» 2012 - Za živou vodou
4.8. 2012 - Studánka Petřínka, Reon a tak

Sebrali jsme se s rodinou a vyrazili jen tak po Praze. Pomocí tramvajového spoje, který ještě funguje a nemá výluku, jsme se dostali až k Čechovu mostu. Tam jsme srdnatě překonali pomocí několika přechodů vozovku a pokračovali ke Strakově akademii, kde se občas schází vláda, aby nám osladila životy.

21.7. 2012 - Studánka Na Troníčku, Prokopské údolí

V sobotu jsme změnili program a místo Růžových slavností na Konopišti (které se přesunuly na září), jsme vyrazili po Praze, ale do přírody.

25.5. - Prameny na Roudné, Plzeň město vody

Dva dny po narození syna Petra, jsem se vydal po stopách pramenů v Plzni.

8.5. 2012 - Tři studánky a Svatojánský pramen

Dnes je státní svátek. Slavíme osvobození. Proto máme volno a můžeme vyrazit za další živou vodou. Domluvili jsme se, že Zbyněk s Petrou a neposedným psem pojednou s námi a sraz jsme si dali po desáté hodině dopolední v centru městyse Zápy. Nastudoval jsem potřebné mapy předchozí den a tak jsem vesele vyrazil po paměti. No hrůza. Zakufrovali jsme asi deset kilometrů, ale nakonec jsme se přece jen potkali. Pod překrásným barokním kostelem sv. Jakuba Většího z roku 1770. Zaparkovali jsme a vyšli předpokládáným směrem. Matýsek frčel na tříkolce, pes Chelsea táhnul jako šílený a my ostatní šlapali zvesela. Kolem místního fotbalového hřiště jsme došli až k rybníčku a já se těšil, že už je to ono, ale chyba lávky. Potkali jsme hodného pana rybáře, který se vracel domů s pěkným úlovkem a ten nás nasměroval jinam. A také nám vyprávěl o studánkách a lázních, které tu byly, ale lidé je zničili a zbyly jen studánky, které už moc lidí nezná. A že je v nich pokaždé jiná voda, přestože vyvěrají kousek od sebe a že se tu lidé léčili pitným režimem a spoustu dalšch zajímavostí. Nakonec jsme poděkovali a nabrali nový směr. Prošli jsme velkou část městyse a potkali spoustu krásných staveb. Také restauraci U lázní, která akorát otevírala. A tak jsme se zastavili na jedno zdravotní nealkoholické pivko. Matýskovi se tu zalíbil dětský koutek, ze kterého jsme ho nemohli dostat. A to jsme už byli kousek od studánek. Už nám zbývalo jen dojít na konec obce, zahnout k dalšímu rybníku a pak krásnou březovou alejí dojít až ke třem betonovým domečkům, ze kterých neustále proudí živá voda.

Museli jsme ochutnat z každé studánky, přestože jsme riskovali zažívací potíže. Opravdu je každý pramen jiný. Jeden železitý, druhý uhličitý a třetí chutná a voní po sirovodíku. Chvilku jsme si tu užívali pohodu a klid, ale ne dlouho. Čekají nás ještě další studánky a tak opět vyrážíme na další cestu. Musíme se vrátit, kolem hospůdky a přes městys k autům. Ještě se na chvíli zdržíme a zajdeme se Zbyňkem na místní překrásný hřbitov s kostelem sv. Jakuba Většího. Mají to tu opravdu krásně zachovalé, včetně starých kamenných schodů. Dokonce jsem na jednom náhrobku objevil Staroboleslavské paládium. Pak se vrátíme k autům a pokračujeme přes hlavní silnici R10 na Brandýs nad Labem. Zaparkujeme kousek od zámku, kde jsme před časem hráli pohádku O ztracené princezně a pokračujeme pěšky podél Labe. Tuším, že musíme příjít ke krásné studánce. Cesta nám pomalu ubíhá a sluníčko pálí jako šílené. Studánka nikde. Dojdeme až k počátku inline dráhy, kde je další parkoviště a já lituji, že jsme nezaparkovali zde. Pokračujeme po asfaltce a asi po kilometru objevíme pod stromy překrásnou studánku se sochou sv. Jana Nepomuckého. Vypadá, jako by byla z jiného světa a pramen je opravdu mohutný a osvěžující. Pijeme a omýváme se. Vychutnáváme stín stromů a zjišťujeme, že turistická značka vede jinudy. Ještě bychom měli najít jednu studánku a tak pokračujeme dál. Dojdeme až k betonovému odpočívadlu, ale studánku nenajdeme. Na výpravě je již patrná únava a tak se opět vracíme. Kolem svatojánské studánky a pak nahoru, po turistické značce, zpátky do Brandýsa. Snad tu studánku ještě potkáme.

