» rok 2010
22.4.2010 - Koncert u Náčelníka

Po nějaké době jsem opět skočil do krámku U Náčelníka. Konal se tu koncert Pavly a Jardy Mariánových. Dlouho jsem je neviděl a neslyšel naživo hrát spolu. Naposledy někdy vloni. Mám rád jejich písničky, zejména z doby Klíčů. Ostatně jedna z nich ovlivnila celý můj poutnický život. Také ji včera hráli. Omnia vincit amor. Chvilku jsem se motal za barem, pak mne holky vyhodily, protože jsem jim tam prostě překážel. Dorazila i paní M. a také Erik s Maruškou, naši novomanželé. Večer se hodně povedl, přestože nechtěli přidat jednu speciální písničku. Těším se na Mariánovi na Horním hradu v létě, na Folkové Ohři.

 

17.-18.4.2010 - Ballotrie na Statku Bernard, ČT a ČTK

Další ročník Ballotrií se skutečně vydařil, přestože skupina Hroších poutníků se po loňském úspěchu (3. místo) již neúčastnila a její členové byli rozmetáni do jiných skupin. Stejně tak se povedla reportáž z Horního hradu, kterou můžete vidět na ČT24 od 18 hodin (a nebo na webovkách ČT24). Ale popořádku.

Už v pátek jsem sednul do hrošího auta a vyrazil na Horní hrad. Přijel jsem až dlouho po západu slunce a dole v podhradí rozehnal skupinu mladých lidí směřujících na hrad. Bylo to Brontosauři, co přijeli pomoci hradu. Nahoře jsme si s Pavlem a Ditou sedli na chvilku k ohni, který příjemně hřál a dali jsme si Muškát Moravský, výběr z hroznů 2006. Na korku se objevily diamanty z vinného kamene a v záři ohně magicky zářily. Ráno bylo krušné na vymrzlém záchodu, ale zvládl jsem to, stejně i snídani od Dity a přejezd na Statek Bernard, kde se už všechno nachystalo na další ročník světoznámých Balotrií, recesistického klání šermířů, pořádáné mistrem lukařem Vaškem Balíkem a jeho rodinou.

Pozdravil jsem všechny známé a milé lidičky, rozbalil jsem krámek Putování Hrocha ve stánku, který jsem bleskově obsadil a sám jsem byl překvapený, jak moc věcí už máme. Zjistil jsem, že skupina Hroších poutníků letos soutěžit nebude, protože ji prostě nemáme z koho postavit. Poslední dva (Erik a Hroch) se rozptýlili do skupiny Rebel1 a Rebel2. Na počátku jsme se v naší skupině dohodli, že budeme šíleně recestičtí a že nám nepůjde o vítězství. Hned v první disciplíně jsme naše předsevzetí proměnili v absolutně nejhorší čas, to když jsem se zapletl ve strašidelném lese plném gum a gumiček. Po dvou minutách pro mne poslali záchrannou misi, která mne vyprostila.

To už tu byli Zbyněk s Rorou, která mne vystřídala ve stánku a šlo jí to moc dobře. Také jsme obsadili bohatou tombolu a já měl radost, že vyhrajeme, jako v Berouně, ale to jsem se přepočítal. Asi mám štěstí v lásce. K obědu byly halušky, ale ty jsem si nedal, protože jsou moc kalorické a dal jsem si grilovanou klobásu. Odpolední disciplíny jsme zvlácli také se ctí a podařilo se nám umístit na krásném desátém místě. Soutěžilo dvanáct týmů, přesto jsme byli poslední. Mezitím jsme ochutnávali různé vzorky vína, i raritního s etiketou Doktora od jezera hrochů. Zlatej Znovín. Večer jsme byli svědky krásného ohňového vystoupení Rebelů a pak jsme mrzli okolo zmírající plechovky, ve které hořel malý plamínek. Někdo objevil láhev lampového oleje a tak jsme ten plamen přiživovali, až dorazil Venca a doporučil nám ohniště, na kterém se celý den ohříval gulášek. To bylo radosti. Udělali jsme obrovskou vatru, hrál jsem na kytaru a dobře nám bylo.

Na noc jsem se usalašil v autíčku a nebyl to zas tak dobrý nápad. V noci mrzlo až praštělo, navíc se mi chtělo čůrat a bylo to velmi dobrodružné. Navlékl jsem na sebe úplně všechno, co jsem ve tmě našel a zahrabbal se do pláště a dělal si mikroklima. Ráno jsem byl rád, že na mne útočí paprsky sluníčka. Nohy jsem necítil ještě v deset dopoledne. To už jsem byl zpátky na Horním hradu, protože mi volal Pavel, že dorazí Česká tevize a také ČTK a že bych u toho měl být. A skutečně. Chvíli po té, co jsem zaparkoval na nádvoří, zastavilo před bránou auto ČT a z něho vystoupili tři pánové. Během další hodiny jsem za sebou měl dva rozhovory a několik minut natáčení. Hezké to bylo. Pak jsem zase skočil do auta a vrátil se na Statek Bernard, kde pokračovaly Balotrie druhým dnem. Dneska je to spíše pro veřejnost a zejména pro děti. Budou se utkávat ve stejných disciplínách, jako my včera. Už jsem stánek neobsazoval, jezdil jsem pouze s vozíkem a trénoval na Putování bez přestání. O půl třetí jsem to celé sbalil a vyrazil do Prahy, abych se stihl osprchovat, převléknout a dorazit na večerní mši ke sv. Jiljí. Pak jsem ještě běžel do divadla Archa na experimentální představení divadla Vizita, jmenovitě pana Duška, kam mne pozvala paní M. a moc se jí to povedlo. Rád bych jí ještě jednou poděkoval. Byla tam v hledišti také jedna slečna, která se tak smála, až se herci odbourávali i neplánovaně. A to bylo vlastně všechno. Takový klidný, obyčejný víkend. Uvidíme, co přinesou další dny...

Na fotky se můžete juknout třeba na strákách VK AVALON.

Zbultran umístil veselé video, neb mu stále nejdou stránky...

 

Svatba Marušky a Erika na Horním hradu

Tak už se nám ti mladí berou. Těšil jsem se na tenhle víkend, protože mám rád svatby (zejména jiných lidí). V pátek jsem si vzal volno a dojel do velkoobchodu pro nějaké papání, skleničky a tak. Odpoledne dorazil Náčelník, naložili jsme auto hudební aparaturou, kterou tu nechal Erik, protože se mu už věci nevešly do jeho auta a vyrazili jsme směr Horní hrad. Cesta ubíhala krásně, sluníčko svítilo vysoko a tak nás ani moc neoslňovalo. Za Žatcem se dokonce schovalo za velký mrak. Náčelník se živil nějakou masitou mozaikou a pak si ještě dal jogurt. No, dělal mi chutě, ale nezviklal mne.

Na hradě už vládl čilý ruch, přípravy na zítřejší svatbu byly v plném proudu. Vzali jsme si za úkol přípravu svatebního guláše v Hroším kotlíku od mistra kováře Františka. Po dlouhé době jsem v něm opět připravoval papání pro hromadu hladových krků. Náčelník krájel cibuli a já roztápěl pod kotlem. Dřevo nechtělo chytnout a tak pomohl Erik lampovým olejem, který obyčejně plivají při svých ohnivých vystoupeních. A hořelo to krásně. Všichni se k nám chodili ohřát, protože zima bylo dokonalá. A také chodili nasát tu vůni smažené cibulky. Pak jsme otevřeli litrovku tequily a připili si na zdraví. Během večera ta láhev zmizela, ani nevím jak. S půlnocí jsme ukončili vaření guláše a šli si lehnout, abychom byli ráno čerství.

Už od rána začali najíždět hosté a bylo veselo. Opět jsme zatopili pod gulášem a dodělávali ho. Bylo v něm mnoho dobrých věcí. Byl jsem požádán, abych dojel do Ostrova pro pana oddávajícího a paní matrikářku. Vzal jsem s sebou paní hraběnku (které to nevýslovně slušelo), protože dva lidé se mi do auta krásně vejdou na zadní sedadla. Byli tři. Krásně jsme se nasardinkovali do Hrošího vozu a jeli zpátky na hrad. Již ve voze mi oznámili, že musí stihnout další svatbu a že máme málo času. Těšil jsem se na hukot na hradě. Čas svatby byl naplánován na třináctou hodinu. Přijeli jsme asi ve tři čtvrtě a nikdo tu nebyl. Ani nevěsta, ani ženich, ani někteří hosté. Olympionik (to je ten s tou medailí na krku) propadl zoufalství. Za dvě minuty celá se tu všichni shromáždili a tak jsme mohli jít na nejstarší nádvoří pod věž, která byla dalším svědkem tohoto obřadu. Pan oddávající mluvil krásně a květnatě. Pak si novomanželé vyměnili prstýnky a první políbení. To, že se líbali a nejen to i před svatbou, bylo zřejmé, ale ničemu to nevadilo. Pak jsme s Tomášem a Rorou bouchli tři obrovská šampáňa a započali s nalíváním. Dokonce i rodiče nakonec dostali. Během gratulací jsem naložil trojici úředníků a opět je zavezl do Ostrova, aby mohli dál oddávat.

