Na neděli připadl tradiční pochod, který organizuje Zbultran. Nechápu, proč je tradiční, když ho jdeme pokaždé jindy (byť v zimě) a pokaždé vede jinudy (byť stále Českým rájem - bohemiše paradýzo). V každém případě jsem byl rád, že se koná, protože svátky mi vždycky zvednou hmotnost a sníží pohyblivost. O půl osmé přijelo před hroší barák modré auto a vyrazili jsme směrem na  Mladou Boleslav. Cestou jsme jeli „na spotřebu“, z čehož měla radost zejména Petra a neustále nás nutila, abychom ji chválili. Prostě lev, jak vyšitej. Jeli jsme tedy pomaleji, než obvykle a to zejména proto, abychom nebyli na místě startu příliš brzo a nezmrzli tak, než dorazí ostatní účastníci. Přijeli jsme poslední. Zastavili jsme se ještě na nákup (protože máme málo jídla a hrozí, že zemřeme hlady v promrzlé chalupě holínské). Koupili jsme pribiňáky, pivko, pečivo a máslo na přikusování. Slečna u pokladny byla kouzelná, ale pravděpodobně ji nasazují pouze v méně exponované úseky prodejní doby, protože jinak by ji lidé v dlouhých frontách nejspíš ukamenovali, což by se jí mohlo snad i líbit.

Na parkoviště u hradu Valečov jsme dorazili asi v 9:14, vykonali jsme startovací foto, rozloučili se s Petrou, která odjela na nákup, s tatínkem Moniky, který odjel do pelíšku a po červené turistické značce se vydali ke skalnímu hradu. Zapnul jsem přístroj satelitní navigace a kochal se, jak nám metry ubíhají. Hned první kopeček mne ovšem notně zadýchal, mám totiž 139 kg, tedy jsem zanechal kochání se displejem a snažil se přežít. Před dřevěným srubem, ve kterém se skrývá útulná hospůdka, právě snídalo několik drsoňů, co tu přespali. Ani jsme se nezastavovali a pokračovali stále dál, kolem skalních bytečků a jeskyní až na první rozcestník, který nás názorově rozdělil. Jedni chtěli jít přímo na Kost po zelené, druzí se chtěli řídit plánem, pokračovat po červené a napojit se na modrou. Monika měla lístek s vytištěným itinerářem, Jirka s Kačkou chtěli jít po zelené, já chtěl dodržení plánu a Zbyňkovi to bylo jedno. Vytáhl medovinu a pivo, dali jsme si občerstvení, pak udělal náznak vůdce a šli jsme po červené, která je sice delší, ale za to horší.

Překonali jsme těžké stoupání i klesání, potkali šreka i s fionou a línou kočkou, stále jsem v ruce třímal prázdnou plechovku od piva a hledal nějaký koš, leč marně. Zbyněk mne nabádal, abych mu plechovku umístil do batohu, ale to jsem odmítl, protože plechovka je oblemcaná. Červená nás dovedla lehkou odbočkou kolem privátního pozemku, až na státní silnici, kde jsme potkali rozcestník, který jsme posledně nemohli vidět, neboť byla děsná tma a my neměli čelovky. Dneska je máme. Vydáváme se na modrou značku, stále po silnici. Dojdeme k lesu, kde se modrá rozděluje. Jedna cesta jde pohodlným klesáním a druhá vede do vršku k obětnímu kameni. Jistě, vydali jsme se tou druhou cestou. Jako kamzíci jsme se vydrápali na vysokou skálu, na které byl umístěn viklan ve tvaru velké mísy, na které se obětovaly čisté panny. Žádnou jsme ve svém středu neobjevili a tak jsme se alespoň rituálně vyfotili. Pak jsme objevili pozůstatek nějaké bojové hry a celou šestku jsme si nahlas přečetli. Psalo se tam o vyhřezlých střevech, což se všem líbilo. Seběhli jsme opět dolů, na původní modrou značku a pokračovali po pohodlné asfaltce až ke studánce Hrdinka, která má báječnou vodu, ale musí se k ní člověk hodně sklonit.

Sluníčko krásně svítí, ale v lese pěkně mrzne. Naštěstí, jinak by rozblácené cesty byly jen těžko průchozí. Takhle nám jen pod nohama praská zmrzlá hlína a zrcátka bývalých louží. Dojdeme až na rozcestník Černá louže, kde to děsně smrdí a pokračujeme dál po modré, až k místu, kde modrá ostře zatáčí doleva. Tam se odpojíme a zcela nerozvážně jdeme intuitivně, dokud nenarazíme na červenou značku. Naštěstí ta nejistota netrvá dlouho a nedá se nikde uhnout. Červená nás bezpečně dovede až k hradu Kost, kde hrají varhany, ale to nás moc nezajímá, protože jdeme do hospůdky, která má otevřeno. Vypadá to, že se nevejdeme, ale během několika okamžiků je téměř prázdná a my si sedáme k největšímu stolu. Zbyněk volá Petře, aby za námi přijela, mezitím si objednáváme. Dávám si klasiku, denní nabídku, dršťkovku a gulášek, Monika si dává jatýrka, Zbyněk těstoviny. Nejlepší to mají Jirka s Kačkou, coby vegani si dávají dva kopečky rýže, zeleninu a čaj. Petra si nakonec objedná smažák, ale přinesou ho jinému stolu, kterému je to jedno a sežere ho, zatímco Petra dál čeká. Obsluha se omluví, slíbí, že udělá nový, ten přinese asi za půl minuty a je téměř studený. Zázrak.

Před hospodou dostaneme sušenky v půlce, jdeme s Jirkou bruslit na zamrzlý Bílý rybník, ale led je příliš tenký a praská, jen se přiblížíme. Rozloučíme se s Petrou a uháníme dál po červené, údolím Prokopským. Volá děda Prokop, jako by to tušil, Zbyněk nemá valný signál a tak se akorát dozví, že děda P. ochutnává Sauvignony a že nás zdraví. Dojdeme do Libošovic, kde to známe, protože tudy, kolem kostela sv. Prokopa, jsme šli na Velikonoce. Pokračujeme po modré, přes železniční přejezd, na Nepřívěc, kde to také známe, ale jen trošku. Procházíme kolem krásného kostela a ještě krásnější zvonice, kolem památníku Slovanům, kterak zdolali pomocí dvouocasého lva nenáviděnou mocnářskou orlici, kolem hostince s krásně vyblejskanými okny. Pak vyjdeme po cestě ven a ta není značená, ale Zbyněk ví, kudy se dát, protože to tu zná. Objeví se zámek Humprecht v mlžném oparu a nad ním visí unavené a slabé sluníčko. Pod vlivem negradiesela se Monika přiznává, že na zámku s půlměsícem se málem vdávala. Kolem hájovny dojdeme až k průseku, kterým je krásně vidět na druhou stranu. Jsou tu Trosky a tak se fotíme. Je pěkná zima, musím mít kapuci, jinak mi tuhne mozek. Dojdeme až do Stéblovic, kde se napojíme na zelenou značku. Také zde to známe. Tady Rora při velikonočním výletu děsně brblala, že už nemůže a Sindy jí v tom ještě utvrzoval. Seběhneme dolů, kolem roubenek. Zbyněk se začne shánět po papírových kapesníčcích a zmizí v lese. Díváme se na Trosky a hledáme nějakou zkratku do Mladějova. Nacházíme polní cestu, přes koleje a jdeme po ní, když se odlehčený Zbyněk vrátí. Už se začíná stmívat.

Ve čtyři hodiny jsme v Mladějově a někdo dostane skvělý nápad, že se vydáme ještě dál, na hrad Pařez. Je to čtyři kilometry, hodinka chůze. Jdeme dál, přestože ostatní s tím nesouhlasí. Netuším, jaké kopce nás čekají. Stále se stmívá a to dost rychle. Naštěstí svítí měsíc, ale jen kousek a tak je to k prdu. Kolem koupaliště se vydrápeme na Loveč, kde si z nás místní dělá srandu, pak do lesa, kde si dáme humus (nebojte, to je jídlo a docela dobré). A za úplné tmy klopýtáme lesem, po kamenech, kolem vánočně vyzdobené chalupy a zase do lesa, bažinou, která ani v mrazu nezamrzla, klopýtáme přes větve a najednou jsme u zříceniny Pařez. Dáme si zbytek medoviny a počkáme na Petru, která to bravurně najde. Chci jít dál, ale ostatní mne zadrží, nestihl bych mši svatou, je přece neděle. Jedeme do Holína, cestou blikám čelovkou, až se to Petře přestane líbit a musím zhasnout. K večeři je sabdží (na zdraví), moc dobré a moc syté. Hrajeme šílenou deskovou domorodou hru, která se všem líbí, ale ani jednou nevyhraju, protože neumím taktizovat proti někomu. Dáváme si vínečko a pak ostatní odjíždějí, protože se bojí udušení od padajícího kouřovodu od kamen a také mého chrápání se bojí. Jdeme tedy spát, přestože je docela brzo.

Zbyněk to napsal moc krásně a má tam i fotky a videa.

Prosinec byl velmi výživný na drobné akce, lapálie, zábavy a kratochvíle. Začalo to Mikulášským víkendem, který jsem celičký prožil ve školní lavici. Vždy o rána do večera do nás vlévali vědomosti o lobbingu, P.R., reklamě, psychologii, řízení lidí a další potřebnosti, které zúročíme u státních závěrečných zkoušek příští rok a také v praktickém životě. Proto jsem musel donutit Mikuláše, aby mi předal dárky pro mé děti dříve a sejít se s nimi v předstihu.

Také si mne pozvali na Finanční úřad, na udání, že prý mé aktivity jsou nějaké podezřelé. Během prosince jsem tam byl několikrát, zkontrolovali mi každý papírek, ten si následně ofotili, orazítkovali, musel jsem podepsat, že to souhlasí s originálem, pak jsme sepisovali několik protokolů a já si připadal jako skutečný podvodník a lump. Co naplat, že chcete pomáhat, když vám někdo hází klacky pod nohy. Bude lépe nedělat nic a jen se tak dívat, jak to jde celé do kopru a libovat si v tom, že já nic, já muzikant. Jasně, nemyslím to vážně. Budu dál bojovat. Proti nabubřelosti státního aparátu, který nás dokáže jen okrádat. Proti lidem, kteří neumí nic a rozhodují. Proti nesmyslnosti současného stavu veřejných financí, daní, poplatků, přebujelosti státních orgánů, korupci, neprůhledným státním zakázkám a tak. Bude to práce asi na víc, než jedno volební období, ale času mám celkem dost.

V pátek 11. prosince jsme s Ivankou jeli do Číhošti. Ano, do té Číhošti, kam jsme se Zbyňkem poprvé doputovali letos v květnu v rámci etapového putování na Velehrad s ostatními poutníky. Podruhé jsem sem vstoupil v srpnu, to když jsem putoval celou trasu z Levého Hradce. Nyní jsem tu měl být potřetí. Domluvili jsme se s Ivankou, že ji vyzvednu v Třebestovicích, kde bydlí a stará se o kočky. Ráno jsem se hodil do Hrošího oblečení, protože mi volali z České televize, že se mnou chtějí natočit rozhovor pro Nové Dobré Ráno. Vyběhl jsem ven a byla pěkná zima. O půl sedmé jsem nabral Ivanku a jeli jsme přes Kolín a kolem Kutné Hory na Číhošť. Tam jsme měli chvíli času a tak jsme si prošli obec, podívali se na geografický střed ČR, nakoupili v krámu rohlíky a šli do kostela na Růženec. Byl krásný a zpívaný. Takový jsem ještě nezažil. Chvilku po desáté přišel průvod a také hlavní celebrant, Mons. Dominik Duka, biskup královehradecký. Mše byla překrásná a také homilie, kterou otec biskup měl. Vybízel nás k akci, k práci, k pochopení významu kříže. A já se celou dobu díval na ten křížek na oltáři, který se přesně před šedesáti lety pohnul a přál si, aby se Číhošťský zázrak opakoval.

Po mši jsme byli pozváni na faru, kde bylo občerstvení, povídali jsme si s otcem biskupem, i s dalšími lidmi. Také s přímými účastníky oněch událostí. Dozvěděli jsme se další a nové okolnosti úmrtí pátera Toufara. Také jsme zapálili, jako mnohých, svíčku u jeho symbolického hrobu. Pak zavolali z televize, že to nestíhají a tak jsme si dali sraz v Nymburku, kam Ivanka potřebovala. Když jsme tam přijeli, už na nás čekali na náměstí, během dvaceti minut jsme to natočili, včetně uměleckých záběrů, rozloučili jsme se a já se vrátil zpátky do Prahy. Totálně promrzlý, ale nabitý energií a novými poznatky.

V sobotu jsem se musel intenzivně učit, protože v neděli máme zase školu a budeme mít písemku z Psychologie reklamy. Hrůza. Všechno je mi jasné, ale některé termíny ne a ne udržet v hlavě. Večer jdeme na ples. Tradičně. Navedla nás na něj Suiza, ale odmítá tam chodit. Beru si slavnostní renesanční šat, stejně, jako jsem ho měl na koncertu ve Španělském sálu, který pořádal SONS, počátkem prosince. Před sedmou večerní přijíždí paním M., pomáhám jí zašněrovat korzet, beru si poslední oděvní doplňky a vyrážíme do hotelu Praha. Po drobné roztržce při navigaci, kdy jsme k hotelu přijeli z druhé strany, jsme našli krásné místo na zaparkování. Vtrhli jsme do sálu, pozdravili se se známými lidmi. Sindy nám držel místo. Pak jsme si objednali pití a odešli si pro lístky do tomboly. Fronta jako blázen, málem lístky došly, ale získali jsme čtyři na osobu. Mezitím obsluha neúspěšně doručila pití a pak jsme museli čekat pěknou dobu, než si nás zase všimli. Objednal jsem to nejlepší víno, co nabízeli a udělal jsem chybu, protože to nejhorší víno, co nabízeli, bylo o poznání lepší a dvakrát levnější. No nic, chybami se člověk (i Hroch) učí. Pak jsme si šli zatancovat, prohlédli jsme si tombolu a těšili se, že vyhrajeme toho krásného červeného obrovského koníka. Paní M. má totiž moc ráda zvířátka. Najednou Sindy říká, Hrochu, volají tě! A opravdu. Měl jsem přijít losovat první sadu lístků. A představte si, že jsem se u hlavní ceny seknul jen o jedno číslo. Jinak jsme ji měli. Ale dost možná, že bylo dobře, jak to dopadlo, protože by nás někdo mohl nařknout z podvodu.

Přivezli nám oplatky. Vašek s Romanou z hudebního tělesa Ginevra, přivezli k Náčelníkovi Zámecké oplatky, které pomáhají Dětské odborné léčebně v Bukovanech. Objednal jsem jich stovku, protože jsou krásné, na zadní straně mají spoustu užitečných informací a já se rozhodl, že je budu rozdávat jako vánoční dárky. Netušil jsem, jak moc populární to bude a během týdne jsem musel objednat další stovku, protože na Vánoce by už žádné nezbyly. Také nám přivezli nové cédéčko Ginevry, o kterém jsem psal v jednom z předchozích blogů na IDNESu. Doufám, že jste si to přečetli :o)

Ve čtvrtek, 17.12. je vánoční koncert Strašlivé podívané u Náčelníka. Spojili jsme to s vánoční besídkou Hroších poutníků. Nechal jsem připravit mísy s dobrotami, jednu vegetariánskou, aby někteří nebrblali a druhou masovou, aby ostatní nebrblali. Náčelník vypálil krásná cédéčka Strašlivé podívané z perníku a ty dával ke každé vstupence. Já jsem dával oplatky a také jsem měl připravené dárky pro Hroší poutníky, které jsem umístil do vlastnoručně ušitých pytlíků. Šil jsem je na stroji. První pytlík mi trval 38 minut a poslední jsem už šil za pět minut s přehledem. Koncert se báječně povedl. Dokonce zahráli i ŠDVP, Fénixe a Hodokvas. Moc se nám to líbilo a ani se nám nechtělo domů. Ale měl jsem vzácnou návštěvu z Plzně. Ano Strašlivka je také z Plzně, ale někteří Plzeňáci za ní jezdí i do Prahy. Bane, jsou to Avaloňané, tedy rodinka pana Zdeslava a přijali mé pozvání a já byl moc rád. Jeli jsme ke mně a oni u mne přespali. Pravda, povídali jsme si do brzkých ranních hodin při svíčkách, ale bylo to moc příjemné a osvěžující.

Ráno jsem opět šel na finančák. Čekal jsem nějaký výsledek, ale opět jsme kopírovali a podepisovali, vytvářeli další protokol s tím, že se po Novém roce ozvou. Tak uvidíme. Večer jdu na koncert Olympiců do Lucerny, pozvala mne hraběnka a tak se moc těším. Potkávám se s Jirkou v chlebíčkárně, abychom si mohli popřát pěkné Vánoce a předat dárky. Je pořád stejný, což je dobře. Dáváme si hermelínové chlebíčky a malé pivko. Klasika. Je nám dobře, protože víme, že některé věci se prostě nemění. Pak jdu na mši, nestihnu Svátost smíření a tak nemůžu k Přijímání. Snad to stihnu příště. Pak s Ivankou, která také dorazila na mši, chceme proběhnout přes Františkánskou zahradu, ale už je zamčená, jdeme tedy Jungmannkou. Hraběnka už čeká před vchodem a je pěkně zmrzlá. Jako my. Přivítáme se, rozloučíme a jdeme do sálu. Stojíme úplně vzadu, u báru, dávám si jedno pivko za druhým, tančíme, zpíváme, křepčíme, pozorujeme omladinu, tleskáme a užíváme si atmosféru koncertu. Naštěstí dávají i Slzy tvý mámy, takže jsme úplně spokojení.

V sobotu máme domluvenou akci pro DOMOV 2007. Budeme hrát Hroší divadlo na dětském předvánočním představení. Je to na Florenci, v budově, kde sídlilo Rudé právo. Naložené auto k prasknutí stavím na blikačky do druhé brázdy, protože tu prostě není místo na zaparkování. Ani do prázdného dvora mne nechtějí pustit a tak nezbývá, než vynosit věci k výtahu, přejet s autem na placené parkoviště u autobusáku, smontovat vozík a vyvézt všechno výtahem do šestého patra. Ještě, že jsem se nechal přemluvit a přijel jsem tak brzo. Začátek je naplánován na druhou odpolední. Paní Zuzana je lehce nervózní, zjišťuji proč. Organizace je poněkud vágní, ale celkem pohoda. Ve srovnání s organizací kočovného divadla, je tu klid. Dorážejí další kamarádi, aby mi pomohli. Jsem rád, že se na mne nevybodli. Mohli někde nakupovat nebo se jen tak válet doma, přesto se sebrali a jsou tu. Rozdávám role a loutky, jsme připravení. Ve dvě hodiny to nezačíná, ani o půl třetí. Pohoda. Teprve ve 14:40 se něco začne dít. Po krátkém představení, pohádce o královně, poté, co na smetáku přiletí ježibaba a desetileté děvčátko zacvičí svou gymnastickou sestavu, jdeme na scénu my. Hrajeme pohádku z loňského léta. Já řvu bez mikrofonu a královna to překládá do ruštiny. Jsme totiž na besídce pro ruskou komunitu. Za námi je krásně nazdobená jólka, všichni čekají na dědu Mráze. Překlad je krásný, přesto většina dětí rozumí česky a komunikují s námi. Domluvíme se, že drak má sedm hlav. Ve finále se přihlásí malý chlapec do role prince a bere svou úlohu velmi vážně. Tak vážně, že mne mále zapíchne smetákem. Ještě, že jsem nebral skutečný meč, už jsem mohl být snědený. Dopadlo to dobře, chrabrý princ zachránil princeznu. Dokonce měl na vybranou, zda si vezme naši princeznu Kačenku se zlatými vlasy a nebo malou princeznu v bílých svatebních šatech. Vybral si tu menší, ale Kačenka to nesla statečně. Pak jsme ještě zahráli Markytánku a Erik sušil středověkým způsobem ponožky, což se dětem moc líbilo a pletly se mu pod nohy. Nakonec jsme se rozloučili, sbalili věci a odfrčeli v dál.

Večer mne ještě čekala návštěva Makra. Chtěl jsem nakoupit nějaké dárky pro příbuzné. Lidí jako much, vozíky žádné. Nakonec jsem jeden našel a měl nemocné kolečko a tak se s ním luxusně jezdilo. Jela se mnou i máma a teta Marcela a tak jsme si to užívali. Za nákup jsme dostali bonus v podobě sektu a kapra. Mohli jsme si vybrat, zda dostaneme zmrzlého živého nebo zmrzlého mrtvého vykuchaného. Máma si vybrala mrtvého, že ho zabíjet nebude a pak se rozčilovala, že v něm nejsou vnitřnosti. Došli jsme k autu a auto nikde. Už jsem to jednou zažil, jaké to je, když tam auto není a někdo si ho jen tak vzal. Vzpomněl jsem si na to a nebylo mi dobře. Představoval jsem si, jak jedeme vánicí se třemi naloženými vozíky domů. Naštěstí si Ivanka všimla, že stojíme v jiné řadě. Úleva veliká.

Je neděle ráno a já přesto vstávám překotně. Nedal jsem si budíka a teď nestíhám být na mši včas. Hrůza. Jdu na tramvaj, dojedu nahoru do Kobylis a půjdu na mši k Salesiánům. Přijdu ke dveřím a zjišťuji, že mše je v plném proudu. Dobrá, sedám na metro a jedu na Pavlák a pak tramvají dolů k Ignácovi. Mše za chvíli končí a další je až za dlouho. No nic, jdu k Panně Marii Sněžné. Stejná situace. Proč nikde nemají mši klasicky od deseti? Nedá se nic dělat, jdu k Jiljímu. Akorát jsou přímluvy. Kdybych jel rovnou sem, stihnul bych možná už druhé čtení. Pro příště. Po mši čekám na otce Jordána, který mši vedl. Uděluje Svátost smíření ještě jednomu člověku. Kostel se vyprázdní, ministrant zamyká mříže, zhasíná svíčky, vypíná světla. Je tu zima a tma. Čekám, až se zpovědnice vyprázdní a přemýšlím o svých hříchách. Je jich několik a já pořád přemýšlím, jak je už nedělat. Najednou je volno a já se nacpu do malého prostoru barokní dřevořezby. Vše probíhá normálně, až do chvíle, kdy je mi oznámeno, že nemůžu dostat rozhřešení. Docela to chápu. Vždyť nejsem ochoten udělat všechno proto, abych dál nehřešil. Přiznávám, že jsem jen člověk, který má city a potřeby, se kterými nedokáže zápasit. A vyhrát. Jsem proto špatný a vyloučený. Už nikdy nemohu přijmout Tělo Páně, protože nikdy nebudu schopen na 100 procent prohlásit, že už to neudělám. Nemůžu přeci lhát. To je hřích. Jdu ven z kostela a jsem poněkud nesvůj. Venku je pořádný mráz.

Dostávám textovku, že Rora má za půl hodiny vystoupení. Sedám tedy na tramvaj a jedu na Malostranské náměstí. Do sálu mne nejdříve nechtějí pustit, pak se tam ovšem dostanu a jsem svědkem famózního závěru koncertu. Rora má dokonce sólo na čelo. Jako nástroj. Běhá mi příjemný mráz po zádech a zimou to rozhodně není. Odpoledne ještě jedu za tetou Jindrou a pak jsem pozvaný na koncert bratří Nedvědů. Jsem zvědavý, jak jim to půjde a co všechno zahrají.

Naplánovali jsme další výlet, protože jsme už dlouho nikde nebyli. Na čerstvém vzduchu, v krásné přírodě, s přáteli, se kterými je nám dobře. Naplánovali jsme ho na sobotu po výročním dni přenesení ostatků zavražděné kněžny Ludmily, babičky svatého Václava, knížete a patrona země České. A účast byla vysoká, přesto by se ještě několik lidí vešlo. Sraz jsme dali na osmičku ráno u pokladen, na Hlavním nádraží. Vlak nám jede v 8:11. Ptáte se, proč jedeme tak pozdě? No, posunuli jsme odjezd, aby s námi mohla jet máma Hanka s rodinkou a ti jedou z Havířova. Dorazil jsem na nádraží už v 7:40 a první jsem potkal tátu a mámu Ajky s Maruškou se psem Bredíkem. Hned pak jsem uviděl na rohu opřenou paní M. s hraběnkou a Emmou. A pak se začali trousit další a další. Malá změna nastala, když jsem se dozvěděl, že mamka Hanka s rodinkou zůstaly ve vlaku, který z důvodu sebevražedného skoku má zpoždění. Petra s Rorou na ně počkají a dorazí pozdějším vlakem do Srbska, kam my ostatní dorazíme pěšky z Karlštejna. Byly nám odebrány láhve s vínem, aby jsme to neměli tak těžké. Zakoupili jsme jízdenku hromadnou a pro psa, a pro Ivoška, protože nemá lítačku. Náčelník a ostatní měli jízdenky svoje. Jdeme na druhé nástupiště, volá Ivanka, že už maká a tak jí držíme dveře, abychom neodjeli bez ní. Dopadlo to dobře a čtyři vteřiny před odjezdem slůňátka vbíhá do vlaku.

Jedeme a v obsazeném kupé panuje skvělá nálada. Všichni se halasně baví a vypadá to, že jsme spolek hluchých a ne hroších poutníků. Bratr Otec Petr je ve slušivém značkovém sportovním kompletu a vypadá to, že nám asi uteče. Pořád fotí, což se nelíbí zejména paní M., hraběnka to má ráda a Emma raději dělá, že spí. Kačenka s Ivoškem a Kačenkou (to je pejsek) pojídají pizzu, Ivanka se nestačila nasnídat a tak kousek dostane a nabaští se. Když Zbyněk dodžappuje, vytáhne luxusní krabicové Chardonnay, ale musíme ho ukrýt, protože právě přichází paní průvodčí. Odevzdávám jí lístky a začíná sčítání lidu. Nejprve nám oznámí, že jeden člověk, co jel jen do Radotína, už patrně vystoupil. Jsme zmatení, ale nakonec se vysvětlí, že to je doplatek za Ivoška, co nemá lítačku. Pak vyřešíme psa, to je jednoduché. A nakonec ta hromadná jízdenka. Musíme se hlásit, kdo do ní patříme, hlásí se i Ivošek a tím dělá paní průvodčí guláš v součtech. Hlásí se i Ivanka a to už tu hodnou paní málem omývají. Pak se hlásíme potřetí, kříčím, že nemám otevřenou kartu, protože protestuji a vytahuji papírovou permici. Nakonec oznamuji, že jízdenku nemá Peťulka, která nastoupila až na Smícháči a že bych chtěl, aby ji připsala k té hromadné jízdence. Mezitím musí paní průvodčí několikrát opustit náš prostor, aby mohla na zastávce písknout na mašinfíru, že můžeme jet. Najednou jsme v Karlštejně a musíme vystupovat. Peťulka jela zadarmo, ostatní členové výpravy nebyli kontrolováni.

Na zastávce Karlštejn máme několik minut čas, protože se spojíme s poutníky, jedoucími od Berouna. Po šíleně kyselém Chardonnay z krabice, které všem, chutná. Tedy, kromě hraběnky a paní M., Emma už nepije. Po tomto víně otevírám Pálavu, PS, 2008 a pochutnáváme si. Někteří se jdou podívat na vláčky, které jsou instalovány v nádražní budově a pak se vrací s rozzářenýma očima, že opravdu jezdí. Šest minut po deváté zastavuje očekávaný vlak a z něho vystupují čtyři osoby. Eliška a tři zástupci družiny Avalonské z Plzně. Vítáme se jako smyslů zbavení. Pan Zdeslav vyvedl na vzduch svou rodinku, paní Jindru a jejich čtyřměsíčního synka, kterého nesou ve speciálním postroji na ramenou. Vyrážíme na cestu, před budovou nádraží vytváříme startovací foto a moc nás to baví. Hledám, kam odhodit prázdnou lahev od vína, ale tříděny odpad nikde nevidím. Jdu s tím sklem, až do půlky obce Karlštejn, až se za mne zbytek výpravy stydí.

Překračujeme Berounku po krásném mostu a jsme zahrnováni fundovaným výkladem tatínka Marušky a Ajky, který tu léta dělal strážce přírody. Za mostem si pohladíme hlavonožce, samozřejmě zkamenělé a supíme do vršku. Na záludnou otázku, ve které obci v ČR je nejvíc mostů, nedokážeme odpovědět. Je to prý Karlštejn. Skutečně, každý tu má alespoň dva mosty. Otevírá se nám krásný pohled na hrad a tak konáme další startovní foto. Dokonce i bratr Petr staví svoji zrcadlovku na odpadkový koš a dělá záběr se samospouští, což je do této doby doména Ajky.  U sochy svatého Šebestiána uhýbáme po silnici pod hrad a procházíme kolem tříhlavého draka a parkoviště pro svatby. Obdivujeme vznosné zdi hradu a Studniční věž a pak odbočujeme na červenou značku do vršku. Kačenka (pes) skáče do potoka a válí se v něm. Prý je málo vody, jinak by si zaplavala. Po kamenité cestě přicházíme k Dubu sedmi bratří, kde chci předat Hroší prsteny. Prvním držitelem je pan Zdeslav Chlup, pro jeho zápal, který projevuje projektu Putování Hrocha, pro hodnoty, za které si ho vážím a za všechno to, co dělá pro děti, historii a tak vůbec. Druhý prsten byl odmítnut z osobních důvodů a tak předán nebyl. Po ceremoniálu jsme pokračovali stále výš, následujíc červenou značku, až k místu, kde z pole vykukuje jen kousek věže Karlštejna, která Martinovi připomíná vojenskou čapku.

Doťapeme ž ke Královské studni, kde se obřadně napijeme. Všem to moc chutná, ale jen do chvíle, kdy Ajka objeví ve vodě čolky a jinou havěť. Pokračujeme dál, kolem stálezeleného smrku, na Kubrychtovu boudu, kde potkáváme velkou skupinu turistů. Jdeme s nimi na Bubovické vodopády, které už nejsou vodopády. Někteří se jdou přesvědčit, zda to výš neteče alespoň trochu a my ostatní jdeme na Srbsko, kde už čeká Petra s Rorou, dědou Prokopem a výletníci z Havířova v hospůdce a drží nám místo. V teple restaurace, u plápolajícího ohně v kamnech, si dáváme dobroty, pijeme pivko a kávu a užíváme si. Dorazí i Sindy s Renatou, kteří nás minuli, když jsme se šli podívat na vodopády. Po lukulských hodech nastává překotné placení, kdy nikdo neví, co komu platí. Naštěstí vše dopadne dobře a před jednou už tvoříme další startovní foto, tentokrát v Srbsku u nazdobeného stromečku. Na nádraží se s námi loučí Ivanka, která musí do Prahy, aby mohla ještě pracovat. Má toho moc. Jsme tak rozjaření, že se s ní rozloučí jen hrstka poutníků, ostatní už následují žlutou značku na Kodu. Zbyněk otevírá Tokajské a pijeme jen tak z láhve. Pak následuje pěkný stoupák na Kodu a všichni litujeme, že jsme se tak najedli. Pramen na Kodě krásně vyvěrá, pijeme tu ledovou vodu. Rybníček je vypuštěný, ale Kačence (pejskovi) to nevadí a skáče radostně do hlubokého bahna. Hned vypadá jako hrošík. Kačence (majitelce) se to ale vůbec nelíbí a tak Kačenku (pejska) posílá do čisté vody a tam ji speciálním povelem přiměje, aby si přidřepla a očistila se tak.  

Tady uhýbáme na modrou značku, která nás vede hlubokým nánosem spadaného listí, co krásně šustí. Jdeme dolů a pak zase nahoru, sluníčko se na nás usmívá a je pohoda. Nahoře, v nejvyšším bodě putování, otevíráme poslední láhev vína a dělíme se o ni spravedlivým dílem. Už zase pijeme z kalíšků a plecháčků, jako slušní lidé. Teď už zbývá jen seběhnout kamenitou stezku a úvoz mezi poli a jsme v Tetíně. Nejprve ho vidíme z výšky, od lesa, je to pěkný pohled. Z některých komínů stoupá dým, ale zatím nám to nevadí. Vidíme i kostely. Jdeme blíž a celé městečko si prohlédneme. Dojdeme i na zbytky hradu, kde si dáme medovinu. Náčelník vytahuje sušenky a nabídne nám. První si bere děda Prokop a chutná mu. Pak si Náčelník všimne, že na sušenkách si už pochutnávají moli a všechny vyházel ptáčkům. Kocháme se pohledem do údolí, Berounku a projíždějící vláček. Sluníčko umocňuje ten pohled. Pak stezkou pro kamzíky přelezeme ke kostelu sv. Jana Nepomuckého, kde prý stávalo původní  hradiště. Tam měla být svatá Ludmila zavražděna. Zde pobýval i Václav s Boleslavem. Odtud jdeme na náves a po silnici k Berounu. Stíny se prodlužují, ale pořád je dost světla. Po necelých třech kilometrech přicházíme k pivovaru, do hospody, ale je plná. Chceme si dát jen pivko na stojáka, ale uvolňují se stoly a my si sedáme. Dáváme si občerstvení, třeba brambory se sýrem a další dobroty. Pak už je čas, abychom šli na vlak, nevíme, kdy to jede, ale jezdí každou půlhodinu a tak na to sázíme. Bereme si čelovky, protože už je tma. Plzeňáci už vyrazili před námi. Když přicházíme k budově nádraží, někdo vykřikne, že už to jede. Vbíháme do haly s blikajícíma čelovkama, jako skupina nájemných vrahů (viz 2BOBULE) a probíháme na nástupiště, kde vbíháme do prvního vlaku, co tu stojí. Právě včas. Dveře se zavírají a dáváme se do pohybu. Přichází pan průvodčí a situace se téměř opakuje. Je veselo. Ani jsme se nestačili se všemi rozloučit. Snad nám to odpustí. Třeba se co nevidět uvidíme. Třeba na koncertu Strašlivé podívané u Náčelníka, 17.12.2009. Bude to taková vánoční besídka Hroších poutníků a přátel.

Ajka má své fotografie ZDE.

Zbyňkovu reportáž najdete na jeho stránkách.

Státní svátek, Den boje za svobodu a demokracii. Začalo to v roce 1939, naši předci, pod despotickou nadvládou okupantů, slavili výročí vzniku republiky. Němcům se to nelíbilo a tak stříleli do demonstrantů. Kromě jiných, podlehl svému zranění i student medicíny Jan Opletal. Pohřbu se účastnili přes zákaz tisíce lidí. V noci z 16. na 17. listopadu byly obsazeny vysokoškolské koleje, dvanáct set studentů bylo uvězněno a vysoké školy uzavřeny.

Po padesáti letech, v den uzavření vysokých škol, opět vycházejí studenti do ulic. Chtějí pietně uctít památku Jana Opletala. Někteří. Jiní chtějí jít dál a vyjádřit svůj nesouhlas a nespokojenost se současným stavem. Píše se rok 1989 a listopadovým dnům předcházejí mnohé události, jako Palachův týden, Pád Berlínské zdi či svatořečení Anežky České. Opravdu si všichni myslí, že se nic nestane? Že se nedá nic dělat? Studenti jsou natlačeni na malou část Národní třídy a tam zmasakrováni policisty. To slovo nahání hrůzu, ale jiné se mi nechce používat, protože to byla zvůle těch, kteří měli pendreky a moc. Lidé na druhé straně štítů měli pouze svíčky, květiny, transparenty a písně.

To, co se stalo pak, je z dnešního pohledu neuvěřitelné. Neuvěřitelné proto, že se změnilo něco neměnného. Nebyly mobilní telefony, televize neinformovala pravdivě, noviny vycházely podivně. Přesto se lidé domluvili. Díky této domluvě se o převratu hovoří jako o Sametové revoluci. Všichni chtěli věřit tomu, že se můžeme domluvit. Vzniklo Občanské fórum, Václav Havel se stal vůdcem, obličejem a mluvčím revoluce. Posléze prezidentem. Socialistické, federativní a pak i samostatné republiky. Vlády se postupně ujali méně nebezpeční komunisté a po nich disidenti. V červnových svobodných volbách zvítězilo Občanské fórum s 51% (pouze)hlasů. K volbám přišlo cca 97% voličů! Komunisté dostali cca 14%, Stranu přátel piva volilo do ČNR 43 tisíc občanů.

Po dvaceti letech jsme opět slavili, pietně vzpomínali, demonstrovali. Opět měli lidé transparenty, květiny a svíčky. Opět zpívali. Opět tekla krev. Extrémisté zaměstnávají antikonfliktní týmy, přestože se sem přišli pouze porvat, komunisté jsou z obliga, protože už dvacet let nikomu neubližují. Zapomněli jsme na uranové doly, zatýkání a vraždění. Zapomněli jsme na pronásledování, ostnaté dráty na hranicích. Po dvaceti letech chodí k volbám pouhé dvě třetiny voličů, komunisté mají 13% hlasů a Strana přátel piva už neexistuje. Sloučila se v roce 1998 s ČSSD, ta má 32%. Je zvláštní, jak moc a jak rychle zapomínáme. Chceme slevu bez ohledu na to, kolik vlastně zaplatíme. Necháme se okrádat, protože nám říkají, že je to tak správně, že to tak dělají všichni. Jak rádi věříme těm, kdo nám lžou. Je to snad proto, že jejich lži jsou daleko příjemnější, než pravda těch, kteří to s námi myslí vážně dobře?

Můj sedmnáctý listopad dva tisíce devět byl putovací. Nakonec jsem nešel s panem Berkou, ani s Eliškou, ani s nikým jiným a prostě jsem vyrazil do Prahy. Do velkoměsta, které ten den slavilo a demonstrovalo. Dojel jsem tramvajemi až na náměstí Republiky. Kam jinam. Bylo tu obrovské pódium, na kterém Krejčíř (Tomáš) bavil lidi, po něm vystoupil pan prezident Václav Klaus. Ten už toho měl za sebou více, teď už jen přednášel několik slov ke své nové knize „Kde začíná zítřek“. Po něm vystoupila ještě paní Livia a mluvila moc hezky. Myslím, že ženy v životě velkým mužů, hrají velkou, ne-li hlavní roli. Myslím ty nejbližší ženy, ty, které stojí po boku toho velkého muže, tvoří mu zázemí, klidný přístav, reflexi a oporu. Bez takových žen nemůže být velkých mužů, protože by se zahrabali ve svých komplexech a špinavých spodkách.

Přesunul jsem se ulicí Celetnou na Staroměstské náměstí. Zde se koná recesistické demonstrování dob minulých. Namátkou je tu stánek Tuzexu, Ovoce-zeleniny, veksláci, pivo za dvě devadesát a děsný hluk. Překvapivě lidi na to byli zvědaví. U stánku se tvořily dlouhé fronty, stejně, jako za socíku, levné pivo mělo být jen půl hodiny, přesto to mnohé nalákalo. Pěkná oslava dvaceti let demokracie a svobody. Odbočil jsem do Železné ulice a kolem velkého hračkářství se dostal až na Příkopy. Přes Můstek se dostal k Jungmannovi, kde jsem potkal známého z antikonfliktního týmu. Chvilku jsme si povídali, ale musel jít rozmlouvat pitomečkům, kteří se chtěli porvat, že to nemá smysl.

Šel jsem dál, po Národní třídě, kolem obrovského pódia, kde probíhala zvuková zkouška, přesto tu byli lidé jako přibití a hlídali si svá místečka na večer. Chtěl jsem zapálit svíčku v podloubí, u bronzových rukou, ale zabránily mne v tom dvě okolnosti. Jednak jsem zapomněl svíčku a za druhé, přijely autobusy v koloně s houkajícími policejními speciály a pietní místo bylo neprodyšně uzavřeno. No nic, pokračuji po Národní stále dál k Vltavě. U krušovické hospody zbystřím. Na výloze mají obrovský nápis TIPY TOTALITY. Kouknu na jídelní lístek. Mají polévku za deset a guláš za třicet devět. No, není to jako za totáče, ale pořád lepší, než jídlo za sto padesát. Jdu tam, dám si guláš a pivko. Guláš byl vynikající a za tu cenu zadarmo, pivko standardní, za dvacet sedm klasických demokratických korun. Jdu dál, kolem Národního divadla. Skupina extrémistických nadšenců tu hltá kluka řvoucího do megafonu, že jsou trnem v oku feťákům, zlodějům a dalším parazitům. To, že jsou nepovolené shromáždění, ignorují. Všichni mají vlajky. Ty svoje. Převládá černá a červená barva. Žádná trikolora.

Po nábřeží se dostanu až na Palackého náměstí, kde mám sraz se Zbyňkem, dědou Prokopem a Evičkou, dcerou dědy. Zbyněk už tam je a čte si. Pak dorazí Evička a děda pauzíruje. Jdu koupit svíčku, mají jen obrovské a tak se s ní musím vláčet, ale nevadí mi to. Děda nás ještě zdržuje čůráním, pak vyrazíme kolem ministerstva na Albertov. Lidí jako blázen, málokdo má českou vlajku. Je mi to líto. Děsná tlačenice, rozdávají trikolory. Mám radost, alespoň tak. Řešíme, na kterou stranu má koukat bílá. Začíná pršet, lidé vytahují deštníky a pod nimi kouří. Smrdí to tam jak v putyce a nikomu to nepřijde divné. Přicházejí studenti s dlouhým tunelem, všechno je jako legrace a nadsázka. Škoda. Myslím, že pokud to budeme všichni zlehčovat, nikdy nenastane obrat k lepšímu. Co je to lepší?

Po proslovech, kterým nerozumíme, protože jsme daleko, začíná hrát Lucie. Hrají pěkně, asi dvě písničky. Mizíme, než se dav rozejde. Jde to pomalu. Zastavujeme se za křižovatkou a pozorujeme cvrkot. Za chvíli se štrůdl vydává směrem na Vyšehrad. Jdeme na druhou stranu, ke Hlávkově koleji. Tam měl pan prezident projev už ráno. Tady zatýkali v roce 1939 studenty a odváželi je do koncentráku. Dědův táta tomu ušel jen díky hospitalizaci v nemocnici. Poškrábala ho kočka a měli podezření na vzteklinu. Náhoda? Evička tu zapaluje svíčku. Pod papírovou pamětní cedulí. Tu bronzovou totiž někdo ukradl. Pak pokračujeme k pravoslavnému kostelu Cyrila a Metoděje. Tam skončil život parašutistům, atentátníkům. Jak je ta historie blízko sebe. Vzpomenu si na babičku, která tu za okny nemocnice sledovala urputný zápas na život a smrt. Nerovný zápas.

Projdeme do Myslíkovy ulice, kolem Mánesa, po nábřeží zpátky k Národnímu divadlu. Potkávám známého fotografa, skupinku militantních demonstrantů, mámy s kočárky, tisíce policistů v uniformě i v civilu. Jdeme Národní třídou zpátky k místu, kde to všechno jaksi začalo. Před dvaceti lety. Tlačíme se v tlačenici. Každý chce někam jinam. Proudy se míjejí, tlačíme se, abychom se neztratili jeden druhému. Slavnostní atmosféra je kdesi jinde. Konečně se dostáváme k hromadě zapálených svíček, od kterých sálá veliké horko. Zapaluji svíčku a v rychlosti vzpomínám na všechny, kteří to nepřežili. Kteří se nedožili dneška, i když jejich vrstevníci stále žijí. Na lidi hodné, pracovité, pravdomluvné, čisté. Na lidi, kteří věřili, že existuje spravedlnost. Kteří v nás vkládají své naděje, i když už fyzicky nedokážou ovlivnit chod tohoto světa.

Nakonec jsem se z toho lidského klubka vymotal a na druhé straně podloubí se potkal s ostatními. Zbyněk prohlásil, že jde domů, Evička se vrátila zpátky za svým chlapcem na začátek Národní třídy a my s dědou Prokopem jsme šli na klobásu. Na Václavské náměstí. Než jsme tam ovšem došli, zjistili jsme, že lahůdkářství U zlatého kříže má otevřeno. Bylo to jasné, jdeme na salát a pivko. Klasická večeře studentů. Na stojáka jsme vychutnali ty nezdravé směsi a pochvalovali si, jak je to dobré. Venku už je dávno tma. Jdeme na Václavák, projdeme ho celý, až nahoru. Tam stojí na svém zaparkovaném, pomalovaném taxíku Zdeněk Ponert a křičí bez jakékoliv techniky na okolostojící dav. Přijde ke mně policista v civilu a oznamuje mi, že už tam takhle povídá skoro čtyři hodiny.

Pak dojdeme na metro Muzeum a jedeme domů. Na Florenci se se mnou děda Prokop rozloučí a najednou jsem sám. Mám pocit, že v tom metru jsou samí cizinci, kteří mi nemohou rozumět. Nemohou chápat, o co mi jde. A já se naivně domnívám, že je mi jasné, o co jde jim. Chtějí se mít co nejlépe. Ideálně, aby se o ně někdo postaral. Ale takhle to nefunguje. Musíme se starat všichni. Demokracie je příliš velký luxus pro špatné, líné a flegmatické lidi. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Ovšem, čím déle budeme čekat, až se jim to povede, tím menší šance na úspěch tu jsou. Musíme jim pomoci, protože bez nás nemají důvod vítězit. Bez nás jsou to jen prázdné pojmy. Jsem zvědavý, kolik lidí potkám zítra s trikolorou. A pozítří. A za týden.

V sobotu byla tradiční šermířská burza, kterou pořádá Roman Machálek v Tyršově domě na Újezdu. Dlouho jsem byl přesvědčený, že tam pojedu autem, protože povezu Hroší vozík. Ony by mohl jet po vlastní ose, ale pan Krystyník, u kterého jsem v září nová kolečka objednal, mi je dodnes nedodal a tak jsem se neodvážil vozík vzít na tak nebezpečnou a dalekou cestu. Do toho všeho jsem byl pozván na svatbu Kačenky a Ivoška. S díky jsem musel odmítnout svou účast na obřadu z důvodu zmíněné burzy, kam jsem již potvrdil účast dávno. Na druhou stranu bylo třeba se po burze rychle dopravit na Smíchov, kde se koná druhá část svatebního veselí a tak jsem zavrhl jízdu autem a dárky Putování Hrocha jsem prostě narval do krosny, kasičku vzal pod křídlo a vyrazil tramvají, metrem a tramvají do Tyršáku. Netušil jsem, jak je papír těžký, zejména když je ho hodně pohromadě.

Na burzu jsem dorazil chvilku před půl desátou, pozdravil se s organizátorem, známými i neznámými prodejci a našel si místečko pečlivě označené cedulí Putování Hrocha. Vedle mne měl stůl Náčelník, ale ten tu ještě nebyl, protože nechodí první. Ještě, než jsem vybalil věci, jsem si celý dům prošel, abych našel něco zajímavého. Pak jsem se vrátil, to už tu byla skoro celá rodinka Náčelníkova a vypadalo to, že se stěhují. Spousta cédéček, textilu s kočkami, přehrávač a další věci. Vypadalo to, že mi zaberou i můj stůl a tak jsem vyhlásil demarkační linii. Po rozložení dárků jsem skočil do bufíku na snídani, chlebíčky a pivko. Naproti u keramika jsem zakoupil krásný zelený pohár, abych nepil aditivované pivo (pivo s medovinou) jen tak z plechovky. Posnídal jsem, to už začali chodit lidi. Čas od času se tu vytvořila zácpa (rozuměj, přišlo víc lidí najednou), jindy bylo prázdněji. Dorazil i děda Prokop a tomu se tak líbil můj pohár, že si koupil svůj. Náčelník se stále rozmýšlel, zda si ho taky pořídit, až je vyprodali a musel si koupit takový menší, ale také pěkný.