Nepotkali jsme. Ale vůbec nám to nevadilo, jen jsme byli překvapeni, jak jsme daleko od auta. Sluníčko pálí a už se ozývá žaludek, nejvyšší čas skočit do auta a vrátit se domů. Tu poslední studánku snad dáme příště.

1.4. 2012 - Strančice - studánka a kaple sv. Anny

Přestože se počasí poněkud zhoršilo, včera dokonce sněžilo a teplota spadla o dvacet stupňů, rozhodli jsme se pro výlet. Vlastně ráno to ještě nevypadalo, ale s prvním sluníčkem bylo rozhodnuto. Oblékli jsme se pořádně, nasnídali a chutě vyrazili na autobus. Ano, tramvaje tu totiž dva měsíce nejezdí, protože je opět potřeba opravit koleje. Zastávka je nahoře, mezi domky a tak tam chvátáme. Naštěstí autobus jede za chvilku a tak moc nemrzneme. Zato metru se moc nechce a tak Matýsek pobíhá po nástupišti, až nás okřikne hlas z hůry. Na hlavním nádraží jsme v 8:51 a máme dost času. Nikdo další se k nám nepřidal a tak pořizujeme jízdenku a jdeme na nástupiště 6J, kde už čeká vláček. Obsazujeme mezipatro pod první třídou a bavíme se cestujícími, kteří se kolem nás proženou, zjistí, že se jedná o první třídu a zase vyběhnou ven. Jen jeden pán tam sedí a pak si tam sedne ještě mladík, který se schovává před průvodčím. Jedeme na čas a kolem desáté vystupujeme ve Strančicích. Je tu pěkná kosa, namrzlo a snížek.

Najdeme zelenou turistickou značku a vydáme se po cedulích ke kapli sv. Anny. Matýsek šlape statečně, chvíli svítí sluníčko, chvíli fouká, chvíli padá sníh. Za Strančicemi vejdeme do lesa a po asfaltu dojdeme až k místnímu hřbitovu. Je klidný, tichý, opuštěný. Pak se vrátíme na rozcestí a dojdeme až ke studánce, kapli a kameni. Ten kámen je obrovský a je na něm pamětní deska oznamující, že tu byl i prezident Masaryk. To místo je tedy jistě významné a jsme tu správně. Z knížky jsem se dozvěděl, že se tu staly i zázraky. Léčivá voda navrátila zrak zbožnému rolníkovi. Také se tu rozpadl nejbytelnější vůz, na kterém chtěli odvézt kmen staré jedle, na které odedávna visel obrázek svaté Anny. Museli ten kmen rozřezat a znehodnotit. Páter Hynek si uvědomil, že chamtivost není dobrá a tak nechal postavit kapličku na znamení pokání a dokonce i sám vymaloval obraz svaté Anny. Nad pramenem mírně radioaktivní vody vyrostla nejprve malá kaplička, tak pro tři stojící lidi a teprve v roce 1892 vyrostla nynější kaple pro sto lidí najednou, kde se konají bohoslužby.

Dojdeme ke studánce, která je obestavěná kamenem a chráněná drátěnou kupolí. Z dálky vidím cedulku, že voda není pitná. Dost mě to udivuje a přemýšlím, proč najednou není pitná. Jak se ze zázračné vody stane voda nepitná. Nebo snad někdo nechce, aby se ještě uzdravovalo? Snad nějaký lékař, či ministerstvo? Vidím, že je tu hrnek pro žíznivé, negramoty a hazardéry připraven a tak Hroší pohár tu nenechávám. Jen omočím ruce v té nepitné vodě. Pak se jdeme podívat do kaple, která je otevřená a je možné přes mříž spatřit skromné, ale zajímavé vybavení. A pak kolem jedle se svatým obrázkem a rozcestníkem pokračujeme stále po zelené značce dál, na Mnichovice. Nyní je cesta poněkud rozbahněná, vede lesem a doléhá k nám hluk dálnice. Matýskovi se nechce šlapat po svých a tak ho beru na ramena. Dáváme pozor na nízké větve a na zabahněné botičky. Kolem polorozbořeného srubu dojdeme až do civilizace na druhém konci lesa. Spousta opuštěných chatek. Procházíme ospalou kolonií, která se postupně mění na honosná sídla podnikatelů a z výšky sledujeme Mnichovice.