Po návratu na hrad se už všichni veselili, roztroušeni po celém hradu. Přijela hudební formace Ergo, byli tu šermíři a sličné dámy ze skupiny Rebel, dorazil i věhlasný herec, moderátor a komandant Viktor Braunreiter, který měl připravenou speciální prohlídku hradu pro všechny přítomné, včetně několika divadelních představení. Pod věží se konal kus O veliké řepě, kde všechna zvířátka působila velmi mužným dojmem, dole v sálu se konalo představení Lakomec, ve kterém jsem také účinkoval, společně se Zbyňkem a Natálkou, která zaskočila hraběnku. Ta se odmítla pitvořit pod vedením Viktorovým, navíc není žádná herečka a neumí se přetvařovat. V hodovně se stoly prohýbaly pod množstvím dobrot, rodinka Balíkovic nám doporučila ochutnat dortík se jménem Orgasmus a byl vynikající. I svatební dort nám moc chutnal. Vlastně všechno, co tu bylo k jídlu a pití. Také proběhlo ohnivé vystoupení, na jehož konci novomanželé vypustili lampion přání. Nevím, co si přáli, ale věřím, že se jim to dojista splní.Ergo hrálo a zpívalo, my jsme dostali bicí nástroje a pokoušeli jsme se je dostat z rytmu, ale nepovedlo se nám to. Pak si půjčil Tomáš kytaru a hráli jsme ty naše písničky, při kterých mládneme a vracíme se do let, kdy nám ještě tolik nešlo o peníze a slávu, ale o štěstí a lásku. Nebyli jsme ještě tolik vypočítaví a zklamaní životem, poháněla nás energie naivity a optimismu. Někteří pak museli odjet zpátky do Prahy, my ostatní jsme hodovali dál. Až do rána bílého.

V neděli jsme už jen tak uklízeli, protože počasí stálo za prd. Chvíli pršelo, chvíli sněžilo. Dojedl se guláš a byl čas loučení a odjezdu. Už aby se zase někdo ženil. Mám svatby rád. Hlavně těch druhých.

Ještě se podívejte na fotografie: Ayky, Perryho a deníček s pohyblivými obrázky Zbultrana.

 

31.3.-5.4.2010 Zelené pivo, Apriliáda, Velikonoce a Horní hrad

To zase bylo akcí, zážitků a radosti. Začalo to hned ve středu, kdy bylo domluveno, že dáme zelené pivo, které se obvykle točí na zelený čtvrtek. Neúprosné zákony marketingu rozšířily dobu točení na další dny. Vyplatí se to pivovaru i pijákům. Tentokrát jsme zelené pivo ochutnali v restauraci V ohybu, v Letňanech. A bylo to výživné, protože kromě zeleného piva jsme si dali i dobroty, až jsem měl pocit, že zase přiberu na původní hodnotu a celá tuna sádla bude znehodnocena. Jako zlatý hřeb večera se objevil i děda Prokop a protože jsme měli náskok, nechali jsme mu připravit aditivované zelené pivo (se zelenou). Moc mu to nechutnalo, přestože před rokem jsme to pili všichni a s radostí.

Druhý den jsem vyrazil do Plzně. Musel jsem vstávat brzo, zaspal jsem a zpoždění už nedohonil, protože jsem přesto přijel včas. Navíc my, hroší poutníci, nepospícháme, protože víme, že čas je relativní a čím více bychom spěchali, tím rychleji by utíkal. Navíc jsem nehodlal platit nějaké pokuty, natož na apríla. Do Plzně jsem dorazil před půl devátou a na náměstí Republiky to už žilo. Pozdravil jsem se s družinou Avalonskou, vyložil všechny věci, pak s paní Jindrou odvezl plechové vehykly na parkoviště. Byla to dobrodružná jízda, kdy jsme postupně zjišťovali, že všechna parkoviště jsou plná. Nakonec jsme to umístili na jedno placené, naházeli jsme do automatu všechny drobné mince a pěšmo se navraceli zpět na náměstí. To už na pódiu začal program, písničkáři a také šílený vědec se spoustou zajímavých pokusů, které se domů rozhodně nehodí. Vedle pódia probíhala řada veselých i náročných soutěží pro děti. Ty pobíhaly po náměstí se žlutými papíry, do kterých dostávali za splněný úkol razítko. U Avaloňanů střílely z kuše ve zbrusu nové střelnici.

Den se pomalu přehoupnul, přijelo mnoho známých, kamarádů i zcela neznámých lidiček. Lidé se zajímali o knížky a hlavně o Zámecké oplatky z Bukovan, které jsem měl s sebou poprvé na nějaké venkovní akci. Zjistil jsem, že jsme o deset korun levnější, než konkurence. Kolem šesté se začalo balit, měl jsem pěkně promrzlé hroší tělo a těšil jsem se do auta, kde si zatopím. Zítra jedu na Horní hrad, kde prožijeme velikonoce a také první letošní noční prohlídku. Ráno zajedu s maminkou na hřbitov, táta má výročí. Sluníčko promrzle hřeje a nesměle si čte nápisy na náhrobních kamenech. Na hřbitově je klid, jen několik starších lidí se stará o své poslední zahrádky metr na metr. Musím chvíli bojovat o konev, máma mezitím odstraní původní květinovou výzdobu, zryje záhon s vřesem a ostříhá růžičku. Zajdu se podívat k rozptylové loučce, hoří tu spousta svíček. Obřadní síň, kde jsme se loučili s babičkou, je prázdná. Ventilačkou sem proudí čerstvý jarní vzduch. Nakonec zapálíme svíčku i my a zase jdeme k autu. Máma si zapálí cigaretu a vzpomíná, jak to bylo s tátou fajn. Před patnácti lety jsem myslel, že to nepřežije. Jsem rád, že v sobě našla tolik síly a dokázala se poprat se všemi nástrahami života bez táty.

Cesta na Horní hrad byla bez problémů. Dopravní ruch byl v normálu, řidičů sebevrahů jsem potkal málo, sluníčko se schovávalo za závoj mraků a nesvítilo mi do očí. Užíval jsem si pohodu volnosti na silnicích druhých tříd, mezi zelenajícími se poli. Do toho mi hráli Kameloti s Nedvědem a já s nimi řval slova písniček, která jsme zpívali jako mladí a neklidní. Cítil jsem se zase devatenáctiletý s výhodou zkušeností čtyřicetiletého. Přemýšlel jsem také nad tím, že tudy za měsíc pošlapeme. Jak nám asi bude. Na co budeme myslet? Jaké bude počasí? Spousta otázek se mi honilo hlavou a já dorazil na Horní hrad. Tady se na mne vrhly děti a teta Dita a také hradní čeládka, jenž debatovala u velkého ohně v rohu nádvoří. Vybalil jsem věci a šel si k nim sednout. Odmítl jsem všechny dobroty i nápoje. Je přeci Velký pátek. Odolal jsem i mamince, která mi pořád něco nabízela, přestože věděla, že se chci postit. Hráli jsme na kytary a také zpívali. Střídal jsem se s Tondou a bylo nám dobře. V sobotu jsme se vypravili do nedalekého Jakubova na Velikonoční jarmark. Bylo to hezké, byla tam spousta lidí, někteří i známí, třeba pan Bečka s koňmi a kočárem. Pak jsme zajeli do Ostrova na nákup. Potřeboval jsem ingredience na Hroší vafle. Mladí si nakoupili cigarety a alkohol. A celý podvečer jsem pekl vafle pro hradní čeládku, aby je také ochutnala. Pak jsem musel předat žezlo, tedy pečení, neboť se přiblížila hodina Velikonoční vigilie v Ostrově. Nejel jsem sám, přidali se ke mně oslavenci Tonda s Hankou. A bylo to krásné. Od posvátného ohně byl zapálen paškál a pak i naše svíčky. Obnovili jsme křestní sliby a byli svědky celé bohoslužby. Jen jsem se nějak málo oblékl a ke knci se už klepal jako velmi velmi drahý pes. Zahřál jsem se až na hradě u ohně, kdy jsem se zabalil do všeho, co jsem měl s sebou.

