Deníček poutníka Hrocha
Lázeňský pobyt v Jáchymově - den jedenáctý

Ráno se budím před budíkem, je středa a prší. To je radosti. A to jsem chtěl odpoledne vyrazit na naučnou stezku Jáchymovské peklo. Mám totiž procedury jen dopoledne, ale do mokra se mi moc nechce. K snídani mám teplou sekanou, tradice se musí dodržovat. Dnes se s námi loučí jedna ze stolovnic a tak si beru černé oblečení, jako na důkaz smutku. Přesto je u stolu veselo. Hned ráno mám individuální cvičení a opět masírujeme jizvu a také bolavou šíji, bavíme se o politice a dvacet minut uteče, jako voda. Pak mám elektřinu, tedy laser a nakonec běžím na radonovou koupel se suchým zábalem. Mezi procedurami mám chvilku času a tak nafotím několik fotografií v parku vedle Agricoly. Za chvíli je oběd, tak uvidíme, koho k nám dají.

Nebyl tam nikdo, jedli jsme ve třech, ale zvládli jsme to. Čočková polévka a pak mleté biftečky se sýrem a brambory. Cestou z oběda se opět rozpršelo a pěkně tu bouří. Naštěstí nikam nemusím. Všechny procedury jsem měl jen na dopoledne. Ale musím být stále ostražitý. Například vlezu do výtahu, stisknu čtyřku, výtah vyjede nahoru, ve dveřích potkám paní, kterou slušně pozdravím, jdu k našim dveřím a najednou zjistím, že nám vyměnili zámek. Klíč tam prostě nejde. Vyzkouším i ten druhý, ale smůla. Propadám panice. Pak se kouknu na číslo na dveřích a vidím, že jsem o patro níž. Paní si mě přivolala do trojky. Dusám po schodech a doufám, že na tom pokoji nikdo nebyl. Že jsem nikoho nevyděsil. Hrůza.

 

 

Lázeňský pobyt v Jáchymově - den desátý

Utíká to. Už je úterý a za chvíli jdeme na snídani. Dopoledne mám pět procedur a odpoledne jednu. Pak bych chtěl projít naučnou stezku Jáchymovské peklo, o pracovních táborech. Věřím, že to nebude veselé, ale je třeba se seznamovat se slepými uličkami lidské historie, abychom ji nemuseli opakovat. Stezka má necelých devět kilometrů, tak uvidíme.

Všechno je jinak. Ke snídani jsem si v nějakém pomatení smyslů objednal místo teplé sekané šunku se salámovou pomazánkou. Nebylo to špatné, ale sekaná je sekaná. Pak už jsem musel uhánět na procedury, protože toho bylo dneska dopoledne naplánováno opravdu hodně. Nejprve techniky měkkých tkání, masáž jizvy, pak pytel s CO2, dneska opět peklíčko. Pálila mě kůže a potil jsem se jako dveře od chlíva. A zase na elektřinu, pouštěli do mě proudíky a dal jsem si to hodně vysoko, takže mě to brní ještě teď. A nakonec radonová koupel a po ní suchý zábal. Pohoda. Odpoledne jsem se dohodl, že se mi hodný pán terapeut podívá na ten skříplý nerv, protože už nemůžu ani otočit hlavu (ale celý se otočit můžu), ani zvednout ruku, abych si objednal pivko. A to je tragédie. Jdu na oběd. Dobrou chuť všem, co to čtou a mají co k jídlu.

Hamburská pečeně s knedlíkem a vývar s masovou rýží. Musím uznat, že to bylo dobré, ale s jídlem v Lesance se to srovnat nedá. Navíc mi došla omáčka, což vnímám velmi citlivě. Naštěstí omáčka došla i kolegyni a tak požádala o přídavek. Ve finále jsem od ní dostal jeden knedlík a omáčku a bylo to fantastické. Oplátkou jsem jí dal zákusek a všichni jsme byli spokojení. Obloha se zatáhla a začalo pěkně pršet. Využil jsem nabídku děvčat a prošel si komplex krytými koridory, přes Curie až do Elektry a jen jsem přeběhl ulici k nám. Teď tu pěkně bouří, snad se vyčistí vzduch a skončí to dusno. Za chvilku mizím na odpolední proceduru.

Poprvé jsem měl Laser scaner. Bylo to jednodušší, než jsem myslel, prostě jsem sedm minut ležel na pupíku a čekal, až mi laser vyluxuje záda. Možná to dělalo i něco jiného. Pak jsem vyrazil ještě k panu terapeutovi a ten se mi snažil dvacet minut odblokovat nervíka v šíji, co se bloknul. Snad se mu to podařilo a už bude jen lépe. Počasí je značně nestálé. Pršelo a byla buřina, teď už sice neprší, ale dusno je pořád. Uvidíme, co ještě přijde. Teď budu do večeře odpočívat v pokoji a pak se uvidí.

 

Lázeňský pobyt v Jáchymově - den devátý

To by mě zajímalo, kdo vymyslel pondělí. Ne tedy, že by tu bylo pondělí jiné, než jiné dny. Budíček v 6:10, hygiena, výměna se spolubydlícím a na 7 hodin snídaně. Fronta na pečivo a bílou kávu, rychlé zhodnocení večera s děvčaty u stolu a šup na první procedury. Každé ráno je tu stejné, jen počasí se mění. Dneska je pod mrakem, uvidíme, jak to bude na snídani.

Spolubydlícímu se vůbec nechtělo vstávat, vykřikoval, že snídani vypouští a pomohlo jen připomenutí, že bude teplá sekaná. A opravdu byla a byla dobrá. Po snídani jsem šel rovnou do Agricoly na individuální cvičení. Celou dobu jsme se snažili uvolnit skřípnutý nerv v krku a celkem se to povedlo, ale pořád to dost bolí. Pak jsem šel na laser a nakonec do radonové koupele a suchého zábalu. Po procedurách jsem se rozhodl dát malou procházku po části zrušené železniční trati, abych udělal radost zejména Hugovi.

Od kruháče je to trochu nahoru a pak po krásné rovné asfaltce. Je vidět, že se jedná o původní železnici, člověk si s tím dal vlkou práci. Je mlha a dusno jako v sauně, cítím houby, určitě tu všude rostou. Potkávám uměleckou zídku z pálených cihel s motivy z poloviny 60. let. Pak se dozvídám informace ze stojanu. Zaujme mne, že v roce 1957 je železnice zrušena a že v roce 1980 využívá tunel státní podnik Zelenina jako sklad zboží. Pak nastává lehké klesání, zdola slyším šumění potoka a také aut, co jezdí sem a tam. Nakonec dojdu až k tunelu a je krásný, fotím ho jako celebritu. Nakonec se odhodlám k návratu a vyfuním ten kopeček. V sauně jsem to ještě nešel. Odpoledne vyrazím podobným směrem a navštívím vyhlídku Dívčí skok.

K obědu mám Frankfurtskou sekanou pečeni a bramborovou kaši. A výtečnou guláškovku, třikrát jsem si přidal. Po obědě jdu rovnou na Agricolu, v kavárně si obědnám láhev Sauvignonu s tím, že si vypiji jen trochu a zbytek až po bazénu, abych se neutopil. Poněkud mě překvapí, že přinesou láhev již otevřenou a místo džbánu vody na mě kouká láhev minerálky. Ale nakonec se domluvíme. Víno je dobré. Ovšem raději bych ho pil se svojí ženou. Ostatně všechno s ní rád dělám.

Do bazénu je nás asi osm, docela dost. Přejdu dva metry a čekám s ostatními, až si pro nás přijde pan terapeut. Je to legrace. Pak si jedna dáma vzpomene, že zapomněla plavky a já bodře křičím, že to nevadí. Cvičení je dobré, příjemné a archimédovsky povznášející. Užijeme si půlhodinu v mělké teplé vodě a pak se vracím do kavárny, abych dopil láhev. Už je čas, přesunout se do pátého podlaží, čeká namě elektřina. Navíc mi došly baterky v mobilu a tak nemohu ani fotit, ani nic. Po elektrotortuře se vracím na pokoj, abych dopsal deníček a dobil telefon. Pak vyrazím na Dívčí skok.

Už nemůžu čekat na dobití telefonu, vyrážím na procházku. Od kulaťáku je to do pěkného kopečka, po silnici a na sluníčku. Cítím, že mě klepne. Po půl kilometru uhnu k lesu a stoupání není už tak dramatické. Otočím se a vidím pod sebou Jáchymov. Pěkný pohled. Vcházím do lesa a vedro už není tak šílené. Cesta je pěkná a celkem pohodlná. Potkávám nějaký hrobeček malého dítěte. Spousta kamení, dole zurčí potok. Za chvíli dorazím k altánu na vyhlídce Dívčí skok. Je tu krásně a klid. Musím se otočit a běžet zpátky, abych stihl večeři. Cestou se zastavím na malou odměnu v podobě Svijanského Barona 15. Pak už seběhnu ke kruháči a rovnou na večeři. Děvčata mají smaženého kapra a krůtí závitek. Já jsem si objednal těstoviny se špenátem, zapečené sýrem. Výborné. Ale musím se dojíst točeňákem, snad ho ještě nevyprodali. Přeji pěkný večer všem.

 

Fotografie ze dneška jsou uložené tady.

Lázeňský pobyt v Jáchymově - den osmý

Neděle. Budím se ještě před budíkem a uháním do koupelny, abych nezdržoval kolegu. Baví mě ten řád, kdy musíme (vlastně nemusíme) stihnout snídani na sedmičku, protože o půl hodiny později už máme smůlu. Dnes opět a na dlouhou dobu naposledy, míchaná vajíčka s uzeninou. S děvčaty se bavíme o karambolech lázeňských hostů, kdy upadnou na schodech či je přivře škodolibý výtah. Pak pro ně musí přijet sanitka, protože jsou ve špatném stavu. A také se bavíme o hlídači parkoviště, který odmítá nechat projít lázeňské hosty přes zámkovou dlažbu.

