O Putování Hrocha » Deníček (starší zápisky)
27.12.2008 - velký Hroší výlet na horu Říp
 
Po vánočních svátcích, které letos proběhly nějak moc rychle a nestačil jsem si je pořádně užít, nastal čas se trochu hýbat. Vybrali jsme si památnou horu Říp. Jednak jsme tam ještě v rámci Hroších výletů nešli a pak, je to pěkný kopeček a tak se budeme moci pěkně rozhlédnout po té naší krásné zemi, kterou máme tak rádi. Ráno jsem se probudil v pohodě, uvařil jsem si meltu a pojedl něco toustíků se sýrem. Pak nastalo oblékání a já nevěděl, co si mám vzít, abych nezmrzl a zároveň, abych nebyl nabalený, jako pumpa. Zvítězily krtečkovské lacláče a byl to nápad zhovadilý, ale to jsem zjistil, až když bylo pozdě a mocný kulehryz mne pojídal s lačností bezdomovce. Sraz jsme měli na Masarykově nádražíčku, kde jsem jako prvního potkal Šusťáka se svým bojovníkem, psem s množstvím jizev. Pak jsem spatřil Zbyňka a Petru, u pokladen dědu Prokopa, Marušku, Ajku, pana Berku, který měl s sebou svůj šíleně výživný nápoj a další Hroší poutníky, Erika z Rebelu nevyjímaje.
Po krátkém dohadování, zakoupil pan Berka hromadnou jízdenku, která byla o něco výhodnější, než ta do Vídně a běželi jsme k vlaku, který už čekal na čtvrté koleji. Už zde jsme se rozdělili na dvě skupiny, jedna (v počtu 4 lidé a 3 psi) obsadila spodní patro a my ostatní jsme se vyřítili do patra horního, kde jsme šíleně kravili a lumpačili. Nutil jsem Blanku, aby nám ukázala obláčkové ponožky, což nakonec učinila. Pan Berka stále čepoval z várnice svůj tajemný nápoj a tak za krátko měli všichni radost, přestože nevěděli proč. V Kralupech přistoupili další dva poutníci, Jirka s Kačkou a malý Zbyňa ožil, protože přistoupil někdo, s kým se dá bavit o technických novinkách. V Neláči pak přistoupil Evík s Rút (křehké děvče ze švajcu) a byli jsme téměř komplet.
Sluníčko na nás pěkně svítilo přes okna, co nejdou otevřít jinak, naž krumpáčem. V jednu chvíli někdo zařval: "To je Říp! Tak proč jedeme od něj?!" A byla to pravda. Jeli jsme až do Roudnice, abychom se pak mohli vydat zase zpátky k hoře. Jak symbolické. Musíme napřed někam odjet, abychom se mohli vrátit. Abychom se mohli přivítat s těmi, co zůstali doma a na které se tak těšíme, že cesta, kterou jsme předtím absolvovali, se nám zdá snazší, než kdyby nás tam nikdo nečekal.
V Roudnici jsme vypadli z vlaku velmi překotně a na čas. Vytvořili jsme několik skupinových fotografií a vyrazili do města. Kolem Rudného pramene, který je od železné rudy pěkně rezatý, nepitný a podle kterého má prý Roudnice své jméno. Pak kolem velkého kostela, po kamenité cestě stále vzhůru a zase doleva. Pak se část výpravy oddělila s tím, že půjdou na rozhlednu a připojí se u kolejí. Už jsme je neviděli. Šli jinou cestou. Jak symbolické. My pokračovali po červené turistické ven z města. Kolem garáží a kapličky, kde místo svatého obrázku byla modrým sprejem načmáraná ochlupená routa. A vešli jsme do lesíka, cesta nás vedla stále vzhůru a za horizontem se nám naskytl úžasný pohled na Říp. V záři zimního slunce majestátně kraloval okolní nížině.
Pokračovali jsme dál, po červené, až do Krabčic a pak do části obce Rovné, kde jsme potkali hospůdku Pod Řípem, která sice ještě měla zavřeno, ale hodná paní hostinská Petruška nám otevřela. Obsadili jsme největší stůl, propustili Zbyňu, kterého to táhlo za druhou skupinou, dali si báječnou kuřecí polévku a pivka a kafe a vepřové na paprice a toustíky a bylo nám moc dobře. Potom dorazil Soron a paní M. se slečnou N. indiánským během a zapojily se do našeho hloučku. Pokud bychom před sebou neměli ještě tolik kilometrů, jistě bychom tam zůstali déle. Ale takhle jsme zaplatili, oblékli se do zimy, rozloučili se a vyrazili dál. Stále po červené, do vršku, na Říp.
