Změna je život a proto se tenhle tradiční výlet neustále mění, aby nebyli účastníci znudění stále stejným průběhem. Na rozdíl od Rumcajse, je každoroční trasa jiná. Letos jsme šlapali od hradu Kost ku hradu Valečov a cesta to byla náramná.

Sešli jsme se v sedm ráno u Hrošího baráku a vezla nás Petra. Celkem nás bylo pět, ostatní nemohli nebo se jen vymlouvali. Zbyněk, Petr Mašín, Jindra a já jsme šlapali a Petra nám dělala support. Vykopla nás chvíli po osmé u vypuštěného Bílého rybníku, kde jsme vytvořili několik startovních fotografií a pak se srdnatě vydali po červené TZ ku hradu Kost. Po chvíli nás však zastavila zamčená brána a tak nám nezbývalo, než se vrátit a vyhledat nové značení kolem hradu. Pak jsme již šli najisto, kolem Černého rybníka a Baruščina skalního bytu, kde jsme také otevřeli první láhev vína (9040), ale Zbyněk si nedal, protože ještě džapuje. Lesní cesta nás dovedla až ke zběsile obrovské křižovatce, kde nikdo nejezdí a zase do lesa. Zde jsme dopili červené a zvesela došli až do obce Srbsko, kde se na Petra vrhli tři psi. Museli jsme ho bránit, aby to nedopadlo, jako při putování Po stopách kocoura Mikeše, kde mu kůň prokousl ruku.

Tohle rozrušení dojista stálo za tím, že se nám ztratila červená TZ a my pokračovali dál, po silnici. Kouzelné je, že červená značka odbočuje právě v místě, kde se Zbyněk šel podívat na cedulku na stromě a pan Mašín si v těch místech odskočil. No nic, pokračovali jsme srdnatě až do obce Zakopaná, z čehož jsem si trochu dělal řiť, kde jsme našli zbytky původního značení a po něm jsme se dali vzhůru ke správné cestě. Tu jsme našli zanedlouho a dál jsme šli již bez kufrování. Cestou jsme potkali množství krásných skal, prošli jsme i nebezpečným průsmykem, kde se dal čekat útok nepřátel a pak jsme vyfuněli na hřbet, kde byl krásný rozhled do kraje. Na rozcestí U věže jsme se vyfotili v otvoru a pak nastal brutální sestup po obřích kamenných schodech. Odměnou nám bylo pohostinské zařízení Pod Kaštany v Příhrazech. Měli otevřeno a skoro prázdno. I zabrali jsme jeden stůl, svlékli promočené oblečení a začali si objednávat laskominy. Řízečky a smažák a míchaná vajíčka se šunkou a česnečku a rybí polévku a candáta a bramborový salát. Dali jsme si také citronovou Holbu a byla celkem dobrá. Pak dorazila Petra a dala si candáta s bramborovým salátem.

Naše další cesta vedla po červené, do příšerného kopce, ale protože jsem s tím počítal, nebyl ten kopec tak šílený. Ovšem ten výhled, ten byl neopakovatelný. Skvělé počasí, obloha jak vymetená a daleký rozhled. Ovšem, s čím jsem nepočítal, byly žebříky na Stará Hrada, tam jsem málem vypustil duši. Udělali jsme pár snímků, s létajícím listím a také značkou, ukazující vzhůru. Prostě legrace. Po dalším půlkilometru jsme dorazili k občerstvovacímu a ubytovacímu centru Krásná vyhlídka, kde se Zbultran radoval, že mají otevřeno. Poznal to podle křídou napsané nabídky občerstvení. Jaké bylo jeho zklamání, když na zamčených dveřích našel informaci, že sezona skončila 2.12. a začne až 7.3. příštího roku. No nic, sedli jsme si na lavici, otevřeli druhou lahev, RR PS Kovács a byla výrazně suchá (0,7 g/l), zejména v kombinaci se závinem od babičky. Po svačince jsme opět vyrazili na další cestu, kdy jsme se nemohli dohodnout, zda půjdeme po červené nebo po modré a tak jsme šli po fialové. Ta nás dovedla až k soutěsce Studený průchod. Zde jsme potkali první dětskou výpravu, ale vyhnuli jsme se. Také nám to tu připomínalo scény z filmu S čerty nejsou žerty. Pokračovali jsme vzhůru, nyní po modré, protože červená se klikatí po hřebeni. Až dojdeme ke Drábským světničkám, kam se vyšplhá Petr se Zbultranem a my s Jindrou je jistíme zdola. Zde je další dětská výprava a také holčička, co nám vypráví, čí jsou ty hůlky, co třímá v ručičkách.

Pak se odpoutáme od červené nadobro a jdeme průsmykem po modré, pěkně pod skály a šíleným klesáním, až k parkovišti u obce Dneboh. A pak po silnici, kolem štěkajících psů a lidí, co zkoušejí airsoftovou pušku na plastovou láhev od piva a Jindra jen procedí "Zase mimo." a oni se jen výhrůžně otočí a my mažeme pryč. Stále po modré, stále po silnici. Pak se modrá odpoutá do lesa a já ostatní přemluvím, abychom zůstali na silnici, protože cesta je bahnitá. A po této silnici dojdeme až do obce Zásadka, kde už to známe. Zde odevzdáme tříděný odpad a kolem krásné kapličky a ovcí, co nebečí, dojdeme až na parkoviště pod hradem Valečov, kde už na nás čeká Petra a ta nás v pořádku doveze zpátky do Prahy. Výlet se všem moc líbil a domluvili jsme se, že 11. ledna jdeme na Bacín, to bude paráda.

Zbultran má deníček i s fotkami a videem :)

Tak, je neděle osmého prosince, druhá adventní neděle večer. Právě jsem zaparkoval a užívám si s rodinou pohodu přicházejících Vánoc v Klubu, kde je otevřeno a čekáme na kamarády, kteří s námi budou krájet jablíčka, tvořit svíčky a přáníčka a poslouchat koledy. Dnes jsem byl na geocachingovém eventu pod hradem Radyně. Pozval mne tam Mnich se svou dílnou. Prý, abych tam zahrál divadlo, že bude legrace. Po včerejším vymrznutí v Pacově jsem neměl nejmenší chut tam jet, ale slib je slib. Vyrazili jsme kolem poledne a hladce dojeli až po Radyni. Tam již bylo několik kačerů a tak jsme se hned převlékli do pracovního a šli vyložit rekvizity a další potřebnosti. Organizátoři akce nakonec vyhlásili, že peníze, které vyberou za speciální CWG, vhodí do kasičky Putování Hrocha a tak jsem měl několikanásobnou radost.

Divadlo, pohádku O ztracené princezně, kterou jsem lehce upravil pro potřeby geokačerů, jsem začal hrát kolem půl třetí a užili jsme si to maximálně, dokonce princ zabil zkušeně draka a pak si vzal mladinkou princeznu. Podařilo se nám obdarovat několik lidí i knížkami Putování Hrocha a také plackami. V Klubu jsem spočítal obsah kasičky a zjistil jsem, že se v ní nachází stejná částka, jako je ročník mého narození, tedy 1971,- Kč. Moc děkuji Dílně U mnicha (právoplatnému šiřiteli dárků Putování Hrocha a držiteli Zlatého Hrošího řádu a prstenu), organizátorům pátého setkání kačerů pod Radyní a všem, kteří se této akce zúčastnili a přispěli tak ke skvělé atmosféře, která tu panovala.

Sobota patřila dobovým řemeslům v Pacově, kam jsme přijeli v silné sestavě a s narvaným autem kolem půl jedné odpoledne. Cesta byla dramatická, ale zvládli jsme ji celkem v pohodě. Jen jsem trochu nadával. V Pacově jsme zaparkovali na náměstí za kostelem, kde už byla dlouhá řada krásných stánků a taky Hynek s Helčou a kovárnou. Pak dorazila děvčata Dobiášovic s dobovou kuchyní. Šileně fouká a je dost zima. Asi zmrznu. Tohle nemůžu přežít. Naštěstí tu jsou Jezerničtí páni a mají medovinu. Dáváme si vítací pohárek, musím se krotit, přece jen večer pojedu, takže jen malý a další pití si nakupuju domů. Jdeme se připravit, postavit stoly a lavice, zatopit v kamnech a zadělat těsto na bramborové placky se škvarkama. Škvarky jsem dělal s láskou v pátek odpoledne a brambory jsem vařil dneska v noci, ve dvě hodiny, po návratu z Klubu.

Hraje tu příjemná muzika, program je bohatý a vůbec nám nevadí, že sněží. Je to romantika. Míla obsluhuje střelnici, pan Berka v šíleném oblečení prvorepublikového seladona s italskými kořeny, puká z dýmky a motá vánoční ozdoby ze slámy. Danča zase pracuje na kolovratu. Holky v kuchyni pečou zelňáky a ohřívají guláš, který nám nabídnou a je moc dobrý. Pan Berka ho dosolí. Také si u nich mohou lidé vyrobit svíčku. K nám si chodí na placky a moc jim chutnají. Obdarujeme dva lidi knížkou a ostatní peníze v kasičce jsou za střelnici a placky. Celkem tam najdu 825,- Kč. Večer zabalíme a pak se jdeme s loučemi poklonit Ježíškovi v jesličkách. Je to moc pěkné zakončení celoodpolední akce v Pacově. Rozloučíme se s organizátory i s panem starostou, který to tu moderuje a jedeme rychle zpátky do Prahy, protože v Klubu se koná speciální koncert skupiny Quanti Minoris z Brna.

Do Klubu dorazíme chvíli po osmé večerní, kluci mají nazvučeno a Klub je plný Hroších poutníků. Dokonce stihneme první písničku, tedy Fanfáru. Pak hrají jako o život a já si užívám. Betlehem dokonce dvakrát. Tahle písnička mě vždycky chytne za srdce. Míla vytahuje prasátko, do kterého mu lidé hází příspěvky za dárky Putování Hrocha, spočítá obsah a pak mi ho předá. Je to celkem úctyhodných ... Kč. Všimli jste si, že tam není částka? Správně. To je totiž Vánoční soutěž poutníka Hrocha. Pod tímto deníčkem je otevřená diskuze a tam můžete zapsat svůj tip, kolik Míla předal peněz. Nejpřesnější tip získá balík všech knížek Putování Hrocha a dva nejbližší pak poslední knížku Putování Hrocha po stopách Českých patronů. Tipovat můžete až do pondělí 16.12. 2013 a v úterý zde provedeme vyhlášení. Držím palce :)

Je úterý 17.12. 2013, 16:45 hodin a já ukončuji hlasování. Správná odpověď na soutěžní otázku je Kč 2.946,- a tu nepoložil nikdo (ani Míla). Nejblíže však byl tipující Petr, který se netrefil o 1.526 korun. Získává tak balíček knížek Putování Hrocha. Dalším nejbližším tipujícím byla Mery a Zbultran. Ti získávají každý jednu knížku PH6. Gratuluji všem výhercům a prosím je, aby mi napsali do mailu putovanihrocha@seznam.cz, jak si ceny převezmou. Hezké Vánoce všem a děkuji i panu Berkovi, mnichovi a Sandy, že nám tak věří :)

Před časem mi napsal Mnich z Dílny U mnicha, zda bych nechtěl přijet do Horšovského Týna. Měl jsem radost, protože v Horšovském Týnu jsme už dlouho nebyli. Práčata z Týna zde pořádají tradiční akci v klášteru Kapucínů na vršku. Mám tu zahrát pohádku a vzít plackovadlo a také vozík s dárky Putování Hrocha. Slovo dalo slovo, rodinu jsem vyložil v Plzni, naložil Andyho (mnicha) a jeli jsme do Horšovského Týna.

Přijeli jsme včas, klášter, díky Andymu, našli v pohodě, nanosili věci dovnitř, zjistili, že je ta ukrutná zima (větší, než venku) a šli se zahřát výborným čajem. Ještě měli medovinu a svařák, ale to pro řidiče moc není. Pozdravili jsme se s kamarády, co jsem viděl poprvé, některé podruhé v životě. Dorazila i Jana Güntherová, která se stala novou Právoplatnou šiřitelkou knížek Putování Hrocha v Horšovském Týnu a okolí.

