» rok 2015
31.10.2015 - Němčovický jarmark

Po nějaké době jsme opět v Němčovicích. Už to tu známe a moc rádi sem jezdíme. Dnes tu jsme s caletnictvím, katem a dvěma pohádkami. Jednu dáme klasickou a druhá bude mít světovou premiéru, O líném Janovi. Jsem trochu nervózní, ale snažím se to maskovat. Naštěstí tu mají spoustu báječných dobrot, třeba skvělé chlebíčky, klobásy, vínečko a tak.

Užijeme si celý den, je krásné počasí. Jindra peče placky, já si hraju na kata a děti chytají ruku umrlcovu. Při první pohádce poněkud ztratím hlas, ale kamarádi hasiči tu mají spoustu dobré slivovice a tak se mi hlas zase vrátí. Prohlédneme si velikánskou knihovnu. Premiéra pohádky se podařila, jen musí Jindra mluvit do mikrofonu, aby byla lépe slyšet. Už teď se do Němčovic opět těšíme na další akci. Děkujeme.

17.10.2015 - Lesní školka Hurá ven Hostivice

Před časem jsem byl pozván, abych na Michaelské slavnosti Lesní školky EnviKlub Hurá ven, sehrál dvě pohádky pro děti. Moc jsem se těšil, protože poprvé budu hrát v opravdické jurtě. Na místo jsem dorazil s dostatečným předstihem, nanosil jsem rekvizity a loutky do jurty a chtěl přeparkovat. Ovšem chyba lávky, příjezdovka je podmáčená a do kopce, vyjíždím to na potřetí, také poněkud odřu auto o plot, když se o něj neovladatelné auto opře. Nakonec mi dobrodinci pomohou a já vyjedu, zcela zpocený, na asfaltku.

Když se vrátím do školky od parkoviště, už tu plápolá ohýnek, na kterém si děti opečou domácí buřtíky, jsou tu i koláče, buchty a muffinky, všechno domácí. Je tu i pán s medem a medovinou. Po první pohádce, která se dětem moc líbí, protože je dramatická, se jde sázet krásný morušový strom, pak se mu i zpívá a vlastně všem stromům, které nám moc pomáhají. Pak už je čas na druhou pohádku a také se pěkně povede a děti si velmi užívají možnost zařvat si v jurtě. Už se šeří, ale zvládneme to bez osvětlení. Po druhé pohádce se moc nezdržuji, naložím auto a odfrčím domů s velmi příjemnými pocity z návštěvy nového skvělého místa.

12.9.2015 - hektická sobota a 500 km v autě

Tahle sobota se opravdu povedla. Díky neutuchajícímu zájmu o naše řemesla a vystoupení, jsem požádal Majku s Frantou, zda by mě nepovozili po Čechách, abych všechno stihl. Jindra odjela s řemesly do Mladých Buků. My jsme ráno vyrazili do Příbrami, kam mne pozval Hugo na výstavu Nože. Zde sehraji pohádku O ztracené princezně. Pak naskáčeme do auta a odjedeme za Jindrou do Mladých Buků, kde mě čekají pohádky dvě. Cesta je dlouhá, ale veselá. Zejména díky navigaci. Zvládáme časový plán do minuty a po hraní se přesouváme do Kouřimi, kde budu dělat kata v katovské uličce. Už se šeří a atmosféra je strašidelná. Lidé chytají ruku umrlcovu a odnášejí si speciální katovské placky. Je veselo. Chvíli před půlnocí se vracíme zpátky domů. Máme toho dost, ale podařilo se to maximálně. Děkuji všem.

2.-4.7.2015 Skokovská poutní stezka

Povídání z letošního putování najdete ZDE.

