Jako téměř každý rok se účastním tohoto zimního sebevražedného sportovního podniku. Jeho duchovním otcem je Zbyněk a duchovní matkou Petra, která je ráda, že to není její výlet. Zpravidla se vymlouvá na daně a úklid, případně se nabízí jako doprovodné vozidlo a support během pochodu. Letos ale měla smůlu, všechny její argumenty byly odstraněny a musela s námi jít v poli nejodvážnějších. Doprovodné vozidlo totiž řídila Jindra. A vešlo se nás do něj dost. Sraz byl domluven na sedmou hodinu ranní u Hrošího baráku a Trajeři tam byli s předstihem. Pak dorazil i pan Mašín (nemá s bratry nic společného - prý) a slečna Aňa, která je doktorkou s báječnými vyhlídkami na zaměstnání. O půl osmé jsme vyrazili do deště a větru, z čehož jsem neměl moc velkou radost. Petra sice prognostikovala, že bude lepší počasí, až projedeme pod kouzelným mostem, ale moc jsem jí to nevěřil.

Opak byl pravdou a jak jsme se vzdalovali od Prahy, počasí bylo stále lepší. Dokonce jsme potkali i sluníčko, ale teplota se stále držela nuly. Kolem půl deváté jsme byli v Borku a kousek cesty jsme si zkrátili autem až k Rokytnickému rybníku. Zde jsme vyskákali z vyhřátého vozu, pobalili věci, sestavili kočárek a udělali startovní fotografii. Někteří z nás posnídali, jiní lovili rozteklý dort z batohu. Pak jsme vyrazili po žluté značce do mokřin. Kočárek se bořil a tak se Jindra vrátila zpátky k vozu a domluvili jsme se na dalším místě setkání. Matýsek šel s námi a byl velmi statečný. Potkali jsme několik krásných studánek, klouzalo nám to na listí i kamení a užívali jsme si nesmělé sluneční paprsky.

V některých studánkách se chtěl Matýsek koupat, ale pokaždé jsem mu to rozmluvil. Líbilo se mu chození ve sněhu i klouzání na ledu. A nejvíce se mu líbilo, když jsem ho vzal na koníčka. Tak jsme došli až k rybníku Věžák, kde nám přišla v ústrety Jindra i s Peťulkou. Tady jsme se opět občerstvili a vydali se na další cestu po silnici, která byla tak silně namrzlá, až jsem se bál, že se mi rozjedou hroší kopýtka. Pěkně přituhlo. Stále po žluté značce, do pěkného kopečka, kdy už nám nebyla vůbec zima a pak zase dolů, kolem pasoucího se skotu a do Skokov, kde to známe a kde nás lákali na dršťkovou polévku. Za Žehrovem na nás čekalo pořádné bahno, ale zvládli jsme to se ctí. A za chvíli už jsme byli v Příhrazech, kde na nás čekala Jindra s dětmi v hospodě Pod kaštany.

Tady bylo teplíčko a měli samé dobrůtky a tak jsme si dali oběd. Vynikající boršč, masové topinky a směs s kroketami. Zapili jsme to pivkem a po hodině se vydali na další cestu. Petra zůstala s Jindrou a dobře udělala. Další postup vedl ostře do kopce, po šíleně velkých schodech, kde jsem myslel, že my vypadnou čéšky. Ale ten rozhled stál za to. Turistické značky nás vedly cestami zapadanými zlatým listím a sluníčko nás hřálo. Pak jsme opět začali klesat a listí se změnilo na sníh a led. Sluníčko na stín a zimu. Teď už jdeme po modré a slečna doktorka nám vypráví o škodlivosti alkoholu, což se nám po čtyřech láhvích vína jeví dost zábavné. Mineme obětní kámen a vylezeme na silnici. Už se šeří, ale čelovka nebyla potřeba. Přes Zásadku dojdeme až na parkoviště u Valečova. Tam hlasujeme, zda půjdeme na zříceninu. Petr se nechce zdržovat, aby stihnul příjezd vlaku se Zuzkou a tak jdeme za holkami, které na nás čekají v obci Boseň, ve stylové restauraci naproti krásnému kostelu sv. Václava. Nezastavujeme se tu, vytáhneme děvčata a děti, naskáčeme do auta a frčíme zpátky do Prahy. Pomalu rozmrzáme a těšíme se na další výlety, které nás v novém roce jistě čekají.