Na vrcholku, u rotundy sv. Jiří, jsme vykonali ritus obětování. Bylo v tom cosi pohanského, cosi křesťanského. K obětování jsme použili vánočku a červené víno. Každý v tom viděl něco jiného, každý to vnímal po svém. Důležitá je, myslím, čistota myšlenky, než přesné dodržování liturgických úkonů. Pak jsme se vrátili k chatě a domluvili jsme se s ostatníma, že jdeme dál. Bál jsem se, že nedojdeme za světla a bál jsem se oprávněně. Rozloučili jsme se s paní M., se slečnou N., se Soronem. Skupina poutníků se psy se prátila zpátky do Roudnice a Jirka s Kačkou už byli daleko před námi.
Pokračovali jsme po červené, přes Pražskou vyhlídku, srázem dolů a skákali jsme jako kamzíci a bylo veselo. Pak polní cestou do Ctiněvsi, kde jsme přetnuli koleje a někteří tu chtěli zůstat a počkat na vláček. Naštěstí pochopili, že tohle je jiná trať a že by se nemuseli dočkat. Pokračovali jsme dál. Zmrzlou cestou mezi poli, kde vál studený vítr. Děda Prokop statčně pochodoval, přestože ho děsně bolela kolena. Vedl to Zbyňa, který měl mapku staženou z internetu. Překonali jsme silnici, prosmýkli se kolem betonových garáží zapuštěných v zemi a kolem rozcestníku se žlutou vpadli na dlaší silnici. Chcilku jsme ťapali po asfaltu, předjel nás traktor s uprchlíky a pak se červená stáčela doprava. Zbyňa s Blankou byli vepředu, křičeli jsme na ně, ale neslyšeli nás. Nepomohlo ani spojení mobilní a Petra byla velmi nesvá, že její syn zabloudil a je vydán napospas divé zvěři a Blance. Potkali jsme se po sto metrech. Zbyňa dostal vynadáno a aby otočil pozornost jiným směrem, ukázal nám zkratku. Protáhl nás sto metrů rovně, pak zjistil, že to asi nepůjde. Zbyněk (tedy velký) se rozhodl, že syna podpoří a vydal se srdnatě dál, i s Blankou. My ostatní se vrátili na červenou a pokračovali po ní dál, do obce Jeviněves.
Po deseti minutách jsme se dostali k místu, kam se chtěl dosta Zbyňa a zjistili jsme, že bychom to asi pro množství plotů a roští nedali a byli jsme rádi, že jsme se vrátili. Zbyněk s Blankou nikde. Volali jsme, křičeli, houkali. Vše marno. Po dalších deseti minutách se vyřítili oba ze stejného směru, jako my. Vrátili se. Jupí.
Pak jsme šli polní cestou a sluníčko už svítilo jinam. Došli jsme až do Mlčechvostů, kterým každý člen naší výpravy říkal jinak a pokaždé velmi nemravně. Zde jsme se opět (pokolikáté dnes) rozdělili. Část výpravy tu zůstala a šla do hospody a pak na vlak a pět odvážných, tedy Petra (která šíleně brblala), Zbyněk (který nebrblal), Zbyňa (který nevěděl, kam až jdeme), děda Prokop (který byl děsně statečný) a já (který si to vymyslel), vyrazilo k toku Vltavy, aby pokořilo poslední kilometry a během časově krátkého úseku se dostavilo na zastávku Nové Ouholice. Tma byla stále větší a když jsme dorazili do obce Vepřek (což se vegetariánům moc nelíbilo), nebylo vidět už vůbec nic. Podešli jsme D8, prošli kolem krásné kaple a dochvátali až na železniční zastávku. Tam jsme od Petry dostali cílovou prémii, báječné oplatky nugátové a čekali na příjezd vlaku. Pokaždé jsem na projíždějící rychlovlaky mával, ale nezatroubil ani jeden.
V 17:23 dorazil náš pantograf a my vběhli do něho a hledali jsme zbytek výpravy. Prošli jsme celým vlakem a oni nikde. Volám tedy panu Termoskovi (pan Berka) a ten mi sděluje, že vlak nestihli, že se vrací do hospody a že pojedou tím v 18:20. V Neláši přistoupil Jirka s Kačkou, dali jsme čokoládu, sýr a bylo nám moc dobře. Jen jsem díky kulehryzu nemohl moc chodit a byl jsem rád, že mne Trajeři dovezli až k domečku, protoře hromadkou by to bylo utrpení větší, než malé.
Kolem sedmé hodiny mi volá pan Berka, že jsou v Roudnici, že vlak v 18:20 nejel a že jim to jede ve 20:13 a že jdou hledat hospodu...
 