21.-24.5.2015 - Znojmo, Jirkov, Horní hrad, Ostrov

Po nějaké době jsme se vydali do Znojma na Jarní putování po vinicích. Jeli jsme s Jindrou autem, protože autobusem to trvá neskutečně dlouho a navíc je to skoro stejně drahé. Nakonec jsme jeli jen na jednu noc, protože toho máme moc, ale užili jsme si to maximálně. Do Znojma jsme dorazili ve čtvrtek kolem desáté hodiny a po ubytování v penzionu Kaplanka, jsme vyrazili do města. Nejprve do bufetu na dršťkovou polévku (dali jsme si toho více), pak do pekárny s cukrárnou na kafíčko a zákusek a nakonec do věže na VOC vína. Šel s námi děda Prokop a ostatní (Zbyněk, Petra, Alíček a další) šli na jídlo jinam. Pak jsme zavolali Zbyňkovi, protože jeden vzorek vína nám moc chutnal a byla by škoda, aby o něj Zbyněk přišel. Našli jsme se nedaleko ubytování a po lehkém přemlouvání s námi Zbyněk na ochutnávku (zavínění) přece jen šel. To už byl pomalu čas se přemístit na Horní náměstí, odkud nás autobus vezme po vinicíh. Čeká nás několik desítek kilometrů a několik desítek vzorků. Začínáme u Tří dubů a odpovědně ochutnáváme a spořádaně posloucháme výklad Tomáše a Karla.

V šest hodin nás autobus vyklopí na kruháči u Mariána a jdeme se občerstvit do KEBABU. Pak ještě zajdeme za Zbyňkem k mrtvole (vegetariánská restaurace), kde se dorazíme česnekovými brambory a Grenou. Musíme se vrátit zpátky k autobusu, protože nás odveze do Louckého kláštera na večerní ochutnávku. Tam si vybereme nejmenší ze sálů, jsou tu kruhové stoly, sedíme nejblíže řídících degustace a tak dobře slyšíme. Dnešní aukční víno nedražíme, prestože se jedná o raritu ze Šobesu. Pochůzkovou ochutnávku poněkud flákáme, vzorky nás moc nezaujmou, dáme golf, nakoupíme stáčený Rýňáček na dobrou noc a jdeme na autobus, který nás odveze zpátky. Ostatní se do busu nevejdou, ale ten další je přiveze za dvě minuty a tak cesta ke Kaplance je veselá.

Ráno se budím poměrně brzy, jdu do sprchy a jsem připraven ještě před budíkem. Pak jdeme s DP na snídani, míchaná vejce a hemenex. Nakonec naskáčeme do auta, dojedeme do kláštera pro tři nejzajímavější vzorky a vyrazíme do Prahy. Večer máme v Klubu otevřeno a ještě je třeba dotáhnout nějaké věci. Cesta je bez problémů, nikde žádná kolona a tak to jde.

V sobotu vyrážíme do Jirkova, kde budeme s dobovými řemesly doplňovat velkolepou akci v areálu zahrady Kludského vily. Je tu s námi Pajda a ta dělá drátenici, Jindra vyrábí ozdoby ze slámy a já mám na starosti svíčkařinu. Je to legrace a užívám si jednotlivé dětstké návštěvníky, kteří si dělají svíčky. Někdo velkou, jiný hubenou. Někdo to po chvíli vzdá a tvrdí, že mu to už stačí, jiný předá štafetu rodiči. Jsem nadýchaný kouře a mám oči jako angorák. V sedm hodin se balíme a přejíždíme na Horní hrad, kde máme domluvené přespání. Koná se tu hudební festival Slunohrad. Doufám, že bude končit brzo, abychom měli klid. Končí chvíli po půlnoci a je mi jedno, že je tu dunivo. Užíváme si hrad i pohostinnost hradního pána a jeho čeládky. Dáváme si francouzské víno a masíčko, posloucháme hudbu a zdravíme se s lidmi. Se známými i těmi zcela nepovědomými. Povídáme si až do tří a pak jdu spát, protože ráno vstáváme brzy.