Jdu vyhlížet rodinku ke kruháči a sednu si před Lázeňský hotel Curie, na místo, kde se nesmí kouřit. Zatím jsem tu sám, ostatní ještě snídají. Pak přijdou první kuřáci, sednou si k popelníku, do míst, kde je kouření povoleno, zapálí si a všechen kouř jde na mne. Paráda. Zvedám kotvy a prchám na pokoj. Na rodinu počkám tam. Těším se, kam dneska společně vyrazíme. Procedury nemám žádné a tak času bude dost.

O půl devátě je tu mám, skočím do auta a jedeme na Boží Dar, obloha se sice mračí, ale přeháňky mají být až odpoledne. Zaparkujeme na velkém placeném parkovišti a jdeme k infocentru, abychom získali dětské pasy na Ježíškovu cestu. Dáme kratší okruh, i tak to bude dost. Vyrážíme na cestu, podle velké mapy, na náměstí jsou zbytky stánků ze včerejší Annenské pouti, vcházíme do luk a rašelinišť. Cesta je široká, pohodlná a za chvilku už stojíme před první kapličkou, takovou budkou, ve které se skrývají úkoly pro malé poutníky. Řešíme záludný úkol a pak vyrážíme dál. Péťovi se moc nechce, raději by se nosil, ale ještě je brzo a tak musí ťapat po svých a dost nelibě to nese. Potkáváme krásný rezatý potůček, který se klukům moc líbí. Zkusí, zda je voda mokrá a studená. S výsledkem jsou spokojeni a Péťa zapomíná na bolest nohou a uhání dál.

Cestou potkáváme pohádkové postavy ze dřeva, u kterých se fotíme a je veselo. Plníme úkoly v jednotlivých zastaveních, kluci testují sportovní aktivity, houpačky, prolézačky. Potkáváme i Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, Péťa provede veletoč na lavičce, až je z toho sám překvapený, ale nic se mu nestalo. Jindra právě natáčela video a tak to má zaznamené, kdyby byl někdo zvědavý. Potkáváme i Lišku Bystroušku a sedmihlavou saň. Před dalším zastavením začíná poprchávat, schováme se před deštěm v budce, vyřešíme úkol a ještě chvíli čekáme, až přestane pršet. Pak se vydáváme dál a pořádný déšť nás překvapí na cestě. A ještě několikrát. Dokonce slyšíme bouřku. V poslední budce čekáme o něco déle, prší fakt hodně.

Vychytáme chvíli, kdy téměř neprší a vydáváme se zpátky do Božího Daru, do infocenta s vyplněnými pasy, aby kluci dostali krásný dárek od Ježíška. Opět začíná pršet, skáčeme do auta, Jindra převlékne děti do suchého a jedeme na Mariánskou, kde má sestra mého spolubydlícího chatu Lesanka. Musíme objížďkou, protože hlavní silnice je rozkopaná, ale Jindra to zvládá bravurně, přestože prší tak, že není vidět na dvacet metrů před auto. V Lesance si dáváme jídlo. Já se těším na Hamburskou kýtu s knedlíkem, kluci si dávají rizoto a Jindra polévku. Když Matýsek uvidí, že mám něco, co připomíná svíčkovou, prohlásí, že chce to, co má tatínek a tak si vyměňujeme talíře. Rizoto je výborné a dokonce ochutnám i masíčko s omáčkou, protože Matýskovi stačí jen knedlíky s kouskem masa a omáčky. Všichni jsme spokojení a tak to má být.

Cestou zpátky do Jáchymova se kocháme pohledem z vršku, zastavíme se na chvilku v cukrárně a dáme si nějaké dobroty. Pak už mě vyloží před Lužicí, Jindra mi přivezla všechny knížky Putování Hrocha, abych je měl na plánovanou besedu a na oplátku ode mne dostane hromadu špinavého prádla. Rozumná výměna. Na večeři mám Pařížský řízek s kaší. Raduji se, že řízek je přes celý talíř, ale jen do chvíle, kdy zjistím, že třetina je těstíčko. Ale nevadí, je to moc dobré. Byl to pěkný den a už se těším na pondělí, na další procedury. Hezký večer.

Dnešní fotky najdete tady.

 

Lázeňský pobyt v Jáchymově - den sedmý

Toto uteklo, dneškem končím první týden lázenského pobytu. Budu mít za sebou celkem 25 položek z rozpisu procedur. Našlapal jsem cca 30 km po okolí. Ke snídani byla tradiční vajíčka s uzeninou a bylo jich dost. Za chvíli jdu na radonovou koupel a po obědě přijede Jindra a pojedeme na Horní hrad. Ozvu se později. Pěknou sobotu všem.

Oběd se opět vydařil, kulajda a mexický guláš s rýží. O půl jedné dorazila Jindra s naloženým autem a vyrazili jsme na Horní hrad, kde jsme byli vlídně přijati. Dokonce dorazil i Soron s přáteli, kteří tu budou mít příští týden svatbu. A dorazila i Peťulka s přítelem. Noční prolídka, kterou vedl geniální herec Viktor Braunreiter, začala lehce po osmé večerní. Prošli jsme se kolem hradu a vyslechli množství více či méně podložených informací. Musel jsem se odpoutat od davu a jít na hrad napřed, protože záda a krk protestovaly při dlouhém stání a pomalých přesunech.

Na nádvoří mne několik kamarádů nahlodalo a z nápadu přespat na Horním hradu se stala noční můra. A tak jsem využil dobrosrdečnosti Viktorovy a nechal se odvézt zpátky do Jáchymova jeho luxusním vozem typu Stealth německé výroby.

Jediná fotka dnešního dne (nějak jsem zapomněl fotit) je tady.


Lázeňský pobyt v Jáchymově - den šestý

Jupí, je pátek, probudil jsem se čtyři minuty před budíkem, obloha je modrá a krk skoro nebolí. Paráda. Za chvíli vyrážíme na snídani, myslím, že budu mít míchaná vajíčka, ale nechám se překvapit. Ten objednávkový systém na dva dny dopředu, mě baví. Vždycky jsem překvapen, co jsem si to objednal, protože si to prostě nepamatuji. A legrační je, že v ten konkrétní den, mám vždycky chuť na něco jiného, než co jsem si objednal. Po snídani jdu na "pytel s CO2" a pak na radonovou koupel.

Už jsem zpátky, napsal jsem hromadný mail klubový. Snídaně byla luxusní. Přinesli mi míchaná vajíčka a bylo jich nějak málo, ale říkám si, asi páteční porce. Ale děvčata hned začala protestovat, odchytla procházející servírku a přinutila jí vyměnit talířek, dostal jsem plnou porci a všichni byli spokojení. Mám skvělé spolustolovnice.

Suchá lázeň s CO2 tentokrát proběhla úplně bez problémů. Asi proto, že jsem už věděl, co mě čeká a tělo tolik neprotestovalo proti nezvyklému prostředí. Možná i proto, že nebylo takové vedro. Radonová koupel byla rovněž luxusní. Teď mám chvíli čas před obědem. Pak mě čeká elektřina a skupinové cvičení v bazénu. Odpoledne bych chtěl vyrazil k lanovce na Klínovec, je to celkem 7 km, tak snad to dám.

Oběd se vyvedl. Ovarová polévka s kroupami a pak Holandský řízek s bramborovou kaší. Bylo to moc dobré a já vzpomínal, jak nám dělala maminka holandské řízky a jak jsem si přidával. Tady mám smůlu, ale nevadí mi to, dojím se večer v Žumpě (to je restaurace). Děvčata u stolu opět perlila a bylo veselo. Také jsem si vsadil, tak mi držte palce, ať to vyhraju, protože pak se budou dít velké věci. Díky.

Po odpoledním pouštění elektrický šoků do zad jsem měl chvíli času a tak jsem navštívil kavárnu v Agricole a dal si dvojku milerky a minerálku. Bylo to celkem dobré víno, pokud by mi nevadilo, že na lahvi bylo uvedeno Víno Mikulov a v láhvi bylo Maďarské víno. Příště zkusím Sauvignon či Rulandu šedou v pozdním sběru, tato vína už jsou Moravská, ale ne ze Znovínu, tak to bude stejně překvapení. Po dvaceti minutách jsem se přemístil o pět metrů vedle a spolu s ostatními se vydal do bazénu na skupinové cvičení. Byla to legrace, protože jsme dostali pěnové hady a s nimi jsme posilovali. Dost mě překvapilo, jak moc se jim nechtělo pod vodu. Byla to docela fuška, ale ve vodě, tak jsem byl spokojený.

Po bazénu jsem spěchal na pokoj, abych se převlékl do cestovatelských kraťasů a mohl vyrazit na odpolední výlet na Klínovec. Šel jsem po silnici, dál od kruháče, směrem na sever a domy se postupně stávaly smutnějšími, méně obývanými a méně krásnými. Na konci byly už jen fabriky. A pak příroda. Celou dobu mne provázel skotačivý Klínovecký potok. Došel jsem až k soutoku se Stísněným potokem a uviděl krásnou kaskádu z kamenů. To byl rachot. Stále jsem pokračoval po silnici do většího a většího kopce. V tom mi zavolal Pavel z Horního hradu a řešili jsme sobotu a náš příjezd. Telefonování nám vydrželo až k lanovce a celou dobu jsem funěl jako lokomotiva.