V půl třetí začal program, který vyhlásil mohutný čert s andělem. A hned jsme začali s pohádkou O ztracené princezně. Zima byla tak mocná, že jsem měl pocit, že mi mrznou slova v ústech. Děti byly také zmrzlé, ale zvládly to. Dokonce byla i svatba a skoro si dali pusu. Pak se konalo vystoupení Práčat a také tanečnice ze skupiny Srdcové eso to pěkně rozjely. Ohnivé vystoupení skupiny Fireflies bylo kontrolováno skupinou hasičů. A bylo to dobře, protože ohně bylo opravdu dost. A taky sazí.

Děti si u nás mohly namalovat svoji originální placku a bylo to dneska za dobrovolný příspěvek. Po sedmi plackách, kdy nám všichni tvrdili, že do kasičky přispěli, jsem se byl podívat a byla tam jedna krásná dvacetikoruna. No prima. Pak si lidé brali i nějaké knížky Putování Hrocha a kasička se začala plnit. Celkem jsme získali Kč 780,- na podporované projekty. Děkujeme všem obdarovávaným. Pak se sešeřilo a už jsme na to skoro neviděli. Příště si musíme vzít větší vyvíječe světla. A šlo se na průvod na náměstí. Naložili jsme divadlo, vozík i plackovadlo, dílnu mnichovu do vozu a připojili se k průvodu. Nakonec jsme nabalili knížky Janě a vyrazili s mnichem zpátky do Plzně. Bylo to pěkné, mrazivé a už se moc těším na další podobnou akci.

Rok utekl jako voda a je tu opět Šermířská burza. Tetntokrát sem jedu sám a hromadkou. Ráno jsem dodělal nějaké placky, nabalil si baťoh dárky Putování Hrocha a vyrazil na tramvaj. Měla jet desítka, ale dříve dorazila čtrnáctka a tak jsem do ní skočil. A vyskočil u Divadla pod Palmovkou, protože ona pak zatáčela na most. V celé tramvaji byl jen pan řidič. Tam jsem počkal na desítku a ta mne dovezla až na Želivského, kde jsem přešel na šestadvácu, která překvapivě jela už za dvě minuty. Vystoupil jsem na Strašnické a do KD Barikádnická to měl tři minuty. Všude ruch a shon, jak všichni naváželi zboží na burzu. A já si v klidu nakráčel do sálu, pozdravil se s kamarády a organizátorem Romanem, ten mě zkásnul a dostal jsem oranžovou pásku na ruku. Obsadil jsem stolek, který byl hned vedle kluků s medovinou. Než jsme se stačili pozdravit, už jsem dostal panáka černé medové slivovice. Musel jsem si dát něco k jídlu a vyhrály to chlebíčky.

Pak jsem vybalil dárky na stůl a skoro se tam nevešly. Stejně tak jsem se nevešel já, za stůl a tak jsem si prošel celou burzu, dokud je čas a prostor. V deset se otevře brána a nebude tu k hnutí. Nakonec jsem se přece jen upozadil za stůl a čekal na lidi, co bych mohl obdarovat. Většina z nich si šla vedle koupit medovinu. Asi proto, že ochutnávka byla zadarmo. Přece jen jsem předal několik knížek dárcům. A také trička a placky. Celkem se v pokladničce nashromáždilo Kč 2.134,-. Po skončení burzy jsem byl pozván kamarády s medovinou na oběd a šel jsem rád. Povídali jsme si o jejich projektu a také jsem přijal pozvání na jejich letní bitvu, kde budou i obléhací stroje a další úžasnosti. Děkuji všem dárcům a těším se na příště.

Přestože nejsem pivař a pivo piji výjimečně, rád jsem přistoupil na odvážný projekt pivního putování, který se zrodil v hlavě keramika Jirky, rozvinul ho spolu se Zbultranem a dotažen k realizaci byl všemi přítomnými, kteří se vešli do auta. Roli řidiče velmi vděčně přijala Jindra. Byla to záruka, že alespoň jeden člen výpravy zůstane střízlivý a že se dostaneme šťastně do cíle. Sraz byl v Klubu kolem půl desáté a první dorazil děda Prokop. Hned jsem ho odekoroval speciální putovací plackou. Pak dorazila Daniela s Jirkou, keramičtí mágové z Mutějovic a po nich Petra se Zbultranem. Jindra přišla chvilku před Štefanem a byli jsme kompletní. Stačilo naskákat do auta a vyrazit směr Slaný.

Pivovar Antoš jsme našli bez problémů, dokonce se nám podařilo skvěle zaparkovat náš autobus nedaleko a protože jsme měli ještě asi dvacet minut čas do otevření, prošli jsme si kousek Slaného. Zašli jsme na Masarykovo náměstí a se zájmem si vyslechli zasvěcený Jirkův výklad. Zašli jsme i do Velvarské brány a pak do cukrárny. To už bylo jedenáct a my vběhli do pivovaru, usedli za rezervovaný stůl a začali si neorganizovaně objednávat, což slečna servírka chvilku nedávala. Pak jsme se uklidnili a sofistikovaně se rozdělili na dvojice. Každá dvojice si objednávala vždy dva vzorky z nabízených piv. Já byl ve dvojici s Jindrou a tak jsem pil sám. V tomto zařízení mi nejvíce chutnal Antošův ležák, Černé Poupě a Antošův Amber Ale. Dali jsme si výtečnou bůčkovou pomazánku, pečené koleno a salát s uzeným kaprem. Kolem jedné jsme zaplatili a chystali se odejít, ale pan majitel nás odchytl a provedl po sklepeních, ke studánce s mrtvou vodou a také k tankům s pivem. Dokonce jsme ochutnali tmavé pivo Cosa Nostra, které bude hotové za zhruba měsíc.

Další cesta vedla do Zichovce. Nebylo to bez komplikací, protože nějaký magor se zabil pod mostem na R7 a tak jsme to museli objíždět a pak, když už jsme byli asi dva kilometry od cíle, stála uprostřed silnice značka zákaz vjezdu. A nikde žádná objížďka. Tak jsme to vzali přes Bílichov a co byste řekli? Tam byla značka taky. A tak jsme auto nechali u cesty a vyrazili pěšky do Zichoveckého pivovaru. Zjistili jsme, že tu dělají novou silnici a že se sem dalo dojet autem. V pivovaru jsme si dali čtyři vzorky a nějaké jídlo. Nejprve to byla desítka Sokolík, pak dvanáctka Krahulík, následovaná polotmavou třináctkou Motákem a zakončená polotmavou patnáctkou Magorem. Najednou mi zazvoní telefon a operátor mi oznámí, že mám alarm na autě. Vyrážíme s Jindrou zpátky k autu. Jsem velmi rozrušený a v hlavě mi lítají různé scénáře, co se mohlo stát. Jindra stopne nějaké auto a jede napřed, já dusám do kopce a funím jako lokomotiva. Za chvíli se Jindra vrací s naším autem. Prý nám ho majitel pozemku, na kterém jsme mu zaparkovali odtáhl traktorem na silnici. Začal jsem vykřikovat neslušné výrazy a prahnul jsem po pomstě. Zbytek pobytu v této obci byl poznamenán touto příhodou a tak jsem již vzorky nedochutnal.

Slunce se už sklání nad obzor a my se kodrcáme po silničkách na obec Dolní Ročov. To už je skoro tma a my zastavujeme na návsi u extravagantního sloupu, nedaleko poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie, který je součástí Augustiniánského kláštera, který byl založen v roce 1373 Albrechtem z Kolovrat. Dozvěděli jsme se od Jirky, že klášter sloužil i jako vězení, kasárna nebo dětská psychiatrická léčebna. Došli jsme k budově bývalého pivovaru, kde mají na klenáku brány hlavu turka a tam nám Jirka ukazoval skutečné vzácnosti, původní pivní lahve z tohoto pivovaru a také etikety. Pak jsme potkali místního, který nám doplnil další informace a ukázal sklepy a také odkud vozili led do sklepů, kde se mohl pohodlně otočit i traktor.

Už je poměrně tma. Vyrážíme na Žatec, do Chrámu chmele a piva. Jirka nás vede pohodovější, ale o něco delší cestou. Kolem půl šesté jsme v Žatci. Parkujeme a docházíme do pivovaru. Potkáváme maják, orloj a brečící dítě, co se ztratilo rodičům. Naštěstí se rychle najde táta a je všechno v pořádku. Vcházíme do Restaurace U orloje a obsadíme poslední volný stůl. Dáváme si Žatecký ležák, Královnu, tmavé a ještě jedno. Žádné nám moc nechutná, dokud neuděláme cuveé sommeliéra. Ani jídlo nás úplně neuspokojí a tak se zanedlouho zvedáme a míříme do Mutějovic, kde mají taky pivovárek. Cestou potkáme divoká prasátka, zajíce a srnky. V Poddžbánském pivovaru si dáváme poslední pivní vzorek toho dne, tmavou dvanáctku, vepřový řízek, hranolky a bramboračku. Nastane trochu zmatek při placení, ale zvládneme to. Rozloučíme se s Jirkou a Danielou, kteří jsou doma a po R6 se vrátíme zpátky do Prahy, kde rozvezeme pivní poutníky a chvilku po desáté večerní vysvobodíme babičku, která celý den hlídá kluky. Bylo to náročné, ale už teď se těšíme do Slaného za měsíc na vánoční speciály.

Fotografie z tohoto putování najdete ZDE.

Jsem zvědavý, co napíše Zbyněk.

Tahle služební cesta byla naplánována s pěkným předstihem a moc jsme se na ní těšili. Možná až moc. Výsledkem bylo, že nakonec jela pouze část původně zamýšlené výpravy a ve finále nám zkrátili pobyt o jeden den. Ale užili jsme si všechno pořádně, dvě ochutnávky vína, kachnu se zelím a knedlíčkem, lázně v Laa, obrovský řízek. Dětem jsem přivezl obrovského krokodýla, kterého vyrobili v chráněné dílně, ženě několik vzorků vína, želé a čokoládu. Počasí nám přálo a zkazilo se až v sobotu a tak nám ani kratší pobyt nevadil. Dokonce jsem byl v saunovém světě, kde jsem využil turecké páry a bylo to úžasné. Jen trochu horko :). Zbyněk s Petrou si to vyloženě užívali. Děda Prokop s Alíčkem se věnovali konzumaci za Eura, ale nakonec jsme se přece jen potkali u vchodu. Služební cesta dopadla dobře a už máme naplánovanou další, květnovou v novém roce.

A tady najdete poněkud rozsáhlejší a analyticky propracovanější vyprávění od Zbultrana, včetně fotografií :)

Tenhle víkend jsme měli naplánovaný dlouho dopředu a byl v režii Dílny U mnicha, tedy známého Andyho, který je velmi aktivní a pomáhá na všechny strany. Díky němu jsme se dostali i na geocachingový event, přestože jsme tomuto fenoménu zatím nepodlehli. Ve společenském sálu Starého Plzence se potkalo několik desítek hledačů a sběračů pokladů. Většinou se znali a bylo to setkání veselé. Začali jsme chvilku po jedenácté hodině a já povídal o putováních za Českými patrony z roku 2009. Vzpomínal jsem na zážitky z cest a moc jsem se těšil na další putování. Promítali jsme fotografie a byla pohoda. Andy se Sandy mezitím distribuovali dárky Putování Hrocha a šlo jim to výtečně.

Abych nezapomněl, na začátku akce ještě došlo ke slavnostnímu předání Hrošího řádu Dílně U mnicha, tedy Andymu a to ve zlatě, protože tento člověk pomáhá projektu Putování Hrocha měrou více než značnou. Po promítání vystoupil Petr Merxbauer, kterého znáte všichni ze skupiny Strašlivá podívaná z Plzně a hrál moc hezky. Písničku o poutnících jsem si dokonce nahrál na kameru a chci se jí naučit, protože je překrásná. Pak vystoupili přednášející o Kupecké stezce, která je moc krásná a kterou jsme absolvovali v létě. A po druhé části recitálu Petra Merxbauera jsem zahrál pohádku O zdtracené princezně a bylo to opět osvěžující, zábavné a netradiční. V kasičce Hrošího vozíku je podařilo nashromáždit celkem Kč 5.430,- moc děkuji všem přispěvatelům a věřím, že se jim dárky líbí.