Dojdeme až k železničnímu přejezdu, dojdu se podívat, kdy nám to jede zpátky na Prahu. Jindra mezitím zjistí, že hospůdka u nádraží otevírá až za hodinu. Jede to pokaždé ve dvacáté sedmé minutě. Jdeme dál, po silnici, do Mnichovic. Snad potkáme nějakou hospůdku, která už má otevřeno. Škoda, že se pak povláčíme zase do kopce. Po chvilce potkáváme Mnichovickou krčmu, kde mají otevřeno, dětský koutek, nekuřáckou část a tankové Krušovice. Dost dobrých důvodů se tu zastavit. Odměňujeme se jídlem a nápoji. Polévky jsou horší průměr, zato jídlo je skvostné. Debužírujeme si a tak nehlídáme čas. Najednou musíme uhánět na vlak. Do pěkného kopce a ještě s plným žaludkem. No hrůza. U nádraží potkávám kolegu z rádia, který už v rádiu nepracuje a tak se chvíli bavíme. Vlak má lehké zpoždění. Nemuseli jsme tak uhánět, ale kdo to měl vědět. Ve vlaku je plno, nějaký dětský výlet. Hrají stupidní hru, která je hlasitá a o to víc je baví. Zjišťuji, že ještě nejsem tak starý, hned bych se přidal. Matýsek je unavený, pošlape paní vedle a pak si lehne vedle maminky. Okolo třetí jsme už doma.

25.3. 2012 - Pět studánek v Šárce

Narychlo jsme se rozhodli, že nebudeme tuto slunečnou neděli trávit úklidem a vyrazíme někam do přírody, za živou vodou. Dokonce jsme vyhlásili náš záměr na FB, ale pro mnohé již bylo pozdě. Přesto se k nám připojil můj dávný kolega z rádia, báječný zpěvák a skvělý moderátor, Milan Fiala se svou ženou Elen. Vyrazili jsme tramvají a metrem a pak zase tramvají, která nás dovezla na konečnou stanici Divoká Šárka. V tramvaji s námi jela i známá herečka Simona B. s dětmi a byla legrace. U McDonalda jsme cvhíli počkali na spolupoutníky, kteří dorazili o tramvaj později a pak jsme vyrazili po žluté turistické značce k první studánce. Matýsek se rozhodl, že ho bolí nohy a tak se musí vézt v kočárku. Míjeli nás bicyklisté v šílené rychlosti a vypadalo to, že se tu jede Závod míru. Počasí skvělé, ale když foukne, je ještě zima.

První studánku jménem Šestákova, jsme našli dobře, neboť se nachází kousek pod cestou. Je tu i cedule, na které patrně visel i rozbor vody. Někdo ho serval, asi byl závadný. Tedy, ten rozbor. Vlastně oba. Matýsek mi pomáhal s přípravou Hrošího pohárku a tak nám práce šla rychle. Ochutnal jsem vodu a nebyla špatná, jen jsem cítil hodně železa. Vydatnost pramenu je výrazně menší, než u Lysolajského pramene. I okolí vypadá jinak, je vidět, že tu projde hodně lidí a málokdo má chuť pomoci pramenu.

