Račte si vybrat:

Kategorie

7.4. 2012 - Velikonoce s Ginevrou na Švihově

Po nějakém čase se vracíme na vodní hrad Švihov. Důvodem je křest dokončeného klipu k písni Nenasytný mnich od příbramské skupiny Ginevra. V tomto klipu jsem si také zahrál a bylo to velmi zajímavé natáčení. O to více jsem se těšil na premiéru, která byla ve velkém duchu s bohatým programem. Jen škoda, že nás nevlídné počasí zahnalo do sálu. Chvíli pršelo, chvíli dokonce padaly kroupy. Program jsme si užili náramně. Vystoupení šermířů a divadelníků z Bohemica Sanquis se střídalo s přeštickým Hláskem a také tanečnicemi ze skupiny Animata. Pak se objevila skupina Ginevra a dala pár fláků pěkně od podlahy. Jen na Žoldáka a Rekruty nedošlo. No, nedá se nic dělat.

Během celého odpoledne se promítaly záběry z natáčení a nepovedené scény, což bylo velmi veselé. Dorazila i Petra a Zbyněk a také Sovička s tátou a spousta dalších milých lidí. A tak jsme poslouchali a tancovali a zpívali. Na konec se promítnul i zmiňovaný klip a moc se nám to líbilo. Překvapení, které si pro nás Ginevra připravila, bylo předávání Oskarů, tedy Nenasytů - hereckých cen. Mezi oceněnými jsem byl také a na krásnou sošku se můžete přijít podívat do Klubu. Videoklip najdete na YouTube.

Letos putujeme za živou vodou, za studánkami

Jednotlivé zápisy najdete ZDE.

 

14.1.2012 - Hroší výlet na Bacín

Tak a máme za sebou první letošní Hroší výlet. Zbyněk byl tak hodný a zorganizoval sebemrskačskou okružní cestu na vrch Bacín ve Středočeském kraji. Sraz byl v osm hodin na hlavním nádraží a dorazili jsme tam s Jindrou s předstihem a tak jsme si obešli uzavřené obchody. Pak už jsme potkali Páva a Marka s bojovým psem a taky Ajku s Martinem a Standu, pak dorazili Zbyněk s Petrou a bojovou čubkou a nakonec i Maruška s Erikem a Davídkem a také Péťa Mašínů. Rozřadili jsme se podle vlastnictví lítačky, zakoupili několik hromadných jízdenek a uháněli na nástupiště 3J, kde již byl přistaven dvoupatrový sloní vlak. Obsadili jsme obě patra a těšili se na cestování. Do vlaku přichvátala lazebnice Magdaléna a začala snídat. Standa nám rozdal propagační materiály a také bonbóny, aby nám nezalehly uši.

Chvíli po deváté jsme vyskotačili v Zadní Třebani, podešli koleje a čekali na vlak od Berouna, kterým měla přijet Marta, kterou nezná celá parta. Otevřeli jsme první červené víno (Pinot Noir) a vypili ho. Vlak měl zpoždění a tak jsme dali i druhé červené, o něco sladší. Pak dorazila Marta a vyrazili jsme po zelené značce do vršku. Byla pěkná zima a namrzlo. Klouzaly mi botky a do uší foukalo. Vyfuněli jsme až na vrchol děsného kopce a šli závějemi v polích, kde foukalo úplně nejvíc. Psi se honili, Davídek brečel a já cítil, jak mi vlhnou nohy. Pohoda.

Po desáté jsme vtrhli do obce Běleč, kde jsme se vyfotili u silničního zrcadla a Standa nás svedl z cesty, k pískovně, kam šli jen někteří a my ostatní se napili a najedli. Ta pískovna je zajímavá nálezem předpotopní nádoby, ale už tam není a tak se naní na co koukat. Jen na díry po ptácích. Jdeme dál, kolem staré parní vodárny, která již běží na elektřinu a přes soukromý pozemek na silnici a do obce Liteň. Došli jsme až na náměsí, kde je večerka, kterou jsme opět obsadili (posledně jsem tu koupili medovinu) a nakoupili jsme báječnou teplou sekanou a skvělé pletené houstičky a také preclíky a buřty a další dobroty. Zde se oddělila rodinka (Maruška, Erik a Davídek) a prchla na vlak, my ostatní pokračovali po zelené dál.

Opět do vrchu. Chvíli po silnici a pak polní cestou, pořád nahoru. Vdáli za námi se vyloupnul Karlštejn, umocněný slunečným svitem. Krása. Pak do lesa a na Mramor, přes Šamor a na pole. Několikrát mi uklouzly kopyta a pěkně jsem si hnul zády. Užíval jsem si to. Stejně, jako mokré nohy, které pěkně studily. Přeběhli jsme pole, dolů na silnici a zase nahoru, přímo na vrchol Bacínu. Tam jsme vysupěli a hnali se rovnou k obětní jeskyni, kde byla zapálená svíčka. Ajka zapálila další svíčku a pak jsme obětovali různé předměty a nápoje. Nejlepší byl Petr Mašín, který obětoval Tramín od Templářů z Čejkovic, tak mohutně, že ho skoro celý nalil do spáry. Nemuseli jsme ovšem litovat, pít se to nedalo. Zato Bordeaux od Zbyňka bylo skvostné a také tradiční 9040.

Část výpravy vyrazila dál a my se dali jinou cestou. Zůstali jsme jen v sedmi a hledali jsme zelenou značku. Po dalších dvou kilometrech jsme ji našli a měli jsme velkou radost. Hlavně Petra, která si výlet začala velmi užívat. Cesta pokračuje cestou necestou, lesem i polem, na silnici a pak zase do vršku a na pláň, kde šíleně fouká. Pak seběhneme k obci Tobolka, kde je šíleně namrzlá silnice a to už jdeme po žluté značce. Zkoušíme tloušťku ledu na rybníčku, neunese to ani větší kus sněhu. Vytřídímě láhve do kontejnerů a pokračujeme po silnici až na odbočku doleva, k lesu. Ta nás dovede až na Kodu, kde je pramen s vodou teplou 10 stupňů a tak je velmi teplá. Mezitím se hlásí druhá skupina, prý je těžko schůdná cesta do Srbska a máme jít jinudy. Zjišťujeme, že jinudy to nejde a pokračujeme po žluté.

Ta klouzačka je dlouhá asi kilometr, ale stojí to za to. Mám bahno až za ušima, ale nespadnu. Vlastně nikdo nespadnul a to je dobře. Už jsme v Srbsku a já se těším do tepla. Ještě překonat přejezd, zrovna jede vlak. A pak přes Berounku a do restaurace. Ostatní tu už jsou a debužírují. Chvilku čekáme na místo a pak si objednáme výtečnou česnečku a pivko a další jídlo. Mám řízek a šťouchané brambory. Je to vynikající jídlo. Jindře taky moc chutná. Báječná odměna za celodenní šlapání. Zaplatíme a jdeme na vlak. Marta odjíždí chvíli před námi na druhou stranu. Ve vlaku Peťa usíná a já ho děsím. Lekne se pokaždé. Volá DP, nemůžeme se spojit. Buď on je v metru nebo já nemám signál. Nakonec se to povede. Jde na koncert pana Svěceného. Ale to už jsme sami. Výlet se povedl a už se moc těšíme za Mikešem v únoru.

Závěr roku 2011

Závěr roku byl jako obvykle hektický a místo toho, abych se radoval z příchodu Spasitele, vychutnával předvánoční atmosféru na pražských tržištích a překyseloval si žaludek nekvalitním předraženým svařákem, věnoval jsem se Klubu, jeho zásobování a zvelebování. Vždyť akcí tu bylo věru hodně. Ne, neztěžuji si. Pravda, mohlo by chodit více lidí, ale to se časem jistě poddá.

Koncem roku mne silně zasáhla zpráva o úmrtí Václava Havla. A to nikoli proto, že bych jím byl zaslepen, prostě si myslím, že takovýchto lidí je škoda. Uvědomuji si, že Bůh se také potřebuje obklopovat dobrými lidmi, ale my na Zemi je potřebujeme více. Snad proto si už povolal mého tátu a také strejdu a spoustu dalších dobrých lidí. Věřím, že se ještě potkáme.

Ve středu 21.12. jsme se zastavili ve Středisku pro Ranou péči a předali jsme jim vybrané prostředky. Celkem toho bylo skoro dvacet tisíc. Děkuji všem, kteří se opět podíleli a pořídili si některý dárek Putování Hrocha.

Letošní Vánoce jsme měli rozlítané. Přece jen bylo třeba zvládnout Prahu i Plzeň. A zvládli jsme to výborně. I na první svátek Vánoční, kdy je tradiční oběd u tety Marcely, kam se už skoro nemůžeme vejít, jak je nás moc. Jen mne mrzelo, že se nemohu zúčastnit Zbultranova tradičního výletu Z Valečova do Borku, ale i jinam. Prostě jsem nemohl mluvit a v krku jsem měl knedlík. O to větší radost mi dělaly sms výletníků.

Ve čtvrtek 29.12. jsme pak bouřlivě oslavovali kulatiny paní Jindry. Dokonce jsem vytvořil třípatrový dort, celý obalený marcipánem a také jsem podle živých modelů tvaroval lilie z marcipánu, který jsem obarvil a tak byl dort velmi veselý. Nikomu se snad špatně neudělalo a tak to dobře dopadlo.

Silvestr se v Hroším klubu začal slavit s úderem 16 hodiny. Maminka s Jindrou, tetou, Majkou a dalšími vytvořily děsně moc chlebíčků a jednohubek a obložených talířů, že to nikdo nikdy nemohl sníst. A to ani v případě, že dorazil dědeček s babičkou z Plzně. Po páté hodině začaly přicházet další členové klubu a postupně jsme zaplnili žlutou místnost. Střílelo se z girlandovačů a na zemi byla hromada lesklých kousíčků a také se házely konfety a to se nejvíce líbilo Matýskovi.

Pak už nás bylo tolik, že se část přesunula do zelené místnosti a rozdělili jsme se. Iniciátorem byl Zbyněk s Petrou. Popili jsme luxusní (cenou) Sauvignon od Líbala a pak další dobroty a chvíli před půlnocí jsme vyrazili do podkroví, abychom mohli sledovat ohňostroje nad Prahou a tím ušetřit nemalé peníze za pyrotechniku. Povedlo se to, bouchli jsme šampus a radovali se z nového roku. Zbytek oslav jsme prožili zase dole v Klubu. Tedy jen někteří. Matýsek a dědeček už zůstali doma.

 

17.12.2011 - Večer v Dolínku s povídáním a Betlémskou hvězdou

Před mnoha týdny jsem byl pozván Romanou Kdýrovou (to je ta krajkářka), abych dorazil k nim do Odolené Vody - Dolínku, do rodného domku Vítězslava Hálka. Termín byl jasný od počátku a tak jsem měl dost času odříci všechny ostatní akce. Vyrazili jsme s Jindrou s časovým předstihem a kolem čtvrt na šest jsme byli před domkem. Už tu na nás čekala paní Kášová a zanedlouho dorazil i pan Straka a pustil nás dovnitř. To už se scházeli sousedé a já měl radost, že nebudeme sami.

Chvilku po šesté hodině už byla místnost plná. Dokonce dorazily i děti a tak jsme mohli zahájit pohádkovým příběhem O Betlémské hvězdě. Zazpívali jsme si Půjdem spolu do Betléma a přestože lev odmítl jít za Betlémskou hvězdou, dopadlo to dobře a zvířátka spatřila Ježíška. Potom si všichni sáhli na Betlémskou hvězdu a mysleli si na přání, které se určitě splní.

Zapnuli jsme projektor a začalo vyprávění o cestách poutníka Hrocha. Probrali jsme první cestu na Horní hrad, i jeho historii a pohnutý osud. Také došlo na cestu do Vatikánu. Po ní byla krátká pauza na občerstvení, kterého tu bylo dost. Samé dobroty a také čaj. Po přestávce jsem ještě vyprávěl o kočovném divadlu a lehce se dotkl i Českých patronů a Putování bez přestání z roku 2010. Nakonec si mohl každý odnést nějaký dárek Putování Hrocha a já měl radost, protože lidé si brali i několik knížek najednou a tak došla třetí knížka, ale slíbili jsme, že ji dovezeme. Celkem přispěli obyvatelé Kč 2.700,-, které předáme ve středu (21.12.) spolu s dalšími příspěvky Středisku pro ranou péči v Praze. Děkujeme.

19.11.2011 - Šermířská burza

A je tu zase šermířská burza. Zase budeme vedle Náčelníka, který tvrdošíjně prodává cédéčka a bude pohoda, přestože je to letos dál od Vánoc. Do Tyršáku jsme dorazili kolem devítky, dostali stůl a začali vybalovat. Náčelník už tam byl a hrál na celé kolo nějaké odrhovačky. Kopil jsem si chlebíčky, které tu mají skvostné a otevřel Svatomartinské MT. Prostě pohoda. V deset začali chodil lidičkové a byla legrace. Zastavili se tu i Avaloňané, tedy někteří a taky Andy a Sandy, dokonce Erik s Hankou z ČB se tu objevili. To bylo radosti. A taky Erik s Maruškou a Davídkem se přišli podívat. A Zbyňa. Prostě hromada lidí a taky si vzali hromadu dárků a já byl rád, že se s tím nemusím tahat zase domů.

15.10. 2011 - Ballotrie na farmě Kozodoj

Památné Ballotrie, tradiční Ballotrie. Díky tomuto kratochvilnému blbnutí, jsem potkal během několika ročníků spoustu zajímavých lidí a mnoho přátel. Tentokrát se Ballotrie přesunuly do farmy Kozodoj u Karlových Varů. Balíci se pořád stěhují, ale my je následujeme. Bylo krásné počasí, sluníčko, ale kosa jako blázen a já nevychytal oblečení.