V neděli jsme jeli do Janovic nad Úhlavou. Do bývalých kasáren, do Klokánku. Musím se přiznat, že vojenské prostředí mi náladu moc nezvedlo, ale odpoledne s dětmi jsme si všichni pořádně užili. Děti malovaly sádrové odlitky, pak si udělali kovové placky, zahráli jsme dvě pohádky a také tu koncertovala skupina Jen tak. Přivezli jsme dětem nějaké dárky (Andy nakoupil školní potřeby, my jsme měli dětské knížky Putování Hrocha a puzle). Potkali jsme úžasné lidi, kteří dělají práci, co má smysl. Ptal jsem jich, co by potřebovali a dozvěděl se, že mají tříměsíční skluz ve výplatách. Prý za to mohou úředníci. Chápete to? Já tedy ne. Naše země potřebuje uzdravit. Co nejdříve. Ideálně hned.

Konečně se sešel rok s rokem a vyrazili jsme na největší svátek folkové hudby, který dobře znám a který navštěvuji již po osmé. Minulý rok jsem musel vynechat kvůli hospitalizaci. I nový stan čekal rok na folkoohří premiéru. Vyrazili jsme o půl desáté, po hodinovém balení věcí do auta. Původní myšlenka, stavit se ve Františkových Lázních a napít se minerální vody, vzala za své, když jsme zjistili, že to nestíháme. A tak jsem dali alespoň oběd na Vítkově Hoře a pak už rovnou jeli do Kynšperku nad Ohří.

Organizace na místě byla příkladná, vůbec nás tam nechtěli pustit. Nakonec se to povedlo a díky ochotě organizátorů, jsme byli bleskurychle přeneseni na místo, kde postavíme stan a budeme tři dny bydlet. Na ostrov, kde se Folková Ohře koná, se totiž autem nedostanete, natož Hroším. Se všemi jsme se pozdravili, postavili stan a zabydleli ho. Pak už začal program a tak jsem nabalil vozík knížkami a převezl ho do přední části areálu, aby si lidé mohli pořizovat dárky Putování Hrocha. Dorazil Míla Souček, který kvůli práci musel přijet později a tak jsme mu dodatečně popřáli k narozeninám a pěkně jsme si připili.

Začali jsme si užívat festivalu a všech vystupujících. Jitka Vrbová zazpívala písničky, které jsem už dlouho neslyšel. Pak přijeli Jauvajsové a dali Oslíka a další uper písničky. Také Žalman dal své fláky. Po Pepovi Štrossovi, který si rozhodně nebere servítky, vystoupila Devítka, na kterou jsme se moc těšili. Hlavně na Duši v peří a Schody, ale i na další písničky. Pak dorazila Strašlivá podívaná z Plzně a Petr Merxbauer byl první, kdo si pořídil šestou knížku Putování Hrocha aneb po stopách Českých patronů. Dostal i speciální záložku do knížky (jen pro prvních sto kusů). A tento večer uzavíral Ivan Mládek se svým Banjo bandem, s Milunou, Kalamity Jane a Lenkou Plačkovou, kdy lidé řvou smíchy a je jim jedno, že už je pozdě a zima.

V sobotu se budím poměrně brzo. Vyspal jsem se krásně v našem novém stanu. Sluníčko svítí a začíná být teplo. Snad proto se odhodlám skočit do proudu Ohře a vykonat ranní opláchnutí. Vody je asi po kolena a pěkně studí. Ostatní z toho mají prču a dokonce si mě i fotí. Pak se tak nějak rodinně nasnídáme a je čas na další hudbu. Začíná zvesela Netřísk, pak KV Expres, který tu i křtí své CD, které se mi podaří získat i s pěkným věnováním. Nevyhrál jsem ho v tipovací soutěži, jak je dlouhá Ohře svým tipem 1500 km. Ona má totiž něco přes 300 km. No nic. Teď už to vím. Po nich přichází Blue Gate s velmi veselou Ilonou Leichtovou, Bezefšeho a živočišná Epy de Mye. To už se vítáme s Helenou Maršálkovou a Tony Linhartem. Těším se na Jaro nad Bretaní, ale mám smůlu. Dostávám nové DVD Pacifiku, kde Jaro nad Bretaní je a spousta dalších krásných písniček a taky Honzu Trubáčka tam poznávám na záznamu. Na oplátku věnuji Tonymu novou knížku Putování Hrocha. Je to takové pěkné obdarovávání.

V době zvučení kvarteta Klíč hrajeme pohádku O ztracené princezně. Má zasloužený úspěch a děti řvou nadšením, když udatný princ Václav seká jednu dračí hlavu za druhou. Dokonce se odehraje i svatba (přestože se na místo princezny přihlásí i dva chlapci) a novomanželé si dají i pusinku. Pak už se opět přemisťujeme na koncert Klíče a zpíváme si známé písničky. Po jejich hudebním bloku přistupujeme ke křtu nové knížky. Přemluvím Pavlu a Jardu, aby se stali kmotry knížky. Křtíme suchým sektem a vyhlašuji, že ten, kdo chytí špunt, získá tuto pokřtěnou knížku. Míla Pražák lahví pěkně zatřese, aby to letělo co nejdál. Sekt má teplotu Ohře, na koupání nic moc, na sekt je to teplé, ale podaří se to. I křest je pěkný a můžeme pokračovat dál. Nastupuje Pavel Dobeš se svým synem a je tradičně dobrý. Stejně tak Spirituál Kvintet. Taxmeny posloucháme z našeho tábora. Už se snesla tma a my popíjíme dobrá vína z Moravy. Po skončení dnešhího koncertování ještě pokračujeme v klábosení a spřádání plánů. Míla je poněkud vyděšen z Richardova negativismu a škarohlídství, které se snaží rozptylovat Irena. Moc se jí to nedaří. Když se náš debatní kroužek rozpadne, dojdu ještě do Hospůdky U Pražáka, kde se pořád hraje, dámesi s Tomášem Co dál brácho a pak už jdu spokojeně spinkat.

Je neděle ráno. Marně čekám na sluníčko. Dneska do Ohře nejdu. Pěkně se ochladilo a někteří straší s deštěm. Raději balíme a nosíme věci do auta, aby toho zmoklo co nejméně. To už vystupuje na pódiu skupina Spektrum a po nich Alison. Jdeme opět hrát pohádku, tentokrát O třech princích. Užívají si nejen děti, ale zejména dospělí. Do pohádky vtahuji Petra (Krasomil), Mílu (Chytromil) a Richarda (Plechomil). Všichni hrají jako o život a pohádku dohrajeme do pěkného konce. To už hrají Žamboši a už prší. Přivezli i nové CD a taky vinyl (!) a mám je s překrásným věnováním. Jupí! Během koncertu Poutníků se živě bavíme o politice, cestě k lepší budoucnosti, kandidatuře a nové politické straně. Nejvíce diskutuje Jura Nedavaška, ale vypadá to, že mi rozumí. Stále prší a je zima zimoucí. Zahřívám se párkem v rohlíku a taky bio kuskusem z čajovny od Romana a Martiny. Moc to nepomáhá. Rozproudí mě až Ginevra, kdy si musím vynutit Rekruty.

Posledním vystupujícím letošní Folkové Ohře je trio HOP TROP. Těším se na písničku Chvíle, ale mám smůlu. Přesto jsem hudebně uspokojen. Pája Lišák Jindrák skvěle zvládnul zvuk i světla. Tři dny utekly jako voda v Ohři a my všichni se můžeme těšit na další hudební svátek, který nám připraví Míla Pražák a DRONTE se spoustou kamarádů, pomocníků.

Do kasičky na Hroším vozíku se podařilo nashromáždit celkem Kč 7.920,- a nějaké eurocenty. Za první den to bylo Kč 400,-, v sobotu pak Kč 3.740,- a v neděli Kč 3.780,-. Děkuji všem přispěvatelům, že jsem je mohl obdarovat. V neděli mi volal Tony Linhart, že se mu knížka líbí a že musel číst až přes půlnoc a kde prý je svatý Ivan. Musel jsem mu slíbit, že bude druhý díl.

Je šílené vedro a místo toho, abychom se hrošili v bazénu, naložili jsme auta a vyrazili směr Starý Plzenec na akci Otevření Kupecké stezky. Zaparkoval jsem nedaleko kostela z 11. století, Narození svatého Jana Křtitele a šel se podívat, jak to vypadá s ostatními. Nikde nikdo. Jen zábor ze židlí. Za chvilku dorazil Andy se Sandy a zaparkovali kousek ode mne. Šli jsme se podívat na další zastavení Kupecké stezky, kde jsem byl vyfotografován coby rytíř (jen ty plechy trochu pálily). Pak jsme se vrátili na náměstí, cestou si dali točenou zmrzlinu (kiwi/vanilka - úžasná). To se už počali srocovat organizátoři. Došli jsme k sokolovně (kde jsme v roce 2008 hráli v rámci kočovného divadla) pro stoly a lavice. Z Andyho se kouzlem stal mnich se svou dětskou dílnou a také já se převlékl do poutnického. Koupili jsme si publikace i turistickou známku (krásná) a pak již vystoupily tanečnice ze skupiny Arwena. Dokonc zapojily do tance i diváky a bylo veselo. Pak jsme naházeli do auta všechny propriety a přemístili se na druhé náměstí (Malostranské). V hospůdce jsme si dali Koalu - černá limonáda s chmelem, kterou znám ze Znojma (pil jsem na zdraví Zbultrana a dědy Prokopa a Petry, Ivoška, Kačenky, Ajky, Martina a dalších, se kterými jezdíme na ochutnávky). Pak jsme dohonili skupinu poutníků u kostela Narození Panny Marie a dál jsme šli s nimi.

Cesta vedla do kopce a je dobře značená. Užíval jsem si putování krajinou i svou poutnickou hůl. Povídáme si s mnichem a jdeme před zbytkem výpravy. U křížku, který tu již není, odbočujeme doprava, nahoru k lesu. Po cestě jsou umístěny různé stopy k poznávání. Potkáváme v trávě spícího potulného žoldnéře. Přidává se k naší výpravě. Zanedlouho jsme přepadeni zbytkem tlupy (Duellanti) a nevypadá to s námi růžově. Musíme odevzdat cennosti, zlato a peníze. Naštěstí s mnichem u sebe nic nemáme. Nakonec se tlupa popere mezi sebou o lup a pobijí se. Pak se zapíšeme do pamětní knihy na odpočívadle, kde je také středověká hra a pokračujeme směrem k rotundě. Cestou potkáváme základy kostelů, protože se pohybujeme v místech velkého hradiště. Mnich sbírá kešky a mně je děsné horko. Pak doběhneme do rotundy, kde se koná koncert historické hudby. Posloucháme jen chvíli, pak musíme běžet zpátky k autu, abychom připravili odpolední část zábavy. Mnich si vybaluje nádobíčko, aby děti mohly tvořit a já připravuji kočovné divadlo a pohádku. Začnou se trousit lidé, ale jsou natolik unavení horkem, že někteří skáčí do svých aut a mizí k domovu. Jiní si sednou ke stolům a těší se na pohádku. Ta skutečně začne o půl sedmé a je velmi veselá. Všichni se dobře baví a princ dokonce i zachrání princeznu. Pak si děti udělají i nějaké placky a je čas balení a loučení. Už se těším do bazénu.

Po včerejší výživné dvojoslavě narozenin Matýska a Denisky jsme se dneska ráno pěkně sbalili, vzali jsme i velký stan a vyrazili na jih, ke Kardašově Řečici, kde se u chovného rybníka koná Expedice Pápivo. Nejedná se o abstinenční kurz, jak by se snad podle názvu mohlo zdát. Je to letní výcvikový polovojenský a pirátský tábor, který organizují kluci kolem Míly Součka. Tyto tábory se vyznačují velkou dávkou originality a propracovanosti celotáborových her. Nic není ponecháno náhodě a každá součást, nápověda, dokument, táborové peníze a další nezbytnosti, jsou vyvedeny k dokonalosti.

