» Zamyšlení poutníka Hrocha
Zamyšlení poutníka Hrocha

Začalo to hóóódně dávno, ještě na starých webovkách, kdy jsem zapisoval různá zamyšlení a postřehy. Vím, že jsou to věci, nad kterými se občas zamyslí každý z nás. V roce 2008 mne oslovil Pavel Rada z Rádia FOLK, zda bych nechtěl svá zamyšlení převést do zvukové formy a posílat prostřednictvím jeho internetových vln k posluchačům a já souhlasil. Proto se neděste, když se na nás z vysílání Rádia FOLK "vyřítí" hlas poutníka Hrocha. Myslím to dobře...

 

O světě

Už ve škole jsme se dozvěděli, že svět je kulatý, velký a složitý. To, co ho dělá složitým, jsme my, lidé. Neustále se snažíme vyvinout náročnější technologii, efektivnější pohon a složitější zákony. Místo toho, abychom se zastavili a rozhlédli. Abychom se vydýchali a zklidnilo se naše srdce. Potom bychom si mohli všimnout, že svět není tak složitý, že k životu nepotřebujeme náročnější technologii a efektivnější pohon.

Mohli bychom si konečně uvědomit, že svět není tak veliký, že všude žijí lidé, kteří mají podobné starosti a radosti, jako my tady. Budeme-li si užívat jednoduchosti světa a všech darů, které nám nabízí, nebudeme potřebovat ani tak složité zákony. Budeme si totiž vážit svobody, budeme si vážit jeden druhého. A kdy to bude? Třeba hned. Můžeme s tím začít okamžitě. Sami u sebe. Svět zůstane kulatý, velký a složitý, ale nás to už nebude tolik trápit, protože budeme vědět, že zítra znovu potkáme dobré lidi.

---

O zásadách

Nebojte se, nebudu lovit znalosti z chemie, trápit vás vzorečky a neutralizovat. Zásady jsou i jiné věci, než jen hydroxid sodný. Obvykle bereme zásadového člověka jako něco dobrého, jako pevný bod ve vesmíru. Co jsou to ovšem tyhle zásady. Čeho se týkají a kdy se z obecných norem stávají zásady?

Znám lidi, co chodí zásadně pozdě. Někteří jsou zásadně proti, jiní zásadně mlčí. Dumám, jaké zásady se uhnízdily ve mně. A nějak na žádnou nemohu přijít. Jsem snad bezzásadový člověk? Rád chodím včas, někdy bývám i pro, mlčím málokdy. Zásady slušného chování mi nejsou cizí, přesto někdy klopýtnu. Snad i proto nemohu nikoho hodnotit. Ze zásady. Co kdybych se zásadně mýlil.

Nelpím na zásadách a zásadní otázky beru s rezervou, protože za čas se z nich mohou vyklubat malichernosti. Jsem rád, když si mohu uvědomit, které zásady mi pomáhají a ze kterých se mohou stát závady.

---

O svědomí

Už jste někdy zažili kousání a hryzání svědomí? Je to horší, než vlněná deka. A nedá se jen tak umlčet. Obvykle se ozve hned po té, co provedeme nějakou nedobrotu. Najednou jsme překvapení, jak hlasitě a intenzivně se umí projevovat. Přitom nám předtím říkalo už mnohokrát, abychom to nedělali. A my jsme mu jen nevěnovali pozornost.

Pak si říkáme, jestli nám to stálo za takovéhle výčitky. Odpovíme si, že nestálo a příště tu nedobrotu zopakujeme. Jsme prostě nepoučitelní. A svědomí se dál snaží. Má s námi trpělivost. Ví, že marnější práce už ani neexistuje, přesto nás neopustí a znovu se připomene, aby nás učinilo lepšími.