23.9. 2011 - Zavírání hory na vinici Máchalka

Stejně, jako před rokem jsme se zúčastnili tradiční akce na vinici Máchalka, kterou najdete kousek od Proseku. Počasí nám přálo a tak jsme vyrazili na burčák. Kolem čtvrté odpolední jsme se potkali na místě se šermíři a dámami z Rebelu a také s dědou Prokopem, pak dorazila  paní Colombová a Zbyněk s Petrou. Prostě plná sestava. Stánek byl však nedobytně zavřený a na burčák jsme se mohli pouze těšit. Paní nám oznámila, že otevřou až po vystoupení šermířů. Pak tedy otevřeli, byla tam šílená fronta a do petláhví burčák nedávali, protože je ho málo. Ale deset plastových kelímků s burčákem nám dali. Prý, aby ho nikdo nenosil domů a vypilo se to všechno tady.

A tak jsme si koupili ještě láhev Chardonnay 2008 a hned ho otevřeli, ale neměli jsme to dělat, protože nám nechutnalo. A ten pán od červeného burčáku, který se také nedal pít, nám říkal, že je to v pořádku, protože on ta vína pro Máchalku dělá a je v tom nejlepší. A protože jsme se s ním nechtěli hádat, opustili jsme bojiště. Také i proto, že se tam vyrojila skupina umělců, co zpívá falešně, ale zato nahlas. Vyrazili jsme do Klubu a byla to dramatická jízda. Chvilku po nás dorazil jeden pán na ochutnávku, protože měl voucher ze Slevomatu a tak jsme udělali ochutnávku a nikomu to nevadilo a byla legrace.

17.9.2011 - Příbramská Svatohorská šalmaj

Jako každé září, i letos se chystáme do Příbrami. Koná se tam velkolepá show divadla, hudby, šermu a zábavy. Pořádá to Ginevra a výtěžek ze vstupného pomáhá. To všechno je nám moc sympatické a tak rádi přijímáme pozvání. Tentokrát jedeme o něco raději, protože s sebou vezeme kasičku, ve které si hoví celkem 47.350,- v padesátikorunách. Sbírali jsme je poctivě několik měsíců a nyní jsme měli v plánu je předat Dětské odborné léčebně Bukovany. Samozřejmě s tím, co vybereme na akci. Ráno jsem naložil autíčko, Zbyněk dorazil dokonce před smluvenou osmou hodinou, Petra ho přivezla a tak jsme mohli s Matýskem a Jindrou vyrazit.

Sluníčko se na nás usmívalo, ale po cestě se schovalo a začalo pršet. Báječné. Přijeli jsme na Svatou Horu kolem deváté a pršelo jako blázen. Získali jsme stánek, nanosili věci za stálého deště a pak jsem si vzal čapku a pršet přestalo. Zbyněk prohlásil, že tu čapku si nesmím sundávat. A opravdu. Jednou jsem ji sundal a začalo zase pršet a tak jsem si ji opět nandal a pak už bylo krásně. Až moc. Také dorazila Peti Kadeř a Jenda a moc nám pomáhali s obdarováváním. Dokonce jsem byl pozván na podium, abych diváky seznámil s naším konáním. Ukázal jsem jim šek a chvilku povídal. Pak jsem slezl z podia a zaslechl, jak se druhý moderátor snaží být vtipný. Prohlásil, že děkuje Hrochovi, že bude mít nový obývák nebo něco podobného. Prostě trapárna největší. Měl jsem chuť se na podium vrátit a nacpat mu ten mikrofon do tělního otvoru, ale OMNIA VINCIT AMOR ve mně zvítězilo a tak jsem to ignoroval.

Pak jsme dělali placky a obdarovávali všechny, co vhodili příspěvky do kasičky. A nakonec jsme napočítali Kč 50.771,- (tu korunu našla Jindra na zemi u stánku). Všechny peníze jsme předali Gáborovi a Vaškovi z DOL Bukovany. Kasičku nesl Zbyněk, protože byla pěkně těžká a já předával šek, aby to bylo zajímavé i pro fotografy. Užili jsme si koncerty Strašlivé podívané (která nezahrála Fénixe), Jauvajsu (který nezahrál Oslíka), Hradního dua (kteří nebyli dva) a samozřejmě Ginevry (která nezahrála ani Žoldáka, ani Rekruty). Popili jsme pár litrů burčáku (ani jsem neměl běhavku) a trochu skořicové medoviny od Ragnara. A už teď se těšíme v pátek na Máchalku, kde bude burčák a v sobotu do Ctěnic, kde budou šermíři a v neděli na výlet.

Podívejte se také ke Zbyňkovi, má tam také fotografie z akce.

10.9.2011 - Mračení na cestách - Buštěhrad

Po vcelku náročném pátku, kdy se v Klubu konal další Sushi večer a z mrazáku záhadně vysublimovala litrovka Amundsena, jsme se probudili do krásného sobotního rána. Šel jsem naložit autíčko, zatímco ostatní se hotovili k odchodu. A bylo toho opravdu dost. Do zámecké zahrady v Buštěhradu jsme dorazili chvilku před jedenáctou a obsadili strategické místo vedle pódia. Všichni mi pomáhali s vykládáním věcí, pan Milan (tatínek Jindry) se staral o pitný režim a Matýsek o adrenalin. Připravili jsme plackování a také malování na obličej, Jindra se šla převléknout do prvního historického kostýmu a dárků Putování Hrocha se ujala paní B. a paní Hanka (maminka Jindry) a šlo jim to moc dobře.  K přispění nutily i senátora Dientsbiera a hejtmana Rátha. Potom dorazila Majka s Frantou a dovezli pořádný kýbl od plukovníka z Kentucky. To byl povel i pro ostatní, aby přitáhli všechno jídlo, co jsme s sebou měli. A bylo toho opravdu hodně. Kromě sushi, nádivky, řízků, zeleniny, jsme měli hromadu pití, jako bychom tam měli být týden.

Historický program Mračení na cestách započal se kolem jedné po poledni divokou jízdou s koňským spřežením. Byla to prča a paní starostka málem vypadla z vozu. Dostali jsme od pana zvukaře Michala Jursy mikrofony a přivítali diváky. Pak byla první dobová módní přehlídka a děvčatům to moc slušelo. Po přehlídce následoval koncert skupiny Buštěhradská dráha a paní Majka se nejvíce rozplývala u písně Jelen. Dali jsme pro děti pohádku O ztracené princezně a měli jsme dva prince, co nebezpečně pobili draka. Pak měl vystupovat Míra Michálek, ale někde se zdržel a tak jsme dohráli pohádku dvojitou svatbou a pak dali ještě jednu pohádku o Růžové Karkulce. Pak již vystoupil Míra s kamarádem Davidem. Lidé si užívali stánků s dobrotami i rukodělným zbožím, uzené rybičky a pivánko.

A zase je tu módní přehlídka, posouváme se v čase a užíváme si rokoka a empíru. Dostávám zprávu, že Quanti Minoris se opili ve Znojmě a tak nevystoupí. V hlavě mi skáče krizový plán a začnu shánět kytaru, abych díru v programu vyplnil. Ovšem jen do chvíle, než se objeví Zdeněk Němeček a celá fáma vyjde na jevo. Pak nazvučí a hrájí tak famózně, že je publikum nechce pustit domů, ale oni musí, protože mají dneska troják a jedou ještě na jedno hraní. Máme tu poslední módní přehlídku, tentokrát válečná léta a po ní pohádku O třech princích. To už zvučí poslední kapela. Knezaplacení. Hrají pěkně, až skoro do osmé večerní. To už se hlediště plní a pak začne vrčet promítačka a my jsme vtaženi do děje filmu Lidice. Mám z něho bolení břicha a ke konci přemýšlím, co říct návštěvníkům na rozloučenou. Nakonec to zkrátím a popřeji dobrou noc. Byl to dlouhý pěkný den. Děkujeme, pane Berko.

 

4.9.2011 - Hroší výlet za baronem Ringhofferem

Už dlouho jsme nebyli na nějakém Hroším výletu, prázdniny za to mohly. Jistě. A tak mi Ajka napsala, že by měli s Martinem nápad na výlet. Prý stezkou barona Ringhoffera. Nadšeně jsem souhlasil a vybral termín na neděli, čtvrtého září. Jindy prostě čas nebyl. Zcela nevyspalí jsme se vykopali z postele, Matýsek se probudil až na Hlavním nádraží, Jindra ve vlaku a já až po dvou kilometrech chůze. Na nádraží jsme byli první, asi osm minut před osmou. Zbyněk mi poslal textovku, že dorazí o pět minut později a to i dodržel. Vypadalo to, že půjdeme ve čtyřech, ale Ajka s Martinem za pár minut dorazili také. V krásných zelených Hroších tričkách. Zakoupili jsme hromadnou jízdenku a běželi na vlak, čemuž jsem se chtěl vyhnout, protože běhání nemám rád, navíc mám běhavku, protože jsem včera vypil téměř dva litry kvašeného vinného nápoje (nesmí se tomu říkat burčák, protože není z českých hroznů) a byl dost dobrý, ale urychlil peristaltiku mých střev natolik, že jsem byl večer a v noci asi sedmkrát. Vlak jsme doběhli a usadili se do mezipatra. Matýsek byl kouzelný a velmi si oblíbil Ajku, protože jsou asi tak stejně velcí.

Chvilku po deváté jsme vyskotačili v Mirošovicích a hned našli první ceduli naučné stezky a dozvěděli se mnoho zajímavého. Jen ne, kudy se máme dát dál. Chvilku jsme bloudili, ale nakonec našli cestu kolem novinového stánku, který prodával snad všechno a suploval koloniál. Cesta byla označena žlutými cedulemi s iniciály FR v kartuši. Velmi nenápadné. Došli jsme ulicí K nádraží až na modrou turistickou značku a té jsme se již nepustili. Prošli jsme Mirošovicemi a kolem štičího rybníčku, dotovaného z peněz EU, vyfuněli do lesa. Modrá nás provedla chatovou oblastí, u druhého zastavení jsme si dali pozdrav ze Santorini, těžké sladké voňavé červené víno. Myslel jsem, že omdlím. Naštěstí mi Zbyněk dal kus své svačiny a ta mne zachránila. Potkali jsme pána pracujícího s palicí i Upíra Krejčího v offroadu, pár vos a bahýnko. V řízení kočárku jsme se střídali, protože to bylo vyčerpávající a jen zázrakem neupadlo kolečko, protože pak by to bylo ještě více vyčerpávající.

Došli jsme až do Dolní Lomnice, kde jsme si chvilku užívali asfaltu, ale pak se opět cesta stala polní a pak lesní se spoustou kořenů. Naštěstí tu byla studánka (pravda, účelově využitá pro pivovar a nedobytná) a kousek od ní také odpočívadlo a tak jsme si odpočinuli s lahví 9040, což je také silné červené voňavé a sladké víno. Bylo to příjemné si na chvilku sednout a v chládku lesa poklábosit. Pak jsme vyrazili zase dál, až do Velkých Popovic, kde jsme obsadili první hospůdku. Seděli jsme pod slunečníkem a vychutnávali si Kozlíka (jak jinak) a objednali si jídlo, které Matýsek spravedlivě od každého ochutnal. A porce měli velké a jídlo moc dobré, až jsem si chtěl přidat. Ještě, že jsem to neudělal. Zanedlouho jsme totiž přišli k pivovaru, kde měli Kozlí obchod a nabízeli i prohlídky. Jen délka této prohlídky nás odradila a tak jsme se přesunuli do Kozlovny, kde měli nefiltrovaného a nepasterizovaného Kozlíka. A tak jsme si ho dali. A pak jsem si dal tuplák tankového a potom i ostatní a bylo veselo. Zejména, když Jindra vyběhla na výčepáka, že točí pod míru a že nejsme cizinci, aby nás okrádal a on nám vysvětlil, že je to mokrá pěna a že to dojde a když to nedošlo, tak to dotočil a byla pohoda. Dali jsme si chleba se škvarkama a byly moc dobré a Zbyněk si dal pivní sýr a cítit ho bylo ještě pěkně dlouho. Pak jsme se zvedli a vyrazili dál, přestože jsme už nechtěli pokračovat, protože jsme byli unavení z Kozlíků.

Šli jsme kolem parkoviště, stále po modré a dál na Brtnici, kde byla zastávka autobusu a všichni jsme měli žízeň, protože čím víc piva vypijete, tím je žízeň větší a možná za to mohlo sluníčko, které nás vysušovalo, v každém případě Martin vběhnul do vedle stojící hospůdky a přinesl si pivo, ale mezitím přijel autobus a my se do něho vehnali a tak Martin to pivo zase vrátil. A když jsme zjistili, že ten autobus jede úplně jinam, opět jsme vystoupili a Martin se pro to pivo zase vrátil. Dali jsme se do řeči s dívkami na kolech, které se tu zastavily také na pivko. Prý jedou nějaký prestižní závod, který se tu jel včera, ale ony jsou jen rekreační jezdkyně. Půjčily nám mapu a tak jsme se podívali, co nás ještě čeká, dopili pivko a vyrazili dál. Stále po modré. Martin se chopil kočárku a udělal z něho závodní, což nekorespondovalo s terénem, kudy jel, ale Matýskovi se to moc líbilo. Jen jsme se báli o kondici kočárku. Prošli jsme kolem rybníků, kde se nedalo kvůli sinicím koupat, až do Kamenice. A měli jsme toho dost a tak jsme počkali půl hodiny na autobus, který nakonec dorazil. Byl to kloubový autobus a totálně narvaný a s každou další zastávkou byl stále víc narvaný, až byl příliš narvaný, ale nikdo nevystupoval, protože všichni jeli do Prahy. Chybělo nám místo a vzduch. Šilené. A aby toho nebylo málo, před Prahou byla nedělní zácpa a tak jsme jeli krokem. Hodina přehřátém teráriu nám sebrala poslední síly. Do metra jsme se vyhroutili na Budějovické a pak už domů, do postýlky. Bylo to pěkné, ale příště musíme dojít ten zbytek, abychom měli cestu barona Ringhoffera celou. Snad opět neskončíme v Kozlovně. Na to si musíme dát bacha.