Zápisky a fotografie Zbultrana najdete ZDE.

Petr Mašín mi dohodil zajímavý kšeft. Vlastně benefiční akci, které mám rád. Zejména, pokud skutečně pomáhají. A tahle pomáhá opuštěným kočkám. Konala se v Carpe Diem na Praze 3 a je to moc příjemné prostředí. Dorazil jsem tam asi hodinu před začátkem a to jsem stihnul koupit si nové kalhoty. No zázrak. Petr Mašín už trápil mixážní pult a snažil se vyloudit zvuk přes mikrofon a kytaru zároveň. Pozdravili jsme se s Petrou (organizátorkou), Zuzkou i dalšími a vrhnul jsem se na techniku. Po několika minutách už to celkem hrálo. Taky jsem si brknul, ale Petr má kytaru s děsně tlustým krkem a moje malé prstíky mají co dělat, aby ho uškrtily.

V sedm jsme začali, dorazilo celkem málo lidí, ale nám to nevadilo. Petr zahrál spoustu písniček a lidem se to vážně líbilo. Pak jsme chvíli zase povídali a také byla Vánoční tombola, kdy jsme losovali hodnotné ceny. Například balíček dárků s Heidy Janků či písničkové CD pana Mašína a nebo povídkovou knížku Putování Hrocha. A pak se zase hrálo a povídalo a byla to moc povedená akce, která se pěkně protáhla a nikdo se tu nenudil. Kromě obsluhy...

Info o Kočky SOS najdete ZDE.

Konečně je to tady. Podzimní Putování, organizované Znovínem. Společenská akce, kam rádi jezdíme už nějaký ten rok a kde ochutnáváme mladá i starší vína. Sraz je v sedm hodin ráno před barákem. Hodina šílená, ale protože se těším, jsem tam dřív. Modrý Caddy už stojí na rohu ulice a je celkem plný. Alíček, Petra, Zbyněk a děda Prokop. Vítáme se a svlékáme. Pak vyrážíme na dlouhou cestu do Znojma. Řídí Zbyněk a jde mu to skvěle. Cestou potkáváme mlhu a sluníčko a zase mlhu. Povídáme si o všem možném a tak nám cesta rychle uběhne.

Ubytováni jsme opět v Kaplance, úplně nahoře, protože ostatní pokoje už jsou obsazené. Pak jdeme pro pavouky a také si dáme ochutnávku nefiltrovaného MT. Je skvostný, ale musíme brzdit. Pak se jdeme najíst k Mrtvole, na pokoj a rychle na Horní náměstí, kde na nás už čeká autobus. Obsadíme ten s číslem 11 a vyrážíme na cestu po sklepích. Celkem 30 vzorků. Většina je skvostná, některé jsou dobré. Ale nevylijeme ani jeden. Ve vodním mlýnu Slup dostáváme k vínu i vzorky domácího chleba. Skvělá kombinace.

Při poslední cestě autobusem zpátky do Znojma, proběhne losování o luxusní výhry. Nevyhraju ani jednou, mám totiž štěstí v lásce. Vystoupíme u Mariána a jdeme k Mrtvole na večeři. Pak zase zpátky na autobus, který nás odveze do kláštera. Večerní program je skvělý, ale vína už bylo dost. Těšíme se na Sg LV a také na odjezd prvního autobusu. Ten je nacpaný a je v něm velká legrace. Zejména, když ti vzadu vystupují první. Jdeme spát, jsme unavení a těšíme se na pátek, kdy opožděně oslavíme příchod Beaujolais v Klubu.

Vím, že jsem sem dlouho nic nenapsal. Důvodů bylo více, pokusím se na žádný nezapomenout. V srpnu jsme se moc těšili na Folkovou Ohři, která se koná v Kynšperku nad Ohří. Tentokrát to byl jubilejní ročník a ještě k tomu třídenní. Hodně času jsem věnoval plánování ubytování v místě. Hledal jsem patřičný nocleh, abychom s malým Péťou nemrzli v autě nebo někde pod stromem. Nabídka slušného ubytování v okolí není nejbohatší, alespoň na internetu a tak jsem zakoupil obrovský stan, pro celou Hroší rodinku. Stan, ve kterém se dá i pohodlně stát, natož spát.

