedle mistra perníkáře Antonína a vyložili jsme dárky Putování Hrocha a také plackové centrum. Namaloval jsem cvičně první obrázek a hned také vyrobil placku a šlo to velmi snadno. Za chvilku začali chodit první zvědavci a pak už to šlo ráz na ráz a my plackovali a plackovali. Mezitím Gábor zahájil Zámeckou slavnost a na pódiu i před ním se střídaly mažoretky s hudebníky a divadelníky.

Popíjeli jsme množství nealkoholických nápojů, protože bylo vážně dost horko, po celém areálu probíhal doprovodný program a děti byly ve svém živlu. Dorazila i početná dámská skupina vedená paní M. a také si to moc užívaly. Rovněž přijela dvoučlenná hlídka Petra+Petra, kdy Petra řídila a Petra se vezla. A to ná Petra řidičák teprve týden. Dorazili i kamarádi z Plzně, Sandy a Andy, kteří přivezli originální dárek - sklenice a víno s vyleptaným Hroším znakem. Byl jsem z toho tak dojatý, že jsem si nechal od paní M. namazat spálené stehno a bez řečí. Všechny peníze, co jsme dneska vybrali do kasičky, jsme před koncertem Ginevry předali Gáborovi a vybraly se čtyři tisíce. Pak Petra se Spiňgem naložily Zámecké oplatky, protože už mi doma došly a obě Petry zmizely. Po skončení bohatého programu jsme se sbalili i my a vyrazili jsme na cestu do Prahy. Celý den tam střílel šílený pirát, ale jinak to bylo moc fajn.

 

5.6.2010 - Historický víkend s VK AVALON na zámku Čečovice

Před časem mi napsal hejtman Avalonských, pan Zdeslav, že budou na zámku Čečovice. Poslal mi podrobnosti a odkazy na stránky. Vzhledem k tomu, jak to dopadlo s Vyšehraním, jsem přehodnotil svůj program a operativně se přesunul do Čečovic. Ráno jsem ještě vyráběl nějaké nové placky, pak si šel ještě na chvilku lehnout a buch ho, najednou je deset hodin. Hrůza. Zaspal jsem, ale protože jsem hroší poutník, nespěchám. Na zámek v Čečovicích jsem dorazil přesně ve dvanáct hodin a program už byl v plném proudu. Přivítal jsem se s Avaloňany i s dalšími lidmi a šel vybalovat vozík a dárky. Sluníčko pěkně pálilo a tak jsem se uchýlil do stinné části nádvoří. Posléze jsem šel obdivovat stánky s předměty rozličnými, hned u prvního jsem zakoupil naprosto úžasnou vyřezávanou kočičku pro maminku, u druhého perníkovou kočku.

Z programu jsem prošvihnul vystoupení hudební skupiny Shapes of the FairyTale, šermířské vystoupení a první prohlídku zámku. Ale nebylo nic ztraceno, většinu jsem měl možnost ochutnat v druhé části programu. Pak dorazil Zdeslav, který se musel vrátit do Plzně pro luky a byla zahájena soutěž o střelbu na terč. Mezitím dorazil Zbyněk a Rora a tak jsme se přihlásili do turnaje. Střílel jsem jako o život, ale bylo mi to houby platné. S pěti šípy jsem vystřílel 11 a pak 16 bodů. No hrůza. Asi bych jako lovec umřel hlady. První turnaj vyhrál Šemík, dlouhovlasý průvodce po zámku. Pak jsme se šli podívat do zámecké sýpky na výstavu obrazů a fotografií.

Šemík nás vzal na prohlídku a vyprávěl velmi poutavě. Prohlédli jsme si opravené části i části zámku, které na záchranu teprve čekají. Musím uznat, že nová střecha památce moc sluší. Zajímavá byla i routa z devatenáctého století a štukový sál bez štuků, ale s velkým barokním, zazděným krbem. Na akci dorazili i přátelé z Plzně, Sandra a Andy, kteří si pořídili už nejeden dárek Putování Hrocha, ale naživo jsme se ještě nepotkali. Poznal jsem je podle Hrošího trička. Pak jsme vyrazili na oběd do místní hospůdky. Měli řízek a bramborový salát. Jedno jídlo, ber nebo nech být. Zbyněk s Rorou si dali jen ten salát, já kompletní jídlo a bylo to dobré. A taky točenou žlutou limonádu.

V podvečer se rozhořel oheň před zámkem a já litoval, že musím odjet. Čeká mne příliš mnoho povinností, než abych mohl tentokrát zůstat přes noc. Spočítal jsem peníze v kasičce. Dneska se podařilo získat sedm set korun, zaokrouhlil jsem to a předal tisícovku na další záchranu zámku Čečovice. Je zajímavé, že nejvíce peněz lidé utratili za zámecké oplatky z Bukovan. Jsem rád, že díky VK Avalon jsem mohl objevit další krásné místo protkané historií a obklopené dobrými a pohodovými lidmi.  

 

4.6.2010 - Ginevra a Strašlivka na Vyšehraní

V pátek jsem měl velmi dobrý den. Jednak konečně vysvitlo sluníčko, pak se dařilo v práci, Zbyněk dovezl luxusní Sauvignon (to je bílé víno) a zašli jsme do veganské restaurace (tam nemají maso, i když na jídelním lístku mají psán řízek s kaší). Předal jsem několik dárků Putování Hrocha, konečně jsem se k tomu po nemoci a státnicích dostal a jako vyvrcholení dne byl naplánován koncert Strašlivky a Ginevry v rámci festivalu Vyšehraní. Vím, že jsem říkal, že na Vyšehraní nepůjdu, ale tohle je výjimka, navíc paní M. slíbila, že za mne zaplatí vstupné, tak jsem souhlasil. Z práce jsem vyrazil pěšky, protože jsem měl dobrý čas a vzal to přes Nuselský most. Užíval jsem si pohodu, sluníčko a vítr, který mne ochlazoval. Na Vyšehrad jsem dorazil kolem půl šesté a už to tam žilo. Čajovník Roman vybaloval nádobíčko, zanedlouho přijel i Náčelník s krabicemi plnými cédéček.

Náčelník mne pozval na pivko, u čajovníka jsem si dal luxusní bábovku od maminky (asi deset kousků, sbohem Tuno sádla), pak dorazila paní M., koupila lístky, které byly o čtvrtinu dražší, než v předprodeji a šli jsme si sednout do druhé řady, abychom dobře viděli. Slyšet bylo úplně všude, mohli jsme zůstat u čajovny, ušetřit tak čtyři stovky a povídata si se Zbyňkem, který dorazil sám, protože Petra má chrapot. Koncert Strašlivky byl moc dobrý, přestože nezahráli ani Štědrý den v plzni, ani Fénixe, ani Hodokvas. Ale to už je taková tradice, že se mi líbí písničky, které se jim nechtějí hrát. To Ginevra hrála v novém složení a také jí to moc šlo. Housličky jsou velmi příjemným zpestřením. Závěr, to už jsme přetahovali přes desátou večerní, patřil přídavku Do rána bílého, který Ginevra dala bez elektriky. Prostě si stoupli před nás a dali to, jako by jim ani nevadilo, že nemají mikrofony. Už se těším na sobotu, do Bukovan na Zámeckou slavnost.

 

29.5.2010 - hudební festival FOLKOLEČ

A je tu druhý ročník hudebního festivalu, ke kterému jsem se dostal jako slepý k houslím, díky zpěvačce a písničkářce Simoně Klímové, která je v současnosti nejoblíbenější ve Středočeském kraji (viz anketa). Nemusím nikam pospíchat, protože Prčice už byly a festival začíná až odpoledne. Proto si zajedu na nákup do velkoobchodu. Potřebuji nějaké dobroty na nedělní rozlučkový dýchánek s bratrem Petrem, který se stěhuje do Plzně. Nakoupil jsem všechno potřebné a zjistil, že jsem se v obchodě zdržel více, než bylo nutné. Ale ve stresu jsem nebyl. Vyložil jsem nákup, naložil vozík, kytaru, dárky a potřeby na kočovné divadlo a vyrazil směr Koleč. Vzal jsem to na Kralupy a pak místními silničkami.

Trefil jsem to přesně a za deset dvě už jsem parkoval u zámku. Přivítal se s kamarády a známými. Dal si pivko a šel připravovat vozík a divadlo. Byla tu i Danča a Peťka se svou roztomilou střelnicí. Chvilku po třetí odpolední jsme zahájili se Simonou a Magdou festival a pak už to šlo ráz na ráz. Jedna kapela střídala druhou, diváci si neoddechli. Kdo měl chuť na něco dobrého, navštívil stánky s občerstvením, děti se snažily zranit pana Berku střelbou z kuší. Na ovčí kůži si mohli lidé pročítat Hroší knížky, či ochutnat čerstvě pražené mandličky. Potom dorazil Zbyněk a nastal čas kočovného divadla. Rozdal jsem loutky rytířů a šel na pódium, které bylo vytvořeno z návěsu kamionu, sehrát pohádku O ztracené princezně. Sám jsem dělal vypravěče i hlasy všech zúčastněných. Kluci hráli jako o život a dokonce jsme sehnali i chrabrého prince, který nakonec princeznu vysvobodil a vzal si ji za ženu.

Slunce se pomalu schovalo za obzor a na nádvoří se rozhořel velký oheň, u kterého se hřála stále se zvětšující skupinka návštěvníků. Po báječném Slávkovi Janouškovi, ze kterého je Simona doslova paf, jsem se s diváky rozloučil, naložil všechny vyhrané dárky z tomboly (tentokrát jsme vyhráli i bidet), pana Berku a jeho střelnici a vyrazili jsme k domovu. Danča jela odpoledne autobusem a pro Zbyňka přijela Petra. Naštěstí. Jinak bychom se do Hrošího auta už nevešli, bylo nacpané k prasknutí. Příští týden se na zámku Koleč koná další akcička, Medová pouť, ale já budu kousek od Plzně, na historickém víkendu s VK Avalon, na zámku Čečovice. Moc se tam těším.

Fotky, které pořídila Danča, najdete ZDE.

 

Květen v Hroším životě

Podíval jsem se do deníčku a z hrůzou zjistil, že poslední zápis je tu z konce dubna. To je šílené, jak ten čas letí. Po zdárném skončení Putování bez přestání jsem se roznemohl. Prostě dostal jsem rýmičku a kašlíček a vypadalo to se mnou dost zle. Úplně na umření. Od Zbyňka jsem dostal dárek v podobě poukazu na masáž lávovými kameny. Znám lávové kameny jen z grilu a tak jsem byl na tuto kratochvíli velmi zvědavý. Bylo to v úterý, 4.5. dopoledne, kdy se do mne pustila sličná masérka a přikládala mi horké kameny na různé části těla a mazala mne vonnými olejíčky. Hodinu a půl jsem si to užíval a pak jasme si povídali o mé rýmičce. Dostal jsem Dračí kapky, homeopatické léčidlo a za šílené peníze a vyrazil jsem se kurýrovat.

Všechno probíhalo standardně, Dračí kapky pomáhaly a já směřoval k přednášce na VŠE, do které mne uvrtal Pavel Palacký. Prý to bude legrace. Budeme přednášet marketing památek v praxi. Připravil jsem si obsáhlou prezentaci a v Hroším oděvu čekal na Pavla před branami vysoké školy. Bylo to v Květinový den a všichni kolem mne chodili s oranžovými kytičkami, aby demonstrovali sounáležitost a ochotu přispět na dobrou věc. Hlavou mi probíhaly částky, které stály jednotlivé reklamní kampaně na tento den v médiích. Kolik z vybraných peněz se asi dostane k potřebným. Pavel dorazil a šli jsme do třetího patra do velké učebny, která byla natřískaná studenty. Přednáška byla veselá a poučná. Pro obě strany. Nakonec si lidé rozebrali dárky Putování Hrocha.

Druhý den jsem časně ráno vstal, sebral všechny potřebnosti a vyrazil do Hořic v Podkrkonoší, konkrétně do školy Na Habru, kam mne pozvali, abych vyprávěl o středověké pouti. Pršelo jako blázen a chvilku jsem školu hledal, ale našel. Naneštěstí jsem přijel o něco později a tak jsme rovnou vytahali věci i vozík a vehnali se jako velká voda do třídy, kde již čekala první skupina žáků. Bylo to velké a veselé. Promítal jsem fotky z putování a vyprávěl zážitky. Pěkný je i zápis z celého dne "Cesta jako symbol" na stránkách školy. Odpoledne jsem se vydal, obdarován pamětním listem, dárkovými předměty školy a Hořickými trubičkami, do Prahy. Cestu jsem vedl jinudy, abych se mohl pokochat dalšími místy české krajiny. Začalo mne škrábat v krku tak, že jsem nemohl ani polykat. Hrůza, někdo na mne prsknul bacil a ten se uchytil. Druhý den jsem musel k doktorce, protože jsem byl totálně zahleněný.

Týden jsem se kurýroval a učil na státnice. Učení mi do hlavy moc nelezlo, protože jsem ji měl plnou rýmy a bacilů. Den D přišel v pondělí 24.5. Musel jsem zrušit všechny naplánované akce, včetně Putování po Znovínských vinicích, protože mi nebylo dobře a musel jsem se učit. Čím déle jsem se ovšem učil, tím více jsem cítil, že nic neumím. Vzpomínal jsem na maturitu, že to asi bylo podobné. V pondělí jsem se oblékl do slavnostního a vyrazil na zkoušky. Do školy jsem přišel o něco dříve a nasával atmosféru nervozity a bázně. Dopoledne udělali všichni, jsem zvědavý, jak na tom budeme my. Čtyři ženy a dva muži. Na řadu jsem šel jako čtvrtý. Hodinu na potítku poté, co jsem si vylosoval čtyři symbolická čísla. Čtyři předměty a čtyři okruhy, o kterých jsem měl půl hodiny povídat. Obhajoba bakalářky nude jistě problém, vždyť jsem psal o projektu Putování Hrocha. A najednou jdu před komisi a povídám a povídám. Pravda, někdy něco není úplně dobře, dokonce se snažím sám sebe potopit. Po půl hodině odcházím s dobrým pocitem. Za další dvě hodiny zavolají do místnosti dva lidi. Ty to neudělali, pak jdeme my čtyři a je jasné, že to máme za sebou. Jupí. Jdu oslavovat. Tři roky stresů mám za sebou, snad bude mít maminka (kvůli které jsem se na to dal) radost.

 

 

28.-30.4.2010 - Putování bez přestání

Vzbudil jsem po brutálním nátlaku budíku v pět ráno. Je středa a já skoro nespal, protože jsem děsně nervózní. Z cesty, co nás čeká, z nedostatku spánku, z toho, jestli přijde pan starosta na start a zda budou média přítomna našemu šílenému pokusu. Byl jsem tak nervózní, že ani čtvrthodina sezení na záchodě nepřinesla kýžený výsledek, což mi na klidu rovněž nepřidalo. Pak jsem se vrhnul do sprchy a vyhnal z pelechů další putující. Celkem u mne spalo pět lidí, Pavel z hradní vinotéky, první přihlášený na Putování bez přestání, Duky, toho znáte z kočovného divadla, František, toho neznáte, ale během putování ho dobře poznáte, Sovička a já. Pavel připravil snídani a začal svolávat ke stolu. Mezitím už dole zvonili první nedočkavci. Paní Ofka, kterou jsem poslal k mamince, aby si povídali, pak Petr Mašín, z proslulého hudebního tělesa Hladová Mašina, Tomáš Knobloch, kytarový virtuóz, kterého znáte z hradu a z kočovného divadla. Pak jsme se vykopali z bytu a přesunuli jsme se k mamince všichni. Tam jsme dostali vynadáno, že už jsme jedli a já šel předjet s autem před barák, abychom do něho mohli naházet věci. Mezitím dorazil Sindy, Roman čajovník s vynikajícími dobrotami, také další borec poutník, Jirka, brácha hradní paní Dity, který je svojí ségře šíleně podobný, ale jen gestikulací a mimikou. A délkou vlasů :o) Dorazil i Erik, který jako jediný bude řídit Hroší autíčko během našeho putování. Pak Petra dovezla Zbyňka, který, přestože od začátku bojkotoval tenhle šílený podnik, si dnes vzal volno v práci a půjde s námi. Dojalo mne to, ale nedal jsem na sobě nic znát. Jsem přece tvrďák. Nakonec dorazila Ayka s Martinem. Všem jsem vydal putovací trička, aby bylo vidět, že nejsem jen tak nějaká sekta nebo předvolební demonstrace. Přesně v sedm hodin ráno jsme udělali společnou startovací fotku a vyrazili jsme na cestu. Rozloučil jsem se s maminkou, která mi ještě vetkla několik dobře míněných rad, dostali jsme od ní nabalené chlebíčky, které se do nás nevešly s tím, že je musíme sníst hned, aby se nazapařily.