27.-28.8.2011 - Folková Ohře v Kynšperku nad Ohří

Hudební svátek všech pohodových lidí se každoročně koná na konci prázdnin. Letos již podeváté a opět ho má na svědomí Míla Pražák z DRONTE. Jediné, co se mění, je místo konání. Již nebudeme na nádvoří starobylého hradu Hauenštejnu, ale na ostrově v Kynšperku nad Ohří. Důvody jsou zřejmé, ale přesto se o nich jen tak šušká. Ponechávám je stranou, důležité je, že Folková Ohře žije a vzkvétá a to na jakémkoliv místě a za jakéhokoliv počasí.

S hudbou jsme začali vlastně již v pátek, kdy jsem byl vytažen na pivní festival plzeňského pivovaru. Vyrazili jsme trolejbusem číslo 12, sešli se s kamarády a nacpali se do přeplněného areálu pivovaru. Spousta lidí, spousta piva, dali jsme si nefiltrované pivko a taky uzené krůtí stehýnko, na kterém bylo masíčka asi jako na kuřeti a šli shánět slamáky. Slamáky totiž měli různí lidé na různých částech těla a nám se to moc líbilo. Hlavně paní Jindra propadla sběratelské vášni. Nakonec jsme dívky prodejkyně našli, zakoupili několik slamáků a zjistili, že nemají zelenou pentli, která je dělala neodolatelnými. Paní Jindra obratným obchodním jednáním vyměnila svůj slamák s prodejkyní, která pentli měla. U druhé dívky se nám to již nepovedlo a tak jsme vydusali kopeček k vrchnímu pódiu a čekali na koncert Chinaski. Ten začal za půl hodiny a byl impozantní. Kromě toho, že se na nás pořád někdo tlačil, čudil nám pod nos, házel nedopité kelímky s pivem, prděl a křičel, to byl skvělý kulturní zážitek. Obohaceni na duchu a uších jsme doběhli poslední dvanáctku (trolejbus) a dokodrcali se domů.

V sobotu ráno jsme vstávali brutálně brzo, abychom stihli přejezd z Plzně do Kynšperku. Jindra se naštěstí podívala do mapy na internetu, kudy se tam jede, protože mapa z auta se někam poděla a od té doby jezdím intuitivně. To znamená, že najedeme o třicet až padesát kilometrů více a máme i horší čas, protože mne lákají malé silničky. Poslední dobou však řídí Jindra a tak je všechno v pořádku. Předal jsem jí klíčky od vozu, protože se už nechci za volantem rozčilovat. Je zajímavé, že od té doby potkáváme sebevrahů daleko méně a já mohu v klidu bumbat. Dvě mouchy jednou ranou.

Projeli jsme kus země a za hoďku a půl jsme byli u lávky vedoucí na ostrov, kde již vyrostlo obrovské pódium. Přihnali se k nám organizátoři a chtěli nás vykázat, ale naštěstí je jiní organizátoři zadrželi. Pozdravili jsme se a bylo nám dovoleno se nakýblovat pod Richardův přístřešek. Bylo to velmi milé, neboť pršelo, jen se lilo. Teplota klesla o dvacet stupňů a vypadlo to, že za chvíli začne i sněžit. Postavil jsem stan, který s námi byl i v Římě  který jsem od té doby neměl v ruce. Docela legrace, ale nezbyla mi žádná součástka, jsem zvědavý, jak se v něm vyspíme.

Na pódiu mezitím vystupuje první kapela, Echolama, ve které působí také Pavel Lišák Jindrák. Toho znám už několik století a potkali jsme se díky Mílovi po letech. Pavel to tu totiž také zvučí a má tu světla a to obrovské pódium. Pak vystoupili Pavla a Jarda Mariánovi a dali pár pěkných kousků z éry Klíče i písně pozdější. Mezitím jsme dělali odznaky a Jindra malovala dětem i dospělým obličeje. Pak se ukázali Epydemye a Jauvajsové, po nich Tony Linhart s Pacifikem a slavili tu 40 let hraní. Hrají tak dlouho, jak dlouho já dýchám, zajímavé. Po nich nastoupila Devítka a hráli i mou oblíbenou písničku Schody. Pak měl hrát Slávek Janoušek, ale měl zpoždění a protože Žalman dorazil o něco dříve, domluvilo se narychlo, že se prohodí. A zase se hrálo a zpívalo.

Večer, jako poslední nastoupila Ginevra a měli obrovský úspěch a tak pořád přidávali a přidávali, až jsem šel spinkat, protože se mi klížila očka. Vlezl jsem si do stanu, který byl najednou nějaký malinkatý a uvelebil jsem se v něm a na ovčím rounu poslouchal Do rána bílého a Do plnejch džbánů.

V neděli ráno mne vyhnal přetlak útrob a protože na toalety to bylo lehké pochodové cvičení, měl jsem namále. Navíc jsem potkával kamarády a ti se chtěli bavit. Program v neděli zahajoval Alison a poslechli jsme si hromadu známých písniček, některé od Asonance. Po nich KV Expres z Karlových Varů a pak báječné Hradní Duo, kterých tentokrát bylo sedm. Pak nastal svátek všech trempíků, kdy se s Nezmary objevil i Miky Ryvola. S Nezmary jsme si zabékali Písek a další písničky a s Ryvolou taky něco. Dokonce jsme v mezidobí hráli dětem pohádku a poněkud jsme pozměnili závěr Červené Karkulky, kdy myslivec ve snaze zachránit babičku a Karkulku z břicha nenažraného vlka, prostřelil vlka, babičku i Karkulku. Tento masakr se líbil zejména dětem a chtěly pokračování.

Finále letošní Folkové Ohře patřilo Strašlivé podívané z Plzně, která mi sice nezahrála Fénixe, ale i tak byli skvělí. A po nich to uzavřeli HOP TROP se svými minimalistickými nástroji, ale maximalistickými hity. Mezitím jsme s Jindrou vyzkoušeli jízdu na kanoi a také jsme se v pořádku proti proudu Ohře vrátili a byla to legrace. Folková Ohře se moc povedla a já jsem rád, že se na to Míla ještě nevykašlal, protože se mu to jistě nemohlo vyplatit, přestože catering byl vynikající a pořád jsme si chodili pro párek v rohlíku za 15,- a pivko za 22,-. Tak snad se potkáme i příští rok na desáté Folkové Ohři, kam dorazí skvělé kapely a hodně lidí, kteří mají rádi dobrou muziku, dobré lidi a dobrou náladu. Za ty dva dny se v kasičce Putování Hrocha nashromáždilo celkem Kč 5.726,-, které přidáme k ostatním vybraným penízkům a v sobotu 17.9. předáme Dětské odborné léčebně v Bukovanech na Svatohorské Šalmaji, kde bude i Ginevra, Strašlivá podívaná, Jauvajs a spolu s dalšími třeba i vy. Moc se těším.

A máme tu prázdniny, jupí!

Uteklo to. Školní rok končí a děti (velké i malé) se těší na prázdniny. Poslední akcí v Klubu před pauzou byl turnaj v šipkách. Hráli jsme na nejvyšší skóre a mnoho kol. Druhý den jsem nemohl hýbat s rukou. Hrálo se o speciální Hroší trofej (zlatou okřídlenou šipku na mramorovém podstavci s Hroším znakem). Moc jsem si přál vyhrát, ale byli tu lepší borci, či spíše borkyně. Nakonec vyhrála Petra, druhý byl Fanda a já až třetí. Čtvrtým byl Hugo a pátá byla Jindra. Hugo mi navíc vyfouknul speciální kategorii, nejvyšší skóre v jedné hře. No, o prsa.

Fotografie najdete zde.

V pátek jsme se sbalili a vyrazili na Jihlavsko, za Jardou žižickým, který slaví šedesátiny. Bylo fakt dost veselo a popíjeli jsme pivko s mátou a pojídali samé vybrané lahůdky.

V neděli jsme vyrazili na Konopiště, kde se koná Růžová slavnost. Počasí bylo všelijaké, takové uplakané a venkovní akce slibovala úspěch. Vyfasoval jsem skvěle padnoucí frak, Jindra mi naaplikovala zlatou šerpu, abychom zamaskovali pásek a vyrazil jsem moderovat megaakci. Spousta stánkařů, ječně nazvučený prostor, mnoho modelek v historických šatech a také svatebních a společenských, ukázky květinové vazby, divadlo a hry pro děti. To vše bylo připraveno pro tisíce návštěvníků, kteří ovšem díky nepřízni počasí nedorazily. Strašlivá podívaná z Plzně hrála pro několik skupinek krčících se pod deštníky, módní přehlídky jsme nakonec přemístili do velkého skleníku.

Fotografie najdete tady a tady.

Hned v pondělí jsme jeli na Horní hrad, kde je od soboty řezbářské sympozium. Vzali jsme to přes Plzeň, kde jsme natankovali dvacet litrů skvostného Sauvignonu. Na hradě už byli všichni v plné práci. A tak jsme se přivítali, prošli si hrad, obdivovali novinky, které se podařily opět opravit a počkali si, až bude náhradní místnost volná, abychom se mohli ubytovat. Někoho možná překvapí, že jsem nevytáhl z kapsy klíč od podkrovní místnosti, kde nikoho neruším a nikdo neruší mne. Kde mám velkou dřevěnou postel a truhlice s oblečením. Kde otevřu okno, aby čerstvý vzduch mohl do každé skulinky. Kde mohu psát, tvořit a přemýšlet. Nevytáhnu. Nemám ho. Místo toho požádám Pavla, aby mi půjčil klíč od jejich bytu.

Na hradě si užíváme až do středy, kdy se sbalíme a vyrazíme pro změnu přes Plzeň k domovu. Ve čtvrtek totiž jedeme za Mílou a jeho kamarády na Holnou u Kardašovy Řečice. Celkem luxusní výlet. Na mapě jsem si našel ten rybník a tak až do obce Mnich jsem jel najisto. Teprve tam jsem Mílovi poprvé zavolal. Prý jsme blbě a musíme se vrátit do KŘ. Na náměstí doleva a pak doleva a zase doleva. No hrůza. Přijeli jsme k jinému rybníku. Tady jich je hromada. Nejprve jsme odvážně vyrazili po asfaltce, kolem skotu až k zákazu vjezdu. Tam jsme vyměkli a vrátili se k rybníku. Vzali jsme to po břehu a do lesa, po polní cestě kolem kukuřice až k posedu. Tak jsme se otočili, protože hrozilo, že dojedeme k obci Mnich a tam jsme nechtěli. Jindra zavolala Mílovi, ale signál byl tak mizerný, že se dozvěděla jen, že musíme do toho zákazu. A tak jsme jeli. Potkali jsme lesníky a ti nás poslali dál. Po pár kilometrech jsme byli na místě. Krásné letovisko, které pamatuje slávu komunistické éry. Včetně jídelny a společných umýváren. Užíval jsem si to. Zejména zaparkování vozu pod stromy a možnost se trochu protáhnout.

Míla nás hned všem představil a také zapojil do programu. Nejprve jsme si ovšem dali oběd a vaří tu moc dobře, mají i nealko pivko, takže pohodička. Pak jsme chvíli plackovali, houpali se na houpačkách a točili na kolotoči. Nakonec jsme se přemístili do tábora, kde se už mohutně smažily bramboráky. Snědli jsme jich asi tunu, až jsme funěli. Pak byl útok na krásný hrad. Děti střílely ze vzduchovek na rytíře, které pečlivě celý týden sbíraly. No hrůza. Nakonec si vítěz mohl odpálit opravdickou raketu a ta vylétla do obrovské výše a pak se zapíchla do rákosí. Děti měly do konce pobytu co dělat, aby ji našli. A my se rozloučili a vyrazili na zpáteční cestu do Prahy.

Sobota byla ve znamení dobré hudby na hradu Červený Újezd nedaleko Prahy. Přesně tam se konal třetí ročník Folkového Mračení, které pořádá Petr Berka z umělecké agentury Mračtí. Byl jsem pozván, abych odpoledne a večer moderoval a tak jsem se moc těšil. Přijeli jsme před jedenáctou hodinou a nebylo to moc brzo, přestože festival začínal až o půl jedné. Dostali jsme stůl a židle hned vedle stánku zvukaře a ve stínu stromu, což bylo velmi příjemné. Začínat měl Petr Mašín, ale měl lehké zpoždění a tak zahajovali kluci z Mimo tón, Petr a Tomáš a šlo jim to báječně, jen nevěděli, co mají hrát a tak hráli na přání. Pak dorazil Petr a zahrál své levicové protestsongy, vystřídal ho Míra Michálek a Honzíkova cesta. Pak se pod stříšku vrátil Mimo tón a rozparádil posluchače. Stejně tak kladenská skupina Gladly S.W. se svým country vystoupením a Martin Štulla,showman s kolty. Poněkud rozruch způsobila Malá bílá vrána se svým folkpunkovým vystoupením. To Quanti Minoris byly pohlazením po uších i dušičce. Stejně tak i X-tet, téměř bez nástrojů a se sametovými hlasy. I Simona Klímová se postarala o nezapomenutelný zážitek a také jsem si s ní trochu zazpíval. Tradičně výborná byla i Strašlivá podívaná, která se nakonec přiblížila posluchačům a hrála unplugged. Jen Čenda dál basil elektricky. Poslední kapelou letošního Folkového Mračení bylo trio Leporelo. A najednou je všude tma, poslední návštěvníci se trousí ke svým vozítkům, zvukař balí, plackáři balí, stánkaři už jsou doma, pan Berka už není tolik nervózní a my jedeme domů.

Fotografie jsou tady a tady .

28.6.2011 - Koncert Petra Mašína a přátel v Klubu

Máme za sebou první klasický koncert. Museli jsme přestavět zasedací pořádek v zelené místnosti, aby se tam všechny fanynky Petra, Lucky a Kuby vůbec vešly. Před zahájením koncertu jsem vylosoval šťastné výherce, kteří poslali odpovědi na mou anketu. Dvě vstupenky na hudební festival Folkové Mračení (9.7. na Červeném Újezdu) vyhrál Martin Svoboda, klubovou kartu Klasik vyhrála Daniela Suiza a láhev vína dle vlastního výběru vyhrál Zbultran. Gratuluji. Ten svoji výhru okažitě předal vystupujícím a tak dostali dvě láhve a byli rozverní. Koncert se moc povedl, jen jsem je musel trochu krotit, aby svým burácením nevzbudili barák. Připravujeme s Petrem Mašinem promítání a povídání o Putování bez přestání z loňského roku, tak se máte na co těšit.