Zakoupil jsem si zpáteční lístek na lanovku za lidových 190 korun a spěchal, aby ji nezastavili. Když jsem totiž přicházel, lanovka stála a tak jsem se bál, abych nemusel čekat na další cestující. Nastoupil jsem na čtyřsedačku a sedl si doprostřed, aby se nepřevažovala, zahryzl se do zábradlí a očekával závrať, která se záhy dostavila. Přesto jsem se snažil fotit, protože ty výhledy byly prostě fantastické. Cesta nahoru trvala asi čtvrt hodiny a pěkně se ochladilo. Pokochal jsem se obnovenou kamennou rozhlednou i vysílačem. Zjistil, že ten velký hotel, který si pamatuji z dětství, je zavřený a všude je hromada různého hmyzu. Asi tam zapomněli nějaké dobroty nebo provozního. Pak jsem se vrátil k lanovce, že pojedu zase dolů, ale chyba lávky, musel jsem počkat asi dvacet minut do celé, protože lanovka jezdí v celou a o půl.

Tak jsem si prošel ještě spodní část pod lanovkou, udělal další fotografie a zjistil, jaké mají ceny v místní restauraci. Plzínka za 50, pohoda. Zpáteční cesta lanovkou byla o něco rychlejší a výhledy ještě krásnější, jen sluníčko mi šajnilo do očí, tak nevím, co jsem nafotil. Dole jsem váhal, zda jít po žluté značce nebo po silnici. Vyhrála silnice, to je jistotka. Navíc už nemám tolik času a nemůžu riskovat kamzičí stezku. Šlo se mi krásně a za hodinku jsem byl zpátky na pokoji, kde jsem si dal rychlou sprchu, převlékl se a vyrazil na večeři. Mám mleté maso zabalené v zelném listu s bramborem. Dobré to bylo. Děvčata byla v dobrém rozmaru a tak jsme se špičkovali, až se zakuckávaly.

Teď je večer a ještě nevím, zda zůstanu na pokoji nebo vyrazím do Žumpy. Uvidím, s čím přijde spolubydlící, pokud přijde.

Tak přišel a prohlásil, že má děsnou žízeň a že jdeme na pivko. Nechal jsem se tedy zlákat do Žumpy na jedno pivo. Zde jsme se potkali se Sykym, truhlářem, který si zapomněl v jiné restauraci telefon v nabíječce. Známe ho z minulého posezení. Je kontaktní a komunikativní. Někdy až moc. Volá z mého telefonu na ten svůj a domlouvá si donášku. Pak se bavíme o jeho zranění a anabázi po místních nemocnicích. Je to poněkud náročné a Syky dělá dramatické pauzy. Proto se náš večer v Žumpě poněkud protáhl a odcházeli jsme jako poslední hosté. Sykyho jsem si vyfotil, protože je dost podobný mému synovi, ale je o osm let starší. Na pokoji spolubydlící prohlašuje, že už nikdy neusne, že se mu o dnešním večeru bude zdát a nakonec usne. Jdu také spát. Dobrou.

 

Fotky najdete zde.

Lázeňský pobyt v Jáchymově - den pátý

Dnes je čtvrtek a obloha se zatáhla černými mraky. Ochladilo se a za chvíli začne drobně krápat. K snídani mám tradičně míchaná vajíčka a pak hned běžím na první mučení, vlastně cvičení. Opět musím zatahovat svaly, které běžně nepoužívám a vypadám u toho jistě velmi zábavně. Naštěstí hned po cvičení si odpočinu v radonové koupeli a zábalu. Pořád prší, dneska to na procházku nevidím. Zpátky na pokoj. Skřípnul jsem si nějaký nerv u krční páteře a je to dost nepříjemné. Snažím se to uvolnit, ale kýžený výsledek se nedostavuje. Je to pořád horší. Náladu mi poněkud spraví oběd, kdy mám smažený hermelín s bramborem a tatarkou.

Po obědě se ještě zastavím na recepci hotelu Praha, kde je programová specialistka Karolína a s ní se domlouvám na Povídání o středověké pouti. Přejdu mezi kapkami deště do Agricoly a do masáže mám ještě chvilku. Zastavím se ve druhém podlaží v kavárně a dám si malého Bernarda. Na hermelín a tatarku jsem si nemohl dát nic lepšího. Trochu mi to pivko vadí u masáže, kdy zalehnu žaludek, ale na druhou stranu mi šikovná masérka uvolnila ten krk. Po masáži se přesunu nahoru do pětky a nechám si laserem luxovat jizvu.

Pro dnešek je to všechno. Vracím se zpátky na pokoj. Krk už mě zase bolí, je zima a nevlídno. Lehnu si a budu lázeňsky odpočívat. Snad to zvládnu. Dobrou.

Tak, válení mi jde. Dokonce jsem dvakrát usnul a málem prošvihnul večeři. Byla by to škoda, protože jsem měl čevabčiči s bramborem a byla to dobrota. Cestou na večeři jsem pěkně zmoknul a děvčata se mě ptala, zda jsem zpocený. Prča. Teď neprší a tak cesta zpátky na pokoj byla v pohodě, jen je všude spousta vody a člověk si musí dát bacha, pokud ho míjí auto. Doufám, že mi zítra pomohou s tím skřípnutým nervíkem v krku a nebo, že to přejde samo. Asi to zaspím. Zítra bude pěkně a zase někam vyrazím. Třeba na procedury.

Fotky ze dneška nejsou žádné.

Lázeňský pobyt v Jáchymově - den čtvrtý

Utíká to, už je středa. Včera jsme skutečně vyrazili na pivko a to do zařízení, zvaného Žumpa. Navzdory názvu je to tam útulné. Ovšem smrdím hrozivě. Díky dvěma krabičkám cigaret, které se u našeho stolu za večer vykouřily. Bavili jsme se o všem možném. Politika střídala podnikání a bylo veselo. V noci jsem pak nevychytal usnutí a vychutnával jsem si chrápání spolubydlícího pro změnu já.

Ráno jsem vyskočil jako laňka přesně v 6:15 a obsadil koupelnu, abych byl rychle hotový a mohli jsme se vystřídat. Ovšem kolegovi (slíbil jsem, že nenapíši jeho jméno, aby se nemusel stydět něco říci) se vstávat nechtělo. Navíc mi pochvalně oznámil, že jsem v noci ani moc nechrápal. Prý mi to pivko svědčí. To, že jsem skoro nespal, ho očividně překvapilo. Vyrazili jsme na snídani. Míchaná vajíčka s uzeninou. Jsem prostě konzervativní. Děvčata měla dobrou náladu a těšila se na procedůry. Musel jsem prchnout, protože na mne čekala moje dnešní první a to Techniky měkkých tkání. Podle informace spolubydlícího jsem se těšil na příjemnou čtvrthodinovou masáž jizvy. Místo toho jsem prožil patnáct dlouhých minut vyčerpávajícího cvičení na lůžku, které tak tak snášelo moji hmotnost.

Už se těším na další mučení, totiž cvičení. Pak následovala oblíbená koupel v radonové vodě. Dvacet minut v příjemně teplé vodě, jen ta vana by mohla být větší, ale to je můj celoživotní problém. Vedle malinkatého sprchového koutu, kde se bojím, aby mi neupadlo mýdlo, protože bych se pro něj nemohl shýbnout, ale musel bych vylézt ven a pak zase naskočit. Odpoledne se mám potkat s Hugem a Kristýnkou, tak jsem zvědavý.

Po obědě, který byl tradičně dobrý, objednal jsem si karbanátek s kaší a ještě byla zeleninová polévka, jsem se na chvilku potkal s Pavlem, majitelem Horního hradu. Pozval mne na sobotu na Noční prohlídku, tak se už moc těším. Pak jsem vyrazil na první skupinové cvičení v bazénu. Byla to legrace i fuška. Voda byla příjemně teplá, ale záda protestují. Dneska bylo toho pohybu už nějak dost. Po bazénu mě ještě čekaly elektrické impulzy. Teď to dopíšu a běžím k autobusové zastávce, kam za několik minut dorazí kamarádi. A opravdu, ve 14:41 přijíždí autobus s Hugem a Kristýnkou, naskakuji a kupuji lístek k Radnici. Přece nepůjdeme pěšky do takového kopce. Je vedro a málo času.

Vystupujeme za několik minut pod kostelem sv. Jáchyma. Oba cestovatelé fotí jako japonští turisté. Jdeme kolem mincovny a hledáme Svojsíkovu cestu, abychom našli první studánku. Chvilku bloudíme, protože nás zavedu do slepé uličky a to díky tomu, že nám volá pan ředitel lázní a domlouváme se na zorganizování Povídání o středověké pouti pro lázeňské hosty. Nakonec se vrátíme a pak už jdeme najisto ke studánce. Je tam báječně chladivá voda. Hugo vytahuje láhev Neuburského jakostního 2015 a vkládá ji do studené vody. Za deset minut je víno krásně vychlazené a můžeme si ho vychutnat. Mají otevírák i skleničky. Jsou skvěle připraveni.

Pak pokračujeme po naučné stezce, kolem bývalého dolu Josef, pak kamzičí stezkou až k evangelickému kostelu, který hlídá velký pes. Kolem kaple sv. Anny a hřbitova, až ke druhé studánce, která již jen kape. Pokračujeme kolem hotelu Běhounek a lesní cestou k Radium Palace, pak už rovnou cestou ke třetí studánce, kde je užitková voda. Poslední část cesty k Údolí mlýnků si Hugo už moc neužívá, je vidět, že je unavený. Ale množství mlýnků nám vlije čerstvou krev do žil. Fotí jako o závod a pak se už musíme vracet, abych stihl večeři. Odvedu je do podniku Žumpa a sám jdu na večeři. Objednal jsem si Švýcarské brambory, koho by napadlo, že je to vegetariánské jídlo. Hrůza. Musím se dojíst masíčkem. Jdu do Žumpy, kamarádi si dali večeři a jsou spokojení. Dávám si dvojku Sauvignonu a trochu ovarového kolena. Paráda. Pak jdeme na pokoj, abychom ochutnali vínečko z Hauenštejnu, které mi v poledne věnoval Pavel.