Neděle se nesla ve znamení noční prohlídky. Byl jsem požádán, abych se ujal místa pokladníka. Tedy, jsem měl možnost a obrovské privilegium, zasednou v hradní bráně. Původně jsem tam měl být jen dvě hodiny, ale nakonec jsem to zvládl o něco déle. A moc jsem si to užíval. Přece jen, je to obchod a navíc, tady jsou samé zajímavé věci. Dělal jsem čárky a stále rozšiřoval sortiment prodaných věcí. Další radost jsem měl z příjezdu části družiny Avalonské, která tu dokonce i přespala. Těšil jsem se na vinotéčníky Pavlu s Pavlem, protože jsme se dlouho neviděli, navíc Pavel se mnou jde Putování bez přestání a navíc mi došlo víno. A pak přišel podvečer a ke vstupenkám na Velikonoční prohlídku jsme začali prodávat i lampiony přání. Přestože byl Pavel skeptický, prodala se celá zásoba lampionů v pokladně (cca 80 kusů) a musely se ještě přinést další ze skladu. Noční prohlídku vedl jako vždy mág slova a hraného projevu, Viktor Braunreiter. A na konci se zapalovaly kapsle v lampionech a z hradního nádvoří se postupně vznášely desítky různobarevných lampionů. Tolik rozličných přání, která se dozajista splní. Už se těším na Čarodějnice, kde se budou také vypouštět tyto lampiony. Snad se toho dožiju.

Po skončení prohlídky, kdy návštěvníci odešli ke svým automobilům, jsme se přesunuli do hradní kaple. Byla magicky ozářena pochodněmi. Vše bylo připraveno na obřad obnovení slibu, tentokrát manželského. Po dvaceti letech harmonického vztahu do toho opět praštili Tonda s Hankou. Za zvuků neškolených hlasů, které produkovaly Valčíček, přišel do přeplněné kaple nejprve Tonda a pak i Hanka, doprovázeni svědky Maruškou a Švéďákem. Pronesl jsem slavnostní proslov a pak je vyzval, aby obnovili svůj manželský slib a oni to opravdu udělali. I po těch letech. Pak si vyměnili svatební placky a šlo se slavit. Pro svatebčany byla připravena bohatá tabule, která během večera postupně mizela v bříškách přítomných. A zase se hrálo a zpívalo a veselo bylo, pro některé až do rána. V pondělí už to bylo spíš o balení a loučení. Pochutnal jsem si na výborných mazancích a bublaninách a dalších pochoutkách. Byl jsem svědkem vyplácení děvčat. Někdo měl krásné štíhlé pomlázky, jiný zase pořádný kus stromu. Cestou do Prahy jsem se zastavil v Žižicích, kde mne krásně pohostili a také u Trajerů, kde jsem vyšupal obě Petry a dostal vajíčka. Maminka měla pro mne připravenou misku s plachetnicemi z vajíček. Viděla to v jednou pořadu o vaření a moc se jí to povedlo. Škoda, že se pak ujezdím na rotopedu. V pátek jedu na hrad znovu. Erik si bere Marušku. Tentokrát se jedná o regulérní svatbu a já mám znovu radost, že láska zvítězí. Vždyť tihle dva se vlastně znají díky mně. 

 

26.-28.3.2010 - Hugo, Rumcajs, Ossarium

Víkend byl opět výživný. Přestože jsem rozeslal všem bývalým baráčníkům (lidem, co chodili a měli fakt rádi Dům čs. dětí na Pražském hradu), že nedorazím na Huga (každoroční setkávání těchto lidí), protože odjíždíme na trénování PBP (adrenalinový pochod v dubnu) do Jičína, bylo všechno jinak. Zbultran musel workovat dlouho do noci a tak byl posunut odjezd na sobotu ráno. I vydal jsem se po práci pěšky do hospůdky V Podskalí. Vyrazil jsem ulicí Nad Petruskou a poprvé šel dolů, abych zjistil, jak vlastně končí. Je stále užší a tenčí, až najednou přejde v úzké schody, které poutníka vyplivnou v ulici Na Kleovce. Tam už jezdí auta. Dostávám mail od svého profesora, kde lká nad šíleností rozvrhovou. Zjišťuji, že jsme na tom stejně. Pokračuji ulicí Peruckou, kde pracovníci s respirátorem vykládají komunální odpad, jinak tu nepracuje nikdo. Už se šeří a lampy zalévají ulice oranžovýcm světlem. Přicházím na velkou světelnou křižovatku. Mohl bych si sednout na tramvaj, ale neudělám to. Pokračuji ulicí Křesomyslovou, podél potoka Botiče. Míjí mne několik cyklistů a inlajnisté. Podcházím železnici, kde burácí vlak. Přes potok hrají na osvětleném hřišti nohejbal. Nejstarší hráč se nejvíce rozčiluje, když to někomu nejde. Jsem pod Nuselským mostem, slyším projíždějící vlaky metra. Míjím jeho mohutné betonové nohy, strnule rozkročené a hloupě počmárané sprejem. Sekaninovou ulicí se došourám až do ulice Na Slupi, kolem nákupního centra, které smrdí úplně stejné, jako jiná nákupní centra. K potemnělému kostelu Zvěstování Panny Marie, pak přes přechod a jsem v ulici Botičské. Volá Maley Hroch, chce nějaké nahrávky. Pokračuji do Plavecké a pak zahnu do Podskalské. Jsem u cíle. Vcházím do malé hospůdky. Už je jeden stůl plný. Zdravíme se a povídáme si. Během hodiny se prostor zaplní a všichni řvou. A diví se, co tu dělám. Také se diví, že si k jídlu dávám jen zeleninový salát. Asi nejvíc si povídám s Janou a taky Popíkem a Monikou. Je legrace a dost rychle nám to uteče. Pak jdeme na tramvaj a metrem domů. Ve vagónu jsou s námi španělé. Tlupa adolescentů, kteří mají dobrou náladu, zpívají, či spíše hulákají, ale nám to nevadí a Popík jde do protiútoku a zpívá tu naší. Raději vystupuji. Chci jít pěšky, ale nepovede se mi to. Před stanicí metra stojí noční tramvaj. Chci jít prostě pěšky, ale řidič se vykloní z kabiny a zařve Hrochu! No nemůžu dělat, že ho neslyším, protože tohle by slyšel i hluchej. Náhoda? Tramvaj řídí Tonda, se kterým se uvidím příští víkend na Horním hradu. Musím jet tramvají. Sorry Popíku.

Ráno mne budí brutální telefon. Zbultran mi volá, že jede z práce a že za půl hodiny mne může vyzvednout. Nemůže. Půl hodiny bude trvat, než obživnu. Je totiž 5:52. Budík mám na šestou, vyzvednout mě mají v sedm. Sadista. Vstávám a moc mi to nejde. Naštěstí jsem celkem sbalený, už od včerejška. Čekám na ně před barákem a nějak mi není teplo. Co se s tím počasím děje? Cesta do Jičína je poklidná, pokud nepočítám žabomyší války mezi manžely. Počasí se ještě zhoršuje, volá Pavla, že na to peče, že rodina protestuje a že se vrací zpátky do Prahy. Na pochod za Rumcajsem vyrážíme o půl deváté z Valdštejnova náměstí v Jičíně. Koupil jsem si domácí klobásu ze tří druhů masa (raději jsem se neptal, co to bylo za zvířátka), zapnul jsem GPS a šli jsme po modré turistické značce směrem k aleji vedoucí k Valdštejnské lodžii. Tam jsem ale nedošli, protože modrá to vzala na kopec Čeřovka, kde byla dětská kontrola a také krásná pseudogotická rozhledna Milohlídka(z roku 1844), na kterou jsme se ale nedrápali. Pořád prší a já vlhnu. Pokračujeme dál, stále po modré, po rozbahněných loukách, přes Bílý Mlýn, pod Zebín, ke dřevěné zvonici. Kousek před Valdicemi, kde je trestnice, chytla Petru křeč do hýžďového svalu a pěkně nám tam zavyla, až se místní zvěř plašila. Zde jsme se napojili na červenou značku a ve dlouhém průvodu ťapali po silnici až do Železnice. Konečně přestává trochu pršet, už mám všechno mokré. Ta bunda od asijských prodejců není ani nepromokavá, ani praktická. Ano, byla levná. V Železnici nám dají další razítko a někdo dostane nápad, že zajdeme za Bořkem, což je tatínek Moniky, u které jsme spali při cestě do Vatikánu v Salzburku. Byl doma a přesto, že jsem nám dal jen tři minuty na povídání, byli jsme u něho hodinu a půl. Mezitím přestalo pršet, dali jsme luxusní červené víno a také speciální pivo z Chýně a vyladěné pivo Pardál. Šílená kombinace. Trochu jsme uschnuli a domluvili se, že večer budeme pokračovat. Šílený nápad.