Fotografie, video a povedenou reportáž najdete na Zbultranových stránkách ZDE.
 
Další fotografie a zápis najdete u EVÍKA.
     
 
 
20.12. - 21.12.2008 - Dvoudenní ploužení po Hypernově
 
Tento víkend jsem celý zasvětil Hypernově v Průhonicích. Stejně, jako minulou sobotu, jsme tu bloudili po chodbách s vozíkem a knížkami. Pomáhal mi Zbyněk a to vydatně. Celkem jsme za ty dva dny "rozdali" 103 knížek a dvakrát tolik Hroších placek. Vybrali jsme do Hroší kasičky téměř šestnáct tisíc korun, které jsem dneska už poslal na jednotlivé podporované projekty. Mám uťapané nožičky, ale radost, že jsme potkali tolik milých lidí. Těším se na další akce s knížkami a vozíkem...
 
 
19.12.2008 - vánoční koncert Kamene úrazu a Žambochů
 
Když si nalistujete deníček před rokem, zjistíte, že jsem tam byl taky a bylo to moc povedené. A když se podíváte do hrošího idnes BLOGU, zjistíte, že se na tuhle akcičku těšil i pan Berka. Proto jsem sbalil krosnu plnou knížek a vyrazil do Bohnické léčebny (tento týden již podruhé), do divadla Za plotem, kde se tento koncert konal. Dorazil jsem se skupinkou veselých lidiček, obasdil zadní místa, vyložil ukázkové knížky a než jsem si donesl první točenou kofolu, už jsem měl zájemce o knížky. Ten večer jsem jich "rozdal" celkem devět a jedno tričko.
Koncert byl výživný a já si ho užíval tak moc, až jsem čas od času pronášel různé hlášky a dělalo mi dobře, že se ostatní baví. V půlce byla velká tombola o hodnotné dárky a já byl Dnačou určen, abych provedl a řídil losování. Naštěstí tu bylo několik správných dětí a ty losovaly vyplněné anketní lístky. Pan Berka, patrně posilněn pivem a báječným cukrovím, vyplnil asi třicet lístků, které propašoval do urničky a pak se v poslední řadě potutelně usmíval pod fousy. A podařilo se, děti neomylně losovaly právě jeho lístky a já divákům musel předčítat infantilní odpovědi, které byly navíc podepsány Hroch. Nakonec se nám to povedlo a po dvaceti šesti losováních jsme získali šest platných lístků, jejichž vyplňovatelé získali pomelo (velkej grepomeranč), salámy (imitace uheráku) a medoviny (pravé, královské).
Po přestávce jsem ještě přečetl zkoprnělým divákům jednu pohádku z poslední knížky Putování Hrocha a pak už začal koncert dua Žamboši, kteří jsou tři. Hráli nádherně, až jsem byl dojatý a moc se mi to líbilo. Celý večer byl přenádherný. Pak jsme vyrazili do vlhké zimní noci a v uších mi stále zněly ty tóny a útržky písniček...
 