Potom dorazili další kamarádi, šermíři i nešermíři, hraběnka, Maruška, Emma, Erik, paní M. a další. Ve tři hodiny burza skončila a tak jsme zabalili zbytky neprodaných nebo nerozdaných věcí a šli na tramvaj. Děda Prokop šel se mnou na svatbu, i když mu to připadalo takové divné, když není pozvaný, ale já věděl, že z něho budou mít všichni radost. Vůbec mi nevadilo, když mi v tramvaji rozbil můj pohár, prý, abychom si je příště nepletli. Chvilku před čtvrtou jsme už byli v restauraci Gurmánia a předávali jsme svatební dárky. Kačenka si u mne objednala obrázek hrocha a tak jsem pořídil čtvrtku A1 (větší neměli) a tu jsem celou pokreslil hrochy v různých životních situacích. Předal jsem obraz s tím, že je nutné ho dodělat a přidal jsem velké pastelky. Všichni se na obraz vrhli a začali vybarvovat jednotlivé postavy i pozadí a vznikalo tak jedinečné dílo. Ještě jsem novomanželům předal zlatý pohár osázený citríny a českými granáty. Věděl jsem, že od Trajerů dostali speciální pití a tak se to hodilo. Pohár jsem obdařil zvláštní mocí, pokud z něho budou společně pít, nikdy se nerozejdou. A to je skoro všechno. Potom byla ochutnávka zajímavých vín, která nemají k dispozici. Zbyněk si ode mne bral další a další knížky, aby mohl obdarovávat svatebčany, až jsem se bál, že jemu dojdou peníze a mně knížky.

Ano, vím, že to zní divně, jako by té Kytici něco chybělo, když je hladová, ale právě naopak. Snad i Karel Jaromír i pan Suchý by měli radost, pokud by se mohli, stejně jako my, zúčastnit představení Hudebního letňanského amatérského divadla (zkrátka zkratka HLAD) muzikálu Kytice. Konkrétně to bylo na prknech Kulturního zařízení Letňanka a necelé dvě hodiny strávené v přítomnosti mladých komediantů, hudebníků, herců, bludiček, polednice, mrtvol, nevěsty, imaginárního neposedného mimina a dalších postav, mne naplnily pohodou a dobrou náladou.

Asi nemá cenu rozepisovat se o všech vymyšlenostech a překvapeních, která na návštěvníky čekají, pak by to nebylo úplné, proto jen doporučím, podívejte se na stránky HLADu, najděte si nejbližší představení, vezměte rodiny a jděte na pořádné divadlo. Budete nadšeni z kulis i z kostýmů, z hudebního doprovodu, z báječných replik a z mladých herců, kteří ještě stále hrají proto, že je to baví.  

Poslední z letošních putování za Českými patrony bylo naplánováno na 31.10. Důvod k tomu nebyl žádný, pominu-li neexistenci jiného volného termínu. Jistě by se k tomu lépe hodil závěr září, na památku vyvraždění Slavníkovců v roce 995 nebo snad 23. duben, na patronův svátek. Nevadí, myslím, že jsme si to užili i tak. Vyráželi jsme vlakem z Masarykova nádraží v 6:51 a jsem rád, že se pro mne Petra se Zbyňkem zastavili a vzali mne autem na nádraží. Sbalit tolik proviantu, víno, pohár, GPS, baterky, čelovku a ještě se obléknout, to mi zabralo celé brzké ráno. Oblékl jsem se lehce, jen do Hroší mikiny, vestičky a maskáčů, protože mi paní M. nahlásila, že bude hezky. Svoji úborovou nedostatečnost jsem pocítil hned, jak jsem vylezl před barák, ale už bylo pozdě něco měnit. Na nádraží se k nám přidala Ajka a byli jsme komplet. Nechápu, proč s námi nešli jiní Hroší poutníci a další lidé. Cesta byla totiž velmi pohodová s celkovým převýšením pouhých 60 metrů, což je brnkačka.

Jeli jsme vláčkem elefanťáčkem a byla pohodička, v půli cesty jsem vyndal první láhev vína, mladé bílé víno MT a dali jsme si na zdar cesty. V 8:14 jsme vystupovali v Libici nad Cidlinou a hned se chytli zelené turistické značky. Ta nás provedla celou obcí, minuli jsme evangelický kostel i automat na pitnou vodu (a sodovku), došli jsme na náměstí s památníkem na Mistra Jana Husa, kolem zavřené pamětní síně (malují) jsme to vzali k památníku sv. Vojtěcha a kolem katolické fary ke kostelu sv. Vojtěcha, kde bylo otevřeno a sestry tu secvičovaly hudební doprovod na odpolední slavnost. Potom jsme se vrátili na turistickou značku a nechali se dovést až ke slavníkovskému hradišti, či spíše k jeho zbytkům. Zde, na mírném návrší, na nás čekaly základy kostela i paláce a bronzové sousoší sv. Vojtěcha a jeho bratra Radima, z roku 2000. Odtud jsme se vydali po zelené značce k řece Cidlině. Pěkně přituhovalo, ale cesta byla skvostná. Nově zrekonstruovaná cyklostezka.

Došli jsme k řece, kde se spojovala zelená s červenou značkou. Dál jsme již šli pouze po červené. Podešli jsme moderní most přípojky na D11 a došli zlatě zbarveným stromořadím až k soutoku Cidliny s Labem. Cestou jsme potkávali mnoho rybářů, kteří zahloubáni do své kratochvíle, nevěnovali žádnou pozornost poutníkům procházejícím. Pohodlná cesta nás vedla stále podél Labe, až do Poděbrad, kde jsme nakrmili Labutě celozrnnou houskou, až se holčička rozplakala, že jí odvádíme kačenky, pak jsme vydusali po schodech k zámku, kde měl být pramen vody léčivé. A také že byl a já se radoval a vůbec mi nevadilo, že ta voda páchne, jak pukavec. Napil jsem se a ostatní také, aby mi radost nekazili. Poté jsme vešli do centra lázeňského města, další prameny hledajíc. U jednoho stánku jsme však našli paní picařku, co prodává pizzy a Zbyněk nás pozval. Měli jsme radost, protože pizza byla teplá a dobrá. Prameny byly schovány v uzavřených kolonádách a tak jsme alespoň došli ke květinářským hodinám. Na rej masek nás pozvala skupinka gothických mátoh, co vypadala jako demonstrující monstra.

My však jsme se obrátili na další postup, červenou značku hledaje. Značka nás dovedla do ulice Paroubkovy a dále alejí vedle Labe se nacházející, minuli jsme zámeček i hřiště pro skejťáky a spoustu zavřených hospůdek. Cesta nás pomalu dovedla až do Nymburku. První nás zaujaly hradby z červených cihel a také úžasná dřevořezba koně u jezírka. Prošli jsme centrem, abychom našli nějaké vhodné občerstvení a na Přemyslovském náměstí objevili nefalšovanou mexickou restauraci. Uvnitř bylo teplo a několik hostů. Dali jsme si typické mexické jídlo, zelňačku, plněnou vepřovou pečeni s kaší, smažený sýr s hranolkami a Moravského vrabce s knedlíkem a zelím. K tomu jsme měli kolu a Postřižinské pivko. Sem za námi dorazily Petra s Rorou, které pro nás přijely, aby nás mohly odvézt, až nebudeme moci. Trochu brzo, ale to nevadí. Po obědě jsme vyrazili zase dál, abychom ušli co nejdelší část za světla. Na novém mostu se nám ztratila červená značka a na GPS to vypadalo, že jdeme vodou, ale na druhé straně se značka opět objevila a my mohli obdivovat restauraci s vikinskou lodí. Další cesta vedla po druhé straně řeky Labe, kolem čističky vody, co děsně páchne, kolem zahrádkářských kolonií, kde ani pes neštěkne. Až do obce Písty, kde mají krásné písečné přesypy a pak lesem k jezeru, kde u břehu plave hmota podobná zubní pastě.

Mezitím holky volají, kde jsme, že už se šeří. Jdeme dál, stále po červené. U kříže, který stojí kousek za Hradištkem u silnice a označuje místo, kde nakládali rakev se zemřelým a odváželi ji už bez průvodu do Sadské nebo Nymburku, když tu ještě nebyl hřbitov, potkáváme Petru s Rorou a vyprávějí nám šílený příběh, jak zachránily život jednomu cukrovkám, který padl bez dechu v mexické restauraci po našem odchodu.  Pak pokračujeme dál, kolem pole s petrželkou, co krásně voní, až se hlava motá. Přicházíme k honosným chatkám v Kersku, procházíme kolem zamčené závory a jdeme do lesa, kde nás míjí šílenou rychlostí auto. Říkáme si, co asi bude dělat, když je závora zavřená. Za dvě minuty opět couvá kolem nás. Zajímavá kratochvíle. Přicházíme k dalšímu prameni, tentokrát Josefskému. Je dost podobný tomu z Poděbrad, ale chutná lépe. Dáváme si do nosu, ale ne dlouho, už je vážně skoro tma a před námi ještě spousta kilometrů. Naštěstí to vím jen já, ostatní by asi omdleli.

Projdeme kolem rekreačních vilek za mnoho a mnoho milionů, často zvenčí nasvícených, jako Pražský hrad a dojdeme až na silnici, která vede k obci Semice. Každý kilometr se s přicházející tmou zdá být delší. V obci nemůžu dýchat díky několika neekologickýcm spalovačům mrtvol, trochu to chroupe mezi zuby. Potkáváme Starou hospodu i Sokolovnu, ale nikde se nestavujeme. Není čas. Na konci obce si nasazuji čelovku a nastavuji blikání. Vypadám jako nájemný vrah Korn z pokračování filmu Bobule. Jdu první a některá auta zastavují, protože si myslí, že jsem nechráněný železniční přejezd. Za těchto okolností srdnatě překročíme divokou křižovatku na Lysou a pokračujeme na Přerov nad Labem. Už ho vidíme, ale je delší, než se mi na mapě zdá. Pořád jdeme a odbočka na Čelákovice nikde. Potkáváme skanzen i hřbitov u kostela. Díky blížícímu se svátku všech zemřelých, je na téměř každém hrobě světlo. Kmitající svíčky osvětlují to kamenné město zemřelých, které vypadá impozantně. Škoda, že to nejde vyfotit a člověk si to prostě musí pamatovat.

Konečně je tu zmíněná odbočka. Už je to jen kilometr. Jdeme temnou silnicí, jen tu a tam objeví klouzající světlo projíždějících aut nerovný povrch a hromadu bláta od traktorů. Pořád jdeme a polní cesta nikde. Ptám se jednoho traktoristy, mluví rusky, prý je to tady v polích, ta ikona. To vím taky, ale kde je ta cesta k ní. Nikde nic, jdeme pořád dál. Nechápu, proč se nekouknu na mapu do GPS, tam musí být ta cesta zakreslena poměrně přesně. Po dalším kilometru to udělám. Jsme úplně jinde. Musíme se vrátit. Vrací se taky naše motorizované spojky. Nastavuji si na GPS mapu, bez ohledu na to, že tak mi žere víc baterek a pořad zvyšuji rozlišení. Přicházíme podle navigátoru k místu, kde je ta cesta. K místu, kde jsem mluvil s traktoristou. Cesta tu není, jen rozbahněné pole. Tak na to pečeme. Mám na nohou sandály. Zbyněk mi říká, že to snad teď nevzdáme, když jsme tak blízko. Ajka také nevypadá, že by chtěla studánku vypustit. Vyrážím směrem, který udává elektronická mapa, jako správný. Musím jít asi pět metrů vedle cesty, protože ta neexistuje. Jdu po druhém, poli, které není tak rozježděné, po padesáti metrech konečně nacházíme cestu. Tu původní a správnou. Po dalších dvě stě metrech se raduji, že jsme u cíle. Ale kaplička se studánkou nikde. Aha, to je jen vrstevnice. Musíme ještě dál, ještě výš. Nejstrmější výstup dneška. Jdeme pořád nahoru, najednou mladé stromky, uprostřed polí alej.  A na jejím konci rozeznávám bílou kapličku. Jsme u cíle. Cítím se báječně. V těchto místech sv. Vojtěch odpočíval na svých cestách z Libice do Prahy. Zapalujeme svíčky, které krásně osvětlují výklenek a obraz světce. Konáme modlitbu. Je to upravená modlitba, kterou jsme konali po cestě do Vatikánu ke svatému Václavovi. Tahle je k Vojtěchovi a určitě ji slyšel.   

Fotografie Ajky najdete zde.

Zápis a dokumentaci Zbyňka zase zde.

Opět nám dorazila do poštovních schránek pozvánka na tradiční akci Znovínu a opět jsme se přihlásili. Tentokrát byl ovšem pobyt delší, díky státnímu svátku. Do Znojma jsme vyrazili už ve středu a hodlali jsme tam setrvat až do pátku. Ve středu ráno jsme se setkali před Hroším barákem všichni. Petra se Zbyňkem, kteří dorazili autem, děda Prokop, který dorazil tramvají, já, jenž jsem seběhl několik pater po svých a paní B., která kouřila v okně své koupelny a držela kocoura za hřbet, aby nespáchal sebevraždu skokem do neznámé hlubiny.

Naskákali jsme s dědou Prokopem do auta, přivítali se s motoristy, rozloučili se s maminkou a vyrazili po magistrále skrz svátečně se probouzející město na Brno, abychom uhnuli na Jihlavu a dále na Znojmo. Cesta ubíhala pohodově, v Moravských Budějovicích jsme se zastavili na tradiční karbanátek, který si netradičně dal pouze děda Prokop, já se spokojil pouze s férovým mlékem ze Slovenska (které vozí Petra ze služebních cest) a čerstvými houstičkami. To byla snídaně. Pak jsme dorazili do Znojma a hned do Louckého kláštera, bychom ve Znovíně nakoupili nějaké víno na odpolední výlet. Ale chyba lávky. Brána byla zavřená, protože je přece svátek. A tak Petra navrhla, abychom se podívali do Alberta a mně se to nezdálo, že by tam mohli mít tak exkluzivní vína. Ale měli a tak jsme je koupili a taky čtvrtlitrové plechovky s italským Chardonnay.

A potom jsme se ubytovali v Kaplance a dali si barborkovou Kofolu, počkali na Rudánka, který přijel zanedlouho, ani jsme nestačili vypít první láhev vína. Byl čas na oběd a proto jsme vyrazili do hospůdky Na věčnosti, kde sice vaří pouze vegetariánská jídla, ale dost často se tam dá vybrat něco dobrého. Zbyněk tomu tam tvrdošíjně říká u mrtvoly, což mi trochu bere chuť k jídlu, ale jen trochu. Dali jsme si tam nabídku týdne, česnekový kotlík (brambory, zelenina, koření, česnek smetanová omáčka), točenou černou limonádu se chmelem a studovali jsme trasu odpoledního výletu. Vypadalo to zajímavě a jednoduše. Kolem jedné hodiny jsme se tedy sebrali a po zaplacení se vydali po žluté turistické značce.

Vyběhli jsme městským opevněním ven z města a kolem nově osazené Kalvárie si to štrádovali pořád dolů, po terasách, až k soukromému technickému muzeu, pak přes most na druhou stranu Dyje a proti proudu. Nastalo stoupání a klesání, taková kamzičí stezka na kamenitém břehu vodní nádrže Znojmo. Bylo to velmi náročné a rychlost našeho postupu znatelně klesla. Projevilo se vyčerpání i nedostatek tekutin. Provilo se i to, že nemám turistické boty, ale vzal jsem si dobové gotické (španělské) botky, v kterých cítím každý kamínek. A že jich bylo. Po třech kilometrech dáváme pod skalním převisem pauzu a víno. Tekuté i hroznové. Zkoušíme, zda bobule vína plavou, neplavou. Plave pouze Rudánek, jenž si sundá boty a ponožky a brouzdá se ve vodní nádrži. Nezávidíme mu to, přestože řve, že je to teplé. Petra odmítá jít dál, ukazuji jí na mapě, že je to všude daleko, nakonec se zvedá.

Nemáme šanci dát celý zamýšlený výlet. S klesáním a stoupáním jsme nepočítali, navíc v pět hodin je tma. Drápeme se pořád dál, až ke Sealsfieldovu kameni. Radujeme se z pohledu do kraje, pod námi je obrovský sráz, kopce pokryté různobarevným kobercem podzimního listí, stříbrná voda a všechny problémy. Zbyněk natočí video, které mu zakážeme uveřejnit, protože jsem na něm velmi sprostý (v té chvíli nám to přijde velmi veselé) a tak, abych odvedl pozornost, snažím se zapálit vatru pomocí sklíčka brýlí. Je mi úplně jedno, že nesvítí sluníčko, že moje brýle nemají tu správnou ohniskovou vzdálenost a že dříví bych nezapálil ani pomocí benzínu, jak je mokré. Vzniká pěkný fotoseriál a všichni se poměrně dobře baví. Pijeme víno z plechovek a dáváme si báječný chléb se sýrem, který vytvořil děda Prokop. Pak pokračujeme dál a po pár metrech zjišťujeme, že Sealsfieldův kámen je jinde. Opět to oslavíme, děda Prokop se odvážně staví nad údolí. Pobízím ho, aby udělal vůdce, čímž jsem myslel horského vůdce a on zahajloval, ale vypadalo to, že se protahuje Majkl (Džeksón). Změnili jsme trasu. Už nejdeme na bájnou vinici Šobes, ale krátíme si to po zelené značce na Popice. Mezi vinicemi, které vypadají dost zuboženě, se dostaneme do obce a objevíme, že tu prodávají víno. Zazvoníme tedy a požádáme o ten lahodný mok. Už se šeří a nám je to jedno. Dáme si jen jednu láhev a půjdeme.

Prd. Po šesti lahvích si kupujeme ještě jednu na cestu a za šílené tmy, kterou neprořízne ani má čelovka, jdeme po silnici směr Znojmo. Čeká nás ještě pět kilometrů, naštěstí v nás pracuje víno a nebojíme se toho. Zima je jako blázen. Jdeme po červené až do Konic, kde zapadneme do zakouřené hospody. Dáme točenou limonádu, pokecáme s místní omladinou před hospodou a pokračujeme dál. Ze silnice se stává polní a posléze lesní cesta se spoustou kaluží a prohlubní. Za Kraví horou, kde nepotkáme žádný skot, přijdeme k velkému obelisku, známému, jako Vrbkův kámen. Je tu pěkný výhled na Znojmo, který nás dojme a při vědomí státního svátku si v pozoru zazpíváme státní hymnu. Je to velmi dojemné a posilující. Chci okamžitě něco udělat, něco velkého, ale nic mne v tu chvíli nenapadne. A tak ostatní alespoň nabádám ke zvýšené obezřetnosti a uvědomění si vlastní odpovědnosti za činy. Škoda, že si to nebudou pamatovat.

Do Znojma se skutálíme mezi domky, přes most a zase do vršku, kolem sochy sv. Rocha. Vezmeme to do naší známé hospůdky, Petra jde spát, je unavená. My jí následujeme po hodině, kdy nám konečně přinesou jídlo. Druhý den je z poloviny odpočinkový a ve druhé půli se zúčastníme tradičního putování po archivních sklepích. Nastoupíme na Mariánském náměstí do autobusu a ten nás poveze po šesti různých místech, kde si dáme tři desítky vzorků. Kromě tradičních míst přibyly dvě nová, mlýn ve Slupi a pak hotel Savannah, který vyrostl nedaleko bývalého hraničního přechodu Hatě na zelené louce. Každé toto místo bylo něčím zajímavé. Ve mlýnu nám dali ke vzorkům vína i speciální druhy chleba a musím říci, že ořechový nebo Norský byl prostě báječný. V hotelu nám zase k vínům nabídli skutečné bobulky hroznů, ze kterých bylo víno vyrobeno. Nádhera. Večerní přechutnávka byla víceméně tradiční, zahráli jsme si minigolf, pozdravili známé, ochutnali další vzorky a šup do postýlek, v pátek ještě nakoupíme nějaká vína, zastavíme se ve Formanské hospodě na obědě a odpoledne už budeme doma.

Na Zbyňkovy fotografie a deníček se můžete juknout ZDE.

Před časem jsem objevil, že hudební skupina Strašlivá podívaná bude vystupovat v Plzni na náměstí Republiky, pod nejvyšší gotickou církevní stavbou v České republice, katedrálou sv. Bartoloměje. I zaradoval jsem se, neboť v Plzni jsme s vozíkem a dárky Putování Hrocha dosud nebyli a požádal jsem Petra Merxbauera, aby nám umožnil vstup na akci. A stalo se. Proto jsem v sobotu ráno skočil do Hroších hadrů, nabalil jsem se jako pumpa, neboť teploměr ukazoval jen dva stupně nad bodem mrazu, naložil auto vším potřebným, dojel pro Zbyňka, protože se odvážně přihlásil, že mne doprovodí a vyrazili jsme, směr Plzeň. Cesta byla šílená, pršelo, foukal vítr, předjížděli nás šílení sebevrazi, ale přesto jsme do Plzně dorazili.

Chvilku jsme hledali místo na zaparkování, protože všude bylo plno, ale po několika objetí (ne, že bychom se objímali, ale prostě jsme projeli historickým středem a zase se vrátili na začátek), jsme zaparkovali do ulice Fügnerova a vyrazili jen tak nalehko (bez vozíku) prozkoumat náměstí. Hned jsme budili pozornost a to mi dělalo dobře, přestože poprchávalo a byla zima. U kiosku se na nás vrhli němečtí eurospoluobčané, fotili se s námi a pak nám objednali pivo, přestože byla fakt zima. Pak jsme se domluvili s organizátory, že sem přijedeme s vozíkem a nikdo nic nenamítal, skutečně o nás věděli. Byl jsem rád, že se na nás nevrhá divoká Městská policie ani jiný orgán. I vrátili jsme se k autu, to už jsem měl na hlavě novou šílenou čepici, kterou jsem chtěl dosáhnou lepší viditelnosti mé osoby. Naložili jsme vozík knížkami, přidělali ojku i pokladničku a zase se vrátili na náměstí.

Zde hrál harmonikář a zpívala písničkářka a jejich písně byly dojemné i depresivní a měli i cédéčko, ale nestihl jsem si ho koupit a tak vám ani neprozradím, jak se jmenovali, protože Zbyněk řekl, že je to Radůza a to není pravda, ale skutečné umělecké jméno jsem prostě zapomněl. Pak se začala sjíždět Strašlivá podívaná (ne, že by fetovali, jen každý přijel z jiné strany). A také pořadatelé celé akce ze sdružení Plzenští. Na pódium vystoupil moderátor, Bakalář Berbek (nevím, kde v Plzni studoval), ohlásil průvod i samotného císaře v doprovodu sličné hraběnky Kateřiny Stradové. Započal se historický program, vlivem nevlídného počasí lehce upravený, z čehož měl největší radost Zbyněk, protože podle původního plánu to mělo končit až v osm večer.

Vystupovali šermíři a plivači ohně (to se líbilo všem zmrzlým), byla ukázka práva útrpného a hrála Strašlivá podívaná. Pro paní M. mám dobrou zprávu, nehráli ŠDVP, přestože byla zima, prý si to nechají, až bude blíž k Vánocům, třeba do Prahy. Potkali jsme zde plno známých, zejména družinu Avalonskou, vítěze podzimních Ballotriií a to v silné sestavě. Potkali jsme i Týnu z Kadaně, co tu měla stánek a vypadala v něm jako tankista. Celkem jsme obdarovali deseti knížkami Putování Hrocha, což je slušný výkon, na to, že tu bylo asi padesát diváků. V šest hodin program skončil a my zmrzlí, promočení a hladoví, vyrazili zpátky k domovu. Byli jsme pozvání příští rok na další akce, prý bude tepleji, tak jsem zvědavý.

Podívejte se, co napsal a nafotil Zbyněk.

Byl jsem spolu s dalšími pozván na svatbu Veroniky a Kamila, kamarádů z Horního hradu. Konala se v sobotu desátého desátý v deset hodin a deset minut v Chomutově, v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Vyrazil jsem ráno o něco dříve, člověk nikdy neví, co se může po cestě stát. Oblékl jsem se do hrošího, vzal si s sebou i poutnickou hůl. Na náměstí ke kostelu jsem dorazil o půl desáté. Celou cestu pršelo a byl vítr a když jsem vylezl z auta, byla pěkná zima. Kousek před Chomutovem mne málem zabil nějaký šílený řidič v Octavii CVI 74-44, šíleně pospíchal a předjížděl tam, kde to moc nešlo. Vzpomněl jsem si na desátého desátý dvatícíce čtyři, kdy taky někdo pospíchal a pak tam zůstal, tři těžce ranění, šest rozbitých aut. Na parkovišti jsem zahlédl hodně aut s botičkou, proto jsem hned běžel k automatu a naházel do něho hromadu drobných, abych si mohl za přední sklo umístit doklad o zaplacení. Mezitím dorazila Městská policie a řešila přestupky.

Jdu se podívat, kde to vlastně ti mladí mají, mám hlad a žízeň. Okouknu kostel a pak jdu po náměstí, kde mají něco k snědku. V řeznictví najdu báječný točený čabajkou salám, ale pečivo musím hledat na druhém konci náměstí. Fantastické housky. Královsky posnídám a pak se opět vrátím ke kostelu, už se scházejí svatebčané. Zanedlouho dorazí i ozdobené vozy, v nablýskané staré Fabii bez střechy přijede i zmrzlá nevěsta. Je celá ošlehaná od větru, usmívá se prokřehle. Povídám, kde má maskáče, jinak ji totiž neznám, ostatní se na ni vrhají a povídají si. Jsem trochu nervózní, budu mít první čtení, konkrétně z knihy Přísloví. Samé pozitivní věty o dobré ženě.

Pak přichází i Pater Alois Heger, dostáváme rady a pak vcházíme do Děkanského kostela. Je krásný, nad námi jsou obrazy a sochy světců a s pochopením se na nás dívají. Varhany hrají slavnostně, táta předává nevěstu ženichovi. Po prvním i druhém čtení následuje Evangelium a pak slavné sliby. Z ženicha a nevěsty se rázem stává muž a žena. Po obřadu uděláme špalír, aby mohli důstojně opustit kostel. Venku gratulujeme a pak musí ženich v chomoutu přeříznout okovy na nohou s koulí. Jde mu to dobře. Po focení se loučíme, abychom se mohli potkat v patnáct hodin na neformální oslavě v Krásné Lípě na motokrosovém závodišti.

Jedu na Horní hrad, jednak proto, že nemám v té zimě chuť být venku, jednak mám nějaké jídlo a to by se mělo hodit do ledničky. Na hradě se potkávám i panem stavitelem Štěpánkem a klábosíme o novinkách. Opravují zadní část hradu, tedy černou kuchyni. Jdeme s Pavlem, Ditou a dětmi na pastviny. Kamarádi tam vysekávají nálety a rovnou je i pálí. Neseme jim jídlo. U ohně je krásně. Jdeme se s Pavlem podívat i za Kubou Hejtíkem, co řeže poněkud stranou. Naskýtá se nádherný pohled na Horní hrad pod námi. Je krásně sychravo. Napadá mne myšlenka na založení vinohradu. Na jižní stráni je místa dost. Mohli bychom tu pěstovat víno a také pšenici. Jako svatý Václav. Sám sklízel i mačkal hrozny, aby z nich mohl vyrobit víno k proměňování. Stejně tak i pekl hostie. Musím se podívat, jak velká by měla být vinice a pole, aby to stačilo na celý rok.

Potom se vracím do Krásné Lípy. Přijíždím po čtvrt na čtyři, ale přesto jsem mezi prvními. Nevěsta s ženichem nikde. Pomohu s naražením sudů, postupně přijíždějí další. Nakonec se dozvídáme, že nevěsta je v nemocnici, neudělalo se jí dobře. Čekám ještě hodinu, převezli ji do Ústí, prý podezření na žloutenku. Moc pěkné. Předávám tedy dárky mamince, i láhev medoviny od hradního pána, rozloučím se a vracím na Horní hrad. Už se začíná šeřit, pořád prší. Nejvyšší čas si sednout do komnaty k roztopeným kamnům a rozmrznout při povídání, popíjení dobrého vína a pojídání dobrot.

V neděli ráno se sbírám, abych stihl bohoslužbu v Ostrově. Netuším, jak se protáhne a tak Sovičce říkám, že do deseti jsem zpátky. Stíhám celý Růženec a pak se dozvím, že dorazí i samotný biskup Radkovský. Mám z toho radost, je mi velmi sympatický. To, že bude biřmování, se dozvídám v zápětí. Byla to krásná slavnost, jen jsem během několika hodin pořádně v kostele promrzl. Nevzal jsem si plášť. No nic. Před kostelem jsem se pozdravil s Mons. Františkem Radkovským i jeho doprovodem a celý zmrzlý sedl do auta a frčel zpátky na hrad. Tam mi Dita udělala čaj a míchaná vajíčka a já opět u kamen rozmrzl. Odpoledne jsme jeli na výlet teréňákem, nejprve se podívat na dřevostavbu srubu Švéďáka v Krásném Lese a pak cestou necestou na Fuchstein, Liščí kámen, kde je lovecký zámeček, studánka, houpačka a hromada koček. Taky pěkná zima, ale to je tu asi všude, vždyť jsme na horách. Vím, že se mi večer nebude chtít domů. Zase dvě hodiny za volantem, všude šílení řidiči, mokro a rozbité silnice.

Po pátečním milém setkání v čajovně Romantinka, které svolala Sovička, se mi vůbec nechtělo vstávat. Bylo ovšem nutné naložit auto vším možným, cestou pořídit dřevěné uhlí a před desátou dopolední být na Statku Bernard u Sokolova, abychom zvládli start nových Ballotrií. Získali jsme stánek, vyložili dárky Putování Hrocha, Ajka s Maruškou zamíchaly těsto na Hroší vafle a já připravil gril na pečení. Než bylo klání zhájeno, už jsme měli čtyři vafle hotové.

Posledně jsme skončili předposlední, za námi skončili Avaloňané. Jsem zvědavý, jak to dopane tentokrát. Celkem soutěží šest družstev. První disciplína zapojuje celé družstvo, střílí se obrovským lukem, který musí držet dva členové a šípy vypadají jako pádla. Střídáme se, zahajuji naši krasojízdu a hned první střelou málem zapíchnu přihlížejícího fotografa. Je to velmi nebezpečná hra. Končíme čtvrtí. I další soutěže jsou velmi akční. Střílíme z kuše, jezdíme na koni, udržujeme rovnováhu, mezitím pečeme vafle, rozdáváme dárky a sbíráme podpisy na petiční archy nové politické strany. Poslední disciplína je určená pouze kapitánům. Obléknou nás a nalíčí a stanou se z nás Amorkové na houpačce, střílející na srdce. Výsledky nás všechny zaskočí. Jsme třetí a získáváme deset litrů zahraničního vína a dobový skleněný džbán. Dnešní Ballotrie vyhrává VK Avalon. Gratulujeme všem odvážným.

Také přijel mág slova a hraného projevu, Viktor Braunreiter, jenž vyměnil Heduš za Elišku a sehráli slzydoočívhánějící kus, O Sněhurce. Jakožto permoníci jsme si mohli do Sněhurky i píchnout a to se nám moc líbilo. Večer jsme se sesedli u ohnivého koše, hrálo se na kytaru a zpívalo, vyprávěli se vtipy fousaté i starší, popíjelo se pivko a víno, jedl výborný gulášek a slavily se narozeniny maminy Balíkovic. Do pelíšků nás zahnala až zima a pozdní hodina.

Fotografie najdete na stránkách Ajky, Sorona, VK Avalon a Ballotrií.

Díky různým přehazováním školního rozvrhu, se původně dvoudenní putování do Staré Boleslavi „zdrcnulo“ na pouhých šest hodin nočního pochodu. Také počet přihlášených účastníků se znatelně ztenčil. V sobotu jsem měl mít školu od rána, osmi hodin a končit měla v devatenáct hodin. Proto jsem překopal propozice pouti za svatým Václavem a z Hrošího baráku se mělo vycházet v deset hodin večer s tím, že do Staré Boleslavi dorazíme do šesti hodin ráno a pohodlně stihneme program. Ve škole jsem se dozvěděl, že dalším přesunem rozvrhu přicházíme o vyučovací blok střední a kolem tři čtvrtě na devět i to, že vyučující z neznámých důvodů nedorazí ani ten blok ranní. Škola nám tedy začne ve tři čtvrtě na čtyři a skončí v sedm večer. Krása. Volal jsem Richardovi, jak se škola má a byl jsem nevrlý. On mi prozradil, že jede s Německými rytíři na bohoslužbu do katedrály. Na bohoslužbu, které jsme se chtěli zúčastnit podle původního plánu. Neváhal jsem ani vteřinu a běžel na tramvaj a pak metrem na Malostranskou. Vyběhl ulici Na Opyši a kolem hradní stráže se vehnal do Hradu. Na mši jsem dorazil s pětiminutovým zpožděním, ale bratry rytíře i s Richardem jsem nemohl přehlédnout, přisedl jsem k nim a slavil spolu s ostatními.

Po modlitbě u kaple svatého Václava, jsme prošli Pražským hradem a u vinice jsme se rozloučili. Jel jsem nakoupit nějaké jídlo na večer a připravit se na putování. Po škole už totiž nebude tolik času. Večer dorazili tři lidé. Richard a dva rytíři. Dali jsme si občerstvení, přestože jim prý Irena (manželka Richarda) podstrojovala, donutil jsem je to sníst. Pak jsme se chvilku dívali na archivní reportáže o Putování Hrocha a kolem půl jedenácté se dali na cestu. Sbalil jsem s sebou i Paladium země České, tedy jeho věrnou kopii, oblékl se do bělostného roucha, ve kterém jsem v červnu 2007 měl příležitost hovořit se Svatým otcem, velký kříž a také nákrční insignii komtura Skotských Templářských rytířů. Nakonec jsem si vzal i plášť (tedy ten teplý), přestože to vypadalo, že nebude potřeba. Teplota byla kolem šestnácti stupňů, ale asi půjde ještě dolů. Jeden z bratří nesl dobovou lucernu se zapálenou svíčkou, druhý měl dlouhé kopí a Richard nesl těžkou dlouhou sekeru. Jsem zvědavý, jestli nás vůbec pustí do areálu, když mi na audienci s papežem sebrali i poutnickou hůl.

Vzali jsme to podchodem pod magistrálou, kolem pomníku parašutistům, pod Bulovkou a po trase tramvaje. Lidé v autobusech si mohli vykroutit krky. U kříže jsme odbočili na ulici Proseckou a kolem vinice Máchalka došli až ke kostelu sv. Václava, nejstaršímu toho zasvěcení. Zde jsem vykonal první modlitbu a kluci zazpívali část Svatováclavského chorálu. Zpívali ze zápalem a dost nahlas, až vzbudili jednoho opilce a ten se lekl, že nás zase přepadli. Přes Prosek jsme došli k metru Letňany, kde byla další pauzička. Začal jsem se bát, že v tomhle tempu to nestihneme. Nejsem totiž zvyklý dělat tolik zastávek, ale nechtěl jsem ničit morálku skupiny. Pak jsme se dali přes pole k první zachované kapličce Svaté cesty. Z původně 44 kapliček se do dnešních časů zachovalo pouhých 29. U každé z nich jsem vykonal modlitbu. Ostatní jsem do toho nenutil a oni byli rádi. Pak jsme pokračovali na Kbely, kde jsme udělali na zastávce další pauzu a na pumpě zakoupili pět litrů kofoly, aby se nám lépe šlapalo. Ostatní vypadali, že máme za sebou alespoň dvacet kilometrů. Překvapilo mne, jak jsou zmožení a přál si, aby dostali novou sílu skrze poslání, které máme a které si možná uvědomuji pouze já. Proto mne bolí jen koleno, ale na to kašlu, protože to mne bolí pořád. Je půl jedné, ale pořád se mi ještě nechce spát. Cítím noční vzduch i přítomnost neviditelné síly boží.

Pokračujeme po opuštěné silnici, kde stále funguje semafor, kudy projede několik vozů taxislužby a pár nočních aut, z nonstopbarů sem doléhá tlumený hluk zakouřené zábavy. Jdeme na Vinoř, uvědomuji si, že tudy jsem šel v srpnu na Velehrad. Ale to bylo půl šesté odpoledne, sluníčko hřálo a bylo vidět. Potkáváme další z kapliček, napravo v polích zaslechneme zpěv jiné skupiny poutníků, ale nevidíme je. To už jsme ve Vinoři, opět sfoukneme svíčku, je zbytečné, aby hořela. Potkáváme pár rozverných lidí, co dělají, že se perou, když procházíme kolem, vystřízliví a zanechají boje. U další kapličky se opět koná pauzička. Kluci si sedají, Richard si musí převázat onuce, jeden z rytířů má špatnou vložku do bot a ta mu působí děsná muka. Neužívá si bolest a ani ji nedokáže odevzdat. Prostě jí podléhá a je tedy ještě horší. Druhý rytíř raději nemluví, ale má také puchýř. Dáváme si kofolu i medovinu. Začíná mi jít pára od pusy, ještě, že mám ten plášť. Dvě hodiny, vyrážíme dál, ale nedojdeme ani na konec Vinoře. Richardovi stále padá jedna onuce, nakonec ji sundá a jde jen tak.

V Podolance je kaplička otočená od silnice. Předchází nás skupinka poutníků, ale modlitbu nešidím. Kluci jsou rádi, že mají chvilku klidu. Pokračujeme po stejné silnici, není potřeba mapa, jen bychom věděli, kolik nám toho ještě chybí. Takhle stačí říct, že už je to jen kousek a to jim stačí. Přichází druhé stoupání dnešní cesty. Jeden z rytířů rezignuje a chce jít naboso. Naštěstí mu to rozmluvíme a tak se jen pářou vložky a vyndává se ta gumová věc, co tlačí a co z nich dělá funkční ortopedické pomůcky. Jde se dál, druhý rytíř je naše světluška. Jde vepředu a hlídá auta. Další kaplička. Směrem od Jenštejna se připojuje dlouhý had poutníků, kteří vyrazili z Kyjí. Je jich na sto padesát, mají doprovodná vozidla, hlídače v bezpečnostních vestách, velký dřevěný kříž vepředu a hlavně, megafon. Zpívají a modlí se, naslouchají promluvám. Vzpomněl jsem si na putování do Velehradu. Je to všude stejné. Dneska jsem se ale nechtěl připojit, hlavně kluci to nechtěli. Šli jsme svoji pouť. A tak jsme se pomalu šinuli po levé straně silnice a ještě pomaleji předcházeli dlouhého živého hada. Poznávali nás a zdravili jsme se. Někdo se zeptal, zda máme s sebou i Otce Jordána od sv. Jiljí. Tímto ho pěkně pozdravuji.

Kousek před Dřevčicemi jsme je předběhli. Další kaplička, další modlitba. Musím kluky doběhnout, jsou vpředu. Muž z doprovodného vozidla z toho má legraci, říkám mu: „Když oni se nemodlí...“ Ani si neuvědomuji, jak hluboká je to věta. Dává mi odpověď na spoustu otázek. Proč jsou tak zkroušení, proč podléhají bolesti nohou? Jak jim to ale sdělit, aby pochopili? Těžko. Kaplička v polích za Dřevčicemi se nebezpečně naklání. To už jsou vidět světla Brandýsu. Kluci zastavují naproti ztemnělé benzinové pumpě, na zastávce autobusu. V prosklené budce čekáme, až had nás předběhne. Chtějí pořád odpočívat. Chápu to, ale ještě nás pár kilometrů čeká. Mezitím si povídám s tím pánem z doprovodného vozidla. Nakonec si upamatovává na reportáž o poutníkovi, který došel za Svatým otcem do Vatikánu. Udělalo mi to radost. Ještě nás předejde další skupinka poutnic. Samé mladé dívky, ale s klukama to ani nehne, je vidět, že mají dost. Už ani nevtipkují. Jdeme dál, ignorujeme objížďku určenou autům. Most přes Labe je v rekonstrukci.

Dojdeme až na náměstí. Skupina poutníků si dává čas. Nabádám kluky, aby nekulhali, ale moc to nepomáhá. Projdeme kolem a zahneme k zámku a pak myší dírou dolů k mostu. Stojí tu policejní auto a hodně kadiboudek. Přejdeme přes most a nechápeme, proč je uzavřený. Teprve na třetím ramenu Labe pochopíme. Most tu chybí úplně a přes vodu je tu jen pontonová lávka. Netuším, jak tudy projdou desítky tisíc lidí. Všude jsou zátarasy a skupinky pořadatelů a policistů. Zdravím je slušně, abych odvedl pozornost od našich chladných zbraní. Věnují pozornost našemu oblečení a nechávají nás projít. Jsme u baziliky a já cítím přítomnost svatého Václava. Hoří tu svíčky, jinak nikde nikdo. Je pět hodin ráno. Projdeme Staroboleslavskou branou a jsme na Mariánském náměstí. Jsou tu dvě pódia, ale nic se tu neděje. Klídek. Jen v cukrárně si dávají lidé kávu a zákusky. Venku už je pěkná kosa. Procházíme ulicí Mělnickou směrem k Proboštské louce, kde bude bohoslužba se Svatým otcem. Kluci se mne pořád ptají, zda jdeme dobře. I deset metrů navíc je pro ně moc. Stále ty zátarasy, kordony policistů a vojáků. Musíme to obejít mezi vilkami, nechápeme to, ale poslechneme. Už jsme na louce. Všude je mlha a šílená zima. Klepu se jako ratlík. Natočí nás televize, jak procházíme, slušně pozdravím. Kluci už dál nejdou, najdou na kraji silnice vysoký porost a do něho se uloží. Nemůžu ležet, musím zjistit, jak to tu funguje. Nechávám tam brašnu s věcmi, jsem najednou lehký, jako pírko, už tuším, jak jsou na tom kluci ve zbroji.

Jdu děsně daleko, ale v té mlze není nic vidět, vracím se zpátky a bloudím, kluci v oranžových vestách se mne ptají, co hledám a pak, jestli jsem nešel pěšky do Říma. Chvíli si povídáme, ale pak musí jít vyhodit nějaké auto, jdu vytýčeným směrem. Po půl kilometru vejdu na louku a jdu k obřím obrazovkám, které v té mlze jsou rozmazané. Slyším, co se děje, ale nevidím to. Jen barevné fleky. Přicházím k sektorům, některé už mají své poutníky. Chtějí si zabezpečit co nejlepší místo, aby dobře viděli. Já do svého sektoru D3 ještě nejdu, vrátím se ke klukům a na chvíli se natáhnu. Všude je vlhko a šílená zima. Mé holé nohy jsou úplně zmrzlé, ale kupodivu mi to nevadí. Zahalím se mokrým pláštěm a poslouchám, co se děje na louce. Na chvilku i usnu a vzbudím se, když už svítá. Už je na naše ležení vidět, ale lidé si pravděpodobně myslí, že se tu jen válí nějaké hadry a nevěnují nám pozornost. Budí se i ostatní. Musíme jít na záchod, už je to neúnosné, jdeme tedy do stanového městečka, kde už je pěkně živo. Pak posnídáme čokoládu, oblékneme se a vyrazíme na louku. Sluníčko už na nás kouká a začíná hřát. Uvědomuji si, že za pár hodin už mi nebude zima, že se budu potit a smažit spolu s ostatními na louce. Užívám si i zmrzlé nohy a sháním vatikánskou vlaječku. Nakonec jich koupím pět, pro kluky a pro Ivanku, která tu někde bude a kterou snad i potkám. Mezitím potkávám spoustu lidí, které znám a které i neznám, ale oni znají mne a to je dobře. Vědí, co dělám a fandí mi. Mám z toho velkou radost, fotím se s nimi a povídáme si. Kluci si lehají mimo sektory, nemají místenky a je jim to vlastně jedno. Chtějí jen vidět Svatého otce a pak zmizí. Požádám je o zápis do putovacího deníčku, pak se rozloučíme a já jdu do svého sektoru. Najednou jsem sám uprostřed šíleného množství lidí.

Stoupám si do zadní části sektoru, kde není tak narváno a sundám si plášť i kabelu. Vytahuji z kabely brožuru Národní svatováclavská pouť, kterou jsme dostali už ráno. Je v ní vše podstatné, dozvídám se, co nás čeká. V tu chvíli na mne bafne Ivanka. Nakonec se domluvíme, že půjdu k nim do sektoru, protože je jedno, zda se budu dívat na velkoplošnou obrazovku ze vzdálenosti sto nebo sto padesát metrů. Pozdravím se se známými a očekáváme příjezd Svatého otce. Najednou je to tady. Papež je tu s námi. Přijel za námi a nyní tu bude sloužit mši svatou. Už vidím bílý papamobil, rozeznávám za jeho skly Benedicta a najednou se mi oči zalijí slzami dojetí. Všichni okolo mne jásají a mávají vlaječkami, mají radost. Skutečnou radost z Jeho Svatosti. Vzpomínám si na ty okamžiky v jeho blízkosti, na dotek ruky i povídání, na jeho požehnání. Svatý otec se blíží k nám, projíždí mezi sektory. Tomu našemu se sice vyhne, ale jede kolem sektoru, ve kterém jsem stál předtím. No co se dá dělat. Na velkoplošných obrazovkách vidím, jak zdraví všechny okolo. Je stále usměvavý, laskavý a silný. Je-li Bůh Láska, pak je papež Naděje. Naděje a Síla. Cítím se šťastný a s ostatními zpívám jednotlivé písně.

Když Svatý otec promluví a já slyším češtinu, mám husí kůži. Jako tolikrát za dnešek. Je to příliš silné, než abych mohl zůstat nedotčený. Ten člověk nám rozumí, je náš a my jsme s ním. Zde nemají místo předsudky a pohrdání. Vždyť Láska je jen jedna. Pravá láska. Ten, kdo miluje, nedokáže vědomě ublížit. Nedokáže bezuzdně toužit a dychtit po nepravostech, nedokáže podvádět a lhát. Bez ohledu na církev, na náboženství, na víru. Na závěr bohoslužby se zpíval Svatováclavský chorál. Celý. Jako hymna, jako slib, jako ochrana. Přestože nás moderátoři nabádali, abychom zůstali v sektorech i po odjezdu Svatého otce, ale marně. Lidé se rozebíhají po louce a tvoří velké živé řečiště, které se zastavuje a jen zvolna teče uličkami Staré Boleslavi. Povídám si s kolem zvolnajdoucími, dokud nás policie neuvolní a nepustí zátarasy. Pak jdeme už znatelně rychleji, směřujeme do kostela sv. Václava, kde jsou vystaveny ostatky národního světce a patrona. Naivita se kterou je chci opět spatřit je nemístná. Lidí je tu opravdu hodně a proto se svatému Václavu pokloním tam, kde jsem, tedy venku. On to jistě ví. Cítím, jak mne drží za srdce, jak mi dodává sílu i odvahu. Cítím jeho lásku i obětavost. Stejná situace se opakuje u kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde je uloženo Paladium. Nezajímají mne stánky s různým zbožím, ba ani jídlo a to jsem nic nejedl. Jsem plný zážitků a Těla Páně. Kolem kaple blahoslaveného Podivena se dostaneme k autobusům. Ivanka s přáteli jede na nádraží, já skáču do K2, která mne odveze do Letňan. Místo toho, abych počkal minutu, se vecpu do plného autobusu a kroutím se u tyče, jako nezkušená tanečnice.  Vedle mne je mladý pár, kluk vysvětluje dívce, co je to Paladium a je dost přesný. Mám chuť ho vyjmout z kabely a ukázat jim ho. Ale neudělám to, neměl bych se jak držet, i tak je to náročné. V jednu chvíli dívce prozradí, že se málem dotkl papeže, že mu málem podal ruku. Řekl to s takovou pokorou, vzrušením a opravdovostí, že jsem se zastyděl. Styděl jsem se za to, s jak malou pokorou jsem se s papežem setkal já. 