Nyní jdeme pro změnu po zelené značce. Už neprší, ale zato šíleně fouká. Přejdeme železenici v Železnici a kolem pily projdeme k Cidlině, spíše takovému potoku. Přes vratký mostek a po rozbahněné cestě nahoru, na Dílce. Krásný rozhled. Přelezeme silnici 35 a stoupáme ke kostelíku v obci Brada. Zastaví nás pán, co griluje klobásky a já neodolám. Chvíli se zdržíme, ale hned zase šlapeme dál. Nyní po modré značce, potkáváme čím dál tím více turistů, až ke kioskům v Prachově, kde se na chvilku potkáváme s Mustangem a jeho druhy, kteří jdou padesátku. Tam dostaneme poslední razítka a jdeme po červené, přes Holín zpátky do Jičína. V Jičíně dostaneme diplom a ještě poukázku na pití (kofolu nebo pivko), dojdeme si pro něj do hospůdky a před ní to hned vypijeme. Pak jdeme na jídlo a nestačíme se divit, kam kráčí dnešní gastronomie. Vracíme se do Holína, kde Zbyněk zatopí a je tam báječně, až se nám nikam nechce. Rozhodnutí, zda budeme pařit u Bořka necháváme na Mustangovi, který dorazí asi za hodinu. Veze nás do Železnice, protože jako jediný nechce pít. Kalíme pěkně dlouho a nakonec i zpíváme. Tedy jen my se Zbyňkem, ostatní se stydí nebo jen prostě mají hudební sluch. Probereme všechno, včetně politiky a pak se vrátíme zpátky na chaloupku. Jde se spát, protože za chvíli je změna času. Ráno mne vyžene přetlak v útrobách na kadiboudu. Je to jiný pocit, než doma. Takový vzdušný.

Snídaně je tradičně bohatá, navíc si dáváme obarvená vejce, co prodávají v plastikovém létajícím talíři. Také mám po dlouhé době jogurt s jablky a skořicí a moc mi chutná. Po snídani odjíždí Mustang a my se Zbyňkem jdeme na procházku, protože Petra potřebuje mít klid na zpracování daní. Jdeme na nedaleké Ossarium. Jedná se o vojenský hřbitov nedaleko Kbelnice, který byl zřízen roku 1891. Byly sem převáženy pomníky padlých vojáků z bitvy u Jičína 29.6.1866 a také ostatky těchto vojáků. V letech 1904-6 zde byla postavena i kaple se sochou Anděla míru (má v rukou palmové ratolesti), kde se pod úrovní podlahy skrývá kostnice, v níž jsou uloženy ostatky padlých vojáků. A pak jsme se vrátili na chaloupku, Zbyněk opravil střechu, kterou rozbil zmrzlý padlý ptáček a jeli jsme do Prahy.

Deníček a fotky (i video) od Zbyňka najdete ZDE.

 

20.-21.3.2010 Víkend plný setkávání, slunce, větru a deště

Po dlouhé době jsem měl cestovatelský víkend. Hned ráno jsem skočil do auta, vyzvedl paní E. (to je vášnivá milovnice historie) a vyrazili jsme po D5 na Plzeň a pak ještě dál a na kilometru 107 jsme uhnuli do polí a pak dvakrát doprava a byli jsme v Kladrubech, u kláštera, kde nás nechtěli před časem na noc. Vyprávěl jsem zážitky, které mi naskakovaly na známých místech, kudy jsme šlapali cestou do Vatikánu a paní E. byla celá tumpachová a pořád se ptala, kdy už tam budeme. Po dalších deseti kilometrech jízdy zvlněnou krajinou, jsme se dostali až do obce Prostiboř, kde jsme uhnuli doleva na malou silničku. Projeli jsme mezi patníky na kamenném mostku, které zabraňovaly průjezdu těžší technice a dojeli až na dohled k hradu Kopec, jinak také zvaný Prostiboř. Stojí tu již od poloviny 14. století. V dnešní době je však dosti zchátralý, ale na opravě se pracuje. Prohlédli jsme si objekt zvenčí, od brány, pokochali se kamennými kříži i mostkem a také kozou a kozlem. Pak jsme přejeli do města Holýšova, kde jsem věděl o luxusní hospůdce. Překvapením byla pro mne rozkopaná příjezdová komunikace a tak jsme museli jinudy. Ale jídlo v Českém dvoře bylo skvělé a bylo ho dost.

Pak jsme přejeli až na Radyni, hrad vypínající se nedaleko Plzně. Tam jsme potkali trampy, co si připravovali pokrm a měli zažehlý oheň. U toho jsme se ohřáli a trochu jsme se nasmrděli a vyrazili jsme vzhůru ku hradu. Jistě, ten byl zavřený, ale ten výhled za to stál. Musíme sem někdy v létě, až tu budou historické slavnosti. Pak už byl čas přejeti do Bušovic, kde se shromažďují šiky skupiny Avalonské, aby mohly se utkat v Jarním lukostřeleckém klání. Přivítáni jsme byli skutečně vřele, dokonce jsme dostali dárky a na stůl přinesli bohatou krmi. Pak jsme si povídali o všem možném a byli tam i věhlasní herci a taky rýža a tak jsme povídali o umění kinematografickém. Po dvou hodinách jsme museli přátele opustit a ku Praze vyrazit, neboť mne ještě čekalo setkání s rodinou v Měchenicích. Tam jsem popřál sestřence k narozeninám a bratranci ku svátku, pobavili jsme se dosyta a já naložil maminku a tetu do auta a domů je odvezl. Aby toho nebylo málo, jel jsem ještě na obchodní schůzku jednu a tak mi dorazila sms od Zbyňka, kde jsem, že oni prý slaví.

Rora měla narozeniny a tak je již třetí týden slaví. Rozhodl jsem se, že k nim na chvíli vyrazím. Neměl jsem to dělat. Rodina, tedy zbytek rodiny, byl ve velmi rozjařeném stavu. Někteří mne nepoznávali, jiní až po chvíli. Zjistil jsem, že se dokážu bavit i když jsem naprosto střízlivý. Dostal jsem presso z nového krásného modrého pressovače a pak jsem byl svědkem polykání tequily, rumíčku, whisky a vína. A bylo veselo, kdy se každý bavil s každým, pokaždé o něčem jiném a bylo celkem jedno, co mu dotyčný odpovídá. A navíc všichni děsně hulákali. Musel jsem se zvednout po hodině, neboť mám zítra zkoušku a musím se ještě učit.

Druhý den jsem měl chvíli času mezi mší a zkouškou a tak jsem zašel do Domu knihy, pročetl jsem si Knihu rekordů od Guinesse, abych zjistil, kdo má rekord v nejdelší době chůze nepřetržitě a nenašel jsem to. Pak jsem si dal v kavárně dvojku bílého a vodu a vyrazil pěšky přes Václavské náměstí, ulicí Jindřišskou, Bulhara, až k hoře Vítkov. Rozhodl jsem se vyšplhat nahoru a podívat se na Prahu z výšky. Obešel jsem ten kamenný kolos ze všech stran a zjistil, že mají otevřeno. I vešel jsem do útrob té nestvůry a byl mile překvapen, že tu jsou lidé. Na každé dveře jeden portýr. Zaplatil jsem vstupné (Kč 110,-) a vydal se nahoru, na vyhlídku. Krásný rozhled se mi naskytl z té výše. Udělal jsem několik fotografií a mohutný vítr se do mne opíral, až jsem myslel, že přepadnu přes zábradlíčko a zbuchnu na Kafkova bronzového Žižku (prý má přes 16 tun). Pak jsem se opět sešplhal dolů a přes obrovskou slavnostní síň se dostal k prezidentskému salonku. Pak zase dolů, na expozici Křižovatky české a československé státnosti. To se mi ke zkoušce báječně hodí. Spatřil jsem zde zlaté pero pana Masaryka, kterým podepsal tu důležitou listinu, díky které máme Českou republiku. Také jsem viděl okleštěnou republiku za Protektorátu, dopis Gottwaldův prezidentu Benešovi, ve kterém mu důrazně nabízí komunistické ministry v roce 1948. Spatřil jsem kopii Mnichovské dohody a Chartu 77, posmrtnou masku Palachovu a spoustu dalších artefaktů, až se mi z toho točila hlava. Pak už jsem však musel zmizet a běžet na zkoušku, abych jí neprošvihnul. Pršelo a z asfaltového krunýře Vítkova se pomalu vznášel odér prašných dní. Zkouška dopadla dobře. Tedy, za jedna. A já měl radost. Musím se na Vítkov vrátit a pořádně si prohlédnout všechno co mi nabízí. Ale až se oklepu z toho divného pocitu, který tam na mne padl. Snad to byl pach Gottwaldovy mrtvoly, snad levné parfémy komunistických delegací. Bude ještě dlouho trvat, než se z toho místa stane živé srdce paměti národa a Prahy.