 
18.12.2008 - koncert ALPHAVILLE ve Kbelích
 
Jsem děsný fanda skupiny Alphaville. Je to moje mládí, dospívání. Při jejich písničkách jsem se poprvé líbal a dělal i jiné věci. Mám je rád. Proto jsem zajásal, že budou hrát v Lidovém domě ve Kbelích, což je kousek od nás. Zakoupil jsem lupen a těšil se na dnešek. Ale přihodila se mi drobná kolize, ukopl jsem si koleno. Zní to asi divně, ale cáknul jsem se do něj a bolí jako čert. Nedá se nic dělat, na koncert ani pomyšlení, zůstanu doma a budu léčit koleno. Ale co s drahým lístkem? Naštěstí jsem potkal kamaráda, který o něj projevil zájem. Dal jsem mu ho s tím, že mi pak bude vyprávět, jaké to bylo. Napsal mi mail.
"Hrochu děkuju moc za lístek. Ten koncert byl fantastickej. Ani mi nevadilo, že musím stát dlouhou frontu na dešti, než nás prošacovali a pustili dovnitř. Překvapila mne scéna a vůbec celý sál. Alphaville vylezli na pódium kolem devítky a začalo to. Hned v prvních chvílích jsem myslel, že zkolabuju, drnčel snad celý sál, vibrace procházely mým tělem a já měl pocit, že se rozpadnu na tisíc kousků. Dal jsem si pivko a zase bylo dobře. Pak hráli ty starý fláky, ale v novým hávu. Jsou víc naducanější. Ty písničky i kapela, ale jinak pohoda. Potkal jsem tam svojí bejvalou holku. Bylo to fajn, hned se ke mně hnala. Dokonce jsem dostal pusu. Už se ode mne nehnula. Poslouchali jsme ty starý písničky a nějak jsme cejtili, že je nám fajn. Vůbec nám nevadilo, že do nás strkají, že nám kouří pod nos, prostě nic nebylo důležitý. Jen my dva a ty písničky. Po Forever Young se sbalila, že musí na záchod. Už nepřišla. Hledal jsem ji všude. I venku, ale nikde nebyla. Možná, že se mi to fakt jen zdálo, ale vážně dík. Co dělá koleno? Pavel".
A tak jsem si pustil doma cd a mažu si koleno smradlavou mastičkou...
 
 
17.12.2008 - Bohnická léčebna a hudební klub Mischmasch
 
Divný titulek, co? Někteří z vás by jistě našli nějaké společné rysy, ale tentokrát tyto dvě akce spolu nesouvisely. Snad jen tím, že jsem se objevil na obou místech. V léčebně proto, že se konala další beseda s lidmi, co podlehli kouzlu alkoholu, drog a hazardu. Bylo to opět přes hodinu trvají odpolední povídání, s tím rozdílem, že dnes jsem více odpovídal na zvídavé otázky. Alespoň jsem měl takový pocit.
Večer jsem získal pozvání na předvánoční setkání příznivců společnosti DOMOV 2007. Ano, to je ta, která pomáhá dětem z dětských domovů získat kvalitnější vzdělání, aby se mohly lépe uplatnit v životě. Setkání se konalo v klubu Mischmasch, který je hlavním partnerem a kde se konají i benefiční koncerty (např. 22.1.2009 tam bude Vašo Patejdl). Zbyněk řekl, že půjde se mnou, vzali jsme si dobové oblečení, protože pršelo a ono dobře saje vodu, vozíček jsme nacpali knížkami a vyrazili jsme. Naštěstí nás tramvaj číslo 25 odvezla až skoro ke klubu. Naneštěstí se sešlo jen pár lidí (pozvánku mělo asi 250 lidí) a tak jsme nakonec odjeli s prázdnou kasičkou. Jakub ale měl v záloze kouzelnou obálku a tu předal paní Zuzaně (ta vymyslela DOMOV 2007). V obálce bylo 30 tisíc, které budou zase pomáhat. Dali jsme si se Zbyňkem a ostatními horký punč a vánoční cukroví, povídali si a poslouchali muziku a bylo to fajn. Jen škoda, že jsou lidé tak zaneprázdnění...
 