Jdeme po cestě prvního putování z Prahy na Horní hrad z dubna 2005. Vlastně ani nevím, kdy mne tato myšlenka napadla, ale vím, že když jsem ji řekl nahlas loni v srpnu na Folkové Ohři vinotéčníkovi Pavlovi, hned se toho chytil, že půjde se mnou. A teď šlapeme, oba zhubnutí a natěšení, že pokoříme sami sebe, že si dokážeme, že jsme chlapi, že jsme drsní a ženy, že mají další důvod nás milovat. Propleteme se pod magistrálou a já začínám litovat, že s sebou táhnu dřevěný vozík. Vím, že mi to všichni rozmlouvali, ale já si říkal, že to bude větší legrace. Už teď, po několika metrech mě začínají bolet záda, ale couvnout už není kam. Jdeme kolem zastávky autobusu a lidé zvědavě pokukují po vozíku a také po tričkách a snaží se získat co nejvíce informací. Na světelné křižovatce nás pozdraví řidič sanitky a máme z toho obrovskou radost. Zastávky na červenou mi nedělají dobře, cítím, jak mi tuhnou svalíky, jak ztrácíme čas. Myslím i na to, že nedorazila média, že je jim fuk, že tu chceme udělat něco výjimečného, něco, co má smysl a je dobré, bez postranních úmyslů. Myslím na to, že nedorazil pan starosta, že má asi moc práce. Prokodrcáme se Zenklovou ulicí, kolem úřadu a zámečku až na Palmovku. Tam se s námi loučí paní Ofka, prý jí to stačí. Trochu jí závidím. Jdeme dál, přes několik přechodů, na Krejcárek. Musíme to vzít okolo, Zbyněk se mne ptá, proč nejdeme přímo a já, jak jsem nervózní, odseknu mu, že by na to mohl přijít sám. Za chvíli se zastydím, nemohl vědět, že tam jsou schody a kovová zábrana, kudy by vozík neprojel. Na dalších světlech, kde čekáme, si to vyříkáme, abychom dál nenesli nic navíc. Kocháme se panoramaty, užíváme si sluníčka a dobrého času. Přes Biskupcovu dojdeme až k první zastávce, před Olšanskými hřbitovy. Erik tu již stojí a fotí. Zastavujeme se, pijeme a dáváme si chlebíčky od maminky, aby se nezapařily. Odskakujeme si do křoví a pak kontrolujeme GPS. Zapisujeme na web, že máme za sebou 5,5 km za hodinu a půl. S Erikem se domlouváme na dalším setkání na Pohořelci, protože ve vnitřní Praze se blbě parkuje a jdeme dál.

Úzkou brankou projíždíme do hřbitovů, bál jsem se, že nás sem s vozíkem nepustí, ale každému to bylo šumák. Vyprávíme si o tom, kolik je tu pohřbených, kdo známý tu odpočívá a děsíme lidi nákazou morem, která je ještě živá a mohla by nadělat pěknou paseku. U křížů se modlím za zdar naší cesty, za tuhle zemi a její lidi. Jsou po cestě tři a tak si to pěkně rozvrhnu. Ostatní na mne v tichosti čekají. Dojdeme až k bráně u Flory, kde mi Zbyněk pomůže vytáhnout vozík do ostrého kopečku. Jdeme po třídě Vinohradské a lidé si mohou ukroutit krky. Projdeme do ulice Kolínské a ta nás dovede až do Korunní. Pozdravíme rádio, ale jen zvenku a jdeme dál. Najednou na nás vybafne Erik. Zaparkoval na chvilku i tady. To je radosti. Teď je to pořád z kopce, vozík je o něco lehčí. Na kostkách pěkně rachtá a přitahuje pozornost. Dojdeme až k Náčelníkovi, ale ještě má zavřeno a tak pokračujeme na náměstí Míru. Kolem kostela sv. Ludmily a směrem k Anglické třídě. V rohu tu mají pítko a tak se všichni napijeme a máme z toho velkou legraci, jak to stříká. Je mi po tom doušku nějak těžko, snad to nebude nic dramatického. Povídám ostatním, že tady jsem potkal kominíka, na kterého jsem si sáhnul pro štěstí, ale nešpinil, jelikož teprve šel do práce. Překročili jsme dopravní tepnu a jdeme kolem několika velkých aut, z jednoho muži skládají obrovskou pec, když tu najednou se ozve sakrování a skřípění a najednou BUCH! Obrovská rána a pec je najednou o několik desítek centimetrů níž a na boku. Svojí vahou vyrazila několik dlažebních kostek. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Kluky napadla písnička: Pec nám spadla, ale naštěstí ji nezpívali moc nahlas. Ti chlapi nevypadali, že by se tomu moc smáli. Pokračujeme na Václavské náměstí, kolem Národního muzea, pod sochu svatého Václava. Tam čekáme na Sovičku, která si odběhla, se Zbyňkem se pomodlíme k národnímu světci modlitbu, kterou jsme pronášeli celou cestu do Říma, zapíšeme na web, že máme za sebou 10,2 km za dvě a tři čtvrtě hodiny. Už cítím nohy, pěkně pálí. No, snad to přestane. Koleno mne bolí už týden. Jdeme středem Václaváku dolů a pak po levé straně, až na Můstek, přes střed Země a zahneme k ulici Perlové, abychom se dostali na Uhelný trh a ke kostelu sv. Jiljí k Dominikánům. Píšu bratru Petru, že jsme tu, když tu on vystupuje z kláštera. Už o nás věděl. Přijali jsme slavnostní požehnání na cestu a pokračovali jsme do ulice Karlovy a na Karlův most.

Zde jsme se zastavili u mosazného křížku, u kterého je nově (zhruba rok) osazena replika barokní mříže a tak se poněkud lépe hledá. Pak jsme pokračovali na druhou stranu Vltavy, přes Malostranské náměstí, kde mi Jirka podal telefon a já udělal první rozhovor pro Českou televizi. Pak jsme kolem chrámu svatého Mikuláše vystoupali až do ulice Nerudovy a pořád nahoru, až se ze mne kouřilo, až ku Hradu. Projeli jsme kolem stráží, ani nemrkly. Vozík přestal rachtat a kolečka si užívala hlazené dlažby. To byla pohodička. Prodírali jsme se množstvím turistů a nápad, že se podíváme do katedrály, byl nereálný. Projeli jsme tedy kolem a vrátli se opět zpátky. Kolem sochy TGM jsme jeli nahoru na Pohořelec, kde jsme se minuli s Erikem. Nikde jsme ho nezahlédli. Až u hotelu Pyramida jsem mu zavolal a on k nám přijel. To bylo radosti. Dali jsme si zbytek chlebíčků a pití a na web zapsali, že máme za sebou 16,2 km za 4.5 hodiny. Také jsme opravili vozík, neboť hrozilo, že ztratíme šroubek u ojky a rozpadne se. Oprava se podařila a mohlo se jet dál. Vozík si vzal Tomáš a já byl nadšený, jak se mi jde lehce. Za chvilku jsme u Břevnovského kláštera. Erik tu na nás už čeká. Pokračujeme bez zastavení dál, někteří už cítí, jak se jejich trápení zkracuje, jiní vědí, že nejsme ani v šestině. Ráno jsem prohlásil, že máme za sebou jednu stodvacetinu a nikdo to neocenil. Jirka dostává hlášku, že se mu ztratil pes a šel ho hledat. Vypadá to, že už se nesejdeme. Je mi to líto. Sbíháme kopeček ke kostelu sv. Fabiána a Šebestiána v Liboci. Celou dobu jdeme kolem obory Hvězda. Za další zatáčkou potkáváme šťastného Jirku. Potkali se s pejskem a pokračují s námi. Podejdeme železniční trať a jsme u Šárky. Dostaneme nápad, že s vozíkem zajedeme do Drive In a dáme si deset čízů. Jak jsme se zmýlili. Dívka v reproduktoru nám oznámila, že musíme být auto, aby nás obsloužila a že musíme do restaurace. Nepomohlo ani přesvědčování, že jsme dvoustopé vozidlo. Vjeli jsme tedy do lokálu a zjistili, že je tam pěkná fronta. I vyjeli jsme zase ven. Vytvořili průběžnou fotografii, protože zde se od nás odpojila Sovička, Ajka a Martin. Do reportáže zapisuji, že po šesti hodinách máme za sebou 22 km.

Jdeme po žluté turistické značce. Kluci se u vozíku střídají a já jsem pořád rád. Povídáme si, co nás všechno čeká a nemine. Naštěstí nikdo neví, jak to celé obcházíme. Tuší to jen Jirka, protože ten počítal se 130 km celkově. To, že cesta bude mít cca 180, bylo pro něho nemilé zjištění. Pak jsme se napojili na červenou značku a u dřevěného altánu jsme dali odpočinek. Pak jdeme Nebušicemi, pro změnu se trochu ztratíme, ale GPS nás opět spolehlivě navede. Dostane nás ulice u hřbitova, která se jmenuje K cíli. Je to více, než filozofické. Jdeme stále po červené, kluci se mažou mastičkou Ondřejovou a vypadá to, že jim to pomáhá. Tomáš už chodí jako vysloužilý kovboj a ostatní také pěkně syčí. Sluníčko pálí, ještě, že mám ten slamák z Libušína. Dojdeme až k opuštěné luxusní klinice pro zbohatlíky a zahneme ostře doleva na zelenou turistickou značku. Polní cesta nás dovede až do Horoměřic. Krásně pofukuje větřík a slunce se sklání k západu. Jasně, pořád je ještě vysoko, ale už tolik nepálí. Projdeme Horoměřice a najednou vidíme, jak nám jde Erik naproti. Zvládnul to, najít ulici Konzumní, přestože tam nikdy nebyl. Dokonce zaparkoval nedaleko Pechrů, kde jsem před pěti lety spal. Ano, máme za sebou jednu šestinu cesty, tedy 31 kilometrů. Je půl čtvrté, opouští nás Tomáš a je vážně rád. Loučíme se s ním a domlouváme vložení dřevěného vozíku do Jirkova velkého auta. Řídí ho Jitka a má krásnou dceru. Dvouletou. Do Hrošího auta by se vozík prostě nevešel. Jsem rád, že se celá akce povedla, protože s vozíkem bychom na hrad asi nedošli. Vydáváme se na další cestu. Teď půjdeme polními a lesními cestami, stále po červené turistické značce. Volá mi pan Pechr, je ještě v práci. Náš příchod mu oznámil jeho syn, kterého jsem vyrušil svým hlubokým hlasem u branky a kterého jsem nemohl poznat, tak byl veliký. Popřál nám šťastnou cestu a my šli.

Zbyněk využil Ondřejovy masti a také si trochu ulevil. Jde se nám skvostně. Nohy pěkně bolí, ale to nám nevadí, vždyť toho musíme ještě tolik projít a prožít. Projdeme cestou v polích a nad námi létají obrovská dopravní letadla, co dělají děsný hluk a obrovské stíny. Vypadá to skoro strašidelně, jak se ten šedý mrak plazí velkou rychlostí po poli a je zase pryč. Vcházíme do lesa, je vyprahlý a voňavý. Docházíme ke křížku Sv. Juliána, chci ostatním vyprávět pověst a nakonec je odkážu na knížku, kde je celá dopodrobna vypsaná. Pokračujeme kamenitou cestou, kde by se nám vozík pravděpodobně rozpadl, kolem ňadrového stromu, který se líbí zejména mladším účastníkům. A za chvíli jsme už v Tuchoměřicích. Nechce se mi jít po červené stezce a tak jdeme po silnici pořád rovně, ale moc si nepomůžeme, jen nás více ohrožují auta. Pak odbočíme do centra obce a kolem kostela se dostaneme až k pekárně, kde čeká Erik. Dáme si pití a nějaké jídlo, kolem nás projede Jitka ve stříbrňáku a my pokračujeme dál. Pořád do kopce, kolem zámku a ven z obce. Po dalších metrech opouštíme silnici a jdeme do polí. Cesta je prašná a sledujeme slunce. Užívám si ten pocit volnosti a svobody. Měl jsem ho před pěti lety a mám ho i dnes. Je něco kolem páté hodiny a čas se začíná uklidňovat, už neletí tím šíleným tempem, nemusí nás honit. Vím, že je to naopak, ale výsledek je stejný. Projdeme kolem křížku a dostaneme se zase na silnici. Ta nás odvede do Malých Číčovic, k osmiboké kapličce. Tam už na nás čekají Sindy s Renatou. Fotí nás bezostyšně a mají pro nás občerstvení ve formě ruského piva, rakouské čokolády a španělských pomerančů. Máme radost, že se můžeme na chvilku zastavit. Já si raději nesedám, stále popocházím, protože vím, že by mne pak bolela kopýtka. Navíc, za necelé dva kilometry je Okoř a tam si dáme větší pauzu a jídlo. Pokračujeme tedy po úbočí kopečku pod kaplí, až k silnici a přes mostek, který je vystavěn nad Zákolanským potokem. Za ním se dáme hned doprava, přestože někdo protestuje, jsem si jistý, že je to právě tudy. Mineme dům hodné stařenky, která mi dala před lety napít, snad je zdravá a při síle. Pak už je to jen co by kamenem dohodil (toto úsloví se po cestě velmi ujalo, což bylo poznat zejména ve chvílích, kdy jsme dorazili k nějakému domu s rozbitými okny). Propletli jsme se mezi krásně zrenovovanými staveními a dosupěli na parkoviště. Stoupnul jsem si k závoře a každý, kdo přijel, se mne pak ptal, kolik mají zaplatit. Asi jsem vypadal jako výběrčí. Stoupnul jsem si jinam. Dali jsme si večeři, napsal jsem na internet, že jsme v Okoři, máme za sebou 40,8 km. Je šest večer, už máme za sebou jedenáct hodin putování.

O půl sedmé jsme se dali na další postup. Přijela totiž Petra a hrozilo, že nám Zbyňka odveze. Stále následujeme červenou turistickou značku. Vezme nás pod hrad, pak kolem hospodářských budov, které jsou na prodej a do chatové oblasti. Překročíme po bytelné lávce potok. Tady jsem se těšil, jak budeme přenášet vozík, naštěstí k tomu nedošlo. Kolem Nového Mlýna se prosmýkneme, obdivujeme hipostezku pro koně a už jsme pod železničním viaduktem, ze kterého již kameny nevypadávají, protože je krásně opravený. Zde se nám Zbyněk přiznává, že tady zabloudil a na Budeč to vzal druhou stranou. To bylo při Putování po stopách poutníka Hrocha (rok 2008), Zbyněk tehdy šel některé etapy i třikrát, tak byl obětavý. Dojdeme až na silnici a za dalším železničním mostkem se dáváme do kopečka, k rotundě. Je tu hromada mušek a jiného hmyzu, začíná být zima, ale proti tomu, co má přijít, je to pohodička. Kolem osmé večerní stojíme před rotundou sv. Petra a Pavla v Budči. Loučí se s námi Sindy a Renča a vrací se stejnou cestou na Okoř, kde nechali auto. Zapisuji, že máme za sebou 46,2 km. Někteří už zkouší energetické žvýkačky proti únavě. Já ještě vyčkávám, až bude hůř. Zatím mne jen šíleně pálí nohy, asi vyměním boty. Po asfaltce scházíme na druhou stranu kopečka, do Zákolan. Volá mi Petr Pop, kamarád z dětství, kde jsme, že nám přiveze čaj a půjde kousek s námi. Začíná se šeřit. V Zákolanech se putovníci vrhají k vozům a dávají si občerstvení. Chci jít dál, dokud je vidět. Nechápu proč, když vím, že nás stejně čekají dvě noci venku. Jdeme na Koleč, tady je zámek, který pomáháme rekonstruovat, v květnu tu bude další ročník hudebního festivalu Folkoleč, už se na něho těším. Jsme poněkud roztrhaní, myslím skupinku, Zbyněk se domlouvá s Petrou, že ještě kousek půjde, pak nás dobíhá. Jdeme po silnici a aut je už málo. Sluníčko se schovalo za obzor a tmy kvapem přibývá. A také zimy. Překročíme další železniční přejezd, který monotónně bliká bílým světlem do dálky a po nějaké chvilce potkáváme usměvavou tvář Petra. Jde nám naproti. Zdravíme se a kluci si dávají čaj. Povídáme si a pokračujeme na Třebusice, kam dorazíme kolem deváté večerní. To máme v nohách už 51,8 km. Tady se oblékáme, bereme si čelovky a blikátka. Petr Mašín se obléká do reflexní vesty a dělá dobře. Zbyněk se loučí a odjíždí. Zase je nás o jednoho méně.