 

13.3.2010 - III. etapa pěší pouti na Velehrad

Zůstal jsem v Praze opuštěný, všichni jsou na horách, v lázních, na dovolené, prostě pryč. Naštěstí jsou tu ještě bratři poutníci, kteří měsíc co měsíc šlapou z Prahy na posvátný Velehrad. Nejdou to pokaždé celé, ale jen kousek, jednu etapu. Tuto sobotu šli z Čelákovic (kam dorazili minulý měsíc) do Nymburka, kde přespí a v neděli pošlapou na Městec Králové. Zajásal jsem ze tří důvodů, jednak jsem mohl zase trochu natrénovat na Putování bez přestání, vidět se s bratry poutníky (které jsem půl roku neviděl) a také se vidět s Ivankou, která je částečně z Nymburka. V sobotu jsem vstal brzo, připravil se a s pěkným časovým předstihem byl na nádraží Masarykově. Už tu byli tři poutníci a tak jsme se bouřlivě přivítali. Pak dorazili i další, zakoupili jsme hromadnou jízdenku a šli na nástupiště číslo jedna, kde už čekal sloní vláček. Obsadili jsme střední trakt a těsně po rozjezdu vlaku počali vymýšlet trasu. Navrhl jsem cestu, kterou jsme šli v rámci loňského putování za svatým Vojtěchem s Ajkou a Zbyňkem a demokraticky to bylo přijato. Ani jsem se moc nebál, že budu lynčován, když bude cesta neschůdná. Pak se dva bratři poutníci počali modlit a pán, který evidentně nepatřil k naší skupině, se začal modlit, aby se modlit přestali.

Chvíli před půl desátou jsme byli v Čelákovicích, kde čekali další poutníci a také doprovodné vozidlo, které odvezlo zavazadla přespávajícím do Nymburku. Pak dorazil i poutník Jan, P. Jan Peňáz a přivítání bylo velmi srdečné, jako bychom se léta neviděli. Vyrazili jsme po zápisu do sešitu putovacího, ulicemi Čelákovic, směr Císařská Kuchyně. Tam jsme posledně nedorazili, přestože jsme pěkně bloudili. Tentokrát jdeme obráceně a já se těším, jak ta cesta, kterou znám, bude vypadat nezvykle. Vzal jsem s sebou i GPS a kontroloval náš postup. Plánováno bylo, že ujdeme 25 km, jsem zvědavý, jak se realita bude od plánu lišit. Projdeme kolem pomníku letce, na kterém je připevněná vrtule, povídáme si o všem možném, ale hlavně o putování na různá místa. Pak se modlíme první Růženec. Je to poprvé, co předříkávám a musím si vzít na pomoc knížečku od Ivanky. Dojdeme až do obce Císařská Kuchyně, ale nikdo tu nevaří. Kousek za ní už to poznávám, tam jsme šlapali na podzim. Navrhuji, abychom se zastavili u studánky sv. Vojtěcha a někteří skutečně vyrazí se mnou na kopec. Je pěkné bláto, ale s podzimní oranicí se to srovnat nedá. Za světla je studánka a kaplička také moc krásná. Je tu nádherný výhled do kraje na Přerov.

Ale dost tu fouká, málem mne to odnese do polí. Vrátíme se na silnici a pokračujeme na Přerov, kde se setkáváme s dalšími poutníky u kostela svatého Vojtěcha. Konečně vidím i kapličku i tvrz, za tmy byly vidět jen mlhavé obrysy a to jsme měli čelovky. Stále jdeme po silnici a někteří už brblají, kdy půjdeme lesem. Vím, že první část je po silnici a až ve druhé, půjdeme krásnou přírodou a tak je chlácholím. Procházíme kolem jednoho domku, který se renovuje. Jeden z řemeslníků se zeptá, kdo to je? Tím myslí naši skupinu. A druhý mu odpoví: zase nějaká sekta. Pobaví mne to, ale zároveň donutí k zamyšlení, jak můžeme vypadat pro nezaujatého pozorovatele. Podle čeho on usoudí, že jste nějaká sekta? Jdeme dál. Na velké křižovatce se silnicí na Lysou, se modlíme Anděl Páně. Pak je to chvilku po chodníku a jsme v Semicích. Napojujeme se na červenou turistickou značku, ze které už neuhneme. Vlastně jednou, to když zabloudíme. Projdeme Semice a v Kersku uhýbáme doprava, mezi domky. Dojdeme až k Josefovu prameni, kde se občerstvíme pramenitou vodou. Dostáváme rozchod a jdeme do hospůdky U pramene. Někteří si dávají polévku, jiní pivo, já si dám topinku a klobásu. Snad to vyběhám. Vaří tu báječně a za dobré ceny. Jen mne mrzelo, že jsem byl kasírován během jídla, což nemám rád. Pak se opět vyhrneme ven, spočítáme se a vyrazíme na další cestu.

Ta vede uličkami Kerska, sem tam nás překvapí klouzavý sníh a ledovka. To se jde hodně špatně, ale zvládneme to. Ani si nevšimneme, že nejdeme po červené, ale prostě lesem. Musíme uhnout doleva a pak ještě jednou, abychom se vrátili zase na naši červenou značku. Cesta je blátivá i zasněžená, mokrá i ledovatá. Modlíme se a pak si zase povídáme. Dojdeme až ke hřbitovu, kde má být hrob spisovatele Bohumila Hrabala. Nemůžeme ho najít a tak jdeme dál. Roztrháme se, ale nikomu to nevadí. Jdeme polní cestou, přes potok Smradlák, až k opuštěnému jezeru, které je poněkud zamrzlé, ale po ledu se jít už nedá, musíme ho obejít. Kousek za ním na nás čeká překvapení - Ivanka nám vyrazila v ústrety a se všemi se pěkně přivítala a ukázala zelené Hroší tričko. Pak jsme to vzali kolem písečného přesypu, přes Písty, kolem masny a kruhové kapličky a hospůdky ze začátku minulého století. Už to je jen pět kilometrů. Poslední Růženec, dáváme si ho s Ivankou ve dvou, protože v naší skupině je děsně rychlý spolumodlitebník a my mu prostě nestačíme. Dojdeme až k Labi, kde se poutníci hádají, kam Labe teče, musím vytáhnout GPS a ukázat jim důkaz. Kolem pivovaru a čistírny odpadních vod, kde u výpusti, ze které teče divná pěna, leží ve vodě mrtvá labuť, dojdeme až k lávce přes Labe. Nějaký pán se nás ptá, co je to za demonstraci, když vidí naše praporce.

Přes náměstí dojdeme až ke kostelu svatého Jiljí a k faře. Tam se přivítáme s P. Peterem Kováčem, domluvíme se, že bude mše svatá a jdeme do kostela. Po mši nám pan farář ještě ukáže kostel a poví něco k historii. Je to zajímavé a doporučuji se do kostela všem podívat, protože takhle vypadá skutečná historie. Všechno má důvod, proč to tak je. Navíc zde na vás dýchne i pravý středověk. Pak jdeme na faru, kde je pro poutníky připraveno pohoštění. Pohoštění, prostě místní navařili tolik jídla, že askeze poutníkova šla stranou. Gulášek, chlebíčky a dortíky, káva i čaj. Naštěstí jsem musel jít na vlak do Prahy. Děkan Peňáz se nabídl, že mne sveze, nakonec jsme jeli čtyři. O půl deváté jsme byli na Černém Mostě a čekali na metro. Celkem jsme ušlapali téměř třicet kilometrů. Děkujeme všem, kteří se o nás tak báječně postarali. Už se těším na srpen, kdy půjdu s ostatními ze Křtin na Velehrad.

 

27.-28.2.2010 - přátelský víkend na Horním hradu

Rok se s rokem sešel a opět je tu víkend, který strávíme na vymrzlém Horním hradu. Pravda, od minula se mnohé změnilo, ale například konání potřeby na dřevěné kadibudce nikoliv. Ale popořadě. V pátek odpoledne jsem naložil auto vším potřebným, zejména jídlem, pitím, kytarou, plackami a paní Ofkou. Pak jsme vyrazili za Kamenořezačem, který vezl na hrad obrovskou bednu plnou svého umění. Domluvili se totiž s Pavlem, že uspořádají na hradě prodejní výstavu. Po cestě si notovali oba dříve narození a já se tak alespoň mohl věnovat řízení. Kolem půl osmé, za naprosté tmy, jsme dorazili na Horní hrad, pozdravili se s přítomnými a já zaparkoval na nádvoří. No o parkování se moc nedá mluvit, spíše jsem veplul a dobruslil po rozbředlém sněhu na obvyklé místo.

A začalo pěkně ledově pršet a tak jsme rychle vytahali věci a šli pod střechu. Nahoře v podkroví bylo již krásně zatopeno a útulno, dokonce již spousta dobrot byla přichystána na velkém stole. Předali jsme Sovičce dárky (ona měla narozeniny a svátek a také úspěšně složila jednu z nejtěžších zkoušek na škole). Nalili jsme si dobrého vína (Muškát Moravský) a počali hodovat. Hrálo se na kytary (byly dvě a střídali se na nich tři hráči - Ofka, Kamenořezač a já). Nejvíc nám chutnal Císařský sýr, ementálského typu, česneková pomazánka z dílny Sovičky a další dobroty.