Po dvou hodinách jízdy jsme byli na místě a nastalo bouřlivé vítání. Pak stavba našeho nového stanu pro osm lidí a vybalování věcí. Dorazili dokonce další účastníci tábora a tak byl vyhlášen speciální nástup, během kterého byla slavnostně předána expediční trička v barvě černé (která je nejvhodnější pro tropické slunečné dny). Pak zazvonili na kolejnici a někteří z nás se šli najíst do jídelny, my ostatní šli do Formanky na pivko. Zjistil jsem, že tu dávají za Kofolu obtisky na tělo ve formě jizev z lásky (modřiny, kousance, plácance, jizvy...) a tak jsme za chvíli měli zjizvená těla.

Také jsme se šli vykoupat do rybníka. Barva nic moc, ale teplota byla skvělá, ani Péťa neprotestoval. Všude se proháněly ryby. To je výhoda chovného rybníka. Po návratu do tábora se započalo se škrábáním brambor, aby bylo dost bramboráků, protože jich sním vážně hodně. A tak jsem si ve Formance pro jistotu objednal ještě tři, za což jsem byl ostře pokárán od kuchařky Pavla. Odpoledn dostali členové expedice další obálku s pokyny, které byly psány Morseovou abecedou. Velkou posilou do týmu byla Deniska, která tuto abecedu ovládá a tak mohli poměrně brzy vyrazit pro další plechovku s indicii k heslu pokladu (a dalšími odměnami). Nakonec jsme šli skoro všichni, Deniska našla i plechovku a tak získala i své první Expeditory (expediční měnu, která je tvrdá a mění se 1:5).

Dovlekli jsme do tábora hromadu dříví na večerní oheň, na kterém opečeme buřtíky a u kterého budeme zpívat a hrát na kytaru, povídat si vtipy i jen tak a popíjet a pojídat tunu bramboráků. Postupně jeden po druhém odpadáváme do spacáků, pod pláště a tak. Nakonec zůstanou u ohně pouze dva generálové a celou noc hlídají speciální guláš v kotlíku. Asi se jim nechce spát. To je pochopitelné. Je to jediná doba, kdy na člověka neútočí armáda komárů a je poměrně chladněji. Spaní na plášti a pod druhým pláštěm se ukauje jako nepohodlné, navíc trpím faltulencí po množství cibule v bramborácích a je div, že se nám stan nevznese. Je dobře přikolíkovaný.

Druhý den ráno jsem rád, že už mohu vstávat. Jdu na toaletu, kde si na dveřích čtu vzkazy staré i několik let. Jsou peprné, vulgární i veselé. Při vstávání z mísy se majznu do hlavy o masivní držák na dveřích. Toaletu během dopoledne navštívím ještě čtyřikrát. To dělají ty bramboráky. Majznu se ještě jednou a to tak silně, že mi upadnou brýle a vypadne mi sklíčko. Jsem peprný, vulgární a veselý. Expedice vyráží na slavnostní výsadbu památného stromu, který má nahradit jiný památný strom, který již je pouhým pahýlem. Jedná se o ořech a Pavel dokonce vyrobil i speciální tabuli s nápisem, který informuje zvědavce, co to tu vlastně roste. Po slavnostní výsadbě se koná slavnostní focení a také předání druhého nejcennějšího řádu Expedice, Řádu stříbrné boty. Získávám ho za našlapané kilometry a je mi připnut Mílou na hrudníček.

Jsem maximálně dojatý a tak se domlouváme, že společně vyrazíme do Jeruzaléma. Dokonce si na to i plácneme a tak je to jasné. Možná bychom mohli vyzkoušet neprve putování kolem ČR jako takovou zkoušku. No uvidíme. Ten řád můžete vidět v KLubu, kam ho slavnostně pověsím, aby se každý mohl pokochat. Také jsme byli Expedicí Pápivo obdarováni. Tedy prostřednictvím kasičky Putování Hrocha byly obdarovány podporované projekty. Celkem jsme dostali 21 kusů kovových padesátikorun. Už se těším, až je předáme společně s ostatními penězi. Děkujeme a přejeme Expedici hodně zdaru.

Po obědě jsme se sbalili zpátky do auta a vyrazili do Prahy. Cestou jsme si povídali, jak se nám  nechce domů, ale že se těšíme do sprchy a na Fenistil...

Další z příjemných odpolední v Osvěžovně U koblížka, na pozvání Dílny U mnicha. Děti si mohly tvořivě vymalovat sošky a reliéfy, udělat vlastní originální placku, získat malování na obličej a také dárky Putování Hrocha. Organizoval se tu i turnaj ve střelbě z kuše o láhev vína od mnicha a skvělý dort od Koblížka. Pohádky se dneska hrály dokonce dvě a bylo opravdu veselo. Do kasičky se podařilo nashromáždit (i s příspěvkem od mnicha) celkem Kč 1610,-. Ty předáme při nejbližší příležitosti podporovaným projektům. Děkujeme a těšíme se na příště.

Byli jsme pozváni na akci do Kamenného Mostu, nedaleko Žižic, kudy jsem procházel v roce 2005 při první pouti na Horní hrad, jak je to dávno. Pan Berka nám tu domluvil malování na obličej a také divadlo.

Šeberák slaví 80. narozeniny a my jsme nemohli chybět. Celý den tu probíhaly dobové oslavy, střídaly se hudebníci s krasoplavci, malovalo se na obličej, hrálo se divadlo, povídalo se, tančilo, pilo a jedlo. Od 11 hodin až do večera, který byl zakončen ohňostrojem. Měl jsem na sobě jednodílné dobové plavky a krásně se mi spálil dekolt. No hrůza.

Po nějaké době jsem se opět zúčastnil rádiové akce, kdy se sebere celé oddělení a vyrazíme někam pryč z kanceláře a tam se snažíme zapomenout na pracovní problémy a poznáváme se jako normální lidé. Pravda, ve středověku jsme jezdili na taková setkání úplně všichni (celé rádio), ale chápu, že v dnešní globalizované společnosti by to bylo nerealizovatelné. Tisíc lidí na jednom místě by vypadalo spíše jako protivládní demonstrace, než společenská akce. Dostal jsem přímý příkaz, být ve čtyři hodiny odpoledne v kanceláři šéfa, ve středu a se sbalenými věcmi. Pak jsme naskákali do aut a po chvilce manévrování na malém parkovišti, jsme vyrazili směr Jižní Čechy. Nálada (alespoň v našem voze) byla dobrá a nezkazila ji ani částečná demolice handsfree mým kolenem. To auto je fakt malé.

Kolem šesté jsme byli na náměstíčku v obci Rabí. Stihli jsme se představit a vyplenit jediný otevřený vietnamský krámek, kde nemají téměř nic použitelného. Pak nás pozdravili organizátoři akce a doprovodili nás na ostrov, kam jsem před dvaatřiceti lety jezdil na vodácké tábory. Projeli jsme Podrabským Mlýnem (Perníkovým) a zaparkovali u stanového tábora, u táborové brány. Byli jsme neformálně přivítáni celým (čtyřčlenným) realizačním týmem, ubytováni do prostorných chatek z předminulého století a pozváni na večeři. Na stole na nás čekalo množství pití a již se roztápěl gril. Někteří se vrhli na pivo, jiní na víno, další na rumíček či vodku. Pak byly klobásky a masíčko. Po večeři jsme se přemístili k táboráku, kde jsme ještě opékali buřty a také se hrálo na kytaru. Po nějakém čase začlo pršet a tak jsme se opět přemístili pod střechu a pokračovali v hodování. Mne zmohla láhev vodky a tak mne Martin doprovodil do chatky a tam jsem přečkal noc i chrápání spolunocležníka Honzy.

Druhý den ráno jsme se mátožně setkali u snídaně, která byla organizována formou dlouhého švédského stolu. Někteří si dávali vyprošťováka, jiní studenou kávu, další prášek na hlavu. Po drobných organizačních komplikacích jsme byli oblečeni do záchranných vest a převezeni do města Sušice, kde nám byly předána pádla a rozličná plavidla. Chtěl jsem sice krásnou zelenou Sambu, ale Honza byl rychlejší a tak jsme museli s Jiřinou bafnout bledě modrý Titanic. Voda v Otavě nebyla na svém vrcholu a mnohé kameny se na nás těšily. Poprvé jsme se udělali po sto metrech, podruhé po půl kilometru. Měl jsem naraženou kostrč, ulomený nehet a mokré fousy. Jiřina na tom byla hůř, vydrápala se na břeh, ale na druhý, než u kterého kotvil náš škuner. Domluvili jsme se, že dojde k dalšímu jezu a já tam dojedu jako pravý indián. Seděl jsem v lodi, která měla špici bojovně vytrčenou nad hladinu a šněrovacím způsobem se blížil k místu setkání. Jiřina zatím srdnatě bojovala s kopřivami, pádlo používala jako mačetu.

Po půl hodině dorazila na sraz. Měla nohy pokryté puchýři a v oku bojovný výraz. Vyhnali jsme posádku zelené Samby a srdnatě překonali asi pětimetrovou šlajsnu (možná byla trochu nižší). Už jsme se neudělali. Další plavba už byla celkem v pohodě, párkrát jsme najeli na kámen, ale už jsme zůstali v lodi. Oba. Další zastávka byla v kempu asi v polovině dnešní plavby. Dali jsme si zde lehké občerstvení a chvilku jsme i odpočívali. Já si dal symbolicky utopence. Pak jsme pokračovali a bylo to už úplně dobré. Nakonec jsme sjeli i jez u našeho tábořiště a v klidu zaparkovali u břehu. Pohoda. Už tam na nás čekal oběd a tak jsme ho vdechli. Odpoledne bylo ve znamení různých sportů. Hráli jsme s velikým nafukovacím míčem kanadskou hru, která se normálně hraje s měchýřem velryby, ale ten se shání špatně. Také jsme stříleli z luku a jezdili na kladce vysoko nad táborem. To jsem ale vynechal, abych nezničil půlku tábora a svá záda.

Navečer jsme se přemístili do obce Rabí, kde jsme zapadli do vyhlášené restaurace Atawa. Zde jsme se snažili zmást obsluhu divokými objednávkami, ale nepovedlo se nám to. Před devátou večerní jsme vyrazili na hrad Rabí, kde nás čekala neopakovatelná noční prohlídka. Tu jsme si rovněž mocně užili a nikdo nespadl do propasti, nezničil vybavení, ani neutrhl dřevěného koně na kterém jsme se skupinově vyfotografovali. Dole v obci jsme se rozdělili na dvě skupiny, jedna se vrátila do restaurace a druhá do kempu. Byl jsem v první skupině a byla legrace. Potykali jsme si s majitelem, kolega si objednal stylem: Dal bych si něco na zub, ale nemusí to být jídlo. To vykolejilo mladého číšníka natolik, že nedokázal v následující půlhodině přinést ani pivo a vypadalo to, že někde rozkódovává toto poselství.

Nakonec se však vrátil ke své práci a tak jsme tam vydrželi až do dvou do rána. Pak nás nejstřízlivější člen skupiny odvezl do tábora. Protože nás však bylo hodně, museli jsme si s Martinem vlézt do kufru. Byli jsme dokonce připraveni na případnou kontrolu policie. Všichni utečou do polí a my, zamčení v kufru, budeme tvrdit, že jsme krosna a batoh. V táboře to žilo a tak jsme se přidali ke zbytku. Hrálo se opět na kytaru a zpívalo a někteří se pokoušeli i o svádění, ale moc jim to nešlo. Tedy myslím, protože jsem odešel kolem čtvrté ranní, abych se alespoň trochu vyspal na páteční odejzd. Ten nastal po vydatné snídani, kterou jsem nestihl. Poslední rozloučení s prostorem udělal šílený řidič čtyřkolky, který kolem nás projel obrovskou rychlostí a některé ohodil bahnem. Do Prahy jsme se vrátili po dvou hodinách klidné jízdy, zcela stmelení a sportovně dokonale vyžití. Už nyní se těším na kolegyně a kolegy, až se zase uvidíme.