Můžete nás spatřit i v reportáži Televizních novin na TV NOVA (cca 2"49´) v archivu.

Za Ludmilou jsem nakonec šel sám. Ne proto, že by nikdo nechtěl, ale řekl jsem si, že to tak bude nejlepší. Další putování, které bude trochu jiné, než ta předchozí. A bylo. Budík jsem si dal na 5:00, chtěl jsem totiž stihnout vlak v 6:11 z hlaváku. Z postele jsem se vykopal až v 5:09 a to už bylo pozdě. Na Hlavní nádraží jsem dojel metrem v 6:10 a to už hlásili, že je vlak připraven k odjezdu. Nechtěl jsem běhat, navíc bez jízdenky. Další jeden za půl hodiny. Jak se z devíti minut může stát půl hodina. Koupil jsem si pití a prošel si nádraží. U pokladen se na mne vrhnul jeden mladík z Haré Krišna a nabízel mi knížky. Nepomohlo ujištění, že některé mám a že jsem křesťan. Pokaždé zajásal a otočil řeč jiným směrem. Pak jsem šel na perón. Překvapilo mne, jak tu čas utíká jinak. Když čekám na tramvaj, je každá minuta nekonečná. Když čekám na záchod, je každá vteřina nekonečná. Tady mi půlhodina utekla jako nic.

V Berouně jsme byli v 7:32, vynuloval jsem měřiče v GPS, ano vzal jsem ji s sebou a také fotoaparát. Také jsem tentokrát byl oblečený spíše jako tramp, než poutník. Prostě jsem chtěl, aby to bylo jiné. Doma jsem si našel trasu, převážně po turistických značkách, vyšlo mi, že bude dlouhá cca 30 km. Chtěl jsem také stihnout vystavený Růženec pro Svatého otce u Jezulátka v Karmelitské ulici. Popis trasy i zážitky si nechám do knížky, také to, jak jsem se rozhodoval, zda jet či nejet tramvají, abych ten Růženec nakonec spatřil. Koho jsem potkal. Jen prozradím, že trasa měla nakonec 46 km, počasí celkem vyšlo, vypil jsem pět litrů vody a byl jsem rád, že se mnou nikdo nejde, protože poslední kilometry jsem šel velmi, ale velmi zvolna. Vlastně ani teď se mi moc dobře nechodí.  

Fotografie naleznete ZDE.

Rok se s rokem sešel a opět je tu Jičín – Město pohádky. Těšíme se, protože víme, že je nám tu vždycky dobře. Navíc, minulý rok se nám podařilo obdarovat více než sto lidí dětskou knížkou Putování Hrocha. Cítil jsem v kostech, že to letos bude stejně dobré. Možná lepší. Ráno jsem vyházel z auta věci, které jsem nepotřeboval, tedy litinový gril a ingredience na Hroší vafle, protože ty dneska dělat nebudeme a naopak jsem do auta naskládal knížky, které došly a také trička a pastelky. V sedm hodin jsem naložil Zbyňka, který si právě zavazoval vysoké kožené gotické boty. Petra s námi nejela, protože musela uklízet spoušť, která vznikla během jejich dovolené.

Do Jičína jsme dorazili chvilku po osmé, složili vypilovaným způsobem dřevěný vozík, paní z protějšího okna nám popřála pěkný a úspěšný den a vyrazili jsme na Valdštejnovo náměstí. Pustili nás tam bez problémů a to jsem jim ani neukázal zvací mail, který jsem pro jistotu zapomněl doma. Rovnou jsme šli do infocentra, abychom se nahlásili a vyfasovali nějaké povolení nebo tak něco. V podloubí jsme potkali hodnou paní Rychterovou. Zjistili jsme, že nepotřebujeme žádné povolení a tak jsme chodili dál. Zbyněk hledal jednu paní se skleněnými ozdobami a tak jsme se na chvíli rozdělili. Procházím kolem strážníka Městské policie a ten se na mne oboří, co že to tu dělám a zda mám povolení. Říkám si, škoda, že nemám povolení a nebo alespoň ten email s pozváním. Vysvětluji mu, co jsem zač a co že to tu dělám. Moc ho to nezajímá, volá vysílačkou náčelníkovi a oznamuje mi, že mi může napařit pokutu až padesát tisíc. Začínám brunátnět, říkám si, pro dobrotu na žebrotu a ptám se ho po příčině takové nevlídnosti. Posílá mne k bráně, kde je jeho nadřízený, že prý si to se mnou vyřídí. Potkávám Zbyňka a vysvětluji mu, co se děje, přestože netuším, co se děje. Jdeme ke bráně a tam se na nás vrhají tři strážníci. Dozvídáme se, že na území Jičína jsou povoleny pouze dvě sbírky a že my mezi ně nepatříme. Nepomáhá ujištění, že nejsme sbírka, protože ty peníze vlastně sbíráme pro někoho jiného, kdo má vyhlášenou sbírku a navíc, to, co máme ve vozíku, jsou jenom dárky Putování Hrocha, žádná výbušnina. Volají na všechny strany, i panu místostarostovy, který okamžitě rozhoduje, že nás mají vyhodit. Po půl hodině se konečně najde řešení. Můžeme si koupit stánek a být jako jiní prodejci. Jediný drobný problém je, že stánky už došly. Naštěstí prohlašujeme, že náš vozík je stánek a že máme i verpánek, což pomůže a je nám vyměřen poplatek za místo. Dostaneme kartičku s pořadovým číslem 122 a jsme upozorněni, že se nesmíme hýbat z místa na místo. Prostě si máme vybrat nějaké stanoviště a tam zůstat. Je nám jasné, že si budeme celý den vybírat nejvhodnější stanoviště a nachodíme u toho hodně kilometrů.

 Posléze zjistíme, že nejlepší místo je v protějším rohu náměstí, kde je všechno slyšet, ale ne moc nahlas a lidé tam také přijdou. Obdarováváme a povídáme si s lidmi, až do šesti hodin, kdy na podiu vystoupí Peter Nagy se skupinou Indigo. Chytá mne amok, vzpomenu si na téměř všechny písničky a děsně kvílím, klátím s sebou a chvílemi používám poutnickou hůl coby elektrickou kytaru, která lehce probíjí. Zbyněk se čas od času přidává a myslím, že vypadáme zajímavě. Lidé se nás ani tak moc nebojí. Dneska jsme obdarovali celkem 27 knížkami, několika tričky a spoustou placek, celkem jsme vybrali do kasičky Kč 3.851,- děkujeme. Po skončení koncertu se odebereme k autu, naložíme všechny věci a drandíme k domovu, protože zítra jedeme do Berouna na Hrnčířské trhy. Tam nás sice nechtějí, protože děláme charitu (já vím, zní to divně, ale je to tak), ale líbí se nám tam a tak pojedeme inkognito. Jsem zvědavý, jak dopadne tombola...

Rok se s rokem sešel a je tu další ročník tohoto věhlasného festivalu, který pořádá Daniela Sedláčková a skupina Kámen úrazu v Jiřicích u Benátek nad Jizerou. Byl jsem opět poctěn nabídkou tento festival doplnit slovem mluveným (přestože krásně zpívám). Záměrně nepíšu moderování, protože se jednalo skutečně jen o spojování nespojitelného v mezidobí, kdy se jednotlivé kapely měnily na pódiu, případně zvučily. Týden před festivalem jsem dostal pečlivě zpracované materiály k jednotlivým vystupujícím a to tak pečlivě, že jsem musel celou dobu improvizovat, abych pouze nečetl z listu. Uznejte, to by tam mohl být kdokoliv. Také jsem byl požádán, abych zde dělal Hroší vafle, z čehož jsem nebyl tolik na větvi, neboť z Horního hradu mi ještě slzely oči a puchýř od rozpálené formy se nestačil zahojit. Ovšem pan Berka se srdnatě přihlásil, že bude vaflovat a tak jsem souhlasil.

S Petrem Berkou jsme vyrazili v sobotu lehce po desáté od Hrošího baráku. Naplnil jsem auto vším potřebným a čekal ve voze a pouštěl si Asonanci, abych se naladil na správnou notu. Najednou se u dveří zjevil pan Berka a bafnul na mne. Nelekl jsem se jen díky tomu, že cédéčko hrálo pěkně nahlas. Nacpal do auta svoje věci a také láhev plnou naloženého masíčka. Do Jiřic jsme dorazili lehce před jedenáctou a tam to už žilo přípravami. Dostali jsme krásný keramický náhrdelník s logem festivalu a nápisem POŘADATEL a začali jsme s přípravami na vaflování. Všichni už se těšili na zlatavé vafličky. Tentokrát jsem inovoval a pro nemilovníky medu jsem přibalil i vaničku, do které jsem vyrobil čerstvoučký skořicový cukr. Pak bylo třeba vyrobit těsto. Doma jsem si pohrával s myšlenkou, že pomocí mechanizace udělám těsto tam, ale to by nebyla taková prča. Odhodil jsem vařečku, na digitální vázičce (nejedná se o nádobu na kytky, ale malou váhu) odměřil potřebné množství cukru, naházeli jsme tam tři másla a já, poté, co jsem si obmyl kopýtka, započal dle vzoru Ajky hníst hmotu ručně. To bylo krásné, škoda, že mám na sobě černou Hroší mikinu, která se postupně stala šedou flekatou Hroší mikinou.

Pak tam pan Berka vrazil deset vajec a já zase hňoucal i nasypal tam dvě kila mouky a já zase hňoucal i přilil tam mléko a já stále hňoucal. Nakonec vzniklo krásné heboučké voňavé těsto na vafle. Mezitím se nahřívala forma a pekly naložené vepřové ocásky. V úplném závěru jsem zjistil, že mi chybí rumíček do těsta, i nelenil jsem, skočil do cateringové části a objednal si decáka. Asi mne měli za děsného ochlastu, když jsem jim za chvilku vrátil prázdnou skleničku a ani jsem se nemotal. Vafle se začaly péct. Ukázal jsem panu Berkovi, jak na to a on to brzy velmi dobře pochopil. Navíc jsem dostal nápad, že lidé budou tím, že jedí vafle přispívat na festival Woodfolk a že výši příspěvku necháme na nich. Večer, když jsem spočítal peníze za vafle, zjistil jsem, že lidé do kasičky naházeli jeden tisíc, šest set korun jen za vafle. Tyhle peníze jsem také hned předal Danče, aby nebyla smutná, že tolik prodělali, protože přišlo málo lidiček.

Samotný festival probíhal přesně podle časového plánu. Celou dobu jsme to drželi na časové uzdě. Jen vystoupení Simony Klímové bylo poněkud ohroženo, protože dorazili do úplně jiných Jiřic, přestože tu už vystupovala. Naštěstí se vše vysvětlilo a tři minuty před termínem vystoupení dorazila. Rychle nazvučila a pak krásně hrála. Lákala mne sice zpět na pódium, ale já zůstal na naší zelené galerii a odtud ji doprovázel a tančil. Vlastně všichni, co jsme byli tady vzadu, jsme tančili a užívali si tu atmosféru a pohodičku zeleného amfiteátru. Všechny vystupující jsem znal, některé jen podle písniček a jména, ale to vůbec nevadilo. Vloni jsem se poprvé seznámil s Xindlem X a dodneška poslouchám jeho šílené a krásné písničky. K tomu jsou vlastně tyhle festivaly určené. Aby se člověk seznámil s dalšími kapelami, na které by třeba sám od sebe nešel, ale protože tu vystupují s těmi jeho oblíbenými, tak si je poslechne a třeba rozšíří svůj zájem. Takhle jsem poznal i Ginevru, Strašlivou podívanou a další spoustu kapel, o kterých jsem před několika lety neměl ani potuchy. Takže lidičky, choďte na festivaly a hlavně na ty malé, které vám mohou nabídnout něco nového. Když budeme chodit jen na ty velké, kam se dostanou jenom známé kapely, nebudeme moci objevovat. A objevil jsem i pak večer, když se nám podařilo ukončit festival, sice s téměř hodinovým zpožděním, protože hvězdná kapela Žamboši a pak i Ležérně a vleže, nedbali na hodiny a dál hráli, přestože jsem je vyhazoval z moci mně svěřené. To se zapálil obrovský táborák a dál se hrálo, už bez elektřiny, jen tak, jednoduše. Hrálo se a zpívalo, koukalo do ohně a popíjelo. Objevil jsem, že ještě existují lidi, co mají v těle srdíčko, co umí zpívat, co znají kdejakou písničku a přesto se jim do hlavy ještě vejde rozum a cit. A také jsem objevil písničku od Hoptropáků. Jmenuje se Chvíle a je fantastická.

Ráno jsem se probral docela brzo, zmrzlej na položené sedačce auta. Pod hlavou knížky Putování Hrocha a přes zafuněné okno na mne doráželo rozpustilé sluníčko. Vylezl jsem ven a užíval si tu čerstvost. Ten vzduch, co se dá dýchat, ten klid, co se dá poslouchat. Po ranních rituálech jsem naložil auto, aby se dalo hned vyjet, co objevím pana Berku. Pak jsem si sedl k doutnajícímu ohni, rejpal se v něm, dokud nezačal zase hořet a hlavou mi běžela všechna ta Tulácká rána, co jich člověk zažil i ta, co si jen vybájil. Oheň mne krásně hřál a najednou jsem si všiml, jak se zmuchlaná plachta zvukařského stánku, nyní umístěná na podiu, pohnula. Asi halucinace, říkám si. Opět pohyb, tentokrát znatelnější a najednou se z toho bílého igelitu zvedá temná postava. Pan Berka se probudil. Jako bezdomovec, jako motýl, který se právě sápe z puklého zámotku. Prozradil mi, že lépe se vyspat nemohl, že tam bylo teplo a takovéto mikroklima. Věřil jsem tu. Pak se sbalil i on a vyrazili jsme na Prahu, protože ostatní ještě spali a nebylo se s kým loučit. Jen s tímhle kouzelným místem, kam se snad ještě podívám.

Fotografie od Jirky Šámala st. si můžete prohlédnou ZDE.

Tak a máme za sebou další Folkovou Ohři. Kolik už jich vlastně bylo? První jsem absolvoval v roce 2004, ale byl to už snad třetí ročník. Letos jsem dorazil už v pátek odpoledne, abych si zabral místečko, nasál atmosféru a vůbec, tak nějak si užil víkend na Horním hradu. Měl jsem s sebou připravené překvapení ve formě forem na vafle. A to forem ne ledajakých, ale historických. Nakoupil jsem hodně mouky a vajec, také másla a dalších potřeb do těsta, maminka mi našla starý gril na půdě, vzal jsem si židličku, kterou mám ze Zámeckých slavností v Mladé Vožici a těšil se, jak budu péci vafle pro mlsné návštěvníky.

V sobotu jsme začali roztápět gril a zjistili jsme, že dřevo nehoří, pokud se do něho stále nefouká. Hrůza. Pak jsem počal s přípravou těsta a umíchat pět kilogramů ingrediencí nebylo jednoduché. Hned jsem si udělal na palci puchýř. Ještě, že se živím hlavou. První vafle jsem upekl kolem jedenácté. Místečko jsem měl hned za severní branou, abych nečudil posluchačům pod nos a musím uznat, že místo to bylo krásné, protože hudba tu hrála nejlépe. To už na pódiu vystřídala kapela My3avi odcházející KV Expres. Čas od času mne Míla Pražák vytáhl na pódium, opět jsem tam lezl po žebříku, abych divákům něco o sobě a o dárcích Putování Hrocha řekl, což bylo veselé, poněvadž všichni už věděli téměř všechno a spousta lidiček měla na sobě Hroší tričko. Někteří to Vatikánské, jiní šedivé a další zase to úplně nové. Také se na nás přijeli podívat kamarádi z Avalonu od Plzně i s nejmenším přírůstkem.

Druhou dávku těsta už míchala Ajka, která prohlásila, že ji to baví a já byl rád, že nemusím opět provádět ty šílené pohyby, ze kterých bolí tlapky. Lidé si chodili pro vafle a já byl rád, že jim chutnají. Jen ten kouř byl protivný, příště zkusím dřevěné uhlí, třeba to bude lepší. Dorazila skupina Bob a Bobci, po nich vystoupili Mariánovi z bývalého Klíče a já měl radost z písničky Omnia Vincit Amor. Pak jsem se zúčastnil slepé ochutnávky Sauvignonů z celého světa, kterou pořádala dvorní vinotéka, tedy Pavel a Pavla. Bylo to zajímavé, některé vzorky byly úžasné, k jiným jsem se už nevracel. To už je na pódiu Strašlivá podívaná, která dala i Fénixe a další báječné písničky, tedy kromě Štědrého dne v Plzni, na tu si budeme muset počkat až zase do zimy. Po nich obsadila hradní prkna Asonance. To už jsme pekli šedesátou vafli a já už pro kouř neviděl. Naštěstí jsem měl pomocníky a tak to šlo. Tradičně skvělá Ginevra nás přenesla do večera. To už bylo sluníčko za kopcem. Při písničce Do rána bílého jsem si vzpomněl na kočovné divadlo a jak se mi po něm stýská. Jak bych zase s přáteli někam vyrazil a užil si volnost a legraci a pohodu.

Místo Kvokálu, který dorazil až v neděli, vystoupil operativně Tomáš Knobloch, známý písničkář, který například zhudebnil i jednu z mých básniček Beruška. Společně jsme si dali i Bráchu od Wabiho Daňka. Ta písnička je pro mne šíleně důležitá. Je optimistická a zároveň v ní můžu mluvit se svým bráchou, kterého jsem nikdy nepoznal a přesto vím, že ho mám v každém dobrém člověku. Hudební tečku sobotního večera udělaly Ivory Gate z Kadaně. Pěkně se ochladilo, přesto zůstala spousta lidí vzhůru a užila si to až do konce, někteří až do rána. Já musel jít brzy spát, protože jsem nechtěl ráno prošvihnout mši v Ostrově. Původně měl se mnou jet Daniel, syn Míly, ale nedostavil se k odjezdu a tak jsem jel sám. Když jsem se vrátil, už se všichni ptali, zda budou opět vafle, že mají na ně chuť a tak jsme začali s přípravami. Dneska jsme udělali „pouze“ jeden a půl dávky, protože včera jsem pekl ještě za tmy a to už není taková romantika.

Dneska vystoupily nepřekonatelní Epy de Mye, Apple, pak dorazili Jauvajsové z Prahy, přinesli pozdravy z Keltování na Sychrově od Zbyňka a přišli si dát vafle. Pak zahráli Cop a Hradní Duo a nakonec Hop Trop a Folkové Ohře byl konec. Až jsem se divil, jak to uteklo. Byl jsem pozván k Františkovi na báječný oběd, škoda, že jsem si nemohl dát pivko, hodilo by se to. Poprvé jsem ochutnal speciální růžové zelí. Celkem jsme udělali skoro 200 vaflí, až se tomu nechce věřit. Musím někde sehnat někoho, kdo by mi udělal formy na vafle s hrochem, ať je legrace. Díval jsem se, jak postupně mizí všechny stánky, lavičky i ozvučení. Jak se Horní hrad opět mění na to tiché, klidné místo vhodné k relaxaci a rozjímání. Bylo mi vážně líto, že musím sednout do auta a dvě hodiny se harcovat do Prahy, ale povinnosti volají. Tak zase příště...

Fotografie tradičně najdete u Ajky, program Folkové Ohře a dalších festivalů je na stránkách DRONTE.

Před mnoha měsíci jsem napsal první email panu děkanu Janu Peňázovi ze Křtin. Je to poutník, který už byl leckde, také v Římě nebo Cáchách. Samozřejmě pěšky. Tento obdivuhodný pán má na svědomí i tradiční pěší pouť do Velehradu. Tedy její novodobou podobu. Letos se šel devátý ročník, ale byli s námi i poutníci, kteří pamatují první putování v roce 1982, ještě s kardinálem Tomáškem. Poznáte je podle stříbrného křížku na krku, který mohou mít pouze ti, kteří pouť na Velehrad absolvovali nejméně pětadvacetkrát. My ostatní máme na krku křížky dřevěné. Někdo menší (ten jde poprvé, podruhé, či potřetí), jiný větší, ten jde počtvrté. Pokud má poutník na svém větším patriarším křížku ještě kovovou destičku, je to znamení, že jde minimálně po osmé. Další ozdoby z barevného kovu jsou znamením účasti dvanácti násobné, resp. osmnáctinásobné.

Já jsem na začátku. Chci se zúčastnit něčeho, co neznám. Všechny předchozí cesty jsem si plánoval sám. Jejich průběh, délku i tempo. Nyní se přizpůsobuji někomu jinému. Ostatní poutníci vyšli z Levého Hradce už v únoru a šli etapově, každý měsíc kousek. Já vycházím v pondělí, 10.8. a po týdnu budu tam, co oni a připojím se k nim a společně doťapeme až na posvátný Velehrad. Nemám představu, jestli to zvládnu, přece jen cesta do Říma byla už dávno a loňské kočovné divadlo bylo o něčem jiném. Balení věcí jsem ponechal na poslední chvíli, jako obvykle, proto jsem vyrazil později, než jsem původně chtěl a některé věci jsem dokonce zapomněl. Chvilku po sedmé ranní se loučím s maminkou, odevzdávám klíče a makám na tramvaj. Dojedu na Kobylisy, pak na Dejvickou a autobusem 107 na konečnou, tedy do Suchdolu. Na dnešní den nemám mapy, prostě jsem je v atlasu mapovém nenašel. Jdu po paměti. Vím, že mne Vltava nepustí dál a na druhou stranu nejdu. Po nějaké době vcházím do lesa. Je to příjemné, protože je tam chládek. Sluníčko praží od rána. To bude cesta. Po chvíli se napojím na žlutou turistickou a dojdu až do Roztok.

Potkávám milé lidi, někteří poznávají Hrocha, ukazují mi, kudy se mám dát, jdu vzhůru. V potravinách kupuji vodu, jsem uvařený. Jdu stále podle intuice, která se ukáže sice správnou, ale neschůdnou. Musím se vrátit a obejít to. Přesně v deset hodin dopoledne jsem u Levého Hradce. Vyrážím na cestu dlouhou několik set kilometrů až na Moravu. Potkávám hodné lidi, co natírají plot a dají mi další vodu. Po zelené turistické značce se odvážně spouštím údolím potoka až k Vltavě. Je to krásná cesta, musím překonat i vodní tok a vzpomínám, jak to dopadlo na cestě za Hroznatou. Dnes mám však jiné (nové) boty a tak by to nebyla taková hrůza. Jen mne trochu tlačí, asi budu mít puchýř. To je radosti. Pokračuji po zelené, jde po břehu Vltavy, proti proudu. Zdravím se s loděmi, které míří do plavební komory. Míjím křížek, kde tragicky zhasnul mladý život, pomodlím se.  V jedenáct jsem u přívozu. Hledám jízdní řád a nevěřím svým očím. Mají pauzu. Od devíti do jedné. Pracovní den. Co teď? Jdu zpátky do Roztok, alespoň si dám oběd a podívám se po muzea. Potkávám tam hodné lidi, ukáží mi areál, přestože je zavřeno a zapíšou mi pěkný záznam do deníčku. Pak se jdu najíst do nejbližší hospůdky, je ve středomořském stylu a mají polední menu do stovky. Polévka, hlavní jídlo a desert. Dávám si dvě pivka, pak ke mně přijde paní majitelka, zeptá se mně, zda jsem ten Hroch z televize a mám piva zadarmo. Ještě se se mnou vyfotí a já můžu vyrazit na přívoz. Ten přijede o něco dříve a dozvídám se, že jsem měl zavolat nebo zapískat, že by pro mne přijel.

Na druhé straně Vltavy, v Klecánkách, se chytám žluté turistické značky, která mne vede lesem, prudce vzhůru, až do Přemyšlení a Zdiby. Tam uhnu na krásnou asfaltku v polích. Kochám se krajinou a užívám si vůni hnijících spadaných jablek. Bzučí tu vosy a další hmyzové. Do této sladké vůně se stále více mísí pach z přibližující se skládky. Roste přede mnou jako obrovská hora, jako novodobý Říp. Jednou sem budou tátové vodit své děti, aby se pokochaly pohledem na okolí a budou jim vyprávět starou pověst o praotci Popeláři. Krásná cesta asfaltová se mění na nepohodlnou prašnou, pokrytou rozbitými cihlami a taškami. Jdu trávou a chytám klíšťata. Dojdu až do Ďáblic, kde se chytnu známé cesty, kterou jsme šli v květnu za Zdislavou. Cestou potkám známého autobusáka, který mne chce popovézt, ale nenechám se zviklat, i když je mi vedro a nohy mi už nějak neslouží. V Čakovicích si vzpomenu na zážitky se Zbyňkem a Ivankou a odpojím se, směrem na Vinoř. Nemám mapu a tak jdu pořád rovně a místo toho, abych uhnul na Ctěnice, dojdu do Kbel. Zcela znaven a zmaten a vyprahlý se usadím na lavičku před radnicí. Chce se mi to celé vzdát, dokonce napíšu zoufalou sms a pošlu ji na všechny strany. Že končím a že jdu na pivko. Najednou se tu objeví dva mladí lidé s mapami. Ukáží mi, kudy se dát a já to beru jako znamení. Dokonce se tu objevuje i pan starosta Pavel Žďárský a ten mne pozve do své kanceláře, kde si přes hodinu povídáme. Dostanu plno vody, mapu, baterku, vlaječku a spoustu optimismu. Už nejsem na pochybách. Je potřeba jít dál. Ti lidé mi důvěřují a já je nemůžu zklamat. Nemůžu zklamat ani sebe. O půl šesté jsem před radnicí a na další křižovatce se stáčím na Vinoř. Je to sice delší, ale nějak mne to tam táhne.

Spatřuji několik kapliček se staré Svaté cesty, kudy vezli mrtvé tělo sv. Václava do Prahy. Tudy půjdeme v září do Staré Boleslavi. Už se na to moc těším. Deset minut po šesté dorážím do Vinoře, ke kostelu Povýšení sv. Kříže. Koná se tu bohoslužba, přidávám se a Pater Pavel Jančík mne pěkně přivítá a pozve na faru na kávu. Nakonec je z toho i nocleh a já jsem rád, že už nemusím jít dál. V osm hodin večer se tu objevují Trajerovi s lahví dobrého likéru. Popíjíme a povídáme si. Mám pocit, že mám za sebou už dva týdny putování. V deset večer jdu spát. Sprcha mi dodá další energii. Ani nevím, co se mi zdálo, ale ráno se budím včas, tedy o půl šesté, abych mohl být v šest připravený na společnou snídani. Dneska chci ujít o něco delší kus, protože proti plánu mi chybí asi dvacet kilometrů.  

Vyrážím směr Horní Počernice, silničkami mezi poli, slunce je ještě milosrdné a válí se v mlžném oparu. Přelezu R10 a pak počkám na železničním přejezdu, až přejede vlak. Za křižovatkou se dám doleva po Náchodské. Ještě nemám mapu, jdu opět intuitivně, pak zahnu mezi domky a pořád dolů. Konečně jsem na mapě. Přelezu ještě D11 a dojdu k modré turistické, která mne zavede do Přírodního parku Klánovice – Čihadla. Dojdu lesem až do Klánovic, kde „přestoupím“ na červenou. Jdu podél trati, kde se prohání rychlovlaky i couráky, kolem zrušených vesnic, bahnem i po suchých cestách, až do Úval. Ty proběhnu a stále po červené, se za obcí rozloučím se silnicí. Vcházím do polí, protože cesta je příliš zarostlá a já s sebou nemám křovinořez. Takto vyfuním lehký kopeček a zhruba po kilometru objevím mezi čtyřmi vzrostlými lípami překrásnou sochu sv. Donáta. Kochal bych se s ní ještě dlouho, ale bylo třeba jít dále. Obzor se zakabonil a vypadalo to na pěkný déšť. Přede mnou se objevil na kopci Hradešín. Ještě dva kilometry. Snad to vydrží. Jdu tou zarostlou cestou, abych ji trochu prošlápl. Hrůza. Mám všude trní a breberky. Postup se pořádně zpomalil a je velmi vysilující. Chci se vrátit na pole, ale je pozdě, hustý porost mne nechce pustit. Poutnickou hůl mám bojovně vysunutou, aby mne moc nežahaly kopřivy a nesekalo trní. Dvě stě metrů jdu deset minut. Pak vylezu na silnici a hledám pokračování značky. Samozřejmě na jiné straně, než kde je značená. Objevím krásné lípy, ale je mi to k ničemu, musím se vrátit. Nakonec značku objevím a zase ztratím, ale to už jsem na jiné cestě, která se táhne do pěkného kopce. Hradešín se přibližuje. Nakonec ho dosáhnu, projdu kolem krásné fary, až ke kostelu sv. Jiří. Pak zase dolů, až do hospody, kde si dám bezmasé jídlo, dvě piva a poprosím o natočení vody do lahví. Obsluha ze mne evidentně není odvázaná a tak běžím dál.

Jdu po silnici na Masojedy, drobně kape. Pak si cestu zkrátím asfaltovou polňačkou kolem divoké skládky všeho možného. A jsem ve Štíhlících. Kousek za obcí odbočím na Vyžlovku. Tam jsem chtěl včera dojít a přespat. Cha. Teď mi chybí ještě dva kilometry a budou dvě odpoledne. Táhnu se jako mátoha. Napojuji se na zelenou turistickou. Ta mne protáhne Vyžlovkou a dovede až k Jevanům, kde se opět napojím na červenou. Jdu kolem Jevanského rybníka a šel bych se koupat, ale mám ještě dlouhou cestu před sebou. U hotelu Olga, který vypadá dost zavřeně se napojuji na modrou a zase spoupám do kopce. Kolem vil a baráků za desítky milionů. Všichni staví a snaží se ukázat světu, že na to mají. Snad jsou šťastní. Odbočuji doprava a jdu k lesu. Najednou se přede mnou vynoří kostelík sv. Jiří se hřbitovem. Je to kouzelné místo, tiché a posvátné. Jsou čtyři hodiny odpoledne, pokračuji stále po modré na Šemrincovu lávku, stále podél obory Vysoké školy Zemědělské. Překonávám terénní nerovnosti a divím se, že tudy prošly zástupy dědečků a babiček poutníků přede mnou. Funím jako lokomotiva, prodírám se přes spadané větve, které tu nechali lesáci, aby se tu neproháněli šílenci na horských kolech. Modrá mne provede cestou až na Konojedy, pak pokračuji po silnici na Klíče a Oplany. Doufám, že se tam někde najde nocleh. Už toho mám tak nějak dost. Je šest hodin večer. Je tu hospoda, ale spaní nikde. Pokračuji dál, po žluté značce. Kousek před pamětním kamenem z roku 1898 na počest 40 let panování knížete Jana II. Z Lichtenštejna, mne přepadne déšť. Schovám se pod stromy na zastávku autobusu. Docela to jde. Za chvíli už tolik neprší a tak se dám na lesní cestu ke Skalické myslivně. Když jsem mimo civilizaci, začne pořádný liják. Schovám se pod velký strom, ale je mi to houby platné. Prší vodorovně. Za chvíli mi dojde trpělivost a vydám se na další cestu. Víc mokrý už prostě nemůžu být.

Cesta vede lesem nahoru, pak zase dolů. Přes brýle skoro nevidím a lovím modré značky, abych nezabloudil. Konečně jsem z lesa venku, jmenuje se to tu pěkně hambatě. A né, to jen, jak mám ty zaprasený brejle. Tady se to jmenuje Na Biči. Jdu po mokré silnici pořád dolů. Klesání je snad ještě více nepříjemné. Až do obce Vlkančice. Pořád prší, jdu se schovat do hospůdky. Je tu útulno, plno lidí, velkoplošná obrazovka. Mají pivko i teplé jídlo. Dávám si oboje, pak se bavím s místními, z nichž se vyklubají pražáci. Zapíšou se mi do deníčku a já pokračuji dál, protože nikdo mi neřekl, zda u něj chci přespat. Vypadá to, že tu Sázavu dneska dám. Ještě mě čeká pěkný kopec. Musím se vydrápat z údolí Nučického potoka na hřeben Kraví hory a pak zase spadnout k Sázavě na druhé straně. Už zase prší. Pěkně leje, ale už je mi to šumák. Snad stihnu poslední zbytky světla. Ovce bečí jako blázen, zkouším to také a zvedne mi to náladu. Drápu se rozmáčeným korytem cesty nahoru. Už je mi jedno kam šlapu, louže nelouže, hlavně, když to neklouže. Za chvíli jsem Na Vartě, ještě dva a půl kilometru. Déšť neustává, naštěstí není moc velká zima. Matlám si mokrými prsty skla brýlí, abych alespoň trochu viděl. Konečně stojím nad starobylou Sázavou. Poslední kilometr, musím traverzovat po úzkém chodníčku. Snad někde neuklouznu, byl bych dole moc rychle. Procházím známou ulicí, kolem kláštera, je zamčeno, zajdu se sem podívat zítra ráno. Ke studánce také až zítra, dneska co nejdříve pod střechu. Jdu najisto, do hotelu na druhé straně řeky.

Mají volno, cena je šílená, ale nemám na vybranou. Hodná slečna mi slevuje, až se zastaví na 550,- se snídaní. Dovede mne na pokoj. Je krásný a hlavně suchý. Věším si mokré oblečení, aby trochu uschlo. Peru ponožky a jdu naboso dolů, dát si něco k pití. Dívám se i do jídelního lístku, ale na nic nemám chuť. Vlastně kecám, dal bych si všechno, ale jsem na pouti a musím si také přece něco odříct. Dneska jsem dohnal včerejší kilometrickou sekeru. Co bude zítra, se uvidí. Snad přestane pršet, snad mi uschnou věci, snad mi nepraskne ten puchýř, co mám na pravé noze. Je veliký jako padesátikoruna. Tedy ta kovová. A pěkně bolí.  

Je středa ráno, sluníčko už zase svítí. Oblečení mám vlhké, boty a ponožky taky. Musí to uschnout na cestě. Po báječné snídani se oblékám a vyrážím směr studánka Vosovka. Plním obě lahve a ještě se pořádně napiju do zásoby. Voda je skvělá. Díky svatý Prokope. Pak se vrátím ke klášteru, už je otevřeno, ale kostel ne. Projdu si areál, vzpomenu si na zážitky ze začátku července a obrátím se zpátky k rozcestníku, kde se vydám po červené značce městem. Lidé uskakují a nevěří svým očím. Městská policie mne nechává v klidu projít, ani mne nelegitimuje. Po krásné kovové lávce přejdu Sázavu a na druhém břehu se dám proti proudu. Najednou je tu zátaras, prý tu padají větve. Kudy mám jít? Přece se nevrátím. Překonám pásku a jdu obezřetně dál. Není to správné, ale co se dá dělat. Potkávám dřevorubce, co shazují a řežou větve. Pustí mne dál a já jsem rád, že to nemusím obcházet. Červená mne vede po silnici a do lesa a do kopce. Vysupím do pěkné výšky a kochám se rozhledem do kraje, který mi kazí jen obrovské domy bohatých lidí bez vkusu. Pak projdu Mrchojedy a šílenou stezkou dojdu až pod zříceninu Talmberk a kolem včelaře, o kterém si včera povídali v hospůdce, že má skvělou medovinu, projdu na silnici vedoucí do Úžic, kde mají krásný kostel Nanebevzetí Panny Marie ze 12. století. Na návsi se také pilně pracuje. Projdu obcí a silnicí, která se vine mezi poli, se dostanu až na hlavní 335, která vede do Uhlířských Janovic. Je tu velký provoz a někdy musím uskočit do pangejtu, aby mne nesejmul náklaďák.

Za obcí Staňkovice mne předjede rodinka na kolech. Pozdravíme se docela normálně, jako zdravím spoustu jiných. Ale oni zastaví kousek přede mnou a já jen slyším, jak máma povídá: Klidně se zeptej, ale myslím, že ne. A táta se mne zeptá, když k nim dojdu, zda jsem ten poutník z televize a má obrovskou radost, když je má odpověď kladná. Pak donutí rodinu slézt z kol a vyfotit se se mnou, dokonce se rozhodne, že se mnou půjdou pěšky, z čehož jsou odvázané zejména děti. Povídáme si a dojdeme až do Uhlířských Janovic. Opět to vypadá na déšť a tak zapadneme do hospůdky. Opravdu se rozprší. Naštěstí nás chrání velký reklamní deštník. Děsně se ochladí a tak se přemístíme dovnitř. Po dvou hodinách se vydávám na další cestu, protože toho mám před sebou ještě dost. Projdu až na náměstí a tam se napojím na žlutou turistickou, která mne vyvede ven z města. Za městem jde žlutá do pole a pak do lesa. To se mi ale nechce a tak zůstávám na silnici a dojdu až do Sudějova, kde je poutní kostel sv. Anny a také studánka s léčivou vodou. Nabral jsem tedy do lahví a pokračoval kolem rozhledny Březina na Žandov. Tady jsem potkal pána na kole, který slezl a šel se mnou. Když jsem se divil, že mi lidé neodpovídají na pozdrav, řekl mi, že se bojí, že budu něco chtít. Také mi oznámil, že toužím po ženě, ale dál jsme to nerozebírali. Odpojil se v obci Pivnisko a dál jsem šel sám.

Zase svítí sluníčko. Cesta je nekonečná, ale vynahrazuje mi to krajina. Je nádherná. Máme nejkrásnější zemi na světě. Projdu kolem Vernýřova, dojdu do Rápošova, kde cesta brutálně uhne a udělá oblouk, který mi šíleně protáhne putování. Asi o sto metrů. Pak už jsem v Kateřinkách a to jsou Zbraslavice na dohled. Sice musím do údolí a pak do děsného kopce, ale když nic horšího. Vydusám nahoru ke kostelu sv. Vavřince, který se opravuje, ale nenajdu žádnou zmínku o bohoslužbách. Smutně projdu kolem fary na náměstí, k soše Panny Marie. Kolem sv. jana Nepomuckého jdu ke škole a pak ještě dolů, k hotelu Svatý Hubert. Vypadá luxusně, snad nebude moc drahý. Cena mne nepřekvapila. Odpovídala službám. Co mne překvapilo, bylo jídlo. Za málo peněz jsem dostal hodně muziky. Objednal jsem si předkrm – sýrový talíř a masový talíř, nechal si to dát na jedno prkénko a slečna mi nakonec přinesla tác plný dobrot, který by stačil pěti hladovým. Nedojedl jsem to a vzal si zbytek s sebou na pokoj a dojídal až ráno. Nejlepší byla anglická slanina. Úplně fantastická. Jak jsem nakonec zjistil, berou ji od řezníka v Červených Janovicích. Jediné, co se mi nelíbilo, byly ramínka. Typicky hotelová, pevně přidělaná ve skříni na bidýlko. Nemohl jsem si tedy rozvěsit vlhké oblečení a tak mi posloužily židle. Zato koupelna byla úžasná. Prostorná, s velkým sprchovým koutem. A se zástěnou, tedy jsem nevycákal ani kapku vody.

Po ranní hygieně a báječné snídani, jsem se rozloučil s milým osazenstvem hotelu a vydal se známou cestou, následujíc žlutou turistickou značku. Tuhle trasu jsme v květnu šli se Zbyňkem spolu s ostatními poutníky a tak jsem věděl kudy a jak. Nedíval jsem se do mapy a užíval si známá místa. Cestou jsem potkal skupinu místní mládeže, která měla jen těžko skrývanou radost z toho, že mne vidí. Bál jsem, se, že mne budou doprovázet, ale měli jiný program. Za čerpací stanicí jsem vešel do polí a spatřil přistávat ultralehké letadlo. Představoval jsem si tu nádheru z výšky. Pak jsem došlapal do Radvančic, kde se cesta stáčela doleva.  A to už byl jen kousek do lesa, kde to krásně vonělo a bylo spousta houbařů. Je pod mrakem a vlhko. Cítím to na nohou. Kolem Mohyly, kde ještě v květnu byl vysvětlující text, už ho někdo zcizil. Mám asi hodinu náskok, oproti květnovému putování a ten náskok pořád zvětšuji, procházím místem, kde jsme obědvali a uhýbám doleva. Velké kaluže, těžko se obcházejí. Pak obrovské rýhy v jílu od lesní techniky, našlapuji opatrně, ale je mi to houby platné, zajedu do bahna až po kotníky, hrůza. Cítím, jak se mi matlají ponožky a pěkně to páchne. Za chvíli mi mezi prsty vyraší první žampiony.

To už vycházím z lesa a přede mnou se otevírá pohled na Třebětín. Projdu kolem kostela Navštívení Panny Marie, nějaká paní tu zalévá květiny na hrobě, nechci ji vyděsit. Pořád po žluté, která zahýbá přes louku. Dneska je naštěstí posekaná, v květnu jsme se tu prodírali, jak žoldáci z akčního filmu. I překonání vodního toku je nějaké jednodušší. Pokračuji kolem rybníka a stejně, jako před několika měsíci zjišťuji, že se to dalo obejít. No nic, příště. Dojdu až do Hostkovic, tady mají zbrusu novou cestu a tak si ji užívám. Také tu mají zuřivé psy a já jsem rád, že je plot na mne nepustí. To už funím do kopečka po silnici, abych mohl po pár metrech uhnout u křížku do polí. Je tu krásně. Sluníčko je za mrakem, ale neprší. Vejdu do lesa, zase překážková dráha. Spadané stromy, velké kaluže a hromada bahna. Uhýbám na silnici, potkávám lidi, co pracují v lese, zdravíme se. Překračuji hranice okresu a jsem v Hlohově. Mám žízeň a musím se podívat do mapy, nejsem si úplně jistý, kudy se dát, abych nebloudil. Pořád po silnici, z kopečka a zase do kopečka, na poli se maká o sto šest. To už jsem v Tunochodech. Tady jsem v květnu převzal památnou cihlu s letopočtem 1982. Nosí se od počátku této pouti a pokaždé má čestné místo u oltáře při bohoslužbách.  Z Tunochod je to už jen kousek do Číhošti, pořád z kopečka. Začíná opět pršet, ale žádná hrůza, sem tam kapka.

Na začátku Číhošti potkávám pracovníky, co kopou v zemi. Asi kanalizace, jdu do kopečka, rovnou ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, kde se v roce 1949 stal Číhošťský zázrak. Překvapuje mne, že jsou dveře kostela otevřené a proto vejdu a setrvám v dlouhém rozjímání a modlitbě. Tentokrát se křížek ani nehne, ale to nevadí. Vzpomínám na dobu, kdy bylo všechno jinak, znám ji jen z vyprávění a z filmů, ale jsem rád, že máme svobodu, byť křehkou, ale svobodu. Pokloním se panu faráři Toufarovi, který tu má symbolický pomník a jdu přes náves ke geografickému středu České republiky. Taková malá obec a kolik je tu zajímavostí. Střed naší země najdu lehce, jsou tu velké šipky. Tráva je vzorně vysekaná, jako na nejlepším golfovém hřišti. Přicházím k jehlanu na kamenném soklu a jemně se dotknu špičky, je to zvláštní pocit, být ve středu něčeho tak velkého. U pamětního kamene je dřevěný altán a v něm je pamětní kniha. Také vitrína se suvenýry z Číhošti. Nikdo to nehlídá a přesto je to nerozbité, neponičené. Další zázrak. Ne, že tam někdo půjde a ten zázrak zničí. Pak jsem si na chvilku sedl a ulevil nohám. Vidím dva muže, jak sem kráčí. Evidentně to nejdou turisté. Z jednoho se vyklubal správce památníku a ze druhého místostarosta. Donutil jsem je k zápisu do putovacího deníku, dozvěděl se další zajímavosti a pak jsme se rozloučili a já nabral směr opět ke kostelu, kde je modrá turistická značka a dal se novou cestou Josefa Toufara na Prosíčka. Kolem hřbitova a do polí. Sluníčko už zase pálí. Potkávám srnce, ale jdu po větru a tak se neplaší. Vedle na poli jezdí traktor a hluboce oře. Vůně čerstvě otočené země je fantastická. Dívám se, jak do ní zajíždějí ostré plechy pluhu. Jako do másla.

Cesta mne vede přes silnici 130 do Nezdína. Tady se kochám oborou plnou daňků. Pánové se pasou jinde než dámy. Jsou ze mne trochu nervózní, ale pak je to přejde a dál se pasou a povídají si drby. Dojdu do lesa a ke studánce. Je schovaná za sklem a kouká jen trubka. Položím si věci a jdu nabrat léčivou vodu. Je to klidné a posvátné místo. Kousek dál je křížová cesta, kterou si projdu a opět si uvědomím, že to nebylo jednoduché. Pak se opět napojím na modrou a ta mne dovede až do Opatovic. Nabírám pěkný náskok před plánem, ale nikde není nikdo, kdo by mne pozval domů. Jdu tedy dál, stále po silnici. Několik řidičů zastavuje, aby mne svezli, ale to zdvořile odmítám. Pak dojdu k ceduli Světlá nad Sázavou a myslím, že mám vyhráno. Chyba lávky. Čeká mne ještě pěkný kousek, než dojdu na náměstí ke kostelu svatého Václava. Místní mají ze mne radost a pokřikují na mne. Zkouším hotel na náměstí, ale chtějí dost peněz. Ptám se na jinou možnost a posílají mne k nádraží. Kousek před Českou korunou zastavuje auto a vyskakuje pán. Poznává mne, zapisuje se mi do deníčku a zase odjíždí. Jdu do hotelu a za cenu o něco nižší se ubytovávám. M8m v nohách o pár kilometrů více, než jsem měl mít, ale asi to nevadí. Dám si večeři, kouknu do mapy a vyperu si oblečení. Snad to do rána uschne. Zítra totiž přijede Ajka se Zbyňkem a doprovodí mne tři dny. Už se na ně moc těším, protože samotnému poutníkovi je někdy trochu smutno.   