Vypadáme jako mimozemšťané. Měsíc se vyklubal z mlhoviny a pomalu se probouzí. Je obrovský, matný a žlutý. Jako úsporná žárovka, co ještě nenaběhla. Ale už za půl hodiny můžeme zhasnout lucerničky, protože bez nich vidíme daleko lépe. Jen červená blikátka necháváme blikat. Rozsvěcujeme jen ve chvílích, kdy obzor ozáří světlomety opozdilého auta. Petr přeparkoval svoje auto do Zvoleněvsi a zase nám jde naproti. Čas už vůbec nehraje roli. Přemýšlím, kam až dojdeme za tmy. Teď nás čekají Žižice a Švédovi. Druhá noc původního putování. Jak rád vzpomínám na to setkání. Zvoleněves je tichá, ani pejskové neštěkají. Překročíme koleje a vydáme se kolem polo zhasnuté sámošky doleva a pak doprava. Tuším, že je tady nějaká zkratka, ale ve tmě ji nechci hledat. Jdeme delší cestou a vůbec nám to nevadí. Na horizontu ukazuji doprava, že tam je Říp. Nic není vidět a tak mi ostatní věří. Za další zatáčkou k nám opět přichází Popík. Zaparkoval v Žižicích. Už to nebude daleko, dá se z toho usoudit. Už jen kopeček dolů a vidíme první domky. Ve tři čtvrtě na jedenáct na mne houkne pan Jaroslav, kde jsme tak dlouho, že na nás už čekají řízky. A opravdu. Pozvali celou naši sebranku dovnitř. Jen Popík odjel domů a Jitka se vymluvila, že jí spí dcera v autě. Jinak jsme tam byli všichni zbývající. Poblahopřál jsem Jardovi k svátku, který měl včera a předal bylinky z KV a šel k internetu, abych mohl napsat, že jsme v Žižicích a máme za sebou 58,2 km. Ostatní se ládují řízkama. Já si pak dám s nimi. Také pivko, přestože vím, že uspává a nakonec slivovičku, aby bylo teplo po cestě. Drze se zeptám, zda se mohu vysprchovat. Jsem pozván do koupelny a je mi zapůjčen ručník. To je lahoda. Zkusil jsem zatlačit na záchodě, ale zbytečně. To nebude dobré. Pak jsem si vyměnil ponožky a boty. To je lahoda. S půlnocí vyrážíme na další cestu. Opět se poněkud roztrháme. Je nás opět o jednoho méně. Pavel musí jet domů, protože má nějaké trable. Mrzí mne to za něho, protože on byl u zrodu tohoto nápadu a tolik se těšil. Vlastně jdeme jen ve čtyřech a jeden pes. Duky má něco s kolenem a tak zůstává v autě. Jde tedy Petr, František, Jirka a já. To nám to pěkně prořídlo. Dojdeme k hlavní silnici na Slaný, dáváme se doleva, na Vítov. Po chvíli přecházíme silnici a jdeme doprava, nahoru. Možná jsem si měl vzít tu mikinu. Sady okolo nás jsou ozařovány studeným měsíčním svitem. Za námi někdo prohání traktor. Ptáci nepřestali zpívat. Dojdeme až do Beřovic. Potkáváme výrovnu vepřového, vyprávím o hlídacích pávech. Za další chvíli jsme ve Zlonicích. Tam chci udělat zápis na net, aby bylo zřejmé, že se neflákáme. Sedneme si na lavičky před kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Každé slovo se odráží od zdí a temných oken domů na náměstí. Máme za sebou 68,8 km, za čtvrt hodiny budou dvě ráno.

Jdeme prostředkem ulice. Můžeme si to dovolit, nic nejezdí. Tu a tam vidíme několik mátožných postav, ale jinak mrtvo. Někdo prohlásí, že jsou to zombie a přidáme do kroku. Uhýbáme doleva na Vyšínek. Je to lehce do kopce, krásná, nová silnice s nově namalovanými pruhy. Petr říká, že jde jen podle těch pruhů. Dávám si žvýkačku, zavírají se mi víčka. Měsíc se na nás s pochopením dívá a tiše přemítá, kam až dojdeme. Vyšínek máme za sebou, stejně tak i Páleč. Nechci nikde stavět, byla by to konečná. Je mi děsná zima a začínám pokašlávat. To byl nápad, dát si sprchu a vyrazit do noci na výlet. Navíc jsem nechal mikinu v autě a to na nás i se spícím Erikem čeká v Peruci. Ještě, že neprší, jako před pěti lety. Pořád zrychlujeme, už jsme ve Vraném. Krásné městečko, pamatuji si, jak jsem tu v autobusové zastávce čekal, až trochu přestane pršet. Nedočkal jsem se. Jdeme do kopce a já pěkně zhluboka dýchám. Na kopci, za zámkem s Božím okem, vidíme světla Loun. Tedy spíše záři na obloze, protože Louny jsou ještě daleko. Jdeme po silnici a já zkouším jít se zavřenýma očima. Kousek to jde, ale pak měním směr a tak tak, že nezbuchnu do škarpy. Oči se mi zavírají stále víc a víc. Vynakládám obrovskou energii na jejich udržení nahoře. Už ani nevnímám, kudy jdeme, kluci jsou vepředu a o něčem se baví. Míjíme památník Tří císařů. Ve tmě se jen černá nějaký obelisk. Ani nevím, jestli z něho ukradli i tu poslední ceduli. V dálce vidíme světla Peruci. Přestávám být ospalý, těším se na mikinu a plášť, na tequilu, na kofolu, na jídlo. Prostě se těším. Světla se ale přibližují děsně pomalu. Na pravé straně tušíme svítání. Do nosů nás praštila ostrá vůně prasečáku. To je povzbuzovadlo. Už jsme v Peruci, musíme ještě projít obcí, abychom se dostali na náměstíčko nad zámkem. Tak parkují naše autíčka. Jupí. Beru si oblečení a pokouším se zahřát. Celkem marně. Snažím se zapsat zápis na webovky, ale zmrzlé prsty mne neposlouchají. Zápis mi trvá docela dlouho. Pak se na chvíli zhroutím na lavičku a nechám odpočívat zádům a nohám. Ostatní se natáhli v autech a na malém jevišťátku. Začne svítat, těším se, že slunce konečně vykoukne a zahřeje nás. Těším se na pařák během dne. Těším se na chvíli, až budu úplně splavený a budu si přát nějaký stín.

Je čas na snídani kus salámu, sýr, pití. Musím si vzít další ketonal. Není to sice nic moc, ale musím zahlušit bolest zad, dost na tom, že mne bolí celý hroch. Po snídani vyrážíme na další cestu. Kupodivu nikdo neprotestuje. Jednak si všichni uvědomujeme, že ještě není konec, že jsme tu dobrovolně a hlavně, zdržování nám stejně nepomůže. Sejdeme kolem zámku s hraběnkou a kolem Boženiny studánky (která se nejmenuje podle Boženy Němcové), kolem úřadu, ostrým klesáním, až k Oldřichovu dubu (nejmenuje se podle Říhy z Katapultu). Tam uhneme doleva na silnici, pořád klesáme, až k prázdnému hotelu, abychom mohli zase stoupat. Je nám teplo z kopečku i ze sluníčka, které se drápe pořád výš, stejně, jako my. Ale mikinu si pořád nechávám. Jsme ve Slavětíně, který proběhneme tak rychle, že všechny památky se za námi jen ohlédnou. Volal Soron, že mají s Věrkou pro nás snídani a kdy se objevíme v Lounech. Před osmou hodinou ranní jsme ve Veltěžích. Sedám si na trojnožku od Kocoura a píšu, že máme v nohách už skoro devadesát kilometrů. Bolí mne už i části těla, které by z hlediska fyziologického vůbec neměly bolet. Rozepínám si mikinu, aby byl vidět znak a pak si ji sundávám úplně, už je celkem teplo. Kluci vyrazili napřed, musí najít nějaké vhodné místo na velkou potřebu, doháním je. Moje zácpa je šílená, snad to donesu až do Loun. Snad tam budou mít záchody. Nějak nemusím tlačit v přírodě. Já vím, jsem fajnovka. Pokračujeme na Černčice. Jsem lehce zmatený, protože tuhle část cesty nějak nepoznávám, ale ukazatele nám dávají za pravdu, že jdeme dobře. Na mostě přes železnici u nás zastavuje auto. Někdo na nás volá, jsem zamyšlený. Je to Soron. Jak jinak. Koho jiného by napadlo zastavit ranní provoz na dopravní tepně, navíc na mostě. Domlouváme se, že se potkáme na náměstí. Pak bez varování vyráží dál. Řidička za ním je zoufalá a kouše do volantu. My pokračujeme dál, kolem pivovaru a nádraží, ubytovny a vývařovny, až na náměstí. Tam už jsou všichni zaparkovaní. Cestou jsme potkali veřejné záchodky a tak se na ně těším. Jen napíšu vzkaz, že jsme v Lounech, že máme 96,7 km v nohách a že dál půjdeme jen ve třech, protože František už také nemůže. Pak odběhnu a než se vrátím, zjistím, že se k nám přidává Duky, který si trochu odpočinul. Dáváme si výborný koláč od Věry a další dobroty z proviantního skladu.

Pak dáme dokumentační fotografii u sloupu a vyrážíme po žluté turistické značce, směrem k Žatecké bráně. Slunce nás spaluje a já si vzpomínám na noc a na to klepání kosy. Jdeme po žluté a ně zvoní telefon právě ve chvíli, kdy klukům říkám, že tady obvykle zabloudím a nemůžu značku najít. Volá MF Dnes a děláme spolu veselý rozhovor. Během několika minut se ztratíme. Pak se chvíli hledáme a zase najdeme značku a pokračujeme ven z města, na Mělce. Zeptám se kluků, jestli si chtějí udělat odbočku k památníčku parašutistům a když zjistí, že je to kilometr navíc, zamítnou to. Jdeme kolem Ohře, kolem nás jsou samé chmelnice. Vedro rozhýbává vzduch. Žlutá nás přivede až k archeologickému skanzenu, jdeme dál, nemůžeme plýtvat silami. Kolem nás jezdí auta, přestože by tu žádné být nemělo. Kousek dál, pod Březeneckým vrchem u šlajsny, si sedáme pod strom do trávy. Nevidím to rád, ale ostatní jsou hysteričtí. Musíme se prý zastavit. Duky hysterii doprovází výkřikem: „Všichni tady zemřeme!“, což působí všeobecné veselí. Já jsem zádumčivý, protože mám rozedřený rozkrok a nevím, co s tím budu dělat. Sedíme asi pět minut a vedro je šílené. Velím k dalšímu postupu, abychom se totálně neodrovnali. Na odpočinek bude dost času na Horním hradu. Projdeme Březnem, podejdeme hlavní silnici 7 na Chomutov a odbočíme doprava na Postoloprty. Čeká nás šíleně dlouhý obloukový most, který nás dovede až do města. To žije ruchem čtvrtečního odpoledne. Petr by si dal zmrzlinu, ale nikde ji nemají. Dojdeme až k přejezdu a uhneme doleva, k nádraží. Tam už na nás čekají naše vozy a tak dáváme pauzičku. Erik má rychlovarnou konvici a dělají si kávičku. Jsem zvědavý, jak ta moje stařičká baterka, která v zimě nechtěla startovat, přežije tenhle nápor. Máme za sebou 107 km, přichází hromada podpůrných sms, na které neodpovídám, protože by mi jinak došly baterky v mobilu, ale děkuji generálně skrze webovky. Je zhruba jedna hodina po poledni, když se sbíráme na další cestu. Potkáváme různě staré nedospělce, kterak v ruce třímají mobilní telefon, nastavený na hlasito a poslouchají zahraniční, ale tuzemské hity. Jedna paní na zahrádce oznamuje dceři, že když bude dál zlobit, že si jí odnese ten divně vypadající pán, čímž myslela mně. Dívka se usedavě rozplakala, což jsem nebral osobně a dobrácky jsem prohodil, že děti nejím. Dívka prchla pod ochranu domu a už nezlobila.

Jdeme po silnici a já cítím, jak žíznivé slunce z nás vysává život. Těším se do stínu stromů, ale moc to nepomáhá. Procházíme kolem zemědělského závodu, kde krmí computer, stejně, jako před pěti lety. Cedule je dnes už pořádně opršelá. Přicházíme do obce Lišany, kluci, kteří mi trochu utekli, už odpočívají ve stínu cihlové kůlny. Jdu k nim a sedám si do trávy. Dávám deset minut na odpočinek. Pak se zvedneme, i kdyby se nám stokrát nechtělo. Volal Roman z čajovny Romantinka, že nám veze bulgur a Vzpruhu. Je úžasný. Vůbec je krásné, jak se o nás všichni starají. Mám z toho radost. Vstáváme. Vůbec se nám nechce. Ujdeme asi tři metry a je tu Roman. Dáváme si v zatáčce Vzpruhu, což je studený čaj a ten nás luxusně nakopne. Na jídlo nemáme ani pomyšlení. Domlouváme se, že se sejdeme v Žatci u modrého mostu. Věřím, že je tam jen jeden. Pokračujeme na Dolejší Hůrky a Selibice. Vyprávím klukům zážitky z první cesty. Projdeme Tvršice, kde z nás mají děcka velkou radost a doťapeme až do Staňkovic. Všichni mne podezřívají, že cestu uměle natahuji a já jim nedokážu odporovat. Tady se stavujeme v hospůdce. Jirka si dává pivko, Petr vytouženou zmrzlinu. Dostal slevu pět korun, prý byla rozmražena a opět zmražena. Hrůza. To, že na ní někdo seděl, už mu neřekli. Máme za sebou 118 km, bude šest. Musíme jít dál, protože náš cestovní průměr se nějak horší. Teď to bude po hlavní silnici, snad nás nic nesejme. Už jsme v Žatci, tedy za cedulí, ale k mostu je to ještě kus. Potkáváme červené autíčko a v něm je Zbyněk a děda Prokop. Mám obrovskou radost. Otáčejí auto a parkují. Docházíme k nim, mají pro nás obrovskou čokoládu a kofolu. Zdravíme se a děda prokop jde s námi, přestože má svatební střevíce, na pochod zcela nevhodné. Zbyněk jede dál, aby zaparkoval a vrátil se k nám. Kousek před přejezdem potkáváme dalšího poutníka. Je to pan Jiří Horský, se kterým jsem v loňském roce šel na Velehrad. Ten už toho má za sebou také pěknou řádku a je to zkušený poutník. A přidal se k nám i Roman. V bílých tričkách Putování bez přestání jsme vypadali impozantně. V této sestavě jsme došli až k modrému mostu. Tam nastala chvíle drobného organizování, kdo kde stojí, jak zaparkujeme auta a jak se dostaneme k jezu, kde bude večerní pohoštění. Soron nás pěší poslal přímou cestou, která se posléze ukázala jako velmi trnitá, neschůdná a soukromá a tak jsme se museli vrátit. Po dvaceti minutách jsme byli všichni na jednom místě, zhruba tam, kde jsme se před pěti lety se Soronem poprvé potkali. Tady jsme rozdělali ležení, tedy spíše sezení. Věra vytáhla hrnec s polévkou, měli jsme plný hrnec lahodného bulguru. Roman už musel odjet a tak jsme na něho alespoň mysleli. Soron vytáhl lahvové pivko a také jsme měli lívance s marmeládou. Každý si mohl dát, co hrdlo ráčilo. Zbyněk mazal lívance a krmil nás. O půl osmé jsme se začali sbírat na další cestu. Teď půjdeme po modré turistické značce, podél Ohře, až k Nechranické přehradě. Volal pan Zdeslav z Avalonu, že jsou na cestě a že se k nám přidají. Domluvili jsme se, že zaparkují u hráze a že nám půjdou naproti. Už je zase večer a sluníčko se chystá do hajan. Ale my ne. Vyrážíme dál. Máme za sebou 122 km, ještě nás čeká zhruba šedesát.

Cítím se báječně. Odpočinul jsem si u večeře, nabral síly na další cestu. Teď půjdeme proti proudu řeky, prakticky stále po rovině, nebudou nás ohrožovat automobily, jen hejna mušek, ale ty snad půjdou brzo spát. Máme s sebou čerstvé spolupoutníky, kteří si rádi povídají a nic nedbají na to, že už nejsme tak mluvní, jako na začátku. Ale dělá mi to dobře. Pomalu se snáší soumrak, řeka šedne, barví se do spousty krátkodobě krásných barev. Jdeme po modré značce, kterou za chvíli už ani neuvidíme. Naštěstí je tu jen jedna cesta a ta je správná. Po osmi kilometrech dojdeme k obci Přívlaky, kde na nás čeká s autíčkem Erik. Je tři čtvrtě na deset a tma jako v pytli. Dáváme si pití a čokoládu, píšu na webovky a ostatní se fotí a natáčí na video. Zavanul k nám ostře studený vzduch z polí. Je to nepříjemné, ale osvěžující. Kolem křížku se vydáváme na další cestu. Svítíme si lucerničkami jako zbloudilé světlušky, měsíc se ještě neprodral přes hromadu mraků, jen trucovitě sedí na obzoru. Proudy vzduchu se střídají. Chvilku teplý, pak zase mrazivý. Cítím moře. Je tu jak na dovolené v Chorvatsku. Stoupáme do kopce, cítím, že se blíží přehrada. Spíše si to přeju. Najednou vylezeme na asfaltku a ta nás dovede do obce Stranná, ke zchátralému kostelu, k baroknímu sousoší. Zbyněk skáče do auta a nechává se odvézt pro auto do Žatce, my ostatní jdeme dál, na Vičice, k velkému zámku. Pořád si říkám, kdy už potkáme Jindru s Martinem a Matyáškem, když tu najednou se něco zamodrá v dáli. Je to zbloudilý duch či přátelé. Byli to oni. To bylo radosti. Za družného hovoru jsme prošli Vičicemi a podél betonového kanálu se drápali k hrázi. Přišlo mi to nekonečné stoupání a hráz se stále neblížila. Za světla je ta cesta určitě kratší. A najednou tu byla silnice a most přes kanál a my se dali k Nechranicím. Šílená, zničená betonová cesta, která nemá konce. Dusáme pořád rychleji, až nám ti zadní nestačí. Musíme zastavit a počkáme na ně, aby se neztratili. Dáváme si žvýkačky a také energetické tyčinky od Jirky. Prý jich má několik set, aby mu vydržely. Jsou jogurtové a moc dobré. Někdo jde proti nám. Snad přízrak. Ne, je to Zbyněk. Přehrada už nebude daleko. Má na sobě bundu a trochu mu závidím. Tentokrát si vezmu mikinu už před půlnocí. Pořád pokašlávám. Jsem zvědavý, jestli omarodím kašlíčkem a rýmičkou.