Dnes budeme vystupovat v Plzni, konkrétně v Osvěžovně U koblížka, kam nás pozval mnich se svojí Dílnou U mnicha a my tohle milé pozvání rádi přijali. Akce se konala od 14 hodin, přijeli jsme o něco dřívě a našli naprosto úžasné místo se spoustou dobrot a skvělého pití. Rozbalili jsme hraní, mnich si postavil svůj krásný stánek a rozbalil rozličné věci pro zručné děti. Také jsme si předali dárky k svátkům, narozeninám a tak. Přesně v 15:12 jsme začali hrát pohádku a bylo to veselé. Žádný z princů nechtěl účinkovat a tak jsem musel donutit jednoho tatínka, aby zachránil princeznu. Šlo mu to dobře, málem jsem přišel o prsty, jak mocně sekal drakovi hlavy. Nakonec princeznu zachránil a byla svatba. Princeznu si střihla babička a šlo jí to moc dobře. Pak si děti ještě dělaly originální placky a myslím, že se to všem moc líbilo. O půl páté zahořel ohýnek a opékaly se buřtíky. Do kasičky se podařilo naházet celkem 900,-, které předáme při nejbližší příležitosti některému podporovanému projektu. Děkujeme za pozvání a už se těšíme na další akci, která se U koblížka koná 14.7. 2013.

Po velmi vydařené akci v Klubu, která skončila kolem druhé hodiny ranní, se mi vážně nechce moc vstávat. Ale musím, protože jedeme do Plzně za babičkou a dědečkem a také jsem slíbil klukům ze skupiny Duellanti, že přijedu do Hořovic zahrát pohádku. A tak jsme naložili auto vším potřebným a kolem desáté vyrazili směr Plzeň. Zhruba v jednu už jsem byl v Hořovicích u koupaliště a restaurace Na Floridě. Vyložil jsem věci, pozdravil se všemi známými i neznámými a užíval si pohodičku, nealko pivko, uzenou marinovanou kýtu a také dobovou hudbu kamarádů. Chvíli před třetí jsem začal hrát pohádku O ztracené princezně. Bylo pěkné, že několik dětí ji vidělo před týdnem v Lochovicích a tak napovídaly. Nakonec všechno dobře dopadlo, drak byl zabit a princezna zachráněna. Dokonce byla i svatba. Přibližně o půl šesté skončila akce, na které si děti pořádně zařádily na množství rozličných atrakcí inspirovaných piráty. Po závěrečném představení Duellantů jsem se sbalil a vyrazil zpět do Plzně, kde vrcholila rodinná oslava, na které jsem nemohl chybět dlouho.

Tento den se podařilo do kasičky Putování Hrocha na dřevěném vozíku vybrat celkem 330 korun a tak jsem to zaokrouhlil na celou pětistovku a tu předal záskupkyni o.s. Hořovické maminky na plánované dětské hřiště.

Přestože měl tento den vypadat poněkud jinak, nakonec jsme si na nečinnost nemohli stěžovat. Dokonce s námi jel i Míla, který měl výjimečně volno. Ráno jsme naložili auto a vyrazili s hodinovým zpožděním oproti plánu na cestu. Nejprve jsme směřovali k zámku Zbenice, kde se konala historická akce a kde je také pan Berka s kamarády. Přivezli jsme mu kuši, luk, střelivo a terčovnice, chvilku se zdrželi a pak odjeli polní cestou do Bukovan.

Zde již byla Zámecká slavnost v plném proudu. Vmísili jsme se do davu, pozdravili s Vaškem, Romčou, Gáborem, Jirkou a dalšími. Byla tu spousta dětských atrakcí a velmi živo. Pak jsme předali léčebně zavařovačku s penězi Putování Hrocha (Kč 7.000,-), dali si výborný oběd, rozloučili se s kamarády a vyrazili do Lochovic. Naštěstí máme navigaci (ale jistě bych to zvládnul i po paměti).

Chvíli před čtvrtou odpolední jsme zaparkovali na veliké louce za přejezdem v Lochovicích, kde se konají Lochovické kejkle - sedmý ročník - charitativní projekt Farní charity Beroun. Byli jsme sem pozváni organizátorkou, paní Barborou. Byla tu spousta historických aktrakcí pro děti, také jízda na poníkovi, stánky se zbožím rozličným a také jídlo a pití. Sehráli jsme pohádku O ztracené princezně a diváci byli úžasní, technika nezlobila a princ Pavlík zachránil princeznu. Dokonce si ji vzal za ženu a dali si pusu. Pak jsme předali organizátorkám zavařovačku s penězi Putování Hrocha (Kč 7.300,-), tři stovky jsem do kasičky vhodil sám, aby bylo poznat, že je to kasička a mohou se tam házet i papírové peníze, ale nepovedlo se. A pak jsme se vyadli na zpáteční cestu. To už bylo hodně po deváté večerní a všichni byli dost unavení. Ale stálo to za to.

Jsme pozváni na obecní akci v Řečanech nad Labem a to samotnou paní starostkou. Budeme hrát dvě pohádky, vybrali si Ztracenou princeznu a Obra, kterak se stal strážníkem. Akce se koná až odpoledne, nemusme tedy tolik pospíchat. Naložili jsme tradičně auto rekvizitami a vyrazili po D11. Akce se konala na starém hřišti a byla dobře organizovaná. Jen s diváky jsem měl trochu potíž. Bylo jich dost, ale děsně se styděli a nechtěli křičet během pohádky. Nakonec se všechno povedlo a princezna byla zachráněna. Pak jsme se sbalili a vyrazili za Jaroměř, kde jsme si vyzvedli krásnou kuši na historickou střelbu. Ještě musíme vyrobit slaměné terčovnice, protože jsem nebyl ochoten dát za jednu tisícovku. Uvidíme, jak nám to půjde.

To to uteklo. Už tu máme opět Jarní Putování po vinicích se Znovínem. Kde jsou ty časy, kdy nám stačilo jedno velké modré auto a všichni jsme se vešli. Tentokrát vyjelo z Prahy hned pět vozů (možná více, ale počítám jen naši skupinu). My jsme vyrazili v sedm ráno, naložili dědu Prokopa, pak se zastavili u delfinária pro Ajku s Martinem a Adámkem a prosmýkli jsme se přes část Pražského okruhu na D1, které jsme se velmi obávali. Tedy její průjezdnosti. A jak jsme se tak obávali, bylo to dobré. Po cestě jsme potkali dodávku Rytectví Sýkora a DP s Jindrou si všimli, že mají na voze velkou fotografii záštity Hrošího meče. Chtěl jsem fotku toho vozu a tak jsme se předjížděli, až se to nakonec povedlo. Tak nám utekla D1 a my uhnuli na Jihlavu.

Po několika komunikačních pokusech jsme zjistili, že osádka modrého vozu (Trajeři) se již blíží do Znojma. Přesto jsme udělali zdravotní zastávku ve Vílanci a pak pokračovali dál. Minuli jsme Klobásový ráj a chvíli před jedenáctou projeli úzkým průjezdem penzionu Kaplanka. Za pár okamžiků jsem dostal vynadáno za to, že jsme přijeli autem a ještě tak velkým. Pak jsme se ubytovali a šli se najíst Na věčnost, kde se opět vyměnila obsluha i jídelní lístek. Zmenšily se porce a zvýšily ceny. Nabídka denního menu již nebyla čtvrt hodiny po otevření k dispozici, ale zato Grena byla vynikající. Přesunuli jsme se na Horní náměstí, odkud nás žluté autobusy vozili po vinicích. Najezdili jsme asi 150 km a ochutnali 16 vzorků. Dva z nich byli fantastické, ostatní skvělé a dobré.

Dokonce jsme zvládli v autobuse i losování hodnotných cen. Vyhráli jsme tričko s vinicí Tři duby a rozvášněni touto výhrou, jsme dodali mezi ceny víno, které získala Jindra za přesnou střelbu puku do speciální branky. Druhé víno věnoval Rosťa, který také mířil přesně. Byla spousta legrace, zejména ve chvíli, kdy vyhrávali pouze členové naší výpravy. Snad proto, že jsme v buse měli většinu. Pak nás vysadili u Koželužny (hostinec Kuželna) a tak jsme se královsky navečeřeli, stihl jsem objednat i staropanenské víno, kterého je málo a pak jsme se přemístili do Louckého kláštera, kde začínal večerní program. Obsadili jsme místa v krásném sále U svatých a užili si řízenou ochutnávku 12 vzorků a jednoho aukčního, které se poté dražilo ve Štukovém sále. Tam jsme se přesunuli se Zbyňkem a s číslem 360 jsem se zúčastnil aukce. Zbyněk také s číslem 300. Nakonec jsem to přece jen vyhrál a získal tak šarži fantastického vína, které bude k dispozici pouze v Klubu, nikde jinde.

Pak jsme si ještě dali několik ochutnávkových vzorků a posledním, zcela zaplněným autobusem jsme se vrátili k Marinánovi na kruháč. Zcela znaveni jsme se rozešli do pokojů, abychom měli sílu na zítřejší lázně v Laa. Tam jsme dojeli podle navigace a užili si vodu horkou 38 stupňů, bublinky, protiproud, krystaly, které nabíjejí, ale také déšť a podvodní hudbu. Pak jsme se vrátili do Znojma, zjistili, že pizzerie už tam není a jeli do Lukova, kde sice mají několik hospod, ale jen jednu otevřenou. A protože se uvnitř nedalo dýchat, seděli jsme venku, na čerstvém povětří. Vítr foukal tak silně, že mi vyhnal cigáro mimo talíř. Po pozdním obědě jsme vyrazili na Nový hrádek. Cesta vedla polem i lesem a byla tak akorát dlouhá. Potkali jsme i pana průvodce, který nechtěl být korumpován a nechtěl se vracet, aby nám odemkl hrad. Tak jsme měli smůlu a podívali se jen na hradby zvenku. Zato mušky tu kousají pořádně, až z nás krev stříkala. Vrátili jsme se zpátky k autům a jeli do Znojma. Naplánovali jsme ještě návštěvu VOC centra. Byl to propadák, ale zvládli jsme to. Naštěstí jsme se ještě sešli u Trajerů v předsálí a byla legrace na celý večer.

V sobotu jsme vyrazili po opulentní snídani na HeiligenStein, kde se připravovala svatba. Petra hned po vystoupení z vozů potkala nebezpečného hada a tak jsem celou cestu vyřikoval HUŠ, HUŠ! a Ajka mi odpovídala, že hadi neslyší. Po prohlídce tohoto zajímavého a svatého místa jsme se přemístili do hotelu Happy Star, kde mají obrovské řízky a tam jsme se dokonale přejedli. Přejeli jsme ke kasárnám, kde je ochutnávkový domek a tam jsme ochutnávali tak dlouho, až začalo pršet. Přemístili jsme se do domku a ochutnávali dál, dokud se opět nevyčasilo. Posilněni vínem jsme vyrazili na Šobes, legendární vinici, kde jsme pokračovali v ochutnávání. Pak někteří odvážnější vyrazili na vyhlídku, která měla být kousek nad námi. Po hodině dusání do příšerného kopce, jsme dorazili k hromadě kamení, ze kteréh nebylo nic vidět. Potkali jsme hromadu LV (ještěrek), na které HUŠ, HUŠ platilo dobře. A tak si myslím, že ten, kdo nemá nohy, prostě neslyší. Pak jsme se zase vrátili na Šobes, dali ještě jeden vzorek a vrátili se k autům.

Po nakoupení vín v Louckém klášteře a večeři, jsme se opět sešli u Trajerů a užili si poslední společný večer. Byl dokonce i výslech a DP, když viděl, že jsem tuhý oříšek, šel pro silnější žárovku. Ochutnali jsme několik zajímavých vzorků a po půlnoci šli spát. V neděli jsme se rozprchli, zastavili se v Klobásovém ráji. Cena 550,- za kilo klobás nás vyděsila. Cesta do Prahy byla v pohodě, jakož i další cestování, které nás čekalo. Objednali jsme si v Kaplance pokoje na podzim, aby nebyl problém s parkováním, tak snad to klapne. Jsem zvědavý, jak to viděl Zbyněk, snad něco i nafotil.