Druhý den jsme vyrazili na okružní výlet do Krásného Lesa. Nechtělo se mi, neboť jsem měl jen látkové botasky, ale šel jsem. A udělal jsem dobře. Hluboký a klouzavý sníh byl jen prvních dvě stě metrů, pak už to šlo. To už s námi šli i Martin s Ajkou, kteří dorazili až ráno. Také Maruška a Erik šli a pes Bredík, co musí pořád nosit a ohlodávat nějaký klacek, případně dorážet na zvířectvo v okolí. Ostatní obyvatelé hradu zůstali buď doma a nebo jeli do civilizace za známými a přáteli. My jsme vydusali až na kopec nad hradem a po silnici se docourali do obce Krásný Les. Ostatní chtěli vidět budovaný srub Švéďákův a tak jsem je tam dovedl. Nebyl jsem si příliš jistý cestou, neboť jsem tam byl pouze jednou a to autem a ještě jsem neřídil, ale trefili jsme to. Hned na kraji pozemku jsem s sebou švihnul o zem, jak to tam klouzalo a pak jsme společně obdivovali ten překrásný rozhled. Počasí nám přálo, sluníčko milosrdně hřálo a viditelnost byla skvělá.

Pak jsme se vrátili dolů a cestou na Osvinov se přes obec Horní Hrad zase vrátili na základnu. A štípalo a nosilo se dříví, abychom večer na půdě nezmrzli, vytáhlo se další jídlo a pití a zase bylo veselo. Tentokrát jsme pili zejména Tramín červený a ten mne tak zmohl, že jsem usnul na židli a všichni si mne fotili. Dorazil i Soron a přivezl mi dárek, co u nich zanechal Ježíšek. Krásného, plyšového poutníka Hrocha i se slamákem, kabelou přes rameno a bílým oblečením se znakem na hrudi (či spíše pupíku).

V neděli jsme si pěkně prošli hrad, abychom zjistili, co je nového, pak se konala vernisáž výstavy Kamenořezačovy, paní Ofka si jako první na Horním hradu tipnula, kdy dorazím v rámci Putování bez přestání, dostala Hroší piškvorky a byla ráda. Chvíli před polednem jsme naskákali do auta a vyrazili směr Praha. Cesta probíhala celkem poklidně, snad jen kousek před Kadaní jsme potkali v zatáčce přecházející hejno perliček. Troubil jsem na ně, ale bylo to houby platné. Štrádovaly si to jedna za druhou a já musel počkat. To řidiči pospíchali jinčím způsobem. Klidně přes dvě plné čáry a tak podobně, ale to znáte sami dobře. Kamenořezač pořád fotil, ale jak drncalo auto, měl fotky rozmazané, případně tu a tam nestihl nějaký objekt vyfotit vůbec. Byla to legrační jízda. Už se těším na další.

Chcete fotky? Tady jsou: od Erika, od Ajky.

 

20.2.2010 - Šermířský ples

Je sobota, normální lidé nemusejí vstávat, nemusejí se mýt a oblékat. Spinkají ve svých vyhřátých pelíšcích a zdá se jim krásný sen o bohatství, přírodě nebo něco erotického. Já vstávat musím, protože mám celý den školu. Aby to nebylo tak jednoduché, byl jsem pozván na ples Šelmberských dvořanů do Vilic. Proto musím vstávat o něco dříve, proto se musím navléci do hrošího oblečení a vytáhnout auto z garáže. Nastrkat do něho vozík i dárky Putování Hrocha a vyrazit ke škole a tam hledat vhodné místo na zaparkování. Adrenalinový sport, který provozuje mnoho řidičů ve vnitřní Praze každý den, byl korunován úspěchem a mně se povedlo najít volné místo nedaleko školy, na oranžové zóně, u kandelábru. Bylo vyhráno. Celý den jsem prožil ve školní lavici, soukal do sebe vědomosti, chleba, sýr a vodu. Po škole jsem dojel pro paní M., které to moc slušelo v těch krásných gotických šatech a vyrazili jsme na Vilice.

Po dálnici se nám jelo poměrně dobře, sjeli jsme na 56. kilometru a pak nastalo peklo na malých, rozbitých a zatáčkovatých uličkách. Do Vilic jsme dorazili kolem půl osmé, poté co jsem málem v jedné díře nechal kolo, najel do ohromné závěje sněhu a nadával jako špaček na neviditelnost komunikace a její stav. Společenské zařízení tu mají krásné a Šelmberští ho navíc vyzdobili dobovými artefakty. Přivítali jsme se, i s vystupující kapelou Strašlivá podívaná, která nebyla kompletní, protože jedno vozidlo zbloudilo. Dostal jsem nalejvárnu, co se bude dít, domluvili jsme se na programu, pak jsme přivezli vozík a dali si víno (pouze paní M.) a klobásu (oba) a byla moc dobrá. Pak začal program, v jehož úvodu jsem povyprávěl o Putování Hrocha, což bylo odměněno bouřlivým potleskem, zejména u stolu 3.

Ples byl rozdělen na několik částí. Mnoha bloků hudebních, kdy Strašlivá podívaná hrála k tanci. Dlužno říci, že tancoval málokdo, za to famózně. Někteří tanečníci vypadali, že je jim špatně, poprvé v praxi jsem spatřil nešťastníka stiženého padoucnicí, i naškrobené panáky, co se neumí hýbat. Ale byla legrace. Také tu měli tombolu a vyhrával každý lístek, což se nám líbilo. Vyhráli jsme žehličku na vlasy, spoustu jídla, hudbu, kosmetiku, bižuterii a další spoustu věcí. Také tu probíhala soutěž o nejlepší úbor (kostým) a tu vyhrála Lenka ze Šelmberských dvořanů se svou zbrusu novou renesancí. Losovaly se i vstupenky a nebudete věřit, také jsme vyhráli. Balík dalších pochutin, což se hodí. Zejména, když shazuji TUNU SÁDLA.

Po závěrečném půlnočním překvapení, kdy na parket vtrhla skupinka polonahých domorodců se slámovými sukénkami, kteří tančili na řeckou metalovou muziku Zorba, jsme museli odjet. Ráno totiž musím opět do školy a paní M. má toho také spoustu. Jeli jsme jinou cestou, kde na nás čekalo drobné zvířectvo, závěje sněhu a mlha. Ples byl krásný a povedený. Těším se, že příští rok už nebudu mít školu a užijeme si ho ještě více a možná, že se k nám někdo přidá.

 

6.2.2010 - Cesta kocoura Mikeše

Konečně máme za sebou první letošní výlet s Hrošími poutníky. Míra demokracie v naší sektě došla tak daleko, že se organizátorem stal Erik (šermíř a webmástr a fotograf a obchodník). Šli jsme po stopách kocoura Mikeše, toho užvaněného kocoura, černého jako saze a mlsného jako Hroch. Sraz byl v sedm hodin u pokladen Hlavního nádraží. Původně jsem tam chtěl dojít pěšky z domova poté, co jsem celou noc bděl a jezdil na rotopedu, abych si zlepšil fyzičku a odolnost na dubnové Putování bez přestání. Nakonec pršosněžilo a já zůstal doma a počkal jsem na Zbyňka s Petrou, kteří na nádraží jeli autem a vzali mne s sebou. Při bdění mi pomohly energetické žvýkačky, které mi dodávaly i dobrou náladu a já se všemu tlemil. Pak už se smáli všichni, přestože nebylo vlastně čemu.

Na nádraží jsme potkali Erika s Maruškou. Ta je v požehnaném stavu a dokonce s sebou vzala budoucího potomka na výlet. Erik, jako správný organizátor, nám rozdal plánky putování, úhledně seskládané. Radoval jsem se, že na nich je i místo na pamětní razítka. Pak jsme čekali na ostatní a oni skutečně dorazili. Evík, kterého jsme neviděli už pěkně dlouho, Marek s šíleně velkým a bojovně ojizveným pejskem, jehož jméno je tak složité, že ho sem psát nebudu. Ayka i s Martinem a pejskem Bredíkem, který se vrhnul na desetrkát většího ojizveného bojovníka poté, co Ayka prohlásila, že se vzájemně respektují a neštěkají na sebe. Dorazil i Náčelník s malou Natálkou. Zakoupili jsme hromadné jízdenky pro majitele lítaček a pro nevlastníky ničeho, i pro pejsky jsme měli lístky a běželi jsme na nástupiště číslo sedm, kde už stál náš dvoupatrový elefant.