Ovšem svědomí dokáže i pochválit, odměnit. A dělá to se stejnou intenzitou, jako kárání. Je to ten blažený pocit po každém vítězství nad sebou. To příjemné teplo, které se rozlije po celém těle. Svědomí je spravedlivé a objektivní. Jen není vidět a nemá ruce, aby nás mohlo pohlavkovat. Záleží tedy na každém z nás, zda ho budeme poslouchat. Zda mu budeme naslouchat stejně, jako nejlepšímu příteli.

---

O křížcích

Křížků jsem za svůj život potkal už mnoho. Byly malé i větší, někteří zpívali, jiné mám na zádech. Zanedlouho přibude další. Křížky potkáváme v polích i v hospodách, na účtence. Také na cestách, to když dojdeme ke křižovatce a rozhodujeme se, kam půjdeme dál.

Kříž je veliký symbol a proto jich máme tolik. Je jim společné to, že se v nich cosi spojuje, protíná a zase rozbíhá do stran. Je to setkávání jevů, které by se snad bez kříže ani nepotkaly. Klasický kříž spojuje horizontální a vertikální osu. Připomíná nám, že jdeme odněkud někam a při této cestě nemáme zapomenout dívat se. Nahoru, tam jsou velké a krásné věci, ale i dolů, pod nohy, abychom neubližovali. Těm menším, abychom je nezašlápli a ani sami sobě, abychom si neukopli palec o kámen.

Křížem označujeme i svá trápení, bolest a problémy. Dost často se jedná pouze o těžkou volbu, o rozhodování. Přeji vám i sobě, aby všechny křižovatky byly dobře označené a naše rozhodování, kudy se dát bylo tak o něco jednodušší.

---

O vůních

Ráno jsem šel kolem jedné restaurace a zavoněla mi smažená cibulka. Hned jsem dostal hlad. Za druhým rohem jsem potkal jednu paní a ta voněla přesně jako moje babička a já si na ní opět vzpomněl a usmíval se, protože s babičkou mi bývalo dobře. V tramvaji, kterou jsem posléze použil k přepravě, mi do nosu práskla ostrá vůně bezdomovce, jenž byl rozvalený na zadním sedadle. Přestal jsem se usmívat.

Vůně nás ovlivňují, mění naši náladu i chuť k dalšímu jednání. Jsou vůně rozličné, příjemné i méně lahodící. Vůně jsou bezprostřední a nedokáže je zprostředkovat žádné z elektronických médií. Zatím. Pro vůni květin a stromů je nejlepší zaběhnout do přírody. Ta voní nejopravdověji. Žádná chemie, žádné náhražky.

Vůně jsou velmi důležitý komunikační prvek. Neodrazujme proto ostatní svojí pronikavou vůní od možnosti navázání kontaktu. Byla by to přece škoda.

---

O nebi

Nedávno jsem si lehl na zem a díval se na nebe. To je nejlepší poloha, jak nebe pozorovat. Sledoval jsem mraky, jak plují po modrém moři. Vrátil se do dětských let a představoval si, že jsou to lodě a letadla. Také sloni, ovce, světadíly, květiny a stromy. Najednou se zatáhlo a mraky se změnily na olověnou kupu, která se mračila na mne. Setmělo se a všechno kolem mne změnilo barvy. Stromy se rozšuměly, ptáci utichli a já zůstal ležet. První kapka. Trefila mne přesně do oka. Viděl jsem, jak letí a najednou spousta vody. A druhá, třetí. Teplý letní déšť. Nechal jsem ho bubnovat na můj obličej a počítal kapky.

Za nějakou dobu se déšť uklidnil a opět vysvitlo sluníčko. Jeho teplé paprsky se opřely do všeho mokrého. Musel jsem zavřít oči a přes víčka si vychutnával ten hřejivý pocit. Pak slunce zapadlo a obloha se oblékla do temného sametu pošitého milionem hvězd. Je čas jít spát. Zvedl jsem se a zavřel střešní okno. Co kdyby v noci některá hvězda spadla.