Na svátek osvobození jsme nechtěli být doma a tak jsme vyrazili na malý výlet. Předpověď počasí sice slibovala přeháňky, ale to nás nemohlo odradit. Vydali jsme se na okruh ze Starých Bohnic, po modré značce, kolem kostela sv. Petra a Pavla a  hospicu Štrasburk a ulicí Bohnickou dolů k Vltavě. Matýsek jel na kole a Péťa v kočárku. Pak jsme se napojili na červenou značku a šli po proudu Vltavy až na rozcestí Drahanské údolí, kde jsme se napojili na žlutou. Cesta byla široká, místy blátivá a do mírného kopečka. Najednou jsme došli k místu, kde cesta překračovala Drahanský potok. Nedalo se nic dělat, sundal jsem si boty a kočár přenesl korytem potoka, jehož voda nebyla ani moc studená. Matýskovi se to moc líbilo a tak šel do vody také. Po nějakých padesáti metrech se stala stezka opět neprostupná a jen díky velkému nasazení všech výletníků jsme to dali bez ztráty na životech. Dorazili jsme do civilizace a pak už to byla legrace. Sluníčko pálí, cesta je sice do kopce, ale pohodlná. Našli jsme i Prdlavou studánku, kde jsme se krásně osvěžili. Pak už to bylo jen po silnici, kolem velké čističky vody, kde byl i velký rybník s biologickým rizikem a dvěma želvami. Z toho rybníku jde voda do potoka. Snad nám to nesežere nohy. Po betonové cestě jsme dorazili až na konečnou autobusu, který nás bezpečně dovezl domů. Celkem měl výlet 7,25 km a Matýsek to zvládl úplně sám. Pěkně jsme se připálili, ale bylo to super.

Desátý ročník tohoto jarního hudebního festivalu pod taktovkou Míly Pražáka a DRONTE, jsme si nemohli nechat ujít. Přestože předpověď počasí opět nebyla dobrá, sbalili jsme dost teplých věcí a vyrazili do Sokolova. Po cestě jsme potkali déšť i sluníčko, teplo i chlad. Do loděnice jsme dorazili chvilku po půl jedenácté a to už hrála první kapela. Za dva dny si užijeme celkem 17 vystupujících a to zadarmo. To se hned tak nevidí. Pozdravili jsme se s Mílou i dalšími známými, vybalili křesílka, kočárek a další potřebnosti. Také bednu s knížkami a dalšími dárky Putování Hrocha a začali si užívat festival. Měli tu skvělé papání a bumbání a tak jsme si dopřávali.

Žádné teplo, ale neprší. Zatím. Užíváme si písničky, které známe i ty neznámé. Kolem čtvrté padnou první kapky a pak se pořádně rozprší, všichni se slezou pod velkými stany a nakonec i my prcháme pod jeho plachtu. Už máme skoro všechno mokré. Zima je o to větší. Ale čekáme na zlatý hřeb soboty, Strašlivou podívanou z Plzně. Kouří se nám od pusy. A pivo moc nezahřeje. Jsem rád, že Devítka zahraje písničku Schody a zpívám s nimi. Je to vlastně jen 4 a 1/2, protože je jich jen polovina. Máme také s Mílou několik improvizovaných vstupů a oba si to užíváme.

Po několika přídavcích Strašlivky balím mokré věci do auta a jedeme se vyspat do nedalekého penzionu Pohoda. Snad nám věci uschnou. V neděli ráno svítí sluníčko a je celkem teplo. Máme radost. Dokonce stíháme i první kapelu od začátku. Během dopoledne odhazujeme svršky a převlékáme se do lehčích. Je krásně a je to znát i na vystupujících. Těšíme se na Epy de Myi a zejména na kvartet Klíč, který takto bude hrát prakticky poprvé. Sice během odpoledne padne pár kapek, ale jen chvilku. Pak se opět objeví sluníčko. Užijeme si Folkovou loděnici až do konce a pak vyrazíme k domovu. Koupili jsme si dvě cd z Porty a oblažovali jsme si uši ještě v autě. Už teď se moc těšíme na další festivaly. Ahoj!

Díky panu Berkovi jsme se dostali na mega akci v Benešově. Dokonce jsme kvůli téhle akci dali dohromady úplně novou pohádku, O třech princích se jmenuje a je dost divoká, moderní a překvapivá. Jediným mínusem téhle akce byl fakt, že musíme vstávat v pět ráno, abychom stihli naložit auto až po střechu a být v 7:30 na Malém náměstí.

Po roce se opět koná Libušínská bitva, letos již 22. ročník. Pro nás je tato akce symbolická, protože právě zde jsme se potkali se Zbultranem a Dědou Prokopem a to v roce 2006. Dnes, po sedmi letech, sem směřujeme opět a v plné sestavě. Dokonce jsme vybaveni pohárky (až na DP) a skvostnými víny, abychom mohli zavzpomínat. Jen to počasí nám nějak nepřeje, ale to se nedá nic dělat. Chvíli po deváté hodiny přijíždíme ke kontrole, která nás vykazuje na horní parkoviště, protože všechna ostatní jsou již plná. Všude je mumraj a živo. Zkoušíme tam vyjet, ale vše je rozmáčené, rozježděné a tak se z našeho auta stanou sáňky (v létě) a začneme se klouzat. Naštěstí vše dobře dopadne a vrátíme se na pevnou zem. Vybalíme věcí a já jedu zaparkovat do Libušína a ostatní doběhnu v táboře. Je zima a všechny pláště jsou v permanenci.

V táboře dostaneme camrátka a vyškrábeme se na kopec, kde je tržiště. Někteří trhovci zmateně pobíhají, jiní kloužou se svými vozy a snaží se dovézt své zboží co nejdál. My to máme jednoduché, všechno je ve vozíku. Projdeme si tržiště, také tábory a budoucí bojiště. Dorazí Míla Souček s kamarády a přiveze ukázku nové knížky (bibliofilové, máte se na co těšit). Také pan Ondřej s lásečkou dorazí. Rozbijeme improvizovaný tábor na jednom rohu, poté, co nás z jiného rohu drsně vyženou kožešníci. To již z Plzně přijíždí dědeček s babičkou, Vendou a Mišáčkem a je veselo. Sice pořád prší, ale už je nám to jedno. I díky tomu, že tu grilují skvělé sýry, máme v sobě skvělá vína a jsme v dobré společnosti.

Přijde se na nás podívat i Zbyňa. Abychom ho viděli ještě před bitvou v jednom kuse. Do kasičky Putování Hrocha jsme od velkorysých přispěvatelů dneska získali celkem 340 korun (z toho 200,- přispěl Míla a 100,- Ondřej). Kolem půl šesté jsme se vydali na zpáteční cestu, během které jsem na podmáčeném terénu vyklopil Matýska a v rozčilení jsem se rozhodl, že vozík zanechám zde. Naštěstí mi v tom přátelé zabránili a tak to vypadá, že se s vozíkem ještě někde potkáme. Třeba najdeme o něco více těch, kteří si přijdou pro dárek.

Zde najdete deníček Zbultrana i s fotkami.

Blíží se Velikonoce a tak nás čeká několik tradičních akcí. Mezi ně patří třeba i Zelené pivo, na které chodíme, přestože víme, že je jen barvené umělými barvami. Tentokrát jsme na něj vyrazili už v úterý a v naší tradiční nálevně Na růžku o něm neměla obsluha ani ponětí. Změna majitele, změna smluv, Zelené pivo není a nebude. Napravil jsem to zelenou do normálního piva. Výsledkem bylo zelené pivo a kvalitní dech. Zbyněk si dal jen pár kapek a Rudánek ani to. Pak jsme přešli k Richterům, kde měli speciály a dost nám to udělalo radost. Nakonec jsme skončili v Klubu, kde jsme si dali knedlíky s vejci a dokončili tak večer s krycím názvem Zelené pivo.

Ve středu jsme se vypravili do Rakovníka, kam nás pozvali organizátoři Ceny Ď. Byli jsme totiž po několika letech opět nominováni na tuhle moc pěknou cenu, která dodává energii do žil všem, kteří pomáhají. Tentokrát nás nominoval Nadační fond Koleč a my moc děkujeme. Setkání bylo v restaurantu Černý orel, který je moc pěkný a docela dobře tam vaří. Najedli jsme se všichni dosyta a pak se přemístili do stylového salonku, kde byli další nominovaní a nominující. Zde se konalo Středočeské kolo s předáváním krajské ceny Ď. Tu jsme pravda nezískali (z čehož jsem byl nelíčeně smutný), ale zato jsme potkali hromadu milých lidí, které jsme mohli obdarovat knížkami Putování Hrocha. A někteří si nechali i vepsat věnování.

V sobotu jsme se vypravili do Plzně. Naložili jsme auto a bylo toho dost. Naštěstí řídila Jindra, protože mě se nějak neudělalo dobře. Znáte to, kašlíček a rýmička. Počasí bylo celkem příznivé a tak se jelo dobře. V Božkově jsme si dali oběd, pak jsme naložili mnicha Andyho a vyrazili jsme na Horní hrad. Cestou jsme si povídali a vyjasnili si docela dost různě vnímaných okolností. Na hradě jsme byli překvapeni stavem sněhu. Čekali jsme kalamitu, kvůli které byla zrušena jarní akce a ono bylo celkem přijatelně. Eliška zorganizovala pěknou komorní akcičku pro návštěvníky, nazdobili Moranu a dokonce byl i výborný jablečný čaj. Dohrabali jsme se do kaple nad hradem. Na oltáři tu už byla fotografie Lukáše. Kamaráda, který neunesl životní trable a odešel. Zapálili jsme svíčku s trnovou korunou a ve ztichlé kapli se chvíli modlili. Pak dorazili i ostatní, Eliška řekla několik vět, ke kterým nebylo co dodat. Vytáhl jsem tedy kytaru a vzpomněl si, jaké písničky Lukáš měl rád. Vzpomněl jsem si, jak říkal: Hrochu, zahraj Žoldáka. A moc jsem si přál, aby mi tu větu ještě jednou řekl. Aby tu byl s námi a všechny problémy jsme společně vyřešili. Nepovedlo se. Zpíval jsem falešně, s knedlíkem v krku, ubrečenej jak malej kluk. Vzpomněl jsem si na svého tátu, který taky odešel moc brzo. Toho mi vzala rakovina. Taky mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnal. Než jsem dokázal odpustit, že mě tady nechal. Je mi šíleně smutno. A znova teď, když to píšu. Chybí mi táta, strejda i Lukáš.

Nakonec se sebereme a jedeme zpátky do Plzně. Cestou ještě musíme sebrat jednu kešku. Je hned u silnice a taky by to neměl být problém. Andy hlásí, že se přibližujeme, pak zastavíme a on jde najisto. Má ji hned a chvíli mu trvá, než se zaloguje. Je mi zima a jdu se schovat do auta. Už se šeří a mám plnej nos.

V neděli se potkáme s brašulem Petrem na dětské mši. Mám čtení a snažím se, aby mi bylo rozumnět. Bolí mě celé tělo a mám pocit, že nemám kůži a že se mi rozedírá tělo do živého masa. Bolí mě oči i játra. Takhle vypadá nové zrození.

V pondělí vyrážíme na Radyni. Je tam historický program a taky Petr Merxbauer ze Strašlivky. Krásně tam sněží. Obrovské vločky. Nabrali jsme Andyho. Původně chtěl jít v dobovém, naštěstí jsem mu to rozmluvil. Nahoře je pěkná zima. Za dvě deci teplé medoviny chtějí kilo. To mě poněkud rozladí. Asi Tatry. Program je zajímavý. Petr hraje naživo bez aparátu. Dokonce zahraje i Štědrý den v Plzni. Jsem v šoku a nadšen. Zmrzlí jsme všichni. Vracíme se zpátky a odpoledne na náměstí, kde končí Apriliáda a od pěti tam je koncert Strašlivky. Zima je šílená. Iva nemůže mluvit, ale zpívá skvostně. Chybí hoboj. Jsou to velmi drsné podmínky a já se šíleně těším na květen, kdy bude nové CD Strašlivé podívané - Tady a teď. Jupí!

Děkuji všem, se kterými jsme se během tohoto týdne potkali. Byla to setkání milá, obohacující a potřebná. Věřím, že se potkáme opět a o něco dříve...

Tentokrát je organizátorem Ajka a Martin s Adámkem. Sraz byl na Smíchovském nádraží, ale nejeli jsme vláčkem, nýbrž autobusem.