 
16.12.2008 - předvánoční domácí koncert Strašlivé podívané
 
Před mnoha dny jsme si s paní M. pouštěli poslední cédéčko plzeňského tělesa Strašlivá podívaná. Chtěl jsem jí pustit skladbu Štedrý den v Plzni, která mne doslova vzala sa srdce (jsem velmi citlivý), zejména pasáž: "Josef se na chvilku ztratil, možná si šel pivo dát, snad mu to Marie, snad mu to promine, vždyť ji má tolik let rád". Líbí se mi, protože ukazuje toleranci v rámci rodiny, chcete-li vztahu. Ukazuje, že si ženská dokáže sama poradit, ale pokud je chytrá, nedá to tomu chlapovi tolik znát.
A tak jsem to pustil a najednou jsme si říkali, že by bylo krásné, kdyby Strašlivka tuhle skladbu zahrála v Hroším doupěti naživo. Od myšlenky byl jen krůček k činům. Domluvili jsme se téměř bleskově (co je to čtrnáct dnů v běhu světa) a dokonce jsem akceptoval i hvězné manýry kapelníka Petra M., který vyžadoval pravé šampaňské, francouzskou minerálku a osobní froťáky pro každého člena kapely. Pak se snažil to shodit, že to byl žert, ale už bylo pozdě. V Hroší hlavě uzrál plán. Posledních deset dní před koncertem jsem se pilně věnoval přípravám. Dokonce jsem vlastnoručně zhotovil přes tři metry široký betlém, se spoustou drobných technicko uměleckých vychytávek, až jsem se z něj sám dojal. Dokončil jsem ho dneska ráno, celý upatlaný od barev s krví podlitýma očima.
Večer jsem přijel o dvě hodiny dříve, abych všechno přichystal a v šest hodin dorazili první hosté. V sedm jsme již byli téměř komplet, včetně kapely. Chyběla již jen paní M. Ta dorazila v předstihu jako poslední a mohlo se začít. Mluvím za sebe, ale reakce ostatních, které mi chodily v noci i ráno, svědčí o tom, že se nám večer líbil všem. I paní M., která je obvykle velmi náročná, se nechala slyšet, že nemá slov. Bral jsem to jako pochvalu a tetelil se štěstím. Přemýšlím, koho pozvu příště. Strašlivko, děkuji pěkně...
 
 
14.12.2008 - Advent na tvrzi Malešov
 
Před Vánoci je toho opravdu hodně. Ve dvě hodiny ráno jsem se dostal domů, ještě jsem pracoval na velkém betlému a pak jsem musel ráno vstávat. Nějak se mi to nepovedlo a tak jsem oko otevřel v 11:15 a to paní M. mne má vyzvednout ve 12:00. Hrůza. Musím si uvařit meltu, opláchnout se a obléknout do Hrošího. Ve 12:01 mi volá paní M., že stojí před barákem. Vyrážím s rozvázanýma botama ven, aby se nehněvala. Beru do termohrnku trochu melty na usmířenou. Jedeme ještě pro dědu Prokopa a pak už rovnou na Malešov. Už volala Irena, že tam jsou a kde jsme my. S Erikem šermířem se potkáváme na místě, přijede prakticky ve stejnou chvíli. Erik a Hanka z Budějovic jsou na místě už od desíti, jinak jim to prostě nejelo. Poté, co se hraběnka narve do bot pomocí modrých igeliťáků a bvypadá to, že se chystá na protichemický pochod, vyrážíme do tvrze, kde je už hodně lidí a majitel Ondřej provádí druhou skupinu kolem tvrze s výkladem (tedy slovním).
Projdeme si tvrz a pak se rozhodujeme, kde se najíme, vyhrává restaurace v obci, kde jedli Irena s Richardem a dětmi. Jdeme všichni a těšíme se na brabce a knedlíčkovou polévku. Je vážně kosa. Při objednávání musíme třikrát změnit jídlo, protože se pokaždé dozvídámne, že kuchař má poslední porci. Pak někde kuchař najde jinou porci něčeho jiného a původně objednanou zase nemá a nakonec má všechno, ale nemá zase něco jiného. Jídlo i polévka je moc dobré. Pivo také. Dívka, co nás kasíruje, je vyděšená, když chceme platit zvlášť, už to má totiž spočítané. Trochu jí pomáhám a dobře to dopadne.
Najedení se vracímne na tvrz, Za chvilku bude divadlo pro děti. Ondřej nám slíbí soukromou prohlídku. Chvilku si užíváme samoty v prvním patře, ve výklenku okna. Povídáme si o všem možném, jsme zachumláni v pláštích a děda Prokop přináší teplý medovinový nápoj, který mi udělal moc dobře. Dali jsme mu dokonce jméno - Malešovský MEDoušek. Pak si dáme tu prohlídku, je úžasné, kolik toho tady zase udělali. Ondřej je právem hrdý a je to poznat. Užívám si to s ním. Chvíli po páté hodině tvrz opouštíme, je už tma, čeká nás cesta domů, ale řídí paní M., tak se nemáme čeho bát...
 