Několik dní před Folkovou Ohří jsem byl v nemocnici navštívit kamaráda a povídali jsme si o obtížích, které ho tam přivedly. Zjistili jsme, že trpím tím samým a tak jsem byl také hospitalizován. Sen o Folkové Ohři se rozplynul a já ji proležel Na Bulovce. Provedli mi mnoho vyšetření, dokonce mne bodali i do páteře, ale nezjistili nic. Během Folkovky mi volal Míla Pražák z pódia a já se zdravil s diváky a poslouchal Žoldáka, kterému nebylo skoro vůbec rozumět, ale moc se mi to líbilo. Během pobytu v nemocnici jsem shodil šest kilo a zaplatil na poplatcích pět kilo.

To už začala předvolební kampaň do Senátu, kde jsem kandidoval za mladé hnutí ANO 2011, ve volebním obvodu číslo 23 (Praha 8). Vůbec jsem netušil, co všechno mne čeká. Bylo vytištěno mnoho letáků, plakátů, vylepeno mnoho bilboardů, osloveno hodně potenciálních voličů. Utraceno hodně peněz. A výsledek? Vyhráli ti samí. Byli zvoleni a dál nám budou neměnně vládnout a připravovat podmínky pro život. Ano, jsem z výsledku voleb překvapen, možná otráven a zklamán. Jsem otráven z tisíců lidí, co křičí, že chtějí změnu a pak nezvednou zadek a tu změnu si nezvolí. Na druhou stranu děkuji všem, co volili jiné tváře. Co dali šanci změně. Zatím to nestačilo, ale třeba příště.

Díky volbám a vstupu do politiky jsem ztratil mnoho přátel. Je to zvláštní, jak lidé vnímají vaši snahu něco dělat pro druhé. Když jsem byl pouhým poutníkem Hrochem, bylo přátel hodně. Když jsem napsal otevřený dopis na Horní hrad, několik "přátel" se ke mně otočilo zády. Když jsem ohlásil svou kandidaturu do Senátu, otočili se i ti, o kterých jsem nepochyboval. Jak jsem naivní. Přitom není nic jednoduššího, než se ztratit a zmizet a nechat tento stát, ať se zničí sám. Našlápnuto k tomu má dobře. Nestarat se o druhé a mít na mysli jen svoje dobro a prospěch. Je to tak jednoduché. A proto nepřijatelné. Pro mne určitě.

Mrzí mne, že ve snaze o nápravu jsem tak osamocen. Kde jsou ostatní, kteří to cítí stejně? Kteří jsou ochotni něco dělat?

Před mnoha týdny a měsíci jsme byli pozváni na dětské tábory našich přátel. Jeden se koná nedaleko Kardašovy Řečice a ten druhý kousek od Plas. Vyrážíme časně ráno, poté, co jsem nacpal do auta věci na měsíc kempování, přidělal rakev na auto a tu také naplnil na další měsíc. Musíme toho mít s sebou dost, protože nevíme, jaké bude počasí. Navíc máme i divadlo, tedy loutky a rekvizity a také dárky Putování Hrocha a plackovadlo. Z původního časného odjezdu je to rázem čtvrt na jedenáct. Naštěstí tentokrát už nebudeme bloudit a pojedeme najisto. Jen jedna malá zastávka na nákup. Volá Míla, zda bychom nekoupili vajíčka. Prý do bramboráků. Krásně to vyšlo. Vedro k padnutí.