Najednou jsme u elektrárny, nebo co to je. Ostré světlo strážních reflektorů nám zaživa operuje oči. Ještě musíme vydusat poslední desítky metrů kopečku a jsme na hrázi. Auta už tu čekají. Těším se na mikinu, Jindře půjčuji plášť. Domlouvají se, že nechají spícího Matyáška v autě Erikovi, aby se prý učil na roli otce, ale tomu se to moc nelíbí a dost brblá. Nakonec bereme miminko s sebou. Jdeme dál, máme za sebou 137 km a je půlnoc. Ještě nás čeká zhruba 15 hodin putování. Vycházíme od vody, po krásné asfaltce, přes Vikletice na Vadkovice. Měsíc už pěkně svítí a dohání ten pomalý nástup. Začínám pociťovat tlak v útrobách a vlhčené ubrousky jsem samozřejmě nechal u Erika. Těším se, až pojedou kolem nás, že ho odchytím a vezmu si je a odskočím někam do soukromí. Začínají se mi dělat mžitky před očima, jak rozháním přetlak v trubkách, nechávám ostatní před sebou a tiše úpím. Zpozoruje to paní Jindra a počká na mne, abychom si mohli povídat, jsem jí velmi vděčný. Projdeme kolem Vadkovic a auta nikde. Kudy to vzali? Dojdeme až na hlavní silnici 225, po které obvykle jezdím na Horní hrad. Nyní je tichá, spící. Přejdeme přes nechráněný železniční přejezd a dojdeme až k obci Poláky. Tady bychom správně měli vyjít od přehrady, ale raději jsem změnil trasu, protože v této tmě bychom se mohli dole na modré značce taky utopit. Tady vyhlašuji krátkou pauzičku. Musím si natáhnout, srovnat záda. Leháme si do největšího humusu hned u silnice. Na krátkou chvíli. Moc to nepomáhá a tak kolem půl druhé vyrážíme dál. Zavírají se mi víčka a zkouším jít se zavřenýma očima. Jde to jen kousek, pak se řítím do pangejtu. Jdeme čím dál tím pomaleji. Doslova se vlečeme. Devět kilometrů jdeme skoro tři hodiny. Vůbec si to neužívám. Proberu se jen na křižovatce s 224, kde dáváme přednost, je tu snížená rychlost. Pak se proberu u hořících svíček, které signalizují tragédii, která se tu nedávno odehrála. Zbytek cesty do Kadaně si prakticky nevybavuji, šetřil jsem energii na poslední úsek cesty. Asi dva kilometry od Kadaně se útroby přihlásili s naléhavostí, které jsem nedokázal odporovat, doběhl jsem k nejbližšímu stromu a tam vykonal betonáž. Až posléze jsem zjistil, že nemám toaletní papír, ani zápisník, ani nic podobného. Jen jeden papírový kapesníček. Hrůza. Lopuch nikde a tou trávou bych se mohl tak maximálně pořezat. Byl jsem velmi opatrný a těšil jsem se na náměstí v Kadani, kde bude Erik, auto a vlhčené ubrousky. Naštěstí je to z kopce.

Jsme v Kadani, překonali jsme po mostě Ohři, městské opevnění bylo naštěstí otevřené a tak jsme v pohodě došli až na náměstí. Žádná kašna, kde bych mohl zchladit počínajícího vlka, tu však nebyla funkční. Naše auta parkují až na druhé straně, ale to už dojdu. Ubrousky už mám, teď ještě najít nějaký tmavý kout na očistu. Na kamery městské policie jsem ani nepomyslel. To byla úleva. Vypotřeboval jsem téměř všechny ubrousky, než jsem měl pocit čistoty, sucha a ochrany. Pak jsem si sedl na jednu lavičku a počal zapisovat na web zážitky. Máme za sebou 151 km, za chvíli bude pět ráno, je děsná zima. Na autě se dělá jinovatka. Beru si na hlavu šaškovskou čepici z Plzně, je teplá. Naši lidé obsadili lavičky, polehávají na nich a zkoušejí odpočívat. Přijíždí městská policie. Jedou najisto, kontrolují poutníky. Naštěstí jsem daleko, vypadám mohutně a unaveně, ke mně nejdou. Po několika minutách odjíždějí. Z auta postupně vyndám salám, sýr i chleba, nějaké pití a dáme si snídani. Je pátek, poslední den našeho velkého putování. Před několika desítkami hodin mi to přišlo neuvěřitelné, ale už jsme hodně daleko. A hluboko, co se týká sil. V šest hodin vyrážíme na další cestu. Po modré značce se dostaneme až ke klášteru, kde jsem před pěti lety spal. Pak po žluté, kolem klášterní zdi a po schodech dolů, až k přehradě. Přejdeme řeku, slunce už vykukuje nad vrcholky okolních kopců. A zase do kopce, po červené značce, až na Pokutice. Dneska to je celé po silnici, bude to nářez na nohy. Užívám si ten nádherný pohled do kraje, na obě strany. Raduji se ze zříceniny Šumburk, než zjistím, že to je jiný kopec. Za chvíli už vidíme Klášterec, ale radost nám kazí, že ho uvidíme ještě další tři hodiny. V Rašovicích, kde máme za sebou 157 km, nás opouští bratr poutník Jiří a jde na vlak do Klášterce. Dál pokračujeme jen s Petrem, Jindrou a Martinem a jejich synkem, který se vesele živí chlebem a má z toho velkou legraci, protože může drobit. Konečně vypínám blikající červené světlo na popruhu kabely. Ta už toho taky zažila hodně. A asi ještě zažije.

Jdeme dál. Už je to jen kousek. Chlácholím se v duchu. Sluníčko začíná pěkně prát, beru si slamák a odkládám mikinu. Zastavujeme až na rozcestí pod Egerberkem. Matyáš dostává najíst. Zjišťuji, že máme za sebou už 160 km a že nebyl dobrý nápad si lehat na zem. Začalo mne bolet úplně všechno. Včetně neposedného kolena. Přidal se k nám Duky. Koleno ho sice pořád bolí, ale je drsnej. Za dva kilometry jsme v Kotvině. U místní hospody, kam chceme zapadnout, ale naštěstí si to rozmyslíme, se mnou dělá Petr rozhovor na kameru. Vůbec netuším, co mu odpovídám, musím se na záznam někdy podívat. Už jdeme mechanicky. Začíná pěkně foukat a já lituju, že jsem si nepřidělal tkaloun na klobouk, tak jako mi ho přidělal máma manažer Soron při cestě do Říma. Kosek za Okounovem potkáváme Kubu Hejtíka, který má v autě barel s čerstvě načepovanou minerálkou. Je to labůžo a dodává mi to spoustu sil. Jablko odmítám, nemám sílu na to ho kousat. Na začátku Korunní nás mine nenápadné vozidlo. Až když projede podruhé, zjistím, že je plné známých lidiček. Teta Dita, děti a také ztracený poutník Pavel. Přidal se k nám na poslední kilometry a vyprávěl nám o zážitcích s přesunem do Karlových Varů, o svalové horečce a dalších pikantnostech. Půjčil jsem mu poutnickou hůl, která na mne už byla moc těžká a jen jsem ho poslouchal. Kousek před stáčírnou minerálky jsem zapsal na net, že máme za sebou 172 km. Chvíli jsem hledal signál, ale nakonec se to povedlo. Poslední kopeček před Stráží. Naštěstí dolů. Kolem nás jezdí auta, na která jsem si nějak odvykl. Podejdeme trať, za kterou jsou naši dobrodinci s auty. Přejdeme most přes Ohři a dáme se doprava, ke kostelu. Pavel jde před námi a holí nám dělá cestu a výhružně se tváří na protijedoucí auta, která skutečně uhýbají. Jsem rád, protože už nemám sílu uskakovat do pangejtů. Ještě pár zatáček, prodejci hub a medu a pak hurá na druhou stranu a na malou silničku, která vede do obce Horní Hrad. To už nám zbývá jen kilometr.

Projdeme obcí, kolem parkoviště, kde stojí jen jedno auto. Já vím, jdeme moc brzo. V zatáčce na nás mává kovář František. Slíbím mu, že se u něho zastavím, ale zůstane u slibu. Na poslední křižovatce si vezmu připravený dřevěný vozík a ve společné tlupě dojdeme až do brány Horního hradu, kde už na nás čekají. V pokladničce vozíku je skoro 43.000 korun, které se už těší, jak pomohou hradu v další záchraně. Branou procházím ve 14 hodin, 57 minut a 15 vteřin. Čistého šlapání to bylo 41 hodin a 38 minut, celkem 177 km a na cestě jsme byli zhruba 56 hodin. Jdeme na nádvoří, kde pro nás Savioli připravili postel. Dáváme si buchty a perník a pití, co kdo nám nabídne a máme radost, že jsme to zvládli. Erik nás fotí a nejen on. Musím ještě před bránu, kde je signál, abych poslal poslední informace na webovky. Nahoru ke kapli se nedostanu, protože je zamčeno. Od šesti začíná čarodějnický program, který vede herec Viktor a jeho líbezná Heduš. Užíváme si program, vyhlašujeme vítěze klání o cihličku zlata. Večer se jdu natáhnout, či spíše skrčit do auta. Na chvilku si chci odpočinout. Budím se v šest hodin ráno, v sobotu, v posteli a jsem velmi zmatený, jak jsem se tam dostal. Teprve později se dozvídám, že tři osoby mne vytáhly z auta, kde jsem tvrdě usnul, dovlekly do ložnice. Tam jsem se sám zul (nechápu) a přisvlékl a pak jsem se trochu probral a začal křepčit, že Hrošík spinkat nepůjde a že se půjde střílet a podobně. Po této performanci jsem prý spadl na postel a opět omdlel až do rána.

Bylo to dlouhé putování, během kterého jsem potkal a poznal další úžasné lidi. O to více překvapující to je, že to nebyli lidé neznámí. Znal jsem je už delší dobu, ale až na tomto putování jsem si k nim našel cestu. Nebo oni ke mně? Na tom asi nezáleží. Jsem rád, že se ta cesta povedla. Co na tom, že jsem týden ležel doma s rýmičkou a kašlíkem, co na tom, že si o nás někteří myslí, že jsme blázni. Už teď se těším na příští ročník Putování bez přestání. Vím, že to bude dlouhé a náročné. Vím, že půjdeme jinou cestou, abychom poznávali další místa naší krásné země. Vím, že potkám další úžasné lidi, kteří stojí za to je poznat a jít s nimi kousek cesty.

Nebudeme-li prošlapávat cesty, zarostou. A ti, co přijdou po nás, nebudou vědět, kudy se dát...

Na fotky se zatím můžete podívat u Ajky, ostatní se jistě přidají.

 

24.4.2010 - bitva Libušín

A je to tu zase. Bitva na Libušíně. Tradiční a pokaždé jiná. Výjimečná, masová, setkávací, ztrácecí, ohromná, neopakovatelná. Letos se k nám přidal pan Berka se svým vozíkem druhé generace. Byla to legrace, protože, když jsem přišel ke garáži, už tam stál a kolem něho spousta prkýnek a věcí. Vůbec netuším, jak se sem dostával hromadnou dopravou. Během několika minut jsme byli naložení a frčeli jsme do Letňan pro Zbultrana, který už byla také připravený. A protože se mi nechtělo jet přes Prahu, která už bývá zasekaná, vzali jsme to po dálnici nahoru, kolem Žižic a Slaným a za chvilku jsme byli v Libušíně, až nás překvapila rychlost, se kterou jsme tam dojeli.

Tady jsme dojeli až na úplný vrcholek kopce, tam, kde měl svůj stánek Ládínek se svojí rodinkou. Tam jsme se rozložili, pan Berka započal sestavovat své perpétum mobile a já jel zaparkovat auto na parkoviště, kam se nevejde už ani kolo. Ještě, že mi Zbyněk sehnal parkovací kartu. Mezitím pan Berka sestavil svou výkladní skříň a musím uznat, že vypadala báječně. Potkali jsme se s mnoha známými a milými lidmi. Dostal jsem novou židličku, kterou mi jeden nesvědomitec rozsedl na Balotriích. Zbyněk dostal skvělý nápad, že bychom tímto gotickým nábytkem mohli vybavit celý klub u poutníka Hrocha. Začal jsem o tom přemýšlet.

Protože bylo vedro už od rána, pořídili jsme si se Zbyňkem slušivé slamáky za 25 korun. Počítám s tímto slamákem i na Putování bez přestání. Snad nebude moc pršet. Bitva byla monstrózní, krásná, dlouhá, skvěle nazvučená, plná střelby ze všeho možného. Lidé se pekli na sluníčku a mezi nimi cupitali podnikatelé s nápoji a párky, protože, když nejde hora k Mohammedovi... S velkým úspěchem se setkala kratochvíle: Tref si svého hrocha, kdy pomocí zabijáckých praků od pana Berky se lidé trefovali do mne. Musím přiznat, že ty praky ani moc nezanášejí.

Navečer jsme zabalili saky paky, panu Berkovi nebylo moc dobře od ledviny a jeli jsme domů. Druhý den jsem měl poslední zkoušku ve škole. Musím se učit, protože ji musím udělat napoprvé. Pak už musím odevzdat index, vyzvednout si posudek bakalářky a učit se na státnice. No mazec.

  22.4.2010 - Koncert u Náčelníka

Po nějaké době jsem opět skočil do krámku U Náčelníka. Konal se tu koncert Pavly a Jardy Mariánových. Dlouho jsem je neviděl a neslyšel naživo hrát spolu. Naposledy někdy vloni. Mám rád jejich písničky, zejména z doby Klíčů. Ostatně jedna z nich ovlivnila celý můj poutnický život. Také ji včera hráli. Omnia vincit amor. Chvilku jsem se motal za barem, pak mne holky vyhodily, protože jsem jim tam prostě překážel. Dorazila i paní M. a také Erik s Maruškou, naši novomanželé. Večer se hodně povedl, přestože nechtěli přidat jednu speciální písničku. Těším se na Mariánovi na Horním hradu v létě, na Folkové Ohři.

 

17.-18.4.2010 - Ballotrie na Statku Bernard, ČT a ČTK

Další ročník Ballotrií se skutečně vydařil, přestože skupina Hroších poutníků se po loňském úspěchu (3. místo) již neúčastnila a její členové byli rozmetáni do jiných skupin. Stejně tak se povedla reportáž z Horního hradu, kterou můžete vidět na ČT24 od 18 hodin (a nebo na webovkách ČT24). Ale popořádku.

Už v pátek jsem sednul do hrošího auta a vyrazil na Horní hrad. Přijel jsem až dlouho po západu slunce a dole v podhradí rozehnal skupinu mladých lidí směřujících na hrad. Bylo to Brontosauři, co přijeli pomoci hradu. Nahoře jsme si s Pavlem a Ditou sedli na chvilku k ohni, který příjemně hřál a dali jsme si Muškát Moravský, výběr z hroznů 2006. Na korku se objevily diamanty z vinného kamene a v záři ohně magicky zářily. Ráno bylo krušné na vymrzlém záchodu, ale zvládl jsem to, stejně i snídani od Dity a přejezd na Statek Bernard, kde se už všechno nachystalo na další ročník světoznámých Balotrií, recesistického klání šermířů, pořádáné mistrem lukařem Vaškem Balíkem a jeho rodinou.