Budím se do krásného pátečního rána. Oblečení je suché, mám spoustu času, protože Hroší poutníci dorazí až v 11:44 na nádraží. Jsou tu dvě a tak počkám na náměstí, tam mne nemohou minout. Během čekání se podívám na místní zámek, je účelově využit, i do překrásného parku. Pak se vrátím, v samoobsluze nakoupím snídani, mléko a housky. Sednu si před radnici (co kdyby přišel pan starosta) a zvolna snídám, dívám se po okolí, bavím se s lidmi, co se přišli zeptat, zda jsem opravdu ten poutník. Deset minut před polednem se objevují známé tváře. Mám radost, po společném focení a prohlídce kostela, ve kterém se fotit nesmí, jdeme po červené značce ven z města. Překonáme Sázavu, projdeme kolem zámku a dojdeme k točené zmrzlině. Mám ji moc rád, ale nedám si, je přece pátek a to by si měl člověk něco odříct. Za městem vcházíme do lesa, který je pěkně vyprahlý, jdeme podél Sázavy, tu hned u vody, za chvilku vysoko nad ní. Kolem chat, za které by se nemusela stydět ani celebrita z Hollywoodu, k lávce přes vodu. Zbyněk sice brblá, že bychom mohli jít i po stávající straně a pohodlněji, ale jsem neoblomný. Na druhé straně je železniční zastávka Pohleď, jejíž jméno nás tak baví, že se tam musíme vyfotit, až Ajku málem zajede vlak při focení. Pokračujeme po druhé straně, už není tolik stínu, zato pěkně hustý porost a kopřivy. Na druhé straně je pořád ta pohodlná silnice a cesta. Prodíráme se trním a smutně pokukujeme na druhou stranu. Potom konečně odbočíme na polní cestu a ke křížku. Dojdeme do Olešnice, kde červená značka vypadá jako žlutá, ale mapa hovoří jasně. I místní nám to potvrdí. Nyní už po silnici dojdeme do Okrouhlice. Tady jsme měli původně spát, ale máme našlápnuto a tak se jen zastavíme na jídlo a pití. Panu majiteli se moc líbíme a tak nám ukazuje fotografie své chlouby. Dámy, neomdlévejte, jedná se o kozácký mundůr a historická vozidla. Dáme si fantastické knedlíky s vejci, je to předkrm a tak si je zopakujeme, čehož posléze pěkně litujeme, protože se nemůžeme hýbat. Při placení je Ajka přibrána mezi chlapy, děláme si z toho trošku legraci, ale nese to statečně, jako pravý chlap.

Pokračujeme po červené, na Havlíčkův Brod, kde chceme přespat. Nejprve po silnici, pak po polní cestě. Nevoní to tu, jdeme kolem skládky močůvky. Po obědě nejlepší digestiv. Zoufalá děvčata v autě se nás ptají, kudy mají jet na Havlbrod, posíláme je na druhou stranu, snad dojedou. Pokračujeme lesem, přes krásný Úsobský potok, který nádherně zurčí. Pak zase do kopečka na Veselici, kde vyděsíme maminku s kočárkem. Mají tu krásný křížek na návrší. Přes železniční zastávku se dostaneme k fabrice a to už jsme prakticky v Havlíčkově Brodě. Kolem psychiatrické léčebny, kde si mne nechtějí nechat, se dostaneme až na náměstí. Je tu kostel se dvěma ciferníky a informační tabula, ze které jsme se nic nedozvěděli. Ajka volá na telefonní číslo uvedené na dveřích zamčeného penzionu, smiřujeme se s cenou 550 za lůžko. Jdeme po žluté značce, podaří se nám na jednom bloku paneláků třikrát zabloudit, prý za to může zhulený značkař. Jdeme po nábřeží, kolem kina, kam se už scházejí návštěvníci, pak přejdeme lávku a vracíme se zpátky do centra, kde tušíme hotel Brixen. Najednou objevíme ubytování, kde chtějí jen dvě stovky. Úroveň tomu odpovídá, jsem rád, že jsem nic nechytl. Doporučuji si přečíst zápis v deníčku Zbyňka. Stojí to za to. Večer jdeme ještě na pivko a něco zakousnout. Z jedné hospody nás vyhodí, jdeme do steakhousu, což se hodí, když jeden nemůže jíst maso, protože je pátek, druhý ho nejí, protože je vegetarián a třetímu je to jedno. Dáme Rebela a jdeme zpátky na pokoj. Je tam i barevná televize, dáme si příběhy obyčejného šílenství. Ajka si láme hlavu, co znamenají ty hřebíky v průjezdu.

Ráno jsme skromně posnídali ze zásob poutníků. Já neměl samozřejmě nic. Vykonali jsme v rámci možností hygienu a sbalili se. Po žluté značce jsme šli na nádraží, protože včera psal pan Berka, že se za námi staví. Přijel přesně a hned nám oznámil, že s námi nejde, že není blázen a že si půjde po svých. Bral jsem to jako legraci a nevymlouval mu to. Zavedl nás do hospody, kde mají údajně nejlepší zmrzlinu, pivo a jídlo. Dal si všechno najednou. My ostatní jsme byli opatrnější a dali si jen pití a polévku, Zbyněk byl nejopatrnější, dal si jen pivko. Pak jsme se vrátili na červenou značku a pokračovali ven z města. Pan Berka šel s námi a ve mně sílil pocit, že si dělá legraci a že jde skutečně s námi. Nešel. V Termesivách se odpojil poté, co učinil dlouhý zápis do deníčku. Osiřeli jsme. Jdeme cestou K.H. Borovského a sluníčko neúprosně pálí. Jsem úplně zpocený a uvařený. Cesta je nekonečná a náročná. Čím víc nad tím přemýšlím, tím je náročnější. Doplazíme se do Pohledu, je tu krásně, alej stromů vytváří osvěžující stín, mohutná stavba bývalého kláštera dotváří atmosféru zašlých časů. Kocháme se ale jen chvíli, musíme jít dál, ještě nejsme ani v půlce. Pan Berka nás pěkně zdržel. Přejdeme Sázavu a za řekou nás vede červená do houští. Odmítám tam jít a jdeme po silnici, alespoň kousek. Pak objevíme cestu do polí a dáme se po ní. Dovede nás zpátky na červenou a já mám radost. Potkáváme chaty i chataře, chtělo by to skočit do řeky a nechat se unášet proudem. Nejde to, řeka teče na druhou stranu. Potkáváme houby, místo, kde by se dalo vykoupat, ale jezdí tu traktor a také potkáváme odbočku ke kostelu sv. Kateřiny. Bez ohledu na to, že je to do kopce a jinam, tam jdeme a kocháme se. Pak usedneme pod lípu a chladíme se. Další postup chceme zkrátit a vzít to lesem, abychom se dostali zpátky na červenou, ale chyba lávky, nejde to. Musíme se vrátit zpátky k rozcestí. Když pak jdeme spodem a díváme se na sráz, který bychom museli zvládnout, vzpomeneme si na příhodu z Rakouska v Alpách, kdy jsem chtěl zvládnout kolmou stěnu bez použití lana.

Pokračujeme dál a jsme poněkud hotoví. Volá klient, bavím se s ním asi půl hodiny a ostatní zdržuji. Naštěstí jsme ve stínu. Pak projdeme přes potok a kolem dalšího křížku a také kolem velkého polomu a jsme v Přibyslavi. Nejprve jdeme ke kostelu, abych zjistil, v kolik je zítra ráno mše, pak hledáme ubytování a najdeme ho kousek odtud, v penzionu U Kubínů. Je to krásné místo v historickém domě a za ubytování chtějí sumu velmi rozumnou. Dokonce se můžeme jít vykoupat do bazénu na střeše, což neodmítneme a po jídle se jdeme hrošit, dokud je ještě teplo. Pak se zastavíme na večerní pití a já neodolám a dám si klobásu, protože je Křesťanova a taky salám s cibulí, protože je to Gothaj. Večer kouzelně utekl a je nám trochu zima, protože voda v bazénu byla čerstvě napuštěná a tak jdeme spát, abychom měli sílu na další den.

Po ranní mši vyrážíme na další cestu. Musíme uhánět, protože dneska vyzvedne Petra oba poutníky v přesný čas na domluveném místě a odveze je domů, zatímco já půjdu pořád dál. Vyrážíme ostrým tempem kolem zámku a sochy vojevůdce Jana Žižky a pořád dál po silnici a odbočíme na Poříčí. Jdeme po silnici, což není tak romantické, ale lépe to utíká. Jen je třeba dávat pozor na projíždějící automobily. Cesta vede na Olešenku a do Bukové. V Nížkově se zastavujeme v hospodě, kde mají luxusní otvíračku (od 8:30) na pivko. A zase uháníme dál. Čas je neúprosný. Pak musíme zvládnout lehké stoupání bez stínu. Tečou ze mne potoky potu. Z nedaleké rozhledny na nás mávají a pokřikují cyklisté. Pak spadneme do Rosičky a odbočíme na Matějov. Tam budeme obědvat a sem Petra přijede pro poutníky. Zde zjistíme, že hospoda otevírá až odpoledne a že máme smůlu. Jdeme dál, na Nové Veselí. Ještě, že jsou ty mobily, Zbyněk operativně mění místo setkání. Je to dalších dva a půl kilometru, kdy jdeme spolu. Jsem rád, že tu jsou, že jdou se mnou, že si můžeme povídat, že nejsem sám. Za chvíli to skončí a budu si zase muset povídat sám se sebou. Vedro k padnutí. Dojíždí nás modrý kočár. Petra přivezla Roru. Za trest a je to poznat. Chtějí nám vzít zavazadla, odmítáme, protože jsme přece pořádní chlapi. Bez urážky, Ajko. Už je to kousek, celou dobu vidíme přes Veselský rybník kostel sv. Václava. Jdeme najisto, děvčata totiž objevila útulnou restauraci Černý rak, kde mají všechno. Točenou kofolu, točenou sudovou limonádu i pivko. A jídlo samozřejmě také. I velmi milou slečnu servírku Pavlínu. Po obědě se musíme rozloučit. Trochu to prodlužují točenou zmrzlinou, kterou si opět nedám a také zápisem do deníčku, ale kolem třetí už mažu zase dál.

Jdu po silnici na Březí nad Oslavou. To je změna, už to není nad Sázavou. Pak na Kotlasy, kde vede červená turistická značka. Vidím tam i Netín, kam mám dojít až zítra, ale jdu na Ostrov nad Oslavou. Tam bych měl dneska spát. Jsem na to zvědavý. Po 388 dojdu až do Ostrova, ke kostelu sv. Jakuba Většího. Obejdu ho, ale je zamčeno, nikde nikdo, jen na zahrádkách restaurací se baví lidé. Horko k padnutí. Nedá se nic dělat, jdu dál, třeba něco najdu nebo půjdu, dokud nepadnu. Vycházím z města po 354 na Radostín. Chvíli jdu lesem a to mne potěší. Stále se rozhlížím, zda se někde nedá přenocovat. Nedá. Tedy, dá, ale s jiným vybavením, než s tím, co mám já. Projdu i Radostín, další zacházka, prohlédnu si farní kostel sv. Bartoloměje a odcházím směrem na Kněževes. Sluníčko je už o poznání níž a tolik nepálí. Co mne pálí, jsou nohy, protože už v nich mám dneska pěkných pár kilometrů. V Kněževsi si sednu vedle kapličky, dám si vodu a koukám do mapy. Je šest hodin. Najednou spatřím na konci ulice jakousi žlutou ceduli se zelenými šipkami. Jdu k ní. Je to ukazatel na restauraci a ubytování, ale písmenka jsou hodně opršelá. Ještě dva kilometry, to není tak moc. Jupí. Snad budou mít otevřeno. Kolem romantického rybníčka projdu do obce Krásněves, stále po těch žlutých cedulích, držím se šipek. Kolem zemědělských budov, po lesní cestě. Už vidím restauraci. Předjíždí mne auto. Snad mi nevyfouknou poslední lůžko. Přidávám do kroku. Vcházím do restaurace a ptám se po noclehu. Dozvídám se, že jsou plní. Zklamání. Dávám si alespoň točenou ZULU, abych měl sílu na další ťapání a vyrážím dál. Odvážně po neznačené lesní cestě, měl bych dojít na žlutou turistickou značku, tedy, pokud jsou mé odhady správné. V tuhle chvíli ještě netuším, že budu šlapat dalších dvacet kilometrů a do postele se dostanu kolem jedenácté v noci.

Věřím, že se na mne nebudete zlobit, když tady vyprávění přeruším a odkážu vás všechny na novou knížku, která by měla vyjít po Novém roce. Tam najdete tohle vyprávění celé, doplněné o další zážitky. A nejen tuhle cestu, ale všechny cesty za Českými patrony. Tam se dozvíte, jaké to bylo, když jsem se v pondělí připojil k ostatním poutníkům a společně jsme jako velká řeka doputovali až na Velehrad.

Fotografie z cesty najdete na stránkách Ajky, Petra, Zbyňka i poutníka Jana.

Tak jsme byli dávat krev. Zážitek nad zážitky. Před časem to vymyslel pan Berka a já se toho chytil, přestože vím, že mi krev nedělá dobře. Tedy, pouze ta moje. V cizí bych se mohl koupat. Obrazně myšleno samozřejmě, nejsem z Čachtic. Sraz byl domluvený na osmou ranní v pavilonu Y Vinohradské nemocnice. Bylo to poprvé, pokud nepočítám návštěvy chorých příbuzných a známých, kdy jsem zcela zdráv vcházel do nemocnice. Cítil jsem se dobře, pavilon jsem našel bez problémů. Problém nastal až v recepci, kdy jsem si měl nazout na nohy modré igelitové pytlíky. Mají tu speciální automaty a do nich se moje drobné nožky prostě odmítaly vejít. Nakonec se to přece jen povedlo a já šustivým krokem vystoupal do prvního patra.

Rozhlédnu se po přítomných a podle zeleného Hrošího trička rozeznávám pana Berku. Sedí u stolku, má bílý bobek na ruce a čte si. Jdu k němu. Už to má prý za sebou. Je tu od sedmi, aby nebyl nával. Nával nebyl ani v osm. Prý je ze hry venku a nechtějí jeho krev. Musel dvakrát čůrat do kelímku a vinou přepínání sil má krev v moči. Kdyby prý tlačil ještě trochu víc, bude mít v moči oči. To je pěkné, vymyslí si to a pak ani nejde na odběr. No nic. Jdu po číslech, začínám u jedničky v kartotéce. Tenhle systém musí pochopit každý, kdo umí počítat do osmi. U okénka dostanu pokáráno, že jsem tam dlouho nebyl, pak dostanu kelímek na moč. Naštěstí mám lahvičku z rána, nic mi nehrozí. Pokračuji na dvojku, odběr krve na testy, odevzdání moči. Ani to nepíchlo, tak jsou tu šikovní.

Pak si dám rohlík a čaj, vyměním je v kantýně za zelený lísteček s číslem. Po mnoha letech piju čaj, je to omlazující. Při této konzumaci vyplňuji podrobný dotazník, zaškrtávám obvykle NE, neb nemám žádnou z těch ošklivých infekčních nemocí, nebyl jsem v poslední době v zahraničí a nefetuji. Přiznám se, že jsem při posledním odběru trochu omdlel a podepíšu se. Vrátím se k panu Berkovi, už je tam nějaká paní a bere si knížku Putování Hrocha aneb můj život s mámou. Taky dorazila Ivanka. Je děsně odvážná. Začíná stejné kolečko, jako já.

Pak jdu na vyšetření k panu doktorovi, měří mi tlak, ptá se, kolik vážím, poslouchá mne. Vše je v pořádku, oblékám se a jdu zpátky do čekárny. Napiju se vody, aby se mi neudělalo blbě, jdu k odběru, odevzdám papíry a jdu si umýt předloktí, raději obě, aby si mohli vybrat. Nakonec přijde Ivanka, zvládla to pěkně rychle. Prozradí mi, že by mne měli bodnout do druhé ruky, než ze které mi odebírali krev na testy. Pravačka. Moc pěkné. Jdu si sednout na modré křeslo, které hrozí, že se pode mnou rozpadne. Sestřička mne bodne a už ze mne vytéká krev do pytlíku. Netrvá to dlouho, sleduji, jak temně rudá krev pulzuje v hadičce a mizí kdesi pode mnou. Začínám se potit a dýchám stále rychleji. Docela to pomáhá. Konečně je konec. Pytlík je plný k prasknutí, dostávám bílý bobek na ranku a pak i stahovací obvaz. Vypadám jako obžalovaný a vracím se k panu Berkovi.

Mezitím obdaroval dalších několik lidiček, co přišli darovat krev. Povídám, že je to pohoda a najednou ho nevidím, zastře se mi zrak a musím si lehnout. Moc neslyším a instinktivně dávám nohy nahoru. Začíná se to rozjasňovat, jsem mokrý jako myš. Přichází paní doktorka a měří mi tlak, je nízký. Dostávám pilulky s kofeinem a colu. Za chvíli je mi lépe a za další chvíli se můžu i postavit. Panu Berkovi jsem evidentně udělal radost, pobíhá kolem a fotí si mne, jak jsem bledý. Pak přijde Ivanka, má to také za sebou a zvládá to lépe, než já. Přijde ještě několik lidí a vyberou si dárky od Hrocha. Když se jednoho zeptám, zda chce do knížky vepsat věnování, zděsí se, že jsem snad autor. Od jednoho mladého muže dostanu energetickou tyčinku, asi pořád vypadám blbě. Ivanka si bere Hroší tričko a hned se převléká. Celkem jsme mohli obdarovat asi deset lidí. Jestli je to hodně nebo málo nevím, v každém případě jsem rád. Příště můžu jít darovat krev v listopadu. Už se moc těším.

Na pozvání rodiny Švédových z Žižic, které se nám stále nedařilo přijmout a to pouze z důvodů časových, jsme konečně dorazili na jejich chatu nedaleko Větrného Jeníkova. Píši dorazili, neb jsem nebyl sám. Vezl jsem paní B., tedy maminku. Kdo se těšíte na víkend plný hrůzných zážitků, perzekuce, skřípání zubů a dalších pikanterií, budete asi zklamáni. Kromě drobného incidentu v sobotu večer se prakticky nic šíleného neudálo. Celý víkend se konal v duchu pohody, odpočinku, dobrého jídla, písniček, přírody a poznávání nových krajů.

V pátek jsme vyrazili z Prahy poměrně brzy, abychom unikli dopravnímu chaosu. Poněkud se nám to nepovedlo, ale kolem čtvrté hodiny odpolední jsme již byli na místě. Přesně podle ústní navigace paní Věry, jsme se dostali až do středu hlubokého lesa, kde na rašelinovém podkladu stojí několik chat a nedaleko je i překrásný rybník s kvalitní vodou. Pozdravili jsme se s hostiteli, vybalili věci a dostali najíst, přestože jsem jedl na sedmdesátém kilometru. Pak dorazili synové Michal a Martin a dovezli obklady a dlažbu do nově budované chaty nedaleko. Pod lákavou nabídkou prohlídky novostavby jsem byl vylákán od jídla a protože jsem dobrák, pomohl jsem jim vykládat těžké balíky s keramikou. Záda mi byla vděčná. Pak jsme otevřeli soudek s chladným pivkem a začala páteční pohoda.

Byl zažehnut oheň, vytáhl jsem kytaru, ale baterka v ladičce nejevila známky života. Naladil jsem tedy podle ucha a celkem to šlo. Hráli a zpívali jsme až do tří do rána. Pak nás přemohla dřímota a postupně jsme se rozprchli po chatách. Pražáci šli spát k sobě dolů, maminka s Věrou do podkroví, Jarda ležel na posteli vedle mne, přestože jsem ho varoval, že v noci lehce chrápu a že se na mne nesmí mlaskat. Michal s Petrou a Ondrou zůstali ještě u ohně. V pět ráno mne z krásného snu vytrhlo zabušení na okno nad mojí hlavou. Počal jsem zmateně šátrat ve vzduchu a hledat skleněnou výplň, abych se podíval, co se děje. Postel vedle mne byla prázdná, Jarda přes svoje zranění na noze prchnul do auta, protože ho moje chrápání budilo. Na okno bušil Michal, který se chtěl dostat do chaty, ale neměl klíče.

Ráno jsme se vzbudili postupně všichni, někteří jeli do Jihlavy na nákup, já zůstal s Jardou a paní Rezkovou a povídali jsme si. Najednou se tu objevili Pražáci, že jdou do Jeníkova a já šel s nimi. Vzali s sebou i Maxe, obrovského psa Žižických a byla legrace. V Jeníkově jsem si ověřil, že mše v neděli začíná v devět hodin, nakoupili jsme nějaké drobnosti, prohlédli si účelově využitý zámek z druhé poloviny 17. století. Pak dorazil i zbytek výpravy z Jihlavy, aby dokoupil zbytek proviantu. My jsme se vrátili pěšky, oni autem a byla to pěkná procházka. Potom jsme vyrazili k rybníku, abychom osvěžili rozpálená těla. Voda byla chladivá a já cítil, jak se mi zakaluje kůže. Po prvotním šoku se mi voda už nezdála tolik studená a já se počal rochnit a hrošit. Tím pádem jsme se poněkud zdrželi, oběd byl v lehkém chvatu, protože jsem využil dalšího pozvání k návštěvě fary v Počátkách, které jsou nedaleko odtud. Paní Věra jela se mnou, ostatní zůstali na chatě. Domluvili jsme se, že se vrátíme asi za tři hodiny.

Kolem půl čtvrté jsme přijeli ke kostelu sv. Jana Křtitele v Počátkách. Zde na nás už čekal Potulný mnich Mirek a jeho přátelé. Byli jsme přivítáni Paterem Vendelínem Zboroněm, který se nám stal dnešním průvodcem. Povídali jsme si o Putování Hrocha i o jejich aktivitách. Pak nám byla nabídnuta mše svatá pod širým nebem a já bez ohledu na časové okolnosti souhlasil. I vyrazili jsme směr Albeř, k zámku Terezín, který jest nákladně opravován svými majiteli. Po další hodině jsme vystupovali vedle patrového zámečku s mansardovou střechou. Prohlédli jsme si jej, popovídali s majiteli a pak začala bohoslužba. Něco tak silného a krásného se jen tak nezažije. I homilie byla velmi poučná a ze života. Vrcholem mše byla eucharistie, kdy jsme přijímali i z kalicha a já cítil, jak mocně mne to posiluje. Vinou tou jsem zapomněl opět zapnout vyzvánění mobilu, dokonce jsem na něj zapomněl úplně i na ubíhající čas. Silničkami jsme se vrátili zpět a vzali to přes Žirovnici, kde je krásný zámek, ale také fara, kterou se daří přebudovat na komplex ubytování s možností setkávání se. Byl jsem unešený z množství práce, která tu byla odvedena. Je vidět, že věci mohou fungovat, pokud se vezmou za ten správný konec.

Nastala tu věc nevídaná. V jednom pokoji jsem spatřil na zdi pověšený obrázek s reliéfem Palladia. I vyprávěl jsem pohnutý příběh, jak před časem zakoupil jsem podobný obrázek, nevěda, o co se jedná a až na výstavě Svatý Václav – ochránce země České, jak jsem prozřel a počal hledat tento symbol. A také, jak ho najíti nemůžu a jak jsem z toho zkroušený. A pokračovali jsme v prohlídce fary dále. Když tu v jedné z dalších místností vidím opět Palladium na stěně pověšené. Zavtipkoval jsem, že jich tu mají nějak hodně. A Pater Vendelín Palladium sejmul a věnoval mi ho. Já tam stál jako opařený a děkoval mu a v hlavě se mi zrodil plán, kterak nechám opraviti tento obrázek a také necham zhotoviti formu z něho a pak také několik nových reliéfů nechám odlíti ze stříbra či jiného kovu ušlechtilého. Jsem zvědav, zda to někdo zvládne.

Zde jsem zjistil, že mám několik nepřijatých hovorů od Jardy a také od maminky. I volali jsme si a zjistili jsme, že jsou na pokraji zhrocení, kdy prý jsme. A tak nezbylo, než chvátat zpátky do Počátků, kde jsme vyložili naše průvodce, rozloučili se a mazali jsme zpátky na chatu. To už bylo půl deváté a já vymyslel lest takovou, že jsme každý na tři hodiny odjeli, dohromady že to je těch hodin šest, ale moc to nepomohlo, přesto jsme dostali pěkně za ušiska, protože se o nás báli. Pak byl večer a zase jsme se sesedli u ohně a hrálo s i z listu. Nejprve jsem měl na hlavě čelovku svítící a pak i louči plápolavou a hráli jsme písně staré i starší, aby si každý na své přišel. Dnes však dříve bylo mi jíti spát, než včera. Zážitky jsem byl i vzduchem čerstvým nemálo unaven.

V neděli jsme ráno vyrazili s paní Věrou na mši a pak se šli opět cachtat do rybníka, ale to už se zatáhlo a bouřka také burácela v dáli. K domovu jsme se obrátili kolem osmé večerní a cesta utíkala pohodlně, zácpa žádná se neobjevila, jen jeden řidič si nás nevšiml a málem do nás vrazil, jinak pohoda. Ten víkend byl vážně pěkný. Škoda, že příští týden půjdu jinudy na Moravu, snad se sem v dohledné době budu moci vrátit.

A další ročník historických slavností Mračení, tentokráte na zámku Berchtold, je tu. Opět jsem dostal obrovskou důvěru od pana Berky a mohl jsem se ujmout bezdrátového mikrofonu a vykřikovat na diváky své hlášky. K zámku Berchtold jsem dorazil kolem deváté hodiny dopolední a bylo to právě včas. Všichni stánkaři rozbalovali své zboží, zabírali svými vozy příjezdovou cestu, tedy až na Láďu Filase, který přijel první, už měl postaveno a ostatní komandoval. Za nějakou dobu se mi podařilo zaparkovat za zámek a vytáhl jsem pouze dřevěný vozík s knížkami a dalšími dárky Putování Hrocha. Od pana Berky jsem dostal program dnešních slavností, abych se mohl dokonale připravit, výměnou jsem mu předal kameru s tím, že točit nechci, ať si někoho sežene.

Obloha byla taková nevyrovnaná, každou chvilku se přihnal nějaký mráček a pěkně nás pokropil, pak zase vykouklo sluníčko a sušilo nás. Na zeleném prostranství vyrostl obrovský stan se spoustou aparatury. Diváci začali chodit už před desátou a to takovým fofrem, že za chvilku došly žluté rozlišovací pásky a pan Berka musel za paní ředitelkou pro další. Před vlastním zahájením, které proběhlo přesně v 10:20 nebo tak nějak, proběhla rychlá schůzka účinkujících, kde byly rozdány role, zběžně nastíněn děj a pak už následovala zvuková zkouška první vystupující kapely – Kamene úrazu. Zkoušeli jen chvilku, protože už nebyl čas a já jsem neustále dbal na to, aby byl program přesně dodržen. Jen jeden ústupek jsem udělal písničkářce Simoně Klímové, která mne požádal, aby mohla vystupovat o něco méně dlouho a tak jsem dovolil Šelmberským dvořanům, aby poněkud protáhli své vystoupení.

Po koncertu Kamene úrazu, který měl fenomenální úspěch, se na zelené pláni objevili právě Šelmerští dvořané a předvedli pásmo Zbraně v běhu staletí. Opravdu začali kamennými nástroji a lovením pradávného zvířete a skončili střílením z děla. To opakovali několikrát a pokaždé zvyšovali dávku střelného prachu, až nám málem prorazili basový reproduktor. Diváci se zbytky sluchu potom vyslechli další koncertní vystoupení. Tentokrát to byla plzeňská skupina Strašlivá podívaná. A hrálo jim to dobře. Škoda, že ne všichni stihli tento báječný koncert a přijeli až po něm. Po Strašlivé podívané nastoupili opět Šelmberští dvořané s ukázkami výcviku a střelby. Krásně jim to pochodovalo a šikovalo se. Prostě jsou šikovní.

Jako třetí hudební bonbónek byla připravena Simona Klímová, která je tradičně úžasná. Její písničky mám moc rád, přestože nedokáže pochopit, proč s ní na celé kolo zpívám: Stejně dál mi vlajou vlasy dlouhý... v duši malá holka zůstávám... Ale když mě se to tak líbí, Stejně, jako Klára, kterou jsem přizvukoval společně s Klárkou z loňského kočovného divadla. Ano, i Klárka sem dorazila. A pokud se ptáte na Suizu, tedy Danču, co píše tak báječné scénáře historických bitev, byla tu také.

A to už se blíží samotná bitva, je ještě třeba představit jednotlivé vystupující skupiny, dokud jsou živí a kompletní. Nastupuje jedna skupina za druhou, pokaždé něco řeknou a zase odejdou. Mezitím pan Berka staví rekvizity a pak musíme odehnat diváky. To se tak dělá, když začíná nebezpečné divadlo. Pořád jsme je hnali a dál a dál, že někteří znají bitvu jen z doslechu. Ale bylo to opět povedené, stejně jako před časem na Mrači. Až na několik drobných technických problémů, to proběhlo nad očekávání. Diváků se sešlo také dost a počasí se umoudřilo. Klárka, která vyfasovala kameru, natočila to podstatné. Co na tom, že se jí podařilo tři minuty natáčet, jak prodává lístky v pokladně, protože si zapomněla vypnout kameru. Přestože jsem skoro nebyl u vozíku, podařilo se obdarovat lidi šesti knížkami, třiceti plackami a třemi tričky. Bylo to fajn a těším se na další akcičky. Třeba 8.8. v Mladé Vožici nebo začátkem září na Woodfolku u Danči Sedláčkové.

Dneska ráno, před kostelem sv. Ignáce, jsem potkal známého pána. Bezdomovce, kterého potkávám i u kostela sv. Jiljí. Dneska je však jiný. Má jiné oblečení, je upravený. Ne, že by jindy nebyl, ale přece jen pozoruji rozdíl. Zdravíme se, vytahuje peněženku. Že by se snad situace obrátila a chtěl obdarovat on mne? Nikoli, ukazuje mi občanský průkaz. Má ho v lepším stavu, než já, asi bude nový. Gratuluji mu k vydání průkazu. Ptá se mne, kolikátého je dnes. Konečně si všímám. Má dneska narozeniny. Také se poprvé dozvídám, jak se vlastně jmenuje a že je jen o několik měsíců starší. Domlouvám se s ním, že se potkáme po mši a jdu si sednout do lavice. Hlavou se mi honí různé myšlenky.

Tento týden má narozeniny i malíř Reon a hned po něm i moje dcera Deniska. Jistě má v tomto týdnu narozeniny mnoho lidí a spousta z nich to oslaví. Velkolepě, skromně, s dortem i bez, někdo jim přinese dárky nebo jen popřeje dlouhá léta a hodně štěstí.  Přemýšlím, kolik lidí má jen v tomto týdnu narozeniny a nikdo si na ně nevzpomene. Budou sami se svou oslavou, možná si koupí dort a sfouknou svíčky, ale spíše ne. Budou sami. Budou čekat, jestli se přece jen nenajde někdo s přáním a malinkatým dárkem. Budou čekat. A nedočkají se.

Chtěl jsem pana Jaroslava vzít někam s sebou, celý den se o něho starat, dopřát mu nějakou radost, která třeba nyní nějak nepřichází. Pak jsem se ale zarazil. A co zítra? Zítra ho nechám opět svému osudu? Nebo se vrhnu na někoho dalšího, kdo bude sám slavit narozeniny? Vymyslel jsem tedy, že pana Jaroslava vezmu alespoň na jídlo, přestože máme v práci poradu, člověk je přece důležitější. Dáme si něco pořádného a on mi bude třeba vyprávět a společně třeba najdeme cestu.

Po bohoslužbě jsme se potkali před kostelem a pozval jsem ho na jídlo. Odmítl, protože už to prý udělal někdo přede mnou. Obdaroval jsem ho tedy jen tak prostě a popřál mu to, co se obvykle oslavencům přeje. Pak jsem došel do práce, otevřel emaily a několik z nich mi přálo Boží požehnání a ujišťovalo mne, že mám přátele. Přeposílám je tedy takto virtuálně dál, všem těm, co jsou sami se svými narozeninami i chvílemi běžnými. Všem těm, co nemají přístup k internetu a nemohou se sdílet. Všem smutným a osamělým. Přeji jim, aby našli své známé a přátele. Ty fyzické. Aby společně mohli sdílet radosti i smutky. Aby mohli žít jako lidé.

Budík zvoní, ale nechce se mi vůbec vstávat. Věci jsem si nesbalil, nemám připravené ani mapy. Všechno musím udělat na poslední chvíli. A to jsem si včera říkal, jak to všechno krásně zvládnu. Ještě, že mše v basilice Nanebevzetí Panny Marie, u Premonstrátů na Strahově, začíná až v deset hodin. Až. Mám asi půl hodiny na to, abych naházel věci do batohu, sbalil kůže a vyzobal z atlasu asi dvanáct listů map, které budu potřebovat během putování od sv. Norberta k bl. Hroznatovi. Celkem šest dní šlapání a asi 150 kilometrů. Cesta velmi podobná té první, z Prahy na Horní hrad. Ale už mám přece jen nějaké zkušenosti a navíc, na nohou sportovní boty, žádné gotické nepohodlné škorně. Pravda, bolí mne záda, ale to snad také nějak přežiju. Rychlé rozloučení s mámou, nechávám jí klíče, abych je snad někde nevytrousil. Na zastávce tramvaje je každá minuta hodinová. Je výluka a dvě linky, co tudy procházejí, jezdí vždy za sebou a pak má člověk na dlouho smůlu. Navíc je neděle. Sluníčko pěkně pálí, bude to zajímavé, beru si na hlavu klobouk, který mne doprovázel na několika cestách. Jeho tvar se neustále mění.

Do Strahovského kláštera přicházím čtvrt hodiny před desátou. Kanovník mne pouští dovnitř, nejsem turista, ale poutník. Jinak bych měl smůlu. Obsazuji zadní lavici a odkládám zavazadla. Lidé po mne po očku pokukují, ale jinak dělají, že nic. Po mši se jdu ještě poklonit ostatkům sv. Norberta, zakladatele Premonstrátského řádu a jednoho z Českých patronů. Žádám ho o přímluvu za dobrou cestu. Oblékám se a vycházím z baziliky ven. Tam už je děda Prokop, který se se mnou přijde jen rozloučit. Ptám se ho, zda jde s námi, alespoň kousek a on svolí. Přijde se rozloučit i Lukáš, který s námi včera absolvoval část poutní cesty do Hájku. Přijdou i Monika a Dominik, kamarádi, co se zúčastnili mše, ale já o nich nevěděl, ani o Lukášovi, který seděl hned za mnou a to jsem zjistil, až při pozdravení se znamením Pokoje. Vycházíme z areálu ven kolem kostela sv. Rocha. Mám z něho radost, ovšem jen do chvíle, kdy zjistím, že je to soukromá galerie. Jdeme ulicí Dlabačov k první kapličce poutní cesty. A pak do vršku a uličkami pořád dál, na západ. Další kapličky, v zahradě, si všimne Monika, my ostatní bychom ji snad přešli.

U Ladronky si dáváme pivko a další nápoje na osvěžení a doplnění energie. Děda Prokop jde stále s námi a také obdivuje květinového páva. Smějeme se na inlajnisty, co dojedou autem až k asfaltovému chodníčku a pak tam hodiny jezdí a dělají něco pro zdraví. Pak překonáme silnici na Motol a dostaneme se k další kapličce. Chvilku bloudíme v areálu stavby, nabereme dvě kila bláta na každou botu a zjistíme, že se musíme vrátit a pokračujeme přes křižovatku a po Bělohorské. Na konečné tramvaje 22, tam, kde jsme včera začínali, jsme si v krámku koupili sekanou a chleba a vodu. Dál jsme pokračovali úplně stejně, jako včera a přesto to bylo jiné. Před Hostivicemi jsme si dali sekanou, prchli před šílenou labutí a užili si první kapky deště. Vinotéka měla dneska zavřeno a tak jsme šli dále. Stejně tak bylo zavřeno i v klášteře v Hájku, ale to jsem předpokládal. Zastavili jsme se tedy v hospůdce naproti Hájku a dali si pivko a limonády. Monika s Dominikem mi udělali první zápis tohoto putování a podle GPS zjistili, že jsme už dneska ušli skoro 17 kilometrů. Děda Prokop, ano, pořád šel s námi, mi zápis odmítl udělat a tak jsme se domluvili, že mi pošle sms a tu pak dám do knížky. A doprovodili mne ještě dál, do Červeného Újezdu, kde našli autobusový spoj, který jim jel až za čtyřicet minut a tak mne doprovodili ještě kousek za křížek, směrem na Svárov. Tam jsme se rozloučili a dál jsem šel už sám.

Ve Svárově mne u rybníka dojelo zelené auto a pán v něm mne zastavil a chtěl fotografii, ale že aparát má doma a že je to sto metrů ve směru mého šlapání a tak jsem šel za ním. A protože musel odjet, nechal mne na krku manželce své, což kronikářka obce jest a on sám starostou. A tak jsem byl pozván do domu a báječně jsme si povídali a dostal jsem i napít a borůvkový koláč výtečný. Ale že ještě brzo bylo, na další cestu jsem se vydal zanedlouho. Teprve šestá hodina bila. Pokračoval jsem na Dolní Podkozí a vserpantinách mohl jsem si cestu zkrátit, ale nevěděl jsem to a pak už bylo pozdě. Kolem kamenné zdi umně poskládané, na červenou turistickou značku přišel jsem. A dále ji následoval, až do obce malé Kyšice. To už jsem byl znaven nemálo a také propocen, neboť v cestě mi stálo údolí i pěkný kopeček. Zde jsem minul i hospodu i nabízený penzion a pokračoval stále dál po té červené značce, údolím říčky Loděnice. Množství chat a chatek jsem potkával, někde byli i lidé, ale nikdo se mne nezeptal, kam jdu a kde že budu dneska spáti, abych se k nim mohl uvelebiti a pěkně bychom si povídali. Snad ty kůže ovčí, jenž srolovány měl jsem na ramenou, je odrazovaly. A tak pokračoval jsem dále a stále více se durdil, že jsem nevyhledal penzion v Kyšicích Malých. Za těchto úvah doklopýtal jsem až do Roučmídy, kde jsem z červené sešel a raději se dal po zelené a pak po cestě jakési, jen abych nemusel opět do kopečka. Nohy už mi brnkaly a konce stále nevidět. Dokonce ani místa na přenocování, protože na obloze mraky se honily a já nechtěl riskovat spršku mokrou. Dosupěl jsem až na silnici 201 a doleva se dal, na Bratronice. Do pořádného kopečka, to se rozumí, ale slunce již na obzoru bylo a tak i teplota okolní klesla nemálo. Do Bratronic jsem dorazil kolem deváté večerní, vyhledal první hospodu a tam se uvelebil. A že měli i ubytování, tak jsem tam zůstal přes noc.

Ráno bylo nebe bez mráčků, evidentně v noci nepršelo, oblečení mi naopak uschlo a snídaně byla výtečná. Co více si může poutník přát. Opouštím penzion přes kuchyni a jdu Bratronicemi stále vzhůru, kolem kostela Všech svatých, napojím se na zelenou turistickou, která mne vyvede ven z obce, do polí. Ač je ráno, sluníčko pálí statečně a já kousek od lesa nacházím luxusní plácek na přespání. Lituji pětikila, které jsem dal za ubytování, ale na druhou stranu, luxusně jsem se osprchoval a v okně usušil mokré věci. Vlezl jsem do lesa a z cesty se stala bažina a na mne se vrhlo stádo rozdivočelých hmyzů. Přecházím přes silnici a vcházím do jiného lesa, musím obejít závoru. Zelená mizí v mlází, nejsem blázen, vracím se k závoře a pokračuji po široké lesní cestě, která vede ke stejnému cíli, ale s menší šancí na poškrábání končetin a vymknutí si kotníku. Zanedlouho jsem u Zeleného kříže, kde srdnatě překonám závoru i frekventovanou silnici 116 a dojdu až k Lánské oboře, kde se napojím na červenou, tedy hlavní turistickou značku. Jdu podél obory a cesta různě mizí v mlází, v bažině, v loužích velikosti Mácháče a podobně. Hmyzu je tu méně, stínu si užívám, je příjemný. Chvilku jdu i po asfaltce, stále klesám. Už to není asfaltka a už také neklesám, ale rovnou padám do údolí pod vodní nádrží Klíčava, která zadržuje pitnou vodu pro Kladno a okolí. Seběhnu tedy dolů a vím, že stejný kopec mne bude čekat i nahoru a netěší mne to. Odměnou je mi pohled na vodní dílo z padesátých let. Naštěstí výstup není tak strmý a dá se to udýchat. Potkávám studánku, ale skoro bez vody, tedy je mi k ničemu. Ale jsem rád, že tu je. U hájovny opouštím červenou. Opět se mi nechce jít do dalšího kopce a pokračuji po klesající prašné cestě na silnici. Ta mne dovede na křižovatku Písky, kde je lesnické učiliště.

Chvíli jdu po hlavní silnici 236, ale pak červená, na kterou jsem se opět napojil, mne zavede do lesa. Je to příjemnější terén, který beztak kopíruje silnici a nejezdí tu tolik aut, která by znaveného poutníka ohrožovala. Cesta vede po úbočí prudkého kopce. Potkávám dvojici se psem, mladík telefonuje, dívka se mne leká a vykřikne. Pes se mne také leká a chce prchnout, ale nakonec mne obejde. Potkávám odbočku ke kapličce sv. Eustacha. Vím, že je to jeden ze čtrnácti pomocníků v nouzi, proto se vydávám strmou stezkou vzhůru. Nikdo po ní už dlouho nešel, je zarostlá a trní mi rozdírá holé holeně. Kaplička je však krásná. Opravená a i okolí je kulturní. Od ní pokračuji již po silnici na Křivoklát. Je to už kousek a nemá cenu se vracet zpátky na původní cestu. Je přesně dvanáct, když vcházím do obce. Potkávám restauraci Nad hradem a jdu tam na oběd. Sundávám propocené kůže i další svršky a obsluha čeká, co si můžu dát. Objednávám si pivo a kofolu a staročeský talíř, protože na něm je prostě všechno, co mám rád. Nakonec si ještě nechám dotočit vodu do láhve a můžu vyrazit na další cestu. Jdu stále po červené, která mne vede kolem parkoviště ku hradu. Potkávám cyklisty, kteří mne poznávají a pak uhýbám na odbočku ke Svaté Trojici, trojboké kapličce nad bývalým hradním pivovarem. Je odtud pěkný výhled, ale protože jsem zapomněl fotoaparát, musím si to všechno jen pamatovat. Sestupuji ještě o úroveň níže a jdu ke vstupní bráně. Vím, že mám od kastelána Křivoklátu zakázán vstup, ale dneska je pondělí a to tu je zavřeno, takže by to nemělo vadit. Brána je přesto otevřená a tak tedy vcházím na opuštěné nádvoří, kde na lavičce někdo vleže odpočívá a v podloubíčku krásně oblečená paní prodává svíčky a jiné rukodělné výrobky. Prohlédnu si bytelné pódium i vstup do hradu, rozloučím se a mažu pryč, aby na mne nevypustili psy.

Cesta nyní vede stále dolů, až k poště, tam uhnu ostře doleva a jdu po silnici na Roztoky. Chodník je střídavě na jedné straně a pak na druhé, kličkuji jako zajíc ještě s jednou paní, která jde přede mnou a trochu se mne bojí. Pán s holčičkou si mne fotí, zapomenu ho požádat, aby mi fotku poslal do mailu, abych alespoň něco měl. Na mostu přes Berounku se opět chytám červené značky. Vede chvíli po silnici a do pěkného kopce. Cítím, jak mi vysychá v puse, zatímco rukávy mám mokré. A také záda. Vysoko nad řekou se silnice rozděluje, červená jde pořád nahoru a doprava. Já jdu doleva, dolů. Stejně se za nějakých dva a půl kilometru opět potkáme, ale já půjdu pořád dolů, kdežto červená jde nahoru a pak pěkně dolů sešupem. To nemám zapotřebí. Navíc potkávám dvojici Němců na kolech, co jedou přes celé Čechy. Dáváme se do řeči a nakonec se mi zapisují do deníčku. Kolem tábořišť na Berounce pokračuji dál. Vodáci mne zdraví, volám na ně, kam jdu a přeju jim dobrou cestu. Pak nastane další stoupání, to když jdu do obce Nezabudice. Nevím, proč mne to tam tak táhne a zjistím to až v obci. Přicházím ke kostelu sv. Vavřince, který je krásně opravený, stejně, jako fara. Potkávám skupinu dětí s vedoucím, asi tábor. Prohlížím si vývěsku na kostele a přichází ke mně kluk. Šimon, ale to ještě v té chvíli nevím. Zato se dozvídám, že jeho děda to tu opravuje a že mi může ukázat i kostel, protože má klíče a za chvilku mi dědu opravdu zavolá a společně mi kostel ukážou. Je úžasný. Kostel i děda, který mi vypráví o historii, pak mi dává i letáček, který sám sepsal. Ukazuje mi sochu Panny Marie, co stojí pod lesem, kterou nedávno znovu osadili. Vypráví mi příběh fary, kde bydlí i to, proč jsou všude Maltézské kříže. Jsem pozván dovnitř, dostávám výtečnou vodu a zápis do putovacího deníku. S vnuky Šimonem a Pepou se pak jdeme podívat k soše. Doprovází mne a stále se dozvídám nové a nové informace. Pak se vrátíme zase zpátky do Nezabudic, to už přijede jejich maminka a tak se rozloučíme a já pokračuji dál, po červené značce.

Chvíli do kopce a pak zase dolů, do údolí Tyterského potoka. Po cestě potkávám z dřívek seskládanou šipkovanou. Zanedlouho potkám i vedoucího, který to tam pro děti připravuje. Můj vtípek, kdy se ho ptám, že jsem ta dřívka asi neměl rozkopávat vůbec nechápe a děsí se. Jdu raději dál. Kolem prázdného dětského tábora, trochu bloudím, ale nakonec značku najdu. Musím překonat potok, naštěstí je tu lávka. Pak jdu pořád do vršku a myslím, že se upeču. Sluníčko pálí a ze mne tečou potoky vody, která se filtruje mojí kůží. Potkávám dvojici na koních. Těm je hej, jen se vezou. Pořád nahoru, ten kopec snad nikdy neskončí. Dívám se do mapy, Dlouhá hora. To sedí. Nakonec se cesta přece jen přehoupne a chvíli jde po rovině. U hájovny se červená odpoutá a spadne zpátky k Berounce, já jdu na druhou stranu, po cestě na Hracholusky. Jdu kolem krásných zahrádek, dokonce je tu psaná i hospůdka. Vážně bych si něco dal. Ale prd. Je tu jen nervózní pes, co pořád štěká a dvě děti na kolech. Jdu dál, kolem Parlamentu v maringotce a Kovárny, po silnici pořád na západ. Na další křižovatce se chytím žluté značky. Sluníčko pálí jako šílené, asi mne chce vysušit, abych déle vydržel. Už mám pěknou dobu prázdnou láhev a není kde nabrat novou vodu. Kolem bílého křížku, projdu polní cestou do obce Újezdec. Tam už žízní šilhám. Potkávám jednoho pána na zahrádce a prosím ho o natočení vody do láhve. Povídá, že tam nemají pitnou vodu a dává mi balenou minerálku. Nic za ní nechce a tak mu alespoň dávám Hroší placku pro štěstí. Prázdnou láhev házím do tříděného odpadu. Nyní již po zelené značce jdu dolů po asfaltce, abych mohl překonat potok a zase se škrábat do krpálu na druhé straně. U velkého dřevěného kříže zastavuji, shazuji náklad a sedám si na lavičku. Je šest hodin a mám toho už dost.  Trojice procházejících děvčat má ze mne druhé vánoce. Dávám si vodu a tatranku. Za chvíli už jsem zase na nohách. Jsem zvědavý, kam dneska dojdu.