Je výborné. Nakonec si dáváme luxusní Semillon Ledňáček 2015, který mi poslala moje báječná žena. Je sice teplejší, ale přesto báječné. Hugo netrpělivě pokašlává, protože jim za chvíli jede zpáteční autobus. Loučíme se a těšíme se, kdy se zase uvidíme. Je večer a já mám fakt dost. Dneska už budu jen odpočívat. Dám italskou sprchu a pak Malého pitavala z velkého města. Pěkný večer všem.

Fotky z dnešního dne jsou tady.

Lázeňský pobyt v Jáchymově - den třetí

Ráno mě vzbudil budík. V 6:20, no hrůza. Po ranní hygieně se vrátím na pokoj a koukám na spolubydlícího, který je zaražený a má kruhy pod očima. Ptám se, co se děje a on, že prý chrápu. To prý ale není to nejhorší. Ze spánku vykřikuji různé věty a výhrůžky a prý se mě v noci bál. Tak jsem ho uklidnil, že nejsem nebezpečný. Moc to ovšem nepomohlo. Pak jsme šli na snídani. Konečně mám jídlo podle svého výběru. Do této doby jsem nikdy nevěděl, co mi na stole přistane, ale nevadilo mi to, protože všechna jídla byla dobrá. Děvčata jsou v dobré náladě, kterou jim ještě zlepším, protože nechci máslo, které je na příděl a dám jim ho. Po snídani uháním na první procedůru, je to laser a sídlí v pátém podlaží, tedy úplně nahoře v Agricole. Pak mám radonovou koupel se zábalem, o dvě podlaží níže. V devět hodin mám hotovo a tak vyrážím na procházku.

Tentokrát jen kousek, do Údolí mlýnků. Jsem na tuhle atrakci moc zvědavý. Dokonce tu mají v květnu slavnost Otevírání mlýnků, kdy na potůčku přibudou další mlýnky. K mlýnkům se váže několik pověstí. Umisťují je sem prý milenci, aby jim společý život klapal. Ale také lázeňští hosté, protože věří, že klapot mlýnku dokáže zahladit jejich hříšný a prostopášný život v lázních a dál budou bez poskvrnky. Ale vypráví se i pěkná pověst, kdy byl z jednoho statku vyhnán tovaryš, který se zamiloval do dcery majitele. Prý neměl dost peněz, aby si ji mohl vzít. A neměl se vracet dříve, než nějaké peníze sežene. Mladík vyrazil navečer a tma ho zastihla v lese u potoka. Tam se rozhodl přečkat noc, napil se vody a protože byla těžká (plná radonu), hned usnul. Probudil ho až pláč dítěte. Bylo to hastrmanské děcko a táta vodník už byl na prášky, protože ho nemohl stále uspat. Tovaryš si ovšem věděl rady. Byl velmi šikovný a tak sestrojil mlýnek, umístil ho na potok a rytmické klapání zeleného synka hned uspalo.

Táta vodník byl nadšený a tovaryšovi věnoval říční perlu a nějakou trávu. Ráno, když se mládenec probudil, zjistil, že má v kapse místo trávy hrst stříbrňáků a tak se mohl vrátit pro svu milou. Od té doby tu lidé staví mlýnky a čekají odměnu. Cesta k mlýnkům je krátká a pohodlná. Některé jsou nové, jiné starší. Jedny se točí, jiné stojí a odpočívají. A všechny jsou krásné. Musím se rychle vrátit na pokoj, abych vám o tom mohl podat zprávu. Další procedůra mě čeká odpoledne, po obědě a pak se uvidí.

K obědu jsem si dal rajskou s knedlíkem a hovězím a byo to moc dobré. Polévka byla bramboračka s houbami a dokonce jsem jeden kousek houby snědl. Děvčata jdou odpoledne na mlýnky, tak jsem zvědavý, jak se jim budou líbit. Já mám ještě jednu procedůru, suchou lázeň s CO2. Vůbec netuším, co mě čeká. V kabince se téměř svléknu a pak si vlezu do obrovského modrého pytle a sestřička mě zaškrtí u krku. Pak si sednu a následně lehnu na lůžko. Do pytle je vtažena hadice a hned poté je naplněn oxidem uhličitým. Je to prča, vypadám jako velká játrovka. A takhle mám ležet půl hodiny, no hrůza. Najednou mám pocit, že je mi horko. No, není to pocit, je to jistota. Úplně hořím a taky se pěkně potím. Třicet minut. Pouští tu relaxační hudbu a dvakrát si klimbnu. Potřebuji se poškrábat na nose a jde to velmi obtížně. Je mi děsné horko. Pak mě vysvobodí a já jsem volný. Hurá.

Odpoledne se nechám odvézt autobusem ke kostelu sv. Jáchyma a Anny. Jsem unavený z procedur a navíc je děsné vedro. Za dvě stanice zaplatím dvanáct korun a během čtyř minut vystupuji U radnice. Jdu rovnou do muzea, kde jsem byl před mnoha lety. Projdu si expozice a dokonce se tu může i fotit. Bez blesku. Nahoře je úžasná výstava Bez hranic, umění v Jáchymově a Krušnohoří mezi gotikou a renesancí. Tahle výstava trvá až do 18.9. 2016 a doporučuji její návštěvu, ostatně jukněte se na fotky. Ale naživo je to lepší. Pak jsem se ještě zastavil v infocentru, kde jsem pořídil podrobnou mapu Jáchymova, pohledy a místní pohádku. Paní v pokladně se mě ptá, zda jsem Hroch, že mě zná, ale že jsem míval delší vlasy. Říkám, že před sto lety, že to nemůže pamatovat a že bývám spíše holohlavý. Opáčila, že mě pamatuje s culíkem. Má dobrou paměť.

Vyrazil jsem zpátky ke kruháči. Pěkné vedro je znásobeno černými kraťasy a černým tričkem. Ani nevím, co mám k večeři, nechám se příjemně překvapit. Dnes večer bychom měli se spolubydlícím vyrazit na pivko, tak jsem zvědavý, jak to dopadne.

 

 

Dnešní fotky jsou zde.

Lázeňský pobyt v Jáchymově - den druhý

Je tu pondělí. První skutečný lázeňský den. Hned po snídani, kdy byl chléb, máslo, šunka, sýr a rajče, jsem se vydal do Agicoly k panu doktorovi. Vše šlo jako na drátkách, pan doktor byl fantastický a za půl hodiny jsem už měl v ruce rozpis procedur. Mám toho opravdu dost, každý den pět až šest kousků, ale naštěstí je to naplánované tak báječně, abych se mohl věnovat i zdejší přírodě a pamětihodnostem. Dnes ve dvanáct hodin mám první radonovou koupel. Jsem zvědavý, jak budu snášet poněkud vyšší teplotu. Snad se nesloupnu :)

Vyrazil jsem na malou dopolední procházku. Pěkně na kruháč a do kopce po asfaltce k Běhounkovi. Pak stále dál, až ke studánce s chladivou vodou, jistě radioaktivní. Cesta je rovná a vede po vrstevnici, což kvituji s povděkem, stromy dávají krásný stín a sluníčko chce dohnat včerejší absenci. Dojdu pod hřbitov, nad kterým je krásný kostel Všech svatých prý ze 12. století. Projdu si i spodní hřbitov a pak se oklikou vrátím zpátky na kruháč. Nedá mi to a vyrazím ještě na druhý svah, kde se opravuje překrásná kaple svaté Barbory. Za chvíli už je oběd a po něm první radonová koupel. Prý mě to unaví, tak uvidíme.

K obědu mám Husarskou roládu s mletým masem a rýži. Polévka je Frankfurtská, dobrá, dokonce si přidávám. Děvčata se hádají, kdo sní víc zákusků a kam odpoledne vyrazí. Já vyrážím na první lázeňskou procedůru do Centra Agricola. Je to ve třetím patře, hodná sestřička mne hned vezme dovnitř. Zcela hambatý se nořím do příjemně teplé radonové vody. Po čtvrt hodině, kdy téměř usnu, jsem z vany vyhnán, zabalen do prostěradla a uložen do deky. Sestřička si posteskne, že jsem moc dlouhý a že po deseti minutách se můžu zvednout a odejít. V seznamu mám první dvě razítka. Pak jdu do přízemí na masáž zad. Je to velmi příjemné, někdy až moc, mám co dělat, abych nekvílel bolestí, ale dobrý.

Teď mám chvíli čas do dnešní poslední procedůry a proto vyrazím silnicí pod Hotelem Radium Palace a kolem minigolfu nahoru do lesa. Chvíli stoupám, až dojdu k tenisovému kurtu a už vidím to, co hledám. Krásnou studánku, ze které prýští voda. Trochu mě zamrzí cedule "užitková voda", ale přesto se opláchnu. Musím se vrátit, vezmu to tentokrát horem, z druhé strany Radium Palace a vzpomínám, jak jsme tu byli s kamarády a jak se Peti fotila u luxusního auta. Dojdu zpátky do Agricoly a stoupám do pátého podlaží, kde mne čeká elektrický proud, konkrétně interferenční proudy. Sestřička na mě kouká a říká, já vás znám, vy jste Hroch. A já přisvědčím a ona je spokojená, že mě poznala. Pak si lehnu na břicho a ona do mně pustí proud a je to příjemné.