---

O papíru

Kouknu-li se na svůj pracovní stůl, vidím všude spoustu papírů. Málokterý je čistý, většinu jsem umazal tonerem z tiskárny, spoustou písmenek a čísel. Možná to bude někdy někdo číst. Většinou jsou to smlouvy. Asi nebude. Ale musím to tisknout, co kdyby přišla kontrola.

Papíru je všude kolem dost. Vybavuje se mi pohádka o soli nad zlato. Jak dlouho bychom asi přežili bez papíru. Možná už ráno bychom byli bezradní. A to nejen na toaletě. Nevrhali bychom se na stánky s novinami, nemohli bychom si otřít pusu ubrouskem. Nedostali bychom vizitku, nepřečetli bychom si knížku, tu správnou, neelektronickou.

Přesto si význam papíru málokdy uvědomíme. Často ho zmačkáme jen proto, že nám překáží. Často ho popíšeme nesmysly. Nebo dokonce špatnostmi. Važme si papíru ve všech jeho podobách. Je to posel a prostředník. Snažme se užívat papíru k dobrým a potřebným záměrům. Abychom kdykoliv v budoucnu mohli našim dětem dát papír a pastelky, aby si mohly jen tak kreslit.

---

O dávání

Celý život je o předávání. Dáváme všechno možné, rady, dárky, bacha, padáka. Dáváme i dostáváme. Někteří z nás raději dávají, jiní zase dostávají. A jsou lidé, kteří mají rádi obojí. To je asi nejlepší. Rovnováha je dobrá.

Dávám-li, měl bych dávat opravdově. Ne jen na oko. Ne proto, abych něco získal. Ne proto, že se to musí a vyžaduje. Daruji srdcem a raduji se s obdarovaným. Potom je ta radost daleko větší a dárek má i vyšší hodnotu, bez ohledu na to, jak je nebo není drahý.

Přijímám-li, pak s pokorou. Uvědomím si, že všechny dary, které dostávám, nejsou samozřejmé. Že existují lidé, kteří nemají takové štěstí, jako já. Štěstí na přátele. Pokora ovšem není zkroušenost. Pokora mi dovolí, abych se radoval celou svou bytostí.

Děkuji za všechny dary, které jsem mohl dostat i dát. Jsou znamením, že svět ještě funguje, že máme dobré přátele a ochránce.

---

O Českých patronech

 

Tento týden začínáme velké putování za Českými patrony. Když jsem plánoval letošní cesty, říkal jsem si, že máme tak pět patronů a svatých, inspirován Myslbekovým pomníkem na Václavském náměstí. Při studování podkladů, knih a internetu jsem zjistil, že jich je několik desítek. Krásné společenství svatých mužů a žen, kteří tu byli mnoho let před námi a svým životem inspirovali druhé.

Vím, že spousta legend je možná vymyšlených. Vím, že není v dnešní době jednoduché následovat jejich příkladu. Přesto nechci, abychom na ně zapomněli jen proto, že se nám to jaksi nehodí.

První putování je za svatou Zdislavou do Jablonného v Podještědí. Je ochránkyní nemocných a utlačovaných, také rodin a dětí. Během svého nedlouhého života dokázala být dobrou manželkou i matkou, uzdravovala nemocné, pomáhala chudým. Těším se, až po několika dnech se budu moci poklonit tak význačné ženě. Pokud budu mít stejné pocity, jako v přítomnosti ostatků svatého Vojtěcha v Římě, či Františka v Assisi, zažiji cosi výjimečného. Věřím, že budu schopen o všem podat věrné svědectví.

---

O penězích

Včera jsem se bavil s jedním člověkem o penězích. Jeho touha byla vydělávat více. Ptal jsem se ho, proč chce více peněz, protože mne zajímalo, jak to vidí jiní. Prý, aby si mohl koupit to, co chce. Pak se rozloučil a nastoupil do své černé nablýskané limuzíny a odjel. A já pochopil, jak to s těmi penězi je. Snažíme se mít více peněz, abychom si mohli kupovat to, co chceme. Ne to, co skutečně potřebujeme, protože na to by nám stačilo daleko méně prostředků.