Na tábor přijíždíme kolem jedné odpolední a jdeme se ubytovat do jedné z chatek. Přivítáme se s osazenstvem tábora a je nám postupně nabízen oběd a další laskominy a my neodmítáme. Máme šílený hlad. Ve Formance si dáme pár piv, jsou výtečná a chladná. Pak jdeme zpátky do tábora a domlouváme se na hraní pohádky. Beru rekvizity i loutky, děti rozhlásí po širém okolí, že bude divadlo a tak o diváky není nouze. Dávám do hraní úplně všechno, louka je obrovská. Bojím se, abych nepřišel o hlas, ještě budu muset hrát jinde. Nakonec to dopadne dobře. Princ zapíchne draka a vysvobodí princeznu. Zádrhel nastal ve chvíli, kdy se mladí měli vzít. Princezna dala ruce v bok a prohlásila, že se nebude vdávat a to ani na Západ. Umíráme smíchy a maminka princezny se nám to snaží vysvětlit.

Po představení beru kytaru a jdeme hrát a zpívat. Nejprve na hráz Ke dvou kočkám, kde mají Svijany a pak zase do tábora, kde je Kozel. Začíná se stmívat a tak se musím převléknout do strašidelného, protože dneska mají děti stezku odvahy. Musí ulovit dalšího bobříka, podle pana Foglara. Nikdo se mě nebojí a to vypadám velmi děsuplně. Míla provádí chemické útoky na oheň a ten mění barvu. Pak se někteří opravdu začnou bát a je legrace. Nakonec se vypouštějí lampiony štěstí, dál hrajeme  a zpíváme a pojídáme k tomu luxusní bramboráky. Prostě pohoda, přerušená pouze únavou a odchodem na kutě.

Ráno je hnusně, zima a prší. Nálada je mokrá a tak se balíme o něco dříve, než jsme měli v plánu a vyrážíme směr Plzeň.

Další tábor se naléza kousek od Plas, konkrétně je to Lomnička a tam už také trefíme. Cesta je báječná a rychle ubíhá. Dokonce máme tolik času, že se zastavujeme u jednoho silného pramenu s čistou vodou, zvaného Prelátka. Ten jsem objevil při putování za blahoslaveným Hroznatou v roce 2009. Je tu stále a dokonce o něm vědí i místní a v dlouhé frontě čekají s kanystry na živou vodu. Také chvíli čekáme, ale jsme puštěni, protože máme jen dvě láhve a dvě malé děti.

Potom přejedeme na dětský tábor a to je radosti. Zrovna u nich vrcholí olympiáda a my přijíždíme na oběd. Díváme se, jak jednotlivá družstva zápasí. Pak se najíme a je to moc dobré. Po obědě, v rámci poledního klidu, hrajeme pohádku. Je trochu jiná, ale dopadne stejně. Na začátku se dětí ptám, jakého chtějí vypravěče. Zda mladého či starého. Chtějí starého. A pak, zda mám být blonďák nebo brunet. Chtějí blonďáka. No hrůza.

Po pohádce se sejdeme v jídelně, kde si děti namalují obrázky, ze kterých jim vyrobím odznaky. Mezitím se strhne pořádná bouřka s lijákem a my jsme rádi, že máme střechu nad hlavou. Blbé je, že jsem nechal otevřené okénko u auta. Jdu ho tedy zavřít a trochu promoknu. Co se dá dělat.

Byli jsme pozváni na Žlutickou pouť. Naštěstí nám pan Berka řekl dostatečně dopředu a tak termín nebyl ničím ohrožen. Trochu jsem se ovšem vyděsil, když nám oznámil, že máme být na místě v osm hodin ráno. Zjistil jsem, že musím vstávat kolem čtvrté hodiny noční, abych stihl naložit auto, rodinu a vyrazit. Krása. A to jsme ještě v pátek měli v Klubu Becher párty a užívali jsme si do jedenácti. Nicméně jsme nezaspali, dokonce se mi podařilo umístit i rakev na vozidlo, nacpat do ní hromadu věcí, posléze do auta zbytek potřebností, obě děti i ženu. Cesta byla zcela v pohodě, protože hustota provozu celkem vylučovala, abych se rozčiloval. V Božkově jsme u babičky s dědou vysadili Matýska a dvě zmrzlá kuřata a pokračovali na Žlutice. Cesta je kouzelná, vede lesem, po silnici, které říkám tankodrom a tak jsme jeli dost pomalu a obezřetně. Do Žlutic jsme vjeli chvilku po osmé a uličkami dojeli na náměstí. Zaparkovali jsme kousek od Balíků a domluvili se, že postavíme stánky u kašny, pod milosrdným stínem vzrostlých stromů.