Jak brzy to bude mě nenapadlo, ovšem vstávat musíme, jedeme do Ostrova, kde se konají Klášterní slavnosti a kam nás Eliška pozvala se střelnicí. Také tu bude Strašlivá podívaná, kterou jsme včera na Horním hradu nestihli a tak si to budeme užívat zde. Jsme umístěni na druhý konec zahrady, už je tu hromada stánků. Program začíná přesně v deset hodin prvním koncertem Strašlivky. Opět je tu hromada známých. Některé známe dlouho, jiné z posledních akcí v Benešově nebo ze Starobohnického posvícení. Kolem třetí nás přepadne déšť a už neskončí. Naštěstí máme plachtu a tak zmokneme jen my a to totálně. V pět hodin věci zabalíme poté, co si dáme poslední vystoupení Strašlivky pod podiem, protože zvuk už v dešti nefunguje, rozloučíme se a vyrazíme do Plzně a pak domů. Bylo to náročné, jsme mokří, ale bylo to úžasných několik dní. Tak zase příště.

17.5. 2015 - Starobohnické posvícení

Dnes se koná veliká akce na návsi ve Starých Bohnicích. Domluvili jsme se, že budu tuto akci moderovat, tedy uvádět a povídat mezi jednotlivými programovými prvky a také, že tu zahraji dvě pohádky. Nakonec tu byla práce i pro další kamarády s dobovými řemesly. Akce to byla více než vydařená. Počasí vyšlo náramně, ještě teď mě pálí hlava a krk od sluníčka. Opět jsme potkali hromady známých, kamarádů a byl tu i Zbyněk s dědou Prokopem a také Pepa, Erik s Maruškou a Davídkem, Ajka s Martinem a Adámkem a další a další kamarádi.

Začali jsme divoce, to když nešel otevřít zámek na bráně, kam jsme potřebovali vjet s řemesly a dotyčný visáč bylo třeba odříznout flexou. Pakl už to byla brnkačka. Od Renaty, organizátorky, jsem nafasoval materiály k moderování a šel se připravovat. Začátek byl naplánován na dvanáctou hodinu a všechno klapalo krásně. Jen první vystupující nedorazil a tak jsme museli překonat první hodinu improvizací. Naštěstí hudební skupina Jauvajs dorazila dříve a tak mi pomohli. V jednu hodinu Posvícení zahájil pan farář, s panem starostou a paní místostarostkou. Také se předávala květina paní Máše, která organizovala předchozí ročníky.

16.5. 2014 - Jáchymov a Horní hrad

Před mnoha týdny jsme se domluvili, že přijedeme do Jáchymova zahrát pohádku. V rámci Zahájení lázeňské sezóny. A já se na tuhle akci moc těšil. Řídila Jindra a tak jsem mohl odpočívat a kochat se pohledem do kraje. Cesta nám trvala přes dvě hodiny, protože dodržujeme pravidla, počasí je úžasné a navigace funguje. Chvíli po dvanácté jsme v Jáchymově, pan sekuriťák nás vpustí z kruháče k místu akce, kde už to pěkně žije. Hned se potkáme s paní organizátorkou a domluvíme se na podrobnostech. Pak se jdeme podívat na stánky a atrakce, potkávám hromadu známých, s některými jsme se neviděli hodně dlouho. Převléknu se do hrošího a jdu nahoru k hotelu Běhounek, abych se mohl připojit k historickému průvodu. Zde potkávám Elišku a ještě netuším, že je to madam Curie, která zanedlouho zahájí sezónu. Průvod je veselý a hlučný, až se koně pana Bečky ošívají.