Sedělo se nám dobře, trochu jsme hlučeli, pojídali snídaně, popíjeli z placatek, rozdal jsem borcům, co hubnou motivační placky a chvíli po osmičce jsme byli v Mirošovicích, kde jsme se startovně vyfotili a podchodem se dostali na druhou stranu, k bandě turistů, kteří šli evidentně stejnou trasu. My ale byli rychleji připravení a tak jsme je předběhli. Po žluté turistické jsme se dali podél kolejí směrem na Hrusice. Najednou šílený smrad, až se mi zamlžily brýle. To si ulevil ten větší pejsek. No hrůza. Museli jsme uskakovat před auty do závějí, protože měla co dělat, aby kopečky vyjela.  Podešli jsme hučící dálnici D1 a za chvilku se už fotili u cedule Vítají Vás Ladovy Hrusice s vodníkem. Poznával jsem to městečko i kostel sv. Václava. Důchodci nás doběhli a společně jsme došli k Hospodě u Sejků, která je krásně vymalovaná a ověšená poutači na pivo. Zaradovali jsme se, že nám dají napít a než jsme stačili zkusit, zda je otevřeno, vrhnul se první člověk ze druhé bandy dovnitř a ostatním hlásil, že mají bramborák a spoustu piva. Čekali jsme venku, když se další jeho spolucestovatalé vrhli dovnitř. Dobře jsme udělali, protože z protilehlého domku vyběhl majitel a počal láteřit, že je ještě zavřeno a potenciál dvou vydělaných tisícovek vyhnal z lokálu.

Pokračovali jsme dál po Mikešově cestě, kolem krásného hřbitova a starých stromů, až na odbočku, kde bylo druhé zastavení, Stará cihelna. Tam jsme čekali na Natálku s Náčelníkem a tak jsem vytáhl italské červené víno CS, otevřel jsem ho a rozlil ostatním do nádob. Bylo dobré a nevadilo mi, že je červené. Pokračovali jsme do vršku, už mimo silnici, pak lesem až k odbočce na Vlčí Halíř, kde jsme se opět napojili na žlutou turistickou. Cesta byla zavátá sněhem, ale pořád to šlo, protože tu někdo jezdil autem s řetězy. Museli jsme jít za sebou, prošlapanou cestičkou. Dokonce jsme měli s sebou dva běžkaře, co si zapomněli běžky a měli jen hůlky. Překonali jsme i závoru a další zastavení Mikešovy cesty. Pak nastalo dlouhé klesání, kde jsme litovali, že nemáme sáňky nebo alespoň igeliťáky. Srdnatě jsme překonali Myšlínský potok a vydrápali se na druhou stranu a byli jsme v Mnichovicích. Kolem další zavřené hospůdky a domku, kde jim visí elektronické rampouchy, jsme se dostali k soše sv. Jana Nepomuckého z jednoho kusu červeného pískovce a pak dál po hlavní ulici až k přechodu, kde mají semafor, ale někteří to ignorovali. My ostatní jsme šli na zelenou. Na náměstí, u dalšího zastavení, jsme objevili vinotéku, kde jsme ochutnali a posléze zakoupili litr a půl sudového CS a kolem krásného barokního kostela Narození Panny Marie jsme vyfuněli nahoru, nad náměstí, kde jsme dali víno a lovecký sýr, který nakrájel Zbyněk nebezpečným zavíracím nožem.

Pak jsme pokračovali dál, kolem krásného křížku na rozcestí a došli až na Šibeniční vrch, kde je největší dřevěný srub v Evropě a také lyžařské středisko, kam jezdí paní M. s dětmi. Tam jsme zapadli hladoví a sešlí a oni nás nevyhodili, přestože ještě neměli oficiálně otevřeno. Dali jsme si jídla, Petra si dala dětské jídlo, protože u něho bylo i pitíčko s brčkem, které se normálně nedalo koupit. Já si dal máslový řízek, protože jsem neměl chuť na maso a ostatní se živili guláškama a kachničkou, až jsem jim záviděl a přál si, aby už byl květen. Nasyceni jsme si nechali dát jediné pamětní razítko toho dne do průkazů a vyrazili jsme na další cestu, směrem na Myšlín. Na odbočce ze silnice bylo další, páté zastavení Mikešovy cesty, Hladový Mikeš. Ještě nás čekalo sedm zastavení. Čekali jsme na Natálku, která měla pěkné bačkůrky, ale totálně mokré a také měla mokré ponožky a byla trochu zima. To jsme poznali podle toho, že už nemluvila a byla celá modrá. Zbyněk jí tedy půjčil suché ponožky, ostatní igeliťáky a za pomocí šikovného táty Náčelníka se provedla výměna. Od té doby Natálka už mluvila, což jsem posléze několikrát ocenil, ale nepředbíhejme.

Po sto metrech jsme narazili na křižovatku a nevěděli jsme, kudy se dát. Erik šel doprava a my doleva. Po dalších sto metrech se Erik přiřítil zprava, že je to cesta jen skrz stavení. Šli jsme tedy rovně, ale cesta končila nahrnutým sněhem a dál už byla jen bílá pláň. Nikdo to tu neprošlapal, i ta druhá skupina šla asi jinudy. No nic, vyrazili jsme srdnatě dál, GPS ukazovala nemilosrdně vpřed. Zapadal jsem do sněhu až po kolena a postupně se propadával na konec výpravy. To se mi pak šlo poněkud lépe. Blbý je, že mám největší nohu. Na dalším kopci jsme narazili na zastavení šesté. Dorazili tam i skuteční běžkaři a ty jsem označil za četníky a oni se nebránili a chtěli po nás vandrovací knížky. Další kilometr jsme se brodili sněhem, až jsme dorazili do Struhařova. To byla pohodička, odklizené cesty. Vzali jsme to kolem vypuštěného rybníka a pak vilkami ven. Za obcí jsme dali druhou láhev luxusního červeného vína a sýr a po silnici doťapali až do Klokočné. Tam si přečetli další zastavení, po očku sledovali, jak TV NOVA natáčí další reportáž a pak jsme vyrazili po žluté značce do lesa na Jehlici.

V lese jsme se málem ztratili, ale Petra si všimla, že už nejdeme po Mikešově cesta a já se juknul do GPS  a skutečně. Vrátili jsme se a odbočili správně. Na kraji lesa jsme potkali další zastaení kocoura Mikeše a také koňáky a koňmi. Došli jsme do Tehova a Světic. Bylo třeba komunikovat s Natálkou, která již byla notně unavená. A tak jsme hráli slovní fotbal. Postupně se přidávali další a další slovní fotbalisté, až hráli snad už všichni. To bylo slov. I cizích. Natálka pak ještě vyprávěla hambatý vtip a učila mne, jak se mám chovat, až přijde tornádo, tsunami a zemětřesení a do toho vybuchne sopka. Mám utéct, evakuovat se, stoupnout si mezi dveře a vlézt do sklepa. To už jsme podešli rychlotrať a kolem rybníčků se dostali až do Říčan. Také jsme šermovali s velkými rampouchy jako rytíři džedáj a byla to prča. V Říčanech šla část, co nehubne do cukrárny a my ostatní na ně čekali venku. Pak jsme se zvedli, protože jim to trvalo a šli na nádraží. Naštěstí nám zrovna ujel vlak a tak jsme měli další půlhodinu navíc. Šli jsme se nudit na nástupiště, kam za námi dorazil zbytek výpravy. Zkoušeli jsme srazit sněhovými koulemi ledové převisy na střeše podchodu, ale bylo to moc daleko a trefovali jsme se stále takovými průduchy dovnitř a vypadalo to, že někoho trefíme. Zanechali jsme toho. Pak přijel vlak a Erik s Maruškou byli tak rozradostnění, až převálcovali jednu slečnu, po které jsem trochu pošilhával, protože byla krásná. A ta křehká slečna měla v ruce nedopité kafe a tím kafem se zlila. A z křehké slečny se stala šílená fúrie, co začala hrozivě nadávat a už se mi nelíbila ani trochu. Nastoupili jsme do vlaku a potkali paní, co s námi jela ráno a ta se svěřila, že má ode mne knížku a tak jsme si povídali. V Praze se na nás přišla podívat ta zlitá (kafem) slečna a vrhla se znovu na Erika a nutila ho, aby mu dal na čistírnu. A pak jsme se rozloučili a první letošní výlet skončil. Moc se povedl a už teď se těším na nějakou další akcičku.   

Krásné fotky, videa i povídání má Zbyněk, jako první napsala reportáž Evík a Erik také fotil, společně s Aykou.

 

30.1.2010 - Bitva Podbořany bez poutníka Hrocha

Další ročník zimní bitvy v Podbořanech proběhl v sobotu, ale já tam nebyl. Nebylo to však dáno mojí vrozenou lenorou, ale bacilem, který si na mne skočil a já nebyl schopen dojet na místo a celý den postávat ve sněhu. Byli tam ale mnozí z mých známých a jeden z nich napsal úžasné zamyšlení o zimních bitvách, které je doplněno mnoha krásnými fotografiemi. Nahlédněte tedy na stránky VK AVALON a tam najdete vše, o čem píši. Díky Zdeslave.