Začal jsem sestavovat bytelné lavice a stoly a nebylo to bez zranění. Prostě se musím živit hlavou a ne rukama. Vybalili jsme všechny dárky Putování Hrocha, Jindra nakrmila Péťu a začala malovat obličeje netrpělivých dětí. A malovala krásně. A pak malovala i pár dospělých, co se nestydí za to, že mají v žilách trochu dětské krve. Já udělal několik placek a povídal si s lidmi, kteří měli radost, že vidí Hrocha naživo. Byla neuvěřitelná pohoda, jen Jindra se klepala zimou, jak jsme byli pod těmi stromy. Na pódiu se střídala hromada vystupujících a odpoledne dorazila i slovutná skupina Strašlivá podívaná z Plzně. Hráli nové i starší věci a moc jsme si to užívali. Pak mne vytáhli na pódium a chvíli jsme si s panem tajemníkem povídali. Dokonce jsem veřejně slíbil, že se sem v blízké době vrátíme a procouráme si město i okolí, protože to prostě stojí za to. Kolem osmé večerní jsme se zase sbalili a vyrazili zpátky do Plzně.

Děkujeme za milé přijetí od všech žlutických, od paní Ferencové a také od paní z infocentra, která mi půjčila klíč od toalet a zachránila tak důstojnost Hrocha. Získali jsme další turistickou známku, s číslem 1100. Do kasičky se podařilo nasbírat celkem 2.560,- korun, které opět předáme na některý podporovaný projekt a možná, že se i domluvíme se žlutickými a peníze zůstanou doma. Mají to tam opravdu hezké a už se tam moc těšíme.

Máme za sebou šestý ročník Zámeckých slavností, benefiční akce ve prospěch Dětské odborné léčebny v Bukovanech. Opět pohodová akce se spoustou vystupujících, stánků a stánkařů, nepřekonatelným Gáborem a kouzelnou léčebnou, kdepomáhají dětem s onemocněním dýchacích cest. Přijeli jsme kolem půl desáté a už bylo všude plno, včetně parkoviště a tak jsme Hroší autíčko nacpali do takové proluky, až zapadlo po kolečka. Naštěstí jsme měli rezervovaný stánek a tak nic nebránilo jeho obsazení a vybalení dárků Putování Hrocha. Matýsek se vrhnul na dětské atrakce, zkoušel nafukovací hrady, skákal na trampolíně, houpal se na houpačkách a prolézal všelijaké prolézačky. Jindra nakrmila Péťu a užívali si stínu, který poskytovaly stromy a náš stánek. Zanedlouho dorazili Ajka s Martinem a taky Peti Kadeř a tak bylo veselo. A a by bylo ještě veseleji, přijel Zbyněk s Dědou Prokopem a přivezli speciální nefiltrované pivo, které bylo ještě studené a tak jsme ho dali a bylo moc dobré.

Před vystoupením Ginevry jsme předali všechny peníze z Putování Hrocha do rukou pana ředitele Jirky a bylo toho šest tisíc (pět jsme dovezli z předchozích akcí a tisícovku jsme nashromáždili zde na slavnosti). Užili jsme si i návštěvu solné jeskyně a prohlídku léčebny, i zámeckou kapli jsme navštívili. Dokonce jsme dostali výborný gulášek a koláče a bylo to moc fajn. Krásně jsme se opálili a připekli, nechali jsme si od pana prodejce vysvětlit, jak jsou výborné balanční náramky a že za tu cenu je to skoro zadarmo. No, nekoupili jsme si ani jeden. A večer jsme se zase rozprchli do svých domovů a i jinam.