Jo a pozor, v létě bude otevíračka v Klubu trochu jiná. Od neděle do čtvrtka, od 17 do 22 hodin. A od 1.7. do 9.7. je zavřeno úplně. Hezké prázdniny všem, co je ještě mají, hezké léto všem ostaním.

25.-26.6.2011 - Historický víkend s VK Avalon na Radyni

Radyně, to je krásný hrad nedaleko od Plzně. Na vysokém kopci je parkoviště, prakticky stále zavřená hospoda, modrá toika a nad tím vším se moudře vznáší hrad. Nedaleko parkoviště opět vyrostly modrobílé hostorické stany a to je neklamná známka toho, že zde táboří VK Avalon. Opět jsem přijal jejich pozvání a dorazil na historický víkend. Tradičně tu byli i Andy a Sandy, ostatně to mají poměrně blízko a také mi hodně pomáhali. Děkuji. Dělali jsme dětem odznaky a také jsme měli Bukovanské oplatky, po kterých se hned v sobotu zaprášilo a já litoval, že jsem měl s sebou jen čtyři bedny.

Naštěstí tu bylo občerstvení a tak jsem si mohl dát k sobotní snídani párek v rohlíku a dvě topinky s česnekem. A točnou kofolu, jak jinak. Odpoledne pak přijel Zbyněk s Petrou a dokonce unesli z kláštěra i brašula Petra a tak bylo ještě veseleji. Večer jsme se dostali do Purkmistra a dali jsme si řádsky do nosánků. Speciální pivánka a taky dobrou krmi. Zakončil jsem to domácí játrovkou a ta byla báječná. Ostatní odmítli atak jsem ji zhltnul sám. Ale špatně mi nebylo, na rozdíl od jiných degustujících. A to jsme měli i tataráka, na výslovné přání.

I v neděli jsme byli pod Radyní, ale již v menší sestavě. Avalonští opět sehrávali pohádku, ve ketré není do poslední chvíle jisté, zda starý (mladý) král vdá svoji dceru za mladého (starého) prince, či ji vůbec neukáže. No hrůza. Pokaždé jsem trnul, jak to dopade. K dobré náladě po oba dny hrála kapela Turdus a moc jim to šlo. Dokonce jsem si i trsnul. Ale jen trošku. Do kasičky se nám nashromáždilo Kč 4.830,- děkujeme pěkně, předám je dál. Hezké prázdniny všem a na některé akci napotkanou.

21.6.2011 - Slavnostní předávání cen Ď

Co je to vlastně cena Ď, zeptá se mnohý neznalý. Ani já jsem to před rokem a něco nevěděl. Objevil jsem tuto cenu díky televizi Z1 a její výzvě, že se mají přihlásit lidé, kteří pomáhají. A protože jsem skromnost sama, přihlásil jsem se. Cítil jsem, že na to mám, že projekt Putování Hrocha je jasný adept. To bylo v květnu roku 2010. V červnu jsem vyrazil na slavnostní předávání do Stavovského divadla a těšil se, že jednu křišťálovou cenu také dostanu. Nedostal jsem žádnou a byl jsem velmi smutný, přestože to pro ceny nedělám. Letos jsem se již nenominoval sám, ale udělali to za mne jiní a já byl moc rád. Dokonce jsem získal dvě nominace, od Horního hradu a také od Domova důchodců ze Sloupu v Čechách. Opět jsem dostal pozvánku, tentokrát do Národního divadla. Pln očekávání jsem se oblékl do slavnostní renesance, doprovod mi dělala paní Jindra, které to také moc slušelo na poslední chvíli jsme dorazili do historické budovy, kterou si několikrát postavil národ sobě. Zaujali jsme místa v zadní části (vepředu již bylo plno) a čekali, až to začne. Program byl nabitý, krásný, ušlechtilý, inteligentní a uvolněný. Na stolku stálo několik trofejí a já se těšil, že jedna bude moje. Vlastně naše. Celého projektu Putování Hrocha, protože bez lidí, co tomu pomáhají, bych mohl stát na hlavě a odstrkovat se ušima a k ničemu by to nebylo. Postupně se předávala jedna cena za druhou a křišťálových Ď ubývalo. Začínal jsem být smutný. Až přišla na jeviště paní Běla Gran Jensen, která předávala čtyři ceny v různých kategoriích a já věděl, že je zle. Mám smůlu. Zase. A najednou slyším svoje jméno. Nemůžu tomu uvěřit. Na tuhle chvíli jsem se tak těšil a najednou je tady a já tomu nedokážu uvěřit. Zvedám se. Je to jako zpomalený film, užívám si každý krok a že jich je. Jdu až dopředu, kolem lóže, kde sedí arcibiskup pražský, Mons.Dominik Duka, který předával jednu cenu. Zdravíme se a já pokračuji dál, až na jeviště. Poprvé stojím na jevišti Národního divadla a mluvím do mikrofonu. Snažím se předat svědectví o naději a lásce, ale vůbec netuším, zda mi někdo rozumí. Snad ano. Povídám, že Putování Hrocha je o obdarovávání a proto vytahuji Řád poutníka Hrocha a předávám ho ceně Ď, která může být motivací a motorem pro další mecenáše. A to je celé. Potom se ještě na chvilku zastavíme na číši vína a jedeme domů. Musíme přece oslavovat. Gratuluji všem Hroším poutníkům a děkuji všem, co pomáhají.

18.6.2011 - Zámecká slavnost v Bukovanech

Další z tradičních akcí, kam jezdíme pravidelně a rádi. V Dětské odborné léčebně Bukovany, kde se již osmdesát let starají o nemocné děti, pořádají pravidelně v červnu Zámeckou slavnost a je každý rok bohatší a mohutnější. Letos jsem to měl poněkud komplikovanější, protože jsem ještě ráno popojížděl po Praze, pak jsem teprve zajel domů naložit auto a pro Zbyňka, který nečekal tak časný příjezd a pobíhal po bytě jen v nedbalkách. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a vjeli jsme do bran léčebny krátce před desátou dopolední. Počasí nic moc, cestou pěkně pršelo a tady to nevypadalo o moc lépe. Pozdravili jsme se s organizátory, kamarády a známými, také se skupinou šermířů, divadelníků, umělců Česká krev (to tvrdošíjně prohlašoval celý den moderátor Gábor), vy je asi budete znát pod názvem Bohemica Sanquis.

Objevili jsme rezervovaný stánek, který jsme také hned obsadili a těšili se, jak budeme obdarovávat. Za příspěvky samozřejmě. Dneska právě na dětskou léčebnu. Vhodil jsem do kasičky prvních šest stovek, za dárky, co jsem předal minulý týden v klubu. Pak tam hodil pětikilo Andy, který dorazil (tentokrát ne v maskáčích) se Sandy až z Plzně. Rozběhl se program, nejprve mažoretky ve všech věkových kategoriích, potom šermíři. Také jsme potkali řezbáře, které známe z Horního hradu. A bylo veselo, kupovali jsme si pamlsky na podporu léčebny a čas od času někoho obdarovali dárkem. Placky tentokrát moc nešly, protože hned vedle měl stánek pán z léčebny, která si také koupila plackovadlo a ten vyráběl podobné placky (ale menší) za vyloženě symbolickou cenu. No nevadí.

Přesto jsme do kasičky za celý propršený den nasbírali celkem Kč 1.950,- pro dětskou léčebnu a jsme za to rádi a děkujeme. Byli jsme úplně durch (jako promočení) a tak po famózním konceru skupiny Ginevra, jsme naložili úplně mokrý vozík do auta a taky všechny věci a vyrazili jsme se usušit domů. To bylo radosti, že na nás v autě neprší.

 

Video z akce najdete ZDE.

 

11.-12.6.2011 - Nabitý víkend - FolKoleč a Hrdlív, Den úsměvů

Ten víkend, co právě skončil, byl pěkně nabitý. Zážitky, událostmi i novými místy. Vlastně i počasím, které si s námi pěkně hrálo. V pátek jsme hráli v Hroším klubu Šibenici, což je hra, kterou dotáhla paní Jindra a z počátku se nikomu nechtělo hrát. Ale její podstata je tak jednoduchá, že jsme ji po několika hodinách nechtěli přestat hrát. Prostě pohoda. V sobotu jsme měli poněkud pomalejší rozjezd, ale pak už to šlo, jako na drátkách. Kolem jedné odpolední jsme přistáli v obci Koleč, před stejnojmenným zámkem, který se opravuje a kde se také konal tradiční hudební festival Folkoleč. Tuhle akcičku moderuji spolu se Simonou Klímovou, nejoblíbenější zpěvačkou Středočeského kraje. Vytahali jsme všechny věci z auta, pan Berka už tu byl a popíjel Masalu a tvářil se šťastně. Byli tu i místní opilci a ti se stále chtěli družit a tak bylo veselo. Postavili jsme vozík a upravili ležení. S mými báječnými pomocníky to šlo jedna dvě. Tím nemyslím ty opilce.

Ve tři hodiny jsme uvedli první kapelu a už to běželo. Pak dorazil i Míla v Hroším tričku, což dožralo jednoho místního, že si pro to svoje z loňska doběhl domů. Během muzicírování se na pódiu vystřídala hromada kapel, ale i jednotlivci, jako Pavel Dobeš či Mirek Paleček. Během vystoupení druhého zmiňovaného natekla voda do elektriky a nevyletěl čert, ale pojistky. Ono totiž začalo cedit. Schovali jsme věci do velkého stanu čajovny, z čehož jsem neměl velikou radost, protože tam chovali obrovitááááánského hada. Překonal jsem svoji fobii a sáhl si na něho. Pěkné, ale fobii mám pořád.

Několikrát jsme se převlékli vždy do suchého, několikrát jsme zmokli. Večer jsme to pak všechno nacpali do auta a odjeli za Mílou k němu domů, kam nás pozval na přespání. A má to doma moc hezké, jen mu chybí žárovka v lampě, ale už na tom pracuje. Dali jsme si meruňkovici, coby prevenci před nachlazením a šli spinkat, protože v neděli nás čeká Hrdlív a hromada dětí.

Ráno pršelo pořád stejně, možná o trochu víc. Nasnídali jsme se báječných holandských řízků a dalších dobrot, které Míla připravil a vyrazili jsme na Hrdlív. Mezitím už volal Mára, že se blíží, ale né moc, protože neví, kde to je. Tak jsme je všichni navigovali a nakonec se to povedlo. Renatu, paní ředitelku MŠ a hlavní organizátorku Dne úsměvů, jsme potkali na začátku strašidelného (oficiálně pohádkového) lesa. Pak jsme se přemístili do hospůdky, protože pršet nepřestávalo, tam jsme inhalovali kouř a popíjeli drinky, než bylo rozhodnuto program přesunout pod střechu a to do obrovského sálu druhé hospůdky. A tak jsme se přemístili a začali připravovat vystoupení.

Kluci z VK Avalon si připravili zbraně, střelnici a ražbu mincí, paní Jindra malování na obličej a my s Mílou plackování a další kratochvíle. Jo a také divadlo. Přestože jsem pohádku nechtěl od kočovného divadla hrát, dneska hraji (i díky panu Berkovi) její padesátou reprízu. Děti se vrhly na jednotlivá stanoviště, ve dvě hodiny jsem je vyděsil pohádkou o drakovi a pak je kluci uklidnili šermířským vystoupením. A protože sluníčko opět vysvitlo a mraky se odvalily dál, přesunuli jsme se i my, zpátky na hřiště. Tam pokračovaly taškařice, Jindra malovala jednu kočičku za druhou a taky Betména a umrlce, myšky a tygříky. Jen zebru, kterou umím já, nechtěl nikdo. Vedle nás byly kolotoče a trampolína, která se moc líbila Matyasovi. Hrálo se tu divadlo, ale profesionálně (tedy s velkýma reprobednama) a večer si děti mohly opéct buřta na ohni, co báječně voní.

Nakonec jsme našlapali věci zpátky do auta, rozloučili se a vyrazili k domovu. Příští víkend bude Zámecká slavnost v Bukovanech. Tak jsem zvědavý, co je tam zase nového. Míla namaloval novou příležitostnou placku, tak jich pár vyrobím, ať máte co sbírat…

 

4.-5.6. 2011 Historický víkend na zámku Čečovice

Uteklo to a je tu Historický víkend na zámku Čečovice. Moc se tam těším, i když netuším, co mne tam čeká. V sobotu ráno balím auto a skoro se mi to tam nemůže vejít. Možná bych potřeboval nějaké větší. Možná bych toho neměl s sebou brát tolik. Po cestě zjišťuji, že jsem doma nechal klíče od vozíku a pokladničky a také dvě stříbrné medaile, které si u mne objednal Míla. Už jsem se nemohl vrátit, ale hloupý pocit mi zůstal. Vzal jsem to přes Plzeň, kde mi paní Jindra vrazila trofej pro vítěze kolby a kolem desáté se objevil před zámkem v Čečovicích. Už tam byla hromada lidí a také aut.

Potkal jsem Ajku a Martinem, kteří tu už byli, protože jeli rychleji, než já. Pozdravil jsem se s Avaloňany, kteří už měli postavené stany a trénovali souboje. Také s Mirkou a Jirkou a dalšími. Postavil jsem stoly a lavice, připravil plackování a těšil se na program. Pak dorazil Andy v maskáčích a Sandy bez maskáčů. Oběma to moc slušelo. Také se objevil Míla s bráchou a bylo veselo. Zúčastnili jsme se lučištnického klání o láhev vína (nastřílel jsem osm bodů z padesáti možných a víno jsem tedy nevyhrál). Také jsme uhýbali před sluníčkem, které bylo vražedné a chladili se vínem, což nepomáhalo. Vzal jsem s sebou bramboráky a všem moc chutnaly a já z toho měl velkou radost.