Doběhnu na pokoj, abych si vzal mapu a pití a hned vyrážím na odpolední vycházku. Celkem asi osm kilometrů, musím máknout, abych to stihl na večeři. Vydám se z kruháče směrem k Běhounkovi a v první velké zatáčce uhnu do lesa, měl bych se napojit na žlutou turistickou značku a skutečně se mi to povede. Překvapuje mne, že tu jdu sám. Užívám si klid lesa a vůni hub. Někdy cesta vede po rovině, někdy do vršku, někdy pěkně spadne, přes potůčky a vyvrácené stromy. Pěkně funím a záda protestují, ale už se nemůžu vrátit. Volá Pavel, majitel Horního hradu, kdy prý se ukážu, že v sobotu je Noční prohlídka a zda dorazím pěšky po modré turistické. Přiznávám, že dneska testuji, zda to ujdu. Potkávám hromady borůvek, ale jsou moc nízko. Některá stoupání mi připomínají překonávání Alp se Zbultranem při cestě do Vatikánu. Vzpomínám na kamarády a myslím, že by se jim tu líbilo. Koušou mě hovada. Najednou je tu odbočka k Popovskému kříži, cíli mé dnešní cesty. Zaniklá hornická obec Popov je připomínána pouze cedulemi, lípou, rozbořenou kapličkou a právě dřevěným křížem na kamenném ostrohu.

Vyšplhám se až k němu a získávám krásnou závrať. Přesto udělám několik fotek, pěkně se pomodlím a zase sešplhám. Cestou nechápu, proč lidi všude odhazují odpadky. Proč nejsou schopní ty lahve a kelímky zase odnést do civilizace a tam je hodit do příslušného kontejneru. Nechápu. Zpátky to beru po zelené značce, je to větší cesta, která se nakonec promění v asfaltku. Záda jsou úplně nešťastná a pěkně bolí. K tomu mě přepadla hypoglykemie, ale nemám nic jiného, než vodu. Snad neomdlím. Příště si s sebou musím vzít Ketonal a nějakou tyčinku. Potkávám překrásnou lípu, které je už více, než 600 let. Pak potkávám dvě poutnice, které jsou mladší a ptají se mě, zda jdou dobře ke kříži. Jsem rád, že tam lidé chodí, že ten kříž není moc osamělý. Po silnici dodusám, až do Jáchymova. Z posledních sil dojdu na pokoj a dám si čokoládu od mojí ženy, ta mě zachránila. Pak si dám rychlou sprchu, převléknu se a šupajdím na večeři. Je hovězí plátek s rýží. S děvčaty u stolu probíráme všechno možné a je veselo. Pak už prchám na pokoj, abych všechno začerstva sepsal do deníčku. Beru si Ketonal a jdu odpočívat. Všem, co to čtou přeji pěkný večer. Nebo ráno. Nebo kdykoliv. Zítra nikam nešlapu. Možná.

Dnešní fotky jsou zde.

Lázeňský pobyt v Jáchymově - den první

Po operaci páteře jsem byl odeslán do lázní. Prý je to dobré a pomůže mi to. Po mnoha peripetiích, kdy to vypadalo, že do lázní ani nepojedu, mne dnes, tedy v neděli, přivezla žena Jindra do Jáchymova. Na recepci hotelu Curie jsem se prokázal listinami a byl mi vydán průkaz. Pak jsem běžel za sestrou (zdravotní) do třetího patra, ta mne vyzpovídala, změřila tlak a vydala celou složku papírů. Uháněli jsme do hotelu Praha, kde je stravovací část. Ovšem dveře jsou na chip, jinak se tam nedostanu. Ten chip jsem nakonec našel na klíčích a bylo vyhráno. Získal jsem stůl číslo pět a první směnu. V praxi to znamená, že snídaně je od 7 hodin, oběd od 11:15 a večeře od 17:30. Pravděpodobně budu chodit brzo spát. Jednak, abych nebyl ráno nevyspalý na snídani a pak, abych si nedával druhé a třetí večeře po restauracích.

U stolu se mnou sedí tři báječné dámy. Je s nimi veselo a věřím, že to tak i zůstane. K obědu byla svíčková. Pak jsme se ubytovali ve čtvrtém patře domu Lužice. Krásný pokoj, obsazený již jedním lázeňským hostem, který ovšem nebyl v tu chvíli přítomen. Jindra mi nabídla vyložení oblečení do skříně a já se mohl konečně trochu natáhnout. Za chvíli zarachotil v zámku klíč a vstoupil můj nový spolubydlící. Jaké bylo jeho uleknutí, když zjistil, že si tu vybaluje hadry pěkná žena. Nejprve si myslel, že si spletl pokoj a pak se radoval. Ale jen chvíli, když zjistil, že jsem tam já.

Po ubytování jsme ještě sjeli na Horní hrad, kde jsme pozdravili obyvatele a chvíli poklábosili s hradním pánem. Kolem půl třetí mě Jindra vyložila zpátky v Jáchymově a odjela. A já zůstal sám v lázeňském městě a abych zahnal smutek, vyrazil jsem směrem k historickému centru, což je do kopce. Za malou chvíli jsem už pěkně funěl a za další chvíli začalo pěkně pršet. I schoval jsem se do jednoho výklenku a pozoroval mraky a přál si, aby déšť ustal. Nakonec se to povedlo a já pokračoval dále. Pak začalo pršet ještě o něco více a výklenek nikde. Hrůza. Pěkně jsem promokl a začal vonět. Nakonec jsem se přece jen schoval a opět čekal na menší pršení. Po deseti minutách jsem vyrazil dál, až ke kránému kostelu sv. Jáchyma. Udělal jsem pár fotek, navštívil infocentrum, kde měli turistickou mapu a počal jsem s návratem.

Po cestě jsem ještě jednou zmokl, ale už jen trochu. Na pokoji jsem se osprchoval v děsně malém sprchovém koutu italského typu, převlékl se, zkontroloval mapu a vyrazil na večeři. Dámy už byly u stolu a to jsem přišel v 17:33. Byl řízek s bramborovou kaší a bylo to dobré. Pak jsem vyrazil na recepci, abych si půjčil zařízení na připojení k internetu, pak jsem to všechno zapojil a už vám to píšu. A to je pro dnešek asi všechno. Zítra mi naplánují procedury, tak se zase ozvu. Mějte se pěkně.

FOTOGALERIE pro ty, kteří nejsou na FB :) je zde.


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

26.6.-3.7. 2016 Dovolená v Bulharsku

Po mnoha letech jsme si dovolili dovolenou. Na týden k moři. Letecky s all inclusive. Prostě paráda na pár dní. Vybrali jsme si čtyřhvězdičkový hotel Aqua Azur nedaleko pobřeží Černého moře v Bulharsku, v letovisku Svatý Konstantin a Helena, kousek od Varny. Místo kouzelné, léčivé, svaté a klidné. Ideální pro rodinnou dovolenou s dětmi.

Odlet byl z Prahy v 5 hodin, ovšem na letišti jsme měli být už ve tři ráno. Luxusní čas, zejména po krásné akci Historických slavností Libeňského míru, kde jsme se zúčastnili v sobotu do večerních hodin. Navíc nám vybouchl odvoz na letiště, ovšem nabídla se promptně Peti Kadeř, což jsme kvitovali s povděkem. Balila Jindra a já byl rád, že se toho hemžení nemusím účastnit. Prostě jsem se jen lehce těšil. Petra nás vyložila ve tři čtvrtě na tři ráno před letištěm a my se vrhli do skleněného terária plného lidí. Zjistili jsme, že na odbavení čeká dalších tisíc lidí a tak jsme si šli sednout, protože stání ve frontě mě rozhodně nebaví. Po půl hodině mě Jindra donutila zaujmout pozici ve stále ještě dlouhé frontě, ale protože jsem nechtěl komplikovat situaci a chápal jsem její obavu, že odletí bez nás, neprotestoval jsem.

Po dalších čtyřiceti minutách jsme byli zbaveni kufrů, vybaveni palubními lístky a prolustrováni policistou. Kolem DUTYFREESHOPU, který byl jako jediný otevřen jsme se prosmýkli k záchodům a pak na osobní prohlídku, kde jsem musel odevzdat i pásek a zbuchly mi kalhoty. Když jsem opět nebyl určité důstojnosti, spatřil jsem naše letadlo a zděsil se. Něco tak malého jsem ještě neviděl, natož, abych v tom letěl. Nastoupili jsme, obsadili naše sedadla, připásali se a už jsme rolovali. Čekal jsem, jak mě to vtáhne do sedačky během startu, ale bylo to klidné a mírné. Stejně, jako celá, téměř dvouhodinová plavba vzduchem. O vzrušení se postaral pouze palubní personál, to když nabízel obložené bagety za 95,- a nápoje v podobné relaci. A pak také kapitán, když před přistáním nejprve udělal zběsilý pokus s námi ještě doletět kousek dál a pak s letadlem praštil o ranvej. Přesto mu někteří pasažéři zatleskali.

Pak jsme byli vypuštěni z letadla do příjemných 23 stupňů Celsiových, bylo cca 8 hodin ráno místního času, tedy 7 našeho. Placaté autobusy nás převezli k moderní budově letiště a tak jsme byli odbaveni a zanedlouho nám i přijela zavazadla. V letištní budově jsme se od označených lidí dozvěděli, že do hotelu nás odveze autobus číslo 55. Našli jsme ho hned, krásný Mercedes z osmdesátých let. Čekali jsme nějakou tu chvíli, než nám slečna delegátka oznámila, že musíme počkat, protože někomu ztratili kufr. Za další chvíli nám oznámila, že to ještě chvíli potrvá a nakonec nám řekla, že ještě musíme počkat, protože se ztratilo dítě a babička ho zoufale hledá. Dítě se nakonec našlo na zadních sedačkách, kterak si hezky hraje s jinými dětmi a babička ho nezajímala. A jeli jsme.