Po průvodu ke mně přijde hodná paní a podá mi ruku. Děkuje mi za to, co dělám a já jsem dojatý. Jsem moc rád, že se mohu potkávat s hodnými lidmi. Pak jsem šel připravovat hraní pohádky v altánku. Krásné prostředí, trochu fouká a tak připevním kulisy k altánku, snad nespadnou. Vyzkoušíme hlavový mikrofon, chvilku počkáme, až dojede program na hlavním pódiu a pak už jdu na to. Děti jsou skvělé a báječně řvou. Rodiče se smějí vtipům určeným jim, které děti nemohou chytit a všichni dokonale bubnují. Rozhodnu se dát rovnou druhou pohádku, když jsou tak skvělí. Děti, které zjistili, že mohou dostat odměnu za to, že hrají v pohádce, hlásí se i ve chvílích, kdy nikoho nehledám. A chtějí hrát. Docela mazec. Nakonec to dobře dopadne, zachráníme princeznu a najdeme živou vodu. Rekvizity ukládáme zpátky do auta, jdeme se občerstvit a rozloučit. Ještě nás čeká zastávka na Horním hradu, kde jsem už dlouho nebyl a navíc, máme zítra celodenní akci a na tu se musíme připravit.

Horní hrad jsme dneska už jednou minuli, tentokrát jedeme přímo. Odbočíme z hlavní a po známé silnici se drápeme nahoru. Je tu klid. Žádná akce, jen pár návštěvníků. V pokladně potkáváme paní Hejtíkovou, která mne nejdřív nepozná, přestože jsem stále v dobovém a pak se na mně vrhne. Na nádvoří potkáme Kubu v pracovním a povídáme si u pivka. Pivko si dávám jen já, ostatní nemůžou nebo nechtějí. Za to si dávám zlaté a zelené, v hroších barvách a moc mi chutná. Pak přijd Pavel a úplně si povídáme. Klidně, pohodově, jako za starých časů. Po dvou hodinách se sbíráme na další cestu, čekají nás ještě dvě hodiny, než budeme doma. Snad se sem zase podíváme a nebude to trvat dva roky. Doufejme.

8.5.2014 - Růžová plavba

Mezi ostatními letáčky ze Znovína jsem našel i ten růžový s nabídkou Plavby s růžovými víny. A s cenou Kč 900,- za osobu. Ta cena mne odradila, přestože vím, že by to Jindře udělalo radost. A zapomněl jsem na tuhle akci. Po nějaké době mi žena poslala odkaz na slevový portál, kde tuhle akci mají za polovinu. Tedy za oba zaplatíme to samé, jako ti, co si to pořídí napřímo za jednoho. Nějak jsem to nepochopil, ale bral jako znamení, že tam máme jít. Jindra je nadšená a když si našla takovou cenu, měl bych do toho jít. Poslal jsem kamarádům, kteří jezdí se Znovínem, odkaz na slevovou akci. Zbyněk byl skeptický, že se prý chovají k lidem s levnými vouchery přezíravě. Nenechali jsme se zviklat a na akci se těšili.

Dnes je ten den. Děti nám hlídá babička a my vyrážíme na místo srazu. Naštěstí jsem se na poslední chvíli podíval, kde to vlastně je, protože celou dobu jsem byl přesvědčený, že je to úplně jinde. Jeli jsme busem na Holešovice a pak tramvají do Revoluční. Prošli jsme kolem ministerstva a na nábřeží. Loď jsme našli hned, jako jediná měla na horní palubě růžové slunečníčky a výzdobu. Přišli jsme příliš brzy a tak se ještě jdeme podívat do asanovaného židovského města. Kocháme se křivolakými uličkami, vitrážemi i sochařskou výzdobou. Pak se vrátíme a chvíli pozorujeme cvrkot od horního zábradlí. Lidé se staví do fronty.