Ve chvíli, kdy bychom kupovali pouze to nezbytné, byla by spousta lidí bez práce. Mnoho lidí by bylo bez peněz. Musíme nakupovat zbytečnosti za velké peníze, aby se mohl svět tvářit, že je všechno v pořádku. Když si náhodou někdo vzpomene, že už má všechno, co potřebuje, přijdou média s krizí, politici se šrotovným a násilně se kola skřípající ekonomiky roztáčejí dál. Je škoda, že chceme více peněz. Pokud by nám stačilo jen to, co potřebujeme, měli bychom více času na pohodu, na přátele, na přírodu. Měli bychom volnější ruce, čistější srdce a krásnější život.

---

O zdravení

 

Dobrý den, dobrý večer, dobré ráno, ahoj, pozdrav Pán Bůh, nazdar. Zdravíme se každý den, zdravíme se často a přesto nejsme uzdraveni. Čím to je? Dneska ráno jsem pozdravil jednu paní u výtahu a zatvářila se na mne, jako bych ji něčím urazil. Zvykli jsme si na to, že když nás někdo pozdraví, obvykle od nás něco chce. A to my přece nechceme. Proto se lidé mračí na někoho, kdo je jen pozdravil.

 

Jindy jsem pozdravil kamaráda a on mi povídá, že už jsem ho dneska zdravil. Na to užívám nejlepší odpověď klasikovu. Raději budu vypadat jako blbec, co si nic nepamatuje, než jako nezdvořák. A pozdravil jsem ho znovu.

Pozdravení je přece přání dobrého. Přijímejme ho s úsměvem a také ho tak dávejme. Co kdyby to byla náhodou pro dnešek jediná dobrá věc.

 

Tak tedy, dobrý den a ahoj. Nebojte, nic od vás nechci, jen jsem vás přišel pozdravit.

---

O kamenech

Ráno jsem šel do práce pěšky. Někdy to tak dělávám. Dnes jsem si všímal kamenů a zjistil jsem, kolik nerostů nás vlastně obklopuje. Dlažební kostky, pokud nejsou tvořeny betonem vylitým do formy, obrubníky a patníky. Kameny nárožní, aby kola kočárů nepoškodila dům. Kamenné zdi, i drobné kamínky, aby děti měly čím házet, až půjdou ze školy.

Jsme obklopeni kameny a bereme je jako samozřejmost. Snad jen ve zlatnictvích se rozplýváme nad krásou drahých kamenů, v nemocnicích se tetelíme nad ledvinovým kamenem vyjmutým z našeho těla. Mnohdy si uvědomíme i kamení, které s sebou vláčíme každý den, celý život. Uvědomíme si jeho přítomnost i tíhu, ale to je tak všechno. Už se nestaráme, zda ten kámen, co nás tíží, musíme nést. Zda je to nevzhledný balvan, či zářivý drahokam.

 

Hekáme pod tíhou našich kamenů, místo toho, abychom je poznali, odhodily ty, které nepotřebujeme, které nám škodí a z těch potřebných usilovnou prací vybrousili briliant. Ten pak bude zářit z našich srdcí a osvětlovat cestu ostatním.

---

O paměti

Od nepaměti, kam až paměť sahá, se potýkáme s tím, že si nepamatujeme, co bychom si pamatovat měli. Naopak si pamatujeme věci, které nepotřebujeme. A to jen proto, že nám je někdo připomíná dostatečně často. Je zajímavé, že potřebné věci nám málokdo připomene a většinou se tak stane, když je už pozdě. Když dojde ke konfliktu. Potom jsme smutní, protože se dozvídáme, na co všechno jsme zapomněli.