Slečna delegátka nás asi šestkrát přivítala v Bulharsku, pak nám oznámila, že projíždíme Varnou a pěkně nám vyprávěla o pamětihodnostech tohoto města. Cesta trvala asi půl hodiny a tak jsme u hotelu zaparkovali něco po deváté. S hrůzou jsme vyslechli informaci, že pokoje budou připravené až někdy odpoledne a že do té doby musíme vydržet v lobby baru. Oběd nás čeká od 12:30 a hned po příjezdu nás opáskovali modrou stužkou na znamení ALL INCLUSIVE. Péťovi se to moc nelíbilo. Dostali jsme pití na přivítanou a na desátou jsme se sešli dole v konferenční místnosti. Zde jsme dostali dávku informací, až se z nás pot lil. Seznámili jsme se s animátory, dali si další pití a šli čekat na bar.

Pokoje nás čekaly již před obědem, dostali jsme klíč od pokoje 430 a byl útulný. Jen vstupní dveře vypadaly, že se do nich vloupala jednotka SWAT s beranidlem. Obsadili jsme postele, převlékli se do plavek s šupajdili k moři. Po dlouhé době, někteří poprvé, se smočíme ve spoustě slané vody. Moře je kousek pod námi, asi pět minut chůze, pláž písečná, vlny mírné, moře čisté a očišťující. Péťovi se však živel nelíbí, řve a nechce do něho. Najde si ústí obrovské trubky, ze které vytéká průzračná tekutina, snad nezávadná a tam si hraje. My ostatní se cachtáme v moři.

14.5.2016 - Výlet na Bacín

Letos jdeme na Bacín poněkud později. Už není mráz, ani sníh, ani ledovka. Přesně na 700. výročí narození Karla IV. jsme našli jediný volný termín, kdy si můžeme vyrazit na bájnou horu, nejvyšší v Českém krasu. Sraz byl domluven na půl devátou u pokladen na Hlavním nádraží. Obával jsem se počasí, protože hlásili ošklivo, zimu a déšť, ale realita byla nakonec úplně jiná. Organizátorem byl jako obvykle Zbultran, ovšem postarali jsme se o pořádnou medializaci, aby se výletu mohlo zúčastnit co nejvíce lidí. Těšil jsem se na davy výletníků a poutníků, co se pomalu nevejdou do jednoho vagonu. Těšil jsem se, jak si pořídíme hromadnou jízdenku s ohromnou slevou. Jak bude veselo. Nakonec se to podařilo, přestože se výletu účastnilo pouze nejdrsnější jádro. Tedy Zbultran, Ajka, Jindra, Péťa, Matýsek a já. Vlastně ještě jedna poutnice, ale ta k nám doskotačila později.

První veselost nastala u pokladen, kdy si Ajka objednala skupinovou jízdenku pro dva do Litně a měla velkou radost, že je to tak levné. Nakonec se zjistilo, že bychom museli vystoupit v Libni, protože slečna pokladní špatně slyšela jméno naší cílové zastávky. Pak to opravila a Ajka byla ráda, přestože platila o dost více. Pak si šel zakoupit skupinovou jízdenku pro dvě osoby i Zbultran. Jaké ovšem bylo jeho překvapení, když platil o něco více, než Ajka, přestože tvrdošíjně uplatňoval slevu, odkazujíc se na držení Opencard. Vysvětlilo se to. Ajka totiž dostala jízdenku pouze pro jednu osobu. A tak bylo třeba vytisknout novou. Nakonec jsme získali i speciální barevné jízdenky pro děti a po půlhodině jsme kvapem vyrazili na nástupiště, aby nám to nakonec ještě neujelo.

Měli jsme ještě několik minut a tak bylo možné vytvořit sousoší se sirem Nicholasem Wintonem. Pak jsme obsadili polovinu horního patra modrého elefanťáku a pak už se jelo. Degustovali jsme dobré čokolády, ale i malé lahvičky se Znovínským veltlínem, jen tak na zavínění. Nastoupila škola a vypadalo to, že by si dali také. Nakonec jsme vyskákali v Zadní Třebani, kde na nás čekal přípoj. Mazali jsme podchodem, jak disienti v jednom filmu, kde je honila bezpečnost (myslím VB). Obsadili jsme část vagónu skleník a čekali na posledního poutínka, Laďku, která přijela vlakem od Berouna. Našli jsme se, naskočila a vyrazili jsme na poslední část ranní cesty vlakem. Bylo veselo, ale dávali jsme pozor, abychom nepřejeli, resp. aby nás vlak neodvezl zase jinam, jak už se nám to jednou povedlo. Ale to bylo v zimě, kde byl všude sníh a všechno vypadalo stejně, dnes jsme málem vystoupili brzo, to, když Zbultran vytrhnul zamčené dveře.

Na revitalizované zastávce jsme vykonali startovní foto a vydali se po modré TZ, která nově vede mimo hlavní silnici, což je bezpečnější. Došli jsme až k našemu oblíbenému obchodu, kde mají teplou sekanou a další dobroty a tam jsme se občerstvili. Nyní již po zelené TZ se vydáváme do dlouhého táhlého kopce, kdy cestou obdivujeme věnec, koně, Karlštejn, brouky, naháče na louce a probouzející se přírodu. Na vrcholu stoupání dáváme první dospěláckou láhev vína, kterou nese Laďka a to Muscat od moravského vinaře. Péťa už nechce šlapat a tak se nechá nést, Jindra má speciální šátek a tak je nošení lehčí. Z nedaleké střelnice k nám doléhá zvuk střelby a já se obávám, abych to nechtl, jako nejvýraznější člen výpravy. Pak to vezmeme po poli, které nevypadá osetě a jde se po něm dobře. Objevuji polodrahokam, který se v mé ruce promění v obyčejný kámen. Asi jsem na něj neměl sahat.

Před námi se objevuje majestátní kopec s čupřinou ze vzrostlých stromů. Bacín. Musíme se k němu vyšplhat, abychom si zasloužili jeho svatost. Jde se o poznání lépe, než v zimě. Užívám si to. Sluníčko, vůně i energii. Dojdeme až k průrvě či snad jeskyni, kde se obětovalo a vlastně obětuje i dnes. Provedeme obřady a celé to zapijeme skvostným jakostním Dornfelderem z ročníku 2015, samozřejmě Znovínským. Posvačíme a vyrazíme na další cestu. Po loukách a polích, až na cestu a silnici, kde se opět napojíme na zelenou značku. Ta nás dovede až do lomu Homolák, kde se v zatopené části někteří z poutníků osvěží. Za námi motorkáři konají roztodivné kousky tam, kde jsme před časem s kamarády dělali totéž, ovšem bez motorek. Opět pokračujeme dál, nyní po neznačené cestě, ale správným směrem. Možná. Dojdeme klesáním až na silnici a protože jsem lehce dezorientován, zavedu skupinu na druhou stranu, než kam máme jít. Prodloužíme si trasu o necelých půl kilometru, ale nikomu to nevadí. Možná. Kolem nás proudí auta a motorky a my se ploužíme do kopce, až opět narazíme na zelenou značku, která odbočuje do polí a do ještě většího kopce. Vyšplháme až k vodárně pod krásným stromem, na rozcestí značek Pod Vinnou. Zde si odpočineme. Dáme Neuburské, jakostní, suché, 2015, znovínské, báječné, osvěžující. Povídáme si a je nám dobře. Prostě pohoda, klídek.

Pokračujeme po žluté a zelené. Až do obce Tobolka, kde mají krásný rybníček, váhu, na kterou nestačíme, opravenou kapličku a hlavně tříděný odpad, který se líbí Matýskovi a bezchybně třídí jednotlivé láhve a odpadky. Jdeme dál, opět pouze po žluté, chvíli po silnici, pak po lesní cestě, překonáme závoru a klesání a objížďkou (je tam totiž soukromý pozemek) dojdeme až k pramenu Koda. Zde se řádně posilníme chladnou vodou a vyrážíme na poslední úsek do Srbska. Vzpomínáme na blátivé klouzání v šíleném kopci. Naštěstí dnes je sucho a tak se jde dobře. Poslední desítky metrů lákáme děti na dobroty v restauraci, aby tam došly. Povede se nám to a dokonce získáme i pěkný stůl, ke kterému se všichni vejdeme. Dáme si dobroty, ale moc se nezdržujeme, protože nám jede vlak domů, tedy do Prahy. Původní myšlenku, že se zastavíme na Náplavce, na slavnosti růžových vín, necháme na jindy. Můj první výlet po operaci byl poněkud náročný i pro mě, natož pro Matýska a zejména pro Jindru, která většinu cesty táhla Péťu na zádech. Klobouk dolů a zase někdy příště, snad se to povede.

Deníček Zbultranův a fotografie jsou TADY.

23.4.2016 - Libeňské posvícení

Je sobota ráno a po včerejším uzení se mi nechce vstávat, hýbat se a vlastně ani mluvit. Ovšem musíme připravit těsto na placky a také divadlo na pohádku. Naštěstí nejedeme daleko, jen dolů, do Libně. Koná se tu další ročník Libeňského posvícení. Hlavní celebritou je secesní kostel svatého Vojtěcha a kolem něho se vše točí. Přijedeme na místo, domluvíme se na umístění hrošího stanu a začneme vybalovat. Potkáváme hromadu známých z celé republiky a je to veselé setkávání. Ve stánku benešovského pivovaru Ferdinand uzřím Vaška Vyvadila a je mi jasné, že si dám JEDNO skutečné pivo. Připravujeme kamna na pečení placek, řešíme ozvučení pohádky a vítáme se s Liborem.