Prosmýknu se přes Slabce, kolem kostela a účelově využitého zámku. Nikdo mne nezve domů, natož na noc. Žádná otevřená hospoda, jen Kulturní dům, ale bez života. Ven z obce, stále po zelené značce, na Modřejovice. Stejná situace. Hospoda zavřená, náves bez života. Ťapu po silnici do kopce a najednou zelená mizí v houští. Super. Po polní cestě přicházím k samotě, kde kvílí hlídací pes. Cesta jde do lesa a nabírá slušné klesání. Poslední desítky metrů je to spíš tobogán, který končí u Javornice, na červené turistické značce u rozbořeného mlýna. Z cesty se stává neprostupná stezka pro kamzíky, zpestřená hejny dotěrného hmyzu, který láká mé propocené oblečení. Po kilometru poprvé překonávám vodní tok. Naštěstí jsou tu ploché kameny. Teprve po překonání zjišťuji, že dvacet metrů po proudu je lávka. Hmyz je stále dotěrnější. Už nevím, jak se mám bránit a tak mu začínám zpívat ukolébavky, aby šel spát. Tedy letěl. Nepomáhá to. Jsem unavený pouze já. Další brod přes říčku. Lávka nikde, opět musím přes šutry. Povedlo se. Ještě, že má m poutnickou hůl, vypadám jako divný skokan o tyči. Pak mne čeká ještě několik překonání toho vodního toku, na jednom to nezvládnu a namočím si levé kopýtko. Není to nepříjemné, protože mi není takové vedro. Za chvíli už mluvím jinak, napuchne mi noha a cítím, že to není dobré. Navíc na dalším brodu chybí kameny úplně a zmáčím si obě nohy dokonale. Nakonec zjistím, že červená vedla úplně jinudy a nemusel jsem se namočit vůbec.

Jsem unavený, zpocený, sežraný od hmyzu, promočený a zoufalý. Je skoro devět večer a nikde nic. Asi kilometr odtud je značený Machův Mlýn, koupaliště a tábořiště, tam přespím. Cestou potkávám osamocenou chatku, kde jsou pražáci. Mají ze mne velkou radost a bojí se, abych tam nechtěl přespat. Dávají mi vodu a čekají, až zmizím za zatáčkou. Po dalším kilometru přicházím k dětskému táboru, kde to žije. Projdu za stany a dostanu se až k velkému tábořišti, kde je krásný bazén. Dojdu na recepci a ptám se po ubytování. Mají všechno obsazené, prý jen stan, že si tu můžu rozdělat. Stan já ale nemám. Nemůžu přespat jen tak, na kůžích? Ne, to se tu nesmí. Můžu jen se stanem, nebo se mám vrátit a si kilometr a tam že se spí nadivoko. Nakonec vymyslíme variantu, kdy mi stan půjčí. Je to takové iglú pro dva, kam se stěží vejdu, ale můžu tu zůstat. Stan postavím snadno, hodím do něj věci a jdu zkusit něco k jídlu. Mám hlad jako dva vlci. Už funguje jenom bar. Dám si tedy dvě pivka, poklábosím s místníma, dojdu se vysprchovat a mažu do pelíšku, protože toho mám fakticky dost.

Budím se poměrně brzy. Částečně proto, že mne bolí záda a také proto, že na celtu stanu bubnuje déšť. To je radost. Po převalení zjistím, že jsem celou dobu ležel na váčku s mincemi a Hrošími plackami, že oblečení je stejně mokré, jako večer a navíc začíná nelibě vonět. Beru hygienické potřeby a naboso se šinu do umýváren. Celé tábořiště ještě spí, užívám si ten čas a pohodu. Jediné, co si neužívám je ten déšť. Pak vylezu ven a stojím na prostorné terase, která je pod střechou. Proč jsem nemohl přespat tady? Mohl bych být na rovném, v suchu a na vzduchu. Teď přemýšlím, jak dostat věci ze stanu tak, aby co nejméně namokly a stejným způsobem se i obléci. První nápad, že vytrhám kolíky a dovleču sem celý stan, jsem zavrhl v zárodku. Louka má asi padesát metrů a nemuselo by to dobře dopadnout. Nakonec jsem přenosil všechny věci pod střechu, stan nechal stát a upravil se u starého stolu na ping pong. Do snídaně mám ještě hodinu. Objednal jsem si ji, protože byla jen za dvacku. Sýrová pomazánka, rohlíky a čaj. Na druhé straně baráku sedí pod stříškou kuchařka s pomocnicemi a uklízečkou, kouří a povídají si. Jdu k nim, jsou to zřejmě jediní lidé, co tu nespí. Povídáme si a je veselo. Z dětského tábora se počínají trousit mátohy.

Snídaně je skvělá a teplý čaj mi skutečně udělá dobře. Pak ještě zápis do putovacího deníku a můžu vyrazit. Přestalo pršet, tak to snad nebude taková hrůza. Loučíme se a já vyrážím po červené srdnatě dál. Za chvilku už jsem na rozcestí Prachárna. Rozhoduji se, kudy půjdu. Díky dlouhým trasám včera a první den, mám našlapáno, proto volím odbočku na Krakovec. Tento hrad mám rád a dlouho jsem tam nebyl. Asi po půl kilometru začíná opět pršet. Opět překračuji vodní tok, jsem mokrý skrz naskrz a začínám být vůči vodě apatický. Před Krakovcem pršet přestává, z lesů se začíná vypařovat voda. Houbaři plesají. Úzkou cestičkou po obvodu kopce, na kterém hrad stojí, stoupám vzhůru a vynořuji se před mohutným dřevěným mostem. Skupinka turistů se mne poněkud leká. Zjišťuji, že je ještě zavřeno a tak na nic nečekám, prohlédnu si hrad zvenčí a odcházím k parkovišti, abych našel tu správnou silnici, která mne dovede do obce Šípy. Po chvilce tápání se mi konečně podaří objevit a za chvilku již opět dusám do kopce, protože chvíli předtím jsem svoji dosaženou nadmořskou výšku opustil. Z jedné strany kvetou máky a omamně voní, z druhé strany roste řepka a omamně nevoní. Pak se pole vymění a jde to z druhé strany. Sluníčko si prodere cestu skrz mraky a začne pálit. Cítím, jak schnu a dělá mi to radost.

V Šípech odbočím doleva a po silnici se začnu zvolna vracet zpátky tam, kam bych došel po červené značce, pokud bych si neudělal odbočku na Krakovec. Kolem krásné staré sýpky dojdu až do Milíčova, kde na chvíli zarazím, na lavičce shodím oblečení a nechám ho sušit na sluníčku, zatímco sám si vlezu do budky, dívám se do mapy a pak i lehounce tluču špačky. Nějak jsem se nevyspal. Sluníčko má zase sílu a sosá vlhkost z mých zavazadel. Je ovšem třeba pokračovat dále, dneska je toho ještě dost. Házím věci na záda a zjišťuji, že se jim to moc nelíbí. Kolem překrásného kostela sv. Petra v okovech vycházím do polí. U první křižovatky je krásná bílá kaplička a velký kámen s pamětním nápisem. Neodbočuji na červenou, ale jdu stále po silnici. Je to sice delší, ale mám jistotu, že nikde nezapadnu do bahna po pás. Takto doťapu až k rozcestníku Uhrovic Mlýn, kde provádějí zemní práce velkou a těžkou technikou. Zde stojí automobil a tři osoby. Jedna vypadá jako indián, ostatní celkem normálně. Žena se mne ptá, zda jsem indián. Ani ji moc nepřekvapí, když odpovím, že jsem Hroch, tedy poutník Hroch. Dozvídám se, že tu mají dětskou hru. Ještě chvilku pokračuji do kopce po silnici a v prvním ohybu vcházím do lesa. Cesta je široká, pohodlná a schůdná. Lemují ji červené fáborky. Nechápu, proč děti nejdou po červené turistické, když je totožná s označenou tratí, ale asi mají moc červeného krepáku. Vyjdu na pole, tráva je ještě pěkně mokrá a čvachtají mi boty. Potkávám první oddíl divoce zmalovaných indiánů a indiánek. Naštěstí jsem skoro plešatý a tak je můj skalp moc nezajímá. Spíše se zajímají o to, kolik měl loupežníků Alibaba a další věci, které by měli znát. Jde s nimi i starý zkušený tramp. Jeho jméno se mi vykouřilo, ale setkání s ním bylo zajímavé. Praktik. Žádné posedávání za pecí, prostě se sebrat a jít. Znal mne z televize. To mi udělalo radost. Překročil jsem divokou řeku, tedy Javornici po betonovém mostku a zanedlouho potkal druhý oddíl. S těmi jsem se jen pozdravil, asi doháněli ty před nimi. Po další minutce proti mně vyrazili další indiáni a také jejich náčelník. Měl čelenku z dlouhých per divokých ptáků. Oznámil mi, že to už je konec, že už nikoho nepotkám a měl skoro pravdu. Pak jsem se vnořil do hustého porostu a vyhýbal se trnům a rozbláceným kalužím. Ty děti tu prošly jako stádo bizonů. Vzpomněl jsem si na cesty během pochodu do Prčice. Taky vypadají zuboženě.

Na druhé straně neposečené louky kvílejí další indiáni, mají tam velké stany, snad teepee. Řvou jak ranění tygři, nebyli jsme jiní. Po dalším kilometru už šlapu po velmi slušné cestě. Minu další dětský tábor, kde chystají jídlo a dost dobře to voní. Jdu dál a cesta se stane asfaltkou. Jde se pořád do kopce, ale celkem to jde. Rozhlížím se po kraji a kochám se. Vinou mého kochání se stane, že ztratím červenou turistickou značku a dojdu až ke hřbitovu u obce Hedčany. No nic, vracet se nebudu. Kolem překrásné staré školy, kde dneska nefunguje ani inzerovaný bufet, dojdu nad obec, kde se na křižovatce připojuje modrá turistická. Pokračuji na Kožlany a smutně se dívám do údolí, kudy vede červená. Pak se objeví kostel sv. Vavřince a já docházím do Kožlan, kde se v roce 1884 narodil prezident Beneš, který tu má také muzeum a sochu nachlup stejnou, jaká je v Praze u Lorety. V obchodě si kupuji pití, asijská prodavačka svolává děti, aby se přišly podívat na zjevení. Pak vyhodím starou petku do tříděného odpadu a šinu si to pořád dál, na Kralovice. Nemám kam uhnout, pořád po hlavní silnici, cedule mi posměšně ukazuje, že to je ještě pět kilometrů. To, co mi neukáže, je fakt, že půjdu silnicí bez krajnic, zato s velkým provozem náklaďáků a kamionů. Celou dobu vidím Kralovice i to, jak pomalu se přibližují.

Konečně jsem za cedulí označující začátek obce, procházím kolem hřbitovní kaple, opět chodník, to je ale úleva. Jdu po cedulích „centrum“, zdravím se s okolojdoucími lidmi a užívám si pálící sluníčko. Kolem nákupního střediska se dostávám na náměstí Osvobození a s potěšením sleduji, že je tu několik restaurací a také zahrádek. Už mi žaludek zpívá a žízeň mám, že bych se o ni mohl opřít. Nejdříve ale musím najít kostel a zjistit, zda zítra ráno mají skutečně mši svatou tak, jak jsem našel na internetu. Procházím kolem několika lidiček, paní se na mne zazubí, pak mi oznámí, že mne poznává a vytahuje mobil, aby se mohla se mnou vyfotit. Uděláme pózičku, pak se rozloučíme a já ťapu dál, protože už vidím kostel sv. Petra a Pavla. Podle prosklené nástěnky vedle vchodu zjišťuji, že je opravdu zítra ráno mše a to mne uklidní. Obejdu kostel, na druhé straně, v podloubíčku sedí tři mladíci a pokuřují marjánku (nejedná se o koření do bramboráku). Nejprve se mne leknou, ale když zjistí, že jsem pouhý poutník, nabídnou mi šluka. Zdvořile odmítnu a pokračuji dále. Za chvilku jsem opět na náměstí, před hotelem Prusík, který mi byl doporučen. Zejména proto, že tam mají dobré pivo, jídlo a rozumné ubytování. Vcházím dovnitř, děsím osazenstvo, které si myslím, že jsem eskymák. To pro ty kůže. Shazuji náklad, dávám si pivo a z jídelního lístku objednávám hotovku. K mému stavu jde báječně. Zjišťuji, že pivo mají prvotřídní. Za nocleh chtějí tři stovky a za snídaní padesátku. Domlouváme se a dostávám klíč od pokoje. Pak je požádám o zápis do putovacího deníčku a společně se fotografujeme. Jídlo je naprosto skvostné. Jako od maminky. Užívám si to a jím neskutečně dlouho. Už nikam nejdu, jen do prvního patra a to už zvládnu. Dám si ještě jedno pivko a pak se vypotácím těch několik schodů. Ještě se zeptám, do kolika vaří, to kdybych chtěl zajít ještě na večeři.

Po omlazující sprše, která mi opět vlila život do žil, peru zmáčené a nevoňavé ponožky. Snad mi do rána uschnou, je docela vedro. Oblečení věším na ramínka, aby k němu mohl vzduch. Když už smrdí, tak ať není mokré. Lehám si na prostorné lůžko a kontroluji zápisy v deníčku. Pak si vezmu mapy, abych věděl, co mne zítra čeká. Klíží se mi oči a tak je nechám spadnout. Zdá se mi sen o putování do Santiaga. Je šílené vedro, všude písek a já jdu naboso. Budím se úplně zpocený, venku se už šeří a pod oknem se někdo hádá. Beru do ruky Růženec, je úterý, tedy Bolestný Růženec. Musím mít v ruce knížku, protože si pořád nepamatuji jednotlivé věty. Trvá mi to skoro hodinu, nepospíchám. Mezitím padne tma, lidé venku se utiší a jen oranžové světlo lampy mi kreslí po stropě obrazce inspirované záclonou. Jdu spát, protože zítra je toho také hodně. Zatím ani netuším, kolik moc.

Ráno se probudím v šest hodin. Vyspaný jako miminko. Ponožky jsou ještě poněkud vlhké, ale méně, než včera před praním. Balím věci, přichází smska. Ajka píše, že dorazí ve čtvrtek vlakem do Mladotic. Pomocí textových zpráv se domlouváme, že se sejdeme v Mladoticích, ale na zastávce, ne až v obci. Tím pádem měním trasu, kterou jsem si vymyslel. Vezmu to ještě na klášter v Plasích. Snad to za čtvrtek odpoledne a pátek stihneme do kláštera v Teplé.

Ve tři čtvrtě na osm přicházím na snídani. Místo kávy si dávám minerálku, objednávám si míchaná vajíčka. Pan kuchař se mne ptá, zda může přidat slaninu, nadšeně souhlasím. Pak si vzpomenu na příhodu při prvním putování v Žatci. Tam Soron také udělal vajíčka na slanině a já strávil noc na záchodě. Nicméně vajíčka byla skvostná a slanina velmi dietní. Nevypadalo to na běhavku. Po snídani jsem se dooblékl, nahodil na sebe všechna zavazadla, rozloučil se v kuchyni a vyrazil směrem ke kostelu. Obloha se tváří poněkud ponuře. Asi bude zase pršet. Z fary vychází pán, později zjistím, že je to pan farář. Ještě, že jsem včera nebušil na vrata fary. Pan farář byl pěkně nastydlý, ještě bych to od něho chytil, to by nebylo dobré.

Už se scházejí věřící. Nakonec je nás na mši celkem šest. Čtyři ženy, pan farář a já. Je to takové komorní, zpíváme falešně, ale s nadšením. Pak vyjdu před kostel a vidím, jak krásně prší. Schovám se tady v jednom podloubíčku, pozoruji oblohu a říkám si, zda se nemám raději vrátit do hotelu, prodloužit si pobyt a počkat, až to přejde. Mezitím mne míjejí lidé a ptají se mě, kam jdu a přejí mi šťastnou cestu. I pan farář. Nic. Jdu dál. Musí přece přestat pršet, ne? Napojuji se na modrou turistickou značku, hážu si kapuci na hlavu a klobouk na hůl. Mokrý je k ničemu. Míjím velkoobchody, i policejní stanici. Pak modrá poněkud uhýbá ze silnice, ale jen proto, abych se mohl zastavit i naučné stezky „Cesta jediného Boha“. Je moc pěkná a skutečně poučná.  Pak jsem podešel železniční trať kamenným mostkem. V dáli jsem už spatřil majestátní budovy Mariánské Týnice. Také sochu sv. Jana Nepomuckého nad rybníčkem. Ale značka mne přivedla zpátky na silnici a pak kolem Týneckého rybníka až ke kostelu Zvěstování Panny Marie. Obešel jsem si celý areál, zastavil se u další části naučné stezky a chtěl pokračovat dále, ale cosi mi řeklo, abych se šel podívat dovnitř a nelitoval jsem. Byl jsem fascinován velikostí stavby i její pohnutou historií. Například, stavba byla zahájena roku 1711, v roce 1777 byl kostel vysvěcen a nedlouho poté, na základě dekretu Josefa II., byl celý klášter zrušen.

Prohlédl jsem si všechny otevřené expozice, vešel jsem i do prostorného kostela, kde jsou umístěny obrovské plastiky Václava Fialy. Došel jsem i k sousoší Památník dětských obětí války. Je to celkem 82 dětí z Lidic, které byly zavražděny v roce 1942. Jedná se o sádrový model akademické sochařky paní Marie Uchytilové. Bronzové sousoší najdete v Lidicích. Autorka se však jeho realizace nedožila, zemřela na srdeční infarkt v předvečer 17. listopadu 1989. Teprve v roce 2000, kdy byl bronzový památník osazen, se naplnila slova autorky: Vracím ve jménu míru 82 Dětí Národa na jejich rodnou pláň jako varující symbol milionů zavražděných dětí v nesmyslných válkách lidstva. Po sochách posílám poselství srozumění národům – nad společným hrobem dětí se usmiřuje s domem dům. K tomuto památníku bych zavedl všechny, kdo chtějí válku, kdo chtějí boj a násilí. Po několika pohledech na nehybné a vyčítající oči dětí, které nedostaly šanci žít, přece musí každý, i ten nejhorší člověk, zahodit zbraň.

Z Mariánské Týnice jsem odcházel zkroušený i naplněný zároveň. Naplněný odhodláním pomáhat lidem. Třeba jen slovem, ale daleko raději skutky. Náš svět je přece krásný, když si ho nekomplikujeme zbytečnostmi. Když neusilujeme o špatnosti, když máme na mysli dobro pro sebe i druhé. Vyrazil jsem po červené značce do mírného kopce a z přemítání mne vytrhlo až kvíknutí sirény projíždějící sanitky. Snad jsem neminul značku. Naštěstí ne, stále po silnici, sluníčko se prodírá skrz husté mraky, je teplo a vlhko. Konečně přicházím k lesu, bude stín. Červená značka uhýbá na lesní cestu a zvolna klesá. Jde se mi báječně a v hlavě mám přeplněno. Myslím na všechno a na všechny. Šlapu do louží, protože nedávám pozor na cestu. Červená mne převede přes malou silničku a na druhé straně je vysoká mokrá tráva. Brr. Ale jen kousek, pak dál, v lese už je to dobré. Na rozcestí Lužiny se rozhoduji, zda jít stále po červené, která mne bezpečně dovede do Plas a nebo se dát po žluté ke zřícenině tvrze Šebíkova. Vyhrála druhá varianta. Byl jsem zvědavý, co z tvrze zbylo. Trochu mě děsilo, že jdu stále dolů a hlouběji a bylo mi jasné, že mne čeká pěkný kopec nahoru. Z tvrze nezbylo skoro nic, prošel jsem si valy a podíval se na cedulku. Pak kolem vodní plochy, která byla krásně hnědočervená a hejna bělásků, které se rozlétli, když jsem procházel, jsem došel na lesní asfaltku. Měl jsem opět dvě možnosti, buď se dám doleva, do kopce a napojím se na červenou a nebo půjdu doprava, tedy stále s kopce a po kilometru se dám na modrou turistickou. Aktuální lenora zvítězila a já se dal doprava. Stále lesem, kolem luxusního posedu, až jsem dorazil na křížení cest. Ta moje, modrá, vedla do šíleného krpálu. Naštěstí po ní tekl potůček. Taková stružka. Po deseti metrech jsem identifikoval stružku coby močůvku. Krásně páchnula a jinudy se jít nedalo. Spolu s vedrem a pořádným kopcem to byla dokonalá odměna za rozhodnutí, kudy se dát.

Na kopci jsem potkal obrovskou haldu hnoje, ze kterého potůček vyvěral. Tady už pofukoval vítr a bylo to moc příjemné. Rozhlédl jsem se po kraji a opět se kochal tou nádherou. Cesta mne dovedla klesáním do obce Žebnice. Podle mapy tu má být restaurace U hasiče, tam uhasím žízeň. Ale kdeže. Hospoda má zavřeno, nikde nikdo, jen dva kluci tu jezdí na kolech. Projdu tedy obcí, kolem kostela sv. Jakuba Většího, opět do kopce a modrá mne zavede do polí. Tudy moc lidí nechodí, je to tu pěkně zarostlé a studí to. Což v tomhle počasí ani moc nevadí. Prodírám se maliním a vcházím do lesa. Společníka mi teď dělá Žebnický potok. Ukazuje mi i vodopád. Cesta mne vede houštinami, kde to pěkně klouže, dávám pozor, abych si ještě více nehnul se zády. Moc to nepomáhá, vypadám jako šílený skejťák s holí. Konečně dorazím na širokou lesní cestu a co byste řekli? Strom přes cestu. Nedá se obejít, je možné ho buď přelézt nebo podlézt. Nejprve jsem se rozhodl pro první variantu, ale byla nad mé síly, na mohutný kmen ve výšce asi sto dvaceti centimetrů jsem se nevydrápal, tedy podlézt. Vybral jsem si nejširší místo mezi větvemi, přidřepl jsem, až čéšky zaplakaly a počal se soukat tím průchodem. Ovčí kůže se lekly kmenu a zašprajcly se tam, větve mi umazaly bělostné roucho, ale přesto jsem se procpal na druhou stranu. Nejtěžší bylo se opět narovnat.

Modrá turistická mne dovedla až na silnici, kterou jsem se dostal k rozcestí Peklo. Napadla mne analogie s Asissi. Zde jsem překonal říčku Střelu po bytelném mostku a kolem dalšího dětského tábora dospěl až ke krásné studánce s nádherně chladivou vodou. Poprvé jsem naráz vypil litr a půl tekutiny. Stejně tak rychle jsem to vypotil. Přestal jsem mít hlad i žízeň najednou. Po žluté značce jsem doputoval až ke klášteru Plasy. Do prohlídky mi zbývalo ještě patnáct minut a tak jsem se vyhříval na sluníčku. Samotná prohlídka byla báječná, nadchla mne v mnoha směrech a jen jsem litoval, že v tak ohromném klášteru nemůžu přespat. Hledal jsem turistickou ubytovnu, ale tu jsem nenašel, zato mi byl doporučen penzion U Rudolfa II., kde se o mne báječně postarali a za tři sta padesát korun jsem u nich strávil posilující noc. Zítra se sejdu v Mladoticích s Ajkou a do kláštera v Teplé dorazíme spolu. Mám v nohách něco přes sto kilometrů a v hlavě pěkný guláš.    

Je sobota ráno a přestože Putování za Českými patrony začíná až zítra, už dnes budeme ťapat. Půjdeme starou Svatou cestou do kláštera v Hájku. Tuhle cestu jsem objevil nedávno, když jsem plánoval cestu za blahoslaveným Hroznatou. Zjistil jsem, že vede přesně tím směrem, kterým potřebuji, tedy na západ. Také jsem zjistil, že klášter v Hájku bude zavřený, až tudy půjdu, ale že den předtím tu bude mše za internované kněze v Hájku. A protože Hroznata je patronem i nespravedlivě stíhaných, rozhodl jsem se konat tuto cestu dvakrát. Alespoň částečně, protože dneska jdeme pouze od konečné tramvaje 22, tedy zhruba od poloviny.

Použil jsem komplikované kombinace tramvají, protože u nás je rozkopáno a z desítky se zázrakem stává sedmnáctka a dvacetčtyřka přichází o deset bodů a stává se čtrnáctkou. Na Nábřeží kapitána Jaroše jsem skočil na dvanáctku. Jelikož jsem měl vážně dost času, dojel jsem až na Malostranské náměstí a ulicí Mosteckou se dostal až na Karlův most, kde v té době skoro nikdo nebyl. Provedl jsem rituál i našeho křížku a vrátil se zpátky, abych nepropásl tramvaj 22. Ta skutečně za chvilku přijela a ve druhém vagónu jsem potkal Erika s Maruškou, jak se k sobě tulí. Bafnul jsem na ně a už se netulili. Na další zastávce přistoupila Ajka a Zbyněk a jeli jsme vesele až na konečnou. Tam jsme ještě chvíli čekali, zda-li někdo nedorazí, řeklo se, že start bude v osm. Dorazil ještě novopečený Hroší poutník Lukáš a Ajčin kamarád z internetu.

Vyrazili jsme ke kostelu Panny Marie Vítězné, kde jsme objevili i dvě sochy světců, Šebestiána a Rocha. Pokračovali jsme ulicí Karlovarskou až k čerpací stanici, kde mne přepadly tlaky útrob a šel jsem shánět vlhčené ubrousky a záchod. Po nějaké době jsem se k ostatním opět přidal a bylo mi o mnoho lépe. Došli jsme k první (šesté) kapličce, která stojí hned u silnice a je na tom dost špatně, ale pořád stojí. Pokračujeme dále a míjíme další kapličky, až dojdeme do Hostivic, kde odbočujeme z hlavní. Pokračujeme na Litovice a ještě před tvrzí nacházíme otevřenou kinotéku, kde zakupujeme vrcholový Tramín červený do plastikové láhve stáčený. Musíme pokračovat dále, protože chci stihnout mši, která začíná v půl jedenácté. Supíme tedy do vršku a překračujeme železniční trať a pokračujeme kolem šlechtitelské stanice, kde mají vysázené úhledné řádky obilnin.

Jdeme mezi poli, nad hlavou nám létají ptáci a letadla. Potkáváme recyklační dvůr, kde mají instantní baráky a taky paintballovou střelnici, ale to zjistíme až při zpáteční cestě. Za poslední, dvacátou kapličkou, která je krásně opravená, potkáváme cosi bílého, něco jako kus ledu, ale nestudí to, jen kolem toho létají hmyzové. Nikdo si nechtěl líznout, tak nevíme, co to bylo. Chvíli před půl jedenáctou vcházíme do areálu kláštera v Hájku. Obsazujeme poslední volná místa a za chvilku začíná mše svatá. Po jejím skončení si prohlížíme vnitřek kláštera, který je v obyvatelném, ale žalostném stavu. Jdeme i do nejstarší Lorety v Čechách, poklonit se Panně Marii Hájecké. Obejdeme i budovy a průhledem se kocháme opravenou bránou, jdeme kolem studny, ve které je prý léčivá voda. Potom areál opouštíme a u silnice si dáváme první doušky vína. To nás tak rozveselí, že začneme zpívat a zpíváme po cestě skoro až k obci Chýně, kam máme namířeno.

Je tu totiž Pivovarský dvůr a tam se občerstvíme. Kousek před obcí nás dojíždí Petra s Rorou a dědou Prokopem, který se nemohl z vážných důvodů zúčastnit dnešního putování. Přicházíme společně k rybníku Bašta a několik šílenců se svléká a skáče do vody. Začíná být zima a chystá se pršet. Nechám se strhnout, odhodím oblečení a už jsem také ve vodě. Je to lahoda. Je mi úplně jedno, že mne bolí záda a ve studené vodě určitě nepovolí, je mi jedno, že prší jako blázen a zítra vyrážím na cestu dlouhou desítky kilometrů do kláštera v Teplé. Je mi jedno i to, že až se budu oblékat, budu mít všude hromady písku, protože ta potvora vleze úplně všude a děsně se množí. To všechno je mi jedno. Jen si užívám Archimédův zákon a báječnou vodu.

Nakonec opravdu vylezeme, Zbyněk mi půjčí ručník, ale je to zbytečné, prší jako blázen a stejně máme všechny věci mokré. V ponožkách mám kilo písku, ale pohoda nekončí. Povídáme si a jdeme za hladovci, co jsou už dávno v teple Pivovarského dvora. Docházíme je, přisedáme si a rychle doháníme jejich náskok v konzumaci. Po jídle se část výpravy zvedne a jde na vlak, my ostatní přijmeme nabídku a necháme se odvézt Petrou domů. Loučíme se dlouho, protože se dlouho neuvidíme. Ráno odcházím na týden do divočiny. V tuto chvíli si ještě nepřipouštím, že to může být náročné a je to tak dobře.

Fotky od Ajky najdete ZDE.

V minulých dnech se toho tolik nestalo, nepočítám-li grandiózní oslavu narozenin bratra manželky livingistorického guru, návštěvu kina, ochutnávku vína a stěhování do nových prostor, kde se mi nelíbí. O to více jsem se těšil na sobotu, kdy vyrazíme za dalším Českým patronem. Tentokrát půjdeme na Sázavu za sv. Prokopem. Několikarát jsme změnili propozice, délku putování i čas odjezdu vlaku.

V sobotu ráno jsem se vzbudil s lehkým zpožděním a těžkým úlekem, neboť mne nepustila bolestivost zad. Nepomáhají ani prášky, ani modlitby. Jsem zvědavý, jak to celé zvládnu, navíc je vedro už od rána. Ještě v metru mi volá Ajka, kde jsem a zda platí sraz v sedm na Masaryčce, potvrzuji a popoháním mašinfíru k rychlému odjezdu soupravy. Pak volá Ajka podruhé, že nemám chodit k pokladnám, že už máme lístek a že to jede ze dvojky. Přibíhám na nástupiště za hlasitého povykování místního sboru bezdomovců, tvoříme startovní foto, loučíme se s Petrou, kupuji houstičky a pití, skáčeme do vlaku, který se už skoro rozjíždí, vyhledáváme místa v prvním patře a konečně si odfoukáváme. Jedeme načas, jsme tři poutníci, tedy Ajka, Zbyněk a já.

Vláček nás veze krajinou a my se radujeme, že jsme opět spolu. Pár minut po osmé vystupujeme v Tatcích, tedy na zastávce, která je v polích a do Tatců musíme doťapat necelý kilometr. Konzumuji housku, neb jsem nechtěl ve vlaku drobit. Je mi vedro a děsně se potím. Možná za to může i dlouhý plášť, který mám přes ramena. Naštěstí jsem vyměkl a vyměnil putovací kabelu za pohodlnější baťoh, mám jen to nejpotřebnější, přesto je to pěkně těžké. Proběhneme Tatce i Skramníky a za další hodinku jsme v Chotouni, městečku, kde se svatý Prokop narodil. Hledám studánku Prokopku, podle mapy by měla být napravo. A skutečně, nedaleko kostela je i studánka s lahodnou vodou (má prý vliv na mužskou potenci a u žen na plodnost), ze země tryskající. Kocháme se pohledem na sochu i reliéf se světcem, dáváme si tu pramenitou vodu a zdravíme se s návštěvníky vedle stojící hospůdky, která je už otevřená a čeká na nával, který propukne spolu s poutí. Houpačky a kolotoče nacházíme zanedlouho, přes ulici. Kostel má zavřeno a tak pokračujeme kolem zemědělských budov, v jedné z nich se prý Prokop narodil.

Silnice nás vede rovně na jih, přes hlavní dvanáctku až do Třebovle, kde mají krásný raně gotický kostelík sv. Bartoloměje, překrásnou kapličku se sv. Janem Nepomuckým z roku 1729, tedy z roku jeho svatořečení. Také tu mají masozpracující závod, ale to se Zbyňkovi moc nelíbilo a tak jsme pokračovali dál. Za obcí jsme museli dát za pravdu Ajce, která tvrdila, že Kouřim je dál, než jsme si se Zbyňkem mysleli. Snad proto jsme zastavili u barokní kaple sv. Anny a ve stínu mohutného stromu se oddali odpočinku. Musel jsem sejmout plášť a uvázat ho na batoh, protože jsem už byl zcela uvařený. Po několika okamžicích jsem zavelel k dalšímu postupu, ve vidině hospůdky v Kouřimi s pivkem ve sklenici orosené. Branou Pražskou, dle Zbyňka Berounského typu, jsme vešli do starobylého města, kde „chcípnul pes“, jen pár lidiček jsme zahlédli. Došli jsme až na náměstí, kde je rozcestník a zjistili jsme, že po zelené značce turistické nám do Sázavy zbývá už jen něco přes 22 kilometrů.

U obrovského balvanu, což pomník Prokopu Holému jest, Zbyněk lakonicky prohlásil, že to měla být původně socha, ale že nezbyly peníze a tak tu jen ten balvan stojí dojista. Pak jsme to vzali ke kostelu sv. Štěpána a pak do cukrárny, kde si Ajka se Zbyňkem dali zmrzlinu. Domluvili jsme se, že to vezmeme ještě po silnici, protože zelená turistická odbočuje příliš daleko. Kousek za Kouřimí nás předjelo velké auto s kanoemi a na kopečku zastavilo a počkalo si na nás. Z toho auta vyskákalo množství lidiček, členů vodáckého sdružení, které jezdí na rum. Ten nám také nabídli, ale my jsme zdvořile odmítli, neboť nám bylo jasné, že bychom nikam nedošli. Učinili nám zápis do putovacího deníčku, vyfotili jsme se a vyrazili dál. Stále po silnici. Asi po třech kilometrech u nás zastavilo bílé auto s vlekem, na kterém byly pivní sudy a limonády, až se mi sliny sbíhaly. A pan řidič se s námi pozdravil a pak odjel a já se ho ani nezeptal, kam jede, protože tam bychom jistě žízní netrpěli. A tak jsme pokračovali dál a najednou se pan řidič objevil znovu, ale v protisměru a pozval nás na pivko, do obce Bohouňovice II a my, přestože jsme nevěděli, kde to je, jsme pozvání rádi přijali. Teprve na další zastávce, před obcí Radlice, kde jsme si sedli na závoru pruhovanou, jsme zjistili, že si putování o pěkných pár kilometrů prodloužíme. A byli jsme rádi, že nás cesta turistická neodvedla pryč od vodáků a pan Ondry od Zelené žáby z Bohouňovic II.

Za Radlicemi u křížku, kde se silnice dělila a pokud bychom šli rovně, na zelenou bychom se pohodlně napojili a do Sázavy po pár kilometrech dojista dorazili, jsme odbočili ostře doleva a kolem obce Horní Kruty, jenž lahodí oku poutníkovu, jak se vypíná na návrší, jsme to vzali na Bohouňovice II. Tam jsme se zeptali, kde je kiosek u Zelené žáby a místním přeborníkem v pivním desetiboji jsme na místo byli dovedeni. Cestou Ajka vyděsila jednoho statného psa, když se na něho usmála a řekla: Ty jsi ale pěkný hlídač. A on zakňučel, ocas schoval a do úkrytu prchnul. Zanedlouho jsme viděli překrásné koupaliště i kiosek vkusně domalovaný, Ondra, hostitel náš už tu byl a natočená pivka v ruce třímal a chutnala nám pohádkově. Pak i další a další. Mezitím se tu rozjížděl pivní desetiboj, kdy chrabří rekové soutěžili v netradičních disciplínách, co hod sudem v dáli byl, pití piva slámkou, či přenášení lahví mezi basami vzdálenými. Zkusil jsem si hodit sudem a záda opět se ozvala a tak jsem zanechal sportování a jen si s ostatními povídal.

Dokonce jsme byli pozváni k přespání pod střechou a napít skvostného rumíčku jsme dostali. A kolem sedmé večerní se tu schylovalo k diskotéce ryčné, když tu přišel Zbyněk s Ajkou a oznámili mi, že v dalším pochodu bude nejlépe pokračovati. Byl jsem z toho lehce zpruzelý, ale podvolil jsem se jejich návrhu a tak po loučení krátkém, ale o to intenzivnějším, jsme vyrazili na další cestu, která ještě jedenáct kilometrů měla trvati. Vzpomněl jsem si na příhodu se Soronem kdesi v daleké Itálii, kdy nás v osm večer vyhnal majitel pozemku a my putovali až do jedenácti do noci. Očekával jsem cosi podobného a tak jsem šlápnul svižně, až kaménky odlétávaly. Pravda, sluníčko již nemělo takovou sílu a šlo se o poznání lépe. Cestou jsme potkali Ondru, jak další hodovníky přiváží a tak jsme se mohli rozloučit i s ním. A vzali jsme to přes Újezdec a do kopce, do polí, klikaticí silnic až do Radvanic, kde už byla skoro tma. Několikrát nás minulo policejní auto. Čtyři kilometry od Sázavy jsme věděli, že jdeme správně. Dunění reprobeden a řev DJ´s nás uklidnil, že bude prostor na rozjímání. Seběhli jsme poslední serpentiny a doťapali ke konci Prokopovy brázdy (tedy začátku), na vykonání Křížové cesty nebylo ani pomyšlení, tma tmoucí. Proto vzal Zbyněk čelovku a jal se oslňovat protijedoucí auta, aby nás nezajela. Po drobném zakufrování po žluté k močálům, sklouznutí Ajky po štěrku, jsme se opět vydrápali na silnici a pokračovali k Sázavskému klášteru. Prošli jsme otevřenou brankou a šli rovnou ke kostelu, kde se tlumeně svítilo a probíhala tu celonoční Adorace. Když tu ze tmy vyšly dvě postavy, duchovní a slečna Veronika. Pozdravili jsme se s nimi pěkně a byli jsme pozváni k uložení věcí na faru. To bylo vysvobození. Teprve druhý den se nám Veronika svěřila, že se mne trochu bála a považovala mne za husitu, co jde pobořit klášter.

Vytvořili jsme si ležení v zadní místnosti a šli do kostela na Adoraci, přestože jsme byli dosti znavení. Bylo to úžasné, jak prostor osvětlovaly pouze svíce a tlumená světla. Dokonce se tu hrálo na kytaru a velebně zpívalo. Až druhý den jsem zjistil, o koho šlo, ale ty tóny mi ještě dlouho zněly v uších. Chvíli před půlnocí jsme kostel opustili a šli se uložit k posilujícímu spánku. Ráno mne vzbudili až balící se poutníci s tím, že jdou na Křížovou cestu do Prokopovy brázdy. Jako by mne tam chtěli nechat. Vyskočil jsem a počal se balit, aby mi neutekli. Po cestě mi prozradili, že k nám přišel ráno další z poutníků a uložil se ke spánku, ale že jsem tak mocně chrápal, že na mne počal mlaskat, ale že mne to naštěstí nevzbudilo. Vzpomněl jsem si na kočovné divadlo a na ubohého Viktora, který to nevydržel a šel si lehnout do auta.

Došli jsme ke kapličce se sv. Prokopem a k pluhu, který ukazuje cestu ke Křížové cestě. Vykonali jsme ji celou a bylo dusno jako v pralese. Cesta vede pěkně vzhůru a u každého zastavení jsem si vzpomněl na všechny nemocné na těle i na duchu. Dokonce jsem si vyzkoušel nésti kříž a je to tedy síla. Vodu ze studánky jsem použil k obnově křestního slibu, ale lehnouti do Božího hrobu a ani ulehnouti na kříž jsem se neodvážil. Pak jsme se po překonání úzké lávky dostali na druhý břeh a pěkným rozbahněným sešupem se vrátili zpátky do města. Tam už nás čekala Petra, s houstičkami a mlékem a tak jsme si dali snídani. Potom jsme se rozdělili. Já šel do kostela na Růženec a ostatní na prohlídku zámku. A dobře jsem udělal, protože nevelký kostel bych za chvilku úplně plný a lidé se tísnili všude. O půl jedenácté začala slavná mše svatá a celebroval ji kardinál Vlk. Měl moc krásnou homilii o Českých patronech a světcích a tak jsem ho po skončení mše požádal o zamyšlení do šesté knížky Putování Hrocha. Zamyšlení na téma Českých světců. A bylo mi sděleno, že mám poslat hotovou knížku a že se uvidí. Tak jsem zajásal.

Po mši jsme se fotili, i s panem kardinálem, a bylo veselo, protože jsem tam potkal hodně známých. Také rodinku mého spolužáka ze střední, Miloše Blažky. Pak jsme se vydali na poslední část pouti, tedy ke studánce Vosovce, která má zázračnou moc uzdravení. Cestou Zbyněk vyprávěl celý příběh o poutníku Hrochovi třem zvídavým dívkám a vyprávěl to moc pěkně, až jsem byl celý dojatý. U studánky jsme se pěkně očistili, napili a naplnili všechny prázdné lahve, co jsme s sebou měli. Hodný pán nám prozradil další skryté kouzlo studánky, které vám prozradím v knížce, pokud to neudělá Zbyněk ve svém zápisu. A pak jsme se vrátili k autu a nasedli jsme a Petra nás odvezla domů. Pravda, ještě jsme se zastavili u Tattvy na báječném obědě pro chudinu, který nám moc chutnal. Děkujeme...

Překrásné fotky Ajky nazdete ZDE.

Fotky a velmi pěkné povídání najdete i u Zbyňka.

V úterý mi přistál v mailu dopis od pana Zdeslava Chlupa, zakladatele VK AVALON. Po jeho přečtení mi bylo jasné, že víkend prožiji pod majestátnou Radyní, nedaleko Plzně. Zrušil jsem všechny jiné plánované akce a těšil se na víkend. V pátek jsme si dali sraz se Zbyňkem, probrali jsme pár tankových a pak ještě petkové Chardonnay z Moravy, k tomu jsme si dali domácí palačinky se špenátem, zapečené sýrem, od paní B. a bylo nám skvěle. Také jsme pořádně zakadili, až v Hroším doupěti nebylo vidět a chvilku jsme hráli na kytaru, dokud nedorazila Petra a Zbyňka si neodvezla.

V sobotu ráno jsem vstal na budíka a počal se připravovat na cestu. Dvacet minut před srazem zazvonila Ajka, že už je před domem. Hodil jsem jí klíče, neboť mi k dokonalosti ještě něco chybělo a dál se chystal. Vzal jsem s sebou nějaké jídlo a kytaru, přestože jsem byl ujištěn panem Zdeslavem, že tam bude množství stánků s pochutinami a tisíce návštěvníků, dychtících po historii. Naložili jsme auto a vyrazili chvilku po osmé smě Plzeň. Cesta ubíhala skvěle, žádní lapkové ani kolize jakási nám cestu nekazila a tak jsme parkovali pod Radyní kol půl desáté. Všude byl klídek a pohodička, sluníčko čas od času prokouklo skrz mraky a stromoví. Došli jsme se začerstva podívat na hrad, který byl ještě pevně zamčený, rozhlédli jsme se tedy po kraji a nasáli tu atmosféru.

Pak jsme opět sešli zpátky na parkoviště a tam už čilý ruch nastal. Přijeli koňáci z útulku pro staré a týrané koníčky, přivezli páreček krásných koní, na kterých pak zájemci mohli jezdit dosytosti. Pak dorazil i slovutný pan Zdeslav, i pozdravili jsme se a on počal ze svého nevelkého přibližovadla tahat množství věcí, až jsem se divil, jak se mu to tam podařilo naskládat. A zanedlouho dorazili i ostatní členové spolku AVALON a začal se stavět dobový tábor. No, řeknu vám, veselo bylo. Naštěstí množství rukou bylo dostatečné a tak za chvíli stály dva krásné, modrobílé stany. V jednom zázemí a ve druhém dětská střelnice, kde z kuší se střílelo na dva rytíře papírové.

Pak ještě připraveno bylo stanoviště na střelbu z luku pro dospělce a ražba mincí pamětních, i stolek na metání kostek a provozování hazardu v mezích zákona. Začali chodit lidé a po prohlídce hradu se uchylovali do tábora a užívali si nabízených kratochvílí. Přesně v jednu začalo první představení. Pohádka, ve které musel zamilovaný princ splnit tři úkoly sebestředného krále, aby si zasloužil sličnou princeznu. Nebudu vám popisovat, jak to přesně probíhá, abyste nebyli ochuzeni, až příště na Radyni vyrazíte. Potom ve tři hodiny se hrála legenda o králi Artušovi, jménem Excalibur a to je panečku podívaná. Dokonalý epos se vším, co k němu patří, i zabodnutí meče do kamene. Poslední představení je v pět hodin. A všichni členové se opravdu předvádějí. Meče sviští vzduchem, dřevěné hole klapají v nelítostných soubojích, víří se prach a vzduch prořezávají výkřiky poražených. Na uklidněnou vystupují kejklíři a točí pestrobarevnými míčky s fáborky. Do toho hraje dobová hudba ze stařičkého přehrávače, který si samovolně dělá pauzy tam, kde se to nejméně hodí. Někdy i rapuje.

Na konci celého dne je velký lukostřelecký turnaj o láhev dobrého vína. Hlásí se osm dobrodruhů, jsem mezi nimi a těším se na výhru. Z maximálního možného výsledku padesáti bodů získávám jedenáct a vidina výhry se rozplývá v nenávratnu. Vyhrává pan Oldřich, starý koňák, který už prožil všechno možné a umí o tom báječně vyprávět. Vystřílí si láhev, protože má sedmnáct bodů. Paráda. Hned nás všechny zve na skleničku a společně tu láhev v táboře vypijeme. To už se slunce kloní k západu a mnozí odjíždějí na noc domů. Zůstáváme na noc v táboře v šesti lidech. Vytahujeme jídlo pro patnáct pracovníků v dolech. Pomalu se to nemůže vejít na dlouhou tabuli. Pojídáme, popíjíme, povídáme si a zpíváme s kytarou. Užíváme si čas, který v tuhle dobu plyne pomaleji. Překvapí nás hlas racka, co hlásí odliv a světluška, co bliká. Čas od času se ozve šílený zvuk od koní, co se vzájemně žerou, přestože žrádla mají dost. Jednotliví hodovníci postupně odpadávají. Zůstáváme tři a za svitu chemického světla, neboť oheň se tu nesmí rozdělávat, aby se neplašily kamery hlídající hrad, dojídám zbytky hodokvasu. Každou minutu tu někdo projede autem. Hledá, kde se může zašít, zjistí, že je tu plno a zase odjede. Je tu rušněji, než na Václaváku. Loučím se s kluky a jdu si ustlat v autě, abych nikoho nerušil svým chrápáním. Vozík nechávám v táboře, snad mu nikdo nevybere kasičku.

Ráno se budím o půl šesté s pocitem akutního naplnění všech dutin. Musím vyběhnout ven a vyprázdnit se. Ale kam? Když je tu plastová kadibouda, přece nepůjdu do lesa. Poprvé beru vlhčené ubrousky a zamykám se v modrobílém kvádru. Přemýšlím, jak to udělat, abych si nesedl na okraj mísy. Nakláním se a udržuji rovnováhu. Držím si košili, aby nedošla k úhoně. Najednou prd ho. První exkrement padne do prohlubně a rozčeří modrou hladinu. Tekutina vyšplíchne a rovnou na můj zadek a záda. Hrůza. Leknu se a hlavou drcnu do dveří. Bouda se rozkýve a já ztratím poslední zbytky rovnováhy. Dosednu na okraj plastové mísy. Šílené. Tolik vlhčených ubrousků jsem ještě nikdy nepoužil. Uff. Mám to za sebou. Jak říká klasik. Nevrmór! Příště půjdu do lesa.