Věci, které nepotřebujeme, nám kdosi sděluje každý den, abychom na ně náhodou nezapomněli. V každém reklamním bloku, na billboardu, v televizi. Abychom nezapomněli na podstatné části našeho života, musíme se trochu snažit. Hledat a nacházet zdroje jejich připomínání, posilovat vlastní paměť a touhu být lepší. Lepší než kdo? Lepší, než jsem byl včera.

Tím, že zapomínáme, jsme vlastně chráněni. Zapomeneme velkou část toho špatného a někdy i dobré věci. Nikdy bychom neměli zapomenout, jaké štěstí máme, když můžeme žít svobodně a svobodně se rozhodovat. Ano, v rámci určitých pravidel, která tu jsou proto, aby mohla svoboda fungovat i pro jiné. Nezapomínejme na špatné věci, byly prožity, abychom se poučili. Nezapomínejme ani na ty dobré a předávejme je dál.

---

O rozumu

Kromě jiných darů jsme přijali i rozum. Proč tedy konáme tolik věcí nerozumných? Za volantem se z nás stávají závodníci, v tramvaji si stoupneme ke dveřím, aby ostatní nemohli projít, spotřebováváme daleko více, než skutečně potřebujeme. Proč je tak náročné rozum používat? A kdo má prospěch z toho, že na rozum zapomínáme?

Až dostaneš rozum, to si ulevíš, říkala máma a já se těšil, až ho dostanu a ulevím si. Připadá mi ovšem, že ta úměra je nepřímá. Čím více si uvědomuji rozum, tím méně si připadám ulevený. Rozum mi dává možnost rozeznávat nerozumné skutečnosti kolem mne. A díky rozumu se mohu rozhodnout, zda se přidám a nebo budu dělat věci rozumně. Případně se o to alespoň pokusím.

Nepotlačujme dar rozumu. Nestyďme se za něj a raději si užívejme jeho možností. Díky rozumu si totiž můžeme uvědomit každodenní štěstí i ve chvílích, kdy nám není nejlépe. Díky rozumu můžeme pomáhat i jiným lidem. Díky rozumu můžeme každý den žít lepší život.

---

O odpuštění

Prosím, odpusť mi. Kolikrát jsme to již slyšeli. Kolikrát jsme to sami řekli a očekávali vlídné zacházení. Odpouštění prostě patří k lidskému životu. Nikdo z nás není neomylný, občas děláme chyby. Někdy o nich ani nevíme, jindy zcela záměrně chybujeme.

Odpuštění je dar, proto bychom si ho neměli nechávat pro sebe. Tím, že někomu odpustíme, neschvalujeme to, co udělal, ale dáváme mu naději a příležitost se zlepšit. Navíc, mnohdy je křivda jen v naší mysli a ten, kdo nám ublížil, si není ničeho vědom. Případně na to už dávno zapomněl. Díky odpuštění se s křivdou lépe vyrovnáme a nehromadí se v nás bolest a smutek. Nenechávejme staré křivdy, aby nás nahlodávaly a leptaly zevnitř. Odpusťme navždy a opravdově, jen tak se mámě možnost vyléčit.

Je dobré si uvědomit, že žádné odpuštění nesmývá vinu. Ta zůstane napořád. Proto se snažím poučit ze svých chyb a selhání. Snažím se odpouštět a věřím, že mne má vina nezavalí.

---

O dostatečnosti

Je-li něco dostatečného, jsme s tím spokojeni, protože nám to stačí. Či spíše nám to ještě stačí, protože, kdyby toho bylo trochu méně, už to bude nedostatečné. Jak tenká hranice existuje mezi těmito světy. Navíc, každý ji vnímáme někde jinde. Co je pro jednoho dostatečné, jinému nestačí.

V tomhle slově se skrývá i statečnost. Odvaha k odepření si věcí a požitků, které nepotřebuji. Které mne jen zdržují od jednoduše krásného života.