Pokračujeme dál, stále po žluté značce, až k altánu, kde odbočujeme na polní cestu, která vede dolů k potoku, který jsme srdnatě překonali po dřevěném mostku a dali se doprava, kde by měla být další studánka, tentokrát Habrovka. Je mimo cestu a tak se můžeme vykoukat, ale marně. Nenašli jsme ji. Pokračujeme dál, podél potoka a potkáváme cyklisty, pěší i opalující se na dekách. Lehkým klesáním se dostaneme až ke studánce Šárka, která je vidět zdaleka. Zde chemická analýza nechybí a tak zjišťujeme, že v několika aspektech voda nevyhovuje a tak nepokoušíme osud a neochutnáváme. Studánka je pěkná a voda vypadá čistě. Už je pěkné teplíčko a sluníčko svítí jako v létě. Dojdeme na rozcestí u koupaliště, které je ještě zavřené, ale bazén je již napuštěn, aby se voda stačila do sezóny trochu ohřát. Kousek odtud je stánek s občerstvením a točeným pivem. Zastavujeme se tu a dáváme si nápoje a svačinu.

Užívám si točené pivo, Mušketýra, pravda z plastového kelímku, ale i tak je to pohodička. Po dvou pivech pokračujeme dál. Přetneme červenou značku a pokračujeme podél Šáreckého potoka. Kousek dál je další občerstvovna, kde mají Svijany a taky pěknou frontu a tak se tu nezastavujeme. Obdivujeme meandry potoka i strmé skály všude okolo, pamětní desku tak, že si ani nevšimneme, že Matýskovi vypadlo lízátko a je z toho nesvůj. Vracím se a nacházím ho na cestě, je třeba lízátko pořádně vydrbat. Při očistě na nás málem spadne velký kámen. Nevím, zda ho někdo hodil nebo spadl sám od sebe, v každém případě varážíme dál, do bezpečí. Potkáváme davy turistů, krásně opravená stavení, mostky a probouzející se přírodu.

Cesta se opět dělí, my jdeme vpravo, do kopečka. Pěkně funíme, ale odměnou je nám studánka Franciho, těsně pod vrcholem. Zde se zastavujeme, okusíme vodu, opět mi vydatně pomáhá Matýsek, ale i žena Jindra. Potom vylezeme nahoru a napojíme se opět na červenou značku a dáme se doprava, kolem hospůdky a rekreačního zařízení. Kočárek na kamenité cestě pěkně drncá a já vzpomínám, jak to pěkně jelo na asfaltové cestě. Jdeme proti sluníčku a opět potkáváme turisty. A také běžce, kteří utužují fyzičku. Červená nás vede podél lesa a pěkně to obchází, což zjistíme ve chvíli, kdy to celé obejdeme a vrátíme se zase zpět. Tady by měla být poslední studánka dnešního dne, ale pořád ji nemůžeme najít. Jmenuje se Hradištní a na fotce vypadá moc hezky. Má na sobě dokonce Mariánský monogram. Máme ale smůlu. Studánka se nám ukryla do porostu. Máme co dělat, abychom nevyklopili spícího Matýska, kterého utahal čistý vzduch a množství zážitků. Cesta je kamenitá a vymletá od dešťů.

Dojdeme až ke hrázi vodní nádrže Džbán. Je tu také hospůdka, ale jdeme dál, pěkně do kopečka, až k McDonaldu, kde se náš okruh uzavírá. Z pěti studánek jsme našli pouze tři, ale to vůbec nevadí. Zanechali jsme tu dva Hroší pohárky, tak snad tam zůstanou co nejdéle a žízniví poutníci se budou moci osvěžit. Milan navrhl, abychom se zastavili v hospůdce U Džbánu, kde mají tankový Staropramen. Svůj návrh podpořil emotivním vyznáním, že tam chce již dlouho a že je to jho jinošský sen. Nemohli jsme nejít. Navíc staro-pramen odpovídá letošnímu zaměření putování. Dali jsme si tam pití a také trochu jídla a šli jsme na tramvaj, která nás odvezla do civilizace. Krásná procházka. Příště snad najdeme zbývající dvě studánky.

3.3. 2012 - Studánka v Lysolajích

Dnes jsme se vydali na druhý konec Prahy. Může za to knížka Neznámé Čechy, kterou mi včera zapůjčil Zbultran a kterou jsem hned začal hltat. Našel jsem si Zázračnou studánku, ke které se dá dojet autobusem a protože dnes bylo opravdu krásně, vyrazili jsme s Jindrou na výlet. Metrem na Dejvickou a pak autobusem 160 až skoro na konečnou. Mohli jsme jet až na konečnou, ale podle mapy to vypadalo lépe ze zastávky Žákovská. Vystoupili jsme a prošli širokými ulicemi, až jsme narazili na modrou turistickou značku. Ta nás dovedla až pod konečnou a ke studánce. Je krásná a vydatná. Hned jsem vytáhl Hroší kalíšek a omyl ho. Zároveň jsem pronesl i ochrannou modlitbu a pak jsme se všichni napili.