Pak přijede autobus a vyplivne Ajku s Martinem. Máme radost, že nebudeme sami. Dozvídáme se, že málem jeli až večer, protože pro ně nebylo místo. Začal jsem tušit problémy s vouchery. Přesunuli jsme se do fronty, udělali několik fotografií i selfie a dosunuli se do kajuty. Náš stůl byl úplně dole, pod čarou ponoru a měl číslo 45. Vinou dimenzování na co největší počet účastníků, jsem si připadal jako v novém Airbusu. Naštěstí jsme nestáli. Seznámili jsme se s dalšími spolustolovníky, Ajka s Martinem seděli u vedlejšího stolu. Jiné stoly byly poloprázdné. Loď vyrazila na plavbu a vůbec to nedrncalo.

Za Znovín tu byl Karel a po přivítání pořádající agenturou, jsme se vrhli na degustaci několika vzorků. Předtím jsme ochutnali i růžové víno z fontánky a protože se to mezi návštěvníky ujalo, vypnuli jí. Degustace byla pěkná, vzorky malé a teplé. Pak jsme ochutnali rybku a soté, doplnili sklenky růžovým cuveé a vyrazili na horní palubu. Tam se množství lidí pralo u bohatého rautu a tak jsme to vzali rovnou na záď lodi, kde se grilovalo. Nabrali jsme si masíčko a vystoupali na nejvrchnější palubu. Obsadili přední židle, kde již seděly naše kamarádky od stolu, Marta a Anička. Kochali jsme se okolím, degustovali jídlo i růžové víno a vůbec užívali skvělé počasí. Dvouhodinová plavba nám utekla jako voda a byli jsme zase v přístavišti, ze kterého jsme odpoluvali. Vyrazili jsme na pevninu.

Večer byl ještě mladý a tak jsme to vzali ke Karlovu mostu. Mezitím jsem se ještě vrátil pro růžový sekt na loď. Sice byl drahý, ale celkem kvalitně vychlazený. Ostatní to ocenili odmítnutím a také jsem jím byl osprchován. Neocenil jsem, že je poněkud sladký. Ulicí Křižovnickou jsme dorazili do Národní banky vín, kde jsem pořídil výborný Sauvignon a také suchý sekt. Samozřejmě za cenu, která by mi za střízliva připadala nemravná. V tomto ohledu si nemáme se Zbyňkem co vyčítat. Došli jsme ke křížku na kamenném mostu a očistili ho. Pak jsme to vzali do ulice Mostecké, kde se skupina rozdělila a my s Jindrou šli k Maltézákům a pak k Lennonově zdi, kde se něco natáčelo. A pak už pomalu domů, abychom vysvobodili babičku.

Pátek třináctého

Dneska je pátek třináctého. Docela normální datum. Ovšem místo toho, abych se těšil na víkend, po dlouhé době volný, mám podivné pocity. Před chvílí jsem dokrájel všechny ingredience na buřty pečené v černém pivu a dal je péct do trouby. Dnešní dobrota do Klubu. Nevím, zda je ještě ochutnám. Nějak mi není dobře. Všichni nejbližší se na mě mračí, jsou na mě nazlobení a jsem jim na obtíž. Vlastně mají pravdu. Svoji úlohu jsem již splnil a teď už jenom překážím. Jako nepohodlné boty. Jako velká nepotřebná krabice, co zabírá místo v pokoji. Co se tam nehodí a jen překáží.

Každé mé selhání je obrovskou skvrnou na mé cti. Každé nedopatření je souzeno s nejvyšší přísností. I ten nejhorší zločinec má právo na obhájce, ale já jsem ještě něco nižšího. Nemám právo na obhajobu, rozsudek je vždy vynesen okamžitě a bez varování. Jako magnet přitahuji konfliktní situace, které nemají řešení. Stojím uprostřed davu rozhněvaných lidí, kteří mne fackují a diví se, že se neusmívám. Že každý můj další krok je krokem do většího bláta. Slyším jejich výčitky, cítím jejich pohlavky, mám horečku a zimnici zároveň.