K snídani se došourám kolem deváté. Už tam všichni sedí a dohadují se, zda jedí buchtu nebo koláč. Je mi to jedno, dávám si šunku a sýr. Sluníčko krásně prohřívá bolavá záda. Přijíždí Jindra a přiveze koláče, buchtu a koblihy. Také termosku s horkou vodou, čaje a kávu. Tři v jednom. Všichni si dávají. Pan Zdeslav chce cukr navíc, má tedy čtyři v jednom. Pak se tak o něčem bavíme a pan Zdeslav pojídá koláč a popíjí své čtyři v jednom. Přijde mu cosi vtipného, zakucká se, má v nose mák a v kelímku pět v jednom. Prostě, je tu veselo. Opět se sjíždějí členové Avalonu, také návštěvníci už tu jsou. Dokonce jeden stánek přijíždí. Jupí. Chtěl jsem ho včera, kdy jsem si mohl dát točené pivko, ale i dnešek se počítá. Hlavně, že mají langoše.

Dnešek byl pro nás velmi podobný včerejšku. Snad jen s tím rozdílem, že jsem se vnutil do role čaroděje v pohádce a pak i Merlina v Excaliburu. Prostě jsem potřeboval účinkovat s ansámblem, který mi přirostl k srdci. Představení sice trochu pozměnila vážnost i délku, ale snad se na mne nikdo nezlobil. Užil jsem si to maximálně. Dokonce jsem se bez brýlí vrhnul na protivníka svojí poutnickou holí. Nevšiml jsem si ovšem, že je přede mnou strom a tak jsem si vrazil hůl do stehna. Bolelo to krásně a mám tam modřinu velkosti několika mexických dolarů, podobně, jako pan Zdeslav na hrudi, kdy se sám inzultoval záštitou meče poté, co ho zabodl do země a upadl na něj.

Mezi diváky se objevila i paní Iva z hudebního tělesa Strašlivá podívaná a pak i Čenda, všichni s rodinami. Bylo to krásné setkání, jen tak. Dokonce si Iva s námi zazpívala kousek písničky „Píseň malých pěšáků“ a já byl rád, že to zná a že se jí chce zpívat i něco jiného, než jejich písničky. Přesto, že jsem chtěl odjet ve dvě hodiny odpoledne, nechali jsme odjezd na šestku a nelitovali jsme. O půl páté se strnul šílený liják a bouřka. Sesedli jsme se u velkého stolu ve větším stanu a hodovali jsme, dokud nepřestalo pršet. Užívali jsme si, jak nám pod nohama teče Niagára, jak je všechno mokré, jak návštěvníci prchli, jak se kouří z aut. Pak vyšlo sluníčko a my začali hledat duhu. Našla ji Ajka, protože nelenila a vystoupala až ku hradu. Prý byla dvojitá. Tedy ta duha.

Chvilku po páté hodině uskutečnilo se poslední vystoupení Avalonu toho dne. Na parkovacím plácku proběhly poslední souboje i „sušení ponožek“. V záři milosrdného slunce se blyštěla zbroj i zbraně. A každý, kdo byl jinde, než tady, o mnohé zážitky dojista přišel. Pak nastala chvilka loučení, naskákali jsme do auta a vyrazili domů. Po čtyřiceti minutách jsem si liboval, že jsme už v Loděnici. Neměl jsem to dělat. Najednou se objevila zácpa a další hodinu jsme poskakovali po metrech. Ale dojeli jsme ve zdraví a to je hlavní. Už teď se těším na další setkání s Avaloňany z Plzně...

Tento víkend jsem mohl obdarovat dárce celkem jedenácti knížkami, jedním tričkem a dvaceti osmi plackami.

Fotografie najdete buď na VK AVALON nebo u Ajky...

Stejně, jako před rokem, byli jsme i letos pozváni na Zámeckou slavnost do Dětské odborné léčebny v Bukovanech (pomáhá jí i druhá knížka Putování Hrocha). Ráno jsem vyzvedl Zbyňka, který skoro celou noc nespal, jak se těšil a vyrazili jsme po R4 na jih. V Bukovanech jsme byli chvilku před devátou a už tam byl čilý ruch. Spousta známých hokynářů, prodejců, řemeslníků a milých lidiček. Získali jsme jeden uvolněný stánek a obsadili ho našimi dárky (a zjistili, že se tam tak tak vejdou, kolik už jich je).

Program začal v deset hodin a tradičně se mikrofonu a moderátorské funkce ujal Gábor a tak bylo veselo a hravo. Program se střídavě přesouval od velkého a hlavního pódia na travnatý plácek u stánků a zámecké galerie, kde krásně pochodovaly mažoretky a také dolů, kde byla hasičská auta, koníci, psi, trampolína a bazén. Bez vody. Sluníčko svítilo jako blázen, ještě, že jsem si vzal klobouk putovací. Měli točenou kofolu a klobásy, také vynikající pečivo, jako koláčky, štrůdl, zelňáky a houstičky.

Odpoledne se na pódium vrhla hudební skupina Ginevra a tak jsme dělali kotel, protože už přijela Petra s dědou Prokopem a hlídali stánek. Nakonec jsme si s Ragnarem vytleskali přídavek v podobě Žoldáka a já byl nadšený a vůbec mi nevadilo, že jsme tím posunuli časový harmonogram a nestihla se velká zámecká aukce. To ovšem rozhodilo Zbyňka a tak raději donutil Petru k odjezdu. My s dědou Prokopem jsme byli až do konce, pak jsme uklidili dárky, rozloučili se, prohlédli si pávy a zámeckou kapli a frčeli do Prahy. Bylo to tu moc pěkné a předali jsme léčebně dva tisíce, které byli za ten den v kasičce.

Krásný den. Probudil jsem se s hlavou čistou a nezatíženou sémiotickými teoriemi. Došel jsem na dopolední mši ke sv. Jiljí. Měl ji Otec Romuald a udělil svátost křtu malé Anežce Lucii Kláře. Seděl jsem úplně vzadu, u oltáře se sochami Jana Křtitele a Rocha a užíval si tu slavnostní chvíli, kdy rodiče toho človíčka slibovali, že ji budou chránit a vychovávat. Během řeči Otce Romualda jsem si dokonce posteskl, že nemám tu správnou ženu, se kterou bych mohl vychovávat naše děti v lásce a pokoře. Z celého srdce jsem té velké rodině přál samé štěstí. Potěšila mne hláška, že malá Anežka má nyní „bačkory“ v Království nebeském stejně, jako ostatní pokřtění. Také my v uších stále zní ujištění, že je normální, když mají děti v sobě malého čertíka, pak se totiž muže uskutečnit ten krásný proces rodičovské výchovy, kdy jim navracíme Boha do srdce. Není to vždycky jednoduché, ale o to radostnější, když se to povede. Přál jsem si, aby všichni rodiče nezapomněli na svou hlavní odpovědnost. Aby nezapomněli na lásku ke svým dětem, aby jim dali to nejkrásnější dětství a dospívání, kterého jsou schopni, protože jen tak se má šanci láska šířit dál.

Odpoledne jsem nechal otevřené střešní okno a tak mi napršelo do postýlky. Stejně jsem musel vyrazit na Vyšehrad, kde pan Berka zorganizoval piknik pod širým nebem. A skutečně. Nedaleko Letní scény jsem objevil pod stromem obrovskou deku, spoustu jídla a pití a čtyři povalující se osoby. A jednoho pejska, který byl uvázán u větve a snažil se ve svém akčním rádiu pozřít všechny psy. A tak jsem si přisedl a dal si víno, pogratuloval panu Berkovi a předal dárky a také Medovník, který byl moc dobrý a pak jsme si jen tak povídali a užívali si nepřítomnost krize, která zůstala někde dole pod hradbami. Pak dorazili další, protože od devatenácti tu hraje Strašlivá podívaná z Plzně a na tu se také moc těšíme. Co na tom, že během koncertu několikrát zaprší, nejsme přece z cukru. Co na tom, že hráli jen chvilku. Vydrželi jsme až do konce, tedy ještě dva koncerty BlueGate Plzeň a Cop a bylo to moc fajn a pak jsme to vzali na metro. A nešli jsme na Vyšehrad, který je blíže, ale na Pražského povstání, protože pan Berka nechtěl jít sám. Původně nás lákal až na Mládežnickou (Pankrác), ale to jsme mu už nesežrali, na rozdíl od jídla, se kterým se nechtěl tahat zpátky...

Ráno jsem se probral v pět s hrůzou, že jsem usnul na učivu. Počal jsem zmateně pobíhat po pokoji a shánět jednotlivé listy s látkou z přednášek. Chvíli jsem se do toho díval a zjistil, že umím všechno, ale nejsem si jistý, že si to vybavím, až bude třeba. První zkouška je v osm hodin. Sémiotika. Kdo nevíte o čem to je, uklidním vás, neví to skoro nikdo. Přečetl jsem doporučenou literaturu a také několik dalších titulů a přesto jsem dostal za tři a to ještě s odřenýma ušima (chápete, že to je jen symbolické). Druhá zkouška byla z Českého jazyka a stylistiky. Řeklo by se, spisovatel, ten to zvládne levou zadní. Přednáší nám pan Michal Schuster. Ano, ten pán, kterého znáte z televizní obrazovky. Navíc chce, abychom se bavili na úrovni vysokoškoláků, tedy latinsky. Hrůza. Nebudu to protahovat. Krásně jsme si popovídali o Putování Hrocha, pak jsem dostal několik otázek týkajících se lingvistických disciplín, bylo mi zapsáno do indexu a já mohl vyběhnout ven s úlevou, že mám další ročník za sebou.

Jel jsem domů, abych se převlékl do hrošího a vyrazil na Tvrz Kunratice, kde se dneska koná setkání veteránů, kam jsem byl pozván. Bylo to tam moc hezké, spousta starých, naleštěných autíček a hrdých majitelů, spousta dobrého papání, bohatá tombola (také jsem něco vyhrál) a velmi realistický simulátor F1, ve kterém lítali zkušební piloti ostošest. Pak tam byly stánky s různými věcmi, sladkostmi a svíčkami a také keramikou. A trampolína, kde se mohly děti dosyta vyřádit, po dobrém obědě. Chvíli před půl pátou odpolední začalo pořádně pršet a tak jsme to zabalili a jeli se domů sušit.

Vlastně domů ne tak docela, protože maminka domluvila návštěvu v Žižicích a tak jsem ji jen doma vyzvedl a jeli jsme na sever. A pak na západ. To bylo setkání po několika týdnech. Dostali jsme fantastické řízky a povídali jsme si o všem možném, dokud se mi nezačaly zavírat víka a to jsem zavelel k odjezdu. Už jsem toho měl za ten den dost. A maminka na mne celou cestu hulákala, prý, abych neusnul za volantem...  

Byli jsme pozváni na pátou Muzejní noc v Berouně. Konkrétně do Muzea Českého krasu, kterému Zbyněk tvrdošíjně říkal Moravský, protože teď hodně jezdí na Moravu za sluncem. Byl to holý nerozum sem jet, protože muzejní noc končí někdy kolem jedenácté v noci (překvapivě) a já mám v sobotu, tedy druhý den ráno dvě zkoušky ve škole.

Přesto jsme jeli a nelitovali. Trochu jsme se zadrhli při průjezdu Prahou. Je pátek odpoledne a všichni chtějí vzít nohy, tedy kola na ramena a opustit metropoli. Letná totálně ucpaná, na Rozvadovskou spojku jsme jeli hodinu. Hrůza. Příště jedeme vlakem. Taky jsem se pěkně rozčiloval nad hazardní jízdou některých individuí. Do Berouna jsme přijeli za pět minut šest a rovnou rozbalili vozík a vrhli se do víru Husova náměstí. Pravda, moc lidí tu nebylo, ale obešli jsme postupně všechny.

Skupinka dívek čekajících na bowling požadovala od Zbyňka striptýz, což odmítl, protože se stydí a navíc tu měl manželku Petru, která nerada vidí, když se svléká na veřejnosti. Potkali jsme i pár známých a také Berounské měšťany, kteří tam prováděli roztodivné kousky. A měli tam krásný kupecký vůz, který by se mi hodil na cestu do Santiaga. V rámci muzejní noci byl pro návštěvníky připraven bohatý program. Střelbou na kance počínaje, přes alchymistickou dílnu a tajemné sklepení s vězením, tiskárnu a chůdárnu až ke kanonádě, která nám málem urvala ušní boltce.

Také středověká krčma tam byla a měli báječné chlebíky s tvarůžkem a chtěli za ně jen pět korun a tak jsme baštili, když je to tak levné. Zapíchli jsme to kolem desáté a já nasedl do Hrošího autíčka a jel domu s předsevzetím, že se ještě budu učit, abych zítřejší zkoušky zvládnul a ukončil tak další ročník.

Povídání a fotky od Zbyňka najdete TADY.

Tohle je pouze zkrácená verze, tu plnou najdete v nové knížce Putování Hrocha aneb cesty za Českými patrony.

Vyrazili jsme podle plánu v úterý po mši. Dorazil Zbyněk i Ivanka, oba měli sbalené věci do pořádných batohů, jen já měl pletenou tašku a sbalené ovčí kůže. Od sv. Jiljí jsme to vzali přes Staroměstské náměstí a pak ulicí Francouzskou, přes Čechův most a po nábřeží. Je ráno a sluníčko už pálí. Projdeme až k Výstavišti a pak Stromovkou a přes most na Jezdecký ostrov. Po houpající se lávce do Tróji, kde jsme si koupili pití a celé ho vylemtali. Stejně rychle jsme ho vypotili na první stoupání, k Bohnicům. A pak už po zelené turistické značce do lesíka, kde jsme si dali pauzu a svačinu. Převázal jsem si kabelu, protože pořádně tlačila.

Pak jsme to vzali kolem supermarketu a konečné tramvají do dalšího lesíka a kolem skupinky soutěžících dětí, až k Ďáblické hvězdárně, kde nám dali vodu a také se zapsali do putovacího deníčku. Pak jsme seběhli do Ďáblic a kolem zámečku, kde sejmuli Zbyňka před lety, se prosmýkli na most přes D8 a do Čakovic. Tady jsme před poštou dali oběd, chléb a vodu, nechali se omést čistícím autíčkem a vyhodit sekáčem. Hlídali jsme malého Martina. Pak jsme se zvedli a vzali to rovnou na Třeboradice a Hovorčovice. Vedro k padnutí. Mám pocit, že se vařím ve vlastní šťávě. V Měšicích jsme pozváni na vodu panem zastupitelem a dostáváme další zápis a tekutý dárek. Ten vypijeme až v Jablonném. Jsme upozorněni na nebezpečí nočních přívalových dešťů, ale nic si z toho neděláme. Pokračujeme na Novou Ves, kde rezignuje spálená Ivanka a nechá se do Neratovic dovézt. My se Zbyňkem pokračujeme na Čakovičky a Kojetice, kde uhýbáme na zelenou značku. Zkrátíme si to kolem zatopeného pískového dolu, kde se koupe hodně lidí. Závidíme jim a jdeme dál. V Neratovicích se za obchoďákem potkáváme s Ivankou, která je šťastná, protože sluníčko se schovalo za mraky, má mazání na spáleniny a nákup dobrot. Dáváme se do řeči s Milanem, který tu vozí kočárek se synem. Dává nám dobré rady a po hodině vyrážíme dál. Přestává být vedro, začíná poprchávat. Trochu bloudíme, ale nakonec přelezeme Labe a dostaneme se do Mlékojed, kde se usazujeme v restauraci Bludička. Nakonec nás tu nechají i přespat v zastřešené zahradní části a je to prča, jak prší a my ležíme na lavičkách.

Ve středu ráno vyrážíme svižně dál. Kolem písáku, přes Tišice a Červenou Písku, kde u nás zastavuje paní v bílém autě a dává nám peníze a další dárky. Prosím, aby se paní ozvala, protože pro ni mám také dárek. Pokračujeme na Záboří, kde pauzírujeme a já mrznu. Poprchává a děsně fouká. Napojujeme se na zelenou značku. Ta nás dovede do obce Vavřineč a také ke krásnému rozcestí Kolo, kde je mnoho cest a všechny vedou k nějakému cíli. My jdeme rovně, na Mělnickou Vrutici, kde opět dáváme oddech, tyčinky a homeopatickou šťávu. Dneska má dost Zbyněk, ale je statečný a tak šlape dál. Až k rozcestí Čepička, kde se napojujeme na žlutou značku. Ve Lhotce měníme barvu značky na červenou a tu už nepustíme, až k Bezdězu. Restaurace nikde, máme hlad a žízeň. Jsme utahaní, prodíráme se hustým porostem a procházíme přenádhernou krajinou. Naše trojice se trhá, nakonec mi zmizí Ivanka vepředu a Zbyněk kdesi za mnou. Na Zbyňka počkám a společně hledáme Ivanku. Nacházíme ji až na břehu rybníka Harasov, kde spí na stole. Vzbudíme ji šetrně a jdeme dál, po silnici, protože je to kratší. Pak se zastavíme u pramene, naplníme láhve a také žaludky a hned je nám lépe. Krev opět počne kolotat našimi těly. Hospoda U Grobiána, kde natáčeli známý film Rebelové, má zavřeno, ale nevadí nám to a pokračujeme hladoví a sešlí dál. Někde přece něco musí být. Do očí nám klepne zelený poutač na Autokemp Kokořín, kde lákají na čerstvou pizzu a další dobroty. Necháme se zlákat a dusáme do kopce. Vypadá to tu opuštěně, ale nenecháme se zmást a jdeme rovnou do restaurace, kde se o nás báječně postarají. Dorazí i Petra s Rorou, podívat se na nás. Bereme si chatičku, protože má pršet a jdeme spát.

Čtvrtek. Čeká nás nejnáročnější den, nikomu to neřeknu, aby se nehroutili předčasně. Hned v prvních metrech si umáčím boty a pěkně mi v nich čvachtá. To budou puchýře. Jdeme pořád po červené značce, na Vojtěchov. Přes Ráj dosupíme až k rozcestí Laka, kde se ztratíme, protože je tu dvojí značení a tak si přidáme další kilometr a výškové metry. Zato vidíme Zkamenělý zámek, z čehož se raduji pouze já. Na odpočívadle vytahuje Zbyněk trumf z batohu, řeckou dobrotu z mandlí a medu. Ta nám dodává potřebnou sílu na další putování. Kolem hradu Houska, přes Kruh, stále po Máchově červené, na Žďár, kde jsou malebné domečky a také tu mají bl. Hroznatu. Tedy obrázek. To už vidíme majestátný Bezděz. K němu nám to trvá ještě více jak hodinu. Začíná pršet pořádně, ale to už jsme schovaní v restauraci. Přidává se k nám Petra, která pak sveze Ivanku a naše věci a my se Zbyňkem to bereme bývalým vojenským prostorem. Musím se vrátit, protože mi cestou někde vypadla mapa. Krásně prší a to celé podporuje moji asertivitu. Pak pršet přestane a je nádherně. Poprvé potkáváme cedulku s nápisem Jablonné v Podještědí. Je na ní čtyřicet kilometrů. Naštěstí my jdeme kratší trasu. Pak se opět napojíme na silnici č. 270 a pokračujeme do obce Hradčany, kde bychom chtěli přespat. Potkáváme tu místní, dáváme si pivko, dokonce poznávají poutníka Hrocha, ale nikdo se nezeptá, kde budeme spát, natož, aby nám nabídnul přístřeší. Nakonec spíme u hodných lidí, co mají i stánek s nejlepšími langoši, co jsem kdy jedl.

Páteční ráno nás zastihne rozlámané. Sluníčko vesele svítí, ale než se vyhrabeme, začne pršet a už nepřestane. Pokračujeme na Mimoň a jsme krásně mokří a já navíc i zmrzlý. V Mimoni navštívíme infocentrum, kde zjistíme, že tu mají i Boží hrob, který posléze navštívíme. Pak pokračujeme na Pertoltice pod Ralskem, kde mají krásný kostelík. Pořád prší. Velký Grunov a Brniště, kde se zastavujeme v hospůdce. Přesně v tu dobu, kdy baštíme, neprší. Jen co vylezeme, začne pršet pořádně. Ledové jehličky se mi zabodávají do holých nohou a já si to užívám. Ve Velkém Valtinově je déšť už tak mocný, že se schováváme v hospůdce. Dáváme si horký čaj a já dva velké panáky slivovice, abych přežil. Už je to jen kousek. Vyrážíme dál. Všechno mám mokré a ovčí kůže krásně smrdí. O půl čtvrté zahlédnu poprvé kupoli baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném. O dvacet minut později stojíme před ním. Za chvilku jsme v klášteře, kde se nás ujímají bratři Dominikáni. Jdeme se ubytovat a pak na mši svatou. Po ní jdeme ještě na Nešpory, pak nám Otec Ignác povypráví o bazilice i klášteru a jsme pozvaní na společnou večeři. Po večeři jdeme k hrobu sv. Zdislavy, kde jsme svědky Litanie ke sv. Zdislavě. Kolem deváté večerní se konečně svlékám z mokrých věcí. Jsem totálně zmrzlý a rozmočený. Ale šťastný, že jsme to zvládli a že se k nám chovají tak mile.

Sobota je ve znamení Slavnosti sv. Zdislavy. Začínáme den Ranními chválami v 6:15, potom je jedna mše svatá za druhou. Jedna krásnější, než druhá. Končíme večerní modlitbou, tichou adorací a kompletářem v klášterní kapli. Spát jdeme o půl jedenácté. Totálně hotoví. Během dne přijede Petra, Rora, Richard a Ajka. Spíme všichni na jednom pokoji a je to legrace. V neděli je to volnější, mše jsou jen dvě, je Svátek Seslání Ducha Svatého. Jedna je v bazilice, na druhou musíme téměř běžet na zámek Lemberk. Stíháme to tak tak. Po ní se loučíme s bratry Dominikány a dalšími lidmi, mám bolavé koleno. Loučíme se s Ajkou i Richardem, ty jedou busem, už se k nám nevejdou. My jedeme domů. Cestou všichni usneme, až na Petru, ta řídí...   

Velmi povedené vyprávění, včetně fotek a videa najdete u Zbyňka.

Původní plán cesty: 

Úterý 26.5.2009

Kaple sv. Zdislavy (v kostele sv. Jiljí, Husova ul. Praha 1) od 7.00 hodin mše svatá do cca 7:30 hodin, Staroměstské náměstí, Čechův most, Výstaviště, Stromovka, Troja, po zelené TZ, Ládví, na žlutou TZ, hvězdárna, Ďáblice, Čakovice, Třeboradice, Hovorčovice, Měšice, Nová Ves, Čakovičky, Kojetice, Neratovice - Kostel sv. Vojtěcha 18:00 mše svatá, Mlékojedy, Tišice

Tišice, Všetaty, po žluté TZ, Přívory, Záboří, po zelené TZ, Vavřineč, Mělnická Vrutice, Čepička, po žluté TZ, Skalní byt, Lhotka, po červené TZ, Máchova cesta, U Grobiána, Tábořiště u splávku

Po červené TZ, Pokličky, Vojtěchov, Ráj, Houska, Kruh, Žďár,  Bezděz, Doksy, po žluté TZ, Břehyně, silnice 270, Mimoň

Pertoltice pod Ralskem, Velký Grunov, Brniště, Velký Valtinov, po zelené TZ, Jablonné v Podještědí, Bazilika Minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy 18:00 mše svatá

Jablonné v Podještědí, Slavnost sv. Zdislavy – viz http://www.zdislava.cz/

Po zelené TZ, Zdislavina studánka, Lemberk 11.00 hodin mše svatá

Chcete-li se přidat, budu rád. Telefon budu mít vypnutý, jen čas od času přijmu sms. Zkuste Zbyňkův telefon a třeba se potkáme...

Další z megaakcí, kam jsme byli pozváni a pozvání jsme rádi přijali. Dokonce jsme souhlasili s tím, že oprášíme kočovné divadlo a zahrajeme pohádku, šermíři zařinčí zbraněmi a Erik usuší dva páry středověkých ponožek. Vstávám opět brzo, abych to všechno stačil, nepotkal nějakou kolonu a na místě byl včas, tedy něco kolem deváté hodiny dopolední. Už je tu šrumec, všude stojí auta, zákazy zastavení a vjezdu. Nakonec se domlouvám, že necháme auta za pódiem, což je nejstrategičtější místo, abychom měli rekvizity po ruce.

V deset hodin přijíždí pan starosta s rodinou, vezou se na kočáru a my ostatní tvoříme špalír a křičíme sláva a vítejte nám, přestože oni jsou tu doma více, než my. Potom dorazí i paní hraběnka Anna z Asseburgu, zakladatelka lázní. Křičíme navíc vivat, aby nám rozuměla. Po úvodních projevech slavnostně vystřelí garda granátníků s černými kohoutími chocholy na čepicích. Pak už začíná zábava pro masy, tedy pro nás. Sjelo se nás sem dost, přijel Zbyněk s Petrou i Rorou, dorazil Erik s kamarády ze skupiny Rebel, Helenou a Hynkem a přivezl i Marušku a Ajku. Naposledy dorazil i Soron a přivezl zbývající loutky, které dával do kupy po masakru na kočovném divadlu. Dali jsme dohromady vozík s dárky Putování Hrocha a vyrazili mezi lidi. A sluníčko pálilo, ale Zbyněk naštěstí vzal obrovský akciový džbán, ve kterém vydrží voda čerstvá a studená celý den.

Na pódiu se střídal dětský folklórní soubor Hořeňáček a dospělácký Hořeňák, kteří dupali tak, že jsem myslel, že pódium nevydrží. O půl dvanácté jsme měli první vystoupení a bylo to moc pěkné. Nejprve zahráli Rebelové svou pohádkovou frašku s kouzelným mečem a kostlivcem, pak jsme dali středověké sušení ponožek, které za hudebního doprovodu realizoval Erik a nakonec jsme dali pohádku O ztracené princezně. Bylo to jiné, než před rokem. Jinak krásné. Škoda jen, že mnoho lidí odešlo na oběd, protože ten tu mají jen od půl dvanácté do jedničky. Pak byla pauzička a odpoledne to jelo nanovo. Hudební těleso Evergreen dixieland hrálo jako o život, děvčata tančila v různých kostýmech a róbách, bubeníci bubnovali, až z toho měla Rora radost a my se připravovali na odpolední představení. To už bylo dětí víc a tak se nám hrálo radostněji.

Objevili jsme báječnou medovinu a také výrobky chráněné díly a tak jsme si užívali i na poli obchodu. Lidé nám házeli do kasičky peníze, celkem jsme jich vybrali 1.660,- a spolu s příspěvkem za hraní to udělalo 5.660,-, což je pěkná sumička na neziskové projekty. Děkujeme za pozvání a za rok se tu snad zase sejdeme. Pak jsme se rozloučili a já uháněl domů, protože se musím učit, neboť zítra ráno dělám další zkoušku, tentokrát Psychologie lidské komunikace...

Dneska je krásně. Volala mi paní Simona Votyová z TV Public, že by se mnou chtěli udělat rozhovor. Domluvili jsme se na dnešek, protože mám Povídání o středověké pouti v Divadle Za plotem a tedy budu v hroším oblečení. Natáčet budeme v překrásném prostředí okolí Ďáblické hvězdárny. Nikdy jsem tu nebyl, ale skalka s dalekohledem a křížem mne uchvátila. Sluníčko krásně pere do gotického oblečení a já cítím, jak hubnu. Rozhovor trvá asi patnáct minut a pan kameraman zjišťuje, že můj mikroport bzučí a šumí. Dostáváme tedy normální mikrofon. Když ho drží Simona u sebe, je všechno v pořádku, ale ve chvíli, kdy ho nakloní ke mně a já do něho mluvím, začne také bzučet a šumět. Asi mám moc energie. A to je dobře. Pak ještě uděláme pár záběrů, jak chodím přírodou s vozíkem. To je zábava pro dětskou školní výpravu. Nakonec se rozloučíme, dostanu ochranný obrázek a odputuji s vozíkem zase k autu. Přejedu do Bohnické léčebny, kam mne vpustí, stínem mocných stromů dojedu až před divadlo, kde už mne vyhlíží Pavel Rada, ano ten Pavel Rada, co má na svědomí i skvělé rádio FOLK.

Vynosíme věci do patra, do Modrého salónku, potkám se s Tondou Kokešem, který se už těší na pátou knížku Putování Hrocha, protože je i o něm. Pak vyzkoušíme techniku a všechno funguje na jedničku. Jdu si dát do klubu točenou kofolu a něco na zub. Klobásu a naložený hermelín. Je to dobrota, ale málo času. Jdu tedy zpátky nahoru a vidím, že už je sál skoro plný. Pozdravím se s návštěvníky a povídám si s nimi, jako kdykoliv dříve a opět trochu jinak. Mé povídání nemá přesný scenář, záleží na náladě přítomných, na jejich chuti. Promítám jim videa a vyprávím zážitky. Nakonec se sami ptají. Poprvé se mne někdo veřejně ptá na křest a poprvé veřejně vyznávám, co všechno mi dal. Po skončení přicházejí návštěvníci k vozíku a pečlivě si vybírají dárečky. Někdo jde najisto, jiný si nechá poradit. A já obdarovávám a užívám si tu radostnou atmosféru s lidmi, kterým není lhostejný život a okolí.

Dneska je to opět nářez. Vstávám v pět hodin ráno, abych se stihl dát do kupy, dojet pro Zbyňka a pak pro paní M., dojet do Heřmaniček, odkud nám v 8:01 jede vláček. Ten nás doveze do Střezimíře a odtud vyrazíme na pochod do Prčice. Hned ráno mne probudilo bubnování deště do střešních oken. To je radost. Půjdu v hroším oblečení, protože hned z Prčice chvátám na hudební festival Folkoleč, který budu spolumoderovat se Simonou Klímovou.

V autě jsem se přesvědčoval, že to není takové šílenství, jít v dešti dvacet šest kilometrů. Odhodlání spolupoutníků mne však utvrdilo v tom, že to bude dobré. Přes Votice jsme pohodlně dojeli na nádraží v Heřmaničkách, zaparkovali, vyběhli do konzumu na nákup. Zbyněk vzal láhev červeného a preclíky, já zase Tatranky, buřty a housky. Zanedlouho dorazil i Ruda a bylo veselo. Hned se otevřela první láhev vína. První proto, že Ruda byl ještě vyslán do auta pro další dvě, neboť měl stále zásoby ze Znovína. Tuhle láhev jsme z poloviny vypili ještě před příjezdem vlaku, protože měl nechutné zpoždění (k mé velké radosti). Druhou polovinu pak ve vlaku, k velké radosti ostatních pochodníků.

Ze Střezimíře jsme vyráželi chvíli před půl devátou, už tolik nepršelo, spíš sem tam nějaká kapka, ale terén byl krásně blátivý a mokrý. S námi šly davy a my si to užívali. Rozdával jsem podpisy, lidé se se mnou fotili a byla legrace. Na žádném občerstvovacím místě jsme se nezastavovali a stále dusali dál. V šíleném tempu jsme doputovali až k poslednímu stoupání, kde byl stánek Pardála a naši známí kluci promotéři. Dali jsme soutěž házení míčků do díry a Zbyněk s Rudou se odloučili, prý jim to tempo nedělá dobře. My jsme vyrazili na další pochod, Prčice jsou už jen čtyři kilometry. V cíli jsme dostali Tatranku a krásnou, žlutou botičku.

Proběhli jsme pěkně se zaplňující náměstí a pokračovali ke stanovišti autobusů na Heřmaničky. Tam vyplázli každý dvacku a nastoupili do přistaveného busu. Jen jsme si sedli, dochvátali Zbyněk s Rudou a mohlo se jet. Pak jsem v Praze vyhodil paní M. doma a vyrazil do Kolče, kde mají krásný, leč notně zdevastovaný zámek. Přesně v 16 hodin a 7 minut jsem se vřítil na nádvoří a tím byla ukončena soutěž, kdy návštěvníci hlasovali, v kolik hodin poutník Hroch dorazí. Vítězka, která se „sekla“ jen o minutu, získala stříbrnou pamětní medaili Putování Hrocha do Vatikánu. Pak jsem ještě vyhlásil druhou cenu, Hroší tričko, pro diváka, který dal nejšílenější čas. Tím mi byl sympatický, protože jsem měl více času na šlapání. Tento tip byl 19:33.

Hudební festival FOLKOLEČ má na triku Simona Klímová, písničkářka a hlavně báječná žena, která mne sem pozvala a která tu bude také vystupovat. Kromě této interpretky zde vystupují další kapely a jednotlivci. Jejich seznam i představení najdete na stránkách festivalu. Potkal jsem se tu s Pavlem Radou z Rádia FOLK, který mi vydatně pomáhal s tombolou. Její výtěžek šel na záchranu zámku Koleč a tak jsme se zapojili. Nakonec jsem mu svěřil svých mnoho lístečků a pak si stále chodil pro výhry. Také jsem vyhlásil, že všechny peníze, které lidé vhodí do hroší kasičky a vezmou si nějaký dárek, zůstanou zde a pomohou zámku. Nakonec se sesbíralo skoro dva a půl tisíce korun. Také jsem se poznal s panem starostou Kolče, Radkem Moulisem a stále usměvavou Magdalénou Jakubíčkovou z Nadačního fondu Koleč.  

Festival byl krásný, lidé přívětiví a nebýt toho, že mám zítra ráno zkoušku, jistě bych se zdržel déle. Takto jsem musel vyrazit hned po skončení programu, tedy lehce před půlnocí, abych byl co nejdříve v postýlce a trochu se dal do kupy. Jízda noční Prahou mne velmi bavila, zejména ty uzavírky kolem Letné.   

Vzbudil jsem se minutu před budíkem. Asi to dělá ten zdravý znojemský vzduch. Proběhl jsem koupelnou a najednou je tu Zbyněk a přinese nám dobroučké pečivo a tak jsme se krásně nasnídali, sbalili, rozloučili před Kaplankou. Kluci skočili do auta a já se šoural na autobusák. Osiřel jsem, ale nevadilo mi to. Zase byla chvilka na myšlenky. Zastavil jsem se v dominikánském kostele Povýšení sv. Kříže a pak už kolem vojáka na nádraží. Krásně mi to vyšlo, přijel autobus, koupil jsem si lístek až do Prahy a obsadil dvou sedačku u zadních dveří. Naštěstí nás jelo tak málo, že se ke mně nikdo netlačil.

Vyrazili jsme přesně na čas a za chvilku už byli v Moravských Budějovicích. Po cestě mlha a nevlídno, ale bylo mi to jedno, protože řídil někdo jiný. Já se mohu věnovat četbě skript na nedělní zkoušku. Mediální publikum a výzkum veřejného mínění. Pravidelně mi klesne hlava, když přečtu stránku. Pak knížku musím odložit úplně, protože struhadlo na dálnici mi způsobuje žaludeční nevolnost při četbě. Dám si šlofíka a probouzím se až před Prahou. Opět po letech prožívám pocity ztraceného syna, když se navrátil.

Odpoledne se přesouvám do centra, kde vrcholí přípravy na Svatojánské Navalis, oslavu kanonizace našeho národního patrona, Jana Nepomuckého. Procházím se Křižovnickým náměstím a kontroluji, co prodávají ve stáncích, které vypadají velmi dobově. Pak si projdu Karlův most a je mi jasné, že tam za pár hodin bude pěkný nával. Už teď není jednoduché tu projít. Procházím kolem křížku, kde podle legendy shodili snad již mrtvé tělo Janovo do Vltavy. Hledá se mi daleko lehčeji, neboť je u něho osazena kovaná mřížka s reliéfem. Zatím je ještě přikrytá plátnem a čeká na posvěcení panem kardinálem Miloslavem Vlkem. Projdu kolem světel i kamery na jeřábu, kolem sochy sv. Jana Nepomuckého, jež je nasvícena. Má na sobě krásné květiny. Dojdu na Malostranské náměstí, kde mi rovnou jede dvaadvacítka, která mne doveze až k Hradu. Projdu ke katedrále, která je ještě zavřená. Proto ji objedu a zjistím, zda je všechno na svém místě, zjistím, že je u původního hlavního vchodu nové zábradlí. Přes Jiřské náměstí a kolem Vikárky zase zpátky. To už se otevírá a já mohu s ostatníma dovnitř. Chci se opět poklonit svatým Českým patronům, ale dnes to nejde. Všechno je zahrazené, dokonce jsou první řady lavic rezervovány a tak si sedám pod kazatelnu a držím místo Ivance, která dorazí později.

Udržet místo je čím dál tím více obtížné. Další lidé chodí a ptají se, zda-li si mohou sednout. Beru si knížku s písněmi na oslavu Jana Nepomuckého. Tyhle písně se budou jistě zpívat při pouti z katedrály na Karlův most. A ejhle, zpívají se už nyní. Ivanka dorazí čtvrt hodiny před zahájením mše a já si oddechnu. Najednou to začne. Uvědomuji si, kolik je tu lidí a jak mám rád ty ranní mše, kde je jen několik věřících. Při svátosti přijímání se tvoří několik dlouhých hadů čekajících. Po mši se přesouváme ke stříbrnému náhrobku světce, chceme se mu poklonit a pak se zapojujeme do procesí, v jehož čele se nesou slavné prapory. Po nich následují atributy světce a za nimi jdou hodnostáři, v jejichž středu je Jeho Eminence kardinál. Jdeme s nimi a zpíváme podle knížečky. Procházíme kolem svatováclavské kaple ven z katedrály a kolem kanceláře prezidenta, pak Matyášovou branou a kolem Masaryka do Nerudovy ulice. Nadbíháme průvodu po Nových zámeckých schodech. Naštěstí jdou pomalu a tak mále dost času. Potkávám Milana z Nepomuku, kterak fotí a točí video s kolegyní. Je to šťastné setkání, hrál s námi totiž při kočovném divadlu jednu ze zásadních rolí. Domluvím se s ním, že mi pošle cédéčko s fotkami a spadne mi kámen ze srdce.

Proud lidí se kolem nás provalí a směřuje stále dolů, kolem chrámu sv. Mikuláše. Jdeme druhou stranou, auta jsou odkloněna, je volno, jdeme Mosteckou ulicí, jako předvoj. Na Karlově mostě je už zátaras, projde jen procesí, Ivanka se zapojuje do davu, já jdu stranou, nemám rád tlačenici. Vychutnávám si pohodu rádoby samoty a poslouchám, co se říká u mřížky. Nazvučení je dobré. Po nějaké době se most trochu uvolní a já mohu projít až k mřížce, prohlédnu si ji pořádně a pokračuji na Staré Město. U mostní věže nastává pravá tlačenka. Každý chce jít někam jinam, ale stojí, protože to prostě nejde. Naštěstí se objevuje Ivanka a tak se obracíme na ústup. Přes most, projdeme kolem ministerstva financí a na Mánesův most, kocháme se pohledem na lodě, brázdící Vltavu a také hudební vystoupení na obrovské lodi. Projdeme na Křížovnické náměstí, zakoupíme pamětní předměty a osmělíme se vstoupit do Muzea Karlova mostu. U pokladny zjistíme, že je to dneska zadarmo, což nám způsobí velkou radost a tak si ho celé projdeme. Je tu vedro, vlhko a dost lidí. Také tu mají přenádherné artefakty, modely, obrázky a spoustu dalších zajímavých předmětů.

Kolem desáté večerní jsme zase venku, na vzduchu a za zvuků ohňostroje jdeme k Právnické fakultě. Ivanka na autobus a já si počkám na tramvaj. V zrcadlech tmavých oken okolních domů se parádně odráží vybuchující světlice a zvuky výbuchů se zpožděním doznívají v našich uších. Chudáci pejskové.  

Dneska jedeme do Znojma. Koná se tam další Putování po vinicích se Znovínem. Přestože je hnusně, máme dobrou náladu. Řídí Ivošek (od Kačenek), na zadních sedadlech sedí Zbyněk a děda Prokop. Já získal sedadlo smrti, prý proto, že bych se dozadu nevešel. Cesta nám neuvěřitelně dobře ubíhá, konzumujeme Zbyňkův chléb s paštikou (bezmasou) a podivujeme se, že je tak dobrá. V Moravských Budějovicích nadáváme na nesmyslně umístěné radary a zastavujeme u supermarketu, kde si dáváme teplý karbanátek a houstičky. Divíme se, že je tak malý, ale kompenzuje to cenou. Ta je o to vyšší. Zbyněk myslí na snídani a tak kupuje mléko. Pojídáme nakoupené dobroty, zatímco děvčata u stolku připravují promo akci. Děda loudí tak dlouho, až mu do plastového kalíšku nalijí šampus a on konečně zapije karbanátek tak, jak je zvyklý.

Za vytrvalého deště dojedeme do Znojma a já zjišťuji, že mi bude asi zima. Pravda, mám sice dlouhý rukáv, ale jen od košile. Ubytováváme se v nově zrekonstruované Kaplance a máme radost, že tu točí Kofolu. Předčasnou, budou ji točit v létě. Pak jdeme do známé hospůdky Na věčnosti. Kluci si dávají meníčka, mají houbičky, já s Ivoškem jdeme do Maki Sushi. To mi chutná a mají ho tu za dobrou cenu. Tedy, mívali ho, teď přitvrdili o padesát procent, což je slušné zdražení, ale zjistil jsem to pozdě, až při placení. Také jsme si dali výtečnou černou limonádu s přídavkem chmele. Pak jsme s dědou vyrazili napřed, abych si někde pořídil nepromokavou bundu. Stále prší a netrhá se to. Zachránil mne asijský prodejce, který má všechno, tedy i bundu na Hrocha. Zbyněk byl sice smutný, že není v hroších barvách (žlutá a zelená), ale myslím, že za tu cenu byla luxusní. Navíc skutečně nepromokla, nebarvila a nesrazila se během putování.

Dorazili jsme na kruháč, tedy Mariánské náměstí, kterému vévodí rudoarmějec se samopalem na obrovském soklu (něco jako parašutisté na nově odhaleném památníků v Libni). Měli jsme ještě dostatek času a tak jsme skočili na autobusové nádraží, zjistit, zda internet v Ivoškově mobilu nelhal a skutečně zítra odjíždí spoj do Prahy v devět čtyřicet. Pojedu s ním já, protože ostatní jedou ještě na výlet do Rakouska na výstavu o Keltech a já pospíchám na Svatojánskou slavnost. Internet nelhal, už vím, odkud to pojede i zhruba za kolik. Pořád prší, ale už mám bundu a je mi to fuk. Přicházíme zpátky na kruhové náměstí. Autobus už tu je a našlapaný k prasknutí. Jen díky tomu, že nám kluci drží místo, jsme nemuseli čekat venku na druhý busík. A zase bylo veselo. Dostali jsme skleničky s plastovým udělátkem na krk, my, technicky zdatnější jsme s tím zápasili pět minut, ostatní si to nechali naaplikovat. Vypadali jsme jako chovanci protialkoholního ústavu.

To už jsme jeli na nejvzdálenější vinici, abychom se pak mohli postupně vracet ke Znojmu. Ochutnávali jsme vína skvělá i dobrá. Podrobně se o tom zmiňuje ve svém deníčku Zbyněk. Já nejsem takový analytik a tak pouze prohlásím, že nejvíce se mi líbilo u Tří dubů (kterých je už za ta léta více), pak hraní na dydžeridů (taková dřevěná trubka, do které se prdí pusou a kdo prděl nejlépe, dostal láhev vína). V šest hodin nás vykopli totálně zmáčené na kruháči a dostali jsme osobní volno, během kterého jsme skočili Na věčnost, dali si jiné dobroty, než v poledne. To už s námi u stolu seděli i Ruda s tetičkou a bylo veselo. Pak jsme už zase museli na autobus, který nás převezl do Louckého kláštera, kde byl večerní program. Řízená ochutnávka, u které jsem usínal a pak přechutnávka s cimbálovou muzikou, sýráčky a masíčkem a také výrobky z chráněné dílny. Také byla dražba speciální šarže cuveé Šobes, ale tu jsme vypustili, protože máme jazýčky moc chlupaté.

Přestože jsem šel spát okolo půl druhé ráno, budík mi zvonil přesně v pět hodin, tedy za tři a půl hodiny a já skutečně vstal. Byla to šílenost, ale jediná šance, jak všechno zvládnout v relativním klidu. Opět jsem se dal do kupy, převlékl do hrošího a vyrazil směr Karlovy Vary, kde od včerejška probíhá hudební festival Míly Pražáka – Lázeňská Folková Loděnice. Jednak jsem se chtěl vidět se známými lidmi a pak, budou tu samé dobré a kvalitní skupiny a hudebníci. Festival začíná v deset hodin a já stihnu ještě mši svatou v kostele sv. Máří Magdalény ve Varech. Kostel je plný a teprve uvnitř zjišťuji, že se o něho starají Křížovníci s červenou hvězdou. A starají se moc dobře.

Po mši jsem se přes město vrátil do Loděnice, kde jsem nechal hroší auto, zatímco Ládínek poklízel prostor hlediště. To už tam dorazila Simona Klímová, písničkářka ze Slaného, která hraje moc krásné písničky a taky mne má trošku ráda a tak mi dovolí, abych s ní zpíval. Někdy. Jela s námi i kočovné divadlo a tak ji v knížce také najdete. Dneska vystupuje jako první a tak si dáváme Čas dívčích copánků, kdy zpívám, že mi dál vlajou vlasy dlouhý a že v duši malá holka zůstávám. Asi to budu muset přebásnit, aby si někdo nemyslel, že jsem uvězněn v mužském těle. A bylo to Simoně málo, pozvala mne na pódium, vrazila mi do ruky chrastidlo v podobě vejcete a kromě zpěvu (tedy skřeku) jsem ji doprovázel rytmicky. Měla co dělat, aby udržela tempo se mnou. Chudáci diváci a posluchači v jedné osobě. I písnička Klára se nám povedla a spletl jsem se jen asi třináctkrát.

Pak už to šlo ráz na ráz, kapely se střídaly v pravidelných intervalech, zvukař Pája Lišák Jindrák mi stále nadával, ať mu nelezu s mikrofonem před bedny. Míla Pražák mne zpovídal o projektu Putování Hrocha a nakonec jsme znovu pokřtili (na místě, kde jsme vloni skutečně hráli) novou knížku. Medovinou, jak jinak a láhev jsme pak poslali do diváků a zbylo snad na všechny.