Večer dorazila paní Jindra, unavená z práce, Ciri, unavená z maturity a přijímaček a Chrlič, unavený z těch dvou dívek. A bylo veselo. Zastavil jsem se u kartářky, abych zjistil, jak to se mnou bude a zjistil jsem, že to bude dobré. Možná. Večer jsme hráli na kytary a také opékali buřty a bylo to příjemné, až jsme usnuli na nádvoří, na mokrém plášti. Ve dvě hodiny v noci jsem se vydrápal ven, přinesl z auta ovčí kůže a hroší mikiny a bylo krásné teplíčko. Hvězdy na nás potměšile pomrkávaly a vlahý vánek chápavě ovíval.

Ráno jsme se vyhrabali z hromady dek, plášťů, kůží, oblečení, skleniček a dalších věcí, vykonali odvážně hygienu a těšili se na nové návštěvníky. Šel jsem se podívat do sýpky an výstavu patchworku, malby voskem a fotografickou výstavu ze studentských stávek v roce 1968 a 1989. Bylo mi smutno, když jsem si uvědomil, kam to celé vedlo a vede. Neděle proběhla bez problémů, paní Jindra malovala dětem obličeje, já jsem plackoval a Avaloňané šermovali. Ve tři hodiny vypukl monstrózní koncert skupiny Strašlivá podívaná z Plzně. Bylo to úžasné, ale Fénixe jsem si musel vydupat. O Štědrém dni v Plzni ani nemluvím. Kolem pětky to začalo vypadat na déšť a tak jsme začali překotně balit. Když jsem zabouchl zcela zaplněné auto, začalo pršet. Kasičku jsem otevřel až doma a zjistil, že je v ní Kč 2.150,-, které posílám na účet zámku v Čečovicích. Děkuji všem, kteří si něco pořídili. A už teď se těším do Kolče na Folkoleč a také na Den úsměvů v obci Hrdlív. To bude nářez.

 

Fotografie od Ajky najdete na FB.

Čtrnáct dní komediantství

Prožil jsem dva týdny ve společnosti pana Berky a dalších přátel. Hráli jsme pohádky pro děti z mateřských škol na hradu Červený Újezd, pak jsem se zúčastnil žehnání nového medvěda na zámku Konopiště a aby toho nebylo málo, ještě mi pan otrokář Berka domluvil hraní na Vyšehradu pro jednu velkou a krásnou svatbu. Toho otrokáře berte prosím s nadsázkou. Byl ke mně velmi milý a dokonce mne ani nebil, pokud jsem udělal nějakou chybu. Ostatně zápisky z těchto akcí naleznete na Blogu zde a zde.

 

Květen v Hroším životě

Je poslední den května a já s hrůzou zjišťuji, že deníček končí Čarodějnicemi na Horním hradu. Asi to nikdo nečte, protože se ani nikdo nebouřil, že tu nic není. No nic. Zkusím dopsat květnovou část v jednom kuse a budu se snažit, abych na nic nezapomněl. Hned následující sobotu se konala velkolepá svatba Ajky a Martina. Měli to na Chvalské tvrzi, což je takové historické stavení kousek za Černým Mostem. Maminka jela se mnou a byla to legrace. Navlékl jsem se do obleku, prostě jsem se vyšňořil jako na svatbu, abych nekazil případné fotografie. Byl jsem totiž svědkem. I proto jsem věnoval dostatek času shánění svatebního daru. Přestože snoubenci nechtěli hmotné dary, ale pouze peníze, sehnal jsem pro ně speciální zlacený pohár s drahými kameny a také jsem měl vyšívaný gobelín s galantní scénou a samozřejmě kvalitní víno do poháru. Maminka měla peníze, ale v kovových mincích a tak její dárek vážil půl tuny. Dorazili jsme na Chvalskou tvrz s lehkým předstihem, nevěsta byla ještě neustrojena, ženich lehce nervózní, ale jinak všechno v pořádku. Obřad proběhl bez komplikací a pokérovná oddávající to zvládla hladce. Potom jsme se přemístili před tvrz ke studni, kde kamarádi ze spolku Rebel sehrál novomanželům a svatebním hostům několik nebezpečných kousků, šermovali se jak o život a o život skutečně šlo, hlavně divákům.

Pak se maminka rozloučila, nakýbloval jsem ji k Trajerům, kteří také odjížděli, aby se náhodou neztratila a běžel jsem na hostinu. Novomanželům mezitím rozflákali docela pěkný talířek a teď ho musí zamést. Teprve potom nás vpustili ke stolům. Samé dobroty nám servírovali, knedlíčkovou polévku, báječnou svíčkovou a dort. A také úžasné koláčky. Náčelník poté spustil diskotéku, která se nejvíce líbila dětem a mně. S večerem se pak otevřel bohatý rautík a my hodovali dál, až do pěkné tmy.

To, co jsme nespořádali na svatbě, druhý den dovezli novomanželé do klubu a v pondělí jsme udělali Dojíždění zbytků. To bylo radosti. Takových dobrot a také kus svatebního dortu zbyl a koláčky a tak se najedli všichni dosytosti.

Také jsem se přichomýtl na Klášterní slavnosti v Ostrově, kam mne pozvali z Ceny Ď, protože jsem byl vybrán porotou do užší nominace. Vzal jsem to přes Horní hrad, kde byla pohodička, vyložil jsem tam Bukovanské oplatky a všichni se divili, co že to mám na sobě. Byl jsem totiž za slušňáka v saku. Pak jsem přejel na zmíněnou akci a bylo tam hodně lidí a také Viktor Braunreiter, který sehrál pohádku a také Romču, ale nechtěl mne za herce a tak jsem trucoval. Samotné vyhlašování a předávání krajské ceny Ď proběhlo chvilku po patnácté hodině. Nedostal jsem ji a tak jsem byl smutný a jel jsem do Sokolova, kde končil dvoudenní festival folkové hudby Folková loděnice, kterou pořádá Míla Pražák z vodácké agentury Dronte. Chytil jsem poslední vystupující, plzeňskou kapelu Strašlivá podívaná a moc jsem si to užil.

Ve středu jsem doputoval do VŠE, kam si mne pozvali na přednášku o marketingu v praxi. Zavinil to Pavel Palacký před nějakým časem, poprvé jsme tam byli spolu, od té doby tam už chodím sám. Cestou jsem potkal kamarády z bohnické léčebny a tak se ke mně bouřlivě hlásili, až ta slečna, co mi chtěla vnutit květinu za příspěvek na boj proti rakovině dělala, že mluví s někým jiným. Přednáška se povedla, dokonce jsem mohl obdarovat i několika dárky Putování Hrocha.

Ve čtvrtek dvanáctého jsme vyrazili do Znojma na Putování po vinicích. Vyráželi jsme brzy a těšili se na zastávku v Klobásovém ráji. Cestou jsme zaparkovali v potoce, objeli karbanátky a zastavili se v klobásárně. Zbyněk zůstal v autě. Nakoupili jsme a šup do Znojma, ubytovat se v Kaplance. Pak jsme dali oběd Na věčnosti a bylo to moc dobré. V jednu už jsme seděli v autobuse a vyráželi jsme na putování, které bylo náročné, ale dali jsme to v pohodě. Nejvíce nás zaujala Lacerta Viridis Sauvignon 2010. Mňam! Večer jsme ochutnávali s panem ředitelem a pak jsme přechutnávali zejména ten Sauvignon. U té blondýnky. Druhý den jsme si dali výlet do okolí Dyje, na Králův stolec. Krásné to bylo, dokonce jsme potkali několik živých ještěrek. Večer pak jsme si udělali vinný dýchánek na balkónku.

V neděli pak jsem dojel do Ledče nad Sázavou, kde se v hotelu Kaskáda konal rádiový teambuilding. Bylo to náročné, komplikované, plné soubojů, zejména bowlingových.

V pondělí po školení jsem dorazil do klubu, kde již úřadovala maminka a Romana a připravovaly výstavu paličkované krajky, ta je v klubu až do půlky června.

V úterý jsem vyrazil do knihovny Lužiny, kde se uskutečnilo povídání o středověké pouti. Všem se to moc líbilo, oba odcházeli spokojeni.

Sobota byla ve znamení sportu. Nejprve jsme vyrazili na výlet kolem Prahy. Na místo nás dovezla Petra a pak jsme šli čimickým hájem a kolem Ládví až do Čakovic a do Letňan, kde jsme u Trajerů dostali dobrý oběd a také něco růžových vín, dopili jsme Vitaminátor. Potom jsme se přemístili na výstaviště, kde se konal Pivní festival, vyměnili jsme tolary a šup na vzorky piva. Netrvalo dlouho a byli jsme značně unaveni negustováním. Nepomohly ani sýry, pečivo a uzená krkovice. Chutnal nám Kocour a pár dalších speciálů.

30.4.2011 - Čerodějnice na Horním hradu

A máme za sebou další ročník Čarodějnic na Horním hradu. Je to pro mne akce velmi symbolická. Vždyť na Čarodějnice jsem v roce 2005 doputoval v rámci první pěší pouti, na Horní hrad. To jsem ještě netušil, jak se to celé rozeběhne a jak mne Putování Hrocha pohltí. Netušil jsem, kam všude se podívám, koho poznám a co zažiji. V té době jsem neznal žádného Hrošího poutníka, protože Hroší poutníci neexistovali. Neznal jsem Ginevru ani Strašlivku, neznal jsem Zbyňka a dědu Prokopa, Petru, neznal jsem ani Peťulku, Zdeslava, Balíkovic family, Viktora, ani Heduš. Pana Berku, Danču, vlastně nikoho jsem neznal. Během dalších několika let jsem je teprve poznal. Dneska si bez nich nedokážu svůj život představit. Ten výčet je daleko větší a nyní myslím na každého z vás, kterého jsem mohl potkat, poznat a vzájemně se obohatit. A nyní rozhodně nemám na mysli peníze. To je všem samozřejmě jasné. Chci všem poděkovat za ty chvíle.

Letošní Čarodějnice se opět povedly. Dorazil jsem na hrad v sobotu kolem desáté dopolední. Cestou jsem nabral dalšího Hrošího poutníka Mílu v Kamenném Mostu a s mezipřistáním v Kadani jsme bez problému dojeli až na nádvoří, které už žilo přípravami. VK Avalon z Plzně již měl postavený modrobílý stan a domlouvali se na dalším postupu. I stánkaři již vybalovali své zboží a v novém dřevěném občerstvovacím stánku řádila Hejlík family. Dostal jsem speciální nádivku i bramborový salát, občerstvil se točenou limonádou, zaparkoval auto do rohu nádvoří a počali jsme vybalovat věci. A že jich bylo. Kamarádi z Avalonu s Mílou sestavili můj nový nábytek, připravili jsme plackovadlo a vybalili speciální čarodějnické placky, které namaloval Míla. Jsou ve třech velikostech.

A začal program, o který se staral Potulný bard Jirka Wehle se svými hudeními historickými nástroji a také skupina historického šermu Bohemica Sanguis a samozřejmě VK Avalon. Malovalo se na obličeje dětí (také jsem zmaloval jednu holčičku, chtěla zebru a tak jsem to dal), střílelo se z kuše i z děla, šermovalo se, hrála se pohádka o Červené Karkulce, popíjelo se i jedlo. Byla tu hradní vinotéka, tedy Pavel s Pavlou a byla jim ve sklepení pěkná zima. Také U Dobré myšlenky měli výtečné buchty, čajík a fantastické ovocné špízy. Mňam. Byla tu i Týna z Kadaně a páni sýraři ze Slovenska. Samé dobroty. Paní Jindra zmalovala i mne, ale decentněji, než na Ballotriích, jen mi udělala brežněva s knírem, který jsem si postupně otřel do kapesníku.

Odpoledne jsem se furiantsky nabídl, že mohu na pódiu zahrát a zazpívat a pak mne nemohli dostat dolů. Byl mi půjčen ozvučovaní aparát a hrálo se mi na něho moc dobře. Obloha se však zatáhla a začalo pršet, ale to nám  nevadilo a hráli jsme dál. A také zpívali. A dokonce tančili. Vpodvečer dorazili na hrad dva cyklisti, kteří jeli z Prahy od rána v jenom kuse. Byl to Petr Mašín s kamarádem a ujeli to v rekordním čase. Byli pěkně unavení, ale šťastní. Večer pak vystoupilo sdružení Ignis s ohňovou show, kdy upálili chudáka nevinnou čarodějku a po nich jsme vypustili lampiony přání. Během závěrečného moderování mi uklouzla kopýtka na vlhkých schodech a já se rozplácl na hranu schodů. Naštěstí na záda a tak jsem čekal, zda už přišel rozhodující okamžik, kdy se nepohnu. Nepřišel. Jen to pekelně bolí.

V neděli jsme se věnovali balení a loučení. Loučil se každý s každým, naštěstí bylo sluníčko a tak to nebylo tak smutné, jaké by to bylo, kdyby bylo ošklivo. I vědomí, že se neloučíme na pořád, bylo příjemné. Nakonec jsme se sbalili i my s Mílou a vyrazili jsme směr Praha.

Nechtělo se mi. V hlavě jsem měl mnohonásobnou tsunami myšlenek, otázek a odpovědí. Jen se nemohly potkat. Udělali jsme si zastávku v Klobukách u menhiru Pastýř a pak se vraceli místy, kudy jsem v roce 2005 šlapal. V protisměru. Šli jsme tudy i v následujících letech. V roce 2008 Po stopách poutníka Hrocha a v roce 2010 v rámci Putování bez přestání. Opět jsem vzpomínal na všechny dobré lidi, které jsem měl možnost potkat. Na báječné lidi, kteří mne doprovází a bez kterých bych byl tak ztracený v našem přetechnizovaném a odlidštěném světě. Děkuji vám všem a omlouvám se, že jsem někdy tak nesnesitelný.