Voda byla báječná, chladivá a sametová. Dodávala nám pocit blaženosti a radosti, společně se sílícím sluníčkem, které se prodíralo mezi stromy. O studánku se vzorně starají dominikánky z kláštera mnišek Řádu kazatelů Praha - Lysolaje. Nad pramenem je i kaplička s obrazem Panny Marie Sedmibolestné z roku 1863, několikrát upravovaná a nyní krásně opravená. Voda je prý zázračná a léčivá. Jistě je to pravda. Překvapila mne mohutnost zdoje, který býval zdrojem pro celé Lysolaje. Pak jsme udělali několik fotografií, kalíšek jsem zanechal vedle studánky a vydali jsme se zpátky po modré značce, na Dolní Šárku. Prošli jsme široké ulice, prošli kolem zahradních domků různého stáří i zachovalosti a také usedlosti, před kterou se povalují žulové kvadráky. Vešli jsme do polí a ovíval nás chladivý vánek. Praha byla na dosah, ale přesto velmi vzdálená. Koukaly jen bohnické paneláky a také kus Žižkovské věže. Došli jsme až na rozcestí s červenou značkou a poté, co jsem Jindře oznámil, že jsem vybíral cestu tak, aby byla pohodlná, nastalo prudké klesání do údolí Šáreckého potoka.

Zvládli jsme kamenitou cestu, překonali potok a stále po červené značce počali stoupat na druhý kopec. Převapivě jsme se rychle vyšplhali nahoru a další cesta již skutečně vedla téměř po vrstevnici. Naskýtaly se nám překrásné pohledy do okolní krajiny i na probouzející se přírodu. Takto jsme došli až na Babu. Na vrcholu skály stojí půvabná zřícenina budovy, která bývá podle některých teorií pokládána za zbytek viničního lisu. Zdejší vinice byla založena v roce 1622 novoměstským měšťanem Jindřichem Žežulem. Vlastní lis spolu s letohrádkem (lusthaus) tu dal postavit po roce 1650 tehdejší majitel vinice Servác Engel z Engelflussu. Engel byl původně měšťan a koželuh, ale při obraně pražských měst proti Švédům roku 1648 se vyznamenal tak velkou měrou, že byl roku 1658 npoctěn erbem a predikátem. Později se stal majitelem nemovitosti děkan metropolitní kapituly u sv. Víta, Tomáš Jan Pešina z Čechorodu a ten ji roku 1673 koupil. Proto také bývala v té době vinice ozvána Děkanka či Čechorodka. Za válek o rakouské dědictví byl ve čtyřicátých letech osmnáctého století bavorskými a zejména pak francouzskými vojsky stavba vypálena a pobořena. V roce 1748 koupila pozemky A.T.Lohnerová, a ta je připojila ke svému šáreckému hospodářskému dvorci. Až později, v roce 1858, byl pozůstatek budovy letohrádku při stavbě železnice z Prahy do Podmokel upraven pracovníky státní dráhy v romantickém duchu na dnešní půvabnou dominantu na ostrohu nad řekou Vltavou.

Zde jsme si na chvilku sedli na lavičku a kochali se pohledem na Prahu a její dominanty. Hluk města k nám doléhal tlumeně. Vypadalo to, že máme u nohou modelové kolejiště s detailně vypracovanou krajinou. Po červené jsme pokračovali dál, již asfaltkami až na rozcestí s modrou U Matěje, kde je další studánka, ale měli jsme jen jeden kalíšek a tak jsme tam nic nenechali. Možná příště. Zato jsme se zastavili Na Staré faře, což je restaurace a cukrárna a dali jsme si odměnu ve formě oběda a byli jsme velmi spokojeni. Obsluha příjemná a rychlá, ceny mírné a jídlo fantasticky dobré.

 

Další informace o studánce v Lysolajích najdete ZDE.

 

ZTYzNjVj