Definovat dostatečnost lze jen těžko, snad svědomí nám v té které situaci napoví. A na nás je, abychom mu naslouchali. A přece se nejedná pouze o dostatečnost v jídle, přestože tam je to nejviditelnější. Také energiemi dokážeme krásně plýtvat. A co časem? Vzpomenu si pokaždé, když mám kalup, na to, kdy jsem se naposledy díval na televizi a bylo to k ničemu, protože jsem se nic nového nedozvěděl. Potom dostatečně zvolním, abych nepospíchal, protože čas pak plyne pomaleji.

Už vím, kde nám dostatečnost nevyhovuje. Ve škole. Buď nám kazí průměr nebo musíme přijít na další termín zkoušky.

---

O milionářích

V době, kdy jsme byli ještě malí a snili o tom, že až vyrosteme, se z nás stanou policisté, hasiči, kosmonauti či popeláři, jsem byl přesvědčený o tom, že se stanu majitelem firmy a budu milionář. Od té doby se mnohé změnilo, třeba plná zaměstnanost, věk odchodu do důchodu, či průměrná mzda. Z mých vrstevníků se stali policisté, hasiči a popeláři.

Změnilo se mnohé, třeba označení podnikatel už dneska nemusí nutně znamenat někoho, kdo pracuje šestnáct hodin denně a má na mysli blaho své firmy a spokojenost zaměstnanců. Také přídomek milionář, či dokonce miliardář, už není chápáno jako ocenění podnikatelských zásluh. Může jím být kdejaký podvodník a lump.

Snad i proto jsem většinu svých peněz rozdal potřebnějším a říkám, že jsem OSVČ, protože, kdyby se někde objevilo u mého jména podnikatel a milionář, musel bych se hanbou propadnout.

---

Na zdraví!

Minulý týden jsem v televizi shlédl dva pořady. Tedy, bylo jich více, ale tyhle dva nějak vyčnívaly. První, s názvem Diagnóza, se věnoval lidem s dětskou mozkovou obrnou. Popisoval jejich trable i to, že lékaři nedokážou těmto lidem výrazně pomoci. Byl tam příběh muže, který navzdory svému handycapu vystudoval vysokou školu a navíc pomáhá dalším lidem, kteří neměli tolik štěstí, jako jejich zdraví spoluobčané.

Potom jsem uviděl reportáž o lidech, kteří se dobrovolně nechají hyzdit a modifikovat své tělo. Počínaje piercingem, tetováním a rozřezáváním jazyka a dalších částí těla konče. Říkali tomu – překonávání strachu a dokazování si vlastní identity. Většina zákroků, co jsem tam viděl, byla ve středověku používána na delikventy v rámci zostření trestu.

Je zajímavé, že běžných věcí, jako je například zdraví, si začneme vážit, až je ztratíme. Bez ohledu na výši regulačního poplatku říkám, na zdraví.

---

Zamyšlení nad klíči

Tohle zamyšlení je klíčové. Ne snad proto, že by nějak vyčnívalo nad ostatní svou důležitostí, ale zamyslím se nad klíči. Sáhnu-li si do kapsy, najdu tam svazek klíčů. Možná svazků několik. Tenhle klíč je od práce, tenhle od domova. Další od auta, od baráku, od schránky, od garáže.

Mám na stříbrném kroužku spoustu klíčů a některé z nich už pozbyly svou funkci. Zámek se ztratil, odstěhoval, prostě zmizel. A klíče dál sedí s ostatními na tom kulatém bidýlku.

Třeba tenhle malý klíček, co vypadá, jak od dětské pokladničky. Dostal jsem ho v pětaosmdesátém, na konci školy. Od spolužačky, kterou jsem miloval. Je to klíček od jejího srdce. Mezitím vyrostla, vdala se a odstěhovala. Ten klíček ale zůstal na mém kroužku. Musím se s ní někdy vidět, abych jí ho mohl vrátit. Je přece nepěkné mít klíče k cizím srdcím. Naštěstí mi tu hraje písnička Omnia Vincit Amor. Jak jinak, od Klíčů.