Na tomto místě se chci s vámi podělit o zážitek. Na každém hudebním festivalu (který pořádá Míla Pražák nebo Petr Berka) potkám nějaké těleso, zpravidla hudební, které mne zasáhne. Takto to bylo s Ginevrou na Folkové Ohři, s Quanti Minoris na Folkovém Mračení a s dalšími. Letos to je rozhodně trio Epy se Mye. Teď, když píšu tyhle řádky, mi hrají z chrchlavých reproduktorů a já se můžu opět vrátit o několik hodin zpátky. Co o několik hodin, vracím se léta, o desítky let, kdy jsem byl ještě mladší, naivnější a zamilovanější. Prostě jsem byl týnedžr, co má hlavu v oblacích a na nohou farmářky a jediný cíl, vypadnout na víkend ven z města. Bylo mi ukradené, co bude v pondělí, jestli mám napsané úkoly. Jestli je vyrovnaný státní rozpočet a kdo sedí ve vládě. Potřeboval jsem jenom volně dýchat uprostřed lesů, na louce se probudit a užívat si sobotní ráno a vlhkost od rosy. Bylo mi jedno, jestli dojdu tam, kam chci, protože jsem neměl žádný plán, nikdo mne nikde nečekal, věděl jsem jen, že v neděli odpoledne mi ta svoboda končí. O to víc jsem si užíval mezidobí. S cédéčkem Stopy nezmizí od Epy de Mye jsem zase týnedžr. Mám děsnou chuť sbalit pár věcí a vyrazit. Kamkoliv. A tam potkat stejně postižené lidi. Najednou zjistíme, že nejsme na tom světě tak sami. Že nepotřebujeme chodit do supermarketu pro balíky vod a krájený chleba, jemuž zítra končí expirace. Že nemusíme prožívat cizí emoce před televizní obrazovkou a těšit se na reklamní pauzu, kdy si v mikrovlnce uděláme praženou kukuřici. Víme, že u plápolajícího ohně se promine i neladící spodní éčko (a tím nemyslím umělé barvivo), že nejsme operní pěvci a že nám může vypadnout z paměti celá sloka a nic se nestane. Uvědomíme si to neviditelné spojení, ke kterému nepotřebujeme mobilní telefon s nevýhodnějším tarifem. Spojení, které nás obohatí, naplní energií a nadějí, že se zase za čas potkáme.

Festival zakončila Strašlivá podívaná. Mezitím vystoupil Jauvajs (zahráli i Oslíka já byl rád) a také Hradní Duo, které poznáte podle toho, že jich o hodně víc, než dva. V sedm hodin jsme to zabalili, Tomáš s Orny (to jsou lidé z Horního hradu, tedy, bydlí jinde, ale tam jsem je poznal před léty) naházeli svoje věci do auta, rozloučili jsme se a vyrazili do Prahy. S mezipřistáním na Hauenštejnu, ale tam už nikdo nebyl, panstvo také odjelo...  

Nechce se mi vstávat, ale musím. Dneska mám školu. Od osmi hodin budu sedět v lavici a nasávat. Tedy informace, aby bylo jasno. Nejprve mediální sémiotiku, pak Výzkumy veřejného mínění (z toho dělám za týden zkoušku), umělecká kritika, vizuální komunikace a na závěr máme český jazyk a stylistiku. Škola končí v pět hodin. A protože hudební festival, který pořádá Petr Berka v rámci putovních Folkových Mračení na zámku Berchtold, začíná už od dvou, požádal jsem Zbyňka, aby vyzvedl moje autíčko a vyzvedl mne u školy, abychom měli co nejmenší zpoždění. Polil ho studený pot, prohlásil, že by se to dalo udělat i jinak a pak mi postupně navrhl několik různě šílených variant. Nakonec přece jen souhlasil s mým návrhem.

Po škole, kde jsem získal dva zápočty a měl tedy dobrou náladu, jsem vyhledal zaparkovaného Zbyňka, který mi oznámil, že příště si mám najít někoho jiného. Prý dvacet minut zápasili s vraty od garáže. No hrůza. Pak jsme jeli na Berchtold a počasí bylo skvělé i dopravní situace a tak jsme tam za čtyřicet minut byli. Program právě drželi ve svých nástrojích Sekvojové, Cimbura domoderoval další kousek a s radostí se na mne vrhnul. Domluvili jsme se na střídání. Bylo vidět, že je unavený. Přišel nás pozdravit pan Růžička, ředitel a majitel, potkali jsme se i s dalšími milými lidičkami. Nechyběla ani Simona Klímová, která má prsty v hudebním festivalu FOLKOLEČ, který proběhne příští sobotu na zámku Koleč a jehož výtěžek pomůže záchraně této památky. Byl jsem také pozván a rozhodl jsem se, že všechny peníze, které získám za dárky Putování Hrocha, tam nechám na záchranu objektu. Tak si s sebou vezměte hodně peněz, ať vás mohu pěkně obdarovat...

Vdechnul jsem klobásku, prošel si miniatury hradů a zámků a dalších staveb i celý krásný areál parku, pak jsme pokřtili novou knížku Putování Hrocha 5. Kmotrou tentokrát byla Simona a zvládla to báječně. Potom vystupovala skupina Quanti Minoris z Brna a okolí, která hraje třikrát lépe, než Jethro Tull. Jen si je poslechněte. Mají i skvělé cédéčko. Po nich jsme vylosovali velkou tombolu. Ve hře byly tři lahve Královské medoviny, kterou dodal Láďa Filas. Protože vyhrála i mladší osmnácti let, byla obdarována Hroším tričkem, aby nás někdo nenařkl z kažení mládeže. Během této akce se připravila legendární skupina Strašlivá podívaná z Plzně a započala do nás cpát své hitovky pod tlakem. Museli několikrát přidávat, protože diváci stále více skandovali a nechtěli je pustit z pódia. Až jsme se dostali do časového skluzu. Dalším vystupujícím byla Epy de Mye. Trio, o kterém jsem toho moc nevěděl. Pak začali hrát a já zjišťoval, že je vlastně znám. Z vysílání Rádia FOLK. Naprosto nádherné písničky a chytré texty. Zatoužil jsem po jejich cédéčku, ale ztratili se mi v davu.  

Pak už program vyvrcholil vystoupením moravského uměleckého spolku Lukrécia Borgia, kdy jsme se z nostalgicko-lyrického snění vrátili do dob středověkých trhů a kramářských písní. Program se líbil všem, i Erikovi a Marušce, která nevynechala chvíli, aby netančila na oblázkovém parketu. Protáhli jsme to o hodinu a s půlnocí jsme s dědou Prokopem a Zbyňkem naskákali do auta a rozjeli se domů, protože ráno vstávám zase brzy...

TADY najdete zápis Zbyňkův i s fotografickou přílohou.

V rámci letošního putování za Českými patrony, jsem našel i tuto pouť na Velehrad za Svatými Cyrilem a Metodějem. Více informací můžete najít na stránkách bratra poutníka P. Jana Peňáze.

V pátek ráno (je přece svátek) jsem se vykopal z postele krásně kolem páté hodiny, dal se do kupy a dojel pro Zbyňka, který už byl také téměř připraven. Tyto manévry nastal proto, abychom mohli dojet autem do obce Třebešín, kde jsme ho zanechali u silnice. Potom jsme se rychlou, téměř indiánskou chůzí přesunuli o 9 (podle cedule 11) kilometrů, do Zbraslavic, kde dnešní etapa začíná. Ostatní poutníci dorazí vláčkem chvíli před desátou. Měli jsme dost času na romantickou snídani na lavičce. Rohlíky a mléko. Mňam.

Pak jsme se přesunuli k nádraží a vyčkali příjezdu vlaků a automobilů. Okamžitě jsme poznali ostatní poutníky a někteří poznávali nás. Dostali jsme mapy s vyznačením trasy putování (kdybychom se náhodou ztratili) a také vytištěnou modlitbu. Vyrazili jsme. Nejprve na náměstí, kde se přidal další poutník, tam jsme se pomodlili u Mariánského sloupu a po žluté turistické značce opustili Zbraslavice. Vlastní popisování dnešního šlapání si můžete přečíst u Zbyňka, který to popsal velmi zajímavě. Já se zmíním pouze o těšení na srpen, kdy půjdu z Prahy na Velehrad v kuse.

Během putování mi zavolala Rora (dcera Zbyňka), že bud dělat dobrou večeři a zda se zastavím. Tedy, když jsme přijeli do zpátky do Prahy, naložili jsme hroší autíčko vším potřebným na zítřejší akci a uložili ho k odpočinku do garáže. Zbyněk si ještě vyzkoušel, jak mu půjde odemknout garáž, protože zítra bude vyzvedávat auto on a přijede pro mne ke škole, abychom se nezdržovali. Odblokovat ho už umí, protože na mne čekal před rádiem, až pošlu jeden zapomenutý mail a zkoušel si to, aby mu hrálo rádio, tedy cédéčko, ale ono by stejně nehrálo, protože tam byl trek nambr patnáct a to je datová stopa a ta nehraje (CD Čokoláda, hudební skupina Strašlivá podívaná z Plzně). Pak pro nás přijela Petra i s Rorou a odvezly nás k nim, abych si mohl dát pivko z hroší petky (je fakt velká a vypadá báječně). Večeře byla úžasná i díky přidanému špenátu. Pak mi byla namazána hlava, kterou jsem si spálil, přestože jsem měl klobouk. V batohu...

A je to tu zase. Tradiční výlet na hrnčířské trhy v Berouně. Zbyněk s Petrou nás vyzvedli přesně v osm ráno u Hrošího baráku (Trajerovské přesně v osm je plus mínus deset minut – pozn. autora). Nás píšu proto, že tam dorazil i děda Prokop a společně jsme pozdravili paní B., která se právě chystala kropit zahradu. V autě jsme dostali bramborák a i jinak bylo veselo. Řídil Zbyněk a krásně nás pohoupal na tankodromu Letná. A bezpečně dovezl i do Berouna, kde jsme zaparkovali nedaleko náměstí a po nebezpečné lávce (nebezpečná je jen pro ty, co mají závrať a dívají se dolů, pod sebe) přes řeku jsme se dostali na trhy. Zdravili jsme se s prodejci a byli tam i Duchkovi. Jirka nás nasměroval k pivku a tak jsme šli. Trajeři se někde zapovídali s jinými známými a tak jsme s dědou šli sami. U hrnčířské tomboly jsme zakoupili několik lístků, ale vyhrál jen děda a já měl štěstí v lásce.

Pak jsme získali několik hroších štamprdlat a taky hroší korbel na pivo, který jsme hned nechali naplnit. Zjistili jsme, že světlý Patriot nám více chutná, než tmavý Kanec a počali jsme se vracet na náměstí. Tam nás potkali Petra se Zbyňkem a děsně nám vynadali, že se touláme, že mají domluvenou návštěvu muzea a žízeň. Začali jsme to řešit postupně, ale do muzea se nám moc nechtělo. A tak jsme nešli. Zato jsme potkali dvě dívky, co prodávaly lístky do tomboly a tak jsem je požádal, aby mi našly jen výherní lístky a co myslíte? Všechny vyhrály. To bylo radosti a výskání. Za chvilku měli nádobu prázdnou, zato kasička jim přetékala.

Pak jsme šli zase nakupovat a prohlížet zboží. Děda pořád hledal paní z Litovle, až ji nakonec našel. U Duchků jsme si dali báječnou medovinu od včelaře (vždycky jsem si myslel, že to dělají včely), kterou přivezl děda Prokop. Trajeři vyrazili na návštěvu muzea a my šli za panem Wolfem, který dělá krásnou keramiku. Našli jsme ho v koutku, pod sochou Leninovou, kterak točí na kruhu a je v dobré náladě. Jeho syn prodával a myslím, že musel prodělat i kalhoty, jak pořád slevoval z těch nízkých cen. Pak jsme se zastavili u sýrařů z Moravy a že měli výborné grilované uzené sýry, dotáhli jsme tam posléze i zbytek výpravy a uspořádali rautík u důlního vozíku.

Poté, co jsme se pořádně pokochali zbožím rozličným, přijali mnoho dárků od lidí, co poznali poutníka, vyfotografovali se s nimi a rozloučili se s Duchkovými, jsme nasedli do vozu modrého a přejeli k pivovaru Berounský medvěd, kde mají skvělé pivo i výtečnou krmi. Škoda jen, že jsem si opět spálil jazyk (jak mnohokrát předtím) o horkou polévku a tak zážitek byl poněkud menší. V každém případě to byl další pěkný den s přáteli, na který se nezapomíná...

Včera jsme naložili první knížky Putování Hrocha o kočovném divadlu. Moc se mi líbí. Ještě večer jsme jeli k Trajerům, protože si objednali spoustu knížek, aby měli na obdarovávání. Dneska ráno jsme sbalili poslední věci a jedeme na Horní hrad, kde bude v rámci programu Čarodějnice i křest a uvedení do života této nové knížky. Jeli jsme skoro tři hodiny, provoz, jako ve všední den, zejména před několika volnými dny. Na Horním hradu už vládl čilý ruch, připravovaly se stánky s různým zbožím, i pódium a vinotéka. My jsme to měli jednoduché, zapomněl jsem v Praze klíče od truhly, tak jsme ji jen složili a bylo. Knížky zůstaly v autě, kasičku jsem vyndával jen, když někdo chtěl nějaký dárek.

Během bohatého programu, který mistrně uváděl a spojoval Viktor Braunreiter a kde vystupovali umělci ze spolku Savioli, ohnivci Ignis a tanečníci, jsem pobíhal mezi diváky, rozdával podpisy, nechal se fotit a popíjel francouzské víno od Pavla s Pavlou. Najednou tu byl křest a kmotrem se stal právě Viktor a křtili jsme skořicovou medovinou. Ještě předtím jsme vydražili vzácné víno z archivu Pavla vinotéčníka, jehož výtěžek šel opět na obnovu Horního hradu. A také jsem Pavlu Palackému předal vybrané peníze ve výši Kč 66.666,- (aby to bylo čarodějnické).

Večer byl ve znamení ohňů a blesků. Oheň se plival a metal na nádvoří, pak se i zapálila obrovská hranice s čarodějnicí. Blesky nás osvětlovaly z oblohy. A bylo to moc krásné a působivé, ovšem jen do chvíle, než začalo pršet. Soutěž o nejlepší čarodějnici vyhrála paní Ofka, kterou jsem nemohl vůbec poznat. V kategorii čarodějnic do 300 let zvítězila Maruška od Švéďáka. U ohně vydržel jen málokdo, většina prchla před deštěm pod střechu, případně domů.

Druhý den ráno jsme vstávali v pět hodin. Rozhodl jsem se totiž, že konečně navštívím premonstráty v Klášteru Teplá. Tam jsme před dvěma lety spali a jedli na cestě do Vatikánu. Konečně nastal čas, abych jim poděkoval knížkou z tohoto putování. Navíc jsem zjistil, že ranní mši mají od 7:30 a tak bylo třeba vyrazit časně. Ivanka jela se mnou a přidal se i Potulný mnich Mirek se svou chráněnkyní Janou. Nasáčkovali jsme se do auta a jelo se. Projeli jsme krásnou mlhou, co by se dala krájet a sluníčko už bylo pěkně vysoko, když jsme zastavili před klášterním komplexem. Šel jsem se podívat dovnitř, abych zjistil, co a jak a potkal jsem jednoho premonstráta, jak vychází z kostela, kde měli ranní chvály. Dozvěděl jsem se, že všichni odjíždějí do poutního kostela ve Skocích, kde bude i biskup plzeňský Mons. František Radkovský. Přestože jsme se v autě předtím rozhodli, že pojedeme k trapistům do Nového Dvora, změnil jsem plány a rozšířil je o návštěvu Skoků. Včera nám o nich vyprávěl Pavel Palacký, když jsme byli umístit nový panel pod sochu sv. Václava do hradní kaple. Kuba Hejtík ji umístil na fantastické a důstojné místo. Přivezl jsem velký barokní kříž s Ukřižovaným, který jsem získal v jedné aukci a také ho věnoval hradní kapli.

Mše v Klášteře Teplá byla komorní, pěkná a byli jsme tam v menšině vůči německým věřícím. To jsem netušil, co nás čeká ve Skokách. Po mši jsme naskákali do auta a vyrazili daným směrem, neboť v deset hodin začíná pouť a v jedenáct mše svatá. Cestou vidíme ceduli Nový dvůr a tak jsme odbočili (ještě, že za námi nikdo nejel) a rovnou k trapistům. Naskytl se nám pohled na krásné místo plné odříkání a strohé jednoduchosti. Potkali jsme tu paní, co učí mnichy češtině, neboť jsou to všechno cizinci. A tahle paní poznala poutníka Hrocha, z čehož jsem měl nelíčenou radost. Potom jsme šli s jedním mnichem do obchodu, kde mají bio produkty (hořčice a marmelády a další pochutiny), které sami vyrábějí. Udělali jsme tam pěknou útratu a mazali zase dál, protože čas není nafukovací.

Cestou jsme potkali v polích obelisk, památník obětem první světové války. A tak jsme zastavili a šli klikatou cestou, která obtáčí celý pahorek, až nás dovedla k obelisku. Okolo kvetly stromy a v dálce se na nás tiše dívala zřícenina hradu Hartenštejnu. Slíbili jsme si, že se na ni podíváme zase příště, protože dnes už těžko stihneme samotnou mši. Vrátili jsme se k autu a pokračovali přes Bochov a po hlavní silnici číslo 6 k odbočce na Skoky. A cesta byla stále horší a horší, až jsme museli jet krokem, protože díry v polní cestě byly hlubší, než bezpečná výška našeho naloženého vozu. Do kostela Navštívení Panny Marie z roku 1736-8 jsme vcházeli s patnáctiminutovým zpožděním. Díky tomu, že se mše sloužila v českém a německém jazyce najednou, nepřišli jsme o mnoho. V chrámu vonělo kadidlo a vitrážovými okny sem nakukovalo zvědavé slunce. Vyhledali jsme poslední volná místa a zapojili se do bohoslužby.

Po hodině jsme byli zase venku a šli se podívat po okolí. Kousek dál bylo sezení a občerstvení pro poutníky. Za chvíli přišel Mirek s otázkou, zda se chci pozdravit s panem biskupem. A bylo to setkání vskutku příjemné, povídali jsme si o památkách, o jejich záchraně o službě a o zaniklé vesnici. Biskup Radkovský zná projekt Putování Hrocha a to mne potěšilo.  Nakonec jsme se vyfotografovali, rozloučili se a cestou mezi stromy opustili tohle smutně melancholické místo, které si jistě zaslouží pozornost a to nikoli jen vandalů a zlodějů. Pohledem na vodní nádrž Žlutice jsme zakončili tuhle kapitolu dnešního putování, došli k autu a dokodrcali se do Karlových Varů.

Někdo prohlásil, že má děsnou žízeň a protože na pumpě jim netekla voda z kohoutku, zastavili jsme v centru lázní a došli se napít k pramenům. Pravda, horká a slaná voda je ideální k napití, ale to nám ani v nejmenším nevadilo. Pořádně jsme si návštěvu města užili. I monstrózní akci u hotelu Thermal, spousty stánků a miliardu lidí. O to klidněji na nás působilo Makro, do kterého jsme přejeli, abychom nakoupili na večerní hodování. Moderní budova zela prázdnotou a tak jsme si nakupování trochu užili. Odtud jsme to už vzali rovnou na Horní hrad, kde jsme srazili stoly na nádvoří a každý přinesl to, co měl. Vytvořil se tak velmi bohatý rautík a všichni si brali, na co měli chuť. A hrálo se na kytary a na banjo a taky Sovička pískala a táhli jsme to pěkně přes půlnoc, až se společnost začala trousit do pelíšků a zůstali jsme tam sami čtyři. Pavel dokonce vydržel mezi posledníma, což se nestává tak často...

Poprvé jsem vyprávěl o středověkém putování na faře, poprvé byli posluchači zejména senioři a poprvé jsem vystupoval v Nymburce. Samá poprvé se během tohoto podvečera přetavila v krásné setkání s milými lidmi. Nejprve jsme byli na mši v kostele sv. Jiljí (který je moc pěkný a paní B. by se jistě líbil, protože není „přezdobený“). Ještě před mší se někdo pokusil vloupat do kostela. Za bílého dne. P. Peter Kováč, na jehož pozvání jsem přijel, byl trochu smutný a musel jednat s policií, což mu nedovolilo se zúčastnit celého vyprávění.

Hned, jak jsme na faru přijeli, bylo jasné, že bude veselo. Už se scházeli farníci a nosili dobroty, ze kterých v kuchyňce připravovali chlebíčky a obložené talíře. Báječně to vonělo. Mezitím jsem si přichystal techniku, Ivanka mi pomohla s vozíkem do schodů a pak jsme připravili všechny dárky na stůl, aby byly po ruce.  Měli jsme to načasované, protože za chvilku začínala mše. Naštěstí je kostel jen pár kroků od fary a tak jsme ji krásně stačili. Po mši jsme se vrátili na faru a povídání mohlo začít. Velká místnost byla plná. Promítali jsme si a pak jsem vyprávěl zážitky z jednotlivých putování a bylo veselo. Dokonce došlo i na otázky a ve finále jsem přítomné pozval ke stolu s dárečky. A nestačil jsem podepisovat, naštěstí mi Ivanka skvěle pomáhala. Potom jsme všechno sbalili a museli uhánět do Prahy, protože mi mají přivézt nové knížky Putování Hrocha z kočovného divadla.

Jak jsem již psal, letos se vydávám po stopách Českých světců, národních patronů. Na dnešní den připadá svátek Vojtěchův, proto jsem si nemohl nechat ujít titulární slavnost, která se konala v katedrále sv. Václava, sv. Vojtěcha a sv. Víta na Pražském hradu. Dorazil jsem tam o něco dříve a obešel všechny, zde uložené národní patrony. Zastavil jsem se tedy u sv. Zikmunda, sv. Víta, sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého i u sv. Václava. A bylo to setkání radostné, bylo mi jasné, že jsem v dobré společnosti.

V 18 hodin začala slavnostní mše a zvuk varhan a krásný zpěv umocňoval sílu prožitku. Jeho Eminence kardinál Miloslav Vlk měl krásnou homilii na téma sv. Vojtěch a odkaz našich světců k dnešku. Každé jeho slovo jako by se hodilo do mé připravované knížky. Zkusím jej požádat o úvodní slovo, snad neodmítne. Během celé mše jsme byli přítomni lebce sv. Vojtěcha, která byla uložena pod křišťálovým poklopem. Z katedrály jsem odcházel s pocitem naplnění, štěstí a víry, že máme možnost se inspirovat životy svatých ochránců naší země. A tím jistě nemyslím elitu, zasedající v palácích pod Hradem...

Mám radost, že se díky Soronovi podařila navázat spolupráce a dneska již tradice v pořádání povídacích večerů v kulturním sálu v Lázních Bělohrad. Potřetí jsme tu vyprávěli o zážitcích z putování, promítali jsme fotografie i videa. Dokonce se mi podařilo najít úplně první reportáž Standy Motla, která byla odvysílána v září roku 2006. Připomněli jsme si začátky a bylo hezké i srovnání po letech.

Sál byl poměrně plný a na konci večera se spustila beseda a já měl radost, že se lidé ptají, protože to je důkaz, že je to celé zajímá. Odpoledne jsme se byli podívat na místo, kde se za měsíc budou konat Městské slavnosti a zahájení lázeňské sezóny a domluvili jsme se, že tu sehrajeme i pohádku a představíme zbrusu novou knížku Putování Hrocha, právě z kočovného divadla. Jel se mnou Zbyněk a staral se o to, abych za volantem neusnul. Nejen za to mu patří díky.

Je sobota ráno, nechce se mi vstávat a musím. Pan Berka totiž spunktoval naši účast na historicky prvních Ballotriích, neoficiální šermířské olympiádě, na Statku Bernard (Královské Poříčí u Sokolova). Vůbec nechápu, proč jsem mu na to kývl, když nejsem šermíř, těžce snáším sportování a navíc prší. Oblékám se a připravuji, abych v 6:45 přišel ke garáži a tam uviděl ten jeho (páně Berky) bezzubý úsměv od ucha k uchu. Už tam stál a vedle sebe měl plastikovou usárnu (takový bílý pytel, do kterého by se vešla celá mateřská školka i s učitelkou). Představil jsem si, jak s tímto zavazadlem putuje ranním metrem a spravilo mi to náladu. Během nakládání Hrošího autíčka dorazila i Daniela (Suiza) a mohlo se jet. Cesta byla v pohodě, chvíli pršelo, chvíli ne a za dvě hodinky a kousek jsme byli u Statku Bernard, kde se z mrákot probouzeli lidičky, co tu spali už z pátku.

Potkali jsme se a pozdravili s Ajkou, Maruškou, Klárkou a Erikem (ano, tím, z Rebelu), s obyvateli Statku Bernard, které máme pořád rádi, už od prvního setkání, v rámci neplánované zastávky na kočovném divadlu, v létě loňského roku. Zavítali jsme do báječné pekárny, ke kozám, k voňavým svíčkám, na záchod, prostě všude, kde je dobře. Pak nás svolal pan moderátor, kurňa, já nevím, jak se jmenuje. Vysvětlil nám, co nás čeká a nemine, pozdravil nás organizátor Vašek Balík a pak už to šlo ráz na ráz. Mezi jednotlivými disciplínami vystupovala Strašlivá podívaná z Plzně a dokonce v jenom bloku zahráli i moji oblíbenou skladbu Štědrý den v Plzni (uznali můj argument, že je zima jako na Vánoce).

První klání spočívalo v překlopení obrovského balíku (jak jinak) slámy, dovalení ku hradu a posléze beranidlem rozbití hlávky zelí, umístěné na šibenici. Naše družstvo Hroších poutníku bylo jednoznačně nejpomalejší, ale nevadilo nám to. Nechtěli jsme vyhrát. Neměli jsme ovšem na Pány z Týnce, ke kterým nakonec zběhl pan Berka, když uviděl, že s námi nemá šanci na umístění. Těm se povedlo převálcovat jednoho z členů družstva mnohatunovým balíkem slámy. Pak se jukněte na fotky, tam je to pěkně vidět. Po této soutěži jsme se vydýchali za zvuků palných zbraní, kdy Gordoni popravovali stádo koz a bažanty. Dokonce vyzvali přítomné, že si to mohou zkusit. A Danča si skutečně vystřelila.

Další disciplínou po bloku Strašlivky, bylo „Ukradni si slepici“. Další šílenost na čas (to my Hroší poutníci nemáme rádi), kdy bylo třeba shodit obrovskou vycpanou slepici z trámu, další družstevník s ní běžel k plotu, tam ji přehodil dalšímu, ten doběhl i s kurem k dřevěné bedně, kam slepici zavřel a dva další s ní běželi až do cíle, kde se všichni sešli a dupli na bednu. V tu chvíli přestal běžet čas. Hrůza. Pan Berka běžel se slepicí na druhou stranu, jedné skupině se podařilo s bednou upadnout a zničit ji. Operativní tým bednu bleskurychle spravil, pomocí stovky hřebíků a kilometru drátu. Během této disciplíny jsem si hnul se zády, protože jsem vymyslel pitominu, že bednu ponesu sám (a ještě s ní budu utíkat) a že Ajka mne bude pobízet k vyšším výkonům. Navíc opět pěkně prší, mám zapršené brýle a nic nevidím. Luxus.

Konečně něco, co není na čas. Jitrnicové hody. Ovšem nejednalo se o pojídání jitrnic, ale o házení do necek něčeho, co jako jitrnice vypadalo, ale nakrmilo by to regiment vojáků (pokud by to ovšem nebyl Modrý regiment, ti byli jen tři). Ty jitrnice byly látkové, takové metrové rukávy a tak ti menší měli co dělat, aby dohodili. Našli se jen dva borci, kteří umístili všechny tři jitrnice do necek. Ostatním to lítalo různě. Pak následovala soutěž, na kterou jsme se těšili všichni. Pojídání upečených kuřátek. Sedli jsme si všichni ke stolům, dostali celkem 27 kuřat, pecínky chleba a pivo (ti, co měli světle modré stužky dostali nealko, třeba Klárka, my normální s tmavě modrýma jsme měli normálního Bernarda). Pak už bylo odstartováno a za pár minut se na talířích krčily kůstky, stoly byly mastné stejně, jako naše ruce a pusy. Nakonec nám Vašek oznámil, že jsme vyhráli všichni a že tahle část byla proto, abychom se pořádně najedli a neomdlévali hlady. Byli jsme mu všichni vděční a to jsme pravděpodobně doteď.

Další soutěží bylo vrhání a to nikoliv kuřecího masa, ale kostek. Konečně se ukázalo, kdo má štěstí ve hře a kdo v lásce. Hodil jsem šesti kostkami celkem 19 bodů, takže průměr. Teď už nás čeká Excalibur, bájný meč, vetknutý do dřevěné skály, který nelze jen tak vytáhnout. Zkusil jsem to, vytáhl ho a sklidil místo obdivného mručení, jen nadávky pořadatelů, že ho tam budou muset vrazit zpátky. Tuhle skálu v podobě velikého špalku bylo třeba dopravit pomocí kulatin do vzdáleného bodu, tam odemknout zámek a meč vytáhnout. Mnoho prstů při přesunu doznalo úhony. Jeden z členů družstva musel košťátkem umetat cestu, ostatní házeli klacky pod kládu a jeden tlačil. Ani tuhle disciplínu jsme nevyhráli.

Poslední částí olympiády bylo kreativní tvoření obrazu a veršů pro královnu. Dostali jsme uhel a obrovský karton a měli jsme celý blok písniček Strašlivé podívané na tvorbu. Vyřádili jsme se dokonale, černý jsem byl až za ušima. Výsledek najdete také na fotkách. I Páni z Týnce, kterým notně pomáhal pan Berka, byli originální a místo královny namalovali sklenici piva a opěvovali tento mok. Všichni  dostali devět bodů, protože všichni byli nejlepší. Celé klání vyhráli Páni z Děčína, kluci jako proutci (ne proutníci), kteří nám večer ukázali svá polonahá těla během ohňové show, kdy vypotřebovali hektolitr petroleje a kdyby měli klíčky, tak mi jistě vysáli i Hroší autíčko.

Strašlivá podívaní dohrála poslední písničku a je čas na pouliční divadlo Viktora Braunreitera. Ano, přesně toho, který tak povznesl naše loňské kočovné divadlo. Mimochodem, na Čarodějnice bude kmotrem nové knížky Putování Hrocha. Přijeďte na Horní hrad a on Vám ji také podepíše. Sehráli s Heduš (to je sličná dívka, co má ráda medovinu) několik kusů a lidi řvali smíchy. Naštěstí jim do toho nikdo nekecal a tak to probíhalo hladce. Stejně, jako lukostřelecký turnaj o láhev medoviny, který vyhrálo nějaké děcko a s výhrou se ztratilo kdovíkam.

Ten den stál za to, poznal jsem mnoho nových kamarádů, zjistil jsem, že na Statku Bernard je krásně, i když zrovna nesvítí sluníčko. Že tam žijí správní lidé, kteří ještě umějí žít. Navíc jsou moc šikovní a to počínaje majitelem, přes správce, po posledního pohůnka a děvečku. Rád se sem budu vracet a myslím, že nejsem sám...

Fotografie od pana Berky nadete ZDE. Ajka je pověsila SEM.

Letošní Velikonoce jsem prožil úplně jinak, než v letech předchozích. Snad proto, že se měla vyvrcholit má několikaletá snaha a postupné přibližování se Bohu formou křtu. Na Zelený čtvrtek jsme se sešli se Zbyňkem, Petrou, bratrem Petrem, dědou Prokopem (na chvilku se zastavila i Rora) v hospůdce Na růžku. Důvodem setkání bylo zelené pivo. Během večera jsme zjistili, že barva piva neodpovídá reklamnímu letáčku a že je třeba ji vylepšit. Zbyněk navrhl panáka zelené a vyšlo to. Pak už šlo jen o to, vyladit poměr aditiva. Dal jsem si výpečky se zelím a horký bramborový knedlík mi pěkně popálil horní patro. Udělal se mi pořádný puchýř, jehož hojení si užívám doteď.

Druhý den jsem se probudil s touhou se postit. Jednak byl Velký pátek a jednak jsem se chtěl poněkud očistit před Prvním Svatým přijímáním, které mne čeká na Bílou sobotu. Cítil jsem obrovskou radost i naplnění. Během celého dne jsem měl co dělat a tak na jídlo mi nepřišla myšlenka. I večer jsem cítil obrovskou sílu, která mne držela. Maminka sice brblala, když jsem odmítl její smažený květák, řkouc, že je to postní jídlo. Nechtěl jsem jíst vůbec nic. Jen jsem pil vodu a někdy také ovocné šťávy, čerstvě vymačkané. To byla slast.

Na Bílou sobotu jsem se probudil o půl páté. Sváteční pocit ještě vzrostl. Domluvil jsem si sraz s Ivankou (to je dívka, kterou jsem potkal po 23 letech, ještě se o ní někdy detailněji zmíním, slibuji) na Masarykově nádraží a pojedeme do Berouna, kde si mám vyzvednout vydražené sousoší Piety. Jaká náhoda, že právě dnes. Setkání s paní Durizzovou bylo velmi milé. K nádhernému sousoší mi přidala ještě několik dalších dárků. Vrátili jsme se domů, kde už kmitala maminka a připravovala občerstvení pro sezvané hosty a kmotry.

Měl jsem to rozmyšlené tak, že se kolem čtvrté odpolední sejdeme u mne, budeme si chvilku povídat, zpívat a hrát na kytaru, oni se budou občerstvovat, pak pojedeme ke Sv. Jiljí a po Velikonoční vigilii se sem vrátíme a budeme pokračovat v party. Sešlo se nás hodně a vůně chlebíčků mne pošimrala v nose, ale vydržel jsem. Ona síla, která mne již nějakou dobu provází, mně opět pomohla. Pak jsem se šel převléknout do Hrošího oblečení, ve kterém jsem se viděl se Svatým otcem Benedictem XVI. v roce 2007. Nohy jsem nechal holé a obul si sandály, které mi způsobily na pouti tolik utrpení. Donutil jsem malého Hrocha, aby se pořádně oblékl (včetně ponožek) a vyrazili jsme na tramvaj.

Na krku se mi houpe stříbrný křížek, který jsem dostal od kmotra Jardy (ano, to je ten, který mne nechal přespat na první cestě v Žižicích). Myšlenkami jsem úplně někde jinde a cítím stále sílící slavnostní náladu. Přijíždíme metrem na Národní třídu a zbývá nám dost času. Přicházíme do kostela a usazujeme se do rezervovaných lavic. Potkávám se s Petrem, katechumenem, se kterým budeme dneska pokřtěni. Je oblečen úplně jinak, než já. Má sako. Jdeme do kláštera, kde se zapaluje oheň, od kterého bude zapálen Paškál, obrovská svíce, kterou bratr Petr světí a vráží do ní hřeby. Pak se vracíme opět do kostela a všichni si zapalují své svíčky. Kostel je temný a světlo svíček ozařuje tváře přítomných. Začíná se bohoslužba slova. Přestože mi všichni prorokovali smrt ze zimy, cítím obrovské teplo, klid a radost.

Po homilii je připravena křestní voda, do které ponoří paškál. Pak jsme vyzváni, abychom předstoupili. Nejprve se zříkáme hříchu a vyznáváme víru, potom jsme křtěni vodou a já získávám nové jméno Jan Křtitel. Jarda mi utírá hlavu, kterou jsem si odpoledne dokonale oholil, aby křestní voda mohla dokonale splynout s mou pokožkou. Po křtu druhého Petra zapalují kmotři od paškálu naše svíčky a předávají je nám, abychom mohli ve světle Krista jít dalším životem. Dostáváme přes ramena křestní roušky (o svíčku i přenádhernou roušku se postarala Ivanka) a  přichází chvíle biřmování. Svatým olejem mi bratr Petr dělá pečeť kříže na čele a já přijímám druhé jméno. Roch. Podle poutníka, svatého Rocha, který putoval i do Říma, léčil nemocné morem, sám byl nakažen a v nemoci mu pes nosil chléb. Vytrval však ve víře a byl uzdraven. Po této Svátosti se jdeme posadit a od našich svíček si ostatní připalují ty své. Přichází chvíle obnovy křestního slibu pro všechny.

Dnes se nám dostává obrovského privilegia, přinášíme obětní dary a dokonce Nejsvětější svátost budeme přijímat jako první. Jsem velmi šťastný. Mé pocity se nedají s ničím jiným srovnat a ani se o to nepokouším. Ve chvíli, kdy poprvé přijmu Tělo Páně, je mi podán kalich, abych mohl přijmout i Svatou Krev. Poprvé a pravděpodobně i naposledy. Přál bych každému, aby zažil stejné pocity. Není jiné cesty, než aby to člověka změnilo. Poznamenalo a vedlo dalším životem. Dívám se po ostatních a vím, že mi to přejí. Že se radují spolu se mnou. Jsem jim vděčný, že mne doprovodili, přesto, že jim to nic neříká. Jsem rád, že tu vydržel i Kubíček, že Malý Hroch, kterého začalo bolet břicho, to zvládl.

Bratr Petr nám přeje, aby čistota, kterou jsme přijali, v nás vydržela co nejdéle. Tedy, pokud bych měl být přesný, přál nám, aby vydržela alespoň, než dojedeme domů. Po bohoslužbě mi mnozí gratulovali. Šli jsme se pozdravit ještě do sakristie. Bylo zřejmé, že dnešní afterparty zrušíme. Není to rozumné, není to potřebné a sejít se můžeme zítra odpoledne. Navrhla to Irena, která přišla i s Richardem a všichni nadšeně souhlasili.

FOTOGALERII naleznete ZDE.

Neděli dopoledne jsem prožil ve Vatikánu a přijal jsem také apoštolské požehnání Urbi et Orbi. Potom jsem také shlédl první díl filmu o papeži Janu Pavlu II. Neuvěřitelně inspirativní zážitek. Odpoledne přichází maminka a přináší vynikající nádivku, nakládá jídlo do tašky na kolečkách, já přidávám několik lahví vína a vyrážíme jako Karkulka za vlkem, tedy za Richardem a Irenou. U nich už je živo, Richard připravuje žhavé uhlí na grilu, Irena zase saláty a další dobroty. Postupně přijedou kamarádi, příbuzní a známí. Povídáme si na zahradě, pod velkým altánem. A že toho máme k povídání hodně. Se soumrakem se přesuneme do domu a povídáme si dál. Hrajeme na kytaru a zpíváme a před půlnocí to spontánně ukončíme. Stále jsem plný radosti a vděku za všechny dary a radosti a přátele, kterými jsem obdarováván.

V pondělí ráno se budím opět kolem páté. Musím se připravit, protože dneska máme v plánu Velikonoční výlet po Českém ráji. Vymyslel a organizuje ho Zbyněk a já jsem rád, že mne nakonec pozval (to jen tak vtipkuju, pozval mne už dávno). Před osmou mne vyzvedávají s Petrou a Rorou před barákem, dostávám pomlázku, přestože si jí nezasloužím, neboť nekoleduji. Cesta je poklidná a tak před devátou jsme na náměstí v Sobotce a bujaře se zdravíme s dalšími Hrošími poutníky. Objevujeme otevřený krámek, kde mají všechno, včetně klobouků, bot, batohů, dětských hraček a obrovských podprsenek. Nakupujeme klobouky a vypadáme jako drsní kovbojové. Po startovní skupinové fotografii u nádherné kašny s čistou vodou, vyrážíme po žluté turistické značce směr Humprecht.

Zbyněk vytahuje speciální Velikonoční pivo z Chýně (netuším, kdy tam byl) a chutná moc dobře, zejména teplota je skvostná. Musíme ho co nejdříve vypít, protože sluníčko pálí neúprosně. Ještě, že máme ty klobouky. Procházíme kolem zámku Humprecht a opouštíme turistickou značku, ale jen na chvíli, dusáme z kopce a do kopce, přes železniční přejezd. Pak máváme na projíždějící vláček a pak strojvůdce nám zatroubí na pozdrav a lidé ve vlaku nám také mávají. Odbočujeme doprava na modrou značku. Po pár metrech odbočujeme z cesty úplně, protože ve zdejším hotelu měli svatbu dva Mustangovi kamarádi. Jdeme je pozdravit, mají z toho nelíčenou radost. Vracíme se na silnici a pokračujeme na Libošovice. Zde, u kostela sv. Prokopa, se dáváme na červenou značku. Sindy chce vyplenit cukrárnu umístěnou v charitním domě naproti, ale má smůlu, je zavřeno. Projdeme Libošovicemi a tam, kde se značka stáčí na prašnou cestu mezi poli, uděláme další skupinovou fotku s Troskami za zády. Pojídáme k tomu mrkvičku a je nám báječně. Kolem obrovského množství balíků slámy se dostaneme až na lesní cestu, která prochází kouzelnou roklí. Jsem unesen každým průhledem na rozeklaná skaliska a popadané stromy. Je tu stín a osvěžující vlhko. Přejdeme přes říčku Žehrovku a po silnici se dostaneme ke studánce Prdlavce a pak dál, podél rybníku Věžák, až na Vidlák, kde je restaurace. Obsazujeme místa u stolu a dáváme si jídlo a pití. Ze Svijanského mázu Rora vytvoří NG. Není mi moc dobře, trochu mě bolí pupíček (a to jsem byl ráno třikrát) a tak nakonec skáču na záchod. To je úleva. Ostatní jdou napřed, Trajeři na mne počkají a doháníme je.

Krásnou stezkou se vydrápeme až k obci Tachov a pod Troskami dojdeme zbytek výpravy. Zde se loučí Monika, protože zase musí jet dál, má toho prostě hodně. My ostatní jdeme přes parkoviště ku hradu. Někteří pokračují na prohlídku, my ostatní obsadíme stůl u restaurace s výdejním okýnkem. Dáme si pivko a mazanec a Beaujolais, počkáme na zbytek výpravy a pak se začneme zvolna vracet. Ráno jsem se svěřil, že bych rád stihnul večerní mši u sv. Jiljí a tak dusáme celkem svižně, až se to Roře přestává líbit. Chce, abychom ji pak vyzvedli tady, že dál nejde. Také zjišťujeme, že původní oznámená vzdálenost výletu (20km) je mylná, že to bude trochu více.  Jdeme stále po červené až na kemp Svitačka, který má z technických důvodů zavřené toalety a pak dál, po zelené, která nás dovede až do Sobotky. Míjíme Dolní mlýn, místo, které je přenádherné, pokračujeme přes Podhůru, překonáme železniční trať a ostrým stoupáním se dostaneme do Stéblovic. Sindy si dělá legraci z Rory a ta to těžko nese. Ještě slovo a vrhne se na něho.

V 16:35 jsme zpátky na náměstí v Sobotce. Máme v nohách 28 kilometrů. Jsme spálení, zaprášení, zpocení a šťastní. Výlet se dokonale povedl. Nyní řídí Petra a díky celkem slušnému provozu mne v 17:32 vykládají před hroším barákem. Převlékám se do slušnějšího oblečení a vyrážím na večerní mši, protože lepší závěr Velikonoc si nedokážu představit...

Co o výletu napsal Zbultran, jaké natočil video a fotky nafotil, si prohlédněte ZDE.

Po velmi náročném pátku, který skončil až v sobotu, mne v šest hodin ráno brutálně vzbudil Zbyněk, že je čas vstávat, protože za chvíli pro mne přijedou a odvezou do Jičína, abych spolu s ostatními Hrošími poutníky mohl absolvovat tradiční pochod. Vstávat se mi nechtělo, ale nakonec jsem vylezl a počal konat přípravy, které skončily se zazvoněním zvonku, oznamujícím příjezd modrého vozidla. Dooblékl jsem se a seskotačil dolů. Beru kytaru, víno a dárky Putování Hrocha, protože mám ještě sraz na náměstí se Soňou, která si objednala knížku a tričko.

Jedeme a počasí se netváří moc přivětivě. Jsem přesvědčený, že nemůžu jít slibovaných 36 km, protože bych zemřel. Chce se mi spát, mám hlad a žízeň. Na náměstí v Jičíně se dostáváme před půl devátou, potkáváme se s panem Berkou, který jest oblečen coby loupežník a místní pan fotograf na něm může nechat oči a také celou kapacitu své karty. Přicházejí další členové výpravy, čekáme na Soňu, na Náčelníka a Sindyho. Posílám Zbyňka s Mustangem napřed, protože s nimi tu dlouho štreku stejně nepůjdu a čekám na zbytek. Dostávám krásné dřevěné hroší chrastítko, kupuji klobásy a točený salám.

O půl desáté vyrážíme na trasu dlouhou 23 km. Táhneme se jako švábi na pivo a já si říkám, že to nezvládnu, že musím zrychlit, zamávám zbytku výpravy a rychlým krokem se od nich vzdaluji. Odhodlán zemřít a dohonit ty šílence, co před hodinou vyrazili na druhou nejdelší trasu. Procházím kolem chaloupky v Holíně a přepadne mne břichabol. Volám Petru, jestli není někde poblíž a skutečně, za chvilku tam je, odmyká mi branku a já skáču do luxusní kadibudky. To je úleva. Mohu běžet dál. Pochoduji přes Holín a na Prachov, kde je kontrola. Skupina teenagerů se na mne otáčí, jak supím a jeden prohlašuje: bacha, za námi jde nějaká gorila. Za chvíli je předeběhnu, až vyděšeně uskaují.

Cesta skalami je stejná, jako minule, až na Pařez, kde je další kontrola, pořád makám slušně. Přestane pršet, ale všude je bahna až hrůza. Kousek před obcí Libuň potkávám v protisměru Náčelníka s rodinou, kterak v trávě loví hlemýždě, tedy jejich ulity. Přijde mi to ulítlý a tak pokračuji dál. Po modré a pak po žluté, na Svatého Petra. Tady začíná stoupání, srdce mi buší, jako o závod. V lese začíná šílený kopec a blátivá cesta. Šílený. Mám pocit, že to nemůžu zvládnout, naštěstí jsem sám a tak se mi nemá kdo smát. Dvě výpravy mne hladce předhoní, jsou trénovaní a dohromady váží méně, než já. Představuji si, jaké by to bylo, netáhnout s sebou ten pytel cementu. Musím zhubnout, to je jasné.

Mezitím mi přicházejí ze všech stran smsky. Pan Berka je v hospodě, Zbyněk také, ale v jiné. Jen já se tu plahočím. Na kopci mne potká další překvapení v podobě sněhové rozbředlé masy (chtěl jsem napsat něco jiného, ale musím své čtenáře také trochu vychovávat) a tam se mi šlo třikrát hůře. Zase začalo pršet a já si předsatvoval, co ještě může přijít. Další kopec. Úžasné, propadal jsem beznaději, když tu se mi otevřel pohled na hotel Tábor, kde je další kontrola a Zbyněk s přáteli. Zapadl jsem tam, zcela mokrý a to jak zvenčí, tak i zevnitř, pozdravil se s ostatníma, dostal razítko, objednal si dvě pivka a gulášek. Ztěžka jsem doseld na židli a přemýšlel, zda si mám zavolat sanitku.

Po půl hodině jsem občerstven, ostatní už odešli, jen Zbyněk na mne počkal. Vyrážíme na poslední část dnešní cesty. Posledních dvanáct kilometrů, jdeme po silnici, aby to bylo delší, ale pohodlnější, ze dvanácti se stává patnáct, ale mě je to už jedno. Chci být doma a nedělat ty pohyby nohama, které tak moc bolí. Jdeme jako stroje, pomalu se smráká, opět prší, už je to vážně fuk. Projdeme Železnicí a Valdicemi, kolem vězení, pak tou šíleně dlouhou alejí a jsme v Jičíně. Odmítám potupný odvoz do chaloupky a tak jdeme i ty poslední dva kilometry pěšky. U pumpy si kupuji kofolu, abych přežil a funguje to. Přicházíme na chalupu a jsme oslavováni.

Dáme si vínko a fantastický guláš (vařil ho Zbyněk) ze sojového "masa" a další dobroty, hrajeme na kytaru a je pohoda. A když změníme čas na letní, je najednou moc hodin a tak musíme jít spát a já nevím, zda se zítra ještě postavím na nohy...

Ještě se jukněte ke Zbyňkovi na fotky a zápis.