Očekávám pochopení od těch, kteří mne znají nejdéle, ale dostává se mi jen odmítání. Zarputilé odsouzení mých chyb. Už nemám sílu na obhajobu, jsem příliš předkloněn, než abych se mohl opět narovnat. Cítím hluboké ponížení a zmar. Místo toho, abych si žil někde v klidu a tichu, bez nutnosti soupeřit, znovu a znovu se vydávám na lov, abych nakrmil tlupu. Místo toho, abych se věnoval tvorbě, musím dokazovat jiným, že mám právo na jejich pozornost. Místo toho, abych pomáhal, musím odrážet útoky nepřátel. Jsem na křižovatce a vůbec si nejsem jistý, kterou cestou se dát...


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

16.2.2015 - Takové malé ohlédnutí

Dneska jsem se stal vyhozeným. Ne, nehrál jsem člověče nezlob se. Prostě za mnou přišli a řekli mi, že mě nechtějí. Vlastně poslali Martina, aby mi to řekl, aby mi předal papír, který mám podepsat. Sami se mnou nekomunikovali, je to pod jejich úroveň. Ještě včera jsem mohl dělat to, co mě naplňovalo posledních skoro osmnáct let. Chybí dva týdny. Do rádia jsem nastoupil 1. března 1997.

Rádio City jsem poslouchal dlouho, bavilo mě ranní vysílání s Lubošem Kocmanem. Často jsem se zúčastňoval různých soutěží, často jsem si na Korunní chodil pro výhry. Třeba pro igelitku plnou zmrzliny. To rádio jsem miloval. Atak nikoho nepřekvapí, že se přihlásím na post moderátora. Pozvali si mě na mikrofonní zkoušky a pak se mnou mluvil manažer stanice, pan Nádvorník. Prý je mě škoda na moderátora, prý bych mohl nastoupit jako obchodní ředitel. To byla výzva. Obchodovat jsem sice už nechtěl, ale v rádiu by to mohla být legrace. A byla. Získal jsem novou kancelář, tým veselých aktivních lidí a služební auto. Začal jsem prodávat něco, na co se nedá sáhnout a přesto to stojí nějaké peníze. Velmi mne ovlivnilo setkávání s panem Michalem Zelenkou. Hodně mě toho naučil a dost jsme si rozuměli. On chápal, že jsem živel a já ho velmi respektoval. Už mu to neřeknu, ale myslím, že to ví.

V září roku 1997 se Petr Dvořák vrací zpátky na City, Lukáš Nádvorník se vrací na místo obchodního ředitele a já se stávám seniorem. Tedy obchodníkem s vyšším plánem. Ale také si víc vydělám. Začíná luxusní období, kdy klienti chápou, že jim neříkám lži, drží se mých rad a doporučení a bohatnou. Odchází Vladimírek, který mne zasvětil do tajů marketingu a P.R. Vlastně přichází a odchází hromada lidí, kolegů, kamarádů, klientů. Objevím, že ve studiu je Jiří Burda. Člověk, se kterým je mi dobře, se kterým se dá krásně kravit a vymýšlet hovadiny. Relaxovat, když jsem unavený z obchodování. Je to můj psycholog i dietní rádce. Spolu vymýšlíme Bédu Šramotu, oštěpy v tramvaji i chartu Moderátora. Pomáhá mi se nezbláznit. Společně vyrobíme stovky spotů, z nichž některé získají nominaci i ocenění Zlatá pecka.

V roce 2005 se všechno mění, odchází Luděk s Lukášem a několik dalších lidí, já zůstávám, protože nechci opustit rádio City a teď už i rádio Blaník, které prostě miluji. Nový obchodní ředitel. A pak další. Několik kotrmelců v krátké době. Přichází projekt Putování Hrocha, první cesta a první knížka. Nejsem chápán. V roce 2008 jsme prodáni do rukou dosavadní konkurence. Majitel je unavený a nemocný. Beru to jako nespravedlnost, ale to je tak všecno, co s tím můžu dělat. Stěhuji se z rádia do vily na Vinohradech. Připadám si jako ve vězení, snad proto ani nevybaluji krabice. Spojením obchodních týmů přicházím o 80 % procent klientů. Propadnou se mi objemy. Už nejsem v rádiu. Jsem součástí obchodní firmy, která vnímá rádio jako komoditu. Jako brambory. Důležitá jsou čísla. I já jsem jen číslo.