23.4. 2011 - Velikonoční jarmark v Jakubově

Před rokem to nevyšlo, prostě jsme se nedomluvili, ale letos jsem byl na tradiční Jarmark v Jakubově (nedaleko od Horního hradu) v Hostinci na statku, pozván s velkým předstihem. Tak velkým, že mi ani nedošlo, že budou Velikonoce a bitva na Libušině. Tím pádem jsem sem jel sám s plně naloženým Hroším autíčkem. Vyrážel jsem v půl desáté a po dvou hodinách bezproblémové jízdy jsem byl na místě. S paní Lenkou jsme se domluvili na umístění, rozložil jsem stoly a lavice, připravil vozík i plackovadlo, pak jsem se pozdravil se stánkaři i kovářem, panem zvukařem, pořídil nějaké dárečky a šel namalovat zkušební placku a otvírák. Pak to začalo a bylo veselo. Hudba a divadlo, hromada lidí, dospělých i dětí. Obsadili mi lavice a malovali a malovali a já plackoval a plackoval. Navečer tu všechny děti pobíhaly s originálními plackami. Lidé si brali i knížky, trička a Zámecké oplatky z Bukovan. Dostali jsme dokonce i velkorysý příspěvek od paní organizátorky a tak jsem ji mohl obdarovat. Celkem jsem spočítal příspěvky v kasičce a napočítal Kč 4.684,-, tedy ještě více, než na Statku Bernard minulý týden a tam jsme byli dva dny.

Také se tu dražila obrovská perníková vejce. Byla to velká legrace, jen se lidem moc nechtělo do dražby. Asi se báli, že se společensky znemožní. Nakonec se to ale povedlo a na další fungování Jarmarku úspěšní dražitelé přispěli částkou Kč 1.000,-. Pak se prostor začal vyprazdňovat, lidé odcházeli do svých domovů, protože akce skončila. Začal jsem balit a vešlo se mi to do auta výtečně. Příští týden jedu na Čarodějnice na Horní hrad, tedy, zase do těchto míst. Doufám, že počasí bude stejně báječné, jako dnes.

16.-17.4. 2011 - Ballotrie na Statku Bernard

Další ročník Ballotrií je za námi. Tentokrát byly opět na Statku Bernard u Sokolova a moc jsme si to užili. Vyrážel jsem až v sobotu ráno, protože páteční ochutnávka francouzských vín v klubu se poněkud protáhla. Zejména bratři Trajerovic měli chuť na další vzorky a tak bylo nesnadné klub zavřít a jít si lehnout. Po třech hodinách spánku jsem byl poněkud praštěný pytlem, přesto jsem donaložil věci do auta a vydal se na Bernard. Cestou jsem si zpíval šílené protestsongy, abych neusnul. Kousek před KV volal Míla, že veze holky a že už jsou na cestě, domluvili jsme se, že se sejdeme až na místě. Na statek jsem dorazil před devátou, přivítal se s osazenstvem a počal zaplňovat připravený stánek věcmi. Před desátou přijel Míla s Evou z letiště a paní ředitelkou školky Renatou.

A v deset nebo chvíli po, začal program, tentokrát inspirovaný Velikonocemi, či spíše vajíčky. Klání se účastnilo celkem devět skupin a já doplnil Rebely ve druhém družstvu. Hroších poutníků nedorazilo dost na postavení samostatného družstva, ale našli bychom je i v jiných skupinách. Běhali jsme s obrovským vejcem, co bylo děsně těžké, házeli jsme zelené žloutky, rozbíjeli nebezpečnými zbraněmi vejce tak, že létala všude po okolí, jedli šunkofleky, malovali kraslice a tak podobně. V poledne dorazili i Zbyněk s Petrou, měli zpoždění, protože neměli správné klíče od vozu, které jim odvezl synátor na Libušín a dcera tam pro ně jela. No guláš. Nakonec jsme obsadili krásné šesté místo, přestože jsme to brali jako relax a nehonili se tak jako Savioli (ano, ti vyhráli), ale také neměli takové ztráty na zdraví, jako oni. No hrůza. Večer jsme si povídali a mrzli na nádvoří a popíjeli.

V neděli to bylo jiné, všechny atrakce si zkoušely děti a pěkně se u toho vyřádily. Měly je poněkud upravené, aby nedošlo ke zranění. Vašek byl v jednom kole a taky na prášky, protože Ergo, hudebníci z Prahy, měli zpoždění. A tak jsem se bezostyšně nabídl, že zaskočím. Byla m i zapůjčena kytara a já chvíli hrál a zpíval, než Ergo dorazilo. Včera nám celý den hrála Ginevra z Příbrami a hráli moc pěkně, už se těším na zámeckou slavnost v Bukovanech v červnu a na zářijovou Svatohorskou šalmaj. Dneska jsme také dělali o mnoho více odznaků, které si děti samy namalovaly. Jednu příhodu najdete i na blogu. Díky šikovnosti Míly a děvčat, se podařilo do kasičky na neziskovky nasbírat celkem Kč 3.561,- a moc děkuji všem přispěvatelům a také silné trojce.

A odpoledne se začali všichni balit a postupně odjíždět domů. Bylo to smutné, ale věděl jsem, že to jednou přijde. Nakonec jsme tam zůstali jen v malém hloučku těch, co mohou přespat a jet domů až v pondělí. Měli jsme ještě veselo, protože u jednoho auta došla nafta a tak jsme pro něj jeli, ale večer se povedl, přestože tam chybělo hodně lidí, které bych tam rád měl.

10.4.2011 - Hroší výlet - Skryjská jezírka

Další výlet, tentokrát do okolí Berounky, si vymyslela paní M. a zbytek jsem dodělal já. Nechtěli jsme brát auta a hromadná doprava sem moc nejezdí, alespoň ne z našeho směru. Šílenou kombinací vlakových spojení jsem vybral okruh z Roztok u Křivoklátu, přes Skryje a zase zpátky. Odhadem tak 25 km, což dá přece každý. Jediné vhodné spojení vychází v 6:45 z Hlaváku, do Berouna, tam přestoupit a dalším courákem do Roztok, kde budeme v 8:24. Sraz jsem stanovil na 6:30 u pokladen a děsně jsem se bál, že zaspím. Navíc včera jsme byli ještě v divadle na šíleném představení Římské noci. Nezaspal jsem. Probudil se ve tři hodiny padesát pět minut, vysprchoval se ledovou vodou (kotel mi opraví v pondělí) a jal se vyrábět speciální Hroší placky, které předám všem účastníkům. Chvíli po půl šesté jsem už stál na zastávce tramvaje a užíval si chladné ráno a také to, že jsem nechal kraťasy doma.

V 6:12  jsem byl na nádraží a prošel si spodní část, ve vrchní mne přepadla Ajka s Martinem a psem Bredíkem, zanedlouho dorazil i Zbyněk, kterého přivezla Petra. Zakoupili jsme lístky na vlak, za které chtěli 113 Kč a to máme otevřenou kartu Pražana. Hrůza. Šli jsme na vlak, který již čeká, aby mohl na čas vyrazil. Sluníčko už krásně svítí a my se těšíme na výlet. GPS jsem naštěstí nevzal. Cítím, že to bude trochu delší, než deklarovaných 25 km. V Berouně nám jde pára od úst a je děsná zima. Všude je jinovatka. Opět jsem rád, že nemám kraťasy. Přeběhneme na další vláček a chvilku čekáme, než se rozjede. Pěkně to drncá, což se líbí Zbyňkovi a v Roztokách vystupujeme přesně. Uděláme startovní fotografii a vyrážíme po žluté značce, kolem hlídacího psa, co se chce kamarádit s Bredíkem, který na něho peče. Projdeme kolem kolejí a čističky, až k hospodě, co má ještě zavřeno, přes Berounku po mostě a napojujeme se na červenou značku a uhýbáme doleva, do pěkného kopce. Tudy jsem šel v roce 2009 za blahoslaveným Hroznatou do kláštera v Teplé. Vydusáme nahoru, kde si dáme první vrcholové víno a dost nám chutná. Kocháme se pohledem do údolí a popadáme dech. Pak pokračujeme po silnici na Višňovou a kolem Nezabudických skal, pak po červené do pořádného kopce, na Nezabudice.

Zde, v kostele sv. Vavřince nás pozve dál hodný pán a povídá nám o historii a zajímavostech. Dozvíme se i to, že zde již nezpovídají, protože je to zbytečné. Kolem krásné fary to vezmeme dál nahoru kolem kapličky a vodníka. Potom spadneme do údolí Tyterského potoka a kolem dětského tábora zase do kopce na druhou stranu. Funíme a potíme se, protože je to prudké a sluníčko už má sílu. Vzpomínám na červenec 2009, to bylo ještě větší vedro. Projdeme kolem hájovny a padákem spadneme zase dolů k Berounce. To už volá paní M., že jsou už ve Skryjích a kde jsme my. Přidáváme do kroku. Jdeme po silnici a pak polní cestou, kocháme se skálami a také zříceninou Týřova. Překonáme modrý most, to už jsme ve Skryjích, musíme ještě vydusat děsný krpál a už jsme u kostela. U hospody na nás čekají další poutníci a v hospodě jsou Majka s Fandou a Petrou. Celkem je nás nyní dvanáct. Pořádná skupina. Jdeme se najíst, mají hotovky a dobré pivko. Potom vyrážíme po modré značce na jezírka. Je veselo, užíváme si krásné počasí a dobrou cestu. Po třech kilometrech jsme na místě. Dáváme občerstvení, házíme klacek Bredíkovi do vody, chceme se koupat a vychutnáváme si pohodu. Tím pádem nám utíká čas, ale v tu chvíli je nám to srdečně jedno. Nakonec se přece jen zvedneme a dáme na zpáteční cestu. Ve Skryjích se s námi ostatní rozloučí a dál pokračujeme zase v původní sestavě.

Seběhneme dolů k modrému mostu a pak po žluté, kamzičí stezkou na Týřov. Už je moc hodin a tak postupujeme svižně. Výšlap na zříceninu necháme na jindy a pokračujeme stále výš, proti proudu Oupořského potoka. Musíme ho několikrát nebezpečně překonávat. Cesta se ztrácí v porostu a na skalkách. Jdeme přes klády i po kluzkých kamenech. Postupujeme velmi pomalu a jsme čím dál tím více zmazaní. Nakonec dojdeme až k lesní silnici a pořád dál. Cesta se zdá být nekonečná a čas utíká stále zběsileji. Snažíme se dohnat vlak, ale je to asi zbytečné. Jdeme Ševcovou cestou až ke Karlově vsi, kde se dáme po silnici na Roztoky. Posledních pět kilometrů. Stále po silnici, naštěstí z kopce. Kolena si libují. Potkáváme cyklistu, který neměl štěstí a musí vést kolo, protože má prázdnou zadní pneumatiku. Prý je to už jen kousek. Na levé straně jsou tři prameny.Dáváme si zastávku, protože vlak už nemůžeme stihnout a další jede až o půl deváté. Voda je chladivá a osvěžující. Omývám si špinavé ruce a cítím se šťastný. Zbyněk je zádumčivý, že nestíháme vlak. Bredík už je také unavený a Ajka všechno fotí.

Jdeme dál, až do Roztok, které jsou děsně dlouhé. U mostu se zastavujeme v hospůdce, která je otevřená a obsazujeme jeden zahradní osmiboký stolek pod velkým slunečníkem. Máme v nohách něco kolem 37 km, hlad a žízeň. Dáváme si pivko, šumavskou topinku, kterou tu dělají jinak, ale moc nám chutná a tak si objednáváme ještě jednu. Málem nám ujede i ten další vlak. To už je všude tma a my se kodrcáme poslední kilometr na vlak. Má zpoždění, ale nevadí to, protože v Berouně stejně čekáme přes půl hodiny ve vlaku na Prahu. Jsme unavení, mrtví, spokojení, že to máme za sebou. Obsadíme každý dvě sedadla a počítáme minuty do odjezdu. Chvíli před jedenáctou večerní jsme v Praze. Nemůžu chodit, ale zítra to jistě bude ještě horší. Naštěstí pro nás přijela Petra a odveze nás domů. Jsem rád. Těším se na další výlet v květnu. Budou další placky a každý, kdo nasbírá alespoň deset různých placek s motivy jednotlivých výletů, získá speciální Hroší mikinu.

Jukněte se, co nafotila Ajka.

A také ke Zbultranovi se podívejte.

9.4.2011 - Velikonoční jarmark Kbely

Byli jsme narychlo pozváni na Velikonoční jarmark. Díky pochopení pana Berky, se kterým jsem byl domluvený, že zajedu do Kladna na jeho trhy, jsme pozvání přijali. Sbalil jsem ráno plné auto věcí a kolem deváté už byl v centrálním parku Kbely. Ten byl již v obležení mnoha stánkařů, kteří rozbalovali a připravovali mnoho lákadel pro návštěvníky. Původně jsem chtěl rozbalit nové lavice a stoly a dělat pro děti originální placky, ale zjistil jsem, že s podobným artiklem už tu jeden stánkař je a tak jsem pouze zprovoznil vozík a vyrazil klasicky. Proplétal jsem se kolem aut a nerozbalených stánků, potkal Týnu z Kadaně a další známé prodejce, povídal si s Magdalénou, co obsadila dřevěnou boudičku u pódia. Potom začal program a prostor, který opustily vozy prodejců, zaplnili návštěvníci.

Dorazila hudební skupina Hradní duo, se kterou se dobře znám a kteří hrají dost dobrou muziku. Zanedlouho se tu objevili kanárští dovolenkáři Zbyněk s Petrou, což byl výkon, protože dorazili domů teprve po půlnoci. Chodili jsme stále dokola snažili se obdarovávat, ale všichni měli oči jen pro pamlsky. Dostali jsme příspěvek 40 korun a obdarovali dotyčnou dámu Zámeckými oplatkami z Bukovan. Dorazil i Míla a dali jsme medové pivko. Také Míla přispěl do kasičky. Odpoledne dorazila Petra s polévkou a když jsme si dávali do nosu, přijeli Bubáci z Říčan. To bylo radosti ze setkání. Povídali jsme si o všem možném, dostal jsem alkoholický dárek a také oni přispěli do kasičky. Dvě stovky. Celkem jsme ten den získali 290 korun. Děkujeme všem přispěvatelům a těšíme se na příště.