Šermířská burza, tradiční podnik, jehož se účastníme od počátku a který nás děsně baví, se vydařil i tentokrát, na novém místě a to v kulturním domě Barikádníků, kde jsem nikdy předtím nebyl a kde se mi moc líbilo. I proto, že jsem zde potkal hromadu známých a milých lidí. Navíc jsme objevili i stánek s úžasnou medovinou, pivo točili dobré a tak nám nic nechybělo. Dokonce přišlo i několik lidí pro knížky, trička a placky. Co víc si může poutník přát?

Náčelník vyhrával jako za mlada, medovina tekla proudem a všechno nám připadalo bezstarostně jednoduché. Přesto nastala chvíle, kdy nám Roman oznámil, že burza končí a musíme zase dál. Nechtělo se nám, ale museli jsme. Jindra nás naložila a převezla na zámek Berchtold, kde se konalo Vítání jara. Přijeli jsme sice na úplný závěr, ale potkali jsme kamarády z čajovny, Romana a Martina. Dali jsme si čaj a sušenky, prošli si areál, poněkud vymrzli, získali turistickou známku a uháněli zpátky k domovu.

Dnes jsme se vydali na malé putování za patronkou rodin, svatou Zdislavou, do Jablonného v Podještědí. Jeli jsme autem, přece jen je ještě poněkud zima, ale užili jsme si to. Cesta nás vedla menšími silnicemi Kokořínskem. Zde, za obcí Medonosy jsme objevili malebnou studánku s báječnou vodou a já poprvé zalitoval, že jsem dnes zapomněl vzít s sebou Hroší pohár. I napili jsme se postaru, z rukou. A voda byla lahodná, osvěžující a obohacující. Je to Pramen svatého Vojtěcha a rozhodli jsme se, že sem ještě letos zavítáme, až bude tepleji.

Pak jsme pokračovali na Dubou a Doksy a dál po 270, kterou jsme použili i v roce 2009, když jsme se Zbyňkem a Ivankou putovali za svatou Zdislavou po svých. Zastavili jsme se v obci Hradčany, kde jsme tehdy spali u hodných lidí. Věděl jsem, že je tu malá ZOO a tu jsem chtěl ukázat klukům. Nakonec jsme ji našli a bylo tam několik zvířat a tak jsme je obdivovali a také jsme přispěli do kasičky, aby měli provozovatelé na krmení handycapovaných zvířátek.

Kolem poledního jsme byli v Jablonném na náměstí a šli jsme se najíst do restaurace Český lev. Po obědě jsme vyrazili k bazilice, ale měla zavřeno a tak jsme pokračovali směrem k Markvartickému rybníku, který je již nějakou dobu vypuštěn. Pak po zelené značce, až ke Zdislavině studánce, kde jsme se opět pořádně občerstvili zázračnou vodou. Pokračovali jsme cestou kolem Pivovarského rybníka a nahoru, k zámku Lemberk, který ještě spal zimním spánkem. A pak alejí dolů, zase ke křížku a zpátky na náměstí. Celkem asi sedm kilometrů a byli jsme pěkně ošleháni zimním severákem a také opáleni jarním ospalým sluníčkem. Byl to krásný výlet a už se těšíme na ten další.

Přestože předpověď počasí nevypadá dobře, naplánovali jsme malý výlet do okolí hradu Karlštejn. Vezmeme děti, krosničku, kamarády a vyrazíme vláčkem. Na FB se přihlásili Ajka s Martinem a Adámkem a taky Maruška s Erikem a Davídkem. Pěkná partička na výlet. Ráno, při pohledu z okna, jsem neměl moc dobrý pocit. Mlha, že není vidět ani na finanční úřad, zima a nevlídno. Oblékáme se a jdeme na tramvaj. Doprovází nás kamarádi Ciri a Míra, kteří byli u nás na návštěvě. Opouštíme je na Hlavním nádraží a oni pokračují na Muzeum. Přestože jdeme minutu po termínu srazu, jsme tu první. Napadne mne, že půjdeme sami, ale než to stačím domyslet, už na mne volá Maruška, že tu jsou. Kupujeme lístky a cena, kterou mi sdělí zaměstnanec ČD, mi vyrazí dech. Za zpáteční jízdenku pro dva do Srbska (u Karlštejna) a to z Radotína, protože máme pražskou lítačku, chtěl 129 korun. Mazec. Erik s Maruškou to měli ještě dražší, protože Opencard nemají. Pokud bychom vzali auto, bude nás cesta stát polovinu. No nic. Romantika je romantika.

Vlak odjel z nádraží na čas, kluci se dožadovali pití a dlabance a jízdu si pořádně užívali. Na Smíchovském nádraží přistoupila Ajka s Martinem a Adámkem a byli jsme komplet. Pak jsem navrhl jít obráceně, tedy vystoupit ve stanici Karlštejn a dojít do Srbska. Ukázalo se to jako dobrý nápad, který byl přijat. Na nádraží jsme udělali startovní fotografii a bylo to dost náročné, aby se všichni dívali na fotografa. Pak mně přepadly zažívací obtíže a začal jsem hledat nějaký záchod. To se povedlo až v obci a abych nemusel za toaletu potupně platit, zakoupil jsem preso s mlékem. To byla úleva. Mezitím zkoušeli nacpat do krosničky Davídka a ten hlasitě protestoval a nepomohlo ani přemlování a nabídky dobrot. Péťa si zatím hověl ve velkém šátku, který nám zapůjčila Maruška a Jindra si nemohla tento kus látky vynachválit.

I pokračovali jsme cestou vzhůru, ku hradu Karlštejn, který jsme zanedlouho také obsadili a pořádně prozkoumali. Pak jsme pokračovali po červené značce, až k Dubu sedmi (dvou) bratří, kde byla občerstvovací zastávka a všechny děti se pořádně nakrmily. Pak jsme pokračovali stále dál, po červené, až ke Králově studni, kde se chtěly některé děti koupat, ale nedovolili jsme jim to. A pak na rozcestí se žlutou, kde jsme museli překonat vodní tok a byli jsme celí od bláta, ale nevadilo nám to. Udělali jsme odbočku na Kubrychtovu boudu a hlavně na Bubovické vodopády, které trochu pádili. Pak jsme se vrátili a nechali se hřát sluníčkem a pocitem, že už je blízko Srbsko a také hospůdka, kde nám dají najíst. Najedli jsme se pořádně, došli na vlak, který skutečně jel a dovezl nás zpátky do Prahy, kde jsme se rozutekli do svých domovů, ale předtím jsme naplánovali další výlet na 24.3., který bude opět rodinný, do okolí Malé a Velké Chuchle. Tak se můžete přidat.

A už je to zase tady. Přestože si pokaždé říkáme, že cestu za Mikešem uděláme za tepla, opět (po čtvrté) se jde v únoru, v zimě a ve sněhu. Už to vypadalo, že bude celkem obstojně, ale od pátku sněží a mrzne. Mám sice nějaké bolení, ale kašlu na to a ráno vstávám na budíka. Je to rána po páteční pařenici v Klubu, ale nedá se nic dělat. Sraz je v 7:20 na Hlaváku a tramvaje jezdí s velkými intervaly. To je ten racionalizační proces v hromadné dopravě. Všechno jelo luxusně a tak jsem se objevil v prostorné hale nádraží v 7:11. Hned jsem potkal Zbultrana a Zuzku s Petrem. Donutil jsem je, aby mne doprovodili do sámošky na nákup snídaně, kterou jsem nestihl. Pořídil jsem zasněžené mlsání, vodu a pizzu. Ještě byla teplá a celkem dobrá. Pak jsme se vrátili k pokladnám a tam už byla Jana (Petrova sestra) a Lukáš (Jany přítel) a pak dorazila Maruška (Ajky sestra) a Erik (Marušky manžel) a Náčelník (bez psa) v polobotkách a byli jsme všichni.

Musíme se rozdělit na vlastníky lítačky a ty druhé a pak jdeme koupit hromadné jízdenky a běžíme na nástupiště sedm jih, protože tam je tepleji a hlavně náš vláček dvoupatráček. Obsadíme tradičně vrchní část a hned začneme kravit. Rozdám zasněžené bonbóny, protože i venku stále sněží, Zuzka si zuje boty a Petr hledá nepovodený chleba, aby ho snědl. Nemůže ho najít a vypadá to, že jsou všechny povedené, žádný hnutý, ale nakonec ho najde a rychle sní. I já dojím svou pizzu. Najdeme dokonce i odpadkový koš, který je umístěn vedle sedaček a nahážeme tam všechno, co nepotřebujeme. O půl deváté jsme v Mirošovicích, kde uděláme startovní foto a vyrazíme po žluté značce na Hrusice. Nepotřebujeme mapu, protože tu trasu známe jako Mikešovy boty. Cesta děsně klouže a je pěkná zima. Dálnice hučí a naše skupina se dělí na rychlejší a pomalejší.

Vydusáme kopec, který by nevyjela ani čtyřkolka a jsme v Hrusicích. Jana s Lukášem vyrážejí pro turistickou známku, křestože jim říkáme, že mají zavřeno. Přijdou, že mají zavřeno, ale známku, že jim dali. Vyrážíme po silnici dál, na další zastavení Mikešovy cesty. Cestou hlásíme projíždějící auta a užíváme si, že to neklouže. Zastavujeme u cedule Stará cihelna. Otevírá se první víno, samozřejmě 9040, všichni si pochutnávají. Rozebíráme jazykové zvláštnosti slovenštiny. Náčelník začíná popíjet z víčka od petky a pak pije rovnou z láhve. Je veselo, sněží a zase to pěkně klouže. Jdeme dál, do lesa, do kopce, mezi chatky, mezi pořezané dřevo, které úžasně voní. Do kopce, na Vlčí halíř a pak zase dolů k Myšlínskému potoku, kde překračujeme vodní tok pod dohledem kamer a fotoaparátů. Je to legrace. Pak vcházíme do Mnichovic a jdeme ulicí Jiráskovou, až k soše Jana Nepomuckého. Pak po hlavní Ondřejovské až na náměstí, kde najdeme vinotéku a Zbultran pořizuje španělské červené víno v barriku. Náčelník koupí Pálavu a já mandle v čokoládě. Vinotéka je pěkná, jen mne překvapuje, že víno stáčejí do plastových lahví od mattonky.

Před vinotékou se lehce zdržíme, protože mládež již otevřela láhev MT a degustuje, do toho přijde Zbultran se svým skvostem a začne se míchat růžové podle evropských norem. Ještě, že nemůžu pít. Po půl hodině se vydáváme na další cestu, pozdravíme paní v prvním patře, co vyklepává fialovou dečku a kolem kostela Narození Panny Marie se vydrápeme nahoru nad město. Pak zahneme vpravo a už jsme u Šibeničního vrchu, kde se lyžuje a všude je hromada aut. V největším srubu obsadíme dva stoly v prvním patře a objednáme si pití a jídlo. Je to poněkud komplikované, ale nakonec to vyjde. Dáváme si samé dobroty a taky točenou limonádu. Po hodině jsme řádně občerstvení a musíme vyrazit na další cestu, protože ještě nejsme ani v polovině. Chvíli jdeme po silnici a klábosíme, pak zahneme na polní cestu a stále funíme do kopce. S plným žaludkem nám to jde jedna báseň. Zastavujeme až v polích u lavičky a cedule Setkání s husopaskou. Tady se koná další občerstvení vínem. Dokonce chce Lukáš otevřít víno pomocí boty a cedule. Statečně do ní buší, ale špunt se ani nehne. Hrozí rozbití láhve, pořezání všech přítomných, zničení boty a znehodnocení vína. Naštěstí nakonec použijeme tradiční způsob a Lukáš si může nazout botu na promrzlou nohu. Také se skupinově fotíme a natáčíme živé obrazy.