Pozdravil jsem všechny známé a milé lidičky, rozbalil jsem krámek Putování Hrocha ve stánku, který jsem bleskově obsadil a sám jsem byl překvapený, jak moc věcí už máme. Zjistil jsem, že skupina Hroších poutníků letos soutěžit nebude, protože ji prostě nemáme z koho postavit. Poslední dva (Erik a Hroch) se rozptýlili do skupiny Rebel1 a Rebel2. Na počátku jsme se v naší skupině dohodli, že budeme šíleně recestičtí a že nám nepůjde o vítězství. Hned v první disciplíně jsme naše předsevzetí proměnili v absolutně nejhorší čas, to když jsem se zapletl ve strašidelném lese plném gum a gumiček. Po dvou minutách pro mne poslali záchrannou misi, která mne vyprostila.

To už tu byli Zbyněk s Rorou, která mne vystřídala ve stánku a šlo jí to moc dobře. Také jsme obsadili bohatou tombolu a já měl radost, že vyhrajeme, jako v Berouně, ale to jsem se přepočítal. Asi mám štěstí v lásce. K obědu byly halušky, ale ty jsem si nedal, protože jsou moc kalorické a dal jsem si grilovanou klobásu. Odpolední disciplíny jsme zvlácli také se ctí a podařilo se nám umístit na krásném desátém místě. Soutěžilo dvanáct týmů, přesto jsme byli poslední. Mezitím jsme ochutnávali různé vzorky vína, i raritního s etiketou Doktora od jezera hrochů. Zlatej Znovín. Večer jsme byli svědky krásného ohňového vystoupení Rebelů a pak jsme mrzli okolo zmírající plechovky, ve které hořel malý plamínek. Někdo objevil láhev lampového oleje a tak jsme ten plamen přiživovali, až dorazil Venca a doporučil nám ohniště, na kterém se celý den ohříval gulášek. To bylo radosti. Udělali jsme obrovskou vatru, hrál jsem na kytaru a dobře nám bylo.

Na noc jsem se usalašil v autíčku a nebyl to zas tak dobrý nápad. V noci mrzlo až praštělo, navíc se mi chtělo čůrat a bylo to velmi dobrodružné. Navlékl jsem na sebe úplně všechno, co jsem ve tmě našel a zahrabbal se do pláště a dělal si mikroklima. Ráno jsem byl rád, že na mne útočí paprsky sluníčka. Nohy jsem necítil ještě v deset dopoledne. To už jsem byl zpátky na Horním hradu, protože mi volal Pavel, že dorazí Česká tevize a také ČTK a že bych u toho měl být. A skutečně. Chvíli po té, co jsem zaparkoval na nádvoří, zastavilo před bránou auto ČT a z něho vystoupili tři pánové. Během další hodiny jsem za sebou měl dva rozhovory a několik minut natáčení. Hezké to bylo. Pak jsem zase skočil do auta a vrátil se na Statek Bernard, kde pokračovaly Balotrie druhým dnem. Dneska je to spíše pro veřejnost a zejména pro děti. Budou se utkávat ve stejných disciplínách, jako my včera. Už jsem stánek neobsazoval, jezdil jsem pouze s vozíkem a trénoval na Putování bez přestání. O půl třetí jsem to celé sbalil a vyrazil do Prahy, abych se stihl osprchovat, převléknout a dorazit na večerní mši ke sv. Jiljí. Pak jsem ještě běžel do divadla Archa na experimentální představení divadla Vizita, jmenovitě pana Duška, kam mne pozvala paní M. a moc se jí to povedlo. Rád bych jí ještě jednou poděkoval. Byla tam v hledišti také jedna slečna, která se tak smála, až se herci odbourávali i neplánovaně. A to bylo vlastně všechno. Takový klidný, obyčejný víkend. Uvidíme, co přinesou další dny...

Na fotky se můžete juknout třeba na strákách VK AVALON.

Zbultran umístil veselé video, neb mu stále nejdou stránky...

 

Svatba Marušky a Erika na Horním hradu

Tak už se nám ti mladí berou. Těšil jsem se na tenhle víkend, protože mám rád svatby (zejména jiných lidí). V pátek jsem si vzal volno a dojel do velkoobchodu pro nějaké papání, skleničky a tak. Odpoledne dorazil Náčelník, naložili jsme auto hudební aparaturou, kterou tu nechal Erik, protože se mu už věci nevešly do jeho auta a vyrazili jsme směr Horní hrad. Cesta ubíhala krásně, sluníčko svítilo vysoko a tak nás ani moc neoslňovalo. Za Žatcem se dokonce schovalo za velký mrak. Náčelník se živil nějakou masitou mozaikou a pak si ještě dal jogurt. No, dělal mi chutě, ale nezviklal mne.

Na hradě už vládl čilý ruch, přípravy na zítřejší svatbu byly v plném proudu. Vzali jsme si za úkol přípravu svatebního guláše v Hroším kotlíku od mistra kováře Františka. Po dlouhé době jsem v něm opět připravoval papání pro hromadu hladových krků. Náčelník krájel cibuli a já roztápěl pod kotlem. Dřevo nechtělo chytnout a tak pomohl Erik lampovým olejem, který obyčejně plivají při svých ohnivých vystoupeních. A hořelo to krásně. Všichni se k nám chodili ohřát, protože zima bylo dokonalá. A také chodili nasát tu vůni smažené cibulky. Pak jsme otevřeli litrovku tequily a připili si na zdraví. Během večera ta láhev zmizela, ani nevím jak. S půlnocí jsme ukončili vaření guláše a šli si lehnout, abychom byli ráno čerství.

Už od rána začali najíždět hosté a bylo veselo. Opět jsme zatopili pod gulášem a dodělávali ho. Bylo v něm mnoho dobrých věcí. Byl jsem požádán, abych dojel do Ostrova pro pana oddávajícího a paní matrikářku. Vzal jsem s sebou paní hraběnku (které to nevýslovně slušelo), protože dva lidé se mi do auta krásně vejdou na zadní sedadla. Byli tři. Krásně jsme se nasardinkovali do Hrošího vozu a jeli zpátky na hrad. Již ve voze mi oznámili, že musí stihnout další svatbu a že máme málo času. Těšil jsem se na hukot na hradě. Čas svatby byl naplánován na třináctou hodinu. Přijeli jsme asi ve tři čtvrtě a nikdo tu nebyl. Ani nevěsta, ani ženich, ani někteří hosté. Olympionik (to je ten s tou medailí na krku) propadl zoufalství. Za dvě minuty celá se tu všichni shromáždili a tak jsme mohli jít na nejstarší nádvoří pod věž, která byla dalším svědkem tohoto obřadu. Pan oddávající mluvil krásně a květnatě. Pak si novomanželé vyměnili prstýnky a první políbení. To, že se líbali a nejen to i před svatbou, bylo zřejmé, ale ničemu to nevadilo. Pak jsme s Tomášem a Rorou bouchli tři obrovská šampáňa a započali s nalíváním. Dokonce i rodiče nakonec dostali. Během gratulací jsem naložil trojici úředníků a opět je zavezl do Ostrova, aby mohli dál oddávat.

Po návratu na hrad se už všichni veselili, roztroušeni po celém hradu. Přijela hudební formace Ergo, byli tu šermíři a sličné dámy ze skupiny Rebel, dorazil i věhlasný herec, moderátor a komandant Viktor Braunreiter, který měl připravenou speciální prohlídku hradu pro všechny přítomné, včetně několika divadelních představení. Pod věží se konal kus O veliké řepě, kde všechna zvířátka působila velmi mužným dojmem, dole v sálu se konalo představení Lakomec, ve kterém jsem také účinkoval, společně se Zbyňkem a Natálkou, která zaskočila hraběnku. Ta se odmítla pitvořit pod vedením Viktorovým, navíc není žádná herečka a neumí se přetvařovat. V hodovně se stoly prohýbaly pod množstvím dobrot, rodinka Balíkovic nám doporučila ochutnat dortík se jménem Orgasmus a byl vynikající. I svatební dort nám moc chutnal. Vlastně všechno, co tu bylo k jídlu a pití. Také proběhlo ohnivé vystoupení, na jehož konci novomanželé vypustili lampion přání. Nevím, co si přáli, ale věřím, že se jim to dojista splní.Ergo hrálo a zpívalo, my jsme dostali bicí nástroje a pokoušeli jsme se je dostat z rytmu, ale nepovedlo se nám to. Pak si půjčil Tomáš kytaru a hráli jsme ty naše písničky, při kterých mládneme a vracíme se do let, kdy nám ještě tolik nešlo o peníze a slávu, ale o štěstí a lásku. Nebyli jsme ještě tolik vypočítaví a zklamaní životem, poháněla nás energie naivity a optimismu. Někteří pak museli odjet zpátky do Prahy, my ostatní jsme hodovali dál. Až do rána bílého.

V neděli jsme už jen tak uklízeli, protože počasí stálo za prd. Chvíli pršelo, chvíli sněžilo. Dojedl se guláš a byl čas loučení a odjezdu. Už aby se zase někdo ženil. Mám svatby rád. Hlavně těch druhých.

Ještě se podívejte na fotografie: Ayky, Perryho a deníček s pohyblivými obrázky Zbultrana.

 

31.3.-5.4.2010 Zelené pivo, Apriliáda, Velikonoce a Horní hrad

To zase bylo akcí, zážitků a radosti. Začalo to hned ve středu, kdy bylo domluveno, že dáme zelené pivo, které se obvykle točí na zelený čtvrtek. Neúprosné zákony marketingu rozšířily dobu točení na další dny. Vyplatí se to pivovaru i pijákům. Tentokrát jsme zelené pivo ochutnali v restauraci V ohybu, v Letňanech. A bylo to výživné, protože kromě zeleného piva jsme si dali i dobroty, až jsem měl pocit, že zase přiberu na původní hodnotu a celá tuna sádla bude znehodnocena. Jako zlatý hřeb večera se objevil i děda Prokop a protože jsme měli náskok, nechali jsme mu připravit aditivované zelené pivo (se zelenou). Moc mu to nechutnalo, přestože před rokem jsme to pili všichni a s radostí.

Druhý den jsem vyrazil do Plzně. Musel jsem vstávat brzo, zaspal jsem a zpoždění už nedohonil, protože jsem přesto přijel včas. Navíc my, hroší poutníci, nepospícháme, protože víme, že čas je relativní a čím více bychom spěchali, tím rychleji by utíkal. Navíc jsem nehodlal platit nějaké pokuty, natož na apríla. Do Plzně jsem dorazil před půl devátou a na náměstí Republiky to už žilo. Pozdravil jsem se s družinou Avalonskou, vyložil všechny věci, pak s paní Jindrou odvezl plechové vehykly na parkoviště. Byla to dobrodružná jízda, kdy jsme postupně zjišťovali, že všechna parkoviště jsou plná. Nakonec jsme to umístili na jedno placené, naházeli jsme do automatu všechny drobné mince a pěšmo se navraceli zpět na náměstí. To už na pódiu začal program, písničkáři a také šílený vědec se spoustou zajímavých pokusů, které se domů rozhodně nehodí. Vedle pódia probíhala řada veselých i náročných soutěží pro děti. Ty pobíhaly po náměstí se žlutými papíry, do kterých dostávali za splněný úkol razítko. U Avaloňanů střílely z kuše ve zbrusu nové střelnici.

Den se pomalu přehoupnul, přijelo mnoho známých, kamarádů i zcela neznámých lidiček. Lidé se zajímali o knížky a hlavně o Zámecké oplatky z Bukovan, které jsem měl s sebou poprvé na nějaké venkovní akci. Zjistil jsem, že jsme o deset korun levnější, než konkurence. Kolem šesté se začalo balit, měl jsem pěkně promrzlé hroší tělo a těšil jsem se do auta, kde si zatopím. Zítra jedu na Horní hrad, kde prožijeme velikonoce a také první letošní noční prohlídku. Ráno zajedu s maminkou na hřbitov, táta má výročí. Sluníčko promrzle hřeje a nesměle si čte nápisy na náhrobních kamenech. Na hřbitově je klid, jen několik starších lidí se stará o své poslední zahrádky metr na metr. Musím chvíli bojovat o konev, máma mezitím odstraní původní květinovou výzdobu, zryje záhon s vřesem a ostříhá růžičku. Zajdu se podívat k rozptylové loučce, hoří tu spousta svíček. Obřadní síň, kde jsme se loučili s babičkou, je prázdná. Ventilačkou sem proudí čerstvý jarní vzduch. Nakonec zapálíme svíčku i my a zase jdeme k autu. Máma si zapálí cigaretu a vzpomíná, jak to bylo s tátou fajn. Před patnácti lety jsem myslel, že to nepřežije. Jsem rád, že v sobě našla tolik síly a dokázala se poprat se všemi nástrahami života bez táty.

Cesta na Horní hrad byla bez problémů. Dopravní ruch byl v normálu, řidičů sebevrahů jsem potkal málo, sluníčko se schovávalo za závoj mraků a nesvítilo mi do očí. Užíval jsem si pohodu volnosti na silnicích druhých tříd, mezi zelenajícími se poli. Do toho mi hráli Kameloti s Nedvědem a já s nimi řval slova písniček, která jsme zpívali jako mladí a neklidní. Cítil jsem se zase devatenáctiletý s výhodou zkušeností čtyřicetiletého. Přemýšlel jsem také nad tím, že tudy za měsíc pošlapeme. Jak nám asi bude. Na co budeme myslet? Jaké bude počasí? Spousta otázek se mi honilo hlavou a já dorazil na Horní hrad. Tady se na mne vrhly děti a teta Dita a také hradní čeládka, jenž debatovala u velkého ohně v rohu nádvoří. Vybalil jsem věci a šel si k nim sednout. Odmítl jsem všechny dobroty i nápoje. Je přeci Velký pátek. Odolal jsem i mamince, která mi pořád něco nabízela, přestože věděla, že se chci postit. Hráli jsme na kytary a také zpívali. Střídal jsem se s Tondou a bylo nám dobře. V sobotu jsme se vypravili do nedalekého Jakubova na Velikonoční jarmark. Bylo to hezké, byla tam spousta lidí, někteří i známí, třeba pan Bečka s koňmi a kočárem. Pak jsme zajeli do Ostrova na nákup. Potřeboval jsem ingredience na Hroší vafle. Mladí si nakoupili cigarety a alkohol. A celý podvečer jsem pekl vafle pro hradní čeládku, aby je také ochutnala. Pak jsem musel předat žezlo, tedy pečení, neboť se přiblížila hodina Velikonoční vigilie v Ostrově. Nejel jsem sám, přidali se ke mně oslavenci Tonda s Hankou. A bylo to krásné. Od posvátného ohně byl zapálen paškál a pak i naše svíčky. Obnovili jsme křestní sliby a byli svědky celé bohoslužby. Jen jsem se nějak málo oblékl a ke knci se už klepal jako velmi velmi drahý pes. Zahřál jsem se až na hradě u ohně, kdy jsem se zabalil do všeho, co jsem měl s sebou.

Neděle se nesla ve znamení noční prohlídky. Byl jsem požádán, abych se ujal místa pokladníka. Tedy, jsem měl možnost a obrovské privilegium, zasednou v hradní bráně. Původně jsem tam měl být jen dvě hodiny, ale nakonec jsem to zvládl o něco déle. A moc jsem si to užíval. Přece jen, je to obchod a navíc, tady jsou samé zajímavé věci. Dělal jsem čárky a stále rozšiřoval sortiment prodaných věcí. Další radost jsem měl z příjezdu části družiny Avalonské, která tu dokonce i přespala. Těšil jsem se na vinotéčníky Pavlu s Pavlem, protože jsme se dlouho neviděli, navíc Pavel se mnou jde Putování bez přestání a navíc mi došlo víno. A pak přišel podvečer a ke vstupenkám na Velikonoční prohlídku jsme začali prodávat i lampiony přání. Přestože byl Pavel skeptický, prodala se celá zásoba lampionů v pokladně (cca 80 kusů) a musely se ještě přinést další ze skladu. Noční prohlídku vedl jako vždy mág slova a hraného projevu, Viktor Braunreiter. A na konci se zapalovaly kapsle v lampionech a z hradního nádvoří se postupně vznášely desítky různobarevných lampionů. Tolik rozličných přání, která se dozajista splní. Už se těším na Čarodějnice, kde se budou také vypouštět tyto lampiony. Snad se toho dožiju.

Po skončení prohlídky, kdy návštěvníci odešli ke svým automobilům, jsme se přesunuli do hradní kaple. Byla magicky ozářena pochodněmi. Vše bylo připraveno na obřad obnovení slibu, tentokrát manželského. Po dvaceti letech harmonického vztahu do toho opět praštili Tonda s Hankou. Za zvuků neškolených hlasů, které produkovaly Valčíček, přišel do přeplněné kaple nejprve Tonda a pak i Hanka, doprovázeni svědky Maruškou a Švéďákem. Pronesl jsem slavnostní proslov a pak je vyzval, aby obnovili svůj manželský slib a oni to opravdu udělali. I po těch letech. Pak si vyměnili svatební placky a šlo se slavit. Pro svatebčany byla připravena bohatá tabule, která během večera postupně mizela v bříškách přítomných. A zase se hrálo a zpívalo a veselo bylo, pro některé až do rána. V pondělí už to bylo spíš o balení a loučení. Pochutnal jsem si na výborných mazancích a bublaninách a dalších pochoutkách. Byl jsem svědkem vyplácení děvčat. Někdo měl krásné štíhlé pomlázky, jiný zase pořádný kus stromu. Cestou do Prahy jsem se zastavil v Žižicích, kde mne krásně pohostili a také u Trajerů, kde jsem vyšupal obě Petry a dostal vajíčka. Maminka měla pro mne připravenou misku s plachetnicemi z vajíček. Viděla to v jednou pořadu o vaření a moc se jí to povedlo. Škoda, že se pak ujezdím na rotopedu. V pátek jedu na hrad znovu. Erik si bere Marušku. Tentokrát se jedná o regulérní svatbu a já mám znovu radost, že láska zvítězí. Vždyť tihle dva se vlastně znají díky mně. 