 

26.3. 2011 - Putování za Rumcajsem

Rok se s rokem sešel a je tu další Putování za Rumcajsem. Letos se mi nikam nechce. Rosničky hlásí hnusně, zimu a pršení. Raději budu doma a psát knížku a nebo uklízet, protože daně už mám hotové. V pátek mi napíší Trajeři sms, že nedorazí do klubu a já se na ně tak těšil. Herní večer, na který dorazil mimo jiné i Petr Mašín, se velmi podařil. Dali jsme Ubongo a nakonec dorazili i Petra se Zbyňkem. Pustili se do mne, že jsem jako měkkéj a já podlehl a přistoupil jsem na šílené podmínky. Druhý den ráno mne vyzvedli kolem osmé hodiny před hroším barákem. Zaspal jsem a tak bylo ranní balení a hygiena dosti hektické. V autě už byla Petra, Zbyněk a Petr. Všichni měli dobrou náladu a tak jsem ji nechtěl kazit a začal kravit s nimi.

Do Jičína jsme dorazili o půl desáté, zaparkovali jsme po dramatické scéně na kruhovém okruhu a dusali pro startovací průkazy na zámek. Petra nakonec šla srdnatě s námi, přestože má handicap a to nemocnou ruku. Na zámku jsme se vyfotili u postaviček Manky, Cipíska a Rumcajse, dali si luxusní čaj, popovídali s paní čajovnicí, otevřeli jedno beaujolais, zakoketovali s dívkami ve stánku finančního sponzora, získali instantní žvýkačky s příchutí chemické jahody z Černobylu a vyrazili jsme na cestu. Letos jsme si vybrali středně náročnou 21 km dlouhou. Nejprve po modré značce, která nás kolem vodní plochy Kníže vyvedla ven z Jičína. Kochali jsme se novým koupalištěm s množstvím nerezových prvků i několika obrovskými pohádkovými dřevořezbami, které stojí na břehu rybníka.

Petr se mi svěřil, že touží po ženě a že by se rád s nějakou hodnou seznámil. Cítil jsem, že bude mít dnes příležitost, protože mezi turisty jsem zahlédl mnoho dívek a žen, mnohé opuštěné a hledající. Mezitím jsme překonali hlavní silnici a kolem známého hotelu Filip, kde dělají různé masáže, jsme vystoupali až na Bradačku, kde začalo pršet, ale to nám nevadilo. Ani to, že jsme měli odbočit na Jinonice a pokračovali jsme nahoru ke kříži. Tam jsme dali další láhev vína, oříšky a také chleba se sýrem, který připravil Zbyněk.

Pokračovali jsme kolem jeskyně, kde bydlel Cipísek a kde jsme se zapsali do pamětní knihy a pak jsme to vzali úvozem na rybník Jinonické rybníky. Přestože jsme zabloudili, zdaleka jsme tu nešli sami. Také několik skupin a dvě maminky s kočárky. Lenka a Monika. Srdnatě překonávaly terénní nerovnosti. Dali jsme další víno a čokolády. Přestalo pršet, ale byla zima. Petr byl tak fascinován krásnými maminkami, že hupsnul do hlubokého bahna. Pokračovali jsme na Pařezskou Lhotu, po cestě jsme potkali maminku Moniky Deváté a její sestřičku a domluvili jsme se, že se večer zastavíme a zakalíme. Po zelené značce jsme doběhli až ke zřícenině hradu Pařez, kde byla kontrola, čaj a ohníček. Také opuštěná maminka, co čekala na čtyři děti, které plenily hrad. Požádala kluky, co se tam šli podívat, aby děvčata poslali dolů. Zanedlouho opravdu dorazily čtyři dívky a vyprávěly mamince, jak je oslovili dva divný chlápci (Zbyněk má na sobě kuklu a Petr vypadá drsně od přírody) a že chtěli, aby šli s nimi a že ony se s nimi nebavily a zdrhly.

Jdeme dál, na Prachov, už mne bolí nohy a Petra kňourá. Fotíme se a dáváme další víno. Po silnici přicházíme k Prachovu, kde je další kontrola. Mají tu i turistické známky, které nemám a tak podléhám sběratelské vášni. Jdeme lesem dolů, na Holín. Kluci se vykoupou v rybníku Čistý a mně je zima, jen se na ně koukám. Pak už přes Holín a šup do Jičína. Opět prší, ale nám už to nevadí. Dáme si limonádu a pivko zadarmiko, dojedeme do chalupy, kde jen zatopíme, najíme se báječných zapečených těstovin a vyrážíme za Bořkem do Železnice. Tam kalíme až do devíti, kdy už jsou všichni mrtví. Petr flirtuje se Žabulí, chce jí líbat na hlavu, ale ta si to nenechá líbit a tak ho kousne. Pak už si Petr dává pozor. Jedeme zpátky na chalupu a jdeme spát, protože toho máme všichni dost. Navíc máme noc o hodinu kratší. Blbá změna času.

V neděli nás Zbyněk vyžene na krásný výlet po okolních kopcích. Petra nemůže jít s námi, protože musí uklízet a dělat daně. Jdeme na ossárium, Zebín a Čeřovku. Nohy mne nechtějí poslouchat, začíná mi vlkouš, ale je krásně. Jen trochu fouká. Výlet si užíváme, máváme z vrcholků na Petru, protože chalupa je vidět. Po návratu naskáčeme do auta a vracíme se do Prahy, kam se mi nechce, ale chápu, že je to nutné.

A co o víkendu napsal Zbyněk? Najdete v jeho reportáži mnoho odkazů a také fotografií.

 

19.3. 2011 - Josefínské trhy ve Slaném

A je tu další akce, kam se chystám s vozíkem a dárky Putování Hrocha. Pozvala nás paní Míla do Slaného, na Josefínské trhy. Dokonce jsme se domluvili, že tu sehrajeme i divadlo, tedy pohádku O ztracené princezně. Naložil jsem tedy hroší auto až po střechu, vyzvedl Zbultrana a vyrazili jsme do Slaného. Zaparkovali jsme na náměstí a po chvilce váhání začali vybalovat vozík. Pozdravili jsme se s Mílou a také se stánkaři, kterých tu bylo dost. Také jsme potkali Kata u trdla. Chodili jsme se k nim nahřívat, protože ještě foukalo studeně.

Domluvili jsme se s paní Mílou, že všechny dneska získané příspěvky předáme na dostavbu čekárny onkologického oddělení v Kladně. Potkali jsme tu hodně milých lidiček, také dorazili Švédovi z Žižic a tak jsme si povídali a vzájemně se obdarovávali a tak, když jsme odpoledne počítali kasičku, dospěli jsme k částce Kč 2.368,- kterou jsme vzápětí předali paní Míle. Divadelní představení se také hodně povedlo a chrabrý princ zachánil spanilou princeznu a byla svatba a taky si dali pusu. Vymrzli jsme dost, ale také si užili pěkný den s dobrými lidmi.

6.3. 2011 - Mikešova cesta

Na prvním letošním výletu nás bylo celkem osm. Termín byl přesouván, ale povedlo se nám vyhmátnout luxusní počasí. V osm hodin jsme se krásně našli u pokladen Hlavního nádraží, zakoupili jsme několik jízdenek, abychom netraumatizovali průvodčího a vydali se na nástupiště sedm, jih, odkud nám pojede vláček dvoupatráček. Přesně v osm dvacet se vlak rozjel a rovnou do tunelu. Zbyněk litoval, že už ve vlacích není tma, že by se daly dělat vylomeniny. Jaké, to nespecifikoval, vedle něho totiž seděl Petr Mašín (známý písničkář a tiskový magnát). Petr se živil špenátovou mřížkou a kávou z kelímku. Erik s Maruškou a Davídkem obsadili protější sedadla a Paní M. s maminkou seděly vedle mne na boční řadě sedadel. Cesta nám krásně ubíhala, sluníčko nás škádlilo přes neotevíratelná okna vlaku, až jsme dorazili do Mirošovic. Tam byla vytvořena startovací fotografie. Pomocí střídání fotografů jsme tam byli všichni. Pak jsme otevřeli startovací víno a dali si startovací přípitek. Někteří pili z keramických pohárků, jiní z nerezových víček termosek a jeden z nás popíjel francouzské víno z kelímku od kávy.

Po přípitku jsme vyrazili na žlutou turistickou značku. Ta nás provedla pod tratí a posléze i pod dálnicí na Brno. Po šíleném stoupání, kde jsem očekával infarkt, jsme dorazili do Hrusic, kde mají kouzelnou hospodu U Sejků, která byla opět zavřená a přenádherný kostel sv. Václava, který si opět všichni vyfotili, jakož i kocoura, který jistě nebyl Mikešem, protože neuměl mluvit a byl mourovatý. Vyrazili jsme směrem severním, kolem křížku a památných stromů, kolem hřbitova, až ke druhému zastavení Mikešovy cesty, Stará cihelna. Zde jsme dali druhou láhev francouzského vína a neměli jsme nic, jen dobrou náladu. Přes Vlčí halíř jsme se převalili na druhou stranu kopce, srdnatě překonali Myšlínský potok a vešli do Mnichovic. Zde jsme se kochali sochou sv. Jana Nepomuckého i Mariánských sloupem. Vinotéka však měla zavřeno a tak jsme se Zbyňkem skočili do místní samoobsluhy a pokoušeli se najít v regálu nějaké pitelné víno. Nebylo tam. Chtěl jsem zakoupit alespoň dvoulitrovku bílého v plastu, ale Zbyněk mi to rozmluvil.

Ostatní se mezitím vyhřívali na sluníčku, Davídek se krmil krůtím masíčkem s brambůrkami a moc mu to chutnalo. Kolem kostela Narození Panny Marie jsme to vzali vzhůru a pak na silnici, až k lyžařskému areálu Šibeniční vrch, kde mají největší dřevěný srub na světě a dobře tam vaří. Zde jsme obsadili horní patro a naporoučeli si jídlo a pití a bylo nám dobře, ale museli jsme jít dál, aby nám sluníčko nezapadlo moc brzy. A nakoupili jsme ještě nějaká vína na cestu a dali se přes Myšlín a polní cestou, kde šíleně foukalo a pořád dál po Mikešově cestě, stejně, jako vloni, ale teď byla jen zima, ale ne spousty sněhu a tak se šlo o moc lépe. Došli jsme až do Stuhařova, kde se rozloučila rodinka a vyrazili na autobus. My pokračovali kolem Hliněného rybníku a pořád dál, tentokrát na západ. U dalšího zastavení jsme potkali dvojici turistů, Petr pochválil dívce krásné červené botky a hned se dočkal hartusení mládence, aby prý mu do ní nedělal. Kdyby věděl, jak moc slušný člověk to je, ten náš Petr.

Prošli jsme až na Klokočnou, kde dobře vaří, ale my musíme dál, protože nás čeká ještě pěkný kus, odbočujeme do lesa, kde je ještě led a dost to klouže. Na dalším zastavení si dáváme poslední láhev vína a přimrzá mi ruka k číši. Dost to fouká. Petr se platonicky zamiluje do dívky na koníkovi a chce nás opustit. Naštěstí si to rozmyslí a pokračuje s námi. Sluníčko se už sklání k západu a jeho síla rychle slábne. Projdeme Tehovem a ve Světicích opět skáčeme do lesa. Podejdeme trať a kolem rybníčku vcházíme do Říčan. Zastavíme se v naší oblíbené cukrárně. Posledně jsme čekali se Zbyňkem venku, protože jsme shazovali Tunu sádla, dneska jdeme dovnitř a dáváme si něco dobrého. A pak už na nádraží. Nevíme, v kolik nám to jede, ale máme štěstí a za deset minut už usínáme ve vyhřátém vláčku, který nás vyklopí na hlaváku. Už teď se těším na další výlet s Hrošími poutníky, věřím, že nás půjde ještě více, třeba plzeňáci a také kamarádi z východu a jihu Čech. Rád bych realizoval každý měsíc alespoň jeden výlet, tak snadni vyberete.

A jak to zachytil Zbyněk?

fotografie od Erika najdete ZDE.

5.3. 2011 - Kbelský masopust

Na pozvání pana starosty Pavla Žárského a děvčat z úřadu, které mi tlumočila paní Ofka, jsme se zúčastnili Kbelského masopustu v centrálním parku. Dorazili jsme tam se Zbyňkem kolem půl jedenácté a zábava už byla v plném proudu. Pan řezník měl plné ruce práce, aby uspokojil stovky nevegetariánů. V amfiteátru se zrovna hrála pohádka pro děti. Chodili jsme parkem a obdarovávali návštěvníky. Pak jsme zaparkovali vozík u amfíku a na chvíli se posadili. Přiběhla k nám paní oragnizátorka a obořila se na nás, co že prý jsme zač a tak jsem jí všechno vysvětlil a ona mne pozvala, tak hodná byla, abych na mikrofon i ostatní všechno vypověděl a to já dělám moc rád. A lidé milí byli a dokonce nám i tleskali. Pak dorazil i pan starosta, udělal kolem nás pěkný rozruch, vhodil do kasičky tisícovku a nabádal ostatní, aby následovali jeho příkladu. Pár se jich našlo a tak jsem večer spočítal, že na neziskovky jsme získali dalších 1.944,- korun. Děkuji všem a těším se na další akci ve Kbelech.

Akce v Hroším klubu

Tak jsme konečně otevřeli Klub U poutníka Hrocha. Stalo se tak v pondělí, 24. ledna a historicky prvním hostem se stal Jirka, zvaný Kamenořezáč. Už mu tohle prvenství nikdo nevezme. Jsem rád, že byl ten týden mezi otevřením a oslavou šedesátin. Klub dostal pěkně zabrat, hlavně zdi od židlí. Museli jsme namontovat dřevěné zátarasy na zdi a rád bych ještě jednou poděkoval držiteli klubové karty Individual s číslem 0001, třílotosovému Hrošímu poutníkovi, držiteli zlatého Hrošího řádu a prstenu, Zbultranovi, který mi pomohl, protože sám bych to nedal.