Zbultran s DP a Petrou jsou dneska na Libušínské bitvě a zde je jejich deníček. Pan Berka je zase v Brandýse na zámku a vítají tam císaře. My pečeme placky a lidi to baví. Kousek od nás jsou roztodivné atrakce, které nepotřebují elektřinu a dýchají nostalgií zašlých časů. DJ nám k tomu všemu hraje rozličnou muziku a u kostela Tomáš nafukuje krásné balónky a je tam i tombola. Přesně v 15 hodin svolávám děti na plácek pod atrakcemi na pohádku a sejde se jich opravdu hodně, až nemáme kde hrát, ale poperu se s tím a dobře to dopadne a je svatba. Odpoledne začne trochu poprchávat, ale naštěstí máme bytelný stan. V šest večer zase naložíme auto a vrátíme se domů. Začne konečně pořádně pršet. Prostě pohoda. Děkujeme za pozvání, moc jsme si to užili. Tak zase příště :)

3.4.2016 - Pražský hrad a Letňany

Tak, je tu jaro a s ním i lepší počasí. Proto jsme přijali výzvu a sešli se před devátou hodinou dopolední na Kobylisích. My tam dorazili včas, Děda Prokop s velkým předstihem a ještě stihnul sprdnout nějakého nevychovaného bezdomovce a Pokladi, tedy Petra se Zbyňkem dorazili akorát na čas. Po bouřlivém přivítání, kdy to vypadalo, že jsme se léta neviděli, jsme počkali na tramvaj číslo 17, která nakonec dorazila pěkně nízkopodlažní, obsadili jsme zadní prostor a dojeli až na zastávku Čechův most. Tam nám po chvilce jela pětka a ta nás vykopla kousek od Strakovy akademie. Přeběhli jsme na ostrůvek, který již byl notně obsazený a počkali na 22. Do první jsme se nedostali, ale do té druhé už celkem ano. Jen Péťa z toho měl lehké trauma, protože nikam neviděl. Vystoupili jsme u Hradu, ale pak zase naskočili a dojeli až na Pohořelec, abychom si cestu ku Hradu pořádně užili.

Cesta ku Hradu byla poměrně volná, sluníčko krásně prohřívalo vzduch a dělalo skvělou atmosféru. Dostali jsme se až k první bráně a tam to již pěkně houstlo, všichni čekali na příjezd císaře, prodrali jsme se boční otevřenou branou do Hradu a šli rovnou až ke katedrále, kde bylo i honosné pódium, tam začínala fronta do Starého královského paláce, do které jsme se postavili a dobře jsme udělali. Zanedlouho odbila desátá a my se dostali do hradních útrob. V mohutném štrůdlu jsme byli posouváni mezi provazy a prošli jsme si všechny přístupné místnosti, pokochali se pohledem na sváteční Prahu. Jezdeckými schody jsme palác opustili a rovnou se vydali do další fronty na katedrálu. Ta již byla poněkud delší.

Ovšem interiér katedrály za to čekání opravdu stál. Prostor byl prodchnutý vůní kadidla a slunce se pasírovalo skrz barevná vitrážová okna a vytvářelo roztodivné obrazce na stěnách a zemi. Prošli jsme si celou katedrálu a já si užíval přítomnost světců a vůbec předků, kteří nám toho tolik odkázali a my si toho tak málo vážíme. Tedy, alespoň někteří z nás. Chtěl jsem se v klidu pomodlit v jedné z dřevěných lavic, ale všechny byly sevřeny krouceným provazem a nedostupné pro člověka pokorného. A tak jsem modlitby díků odřívala jen tak za posunu v hroznu dychtivých návštěvníků. Pak nás proud lidí vyplivl opět ven a my prošli kolem pódia, kde hrála Hradní hudba, k bazilice svatého Jiří. Zde jsme zjistili, že fronta na vstup čekajících návštěvníků sahá až ke zmíněné katedrále, že pokračovali jsme ulicí Jiřskou dále ku purkrabství nejvyššímu. Zde jsme zřeli, že fronta do Zlaté uličky podobně je dlouhá a tak vynechali jsme i tuto kratochvíli.

Zastavili jsme se u okna do purkabství, kde býval vhled do atria. Nyní tak je pohled na štěrkem vyzdobené nádvoří, jen kašna zde zůstala. Sebrali mi mnoho let dětství, kdy jsem s kamarády na kulaté lavici byl přítomen bojovému rozdílení jednotlivých místností v baráku. Tedy v Domě českoslovených dětí, krátce DČD. V tom domě se totiž skrývalo množství místností, každá jiná a jinak úžasná. A ve většině z nich jsme drželi službu, aby se návštěvníkům dostalo té nejlepší pomoci. Největší bitva bývala o Hudbu, Velký společenský sál či o Hernu. Vzpomínám si na stovky dnů, co jsem prožil v našem baráku, kdy jsem se doplazil po Starých zámeckých schodech, v šatně se převlékl do pionýrského kroje a na poslední chvíli šel do Atria. Kolem sgrafit, na kulatou dřevěnou lavici. Už tu nejsou ani sgrafita, ani lavice. Dávný závan radosti dětí, co přišly na Purkrabské slavnosti, se tiše ozývá v zákoutích vyčištěného nádvoří. Smutně na to kouká bronzové Mládí s vyleštěným přirozením.

Zde se potkávám s dávnými kamarády ze šermířské skupiny Kadeti, se kterými jsme kravili právě na purkrabkách. Pamatují se, jsou starší, ale pořád jim to jde, jsou tu i kamarádi kejklíři a hudebníci. Pokračujeme dál, pod Černou věž, co bývala Zlatou ještě před velkým požárem. Pak uhneme do zahrad, snad je projdeme, mělo by to jít. Je krásně a sluníčko se do nás pěkně opírá. Dokonale vysekané trávníky se pokusí pohnojit Matýsek a ostraze se to moc nelíbí, ale je jí to prd platné. Péťa je ovšem vyhnán i s maminkou na nedaleké toalety. Nakonec dojdeme až k zátarasu, zahrady nejsou průchozí z důvodu naší bezpečnosti. Musíme se poněkud vrátit a po Plečnikově schodišti vydusat ke katedrále. A pak až před Hrad a do ulice Nerudovy. Cestou potkáme potulného barda, tedy Jirku Wehleho, který má nové CD a tak ho získám i s věnováním. Dojdeme do krčmy U sedmi švábů a obsadíme celý stůl a poručíme si dost jídla i pití. Je tu šero, ale naše oči si postupně zvyknou.

Nakonec seběhneme až na Malostranské náměstí a vběhneme do tramvaje, co nás doveze na metro. Dojeme do Letňan, ke Zbyňkovi a Petře. Pracuje se tu, ale nám s dědou Prokopem to nevadí, popíjíme šampus a radíme a je nám veselo. Kluci pomáhají a hlavně Jindra. Tu baví dláždit a vůbec není sprostá (jako dlaždič). Užijeme si podvečer jako celý den. Prostě pohoda s přáteli, děkujeme.

A co napsal a nafotil Zbyněk?

19.3.2016 - Oslavy 120 let el. dráhy v Libni

Je sobota dopoledne a jedeme jen kousek, na Elsnicovo náměstí, kousek od libeňského zámečku, kde jsme se před čtyřmi lety s Jindrou brali. Dnes se na náměstí koná velkolepá oslava při příležitosti 120. výročí zahájení provozu elektrické dráhy z Prahy až do Libně a Vysočan. Může za to pan Křižík. Připomínáme si dobu secese a tak sháním pěkné oblečení. Mám ovšem se svojí postavou poněkud smůlu. Všude mají věci jen na prcky. Nakonec mi pomohou v Městských divadlech pražských.

Akce se koná až odpoledne, ale my sem směřujeme už na desátou a děláme dobře, protože pak se sem už nedostaneme. Roste tu velké pódium, množství stánků s rozličnými dobrotami i dárky. Pro naše modelky je připraven velký stan, aby se mohly v klidu a nepozorovány převlékat. Je tu množství lidiček v dobových kostýmech, vojsko i četníci. Začíná to tu žít a přesně v jednu hodinu odpolední to celé zahajujeme slavnostní salvou.

Program je pečlivě vyvážený, bohatý, veselý a pestrý. Všichni příchozí a že jich se tu sešla hromada, si přijdou na své. Jezdí historické tramvaje, hudba hraje, módní přehlídka je okořeněna přepadením lapkou a jeho zneškodněním četnictvem. Chudák pan Berka. Se soumrakem akce končí a nad prázdnícím se náměstím se vznáší duch spokojenosti, nadšení a radosti. Tak zase příště.

18.1.2016 - operace páteře

Vím o tom už poměrně dlouho. Tedy, o konkrétním termínu operace. Dlouho se to odkládalo z důvodu možného rizika neúspěchu. V létě jsem si došel na Centrum bolesti, dostal nové bobule a nakonec i žádanku na neurochorurgii. Na Homolku. Pan doktor Prokop se dlouho nerozmýšlel, když spatřil moji magnetickou rezonanci. Nabídl mi operaci před Vánoci, ale to jsem odmítl z důvodu velkého zaneprázdnění a domluvených akcí. Proto jsem si po Novém roce oběhal předoperační vyšetření, v pátek se došel nahlásit a provést všechno papírování, abych se v neděli objevil odpoledne a šel si rovnou lehnout na pokoj 754. Doprovázela mne Jindra a já byl rád. Moc jsem se bál, jak operace dopadne. Na pokoji jsou dvě postele, já mám tu u okna. Veselý pan Mareček mne na pokoj uvede a ukáže vše potřebné. Seznámím se s panem Karlem na druhé posteli, který by už dávno byl doma, ale protože měl doklady zamčené v sejfu na sekretariátu, musel čekat do pondělí. Trochu pech.

Pak Jindra odjede a já tu zůstanu sám. Máme na pokoji televizi a jsem bez wifi, musím se přihlašovat přes data. Snažím se komunikovat alespoň na Facebooku a pomocí sms. Celkem to jde a baví mě to. Jsem převlečený do pyžama a postel je dostatečně dlouhá. Venku je už tma, když nám přivezou večeři. Pečené kuře, chleba a okurku. Vychutnávám si to vestoje u okna. Ten chleba je vážně výborný. Uprostřed debužírování přijde sestra, musíme vyplnit nějaké papíry a také mi vezmou krev, protože mám vysoké jaterní hodnoty a mohlo by to zhatit operaci. Ostatně personál, tedy všechny sestry i lékaři a všichni ostatní, tu jsou moc příjemní a dost mi to pomáhá. Nakonec dojím večeři, aniž bych tušil, že je to na dlouhou dobu poslední jídlo. A aby toho nebylo málo, ještě dostanu čípky, abych si tu dobrotu dlouho neužil.