Na základě upozornění Richarda von LH, jsem přehodnotil svůj víkend a místo toho, abych pilně dopisoval novou knížku Putování Hrocha, vydal jsem se na jarní bitvu. Z domova jsem vyrazil již kompletně oblečen do hrošího, vskočil na vůz a kolem 11:43 hodin byl na místě. Podle cedulek jsem pohodlně našel místo konání, u koupaliště v Mokrovousích.

Pozdravil jsem se s Richardem, který tu již byl od rána. Moc mu to slušelo. Je vidět, ža si se svým oblečením pěkně pohrál. Složil jsem vozík a vyrazil do davu, který ještě v této době nebyl početný. Zaparkoval jsem vedle stánku s cukrovinkami a šel si dát k jinému stánku klobásu a kofolu. Při pojídání té dobroty jsem se dal do hovoru s jedním klukem z Frýdlantu. Evidentně věděl, kdo se to tu cpe klobásou. Ve finále jsem mu ukázal všechny knížky PH a on bráchovi pořídil tu Vatikánskou.

Potom mi u stánku s medovinou věnoval láhev Knížecí (60% medu) a já, protože jsem se cítil nepatřičně, když mne někdo obdarovává, jsem mu dal tričko Hrošího poutníka. Pak začali chodit lidé na bitvu a brali si knížky. Je zajímavé, že většinou první a třetí, tedy putovací. Ještě pár dvojek šlo, ale čtyřka (dětská) ani jedna. A taky hodně placek hroších jsem dnes rozdal za příspěvek. Celkem se shromáždilo v kasičce 2.240,- korun.

Bitva samotná byla secvičena na motivy díla Proti všem, boje Husitů a Katolíků. Krásné kulisy, obrovská pláň, množství bojovníků dospělých i dětských, ba i ženy byly přítomné a slunce přívětivé, to byla kulisa příběhu dnešního. Nejprve se bili nedaleko diváků, až jsem myslel, že dojde ke krveprolití, pak jednomu husitovi upadl cep, tedy jen vrchní část a nakonec se všichni přemístili o pár desítek metrů dál, takže byli všichni pěkně malinkatí. Byl zapálen hrad, tedy hlavně dýmovnice mohutná a tak chvilku jsme nic neviděli a když se dým rozplynul, zaleskly se zbroje rytířů v jarním slunci. Škoda, že nenosím fotoaparát.

Bylo to tam pěkné, pěkně jsem vymrznul, už aby bylo tepleji...

Na pozvání Městského divadla v Žatci, které zajistil Soron, jsme přijeli na Povídání o středověké pouti. Nakonec se mnou jel i Zbyněk, který mne tak zachránil před trudomyslností z dlouhé jízdy autem. Do Žatce jsme dorazili v půl šesté, zjistili, že pěkně a studeně fouká a šli se zase schovat do auta. Pak dorazil Soron, zazvonili jsme a vpluli do Zákulisí krásného divadla.

Domluvili jsme podrobnosti, vyzkoušeli promítání i mikrofon a šli se najíst k Medvědovi, kde mají báječnou točenou kofolu, hermelín v bramboráku a hemenex. Škoda, že jsme na to měli tak málo času a museli jsme to do sebe naházet, až mně pupík tlačil. Mezitím se hlediště divadla zaplnilo asi dvaceti lidmi. Přesně v půl osmé jsme zahájili povídání a bylo to pěkné, nakonec jsem nepoužil mikrofon a zcela středověce jsem ten prostor uřval.

Během přestávky, kterou jsme dělali poprvé, si lidé prohlíželi dárky Putování Hrocha a také si čtyři knížky pořídili. Vím, že je to žalostně málo, ale kvůli těmhle čtyřem knížkám jsme sem přece jeli. Po přestávce jsem přidal vyprávění o kočovném divadlu a ještě video a pak jsme se sbalili a vyrazili k domovu. Před barákem jsem uviděl asi deset blikajících policejních aut a hasiče a záchranku a ráno jsem zjistil, že tam Měststká policie urvala kus zábradlí, když jela k případu...

http://www.mediafax.cz/krimi/2838295-Pri-nehode-propichlo-sluzebni-vuz-mestske-policie-zabradli

Tak a je tu další Hroší výlet. Tentokrát jsem se nechal inspirovat internetem a našel jsem trasu vedoucí přes skalní skulptury, po okraji CHKO Kokořínsko. Sraz byl jako obvykle na Hlavním nádraží, tentokrát v 7:38, což je dost pozdě, protože jindy se tu scházíváme o mnoho dříve. Účast jsem čekal malou, protože děda Prokop i Trajerovi jsou mimo Prahu (dokonce daleko od Prahy). Ale výsledek mne příjemně překvapil. Když jsem po zakoupení několika rohlíku rozpečených se sýrem a zelím napochodoval k pokladnám, už tam byla Maruška s Tomášem (toho ještě neznáte) a Erik, pak dorazila Ajka s pejskem Bredíkem. Zanedlouho mi dorazila sms, které jsem nevěnoval pozornost a po další chvíli mi zvoní telefon. Udýchaný pan Berka mi sděluje, že má zpoždění a z kterého nástupiště to jede. Sdělil jsem mu tu podstatnou informaci a šli jsme koupit sonečka. Pak si to štrádujeme na perón číslo pět a znova telefon. Pan Berka je už tam, proběhl nám totiž za zády, když jsme kupovali lístky. Spletl si čas odjezdu s časem srazovým a tak se hnal zbytečně.

Vlak dorazil až za chvíli a vůbec to nebyl sloní dvoupatrák. Nemohli jsme si sednout nahoru a vyvádět skopičiny. Tak jsme je dělali alespoň dole. Přestupovali jsme ve Všetatech a krásně nám to navazovalo. Byl jsem pochválen za ten přípoj, tedy pochvalu posílám dál, do řad ČD. Chvilku po deváté jsme vystupovali v Liběchově. To už volala Daniela (Suiza), kde jsme, protože ona jela autobusem, aby ušetřila patnáct minut. Prošli jsme kolem rozbořené hospody a vraku zeleného auta se staženýma okýnkama i kolem zuřivého psa a došli až k zámku, kde jsme se potkali s Dančou a udělali několik rozkošných startovacích fotek.

Potom jsme se napojili na modrou turistickou značku a ta nás přenádhernou alejí dovedla až k pstružím sádkám a také krásné barokní kapličce, kde chtěla Daniela bydlet, ale neměli klíč. Pokračovali jsme dál a kousek před Boží vodou jsme narazili na občerstvovací stánek. Dali jsme lahváče a Ajka nás podarovala lineckými věnečky polomáčenými a pak jsme šli dál. Na rozcestí jsme se rozdělili. Daniela šla po zelené přímo do obce Želízy, zatímco my vyrazili po modré na Klácelku a Čertovy hlavy. Po cestě jsme házeli Bredíkovi takovou haluz a pokaždé to vypadalo, že někoho zraníme. Jediný, kdo z toho měl psinu, byl pes.

Slušným krpálem jsme se vydrápali k první skupině skalních skulptur, k jeskyni Blaník a ke Klácelce. Je to krásné místo, uzavřené mřížemi, ale přístupné. Škoda jen, že někteří lidé neumí odnést si své odpadky s sebou a zanechají je zde. Prošli jsme kolem velkého obětiště, kam se nebylo možno normálně dostat a průsmykem jsme se dostali na obrovský skalní blok. A užívali jsme si pohledu na ty skály i oltář kamenný, co vypadal nyní jako velká křtitelnice. Bredík málem hupsnul do propasti, když ho haluz těžká tam málem stáhla. Pokračovali jsme dál, až k mostku kamennému, který Ajka zespodu zkoumala přepečlivě tak, že jsme se obávali o její život, když sklouzla do průzvy ouzké, kam já bych se jen stěží vešel. Nakonec však jsme se shledali a srázem strmým mohli sestoupiti do vísky, abychom pak opět se mohli drápati na stěnu druhou, k Čertovým hlavám.

Zde se projevil Bredík, coby kaskadérský pes a ladně seskočil z bloku kamenného, z výšky několika metrů, což po něm opakoval i Tomáš a tak jsme oběma odvážlivcům tleskali a měli radost z toho, že si nic nepolámali. Pak jsme opět seběhli do Želízů, stále sledujíc značení modré a mezi starými domy se k centru obce prodírali. To už volala Danča, kde jsme a pan Berka jí to řekl přímo. Šli jsme kolem zabijačky zrovna konané a také kolem krásné budovy školní a za potokem jsme se s Danielou šťastně potkali. To už jsme ovšem sledovali značku žlutou a ta nás vyvedla na vršek a dál jsme šli celkem po rovině. Došli jsme na křížení s modrou a museli se poněkud vrátit, abychom mohli spatřit kapli odsvěcenou, co jeskyně Máří Magdalény jest značená. Krásná, v monolitu pískovcovém tesaná a bosáží a reliéfy stromovými zdobená.

Pak vrátili jsme se zase zpátky a pokračovali dále po žluté, až k Harfenici jsme dochvátali. Toť komplex mohutný, s jeskyní a množstvím figur ve skále vyvedený. Tady jsme si dali občerstvení a také fotku skupinovou, protože Ajka nalezla na břízce jakési místečko pro uchycení fotoaparátu a samospouští nás všechny sejmula.  A pak k Hadovi obrovskému dospěli jsme a k dalším skalním útvarům, již přírodou vytvořeným. Malovali jsme si, jak sem za tepla dochvátáme a budeme bivakovati v rozsedlinách a pod převisy skalními. Jak nás slunce vytáhne z děr a my půjdeme k blízkému krmelci na snídani, olíznout si sůl a dát si Tequilu...

Pak jsme pokračovali až k odbočce na Mordloch, což je velká jeskyně s palandou a s ještě větším bordelem v okolí, což ale neudělali původní loupeživí hrdlořezové, ale současní „milovníci přírody“. O kousek dál je sloup, co se jmenuje Sedm chlebů a skutečně tak vypadá, jako by na sebe někdo navršil pecny. Ale už je také stihl někdo okousat. Otevřeli jsme Beaujolais a na zdraví si všichni připili. Pak druhou cestou se na hlavní stezku opět dostali a pokračovali až k Hraběcí kapli, která nemá vchod a je z roku 1720. Byla vystavěna na paměť krvavého přepadení a zavraždění hraběte Claryho. Patnáctičlenná skupina byla dopadena, osm viníků bylo umučeno na kole, tři byli sťati a čtyři zbičováni a vyhnáni z českých zemí.  Odtud je to už jen kousek k Mariánské kapli, která je krásně obílena.

Pak jsme vystoupili z lesa a polními cestami se dostali až k obci Stračí, kde otevřou hospůdku, až bude tepleji. Kolem kaple sv. Josefa z roku 1818 a zajímavou zvonicí, přes železniční trať a dále po silnici až do Štětí. Poslední část, kdy jsme ťapali po asfaltu nás tak vyčerpala, že jsme museli najít nějakou občerstvovnu. V první, kde mají Géčko nám oznámili, že nevaří a poslali nás do druhé, jménem Praha. Zvenčí je celá zelená a zevnitř celá oranžová. Pan Berka z toho byl na větvi. Po několikeré změně objednávky, protože guláš už nebyl a zelňačka také ne, jsme si dali svíčkovou a pár dalších jídel. Ještě předtím tam ovšem přišla místní buňka ilegálního spolku jakéhosi, že tam mají rezervaci a zda nám nebude vadit, když tam budou schůzovat. Těsně předtím, než nám přinesli jídlo na nás paní vběhla, že předpokládala, že budeme jíst a tedy potichu a že se neslyší, když hlasují. Od té doby jsme byli jako opaření, dokud jsme se nepřemístili na prostornou koženou sedací soupravu. Dali jsme si další jídlo a pití a počkali, dokud nám nejel vlak zpátky na Prahu.  

Fotografie zde (ano, nejsou naše) a ještě se jukněte na Erikovy a Ajčiny...

Byl jsem obeznámen s touto výjimečnou situací. Obrazy Jany znám z Horního hradu a valstně Janu jsem tam potkal poprvé také. Do Galerie Nora jsem dorazil se značným časovým předstihem, což se posléze ukázalo jako výhoda. Přinesl jsem Janě květinu, která byla skoro stejně vysoká, jako ona. Celou cestu jsem se těšil, až ji předám (byla dost těžká) a celou cestu jsem potkával dívky, co se na mne usmívaly. Stačilo jednu oslovit a byla by ruka v rukávě. Co dokáže květina. Příště to zkusím, jestli uspěju.

Byl jsem uveden do podzemí, jednalo se takovou andrgraundovou akci. Všude na zdech visely a smály se obrazy a obrázky. Mám z nich pokaždé radost. Jsou neuvěřitelně barevné a neuvěřitelně profesionální. Navíc Jana stvořila soubor "středověkých vitráží" a tím mne dostala úplně. Rozhodl jsem se, že nějaký obrázek musím mít. Koukal jsem, že na některých lístcích už je jméno nového majitele a tak nezbývalo, než zmermomocnit Janu a pak i majitele galerie, aby mi vybrané obrázky rezervoval. Nechtěl jsem je brát hned, aby si na své přišli i další návštěvníci.

Pak už ale bylo ve sklepě tolik lidí, že jsem se raději rozloučil a prchl do tmy velkoměsta. Píše Pavel, že už jsou na cestě a ať jim držím fleka. Volám mu zpátky, že prchám, že je tam hodně lidí. Nakonec jsem na ně (tedy na Pavla a Ditu) počkal před Paládiem. Pokud se budete chtít podívat, co vlastně ta Jana maluje, použijte TENHLE odkaz, je tam i informace o výstavách. Pěkné pokochání...

Čirou náhodou jsem se ocitl v CD bazaru U Náčelníka (Korunní ulice, ale spíše je to Šumavská), kde se dnes konal jeden z poetických hudebních večerů, známých pod označením FOLKtime párty. Vzal jsem s sebou nějaké vínko a vyrazil pěšky z rádia. A byl jsem tak rychlý, že už před šestou večerní se dveřmi Náčelníkovými si pohrával.

Potkal jsem se tam se spoustou zajímavých lidí, namátkou s Jirkou Suchým, který přinesl své nejnovější cédéčko a tak jsem si ho hned koupil a nechal podepsat autorem. Ochutnali jsme i zaručeně pravé portské, které jsem před časem dostal od Jirky B. a bylo moc dobré, přestože vzniklo v Čechách. Zejména dámám moc chutnalo, protože bylo dostatečně sladké.

A kdo vystupoval? Nejdříve dámská hudební skupina z Litoměřic Od plotny skok. A hrálo jim to móóóc dobře. Musel jsem postupně pochválit jednotlivé nástroje. Potom, jako překvapení, vystoupila zpěvačka a písničkářka Věra Slunéčková z Nuslí. Její písničky mne doslova dostaly a broukám si je doteď. A jako třetí bonbónek večera to byly Přelet M.S. z Blovic. Naše známá čtveřice s jedním mikrofonem, kytarou, několika perkusemi a báječnými hlásky. Celé to zvučil Pája Lišák Jindrák, kterého znám už více než čtvrt století a vypadá pořád stejně sešle, ale to je asi jeho image.

Byl to fantastický večer a přestože jsem chtěl být jen chvilku, zůstal jsem až do konce. A už teď se těším na další FOLKtime party...

Právě jsem se vrátil z Lázní Bělohrad a bylo to tam skvělé. Opět na pozvání Honzy Simona, opět ve velkém kulturním sálu, opět povídání o středověké pouti s promítáním. Jel jsem sám, protože ostatní Hroší poutníci nemohli a nemůžu si ztěžovat. Cesta byla čistá, místy suchá. Do Bělohradu jsem dojel v 17:26 a měl jsem tedy dost času. I proto jsem se rozhodl, že se pojedu podívat na hrad Pecka, který stojí nedaleko a na který mám pěkné vzpomínky. Někde ve starých štemplácích (to jsou sešity, do kterých jsem si dával razítka v osmdesátých a devadesátých letech minulého století) bych jistě našel i to z Pecky. Byl jsem tu na takovém víkendovém vandru a děsně jsme zmokli. Voda z nás crčela a nakonec jsme se schovali v horním hotelu na náměstí. Dneska jsem to tu nemohl poznat, hotel opravený, teď se opravuje i kostel, jen Pecka sedí na svém kopečku a majestátně se dívá na městečko a do kraje. Pro zpáteční cestu jsem si vybral malou silničku na Tetín a bylo to dobrodružné, jak mi to klouzalo. V šest už jsem vykládal věci v Bělohradu.

Honza neustále sýčkoval, že bude málo lidí, protože je zahájení MS v Liberci. Během dvaceti minut se ale sál zcela zaplnil a já mohl začít s vyprávěním. Během hodiny a půl jsem všechny seznámil s tím, co děláme a proč to děláme a pak si lidé vybírali dárky. Byla to legrace, protože jsem dělal najednou čárky, odpovídal jsem na otázky, rozměňoval peníze a loučil se s odcházejícími. Pak jsme se s Honzou domluvili na příští návštěvě, probrali jsme Zahájení nové sezóny, pomohl mi naložit auto a vyrazil jsem k domovu. Zpáteční cesta už nebyla tak suchá, chvílemi nebylo přes sníh moc vidět, ale přesto se jelo dobře. Těším se na další povídání, třeba v březnu v Žatci nebo zase v Bělohradu nebo někde u vás...

Už dlouho jsme nikde nebyli, naposledy na Řípu a tak jsem dostal šílenou chuť zase někam jít, ale nevěděl jsem kam. Proto vznikla anketa, kde lidé hlasovali, zda jít v sobotu a nebo v neděli a zda jít z Kralup (navrhovatelka Ajka) nebo na Plešivec (navrhovatel Zbultran). Vyhrála nedělní varianta Plešivce (hlasovalo se pro ni 37x) a tak jsme se v 7 hodin potkali u pokladen na Hlavním nádraží. První jsem tam byl já (v neděli nemůžu nikdy dospat), pak dorazila Ajka s pejskem Buřtíkem a pak Petra se Zbyňkem a poslední (přestože se nám pokusil namluvit, že už je tam hodinu) přišel Petr Berka s ruksakem, ve kterém trůnila obrovská várnice na voňavý, horký, lehce alkoholický a výživný nápoj. A také sklenice s utopenci.

Zakoupili jsme si sonečka do dvojice, jen pejsek a pan Berka měli lístek sami pro sebe. Petra měla konflikt s nahluchlou paní pokladní, která se jí snažila prodat nejdražší lístek v historii a pak už jsme uháněli na druhé nástupiště, kde na nás čekal sloní vláček dvoupatráček. Obsadili jsme (jako vždy) první patro, uvelebili se každý v jednom koutě, abychom na sebe mohli hulákat a těšili se, až pojedeme. Cesta do Berouna, kde jsme poprvé přestupovali byla klidná, pan Berka nám neustále dolíval svůj nápoj, ze kterého jsem měl pálení dlaně (plecháček) a žáhy (asi koření). V Berouně jsme přeskotačili do druhého vláčku, co už na nás čekal. Několikrát jsem přítomné děsil hláškou, že jsme ve špatném vlaku, ale bylo jim to evidentně jedno a tak jsem jim alespoň vyprávěl historku, kdy se nám to povedlo s Peťulkou, když jsme jeli na Horní hrad (čtyři přestupy a šest hodin ve vlaku).

Ve Zdicích jsme čekali na vlak padesát minut. Ajka se šla proběhnout a pejska vzala s sebou. My ostatní jsme čekali na nádraží. V okénku jsem si koupil pivko, které, než jsem ho vypil, pěkně zmrzlo, Zbyněk se schoval do nevoňavé výdejny lístků, kde byla teplota o 10 stupňu vyšší (tedy něco nad nulou), Petra se dávila koblihou a pan Berka se snažil rozbít okno výdejny sněhovou koulí, prý, aby se konečně vyvětrala. Pak přijela ještě Kačka s Fanouškem, co se jmenuje Kuba. Naskákali jsme do motoráčku a uháněli do Jinců, přestože jsme původně chtěli vystupovat v Rejkovicích. To bychom, ale minuli Sindyho, který na nás v Jincích čekal i s GPSkou. Udělali jsme startovní foto, ke kterému jsme donutili pana výpravčího, abychom tam byli všichni. Pak jsme se napojili na zelenou turistickou (nejedná se o alkohol) a za brblání Sindyho, že se to dá jít zkratkou, to vzali přes obec. A taky přes děsně rozvodněný potok, kde jsem málem nechal zbrusu nové Znovínské volkigové hole v hlubokém bahnu. Pak přes klouzavý mostek, co spojuje oba břehy říčky Litavky a do kopce lesem, až na křižovatku s červenou, co se jmenuje Křižatky. Tam jsme prudce změnili směr a to doleva a pokračovali po červené, přes silnici 115, kolem pomníčku a studánky, až k odbočce na viklan. Ten jsem chtěl moc vidět, protože viklany znám jen z vyprávění a z obrázků.

Našli jsme ho bez problémů, byl pěkně označený a pro největší nechápavce bylo na vlastním viklanu napsáno bílou barvou „VIKLAN“. Jen se neviklal, protože pohodlně seděl na třech pevných bodech, jako nějaký horolezec. A kolem bylo kamenné moře a spousta kamenných sněhuláků. Také jsem jednoho udělal, abych se sem ještě někdy vrátil. Pak přišel Zbyněk a chtěl ho ještě vylepšit a zboural mi ho. Já vím, že to neudělal schválně. To se někdy stává, že v nejlepší snaze se nám něco nepovede. Pak jsme se vrátili zpátky na červenou a přes Čertovu kazatelnu se dostali až na vrchol, kde stál dřevěný altánek a já si vzpomněl na Petru, která si před časem u podobného altánku (Kounovské kamenné řady) urazila hlavu. A tak jsem to společnosti vyprávěl a co myslíte, že se stalo? Sindy se praštil jednou a pan Berka asi šestkrát.

Dali jsme si Beujolais a také pralinky ze Znovína a spoustu dalších dobrot, zapsali jsme se do vrcholové knížky, kochali se pohledem do kraje a slíbili si, že se sem musíme podívat, až bude teplo, protože teď tu děsně fouká a navíc mrazivě. Vyrazili jsme dál, protože Sindy chtěl stihnout dřívější vlak a díky zmrznutí (Petra se Zbyňkem měli na sobě letní bundy, prý na protest proti mrazu) jsme ten vlak chtěli stihnout všichni. Vzali jsme to po zelené, až ke Smaragdovému jezírku, které v zimě vypadá, jako jáma plná sněhu a pak kolem propadlého břehu, kde bydlí drak (to zjišťoval pan Berka a cítil jeho horký dech), to už po žluté, až do obce Lhotka.

Zde na nás útočil zlý pes ochranář, který štěká jen, když se na něj nedíváte a když se otočíte a křiknete na něj, dostane infarkt a zdrhne. Došli jsme polem až na křížení s červenou a ta nás spolehlivě dovedla přes mlýnské náhony až k nádraží v Lochovicích. Tam stál motoráček, co měl nastartováno a děsně smrděl. Zjistili jsme, že ve stejnou dobu jedou vlaky dva. Jeden do Zdic, tím pojede Kačka s Kubou a druhý do Zadní Třebáně a tím pojedeme my ostatní, protože ušetříme jedno přestupování. Hurá. Oba vlaky vyjely přesně ve stejný čas a navíc stejným směrem. Hrůza. Naštěstí se po chvíli rozjely na dvě strany a my se kodrcali přes pole s pasoucími se stády vysoké zvěře a přes přejezdy, až do obce Liteň, kde trať končila a nezbylo, než se vrátit. Ale hodný pan nádražák přehodil výhybku a tak jsme se nevraceli do Lochovic, ale do Třebáně.

V Zadní Třebáni už na vlak do Prahy čekalo množství lidí, až jsem se bál, že se nevejdeme. Čas jsme si krátili focením a děšením černé kočky, která se uvelebila na výdejním automatu na lístky. Pak přijel vláček a my v pohodě obsadili horní patro. Vymrzlí a spokojení. Petra, přestože to nebyl její výlet, nesla statečně informaci, že místo slibovaných 11-14 km jsme šli 19,2. Na Smícháči vystoupila Ajka s pejskem a Sindym. Na Hlaváku my zbylí. Najednou jsme se rozloučili a bylo po výletu. Jsem rád, že se tam ještě někdy vrátíme. Snad...

Ještě si přečtěte, co napsal Zbyněk... jsou tam i fotky a video. I od Ajky...

Dneska jsem měl v plánu návštěvu komentované prohlídky Svatováclavské kaple na Pražském hradu. Je to poslední termín v rámci doprovodného programu k výstavě Svatý Václav - ochránce České země. Včera jsme se domluvili se Zbyňkem, že půjde se mnou a dali si sraz na nástupišti metra Kobylisy uprostřed, přesně v 8:00, abychom stihli být ve frontě mezi prvními. Nějak jsem nemohl dospat a tak jsem byl na nástupišti o dvacet minut dříve a píšu sms Zbyňkovi, zda přijede a on mi volá, že jo, ale že čeká na bus, protože se máme sejít až v osm. I nelenil jsem a skočil do právě otevřené soupravy metra směr Letňany, jako, že mu pojedu naproti. Výborně. Nějak jsem si to ale špatně spočítal a tak na Střížkově píšu další sms, že jedu naproti, aby mi Zbyněk neujel a nehonili jsme se na céčku. Ovšem nepřišlo mi zpětné potvrzení o doručení a tak jsem byl poněkud nesvůj. Naštěstí Zbyněk na mne čekal na Letňanech a tak jsme rovnou skočili do dalšího metra a jeli na Muzeum, pak na Malostranskou a 22 nahoru na Hrad.

U dveří do katedrály už stálo hodně lidí a mně začala být poněkud zima. 8:34. Do první prohlídky chybí 26 minut. Podle internetu jsou prohlídky po hodině a do jedné skupiny se vejde 50 lidí. Počítám hlavy, co jsou před námi a uklidňuji se výsledkem 36. Výborně, budeme v první výpravě. Pak ale začnou přicházet známí těch, co jim drželi místo přes noc a najednou jsme 55. Hrůza. Budeme tu mrznou další hodinu a čtvrt! Ostatní se na nás lepili a fronta postupovala, přestože neměla kam. Dělali jsme se Zbyňkem fórky, jako, že je vstupné 150 korun, s nikým to ani nehnulo. Za tři minuty devět se dveře otevřely a pán nám oznámil, že jsme ho překvapili, kolik nás je a že skupinky budou po 30. myslel jsem, že omdlím, vypadalo to na třetí skupinu na jedenáctou dopolední. Pak ten pán dodal, že to budou brát po čtvrt hodinách a tak jsem se opět uklidnil. Nakonec jsme byli vpuštěni se druhou skupinou po zhruba pěti minutách.

Prošli jsme zadní část katedrály a dozvěděli se další zajímavosti o kaplích a hrobech, o světcích a jejich ostatcích. Pak jsme došli až ke kapli sv. Václava a tak to bylo nejúžasnější. Všude hořely svíčky a hlas pana průvodce se nesl prostorem. Byl jsem malý kousek od ostatků našeho národního patrona, ale množství lidí mi bránilo v lepší meditaci. Pak nás mladý pan průvodce vzal do krypty. Po hodině jsme celí zmrzlí vylezli ven na sluníčko a obešli celou katedrálu proti směru hodinových ručiček. Podívali se, kde vlastně končí ta stará část, kde asi jsou uloženy korunovační klenoty a tak. Pak jsme se byli podívat na mrznoucí lidi ve frontě na prohlídky a chtěli jsme naznačit, jako že budeme předbíhat, ale nakonec jsme od svého záměru upustili, protože vypadali dost zle.

Matyášovou branou jsme vyběhli z Hradu a rovnou cestou k Hrzánskému paláci, kde se tento víkend konají dny otevřených dveří s výkladem a celý tento měsíc tu probíhá výstava nejvyšších řádů EU - Krása faleristiky. Přišli jsme tam a moc lidí nepotkali. Myslel jsem, že tam budou davy. Paní u vstupu nám řekla, že další prohlídka bude za pět minut a já byl rád, že nám to takto pěkně vychází. Po pěti minutách zavolala, že bude prohlídka a ze všech koutů se seběhlo množství lidu, až to vypadalo, že se dovnitř nedostaneme. Ale dostali jsme se a bylo to krásné a zajímavé. Jiná paní nám vyprávěla v prvním salonku o historii tohoto domu a různé zajímavosti o pobytu TGM a také, jak malíř Slavíček nechal probourat okno do renesančního paláce, aby mohl nerušeně malovat pohledy na Prahu. Prošli jsme pracovnou premiéra, kde byl na stole notebook a vypadalo to, že Mirek Topolánek si právě odskočil a zanechal na stole svou fotku s přáním všeho dobrého.

Prošli jsme na úžasnou terasu a přes několik dalších reprezentačních prostor (byly to různé jídelny, kde bylo prostřeno i se jmenovkami) jsme se dostali do dvou výstavních místností, kde na nás z vitrín hleděly skvosty evropské faleristiky. Byl jsem u vytržení a zcela subjektivně se mi nejvíce líbil Řád bílého lva. Tedy ten náš. Je krásné představit si, jak nejlepší mužové a ženy tohoto světa získávají taková ocenění, jak jsou přijímáni do řádů. Je to obrovské a těžko popsatelné. To se prostě musí vidět.

Pak jsme vyběhli ven, do mrazu a po uzounkých schodech (kde se natáčela i slavná scéna filmu Adéla ještě nevečeřela) jsme se dokodrcali Na úvoz a pak Nerudovkou na náměstí Malostranské a pak ulicí Mosteckou až na Kampu, kde už bylo množství stánků s papáním, ale většinou masíčkem. Zbyněk objevil jeden s mlékem a sýry a ten jsme obsadili. Koupil chleby mazané tvarohovou pomazánkou a já litoval, že jsem si před chvíli koupil čísburgry u mekáče. Ta pomazánka byla tak lahodná, že jsem se cítil být šťastný. Ještě jsme chvilku procházeli stánky a pak přes Karlův most, dobít mosazný křížek a šup do metra Staroměstská a domů, abychom rozmrzli...   

Konečně oddechovka. Zbyněk s Petrou mne vzali na tradiční únorovou ochutnávku archivních vín do Znojma. Nemusel jsem řídit, nemusel jsem se o nic starat, prostě pohodička. Nabrali mne kolem desáté dopoledne před barákem a jeli jsme. Cesta ubíhala krásně až za Stonařov, kde jsme potkali první stojící kolonu kamionů. Díky odvaze a neohroženosti Zbyňka a navigátorů, jsme dojeli až do Dlouhé Brtnice, kde už byla kolona v obou směrech a nebylo kudy je objet. Museli jsme se poněkud vrátit a přes drobné vísky to objet. Bylo to dobrodružné a chvílemi to vypadalo, že nedojedeme, že nás zavalí sněhová závěj a že uhyneme.

Nic z toho naštěstí nenastalo, dojeli jsme ve zdraví do Znojma, navštívili prodejnu vín v Louckém klášteru, získali dvě letecká vína na večer a několik beden IO Panenského a juchali se ubytovat do Kaplanky. Tam nás uvítala švadrona zednických pracovníků. Nakonec jsme se přece jen ubytovali, ochutnali letecká vína a vyrazili do hospůdky Na věčnosti, kde měli báječné menu, které už sice neměli, ale přesto jsme se skvěle nabaštili. Trochu jim to trvalo a tak na ochutnávku, která byla na druhém konci města, jsme trochu běželi. Ale doběhli jsme včas a obsadili místa ve Štukovém sálu (protože obrazový byl už plný) a začali ochutnávat. Nejprve vína, co se ještě dají koupit a pak i ta, co už prostě nejsou, resp. vlastníci si je dobře střeží.

Po vlastní ochutnávce následovala přechutnávka a na té lahve doslova mizely před očima. Částěčně to bylo dáno i tím, že druhá skupina skončila dříve a tak se na víno vrhla s patřičným náskokem a vervou. Přesto jsme si dali šarži 245 a pak jsme trošku kravili se svíčkami, až jsem se polil horkým voskem. V tu chvíli k nám přišla mladá dvojice, Jirka a Terezka a dali se s námi do řeči. Pak jsme je donutili, aby si vybrali jednu z knížek Putování Hrocha a oni si vybrali tu nejtlustší, částečně i proto, že nebyla politá červeným vínem, šarší 118. A vyrazili jsme do nočního Znojma (bylo kolem 19 hodin) a Jirka nám vyprávěl, kde se připravoval lák na Znojemské okurky a další zajímavosti, až jsme došli do hospůdky U dvou volů. Báječně jsme se tu občerstvili, dal jsem si babiččin kastrůlek a přinesli mi k tomu dřevěnou lžíci a já byl v sedmém nebi.

A pak, to už bylo půl desáté a Zbyněk usínal, jsme se zvedli a šli bydlet na Kaplanku...

Ráno jsem naložil do hrošího autíčka tři pěkné baby, kytaru, projektor a další nezbytnosti a vyrazili jsme směr Horní hrad, kde Sovička zorganizovala Přátelský víkend. Původně to mělo být až na konci února, kdy má skutečně narozeniny, ale přemluvil jsem ji, aby to udělala teď, protože přijedou i kluci řezbářský s paní Ofkou a bude o to více veselo. Paní Ofka jede se mnou, kluci řezbářský nedorazí. No nic.

Na hrad jsme přijeli chvilku po jedenácté, se všemi se přivítali a náházeli věci do pokladny, kde se už pokldaní stůl měnil v rautový. Sovička od časného jitra připravovala dobroty. Děvčata se jala pomáhati s mazáním jednohubek a já jen tak ochutnával, co mi kdo vrazil do úst. Dobré to bylo. Pak se nechala slyšet Dita (hradní paní), že pojedeme na výlet. Naštěstí všichni jedním autem a řídit bude Pavel. Dal jsem si Chardonnay, aby si to někdo nerozmyslel. Pak dorazil Erik (z Rebelu) a dal si víno se mnou. Přesně o půl druhé jsme se naskládali do teréňáka a Pavel nechápal, jak se tam může vejít osm dospělých a čtyři děti. Já to také nechápal, ale měl jsem vyhrazené místo vedle řidiče a tak jsem neprotestoval. Vyjeli jsme nahoru nad hrad. Krásně jsme klouzali v závějích, až jsme v jedné zapadli. Pak bylo dobré, že je nás tolik. Museli jsme vystoupit a auto uvolnit.

Pak už jsme raději šlapali pěšky. Bylo to pěkné. V mlze, zimě a sněhu. Naštěstí jsem měl své oblíbené plátěné botky a tak jsem byl za chvilku durch. Došli jsme až k loveckému zámečku (Liščí kámen), ke kterému vedla cesta jen skrz metrovou závěj. Museli jsme tam, protože děti chtěly na houpačku. Hrůza. Šel jsem poslední a prohluboval už tak hluboké stopy. Pokaždé jsem měl pocit, že se sunu do holinky a zase z ní vylézám. Tři sta metrů. Na houpačce se vystřídali téměř všichni. Mě to zakázali, prý bych vyvrátil ten strom, na kterém je přidělaná.

Vraceli jsme se stejnou cestou, naštěstí z kopce. Teplíčko v autě mi udělalo dobře, Chardonnay v pokladně ještě lépe. Pak jsme hráli pexeso a na kytaru. Během historicky krátké doby (asipět minut) zmizelo v přítomných kilo a půl šunky. A pak i ostatní dobroty. Na závěr večera jsme promítli pár záběrů z kočovného divadla a také nesestříhanou verzi Uvolněte se prosím, kde nutím pana Krause pít hornohradské víno a inzultuji ho jeho vlastní loutkou. Na úplný závěr jsme dali část filmu Vratné lahve a šli jsme spokojeně spinkat.

Nechali jsme se zlákat Zbyňkem s Petrou a přijali pozvání na maškarní ples taneční školy Plamínek, který se koná právě dnes v kulturním domě Ládví. Z Podbořan jsem přijel kolem šesté, spousta času na to dát se dohromady. Zima mi je šílená a asi se jen tak nezahřeju. O půl sedmé doráží paní M. a začíná tóčo. Oblékání do renezančních hadrů. Je nám jasné, že to nestíháme. Deset minut před osmou jsme na zastávce tramvaje. Jede to čtyři minuty po osmé. Děsná zima. Šestnáct minut po osmé dorážíme do kulturáku a všichni jsou z nás paf. Potkáváme Zbyňka a Petru a Roru, Irenu i Richarda. Všem to moc sluší. Kačka s Ivoškem se ládují v pizzerii, pak potkáme i je a jsou k sežrání. Zejména Ivošek, coby brouček. Kačka je za kopretinu, přestože vypadá jako pejsek s límcem, aby si nekousal stehy.

Všichni tančí, my s paní M. popíjíme víno a máme radost ze všeho, co se kolem nás děje. Pak si dáváme pizzu a kupujeme hodně lístků do tomboly. Výsledek se dostavil. Vyhráli jsme téměř všechny ceny. Paráda. Tedy kromě ceny za nejlepší masku, měli jsme tam málo kamarádů, kteří by pro nás hlasovali. Vyhrál to pilot-kapitán se stewardkou. Užili jsme si to maximálně. Dal bych sem nějakou fotku, ale jsou všechny děsně rozmazané. A to jsme toho tolik nevypili...

Ráno jsem se probudil čtvrt hodiny před budíkem. Částečně proto, že jsem nechtěl zaspat a také, vyhasla kamna a bylo to fakt znát. Skočil jsem na promrzlé nohy, až to zapraskalo, oblékl jsem si, co se dalo a vyrazil na kadiboudu. Nebudu popisovat detaily, jen to, že jsem nemohl odemknout zadní bránu a už to vypadalo, že bude následovat nouzové řešení, pak se mi to povedlo, vyděsil jsem tři srnky a málem upadl na zledovatělém sněhu, protože gotické boty jsou bez vzorku.

Po snídani jsem se rozloučil s polospící rodinkou a vyrazil přes Kadaň na Podbořany. Soron mi včera vysvětlil, jak to najdu a tak jsem se nebál. V Podbořanech byly tak velké naváděcí cedule, že i kdybych byl cizinec, co neumí česky, nemohl jsem zabloudit. Na místo jsem dorazil o půl desáté za stálého sněžení. Teplota mínus tři stupně a zamračeno. Báječné. Na sobě jsem měl téměř všechno, co jsem v autě našel, přesto mi byla zima. Šel jsem se pozdravit s pořadatelem a zjistil jsem, kíolik známých tváří tu potkávám. Prý je to první pořádná akce v roce a tak sem rádi jezdí. Dostal jsem slivovici a horký orientální nápoj a už mi taková zima nebyla. Pak také vylezlo na chvilku sluníčko. Ale jen na chviličku. Po nějaké době začalo sněžit pěkně hustě. Vytáhl a sestavil jsem vozík. Teprve o půl jedenácté se našel první přispěvatel a novopečený majitel knížky Putování Hrocha.

Chvíli po dvanácté dorazil Erik, oblečený jako mnich, aby zapadl do avízované gotiky. Soron přijel s Věrou a Lukášem mnohem později. S vozíke jsem byl na jednom místě. Nešlo jezdit v terénu a tak jsem to ani nezkoušel. Ve tři hodiny začala bitva a bylo to velkolepé. Jezdci na koních, zapálená vesnice, dýmovnice, víly, souboje, prostě všechno, co senzace chtiví návštěvníci očekávají. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že to balím (abych stihl maškarní ples v Praze), se na mne vrhly hordy hodných lidí a házeli mi do kasičky peníze a já jim dával dárečky. Až mi došly Výroční turistické známky a placky Hroších poutníků. Celkem jsem dnes předal třináct knížek. Krása.

Před časem jsem dostal email od Pavla Palackého, majitele Horního hradu, s dotazem, zda bych se nechtěl zúčastnit besedy na téma Horní hrad a okolí. Že prý se těchto akcí účastní mnoho diváků (cituji: dvě stě) a že tam budu moci rozdat hodně dárků. I nelenil jsem, zapsal termín do kalendáře, přestože druhý den máme maškarní ples a těšil se na pátek.

Z práce jsem musel prchnout dříve, protože bylo vhodné, abych Prahu opustil co nejdříve. Brzy se šeří, je pátek a na Hauenštejn to trvá dvě hodiny (já totiž jezdím podle pravidel a také bezpečně). Cesta ubíhala dobře, hrála mi k tomu Strašlivka Čokoládu (tedy, ne jen tu jednu písničku, ale celé cédé) a kousek před šestou jsem byl na hradě. Pozdravil jsem se s tetou Ditou, Lukáškem i Kryšpínem a Pavlem a byla tam i Šveska s moravským přítelem, který se mi pokusil nabořit auto, ale nepovedlo se mu to. Dostal jsem přidělenou komnatu, která byla krásně vyhřátá krbovými kamny, hodil jsem si do ní věci a počal jsem naléhat, zda bychom neměli jet, abychom to v pohodě stihli.

V Ostrově, se beseda konala ve Staré radnici, úplně v podkroví, kam bylo třeba vytahat všechny potřebnosti, zejména těžké knihy, a to nejen moje, ale také novou obrazovou publikaci o Horním hradu, která tu má být představena a slavnostně pokřtěna. Pro dvě stě lidí to je nějakého materiálu. Nahoře už byli další přednášející, Kuba Hejtík, pan stavitel Milan Štěpánek a také genealog Pepa s rodokmenem rodiny Longueval-Buquoy. Všichni povídali poutavě, pravda poněkud potichu a tak jsem měl vytahané uši. Nakonec jsem dostal slovo i já a tak jsem necelé třicítce návštěvníků povídal o putováních a dárcích a k čemu to všechno je. A výsledek se dostavil. Jeden návštěvník si vzal knížku Putování Hrocha do Vatikánu (žlutá mašle), dva si vzali placku Hrošího poutníka, jeden tričko a dva si vzali novou obrazovou publikaci o Horním hradu (pokud by četli Špačkovu etiketu, věděli by, že na křtu je vhodné si knížku koupit a nechat podepsat, ale to jen tak na okraj :o))

Pak jsme zase snesli věci do auta a jeli na Horní hrad, kde nám Dita uvařila večeři a pak jsme si při číši barborkové Kofoly a mediového šampusu povídali hodně přes půlnoc. Ale to už se mi klížila hroší očka a já musel jít spát, protože ráno brzo vstávám a jedu na Zimní bitvu do Podbořan, o které mi napsal Erik z Rebelu, protože to mám po cestě a bude tam hodně lidí, prý stovky... 

Minulý týden jsem ze zdravotních důvodů nezvládl akci Den otevřených dveří v rámci výstavy Svatý Václav - ochránce české země. Byla ve Staré Boleslavi a dost mne to mrzelo, protože jsem se na ni těšil. O to více jsem se chtěl zúčastnit dnešní akce na Proseku, v bazilice sv. Václava, nejstarší toho jména. Vyzvedl jsem Zbyňka u nich a zajeli jsme na Prosek. Právě včas, protože informacíchtivých lidí tu bylo až až.

Přesně v deset hodin se rozsvítila světla a přišel pan děkan a povídal nám o bazilice a pohnutých dějinách. Také vyprávěl o legendě, která se váže k založení tohoto kostela. Ta je vyobrazena na velkém obraze, který tu zbyl z hlavního oltáře. A mnoho dalších zajímavostí jsme se dozvěděli a pak jsme si obešli baziliku zvenčí a kochali se stavebními úpravami a také hřbitovem a sochami zde rozesetými.

Pak jsem Zbyňka odvezl zase domů a jel se podívat po Svaté Cestě z Prahy do Staré Boleslavi. Cestou jsem hledal kapličky, kterých bylo postaveno 44 a do dnešních dnů se jich dochovalo pouze 29. Při cestě jsem jich napočítal 13, ostatní jsem nezahlédl. Ve Staré Boleslavi jsem navštívil kostel Nanebevzetí Panny Marie, z jehož průčelí na mne zlatě zářilo Paladium země České. Pak jsem prošel náměstí i kostel sv. Václava, který jest v opravě.

To už jsem ale musel to zajímavé souměstí opustit, neboť jsem byl pozván ku oslavě narozenin svého syna, Malého Hrocha. Konečně je plnoletý. Konečně může bumbat medovinu a další dobroty. Oslava byla ve středověkém hostinci v Bášti, nedaleko Prahy. A sešla se tam celá rodinka a pouštěli jsme si video z dob dávno minulých, kdy byl ještě malej Hroch opravdu malinkatý. A pak byla bašta hodná středověké hostiny, až mi bylo líto, že držím tajli :o)

Před drahnou dobou se mne Zbultran mailově optal, zda mám čas ve středu 14. ledna. Po mé kladné odpovědi mne donutil přísahat, že si na tento den nebudu nic plánovat a odmlčel se. Vše bylo zahaleno rouškou tajemství a každý, kdo s tím měl něco společného, jen klopil zraky a tvrdil, že je vázán slibem mlčení. První, kdo to propíchl, byl Zbyněk s Petrou. A to jsem je ani moc nenutil. Velkolepý narozeninový koncert se spoustou přátel, dobrého jídla a pití. Krása.

Zbyněk mne vyzvedl v práci tak, jak si to naplánoval ještě v době, kdy jsem nic netušil, aby mne na inkriminované místo mohl dovléci. Takhle bych tam trefil sám, ale už by to nebylo ono. Vzali jsme to pěšourem ke Gráffům na Pavlák, kde mají dobré pivo i jídlo. Za námi tam dorazil i děda Prokop. Po občerstvení jsme to vzali nahoru na tramvaj, cestou jsme vymetli květiny a knihy, protože narozeniny má i Irena (ta Richardova). Na zastávce už na nás čekala hladová polární liška (emigrantka z Řecka) navlečená na Petře. Vyrazili jsme k Náčelníkovi.

Ten nás vyhodil, že jdeme moc brzo a tak nezbývalo, než zajít do vedlestojící knajpy, zasednout ke stolu a dát si pivko. Petra si objednala hermoš v bramboráku a kávu se šlehačkou. Po drobných peripetiích to donesli. Na jídlo jsme čekali hodinu. To už byl Náčelník trochu nervózní a nutil Zbyňka, aby nám volal. Dorazila paní M., která namazala jednohubky a neměla co dělat. Po jídle jsme se zvedli, na ulici potkali Suizu s panem Berkou a všichni vtrhli k Náčelníkovi, kde už byla krásná výzdoba a Hladová mašina a tisíc lidí.

Pak jsem dostával dárky a břichabol. A bylo to moc hezké a veselé. A začal koncert, který byl taky moc povedený a my békali a vůbec, dělali kraviny, jako za mlada. A já si vzpomněl, že na kočovném divadle to zase nebylo tak šílený, jak se píše v jedné knížce, která sice ještě není vydaná, ale snad se to už brzy stihne. Po přestávce byla druhá část koncertu a pak písničky na přání. A zase byl Ježek a spousta dalších fantastických písniček. A pak se mi zase spustila krev z nosu (asi po stopadesáté první dneska) a už to nešlo zastavit ani tím tamponem ani ničím jiným a tak mne vzala paní M. k doktorovi a tak mi zase zaleptávali žilky a bylo to dost nepříjemné, ale trochu to pomohlo.

Děkuji všem, co se dostavili, taky děkuji Zbyňkovi a ostatním organizátorům tohoto nezapomenutelného večera. Těším se na nějakou další akcičku, protože je mi s vámi dobře, kamarádi, Hroší poutníci...

Zbyněk to vzal zase svýma očima a najdete tam i fotky Erika z Rebelu...