Celkem přišlo to pondělí čtrnáct lidí a myslím, že jsme si to docela užili. Nejlepší bylo divení při placení, že je to všechno nějak moc levné. První klubovou akcí byla ochutnávka Znovínských vín. Celkem deset vzorků, počínaje Veltlínským červeným raným (pozor, jedná se o bílé víno), přes pozdní sběry, výběry z hroznů, k růžovému a červeným vínům (také byla 9040, která hodně lidem moc chutná) a vrcholem bylo ledové víno, Rulandské šedé. Účastníků, kteří se zaregistrovali, uhradili vstupné a dorazili, bylo celkem dvacet a musím přiznat, že je to moc. Příští ochutnávka bude pro maximálně dvanáct lidí. Ke každému vínu jsme si vychutnávali skladby klasiků a tak zazněl Strauss, Vivaldi, Mozart, ale také Dvořák či Smetana. Ajka byla spouštěčem, protože na přehrávači není dálkové ovládání a tak se stalo, že jsme pouštěli jiné skladby, ale jen jednou a nikomu to nevadilo. A to jsem si s tím dal takovou práci.

Nakonec si lidé nakoupili láhve vína domů, na takovéto domácí vychutnávání, za ceny výrobce a všichni byli spokojení. Některým se ani nechtělo jít domů a tak jsem je musel z klubu před půlnocí vykázat. Jediný, kdo musel prchnout dříve, byl Andy z Plzně, kterému jel poslední autobus a tak na něho poslední vzorek počká na jindy, až zase dorazí. Další akcí byl Fondue večer. Ten jsem již dopředu plánoval pro dvanáct osob a bylo to přesné. Kapacita přihlášených se naplnila hned na první akci a dokonce všichni rovnou i zaplatili vstupné, což bylo dobře, měl jsem na suroviny. Nakoupil jsem sýr a masíčko a další potřebnosti a celé odpoledne jsem jen krájel. Bagety, aby oschnuly, masíčko jsem vykrajoval, aby zůstaly jen nejlepší porce na napichování a opékání ve vroucím oleji. Pak jsem naaranžoval stojany do žluté místnosti a těšil se na účastníky. Tentokrát dorazili všichni včas a tak se mohlo začít.

Nejprve se všichni vrhli na sýrové fondue, protože jsem ho přinesl jako první. Myslel jsem, že ho ochutnají masožrouti a pak se přesunou na masové, ale zmýlil jsem se. Naštěstí jsem měl sýra na dvě dávky. Rozkaz zněl jasně. Masové fondue bylo také povedené, předimenzoval jsem množství masa asi o kilo a tak se všichni přecpali a já byl spokojený. Mohli si vybírat z vepřové panenky, hovězího zadního a nebo krůtích prsíček. K dispozici bylo šest různých omáček, ale protože byly umístěné na otáčivém karuselu, nikdo nevěděl, která je která. Posledním chodem bylo čokoládové fondue s ovocem. Připravil jsem vynikající čokoládu a ještě jsem ji zjemnil šlehačkou. Hosté si namáčeli mandarinky, ananas či banán a chrochtali si blahem. Zaslechl jsem objednávku raclettového večera a tak s tím asi něco udělám.

V pátek jsem vyhlásil Večer her a sešlo se nás dost na Activity a byla docela legrace. Pan Berka předváděl šibeniční humor a také polibek múzy, malovala se ruční brzda i hřbitov a všichni se báječně bavili. Proto jsem se rozhodl, že každý pátek bude tradičně zasvěcen hrám. Tedy, přijměte pozvání a dorazte některý den, protože v Klubu U poutníka Hrocha je příjemně nejenom v pátek, ale každý všední den od 16 hodin.

 

23.1.2011 - Kulturně-gastronomická návštěva Plzně

Na Hroších narozeninách jsme se spontánně domluvili, že oplatíme návštěvu plzeňákům. Přestože mi nebylo moc dobře, znáte to, rýmička a kašlíček, objednal jsem levné jízdenky do žlutého a v devět hodin ráno jsme vyrazili ze Zličína směrem na Plzeň. Cesta ubíhala dobře, dali jsme si teplé nápoje a spoj byl poloprázdný. Přesně v deset jsme vystoupili na centrálním busovém nádraží, kde už vartovala paní Jindra s malým Mathiasem. Stejně jako Sindy s Renatou, dorazili poněkud dříve na místo srazu. Naštěstí mráz nebyl tak brutální, jako na Sibiři a tak mohli komunikovat. Vyrazili jsme do centra Plzně, abychom si mohli prohlédnout pamětihodnosti a také zakoupit celodenní jízdenku, která je v Plzni děsně levná a tak se vyplatí. Cestou jsme potkali Zdeslava, který přicházel jen s minimálním zpožděním. Ulicemi jsme se doplazili až k velké synagoze, která však byla překvapivě zavřená. Vzali jsme to na náměstí k unikátnímu chrámu sv. Bartoloměje, kde se právě konala mše svatá. Obdivovali jsme nové kašny Chrtici, Velblouda a Anděla. Škoda, že nechrlily. Musíme sem někdy, až bude tepleji. Pak jsme si pohladili stříbrného andělíčka pro štěstí, ke kterému nám Zdeslav pověděl tajuplnou legendu a šli jsme na tramvaj. Mezitím volal Bratr Petr, se kterým jsme se domluvili, že počká na zastávce Jedlová, ale musíme prý mávat, protože tam jezdí příliš mnoho tramvají, tak aby nenastoupil do nepravé. Nakoupili jsme v automatu celodenní jízdenky, přestože nás Zdeslav nabádal, že nám je koupí ze své kreditky přímo ve voze. Pak jsem překřtil paní Jindru na chlapa, kdy jsem prohlásil, že s námi jsou chlapi Avalonští, nejvíce se to líbilo Renatě a nutila nás, abychom jí od té chvíle říkali René.

Setkání s brašulem se podařilo, mávali jsme statečně. Zdeslay mu pořídil jízdenku. Málem jsme zapomněli vystoupit na konečné, ale pan řidič nás vyhnal výhybkovou tyčí. Přešli jsme několik metrů na další zastávku a ve slunečním svitu čekali na trolejbus číslo třináct. Ten nakonec dorazil a my jeli dál, směrem k Radyni, na zastávce Generála Lišky nám volal Andy, kde už prý jsme a tak jsem mu řekl, že blízko. Pak jsme vystoupili a udělali si okružní putování, až jsme dorazili k pivovaru Purkmistr, kde už čekali Andy a Sandy a byli trošku promrzlí a dostal jsem dárek v podobě sklenice s nakládanými karbanátky. Vehnali jsme se dovnitř a obsadili naše známé milé místečko. Kluci začali hned básnit o degustačním prkénku a tak jsem se nechal zlákat. Dali jsme každý jedno, coz znamená šest různých piv v deckových sklenkách. Zbyněk nás nutil, abychom dělali pražáky (viz. Bobule) a tak jsme měli během chvilky dodegustováno a těšili se na další pivka. Mezitím jsme si objednali i nějaké papání, aby nám nebylo moc brzo zle. Jen Zdeslav abstinoval a paní Jindra popíjela jen tak, aby se neřeklo. My ostatní jsme si dávali speciály, tmavá piva, patnáctky a pšeničná. Někdo si dávala také třešňové a nakonec došlo i na lahvová piva. Vanilkové, cannabisové, fíkové, kapučínové. No hrůza. Naštěstí jsme museli zase běžet, protože nám jel žlutý do Prahy.

Udělali jsme pár fotek v exteriérech a pak vyrazili na zastávku, do prudkého kopce, do kterého se funí tím lépe, čím více toho člověk zkonzumoval. Chytli jsme trolejbus jen tak tak. Opustili jsme Andyho a Sandy, kteří bydlí nedaleko a rozjaření se dokodrcali až na autobusák. Bratr Petr nás opustil na Jedlové, to je jasné. Žlutý už tu stál a dokonce nás pustili i dovnitř. Usedli jsme na pohodlná sedadla, zamávali chlapcům z Avalonu a vmžiku usnuli. Cesta do Prahy byla dost rychlá. Jen nás trochu bolela hlava a krk z nepohodlné pozice. Musíme do Plzně zase někdy zajet. Pojedete s námi?

 

15.1.2011 - Hroší šedesátiny

Nápad uspořádat Hroší šedesátiny, tedy spojit narozeniny svoje a syna Honzy, mne napadl před mnoha měsíci. Měnilo se místo oslav, ale termín byl od počátku jasný. Průsečík mezi oběma narozeninami, sobota 15. ledna. Nakonec ze všech plánovaných míst zbylo jediné - Hroší klub. Jednak to je doma, jednak si tím vymezím termín, do kdy musí být provozuschopný. Včera jsme byli s mámou pro dorty. Vymyslela je krásně, přesně podle zadání. Hlavně ten kulatý, co vypadá jako dopravní značka Nejvyšší povolená rychlost, tedy šedesátka. Dneska vstáváme brzo a jedeme do Makra na malý nákup. Po devadesáti minutách máme plné dva vozíky a já mám prázdnou kapsu. Teď to musíme nanosit do klubu. Něco do lednice, něco na stoly. Vinotéku jsem naplnil až po okraj bílými víny, červená umístil do stojanu naproti.

První hosté se ozvali o půl jedenácté. Přátelé z Plzně, Avaloňané, tedy bratr Zdeslav, paní Jindra a slečna Sametka. Bylo to radostné setkání a dokonce přinesli i nádherné dary v podobě ručně malovaných sklenic a karafy. Paní Jindra dokonce vlastnoručně vytvořila bazénový čokoládový dort, ve kterém se potápěli dva hroši. Jeden měl na nose i brýle. A pak už to šlo ráz na ráz. Někteří čekali u vchodových dveří a nedozvonili se, naštěstí jsem měl telefon a tak jsem je navedl. Jiní už věděli, kudy se dát. Klub se plnil kamarády, vinotéka se práznila a bylo veselo. V jednu chvíli dokonce byl vyrovnaný stav Praha:Plzeň. To když přijeli Andy a Sandy. Přivezli spoustu dárků, zmíním pouze parcelu na Měsíci. Někdy bychom se tam měli zajet podívat, jak vypadá.

Místa se zaplňovala, vzduch vydýchával. Větrali jsme okny i dveřmi. Někteří se chodili zchladit na toalety, jiní ven a tam potají kouřili. Hrálo se i na kytaru, což o půl třetí ráno zatrhla teta, která už chtěla spát. Nějak jsme si neuvědomili, jak ten čas letí. Pak jsme si už jen povídali a nakonec tam zůstala jen sestřenice Lenka a já. A vyprávěli jsme si až do půl šesté a pak jsme šli spát i my dva. U mne doma spal Honza, Zdeslav, Jindra a režisér Dalibor. Musel jsem skočit na postel jako spajdrmén, jinak bych někoho zašlápl. O půl deváté jsme se vzbudili a šli dolů na snídani. Zbylo toho opravdu hodně. Snědli jsme polovinu toho bazénovatého dortu. Maminka už měla celý klub krásně uklizený. A já jí byl moc vděčný, že se mohu vyhrabat nahoru a dospat to.

Děkuji všem, kteří přišli, všem, kteří pomáhali. Všem, kteří se přihlásili na první akci klubu - ochutnávku i těm, kteří již mají (nebo si objednali) klubové karty a tedy členství. Věřím, že se nám bude v klubu U poutníka Hrocha líbit a že v něm zažijeme spoustu hezkých a milých chvil.

Fotografie, které pořídil Erik, najdete ZDE.

 

Přípravy Hrošího klubu

Klub U poutníka Hrocha mne zaměstnává čím dál tím více. Jsou to sice dvě místnosti, kam se vejde maximálně padesát lidí (a to musí všichni stát a nehýbat se), ale přesto je tam pořád co dělat. Navíc Hroší šedesátiny se neúprosně blíží. V úterý 11.1.2011 v 11 hodin mi zapojí elektroměr. Konečně tam bude svítit světlo a pracovat lednice. Konečně poteče teplá voda. Ve středu 12.1. mi přivezou vinotéku, konvici a mikrovlnku. Ve čtvrtek přidělám gobelín a rozmístím nábytek. V pátek dodělám menu, vinné lístky, klubové karty a tak podobně. Ještě jsem na pátek přijal pozvání od mistra Kamenořezáče na oslavu jeho šedesátin. Musím to všechno stihnout. Už jsem přidělal garnýže i závěsy, nalepil jednu řadu erbů od pana Berky, přidělal vítací ceduli na mříž a takové další maličkosti. V sobotu ráno zajedeme s maminkou na nákup proviantu. Snad to bude stačit. Pozval jsem hromadu lidí a jen málokdo se omluvil. Tak uvidíme...

 

Začátek roku 2011 (a konec toho starého)

Je Silvestr, tedy poslední den roku 2010. Roku, ve kterém se stalo mnoho přelomových událostí. Putovali jsme bez přestání, dokončil jsem studia na vysoké škole, nechal jsem opravit suterénní místnosti tak, aby v nich mohl vzniknout Hroší klub. Je poslední den toho šíleného roku. Odpoledne se potkáváme s Trajerovými a dědou Prokopem v Hroším klubu. Ve žluté místnosti. Poprvé tu pořádně topím, včera totiž připojili plynoměr. Sedíme u kamen a děláme, že je teplo. Popíjíme nějaká vína a je veselo. Pak musí DP odjet domů a my míříme za Kačenkou a Ivoškem. Tam pokračujeme v oslavách. Naštěstí Petra nehodlá pít a tak máme zkušeného řidiče.

Pokračujeme k Trajerům, kde nás vidí rádi. Nakonec dojedeme do Hrošího doupěte a tam čekáme na půlnoc. Zbyněk je zmožen a tak si rovná záda na gauči. Usíná. Budíme ho na půlnoc a pak jdeme sledovat ohňostroje nad Prahou. Začíná nový rok 2011. Rok, ve kterém mi bude čtyřicet. Malému Hrochovi dvacet. Spousta lidí bude mít kulatiny. Otevřeme Hroší klub. Budeme (možná) natáčet satirický pořad na TV Barrandov. A jistě se toho stane ještě mnohem více. Tak tedy, pěkný nový rok všem. Těm dobrým dvojnásob.