 

19.1.2010 - třídní přehrávka

Dneska jsem byl pozván na třídní přehrávku. Rora totiž chodí do umělecké školy a hraje na velké housle, ale říká jim čelo a má na ně obrovský bílý fusak, co vypadá jako boby ze zimní olympiády. Přehrávka je až od šesti a tak se Zbyňkem, se kterým se potkávám nedaleko Míráku, máme dost času, abychom skočili do Alzy pro speciální kabel. Pak opět zahučíme do metra na Vltavské, ale ouha, někdo skočil pod vlak a metro nejde. Zbyněk chce vystoupit a jet tramvají, ale já jsem neoblomný. Sedím dál na sedačce a odmítám se zvednout, protože mě bolej záda. Naštěstí se dveře za chvíli zavřou a metro se rozjede. Ale jen na Nádraží Holešovice, kde nás čahoun mašinfíra vystrnadí. Prý si máme počkat na další metro. Oraganizuji masivní protesty, ale nikdo se nepřidá. Zbyněk, aby mne trochu uchlácholil, navrhuje, že převrátíme soupravu, ale nepomůže mi a tak ji nejsem schopen ani rozhoupat.  Najednou už nemáme tolik času, ale stačí to, abychom se stavili v Albertu na Ládví.

Musím si koupit něco k pití, už úplně šustím. U pokladny do mne paní, co stála za mnou, neustále strkala vozíkem a tak jsem na ní hodil strašlivý pohled. Telefonoval jsem zrovna a tak jsem nemohl pohled doprovodit patřičnou hláškou. Prodral jsem se před pokladny a paní začala ohrožovat Zbyňka. Dorazili jsme do školy s půlhodinovým předstihem, přes hromady sněhu, ledu a bahna. Před hudebním sálem jsme si prohlédli výtvarné umění i návrhy nových abeced, Zbyněk pojedl obrovitánský pivní rohlík, pak dorazila Rora, dala si také rohlík a šla zase cvičit. Pak jsme vešli do sálu, kam nás prý před šestou nepustí a který už byl v té chvíli téměř plný. Obsadili jsme poslední řadu, vedle hocha, který si hrál s housličkami.

Program byl postavený tak, že začínali hrát nejmenší umělci, ti co začali teprve v září a Rora byla až na úplný závěr. První písničkou byla: Pec nám spadla a violoncellista Jáchym hrál jen prsty a bylo to moc hezké. Pak se střídaly děti, jedno za druhým a bylo vidět, jak z každého, kdo dohrál, spadla tréma. Jeden kluk se začal válet po mamince, hlasitě zívat, fotil si mobilem kdeco a očividně se nudil. Chlapec vedle mne se rozhodl, že mne propíchne svým nástrojem a když dohrál, počal běhat na chodbu a zase zpátky, dokud mu to Rora nezatrhla. Od té doby nepřestal škytat, jak se jí lekl. Škytal mi za uchem a já se bál, že už večeřel.

Koncert byl krásný. Užíval jsem si ty rodiče, jak jsou pyšní na své ratolesti, i když jim to třeba tolik nejde. Jsou to přece nejlepší hráči. Vždycky někdo tleskal nejhlasitěji. Byl to pravděpodobně táta nebo máma umělce, co stál právě na pódiu. Také jsem tleskal nejhlasitěji a nejdéle, když dohrála Rora a to jsem jenom strejda. A ještě k tomu nevlastní.  

 

18.1.2010 - návštěva čajovny Romantinka

Na dnešek jsem měl naplánovanou čajovnu. Znám jednu, jmenuje se Romantinka a sídlí v přízemí rodinného domku v Kobylisích. Je tam moc příjemně, zejména když čajovník Roman zažehne velký krb v rohu a prostorem zavoní pálené dřevo a rozličné čaje. Tentokrát jsem si zalezl pod dřevěné lehací patro, jako do bunkru, protože jinde nebylo místo. Vedle u pultu bylo plno a také velká místnost byla obsazena nějakou skupinkou. Objednal jsem si čistící čaj s červenou řepou, otevřel novou knížku o médiích, pohodlně se usadil na polštáře a čekal, až dorazí má vyvolená, se kterou jsem zde chtěl strávit pondělní večer.

Mezitím se vedle sedící skupinka rozhovořila, dorazila i druhá z „vedoucích“ a povídali si o všem možném. Netradiční seznamka, prý byli i na TV NOVA ve Střepinách. Pořádají různé společné akce a na nich se potkávají a lépe poznávají. Tady byli samí nováčci. Co člověk, to jiný příběh, to jiné důvody, proč je stále sám. Očima hltali oba vedoucí, čas od času něco prohodili, aby nebyli tak ticho, dali si čaj, ale jídlo ne, aby se náhodou nepobryndali a ostatní se jim nesmáli. Říkal jsem si, že bych se mohl také seznámit, ale pak přišla žena, na kterou jsem čekal a myšlenky na seznámení jsem rychle odhodil. Je totiž velmi žárlivá.

Dali jsme si napůl báječný bulgur, oba totiž hubneme a pak jsme si povídali. Ona po očku sledovala, co se děje vedle a protože jsme byli dobře maskováni květinami, mohli jsme šmírovat, co se do nás vešlo. Jeden ze seznamujících se na nás čas od času kouknul, ale když viděl, že se díváme, rychle zase hodil oči na vedoucí. Pak ten kroužek rozpustili a slíbili si, že se opět potkají. A já vylezl ze své skrýše, protože po dvou litrech čaje jsem prostě už potřeboval. A najednou zjišťuji, že se s vedoucí známe. Z Horního hradu. To bylo překvapení. A tak jsme si ještě chvíli povídali a druhý den jsem se na jejich stránkách zaregistroval. Jsem zvědavý, s kým se konečně seznámím.

 

3.1. - 10.1.2010 - Oslavy narozenin, zkouška a tak...

Celý minulý týden se nesl ve znamení oslav narozenin. Zprvu pouze mých a v sobotu nakonec i hromadných s ostatními přáteli kozorohy. Hned v neděli třetí ledna, tedy dva dny před faktickým dnem narozenin jsme oslavovali v Hroším doupěti. Přišlo hodně Hroších poutníků, ale i docela normálních lidí. Pojedli jsme zmrzlý dort, který byl moc dobrý, popili vybraná vína, zazpívali pár písniček s kytarou. Bylo to milé, decentní, vyvážené a obohacující.

Ve středu jsem dělal další zkoušku, ale učil jsem se pravděpodobně na něco jiného, neboť při zjištění, na jaké mám odpovídat otázky, nevěděl jsem téměř nic. Dosud nemám verdikt zkoušejícího, ale pocity mám děsivé. Snad proto jsme se potkali se Zbyňkem a popili jsme tři vzorky vybraných vín. Neudělaly mi dobře.

Už od Nového roku hubnu. Docela legrace. Za těch několik dní jsem shodil už 4,5 kila. Jsem zvědavý, jestli to zvládnu dlouhodobě. Pokud by křivka byla lineární, mám na konci dubna, kdy vyrážím na šílené Putování bez přestání zhruba 88 kilo a to jsem neměl ani ve škole. No uvidíme, s čím mne maminka zase překvapí k jídlu. Udělala mi tukožroutskou polévku, guláš s mrkví a námořnické rizoto, do kterého propašovala i rybu!

Další oslavy byly naplánovány na sobotu 9. ledna. Byl jsem pozván k Ireně a ve chvíli, kdy jsem tam s paní M. (která byla také pozvána, abych ji nemusel zvát sám) dorazil, už bylo plno. Celý byt byl plný dětí, dospělých, karaoke a herní konzole Wii. Netušil jsem, že bude večer tak bouřlivý. Kromě sjezdu na lyžích, u kterého jsme všichni vypadali jako lazaři na záda, kteří si chtějí sednout na latrínu, jsme hráli i bowling a další sporty. Máchali jsme ve vzduchu dálkovými ovladači jako magoři a děsně se nám to líbilo, až byl Adámek (to je totiž jeho dárek) smutný, že ho k tomu nechceme pustit.

Pak Irena zařvala: Deš na pomeranč? Nechápal jsem a tak dodala: Na tequilu? Pochopil jsem, ale odmítl s díky, neboť jsem neměl v plánu dát si ani kapku alkoholu, abych pěkně hubnul. Tohle přesvědčení mi vydrželo přesně do chvíle, kdy dorazil Irenin brácha Vlastík a přivezl několik luxusních moravských vzorečků. Pak už mi to bylo jedno a lehounce jsem ochutnával. Byly vážně moc dobré.

Dorazil i Richardův brácha, který ve skutečnosti vypadá menší, než v televizi a tak jsme si povídali. Odcházeli jsme lehce před půlnocí, ruka z bowlingu mi pěkně brněla, ale veselo bylo maximálně. Byl jsem ochraptělý, neboť jsem mocně békal do mikrofonu při karaoke a nechtěl se ho vzdát, dokud mne nevypnuli. Druhý den na mši jsem pěkně mutoval a nemohl jsem si vybrat tóninu, ve které budu zpívat.

Začal jsem hledat herní konzoli Wii s příslušenstvím, ale nikde ji nemají. Hrůza. Chtěl bych uspořádat v Hroším doupěti sportovní virtuální match (čti mač) o hodnotné ceny.