Během šesti let mi jsou odebráni další klíčoví klienti. Násilně, podvodně a bez skurpulí. Bojuji s databází, s pobočkami, které ve finále fungují jako házení klacků pod nohy tomu, kdo dodržuje pravidla. Nemám u vedení zastání. Dohadujeme se, že odejdu a budu pracovat jako externista. Mohu se nadechnout. Sice ztrácím kontakt s oddělením a kolegy, ale to se nedá nic dělat. Ztrácím další klienty. Sice si nacházím nové, ale není mi to nic platné. V lednu 2015 přichází Martin, aby mi oznámil, že musím podepsat výpověď. Mohu si vybrat, zda dohodou okamžitě neobo s výpovědní lhůtou tří měsíců. Beru druhou variantu, protože hádat se nemá cenu a takhle alespoň zabezpečím klienty, kteří mi ještě zůstali. Během týdne zjistím, že kolegové se už před Vánoci domlouvají s mými klienty, že je převezmou. Že jim posílaí nabídky, které obchodovat nesmí. To mě rozhořčí a tak napíšu mail na vedení, ve kterém se ptám, jak je to možné. Výsledkem je změna výpovědi na dohodu s pohrůžkou, že jinak to bude ještě horší.

Jsem vyhnán jako prašivý pes. Táta od malých dětí, obchodník, kterému když neházejí klacky pod nohy, je nejlepším prodejcem reklamního času. Člověk, který svoje rádia miluje a používá rozum při plánování reklamního času pro své klienty a také při sestavování reklamních sdělení tak, aby neodporovala Kodexu, který už dávno neplatí, přestože je morální a lidsky potřebný. Neplatí vlastně vůbec nic z toho, co platívalo. Je tedy dobré, že jsem byl vyhozen, protože v takovéto společnosti nemám co pohledávat. Nemohu jí nic nabídnout. Jen mě šíleně mrzí, že už nemohu prodávat svá milovaná rádia City a Blaník. Rádia, se kterými jsem žil, radoval se a stárnul. Co bude dál? To nevím. Jsem první den bez svých rádií. Uvidíme.

14.2.2015 - pivní výlet Klobuky - Zichovec - Panenský Týnec - Slaný

Další výlet, tentokrát kombinovaný, opět pod taktovkou Zbultrana se konal na svátek Valentýna. Sešli jsme se ráno v osm u Hrošího domu a vyrazili směr menhir Zkamenělý pastýř u obce Klobuky. Řídí Jindra a já naviguji. Přesně podle plánu jsme zaparkovali nedaleko kamenného menhiru a zjistili, že je vážně zima. Kolem mínus jednoho stupně, což je nejhorší. Došli jsme k upravenému kamenu, do kterého někdo vyrýpal piktogramy a který není studený, ani v této zimě. Zde nás dostihl Rudánek a tak jsme byli komplet s dědou Prokopem, Petrou, Zbultranem a dětmi. A tak jsme se fotili a při cestě k autu našli kešku.

Pak jsme přes Panenský Týnec přejeli do Zichovce, kde jsme zanechali auta na parkovišti a vyrazili zpátky na Týnec. Ovšem ne po silnici, ale modrou turistickou značkou. Cesta byla pěkná, přes dva kopce, přes potok, kolem zříceniny hradu Žerotín. Panenský Týnec má krásně zrekonstruovanou školu a pěknou kapličku s mozaikami. Zašli jsme rovnou do nedostavěného chrámu a kochali se pozitivní energií a andělíčky. Pak jsem zašel do otevřeného krámku a pořídil turistickou známku. Dostal jsem od hodného pána krásné dárečky, které jsem rovnou předal děvčatům. Péťovi už byla zima a tak jsme se rozhodli pro návrat do Zichovce.