Noc přečkám celkem v pohodě, ráno je budíček v šest hodin. Dostanu další oblbovací prášek, vykonám ránní hygienu a závidím snídani svému kolegovi. Pak dostanu slušivý lehký přehoz, musím se svléknout a čekat na posteli, až si mne odvezou. Je to tu. Potetovaný mladík mne veze k výtahu, snažím se zakrýt nervozitu lehkým vtipkováním, ale asi mi to moc nejde. Mladík se totiž nesměje. Dojedeme až k operačnímu sálu, kde si přelezu přes takové speciální výdejní okénko na druhé lůžko, pak mě odvezou na sál, kde mi něco píchnou do ruky a pak mám dýchat z hluboka do masky. A pak? Pak si už nic nepamatuju. Vlastně, pak se probírám na pokoji číslo 754, vedle sedí Jindra.

Pondělí spíš prospím a musí to být se mnou zábava. Proto nechápu, že tu Jindra vydržela až do pozdního odpoledne. Mezitím, než mě zašili, se vyměnili spolunocležníci, z pokoje s intenzivní péčí se sem nastěhoval nový pán. Po práci se za mnou zastavil ještě Zbyněk, asi chce vidět ležícího Hrocha, mám radost, že si můžu povídat, ale pořád se mi ještě chce spát. A taky bych si dal něco k jídlu. Ale mám smůlu, ani oběd, ani večeři nedostanu. Prý bych mohl blinkat. Rána mě při každém pohybu pěkně bolí. Nesmím vstávat z postele, dostanu bažanty, které jsem v životě neviděl - papírové. Bojím se, že prosáknou, ale uvnitř je nějaký písek, který moč promění na gel. Modlím se, aby mi to šlo, abych nemusel dostat cévku. Jde mi to náramně a nestačí odnášet bažanty do tříděného odpadu. Rehabilitační sestra mne poučí, co mám a nemám dělat a že zítra poprvé vstanu z postele. Moc se na to těším, už mě ležení nebaví. Navíc ze mě trčí hadice s nádobou na odkapávající krev a nepořádek z rány. Není to pohodlné.

V úterý konečně dostávám snídani. Chleba a paštiku. A také bílou kávu. Nepil jsem ji asi sto let a je to zážitek. Vychutnávám si paštiku a báječný chléb. Vím, že nemám hltat, protože po dlouhé hladovce by se mohl žaludek zbláznit a já celý den nic nejedl. Po snídani je tu rehabilitace. Dostanu pokyny, jak cvičit a rovnou to provádíme. Pěkně to bolí. Pak se převrátím a speciálním chvatem se postavím na nohy. Vůbec se na to necítím, ale bojím se upadnout. Naštěstí tu je chodítko, co vypadá jako řečnický pultík. Obejmu ho a udělám první nesmělé krůčky, jako malé dvoumetrové dítě. Pak jdeme ven, na chodbu. Projdeme se, mohu dělat delší kroky. Dojdeme až ke krásným obrázkům od jednoho pacienta, kochám se jimi, ale pak se musíme zase vrátit, aby toho nebylo moc. Mám toho dost. Až nad hlavu, ale baví mě to.

V dalších dnech se situace opakuje s tím rozdílem, že k snídani mám vařené vajíčko nebo šunku nebo termix. K obědu pak guláš, pečeni a k večeři třeba zemlbábu. Pokaždé jím u okna a pozoruji cvrkot za ním. Jindra za mnou přijede vždy o půl desáté, přestože návštěvy jsou až od desíti. Včera s sebou dokonce vzala babičku a byla to legrace. Moc jsme si to užili. Byla tu i Ajka a donesla mi směs vynikajícíh oříšků na posílení imunity a proti trdomyslnosti. Dnes dorazil i děda Prokop a přivezl s sebou dva hrochy, tedy figurky. Jeden je na zádech, prý před operací a druhý juchá na hlavě, tedy je po operaci. Taky se ukáže Zbyněk s Petrou a přinesou mi láhev Metaxy a dokonce se objeví i pan Berka s pivkama a ovocem a Zuzanou. Je tu veselo. Tady mne navštíví Vojtěch a kolegové Zbyňka Ruda a Rosťa, ten mi přinese láhev archivního Veltlínu ze Znovína. Škoda se s těmi prášky a injekcemi nemám na alkohol chuť.

Ve čtvrtek večer mi volá Jindra, že babičku odvezla sanitka do nemocnice, něco s dýcháním, není to s ní dobré, dost se o ní bojím. A to jsem s babičkou před chvíli mluvil po telefonu a zněla celkem v pohodě. Nechápu. V pátek dopoledne mě mají propustit do domácího léčení. Pojedu vleže sanitkou, to bude jízda. Dostanu propouštěcí zprávu a došourám se k výtahům a pak k sanitce. Překvapuje mne, jak blbě se mi chodí, snad se to zlepší. Jízda je pekelná, zejména, když pan řidič brzdí nebo akceleruje. Držím se křečovitě lůžka. Doveze mne před barák, kde už čeká Jindra a jedeme do nemocnice za babičkou. Jsem moc rád, že mě tam žena vzala. Chtěl jsem babičku znovu vidět a udělat jí křížek. Doufám, že jí to pomůže. Moc jí přeji brzké uzdravení a už teď se těším, jak nám bude veselo. Pak mě odveze Jindra zase domů, jdu si lehnout, mám toho až nad hlavu. Usínám jako malé kotě a nechám přírodu, ať léčí.

2.1.2016 - Tradiční výlet Valečov

Máme za sebou oslavu Silvestra a také vítání nového roku a myslím, že se to opět povedlo dokonale. Dokonce nám na půlnoc napadl čerstvý sníh, prakticky první v této zimě. Dnes je sobota a my se musíme vykopat z vyhřátých pelíšků, pořádně se obléci, naskákat do auta a dojet na parkoviště pod hradem Valečov. Jede s námi Zuzana a Petr M. Ostatní, tedy organizátor Zbultran, Petra, DP a Laďka, jedou modrým autem. Po cestě si telefonujeme a přesto, že jedeme se zpožděním, jsme na místě první. Vítáme se bouřlivě a dáváme si rautík za auty, tedy vínečko a sýry s chlebem. Je to příjemné, neboť jsem nestihnul snídani.

Chvíli před devátou ranní doráží i Ivošek s mohutným pejskem Kubíčkem, jsme komplet a můžeme vyrazit na cestu. Během prvních metrů zjišťujeme, že to pěkně klouže a já se obávám, co na to řeknou moje záda. Ostatně, díky nim, je dnešní trasa poněkud krátká, vlastně díky Zbultranovi, který ví, že bych delší trasu prostě nedal. Jdeme na Valečov, je za deset minut deset, kdy otevírá kiosek pod hradem. Pan Mašín chce turistickou známku a tak bere za kliku, ale obsluha ji z druhé strany drží a tak se přetahují. Nakonec se mu podaří dveře otevřít a obsluha protestuje, protože nechce obchodovat. Ještě je brzo.

Pokračujeme na Valečovské skalní světničky, je to tu takový hobitín, do jedné vlezeme a fotíme se, zapálíme svíčku, aby bylo v krbu teplo a světlo. Dáváme další víno, tentokrát templáře a je to radost. Značka nás vede dál, dáváme pozor, abychom s sebou nešvihli, klouže to. Stále po červené, chvíli po silnici a pak zase do lesa, pěkné klesání, ale v hlubokém sněhu to jde. Zastavíme se na víno a báječný koláč od Kačenky. Začíná sněžit a je to pohádkové. Pokračujeme do kopce, pod zříceninu Klamorna. Musím si dát další prášek, záda už stávkují. Projdeme Píčův statek a také zkontrolujeme studánku, která je v dost špatném stavu. Nakonec vyfuníme až nahoru a kocháme se blízkými rozhledy. Ty daleké nám zahaluje mlha a sněžení.

Potkáváme novoroční turisty, mladé, starší. Všichni jsou v pohodě. Dojdeme až ke Drábským světničkám, překonáme příkré schody pomocí řetězu a lana. Je to dramatické. Pak si sedneme pod přístřešek, dáme RM 2009 a společnou fotografii. Někteří jdou nahoru na zříceninu. My ostatní je povzbuzujeme zdola. Pak nám je ale zima a chystáme se na další postup. Už víme, že na Krásné vyhlídce mají zavřeno, jeden pán nám to s radostí prozradil. Projdeme Studený průchod, krásné místo a fotogenické. Dojdeme až k restauraci, je opravdu zavřená a dokonce na prodej. Uvažujeme o podnikatelském záměru a pak toho necháme. Vracíme se po silnici a zelené značce. Teď už je to brnkačka, spíše z kopce a už to tolik neklouže. Jen tu jezdí auta.

Dojdeme až do Zásadky, kde na nás mrkne restaurační zařízení. Máme radost a vrhneme se dovnitř. Mají Rohozec a taky gulášek a polévky a tak jsme spokojení. Dáváme si občerstvení a užíváme roztopený krb. Ani se nám nechce vstávat, ale musíme, ještě nás čeká cesta domů a vysvobodit babičku od hlídání. Zbyněk s Petrou za nás zaplatí útratu, je to jako v ráji, v Českém ráji. Výlet se pěkně povedl, všichni přežili a hezky se vyvětrali. Už aby byl zase nějaký výlet, ale to bude až po operaci, alespoň pro mne. Jsem zvědavý, jak se to povede.

 

Deníček Zbultranův najdete na tomto odkazu i s fotkami!

 

NDE2M