A máme za sebou další, již čtvrtý ročník oblíbeného benefičního hudebního festivalu FOLKOLEČ. Opět to bylo organizačně skvěle zvládnuté, jen lidí mohlo přijít o něco více. Užili jsme si báječného počasí, točeného pivka (Svijany, Kozel, Nealko Primátor) a taky točené zelené limonády, která nejvíce chutnala Matýskovi. Péťa si užíval mléka a Jindra si užívala pohody a muziky. Moderovali jsme společně se Simonou Klímovou (nejoblíbenější zpěvačkou Středočeksého kraje) a byla to legrace. Také tam byla velká tombola a hodně toho vyhrála ta paní vzadu s chlapečkem. Kromě Simony se na pódiu vystřídalo hodně skupin i jednotlivců, například Jirka Šmidt, Qjeten, Kupa (ta končila a nevěděla roupama kdy) a Gladly S.W., Pavel Petran s kapelou.

Kromě vlastního vstupného, přispěli na záchranu zámku v Kolči i ti, kteří si dali guláš nebo domácí koláče. A kdo držel dietu, mohl si pořídit střešní tašku bobrovku a napsat na ní osobní vzkaz budoucím generacím. Tyhle tašky budou umístěny na střechu kaple. Pořídili jsme si rovnou dvě a Matýsek z jedné udělal celkem slušný kopírák a vypsal na ni jednu fixu. Také jsme předali dar z Putování Hrocha, pytlík s Kč 5.000,- na další záchranu zámku. Na projekt se můžete podívat na stránkách www.zamekkolec.cz

Po nějakém čase se vracíme na vodní hrad Švihov. Důvodem je křest dokončeného klipu k písni Nenasytný mnich od příbramské skupiny Ginevra. V tomto klipu jsem si také zahrál a bylo to velmi zajímavé natáčení. O to více jsem se těšil na premiéru, která byla ve velkém duchu s bohatým programem. Jen škoda, že nás nevlídné počasí zahnalo do sálu. Chvíli pršelo, chvíli dokonce padaly kroupy. Program jsme si užili náramně. Vystoupení šermířů a divadelníků z Bohemica Sanquis se střídalo s přeštickým Hláskem a také tanečnicemi ze skupiny Animata. Pak se objevila skupina Ginevra a dala pár fláků pěkně od podlahy. Jen na Žoldáka a Rekruty nedošlo. No, nedá se nic dělat.

Během celého odpoledne se promítaly záběry z natáčení a nepovedené scény, což bylo velmi veselé. Dorazila i Petra a Zbyněk a také Sovička s tátou a spousta dalších milých lidí. A tak jsme poslouchali a tancovali a zpívali. Na konec se promítnul i zmiňovaný klip a moc se nám to líbilo. Překvapení, které si pro nás Ginevra připravila, bylo předávání Oskarů, tedy Nenasytů - hereckých cen. Mezi oceněnými jsem byl také a na krásnou sošku se můžete přijít podívat do Klubu. Videoklip najdete na YouTube.

Jednotlivé zápisy najdete ZDE.

Tak a máme za sebou první letošní Hroší výlet. Zbyněk byl tak hodný a zorganizoval sebemrskačskou okružní cestu na vrch Bacín ve Středočeském kraji. Sraz byl v osm hodin na hlavním nádraží a dorazili jsme tam s Jindrou s předstihem a tak jsme si obešli uzavřené obchody. Pak už jsme potkali Páva a Marka s bojovým psem a taky Ajku s Martinem a Standu, pak dorazili Zbyněk s Petrou a bojovou čubkou a nakonec i Maruška s Erikem a Davídkem a také Péťa Mašínů. Rozřadili jsme se podle vlastnictví lítačky, zakoupili několik hromadných jízdenek a uháněli na nástupiště 3J, kde již byl přistaven dvoupatrový sloní vlak. Obsadili jsme obě patra a těšili se na cestování. Do vlaku přichvátala lazebnice Magdaléna a začala snídat. Standa nám rozdal propagační materiály a také bonbóny, aby nám nezalehly uši.

Chvíli po deváté jsme vyskotačili v Zadní Třebani, podešli koleje a čekali na vlak od Berouna, kterým měla přijet Marta, kterou nezná celá parta. Otevřeli jsme první červené víno (Pinot Noir) a vypili ho. Vlak měl zpoždění a tak jsme dali i druhé červené, o něco sladší. Pak dorazila Marta a vyrazili jsme po zelené značce do vršku. Byla pěkná zima a namrzlo. Klouzaly mi botky a do uší foukalo. Vyfuněli jsme až na vrchol děsného kopce a šli závějemi v polích, kde foukalo úplně nejvíc. Psi se honili, Davídek brečel a já cítil, jak mi vlhnou nohy. Pohoda.