Cestou jsme si dali čokoládu ze zásob, co nesla Petra a ta nám pomohla. V Zichovci jsme zapadli do pivovarské hospůdky a pěkně se občerstvili. Ochutnali jsme všechna piva, co byla na čepu a nejvíc mě chutnala dvanáctka Premium, překvapivě. Najedli jsme se a naskákali do auta a přejeli k zázračné studánce pod glorietem u sv. Blažeje. Smůla je, že majitel celý objekt oplotil a hlídají ho dva zuřiví pejskové. A tak jsme jeli zpátky a rozhodli jsme se zastavit ještě ve Slaném, v pivovaru Antoš. Dobře jsme udělali, protože tu měli Valentýnský růžový speciál a ten nám vážně chutnal. A také bůčková pomazánka a sladké bramboráky. Výlet se hodně povedl a já děkuji všem účastníkům.

Zbultranův deníček i s přílohami najdete ZDE.

24.1.2015 - První divadelní představení v roce 2015

Na milé pozvání jsme přijeli do obce Vraňany, kde v pěkně vytopeném sálu pohostinství Svijany, budeme hrát divadlo pro děti. Vyložili jsme všechny rekvizity a bylo toho hodně. Sál se krásně zaplnil dětmi i dospělými a chvilku po třetí hodině odpolední jsme začali. První pohádka O zamilovaném králi je hudební a moc se povedla. Díky tomu, že mnohé děti navštěvují dramatický kroužek, hraní je moc bavilo. I pan král (Petr Knob) se své úlohy zhostil s grácií. Po této dlouhé pohádce jsme si dali krátkou pauzičku a přidal jsem pohádku O ztracené princezně, která rovněž dopadla dobře a drak byl eliminován. Odpoledne se pěkně vydařilo a všichni odcházeli a odjížděli spokojení.

3.1.2015 - Tradiční výlet na Bacín

Tradiční výlet, který pořádá a organizuje Zbultran, na Bacín se opravdu vyvedl. Vyráželi jsme v sobotu třetího ledna, z Hlavního nádraží a jel jsem sám, protože byla zima a děti by nám zmrzly. Sešli jsme se u pokladen a měli radost, že je výlet. Pak jsme zakoupili lístky na vlak a obsadili první patro tak, jak to mále rádi. Kdo se výletu zúčastnil? Jirka, Ondřej, Erik, Dáda, Petr Mašín, Zbultran a já. V Litni jsme po startovním fotu vyrazili směr obchod, kde mají sekanou. Cestou jsme udělali několik fotek v betonových skružích, protože nám to připadalo veselé. V obchodu jsme nakoupili proviant (sekanou, klobásy, uzené a pečivo) a pokračovali po turistické značce dál, do vršku. Pěkně svižně foukalo a my byli roztažení na půl kilometru. Nahoře, na Mramoru se Erik s Dádou odpojili a dál jsme pokračovali sami. Až na Bacín, kde jsme obětovali a modlili se, každý podle svého.

Po hodině jsme se vydali na další cestu, k zatopenému lomu, kde se kluci hodlali vykoupat v částečně zamrzlé vodě. Já jsem je pozoroval ze břehu a také fotil pro pojišťovnu. Najednou jsem si uvědomil, že musím schovat foťák a pak už si nic nepamatuji. Jen to, jak mě kluci táhnou pryč, pak sanitka a nemocnice v Berouně. Prý jsem sebou seknul a byl neobvykle klidný. Mé tělo si řeklo, že je čas odpočívat a to pořádně. Kluci pokračovali dál v cestě, ale už beze mne. Já se válel v nemocnici, napíchnutý na monitor a kapačky. To byl náš první letošní výlet. Jaké budou ty další?