 

26.-28.3.2010 - Hugo, Rumcajs, Ossarium

Víkend byl opět výživný. Přestože jsem rozeslal všem bývalým baráčníkům (lidem, co chodili a měli fakt rádi Dům čs. dětí na Pražském hradu), že nedorazím na Huga (každoroční setkávání těchto lidí), protože odjíždíme na trénování PBP (adrenalinový pochod v dubnu) do Jičína, bylo všechno jinak. Zbultran musel workovat dlouho do noci a tak byl posunut odjezd na sobotu ráno. I vydal jsem se po práci pěšky do hospůdky V Podskalí. Vyrazil jsem ulicí Nad Petruskou a poprvé šel dolů, abych zjistil, jak vlastně končí. Je stále užší a tenčí, až najednou přejde v úzké schody, které poutníka vyplivnou v ulici Na Kleovce. Tam už jezdí auta. Dostávám mail od svého profesora, kde lká nad šíleností rozvrhovou. Zjišťuji, že jsme na tom stejně. Pokračuji ulicí Peruckou, kde pracovníci s respirátorem vykládají komunální odpad, jinak tu nepracuje nikdo. Už se šeří a lampy zalévají ulice oranžovýcm světlem. Přicházím na velkou světelnou křižovatku. Mohl bych si sednout na tramvaj, ale neudělám to. Pokračuji ulicí Křesomyslovou, podél potoka Botiče. Míjí mne několik cyklistů a inlajnisté. Podcházím železnici, kde burácí vlak. Přes potok hrají na osvětleném hřišti nohejbal. Nejstarší hráč se nejvíce rozčiluje, když to někomu nejde. Jsem pod Nuselským mostem, slyším projíždějící vlaky metra. Míjím jeho mohutné betonové nohy, strnule rozkročené a hloupě počmárané sprejem. Sekaninovou ulicí se došourám až do ulice Na Slupi, kolem nákupního centra, které smrdí úplně stejné, jako jiná nákupní centra. K potemnělému kostelu Zvěstování Panny Marie, pak přes přechod a jsem v ulici Botičské. Volá Maley Hroch, chce nějaké nahrávky. Pokračuji do Plavecké a pak zahnu do Podskalské. Jsem u cíle. Vcházím do malé hospůdky. Už je jeden stůl plný. Zdravíme se a povídáme si. Během hodiny se prostor zaplní a všichni řvou. A diví se, co tu dělám. Také se diví, že si k jídlu dávám jen zeleninový salát. Asi nejvíc si povídám s Janou a taky Popíkem a Monikou. Je legrace a dost rychle nám to uteče. Pak jdeme na tramvaj a metrem domů. Ve vagónu jsou s námi španělé. Tlupa adolescentů, kteří mají dobrou náladu, zpívají, či spíše hulákají, ale nám to nevadí a Popík jde do protiútoku a zpívá tu naší. Raději vystupuji. Chci jít pěšky, ale nepovede se mi to. Před stanicí metra stojí noční tramvaj. Chci jít prostě pěšky, ale řidič se vykloní z kabiny a zařve Hrochu! No nemůžu dělat, že ho neslyším, protože tohle by slyšel i hluchej. Náhoda? Tramvaj řídí Tonda, se kterým se uvidím příští víkend na Horním hradu. Musím jet tramvají. Sorry Popíku.

Ráno mne budí brutální telefon. Zbultran mi volá, že jede z práce a že za půl hodiny mne může vyzvednout. Nemůže. Půl hodiny bude trvat, než obživnu. Je totiž 5:52. Budík mám na šestou, vyzvednout mě mají v sedm. Sadista. Vstávám a moc mi to nejde. Naštěstí jsem celkem sbalený, už od včerejška. Čekám na ně před barákem a nějak mi není teplo. Co se s tím počasím děje? Cesta do Jičína je poklidná, pokud nepočítám žabomyší války mezi manžely. Počasí se ještě zhoršuje, volá Pavla, že na to peče, že rodina protestuje a že se vrací zpátky do Prahy. Na pochod za Rumcajsem vyrážíme o půl deváté z Valdštejnova náměstí v Jičíně. Koupil jsem si domácí klobásu ze tří druhů masa (raději jsem se neptal, co to bylo za zvířátka), zapnul jsem GPS a šli jsme po modré turistické značce směrem k aleji vedoucí k Valdštejnské lodžii. Tam jsem ale nedošli, protože modrá to vzala na kopec Čeřovka, kde byla dětská kontrola a také krásná pseudogotická rozhledna Milohlídka(z roku 1844), na kterou jsme se ale nedrápali. Pořád prší a já vlhnu. Pokračujeme dál, stále po modré, po rozbahněných loukách, přes Bílý Mlýn, pod Zebín, ke dřevěné zvonici. Kousek před Valdicemi, kde je trestnice, chytla Petru křeč do hýžďového svalu a pěkně nám tam zavyla, až se místní zvěř plašila. Zde jsme se napojili na červenou značku a ve dlouhém průvodu ťapali po silnici až do Železnice. Konečně přestává trochu pršet, už mám všechno mokré. Ta bunda od asijských prodejců není ani nepromokavá, ani praktická. Ano, byla levná. V Železnici nám dají další razítko a někdo dostane nápad, že zajdeme za Bořkem, což je tatínek Moniky, u které jsme spali při cestě do Vatikánu v Salzburku. Byl doma a přesto, že jsem nám dal jen tři minuty na povídání, byli jsme u něho hodinu a půl. Mezitím přestalo pršet, dali jsme luxusní červené víno a také speciální pivo z Chýně a vyladěné pivo Pardál. Šílená kombinace. Trochu jsme uschnuli a domluvili se, že večer budeme pokračovat. Šílený nápad.

Nyní jdeme pro změnu po zelené značce. Už neprší, ale zato šíleně fouká. Přejdeme železenici v Železnici a kolem pily projdeme k Cidlině, spíše takovému potoku. Přes vratký mostek a po rozbahněné cestě nahoru, na Dílce. Krásný rozhled. Přelezeme silnici 35 a stoupáme ke kostelíku v obci Brada. Zastaví nás pán, co griluje klobásky a já neodolám. Chvíli se zdržíme, ale hned zase šlapeme dál. Nyní po modré značce, potkáváme čím dál tím více turistů, až ke kioskům v Prachově, kde se na chvilku potkáváme s Mustangem a jeho druhy, kteří jdou padesátku. Tam dostaneme poslední razítka a jdeme po červené, přes Holín zpátky do Jičína. V Jičíně dostaneme diplom a ještě poukázku na pití (kofolu nebo pivko), dojdeme si pro něj do hospůdky a před ní to hned vypijeme. Pak jdeme na jídlo a nestačíme se divit, kam kráčí dnešní gastronomie. Vracíme se do Holína, kde Zbyněk zatopí a je tam báječně, až se nám nikam nechce. Rozhodnutí, zda budeme pařit u Bořka necháváme na Mustangovi, který dorazí asi za hodinu. Veze nás do Železnice, protože jako jediný nechce pít. Kalíme pěkně dlouho a nakonec i zpíváme. Tedy jen my se Zbyňkem, ostatní se stydí nebo jen prostě mají hudební sluch. Probereme všechno, včetně politiky a pak se vrátíme zpátky na chaloupku. Jde se spát, protože za chvíli je změna času. Ráno mne vyžene přetlak v útrobách na kadiboudu. Je to jiný pocit, než doma. Takový vzdušný.

Snídaně je tradičně bohatá, navíc si dáváme obarvená vejce, co prodávají v plastikovém létajícím talíři. Také mám po dlouhé době jogurt s jablky a skořicí a moc mi chutná. Po snídani odjíždí Mustang a my se Zbyňkem jdeme na procházku, protože Petra potřebuje mít klid na zpracování daní. Jdeme na nedaleké Ossarium. Jedná se o vojenský hřbitov nedaleko Kbelnice, který byl zřízen roku 1891. Byly sem převáženy pomníky padlých vojáků z bitvy u Jičína 29.6.1866 a také ostatky těchto vojáků. V letech 1904-6 zde byla postavena i kaple se sochou Anděla míru (má v rukou palmové ratolesti), kde se pod úrovní podlahy skrývá kostnice, v níž jsou uloženy ostatky padlých vojáků. A pak jsme se vrátili na chaloupku, Zbyněk opravil střechu, kterou rozbil zmrzlý padlý ptáček a jeli jsme do Prahy.

Deníček a fotky (i video) od Zbyňka najdete ZDE.

 

20.-21.3.2010 Víkend plný setkávání, slunce, větru a deště

Po dlouhé době jsem měl cestovatelský víkend. Hned ráno jsem skočil do auta, vyzvedl paní E. (to je vášnivá milovnice historie) a vyrazili jsme po D5 na Plzeň a pak ještě dál a na kilometru 107 jsme uhnuli do polí a pak dvakrát doprava a byli jsme v Kladrubech, u kláštera, kde nás nechtěli před časem na noc. Vyprávěl jsem zážitky, které mi naskakovaly na známých místech, kudy jsme šlapali cestou do Vatikánu a paní E. byla celá tumpachová a pořád se ptala, kdy už tam budeme. Po dalších deseti kilometrech jízdy zvlněnou krajinou, jsme se dostali až do obce Prostiboř, kde jsme uhnuli doleva na malou silničku. Projeli jsme mezi patníky na kamenném mostku, které zabraňovaly průjezdu těžší technice a dojeli až na dohled k hradu Kopec, jinak také zvaný Prostiboř. Stojí tu již od poloviny 14. století. V dnešní době je však dosti zchátralý, ale na opravě se pracuje. Prohlédli jsme si objekt zvenčí, od brány, pokochali se kamennými kříži i mostkem a také kozou a kozlem. Pak jsme přejeli do města Holýšova, kde jsem věděl o luxusní hospůdce. Překvapením byla pro mne rozkopaná příjezdová komunikace a tak jsme museli jinudy. Ale jídlo v Českém dvoře bylo skvělé a bylo ho dost.

Pak jsme přejeli až na Radyni, hrad vypínající se nedaleko Plzně. Tam jsme potkali trampy, co si připravovali pokrm a měli zažehlý oheň. U toho jsme se ohřáli a trochu jsme se nasmrděli a vyrazili jsme vzhůru ku hradu. Jistě, ten byl zavřený, ale ten výhled za to stál. Musíme sem někdy v létě, až tu budou historické slavnosti. Pak už byl čas přejeti do Bušovic, kde se shromažďují šiky skupiny Avalonské, aby mohly se utkat v Jarním lukostřeleckém klání. Přivítáni jsme byli skutečně vřele, dokonce jsme dostali dárky a na stůl přinesli bohatou krmi. Pak jsme si povídali o všem možném a byli tam i věhlasní herci a taky rýža a tak jsme povídali o umění kinematografickém. Po dvou hodinách jsme museli přátele opustit a ku Praze vyrazit, neboť mne ještě čekalo setkání s rodinou v Měchenicích. Tam jsem popřál sestřence k narozeninám a bratranci ku svátku, pobavili jsme se dosyta a já naložil maminku a tetu do auta a domů je odvezl. Aby toho nebylo málo, jel jsem ještě na obchodní schůzku jednu a tak mi dorazila sms od Zbyňka, kde jsem, že oni prý slaví.

Rora měla narozeniny a tak je již třetí týden slaví. Rozhodl jsem se, že k nim na chvíli vyrazím. Neměl jsem to dělat. Rodina, tedy zbytek rodiny, byl ve velmi rozjařeném stavu. Někteří mne nepoznávali, jiní až po chvíli. Zjistil jsem, že se dokážu bavit i když jsem naprosto střízlivý. Dostal jsem presso z nového krásného modrého pressovače a pak jsem byl svědkem polykání tequily, rumíčku, whisky a vína. A bylo veselo, kdy se každý bavil s každým, pokaždé o něčem jiném a bylo celkem jedno, co mu dotyčný odpovídá. A navíc všichni děsně hulákali. Musel jsem se zvednout po hodině, neboť mám zítra zkoušku a musím se ještě učit.

Druhý den jsem měl chvíli času mezi mší a zkouškou a tak jsem zašel do Domu knihy, pročetl jsem si Knihu rekordů od Guinesse, abych zjistil, kdo má rekord v nejdelší době chůze nepřetržitě a nenašel jsem to. Pak jsem si dal v kavárně dvojku bílého a vodu a vyrazil pěšky přes Václavské náměstí, ulicí Jindřišskou, Bulhara, až k hoře Vítkov. Rozhodl jsem se vyšplhat nahoru a podívat se na Prahu z výšky. Obešel jsem ten kamenný kolos ze všech stran a zjistil, že mají otevřeno. I vešel jsem do útrob té nestvůry a byl mile překvapen, že tu jsou lidé. Na každé dveře jeden portýr. Zaplatil jsem vstupné (Kč 110,-) a vydal se nahoru, na vyhlídku. Krásný rozhled se mi naskytl z té výše. Udělal jsem několik fotografií a mohutný vítr se do mne opíral, až jsem myslel, že přepadnu přes zábradlíčko a zbuchnu na Kafkova bronzového Žižku (prý má přes 16 tun). Pak jsem se opět sešplhal dolů a přes obrovskou slavnostní síň se dostal k prezidentskému salonku. Pak zase dolů, na expozici Křižovatky české a československé státnosti. To se mi ke zkoušce báječně hodí. Spatřil jsem zde zlaté pero pana Masaryka, kterým podepsal tu důležitou listinu, díky které máme Českou republiku. Také jsem viděl okleštěnou republiku za Protektorátu, dopis Gottwaldův prezidentu Benešovi, ve kterém mu důrazně nabízí komunistické ministry v roce 1948. Spatřil jsem kopii Mnichovské dohody a Chartu 77, posmrtnou masku Palachovu a spoustu dalších artefaktů, až se mi z toho točila hlava. Pak už jsem však musel zmizet a běžet na zkoušku, abych jí neprošvihnul. Pršelo a z asfaltového krunýře Vítkova se pomalu vznášel odér prašných dní. Zkouška dopadla dobře. Tedy, za jedna. A já měl radost. Musím se na Vítkov vrátit a pořádně si prohlédnout všechno co mi nabízí. Ale až se oklepu z toho divného pocitu, který tam na mne padl. Snad to byl pach Gottwaldovy mrtvoly, snad levné parfémy komunistických delegací. Bude ještě dlouho trvat, než se z toho místa stane živé srdce paměti národa a Prahy.

  13.3.2010 - III. etapa pěší pouti na Velehrad

Zůstal jsem v Praze opuštěný, všichni jsou na horách, v lázních, na dovolené, prostě pryč. Naštěstí jsou tu ještě bratři poutníci, kteří měsíc co měsíc šlapou z Prahy na posvátný Velehrad. Nejdou to pokaždé celé, ale jen kousek, jednu etapu. Tuto sobotu šli z Čelákovic (kam dorazili minulý měsíc) do Nymburka, kde přespí a v neděli pošlapou na Městec Králové. Zajásal jsem ze tří důvodů, jednak jsem mohl zase trochu natrénovat na Putování bez přestání, vidět se s bratry poutníky (které jsem půl roku neviděl) a také se vidět s Ivankou, která je částečně z Nymburka. V sobotu jsem vstal brzo, připravil se a s pěkným časovým předstihem byl na nádraží Masarykově. Už tu byli tři poutníci a tak jsme se bouřlivě přivítali. Pak dorazili i další, zakoupili jsme hromadnou jízdenku a šli na nástupiště číslo jedna, kde už čekal sloní vláček. Obsadili jsme střední trakt a těsně po rozjezdu vlaku počali vymýšlet trasu. Navrhl jsem cestu, kterou jsme šli v rámci loňského putování za svatým Vojtěchem s Ajkou a Zbyňkem a demokraticky to bylo přijato. Ani jsem se moc nebál, že budu lynčován, když bude cesta neschůdná. Pak se dva bratři poutníci počali modlit a pán, který evidentně nepatřil k naší skupině, se začal modlit, aby se modlit přestali.