Po desáté jsme vtrhli do obce Běleč, kde jsme se vyfotili u silničního zrcadla a Standa nás svedl z cesty, k pískovně, kam šli jen někteří a my ostatní se napili a najedli. Ta pískovna je zajímavá nálezem předpotopní nádoby, ale už tam není a tak se naní na co koukat. Jen na díry po ptácích. Jdeme dál, kolem staré parní vodárny, která již běží na elektřinu a přes soukromý pozemek na silnici a do obce Liteň. Došli jsme až na náměsí, kde je večerka, kterou jsme opět obsadili (posledně jsem tu koupili medovinu) a nakoupili jsme báječnou teplou sekanou a skvělé pletené houstičky a také preclíky a buřty a další dobroty. Zde se oddělila rodinka (Maruška, Erik a Davídek) a prchla na vlak, my ostatní pokračovali po zelené dál.

Opět do vrchu. Chvíli po silnici a pak polní cestou, pořád nahoru. Vdáli za námi se vyloupnul Karlštejn, umocněný slunečným svitem. Krása. Pak do lesa a na Mramor, přes Šamor a na pole. Několikrát mi uklouzly kopyta a pěkně jsem si hnul zády. Užíval jsem si to. Stejně, jako mokré nohy, které pěkně studily. Přeběhli jsme pole, dolů na silnici a zase nahoru, přímo na vrchol Bacínu. Tam jsme vysupěli a hnali se rovnou k obětní jeskyni, kde byla zapálená svíčka. Ajka zapálila další svíčku a pak jsme obětovali různé předměty a nápoje. Nejlepší byl Petr Mašín, který obětoval Tramín od Templářů z Čejkovic, tak mohutně, že ho skoro celý nalil do spáry. Nemuseli jsme ovšem litovat, pít se to nedalo. Zato Bordeaux od Zbyňka bylo skvostné a také tradiční 9040.

Část výpravy vyrazila dál a my se dali jinou cestou. Zůstali jsme jen v sedmi a hledali jsme zelenou značku. Po dalších dvou kilometrech jsme ji našli a měli jsme velkou radost. Hlavně Petra, která si výlet začala velmi užívat. Cesta pokračuje cestou necestou, lesem i polem, na silnici a pak zase do vršku a na pláň, kde šíleně fouká. Pak seběhneme k obci Tobolka, kde je šíleně namrzlá silnice a to už jdeme po žluté značce. Zkoušíme tloušťku ledu na rybníčku, neunese to ani větší kus sněhu. Vytřídímě láhve do kontejnerů a pokračujeme po silnici až na odbočku doleva, k lesu. Ta nás dovede až na Kodu, kde je pramen s vodou teplou 10 stupňů a tak je velmi teplá. Mezitím se hlásí druhá skupina, prý je těžko schůdná cesta do Srbska a máme jít jinudy. Zjišťujeme, že jinudy to nejde a pokračujeme po žluté.

Ta klouzačka je dlouhá asi kilometr, ale stojí to za to. Mám bahno až za ušima, ale nespadnu. Vlastně nikdo nespadnul a to je dobře. Už jsme v Srbsku a já se těším do tepla. Ještě překonat přejezd, zrovna jede vlak. A pak přes Berounku a do restaurace. Ostatní tu už jsou a debužírují. Chvilku čekáme na místo a pak si objednáme výtečnou česnečku a pivko a další jídlo. Mám řízek a šťouchané brambory. Je to vynikající jídlo. Jindře taky moc chutná. Báječná odměna za celodenní šlapání. Zaplatíme a jdeme na vlak. Marta odjíždí chvíli před námi na druhou stranu. Ve vlaku Peťa usíná a já ho děsím. Lekne se pokaždé. Volá DP, nemůžeme se spojit. Buď on je v metru nebo já nemám signál. Nakonec se to povede. Jde na koncert pana Svěceného. Ale to už jsme sami. Výlet se povedl a už se moc těšíme za Mikešem v únoru.