 
13.12.2008 - s hroším vozíkem do Hypernovy, benefiční ples v hotelu Praha
 
Povedlo se neuvěřitelné a díky kolegyni Henriettě a jejím dobrým vztahům, jsme se dostali s hroším vozíkem a dárky Putování Hrocha do Hypernovy. V Průhonicích. Je vážně průlom, protože v takovémto zařízení jsme ještě nikdy nebyli. Lákalo nás to, protože v nákupním centru bývají lidé, co mají peníze a chuť nakupovat. Tedy všechny předpoklady k tomu, abychom mohli obdarovávat. Těšili jsme se. Zbyněk byl ráno přivezen Petrou o osm minut dříve, než jsme se domluvili (!). Naložili jsme auto knížkami a tričky a vozíkem a vyrazili směr Průhonice. Museli jsme to vzít přes rádio, kde jsme zapomněl poutnickou hůl. V Hypernově jsme byli chvilku po deváté, přihlásili se u paní velitelky ochranky a pak už jsme mohli obcházet za pokladnami a v patře. Děda Prokop na nás už čekal, aby nás podpořil, koupil nám kofolu barborkovou, speciální rohlíky a banány. Nahoře jsme si dali speciální snídani - opečené kovbojské brambory a bylo to moc dobré. Orazítkovali, očíslovali a podepsali jsme zásobu knížek a šli zase dolů. Naštěstí tu mají jezdící chodníky.
Postupně jsme se seznámili s jednotlivými prodejci všeho možného. Vrtulníky, pánve, telefony, zdravá výživa, zlato, stříbro, televize, koření... Celý den nám utekl pěkně rychle. Rozhodl jsem se, že napíšu povídku o vnitřním životě v nákupním středisku. Připadla jsem si jako Tom Hanks ve filmu Terminál. Za ten den jsme předali celkem 37 knížek a vybrali skoro pět tisíc korun na neziskovky. Už se těším na příští víkend. To tu budeme v sobotu i v neděli. Dneska jsme museli zmizet dříve, protože Zbyněk má koncert v Gongu a já zase benefiční ples v hotelu Praha.
Sraz máme v sedm hodin u mne doma, převlékneme se do nových historických šatů a vyrazíme dělat ostudu zase jinam. Paní M. má krásné šaty, já jsem si nechal udělat "Valmonta", což je doba pro poutníka Hrocha nevídaná. Oblékání mi trvalo pěkně dlouho a pěkně jsme se u toho nařehtali. Erik byl ve slavnostním hávu mušketýrském, ovšem bez muškety. To bylo divení, když jsme vešli do hotelu. Divili se ti okolo a my si jejich pozornost užívali. Tedy až na paní M., která málem inzultovala jednoho neodbytného fotografa mojí novou hůlkou. Ples se povedl. Zatrsali jsme si (to se jinak nedá napsat, protože klasické tance se tu nevedly). Heidi Janků, Michal David, Travesti show a spousta dalšího se tu měnilo na pódiu v rychlém sledu. Dali jsme "céčka" i "když se načančám". Dokonce jsme vyhráli v tombole. Děsně těžkou trampolínu. Myslel jsem, že vypustím duši. Ale bylo to fajn. Jeden člověk mne tam pozdravil "nazdar blonďáku", přitom jsem měl úplně bílou paruku...
 