Chvíli před půl desátou jsme byli v Čelákovicích, kde čekali další poutníci a také doprovodné vozidlo, které odvezlo zavazadla přespávajícím do Nymburku. Pak dorazil i poutník Jan, P. Jan Peňáz a přivítání bylo velmi srdečné, jako bychom se léta neviděli. Vyrazili jsme po zápisu do sešitu putovacího, ulicemi Čelákovic, směr Císařská Kuchyně. Tam jsme posledně nedorazili, přestože jsme pěkně bloudili. Tentokrát jdeme obráceně a já se těším, jak ta cesta, kterou znám, bude vypadat nezvykle. Vzal jsem s sebou i GPS a kontroloval náš postup. Plánováno bylo, že ujdeme 25 km, jsem zvědavý, jak se realita bude od plánu lišit. Projdeme kolem pomníku letce, na kterém je připevněná vrtule, povídáme si o všem možném, ale hlavně o putování na různá místa. Pak se modlíme první Růženec. Je to poprvé, co předříkávám a musím si vzít na pomoc knížečku od Ivanky. Dojdeme až do obce Císařská Kuchyně, ale nikdo tu nevaří. Kousek za ní už to poznávám, tam jsme šlapali na podzim. Navrhuji, abychom se zastavili u studánky sv. Vojtěcha a někteří skutečně vyrazí se mnou na kopec. Je pěkné bláto, ale s podzimní oranicí se to srovnat nedá. Za světla je studánka a kaplička také moc krásná. Je tu nádherný výhled do kraje na Přerov.

Ale dost tu fouká, málem mne to odnese do polí. Vrátíme se na silnici a pokračujeme na Přerov, kde se setkáváme s dalšími poutníky u kostela svatého Vojtěcha. Konečně vidím i kapličku i tvrz, za tmy byly vidět jen mlhavé obrysy a to jsme měli čelovky. Stále jdeme po silnici a někteří už brblají, kdy půjdeme lesem. Vím, že první část je po silnici a až ve druhé, půjdeme krásnou přírodou a tak je chlácholím. Procházíme kolem jednoho domku, který se renovuje. Jeden z řemeslníků se zeptá, kdo to je? Tím myslí naši skupinu. A druhý mu odpoví: zase nějaká sekta. Pobaví mne to, ale zároveň donutí k zamyšlení, jak můžeme vypadat pro nezaujatého pozorovatele. Podle čeho on usoudí, že jste nějaká sekta? Jdeme dál. Na velké křižovatce se silnicí na Lysou, se modlíme Anděl Páně. Pak je to chvilku po chodníku a jsme v Semicích. Napojujeme se na červenou turistickou značku, ze které už neuhneme. Vlastně jednou, to když zabloudíme. Projdeme Semice a v Kersku uhýbáme doprava, mezi domky. Dojdeme až k Josefovu prameni, kde se občerstvíme pramenitou vodou. Dostáváme rozchod a jdeme do hospůdky U pramene. Někteří si dávají polévku, jiní pivo, já si dám topinku a klobásu. Snad to vyběhám. Vaří tu báječně a za dobré ceny. Jen mne mrzelo, že jsem byl kasírován během jídla, což nemám rád. Pak se opět vyhrneme ven, spočítáme se a vyrazíme na další cestu.

Ta vede uličkami Kerska, sem tam nás překvapí klouzavý sníh a ledovka. To se jde hodně špatně, ale zvládneme to. Ani si nevšimneme, že nejdeme po červené, ale prostě lesem. Musíme uhnout doleva a pak ještě jednou, abychom se vrátili zase na naši červenou značku. Cesta je blátivá i zasněžená, mokrá i ledovatá. Modlíme se a pak si zase povídáme. Dojdeme až ke hřbitovu, kde má být hrob spisovatele Bohumila Hrabala. Nemůžeme ho najít a tak jdeme dál. Roztrháme se, ale nikomu to nevadí. Jdeme polní cestou, přes potok Smradlák, až k opuštěnému jezeru, které je poněkud zamrzlé, ale po ledu se jít už nedá, musíme ho obejít. Kousek za ním na nás čeká překvapení - Ivanka nám vyrazila v ústrety a se všemi se pěkně přivítala a ukázala zelené Hroší tričko. Pak jsme to vzali kolem písečného přesypu, přes Písty, kolem masny a kruhové kapličky a hospůdky ze začátku minulého století. Už to je jen pět kilometrů. Poslední Růženec, dáváme si ho s Ivankou ve dvou, protože v naší skupině je děsně rychlý spolumodlitebník a my mu prostě nestačíme. Dojdeme až k Labi, kde se poutníci hádají, kam Labe teče, musím vytáhnout GPS a ukázat jim důkaz. Kolem pivovaru a čistírny odpadních vod, kde u výpusti, ze které teče divná pěna, leží ve vodě mrtvá labuť, dojdeme až k lávce přes Labe. Nějaký pán se nás ptá, co je to za demonstraci, když vidí naše praporce.

Přes náměstí dojdeme až ke kostelu svatého Jiljí a k faře. Tam se přivítáme s P. Peterem Kováčem, domluvíme se, že bude mše svatá a jdeme do kostela. Po mši nám pan farář ještě ukáže kostel a poví něco k historii. Je to zajímavé a doporučuji se do kostela všem podívat, protože takhle vypadá skutečná historie. Všechno má důvod, proč to tak je. Navíc zde na vás dýchne i pravý středověk. Pak jdeme na faru, kde je pro poutníky připraveno pohoštění. Pohoštění, prostě místní navařili tolik jídla, že askeze poutníkova šla stranou. Gulášek, chlebíčky a dortíky, káva i čaj. Naštěstí jsem musel jít na vlak do Prahy. Děkan Peňáz se nabídl, že mne sveze, nakonec jsme jeli čtyři. O půl deváté jsme byli na Černém Mostě a čekali na metro. Celkem jsme ušlapali téměř třicet kilometrů. Děkujeme všem, kteří se o nás tak báječně postarali. Už se těším na srpen, kdy půjdu s ostatními ze Křtin na Velehrad.

  27.-28.2.2010 - přátelský víkend na Horním hradu

Rok se s rokem sešel a opět je tu víkend, který strávíme na vymrzlém Horním hradu. Pravda, od minula se mnohé změnilo, ale například konání potřeby na dřevěné kadibudce nikoliv. Ale popořadě. V pátek odpoledne jsem naložil auto vším potřebným, zejména jídlem, pitím, kytarou, plackami a paní Ofkou. Pak jsme vyrazili za Kamenořezačem, který vezl na hrad obrovskou bednu plnou svého umění. Domluvili se totiž s Pavlem, že uspořádají na hradě prodejní výstavu. Po cestě si notovali oba dříve narození a já se tak alespoň mohl věnovat řízení. Kolem půl osmé, za naprosté tmy, jsme dorazili na Horní hrad, pozdravili se s přítomnými a já zaparkoval na nádvoří. No o parkování se moc nedá mluvit, spíše jsem veplul a dobruslil po rozbředlém sněhu na obvyklé místo.

A začalo pěkně ledově pršet a tak jsme rychle vytahali věci a šli pod střechu. Nahoře v podkroví bylo již krásně zatopeno a útulno, dokonce již spousta dobrot byla přichystána na velkém stole. Předali jsme Sovičce dárky (ona měla narozeniny a svátek a také úspěšně složila jednu z nejtěžších zkoušek na škole). Nalili jsme si dobrého vína (Muškát Moravský) a počali hodovat. Hrálo se na kytary (byly dvě a střídali se na nich tři hráči - Ofka, Kamenořezač a já). Nejvíc nám chutnal Císařský sýr, ementálského typu, česneková pomazánka z dílny Sovičky a další dobroty.

Druhý den jsme vyrazili na okružní výlet do Krásného Lesa. Nechtělo se mi, neboť jsem měl jen látkové botasky, ale šel jsem. A udělal jsem dobře. Hluboký a klouzavý sníh byl jen prvních dvě stě metrů, pak už to šlo. To už s námi šli i Martin s Ajkou, kteří dorazili až ráno. Také Maruška a Erik šli a pes Bredík, co musí pořád nosit a ohlodávat nějaký klacek, případně dorážet na zvířectvo v okolí. Ostatní obyvatelé hradu zůstali buď doma a nebo jeli do civilizace za známými a přáteli. My jsme vydusali až na kopec nad hradem a po silnici se docourali do obce Krásný Les. Ostatní chtěli vidět budovaný srub Švéďákův a tak jsem je tam dovedl. Nebyl jsem si příliš jistý cestou, neboť jsem tam byl pouze jednou a to autem a ještě jsem neřídil, ale trefili jsme to. Hned na kraji pozemku jsem s sebou švihnul o zem, jak to tam klouzalo a pak jsme společně obdivovali ten překrásný rozhled. Počasí nám přálo, sluníčko milosrdně hřálo a viditelnost byla skvělá.

Pak jsme se vrátili dolů a cestou na Osvinov se přes obec Horní Hrad zase vrátili na základnu. A štípalo a nosilo se dříví, abychom večer na půdě nezmrzli, vytáhlo se další jídlo a pití a zase bylo veselo. Tentokrát jsme pili zejména Tramín červený a ten mne tak zmohl, že jsem usnul na židli a všichni si mne fotili. Dorazil i Soron a přivezl mi dárek, co u nich zanechal Ježíšek. Krásného, plyšového poutníka Hrocha i se slamákem, kabelou přes rameno a bílým oblečením se znakem na hrudi (či spíše pupíku).

V neděli jsme si pěkně prošli hrad, abychom zjistili, co je nového, pak se konala vernisáž výstavy Kamenořezačovy, paní Ofka si jako první na Horním hradu tipnula, kdy dorazím v rámci Putování bez přestání, dostala Hroší piškvorky a byla ráda. Chvíli před polednem jsme naskákali do auta a vyrazili směr Praha. Cesta probíhala celkem poklidně, snad jen kousek před Kadaní jsme potkali v zatáčce přecházející hejno perliček. Troubil jsem na ně, ale bylo to houby platné. Štrádovaly si to jedna za druhou a já musel počkat. To řidiči pospíchali jinčím způsobem. Klidně přes dvě plné čáry a tak podobně, ale to znáte sami dobře. Kamenořezač pořád fotil, ale jak drncalo auto, měl fotky rozmazané, případně tu a tam nestihl nějaký objekt vyfotit vůbec. Byla to legrační jízda. Už se těším na další.

Chcete fotky? Tady jsou: od Erika, od Ajky.

  20.2.2010 - Šermířský ples

Je sobota, normální lidé nemusejí vstávat, nemusejí se mýt a oblékat. Spinkají ve svých vyhřátých pelíšcích a zdá se jim krásný sen o bohatství, přírodě nebo něco erotického. Já vstávat musím, protože mám celý den školu. Aby to nebylo tak jednoduché, byl jsem pozván na ples Šelmberských dvořanů do Vilic. Proto musím vstávat o něco dříve, proto se musím navléci do hrošího oblečení a vytáhnout auto z garáže. Nastrkat do něho vozík i dárky Putování Hrocha a vyrazit ke škole a tam hledat vhodné místo na zaparkování. Adrenalinový sport, který provozuje mnoho řidičů ve vnitřní Praze každý den, byl korunován úspěchem a mně se povedlo najít volné místo nedaleko školy, na oranžové zóně, u kandelábru. Bylo vyhráno. Celý den jsem prožil ve školní lavici, soukal do sebe vědomosti, chleba, sýr a vodu. Po škole jsem dojel pro paní M., které to moc slušelo v těch krásných gotických šatech a vyrazili jsme na Vilice.

Po dálnici se nám jelo poměrně dobře, sjeli jsme na 56. kilometru a pak nastalo peklo na malých, rozbitých a zatáčkovatých uličkách. Do Vilic jsme dorazili kolem půl osmé, poté co jsem málem v jedné díře nechal kolo, najel do ohromné závěje sněhu a nadával jako špaček na neviditelnost komunikace a její stav. Společenské zařízení tu mají krásné a Šelmberští ho navíc vyzdobili dobovými artefakty. Přivítali jsme se, i s vystupující kapelou Strašlivá podívaná, která nebyla kompletní, protože jedno vozidlo zbloudilo. Dostal jsem nalejvárnu, co se bude dít, domluvili jsme se na programu, pak jsme přivezli vozík a dali si víno (pouze paní M.) a klobásu (oba) a byla moc dobrá. Pak začal program, v jehož úvodu jsem povyprávěl o Putování Hrocha, což bylo odměněno bouřlivým potleskem, zejména u stolu 3.

Ples byl rozdělen na několik částí. Mnoha bloků hudebních, kdy Strašlivá podívaná hrála k tanci. Dlužno říci, že tancoval málokdo, za to famózně. Někteří tanečníci vypadali, že je jim špatně, poprvé v praxi jsem spatřil nešťastníka stiženého padoucnicí, i naškrobené panáky, co se neumí hýbat. Ale byla legrace. Také tu měli tombolu a vyhrával každý lístek, což se nám líbilo. Vyhráli jsme žehličku na vlasy, spoustu jídla, hudbu, kosmetiku, bižuterii a další spoustu věcí. Také tu probíhala soutěž o nejlepší úbor (kostým) a tu vyhrála Lenka ze Šelmberských dvořanů se svou zbrusu novou renesancí. Losovaly se i vstupenky a nebudete věřit, také jsme vyhráli. Balík dalších pochutin, což se hodí. Zejména, když shazuji TUNU SÁDLA.

Po závěrečném půlnočním překvapení, kdy na parket vtrhla skupinka polonahých domorodců se slámovými sukénkami, kteří tančili na řeckou metalovou muziku Zorba, jsme museli odjet. Ráno totiž musím opět do školy a paní M. má toho také spoustu. Jeli jsme jinou cestou, kde na nás čekalo drobné zvířectvo, závěje sněhu a mlha. Ples byl krásný a povedený. Těším se, že příští rok už nebudu mít školu a užijeme si ho ještě více a možná, že se k nám někdo přidá.

  6.2.2010 - Cesta kocoura Mikeše

Konečně máme za sebou první letošní výlet s Hrošími poutníky. Míra demokracie v naší sektě došla tak daleko, že se organizátorem stal Erik (šermíř a webmástr a fotograf a obchodník). Šli jsme po stopách kocoura Mikeše, toho užvaněného kocoura, černého jako saze a mlsného jako Hroch. Sraz byl v sedm hodin u pokladen Hlavního nádraží. Původně jsem tam chtěl dojít pěšky z domova poté, co jsem celou noc bděl a jezdil na rotopedu, abych si zlepšil fyzičku a odolnost na dubnové Putování bez přestání. Nakonec pršosněžilo a já zůstal doma a počkal jsem na Zbyňka s Petrou, kteří na nádraží jeli autem a vzali mne s sebou. Při bdění mi pomohly energetické žvýkačky, které mi dodávaly i dobrou náladu a já se všemu tlemil. Pak už se smáli všichni, přestože nebylo vlastně čemu.

Na nádraží jsme potkali Erika s Maruškou. Ta je v požehnaném stavu a dokonce s sebou vzala budoucího potomka na výlet. Erik, jako správný organizátor, nám rozdal plánky putování, úhledně seskládané. Radoval jsem se, že na nich je i místo na pamětní razítka. Pak jsme čekali na ostatní a oni skutečně dorazili. Evík, kterého jsme neviděli už pěkně dlouho, Marek s šíleně velkým a bojovně ojizveným pejskem, jehož jméno je tak složité, že ho sem psát nebudu. Ayka i s Martinem a pejskem Bredíkem, který se vrhnul na desetrkát většího ojizveného bojovníka poté, co Ayka prohlásila, že se vzájemně respektují a neštěkají na sebe. Dorazil i Náčelník s malou Natálkou. Zakoupili jsme hromadné jízdenky pro majitele lítaček a pro nevlastníky ničeho, i pro pejsky jsme měli lístky a běželi jsme na nástupiště číslo sedm, kde už stál náš dvoupatrový elefant.

Sedělo se nám dobře, trochu jsme hlučeli, pojídali snídaně, popíjeli z placatek, rozdal jsem borcům, co hubnou motivační placky a chvíli po osmičce jsme byli v Mirošovicích, kde jsme se startovně vyfotili a podchodem se dostali na druhou stranu, k bandě turistů, kteří šli evidentně stejnou trasu. My ale byli rychleji připravení a tak jsme je předběhli. Po žluté turistické jsme se dali podél kolejí směrem na Hrusice. Najednou šílený smrad, až se mi zamlžily brýle. To si ulevil ten větší pejsek. No hrůza. Museli jsme uskakovat před auty do závějí, protože měla co dělat, aby kopečky vyjela.  Podešli jsme hučící dálnici D1 a za chvilku se už fotili u cedule Vítají Vás Ladovy Hrusice s vodníkem. Poznával jsem to městečko i kostel sv. Václava. Důchodci nás doběhli a společně jsme došli k Hospodě u Sejků, která je krásně vymalovaná a ověšená poutači na pivo. Zaradovali jsme se, že nám dají napít a než jsme stačili zkusit, zda je otevřeno, vrhnul se první člověk ze druhé bandy dovnitř a ostatním hlásil, že mají bramborák a spoustu piva. Čekali jsme venku, když se další jeho spolucestovatalé vrhli dovnitř. Dobře jsme udělali, protože z protilehlého domku vyběhl majitel a počal láteřit, že je ještě zavřeno a potenciál dvou vydělaných tisícovek vyhnal z lokálu.