Během dalšího pochodu se na mne vrhne Petr a snaží se mi vysvětlit, jak je škoda, že nás lidé neposlouchají, když to s nimi myslíme dobře a naopak, jak jsou pozorní, když jim nalháváme příjemné nesmysly, co chtějí slyšet. Dojdeme až do Struhařova, kolem rybníka a mezi vilky, pak se chvíli koulujeme, dopíjíme lahve a diskutujeme o cholesterolu. Pak se mne vrhne Lukáš a vypráví mi o svých cestovatelských touhách. A zároveň mě zaváže slibem mlčenlivosti a tak nemohu být konkrétnější. Dojdeme do Klokočné, kde potkáme koníky. Všichni je hladí a mazlí se s nimi. Jdeme se Zbyňkem dál, až na náves, kde je další zastavení. Trochu se trháme, ale věříme, že se opět shledáme. Po nějaké chvíli za námi dobíhá rozjařený Petr a oznamuje nám, že ho kůň kousl. Ukazuje nám krvavou ruku a tak ho posíláme do hostince U koně, kde si může ruku omýt a případně vydesinfikovat. Přicházejí děvčata a nevěří svým uším, když jim vyprávíme, co se stalo. Za nějakou chvíli se vrací Petr s Lukášem. Ruka je stále krvavá, zapomněli jí omýt. Jdeme dál.

Nastává udobřovací fáze. Chlapci se snaží domluvit děvčatům a tak nám, kteří se udobřit nesnaží, poněkud zdrhají. Naše skupina se několikrát trhá. V lese potkáváme skupinu nadšenců pro automobilové modely offroadů a zde se trhá i druhá část výpravy. Zůstáváme se Zbyňkem sami a protože není signál, pokračujeme po zelené značce na Tehov. Zde již signál je a tak se domlouváme s částí výpravy, kde na ně čekáme. Orientačním bodem je červená střecha kostela sv. Jana Křtitele. Čekáme u Obecního úřadu, kde si čtu vývěsní desky. Pak se opět rozrosteme a pokračujeme na Světice. Je to po silnici, pravda úplně nové, ale přesto se to dusání nožičkám moc nelíbí. Náčelník dopíjí Pálavu, trpí samomluvou a je veselý. Volá Petr, kde jsme a že na nás čekají u dalšího zastavení. Tam dopíjíme zbytek španělského vína a pokračujeme do lesa. To už jsou Říčany na dosah, kolem hájovny a pod hlavní tratí, dojdeme až do města. Mldí se stále udobřují a hádají, ale už se netrháme. U cukrárny se ovšem rozdělíme, protože někteří chtějí sladkou odměnu. My zbylí jdeme na vlak, který jede za 19 minut. A protože má hospůdka zavřeno, čekáme na nástupišti.

Chvíli před příjezdem vlaku dorazí i zbytek výpravy. Jsme opět kompletní. Nastoupíme do celkem našvihaného vlaku, obsadíme horní patro a užíváme si pohodlí. Petr popíjí pivko a dojídá poslední chleba. Snaží se komunikovat se slečnou, která sedí vedle něho. Je zvědavá, ale Petra se trochu bojí. Tentokrát se zuje Jana. Lukáš ukazuje, že vzal náhradní ponožky. Petr kontruje, že celou cestu nesl náhradní boty pro Zuzku. Ukazuje nám je jako důkaz. Někteří raději opouští vagón a vystupují dříve. Náčelník nás opustí ve Vršovicích, aby se zblízka podíval na hodiny, které opravil pan Berka a my ostatní vystoupíme na Hlaváku. Už je tma a máme toho celkem dost. Rychle se rozloučíme a rozprchneme do svých domovů. Příště si dáme Mikeše určitě už za tepla. To je jasné...

Tak jsme vyrazili na takový minivýlet. Náhodou jsem objevil naučnou stezku, kousek od našeho bydliště. Dneska máme volněji a po včerejší náročné ochutnávce červených vín u Zbultrana pod názvem "je třeba topit", musíme na vzduch. Sluníčko chvílemi svítí, chvílemi padá sníh. Dokonce se ozval Náčelník, že se přidá a tak bude veselo. Sraz je domluven na 13:30 u stanice metra Střížkov. Dorážíme s lehkým zpožděním a Náča už tam je i se psem Sidem. Matýsek z něho má radost, Péťovi je to jedno. Kolem hotelu Duo vyrážíme na okruh, který má celkem 9 km. Nejprve ulicemi Proseku, kde je velký provoz a pak mezi domky, kde už je klidněji. Potkáváme známé, kteří nás varují před bezdomovci, které jistě potkáme.

Procházíme opuštěnými částmi hlavního města. Kočárek zapadá do hlubokých rýh od nákláďáků, kolem jsou opuštěné zahradní chatky, spousta odpadků, ale bezdomovec žádný. Nakonec jsme se vymotali z labyrintu a po asfsaltu došli až k Proseckým skalám. Tady nastalo šílení, kdy Náča pustil psa z vodítka a Matýsek ho začal honit. Pak našel tenisák a to bylo radosti. Došli jsme až k vinici Máchalka a k bobové dráze, na kterou bylo zima, ale za tepla si jí dáme. Seskákali jsme až dolů, pod železniční trať a do parku Podvinní, kde mají nádherné kamenné prvky, které se dají naádherně prolézat. Také se dá přeskotačit vodní tok. Náča nám vyprávěl o hudebních festivalech, které se tu konají a tak snad některý navštívíme.

Pak jsme pokračovali na hlavní Sokolovskou. To se ozvala žízeň a hlad a tak jsme zapadli do kavárny v galerii Fénix a celou jsme ji vyplenili. Jsme v polovině stezky, ale zbytek si dáme až jindy. Už je celkem pozdě a tak skočíme na metro a frčíme domů. Náčelník se psem ještě pokračují v procházce, protože je ještě vidět.

Je pátek a naplánoval jsem v Klubu ochutnávku speciálních vín, které mi jednou přivezl Míla Souček ve dvou igelitkách, prohlásil, že to nepije a ať udělám ochutnávku, která pomůže dětem. Po několika týdnech ten den nastal. Společně se mi přihlásil i Hugo, že by přišli hrát se svými kamarády a tak o počet lidí jsem neměl obavu. Spíše o místo. To se projevilo kolem sedmé, kdy byla žlutá místnost plná lidí a zelená plná oblečení. Hrálo se a zpívalo a degustovalo. Bylo veselo, přeplněno a zase veselo. První odcházeli Trajeři, protože jsou nejrychlejší a musí chodit nejdříve spát (alespoň někteří) a za ochutnávku vložili do vitríny celou pětistovku. Tím nasadili laťku pěkně vysoko a protože jsem to ostatním hlasitě nahlásil, i další příspěvky byly více než velkorysé. Celkem se za raritní vína vybralo Kč 2.200,- a já tímto děkuji všem degustujícím, přispěvatelům a zejména Mílovi Součkovi. Věřím, že se nám podaří peníze brzy předat.

První letošní výlet. Tradičně na Bacín, což je prý keltské obětiště. Napadl sníh a tak to nebude na blátě, jako posledně. Je taky pořádná zima a tak beru rukavice, šálu a čepici. I sandály nechávám překvapivě doma a beru si pořádné, zateplené boty. A teplé ponožky. Vybavený jako eskymák očekávám příjezd sběrného vozu, který řídí Petra a odveze nás se Zbyňkem na Hlavní nádraží. Jde s námi, přestože to není její výlet. Parkujeme v ulici Opletalově a jdeme rovnou do haly, kde to páchne zkyslou močí a hromadou bezdomovců. U pokladen na nás nikdo nečeká, přestože je tu plno. Pak přichází Ondřej se svou lásečkou Markétou a jsme komplet. Je nás pět a to musí stačit. Ostatní se postupně omluvili, že mají antibiotika, lepru, kašlíček a školu.

Vytvoříme dlouhou frontu před pokladnou a pak nutíme slečnu za přepážkou, aby nám vydala hromadnou jízdenku pro různý počet osob, které mají tramvajenku a které tramvajenku nemají. Cena jízdenek nás překvapí, konstatujeme, že jízda vozem by nás přišla levněji a jdeme na vlak, který stojí na druhém nástupišti. Obsazujeme horní patro, veselíme se a otevíráme první láhev červeného vína (9040). Vlak vyjíždí se zpožděním a Zbyněk začíná být trudomyslný, že nestihneme přípoj v Zadní Třebáni. Narychlo mění plán cesty, ale není to potřeba, protože přípoj na nás poslušně čeká. Vhrneme se do něho spolu s další stovkou cestujících a okamžitě vyrážíme po jednokolejce do kopce. Jsme veselí a těšíme se na šlapání.

Tak veselí, že si nevšimneme, že naše cílová stanice už byla a že se vzdalujeme. Na další zastávce tedy vyskakujeme, fotíme se a vyrážíme do kopce směrem na Liteň, kde už jsme byli před několika minutami, ale nikdo si toho nevšiml. Zatím jsme ještě veselí. Za chvíli už budeme lehce zafunění a Petra dokonce pěkně do červena. Naštěstí Ondřej vzal s sebou láhev rumu a tak nezmrzneme. V Litni se zastavujeme ve večerce na rohu. Na teplou sekanou a další dobroty. Sice je to kus z cesty, ale gurmánský zážitek za to stojí. Nepříjemné je, že další cesta vede do strmého kopce, asi dva kilometry a s plným žaludkem se jde hodně těžko. Jdu tedy první a udávám tempo. Přemýšlím si o důležitostech a také o Slušných občanech a nechávám zbytek výpravy daleko za sebou. Musím na ně několikrát čekat.

Překonáme Mramor, závěje jsou mohutné, zejména na závětrné straně, seběhneme po poli, přes silnici a zase do kopce, na Bacín. Za chvilku už jsme u skalní průrvy, kde konáme obřady. Zbyněk zapaluje svíčky a já rozlívám obřadní víno. Napijeme se a já také obětuji Hroší pohár. Po všech rituálech se vydáváme na další cestu zasněženou krajinou. Ještě nás čeká asi deset kilometrů a pak vyhřátá hospůdka v Srbsku. Volá Erik, že už tam na nás čekají, že se Davídkovi nechtělo do zimy a tak jsou celou dobu tam. Pokračujeme po zelené značce, kolem lomů a mlázím, po lesních cestách, které se skrývají pod sněhovou peřinou. Pak chvíli po silnici, která klouže a zase do kopce, kde funíme a vykřikujeme neslušná slova. Dojdeme až do Tobolky, kde vyhodíme láhve do tříděného odpadu a po žluté značce dojdeme až na Kodu. Po cestě si zpíváme a děsíme tak jiné turisty. Na Kodě se občerstvíme děsně teplou vodou z pramene a pokračujeme šíleným klesáním, kde nás ohrožují dva lidé na čtyřkolkách a několik dětí na sáních, až do Srbska. Za mostem, kde je střídavý provoz na nás už čeká Erik s Maruškou a Davídkem a také teplý pozdní oběd.

Dáváme si polévky a také hotovky a zjišťujeme, že porce jsou nějak menší, než minule. Pak ještě nějaké dezerty a je čas běžet na zpáteční vlak. Ten nás přiveze do Prahy, na kterou se už snesla tma. Zbultranovo vyprávění a také fotografie najdete na tomto odkazu. A příště už můžete jít s námi...

Je právě za pět minut tři hodiny ráno a Hroší klub se vyprázdnil po Silvestrovské veselici. Jsem tu sám a dávám nádobí do myčky a snažím se to tu trochu uklidit. Máme za sebou další rok. Rok, který byl tak našlapaný událostmi, že mi děsně rychle utekl. Jsem tu sám a rozhoduji se, že letos se budu opět více věnovat Putování Hrocha, výletům a tomuto webu. Pokusím se doplnit deníček a také další části. Dopíši šestou knížku Putování Hrocha a také se budeme více účastnit akcí s dárky Putování Hrocha.

Zjistil jsem, že pomoc prostřednictvím Putování Hrocha má větší smysl, než pomoc prostřednictvím (jakékoliv) politické strany. Už se těším, až opět obléknu poutnické oblečení a vyrazím na cestu. Těším se, že mi nikdo nebude diktovat, jak mám psát a jak se mám oblékat. Co mám říkat a co naopak nesmím. Těším se na setkávání s dobrými lidmi a na vzájemné obdarovávání. Těším se na nový rok 2013, který bude určitě lepší. Už jen proto, že tu jsme, že jsme živí a máme možnost změnit svět. K lepšímu, samozřejmě.