 
5.12.2008 - Mikuláš, bowling a Beatlemaniacké šílení
 
Díky řízení osudu nebo prostě náhodou jsem se "namočil" do Mikulášování. Tedy jsem šel do půjčovny kostýmů (protože Mikuláše ještě doma nemám), vybral jsem si pěkné pončo zeleno-zlaté, čepici a bílou paruku a vousiska. Vypadal jsem jako přerostlý andělíček. Tuniku jsem si vzal svoji, tu zelenou, která mne halila převážnou část cesty do Vatikánu. Biskupskou berlu jsem nahradil poutnickou holí se zeleným hrochem a do žluté kabely přes rameno jsem nasypal hromadu bonbónů pro hodné děti. Další náhodou se na dnešní den nakumulovaly akce dvě. Ještě jsem byl pozván Romanem na předvánoční bowling do Štěrbohol. Aby toho nebylo málo, sešli jsme se s Honzou (to je můj syn, který je mi děsně podobný, jen váží polovinu).
Z rádia jsme jeli na bowling, kam jsme dorazili mezi prvníma. Protože jsme tu mohli zůstat jen do 19:48, kdy nám jel zpáteční autobus, hned jsme si dali dvě hry bowlingové, s Míšou a celkem nám to šlo. Pak jsme se vrhli hladově na báječný rautík. Honzík se mi svěřil, že na rautu ještě nebyl, že se mu to děsně líbí a já se bál, že bude chtít udělat raut i ke snídani.
Odjeli jsme na čas. Mezitím jsme ještě vyděsili obsluhu převlekem za Mikuláše. Byla totiž vyhlášena soutěž o nejlepší masku, ale nevíme, jak jsme dopadli, protože jsme prchli. Oblékl jsem do toho i Honzu a ten si pak na sobě nechal tu zelenou tuniku. Vypadal jako doktor House, co se chystá na operaci krčku. Zvláště, když si přes tuniku navlékl ještě dlouhý kožený černý kabát. Jeli jsme metrem a cestou obdarovávali děti pamlsky a budili rozruch. Před kulturní centrum Vltavská jsme dorazili ve tři čtvrtě na devět. Skvělý čas. Prosklenými dvěřmi zařízení se na vzduch vyhroutila dívka. Zapálila si cigaretu a vrhla se na nás. Honza se mylně domíval, že je to moje známá. Já se bál, že má vzteklina, tak byla přítulná. Dozvěděli jsme se, že je z Vrchlabí, má tu bráchu a v sobě pět rumů. Pak jsme šli dovnitř, potkali se s Jirkou (organizátorem setkání Beatlemaniaků, který si mne objednal coby Mikuláše), oznámil mi, že na scénu půjdeme o půl jedenácté a já hořce litoval, že jsme nezůstali ještě hodinu na bowlingu. Kdyby zavolal. No nic. Dal jsem si pivo a těšil se, jak si užiju program. Právě nastupuje Jitka Zelenková. Dává dvě písničky. Ani jednu neznám, vlastně rolničky jo, ale ne od Jitky. Pěkné. Pak se chystá na scénu skupina Brutus. Dvacet minut se štelují a půl hodiny zvučí. Nechápu proč tak dlouho, když pak stejně nebylo rozumět textům a hudba (já vím, jsem velmi diplomatický) byla tak nahlas, že se mi tvořila pěna i na zvětralém pivu.
Po hodině jsme se převlékli a vyrazili na pódium. S námi šel ještě jeden kluk, co si půjčil Honzův kabát, za uši si strčil dvě propisky a dělal čerta. V košíkách měli hromadu dárků pro hodné Beatlemaniaky, kteří před chvilku vypískali Brutusáky. Odposlechy nějak nefungovaly a tak jsem do mikrofonu pořádně zařval, až se lidé pod pódiem lekli. Pak jsem s nimi chtěl trochu laškovat a lákal jsem je na dárečky, co mají moji pomocníci v košíkách. Vyslal jsem je pod pódium a tam se na ně vrhli návštěvníci. Vybrali jim košíčky a čertovi nenechali ani rohy. Naštěstí oblečení kluci ubránili. Vrátili jsme se do backstage, demaskovali se a chvatně rozloučili. Bylo to pěkné, tak zase za rok...
 