---

Zamyšlení nad vodou

Právě jsem si natočil sklenici vody. Dívám se na ni a říkám si, jak je důležitá. Tedy ta voda. A přitom jen vodík a kyslík, řeknete si. Ano a další spousta různých prvků a částic. A tahle tekutina je nezbytná pro náš život. Nikdy předtím jsem si to neuvědomil s takovou palčivostí, jako dnes. Vždyť všude kolem sebe vidíme spousty vody. Dešťové, v loužích. Balené v obchodech, plodové v porodnicích. No, to jsem se nechal trochu unést.

Prostě vody je všude dost. Jako v pohádce sůl nad zlato. Máme vodu v ostřikovačích, v koleně i na záchodě, tedy, pokud nemáme záchod zcela suchý. Ale i tam se nějaká voda najde.

Přitom každý den umírají lidé žízní a to nikoli proto, že protestují, ale prostě nemají co pít. Vím, je to nespravedlivé a jediné, co mohu udělat, je uvědomit si to pokaždé, když s vodou plýtvám. Když nechávám téct vodu bez užitku. Hlavně v přírodě. V lese, kde je krásný potůček. Zurčí a je smutný, že se jím nikdo nekochá.  Že se nikdo neskloní a neosvěží se. I proto chodím do přírody, aby ta voda tam netekla zbytečně.

---

Čísla

Ty jsi ale číslo. Už vám to někdo někdy řekl? Mně ano a rozhodně mne nechválil. Ale jaké jsem byl vlastně číslo? Jsme v zajetí čísel, která mají relativní hodnotu. Ovšem jen do chvíle, kdy si je přivlastní nějaká jednotka. Poslední dobou jsou nejvíce vidět procenta a měnové jednotky. Zejména u slev a neodolatelných nabídek. Čísla máme rodná, atomová, poštovní směrovací. Také Ludolfovo, šťastné nebo číslo účtu. V každém případě nás čísla obklopují a my si je zapamatováváme nebo pro jistotu píšeme. Třeba takový PIN je nejlépe napsat přímo na platební kartu hned vedle podpisového vzoru.

Máme čísla popisná a orientační, abychom se neztratili, telefonní, abychom se dovolali, reálná i racionální, abychom mohli dostávat známky ve škole. Máme čísla startovní i směrná. Objevují se čísla aktuální, aby se z nich posléze stala čísla archivní. Identifikační čísla nám skrývají celé společnosti. Máme čísla jednotná i množná, životní i symbolická. Čísla zapisujeme různě, abychom dali stejným číslům jiný smysl. Přestože evropané, užíváme zejména arabské číslice. Někdy římské. A někdy se nám číslo schová do různě tlustých proužků. To proto, aby paní pokladní nemusela markovat každou částku zvlášť.  Číslo se užívá v přeneseném významu i pro jednotku milování. Ale to už jsme opravdu někde jinde...

---

Všechno zlo pochází ze spěchu.

Okrádáme sami sebe, když se necháme strhnout okolím a spěcháme. Unikají nám jemné detaily světa kolem nás, zužuje se nám periferní vidění, lapáme bezmocně po dechu. A přitom toho nestihneme o moc více, protože jsme unavení spěchem.

Zkusil jsem cvičení z jedné zajímavé knížky. Šel jsem po ulici jen, co noha nohu mine a nechal na sebe působit okolí. Funguje to. Velmi intenzivně jsem si uvědomoval, jak ukvapený je okolní svět. Lidé v mém nejbližším okolí. A dokonce jsem měl pocit, že čas plyne pomaleji. Naštěstí mne lidé míjeli bez povšimnutí, neboť jsem nebyl oblečen do poutnického.

Od té doby pokaždé, když cítím, že spěchám, zpomalím. Nebo ještě lépe, zastavím se. Aby se mi zklidnilo srdce a vrátilo periferní vidění. A přitom neztratím ani minutu, neboť čas pak plyne pomaleji.

---

 

YTFiYTIxZG