Pokračovali jsme dál po Mikešově cestě, kolem krásného hřbitova a starých stromů, až na odbočku, kde bylo druhé zastavení, Stará cihelna. Tam jsme čekali na Natálku s Náčelníkem a tak jsem vytáhl italské červené víno CS, otevřel jsem ho a rozlil ostatním do nádob. Bylo dobré a nevadilo mi, že je červené. Pokračovali jsme do vršku, už mimo silnici, pak lesem až k odbočce na Vlčí Halíř, kde jsme se opět napojili na žlutou turistickou. Cesta byla zavátá sněhem, ale pořád to šlo, protože tu někdo jezdil autem s řetězy. Museli jsme jít za sebou, prošlapanou cestičkou. Dokonce jsme měli s sebou dva běžkaře, co si zapomněli běžky a měli jen hůlky. Překonali jsme i závoru a další zastavení Mikešovy cesty. Pak nastalo dlouhé klesání, kde jsme litovali, že nemáme sáňky nebo alespoň igeliťáky. Srdnatě jsme překonali Myšlínský potok a vydrápali se na druhou stranu a byli jsme v Mnichovicích. Kolem další zavřené hospůdky a domku, kde jim visí elektronické rampouchy, jsme se dostali k soše sv. Jana Nepomuckého z jednoho kusu červeného pískovce a pak dál po hlavní ulici až k přechodu, kde mají semafor, ale někteří to ignorovali. My ostatní jsme šli na zelenou. Na náměstí, u dalšího zastavení, jsme objevili vinotéku, kde jsme ochutnali a posléze zakoupili litr a půl sudového CS a kolem krásného barokního kostela Narození Panny Marie jsme vyfuněli nahoru, nad náměstí, kde jsme dali víno a lovecký sýr, který nakrájel Zbyněk nebezpečným zavíracím nožem.

Pak jsme pokračovali dál, kolem krásného křížku na rozcestí a došli až na Šibeniční vrch, kde je největší dřevěný srub v Evropě a také lyžařské středisko, kam jezdí paní M. s dětmi. Tam jsme zapadli hladoví a sešlí a oni nás nevyhodili, přestože ještě neměli oficiálně otevřeno. Dali jsme si jídla, Petra si dala dětské jídlo, protože u něho bylo i pitíčko s brčkem, které se normálně nedalo koupit. Já si dal máslový řízek, protože jsem neměl chuť na maso a ostatní se živili guláškama a kachničkou, až jsem jim záviděl a přál si, aby už byl květen. Nasyceni jsme si nechali dát jediné pamětní razítko toho dne do průkazů a vyrazili jsme na další cestu, směrem na Myšlín. Na odbočce ze silnice bylo další, páté zastavení Mikešovy cesty, Hladový Mikeš. Ještě nás čekalo sedm zastavení. Čekali jsme na Natálku, která měla pěkné bačkůrky, ale totálně mokré a také měla mokré ponožky a byla trochu zima. To jsme poznali podle toho, že už nemluvila a byla celá modrá. Zbyněk jí tedy půjčil suché ponožky, ostatní igeliťáky a za pomocí šikovného táty Náčelníka se provedla výměna. Od té doby Natálka už mluvila, což jsem posléze několikrát ocenil, ale nepředbíhejme.

Po sto metrech jsme narazili na křižovatku a nevěděli jsme, kudy se dát. Erik šel doprava a my doleva. Po dalších sto metrech se Erik přiřítil zprava, že je to cesta jen skrz stavení. Šli jsme tedy rovně, ale cesta končila nahrnutým sněhem a dál už byla jen bílá pláň. Nikdo to tu neprošlapal, i ta druhá skupina šla asi jinudy. No nic, vyrazili jsme srdnatě dál, GPS ukazovala nemilosrdně vpřed. Zapadal jsem do sněhu až po kolena a postupně se propadával na konec výpravy. To se mi pak šlo poněkud lépe. Blbý je, že mám největší nohu. Na dalším kopci jsme narazili na zastavení šesté. Dorazili tam i skuteční běžkaři a ty jsem označil za četníky a oni se nebránili a chtěli po nás vandrovací knížky. Další kilometr jsme se brodili sněhem, až jsme dorazili do Struhařova. To byla pohodička, odklizené cesty. Vzali jsme to kolem vypuštěného rybníka a pak vilkami ven. Za obcí jsme dali druhou láhev luxusního červeného vína a sýr a po silnici doťapali až do Klokočné. Tam si přečetli další zastavení, po očku sledovali, jak TV NOVA natáčí další reportáž a pak jsme vyrazili po žluté značce do lesa na Jehlici.

V lese jsme se málem ztratili, ale Petra si všimla, že už nejdeme po Mikešově cesta a já se juknul do GPS  a skutečně. Vrátili jsme se a odbočili správně. Na kraji lesa jsme potkali další zastaení kocoura Mikeše a také koňáky a koňmi. Došli jsme do Tehova a Světic. Bylo třeba komunikovat s Natálkou, která již byla notně unavená. A tak jsme hráli slovní fotbal. Postupně se přidávali další a další slovní fotbalisté, až hráli snad už všichni. To bylo slov. I cizích. Natálka pak ještě vyprávěla hambatý vtip a učila mne, jak se mám chovat, až přijde tornádo, tsunami a zemětřesení a do toho vybuchne sopka. Mám utéct, evakuovat se, stoupnout si mezi dveře a vlézt do sklepa. To už jsme podešli rychlotrať a kolem rybníčků se dostali až do Říčan. Také jsme šermovali s velkými rampouchy jako rytíři džedáj a byla to prča. V Říčanech šla část, co nehubne do cukrárny a my ostatní na ně čekali venku. Pak jsme se zvedli, protože jim to trvalo a šli na nádraží. Naštěstí nám zrovna ujel vlak a tak jsme měli další půlhodinu navíc. Šli jsme se nudit na nástupiště, kam za námi dorazil zbytek výpravy. Zkoušeli jsme srazit sněhovými koulemi ledové převisy na střeše podchodu, ale bylo to moc daleko a trefovali jsme se stále takovými průduchy dovnitř a vypadalo to, že někoho trefíme. Zanechali jsme toho. Pak přijel vlak a Erik s Maruškou byli tak rozradostnění, až převálcovali jednu slečnu, po které jsem trochu pošilhával, protože byla krásná. A ta křehká slečna měla v ruce nedopité kafe a tím kafem se zlila. A z křehké slečny se stala šílená fúrie, co začala hrozivě nadávat a už se mi nelíbila ani trochu. Nastoupili jsme do vlaku a potkali paní, co s námi jela ráno a ta se svěřila, že má ode mne knížku a tak jsme si povídali. V Praze se na nás přišla podívat ta zlitá (kafem) slečna a vrhla se znovu na Erika a nutila ho, aby mu dal na čistírnu. A pak jsme se rozloučili a první letošní výlet skončil. Moc se povedl a už teď se těším na nějakou další akcičku.   

Krásné fotky, videa i povídání má Zbyněk, jako první napsala reportáž Evík a Erik také fotil, společně s Aykou.

 

30.1.2010 - Bitva Podbořany bez poutníka Hrocha

Další ročník zimní bitvy v Podbořanech proběhl v sobotu, ale já tam nebyl. Nebylo to však dáno mojí vrozenou lenorou, ale bacilem, který si na mne skočil a já nebyl schopen dojet na místo a celý den postávat ve sněhu. Byli tam ale mnozí z mých známých a jeden z nich napsal úžasné zamyšlení o zimních bitvách, které je doplněno mnoha krásnými fotografiemi. Nahlédněte tedy na stránky VK AVALON a tam najdete vše, o čem píši. Díky Zdeslave.

 

19.1.2010 - třídní přehrávka

Dneska jsem byl pozván na třídní přehrávku. Rora totiž chodí do umělecké školy a hraje na velké housle, ale říká jim čelo a má na ně obrovský bílý fusak, co vypadá jako boby ze zimní olympiády. Přehrávka je až od šesti a tak se Zbyňkem, se kterým se potkávám nedaleko Míráku, máme dost času, abychom skočili do Alzy pro speciální kabel. Pak opět zahučíme do metra na Vltavské, ale ouha, někdo skočil pod vlak a metro nejde. Zbyněk chce vystoupit a jet tramvají, ale já jsem neoblomný. Sedím dál na sedačce a odmítám se zvednout, protože mě bolej záda. Naštěstí se dveře za chvíli zavřou a metro se rozjede. Ale jen na Nádraží Holešovice, kde nás čahoun mašinfíra vystrnadí. Prý si máme počkat na další metro. Oraganizuji masivní protesty, ale nikdo se nepřidá. Zbyněk, aby mne trochu uchlácholil, navrhuje, že převrátíme soupravu, ale nepomůže mi a tak ji nejsem schopen ani rozhoupat.  Najednou už nemáme tolik času, ale stačí to, abychom se stavili v Albertu na Ládví.

Musím si koupit něco k pití, už úplně šustím. U pokladny do mne paní, co stála za mnou, neustále strkala vozíkem a tak jsem na ní hodil strašlivý pohled. Telefonoval jsem zrovna a tak jsem nemohl pohled doprovodit patřičnou hláškou. Prodral jsem se před pokladny a paní začala ohrožovat Zbyňka. Dorazili jsme do školy s půlhodinovým předstihem, přes hromady sněhu, ledu a bahna. Před hudebním sálem jsme si prohlédli výtvarné umění i návrhy nových abeced, Zbyněk pojedl obrovitánský pivní rohlík, pak dorazila Rora, dala si také rohlík a šla zase cvičit. Pak jsme vešli do sálu, kam nás prý před šestou nepustí a který už byl v té chvíli téměř plný. Obsadili jsme poslední řadu, vedle hocha, který si hrál s housličkami.

Program byl postavený tak, že začínali hrát nejmenší umělci, ti co začali teprve v září a Rora byla až na úplný závěr. První písničkou byla: Pec nám spadla a violoncellista Jáchym hrál jen prsty a bylo to moc hezké. Pak se střídaly děti, jedno za druhým a bylo vidět, jak z každého, kdo dohrál, spadla tréma. Jeden kluk se začal válet po mamince, hlasitě zívat, fotil si mobilem kdeco a očividně se nudil. Chlapec vedle mne se rozhodl, že mne propíchne svým nástrojem a když dohrál, počal běhat na chodbu a zase zpátky, dokud mu to Rora nezatrhla. Od té doby nepřestal škytat, jak se jí lekl. Škytal mi za uchem a já se bál, že už večeřel.

Koncert byl krásný. Užíval jsem si ty rodiče, jak jsou pyšní na své ratolesti, i když jim to třeba tolik nejde. Jsou to přece nejlepší hráči. Vždycky někdo tleskal nejhlasitěji. Byl to pravděpodobně táta nebo máma umělce, co stál právě na pódiu. Také jsem tleskal nejhlasitěji a nejdéle, když dohrála Rora a to jsem jenom strejda. A ještě k tomu nevlastní.  

 

18.1.2010 - návštěva čajovny Romantinka

Na dnešek jsem měl naplánovanou čajovnu. Znám jednu, jmenuje se Romantinka a sídlí v přízemí rodinného domku v Kobylisích. Je tam moc příjemně, zejména když čajovník Roman zažehne velký krb v rohu a prostorem zavoní pálené dřevo a rozličné čaje. Tentokrát jsem si zalezl pod dřevěné lehací patro, jako do bunkru, protože jinde nebylo místo. Vedle u pultu bylo plno a také velká místnost byla obsazena nějakou skupinkou. Objednal jsem si čistící čaj s červenou řepou, otevřel novou knížku o médiích, pohodlně se usadil na polštáře a čekal, až dorazí má vyvolená, se kterou jsem zde chtěl strávit pondělní večer.

Mezitím se vedle sedící skupinka rozhovořila, dorazila i druhá z „vedoucích“ a povídali si o všem možném. Netradiční seznamka, prý byli i na TV NOVA ve Střepinách. Pořádají různé společné akce a na nich se potkávají a lépe poznávají. Tady byli samí nováčci. Co člověk, to jiný příběh, to jiné důvody, proč je stále sám. Očima hltali oba vedoucí, čas od času něco prohodili, aby nebyli tak ticho, dali si čaj, ale jídlo ne, aby se náhodou nepobryndali a ostatní se jim nesmáli. Říkal jsem si, že bych se mohl také seznámit, ale pak přišla žena, na kterou jsem čekal a myšlenky na seznámení jsem rychle odhodil. Je totiž velmi žárlivá.

Dali jsme si napůl báječný bulgur, oba totiž hubneme a pak jsme si povídali. Ona po očku sledovala, co se děje vedle a protože jsme byli dobře maskováni květinami, mohli jsme šmírovat, co se do nás vešlo. Jeden ze seznamujících se na nás čas od času kouknul, ale když viděl, že se díváme, rychle zase hodil oči na vedoucí. Pak ten kroužek rozpustili a slíbili si, že se opět potkají. A já vylezl ze své skrýše, protože po dvou litrech čaje jsem prostě už potřeboval. A najednou zjišťuji, že se s vedoucí známe. Z Horního hradu. To bylo překvapení. A tak jsme si ještě chvíli povídali a druhý den jsem se na jejich stránkách zaregistroval. Jsem zvědavý, s kým se konečně seznámím.

 

3.1. - 10.1.2010 - Oslavy narozenin, zkouška a tak...

Celý minulý týden se nesl ve znamení oslav narozenin. Zprvu pouze mých a v sobotu nakonec i hromadných s ostatními přáteli kozorohy. Hned v neděli třetí ledna, tedy dva dny před faktickým dnem narozenin jsme oslavovali v Hroším doupěti. Přišlo hodně Hroších poutníků, ale i docela normálních lidí. Pojedli jsme zmrzlý dort, který byl moc dobrý, popili vybraná vína, zazpívali pár písniček s kytarou. Bylo to milé, decentní, vyvážené a obohacující.

Ve středu jsem dělal další zkoušku, ale učil jsem se pravděpodobně na něco jiného, neboť při zjištění, na jaké mám odpovídat otázky, nevěděl jsem téměř nic. Dosud nemám verdikt zkoušejícího, ale pocity mám děsivé. Snad proto jsme se potkali se Zbyňkem a popili jsme tři vzorky vybraných vín. Neudělaly mi dobře.

Už od Nového roku hubnu. Docela legrace. Za těch několik dní jsem shodil už 4,5 kila. Jsem zvědavý, jestli to zvládnu dlouhodobě. Pokud by křivka byla lineární, mám na konci dubna, kdy vyrážím na šílené Putování bez přestání zhruba 88 kilo a to jsem neměl ani ve škole. No uvidíme, s čím mne maminka zase překvapí k jídlu. Udělala mi tukožroutskou polévku, guláš s mrkví a námořnické rizoto, do kterého propašovala i rybu!

Další oslavy byly naplánovány na sobotu 9. ledna. Byl jsem pozván k Ireně a ve chvíli, kdy jsem tam s paní M. (která byla také pozvána, abych ji nemusel zvát sám) dorazil, už bylo plno. Celý byt byl plný dětí, dospělých, karaoke a herní konzole Wii. Netušil jsem, že bude večer tak bouřlivý. Kromě sjezdu na lyžích, u kterého jsme všichni vypadali jako lazaři na záda, kteří si chtějí sednout na latrínu, jsme hráli i bowling a další sporty. Máchali jsme ve vzduchu dálkovými ovladači jako magoři a děsně se nám to líbilo, až byl Adámek (to je totiž jeho dárek) smutný, že ho k tomu nechceme pustit.

Pak Irena zařvala: Deš na pomeranč? Nechápal jsem a tak dodala: Na tequilu? Pochopil jsem, ale odmítl s díky, neboť jsem neměl v plánu dát si ani kapku alkoholu, abych pěkně hubnul. Tohle přesvědčení mi vydrželo přesně do chvíle, kdy dorazil Irenin brácha Vlastík a přivezl několik luxusních moravských vzorečků. Pak už mi to bylo jedno a lehounce jsem ochutnával. Byly vážně moc dobré.

Dorazil i Richardův brácha, který ve skutečnosti vypadá menší, než v televizi a tak jsme si povídali. Odcházeli jsme lehce před půlnocí, ruka z bowlingu mi pěkně brněla, ale veselo bylo maximálně. Byl jsem ochraptělý, neboť jsem mocně békal do mikrofonu při karaoke a nechtěl se ho vzdát, dokud mne nevypnuli. Druhý den na mši jsem pěkně mutoval a nemohl jsem si vybrat tóninu, ve které budu zpívat.

Začal jsem hledat herní konzoli Wii s příslušenstvím, ale nikde ji nemají. Hrůza. Chtěl bych uspořádat v Hroším doupěti sportovní virtuální match (čti mač) o hodnotné ceny.