 
STARŠÍ ZÁZNAMY
3.12.2008 - koncert Růžových slonů
 
Na tuhle akci jsem byl vylákán Mustangem (to je najednou zvířat) a musím odpovědně prohlásit, že jsem nelitoval. Po práci jsem dokodrcal ke Zbyňkovi, kde jsme si dali vynikající nudle s červeným zelím, abychom byli správně natlakovaní a ještě láhev nového Beaujolais, prostě ďábelská kombinace. Pak přijela Petra, naložila nás a odvezla na neznámé místo, konkrétně do Brandýsa nad Labem k zámku, kde se v kapli koncert konal. Naštěstí jsme měli rezervována místa v první řadě a tak přes nás nikdo neviděl. Chvilku po půl osmé dorazilo kvarteto o pěti lidech, přinesli plyšového růžového slona a představili se jako PINK ELEPHANTS. Chopili se svých kontrabasů a spustili první skladbu. Bylo to úžasné, jak si se svými nástroji pohrávali, jak se bavili, jak prznili (v dobrém) klasická díla zemřelých skladatelů.
O přestávce jsme vykoupili všechna cédéčka a donutili umělce je podepsat. To trvalo děsně dlouho a tak se přestávka protáhla.
Také s nimi hrál David Urban na kontrafagot a byly to zvuky velmi zvláštní. Někdy také zpíval a někdy zpívali všichni. Na jednu písničku si vzali hokejové dresy a na jinou indiánské čelenky. Pak mi jednu půjčili a já blbnul, jako malé dítě. Prostě paráda...
 
 
30.11.2008 - s vozíkem po Praze a do Minoru za Střediskem rané péče
 
Včera jsem měl rodinnou oslavu a také nakupování v Makru. Zato dneska to bude velké. Hodil jsem se do Hrošího, naložil vozík knížkami a v 9:45 hodin vyrazil od garáže směr Holešovičky, most Barikádníků, nádraží Holešovice, Výstaviště, Dukelských hrdinů, Štefánikův most (zde mi volala paní, se kterou jsem byl domluven na předání knížek u Kongresového centra na "chvíli před jednou", zda bych nedorazil na půl dvanáctou. Myslel jsem, že omdlím a zrychlil jsem.), Revoluční, náměstí Republiky, Můstek, Václavské náměstí, Štěpánská, Ječná, I.P.Pavlova, Sokolská, Nuselský most a Kongresové centrum. Tak jsem dorazil v 11:49 úplně hotový. Ještě, že jsem si vzal termotriko od paní M., to mi zachránilo zdraví.
Paní P. dorazila za chvilku, vzala si dvě dětské knížky a já mohl odpochodovat. V tu chvíli přišel jiný pán, sdělil mi, že je rád, že mne vidí živého. Že se mu líbil pořad Uvolněte se prosím a že chce všechny knížky. Měl jsem radost. Tu mám pokaždé, když si někdo řekne o dárek. Pokaždé, když se najde další přispívající na neziskové projekty, které podporujeme. Kdo nás nebere jen jako "blázny", co se oblékají do veselých oblečků a s hrkající kárkou chodí po světě. Mám radost, když přijde nějaký čtenář mých knížek a chce další. Ptá se, co jsem napsal nového. Případně chce znova tu samou knížku pro svého známého. To si pak říkám, že to s námi ještě není tak zlé.
Od Kongresového centra, kde měl přednášku Jeho Svatost Dalajláma (ten pán se mě ptal, zda jdu na přednášku a já mu odpověděl, že budu užitečnější v vozíkem venku, mezi lidmi a ne na přednášce), jsem se vrátil na Václavské náměstí a cestou jsem obdarovával. Zejména drobné dárce plackou. Několik dětí si na rodičích vymohlo dětskou knížku a pastelky. Odpoledne dorazil Zbyněk a tak nám to šlo veseleji. Jen byl smutný, že to nejde tak dobře, jako obvykle a já mu vysvětloval, že naše úspěšnost se neměří počtem vybraných peněz. Přestože jsem byl také smutný, že to moc nejde a že lidé mají spíše zájem najít stánek s občerstvením. Radost nám udělali dva manželé na Václaváku, kdy jsme se už chystali zabočit do Vodičkovy ulice. Vrhli se na nás a chtěli všechny knížky. A my jim je rádi dali a zase jsme měli lepší náladu. Všichni.
Do divadla Minor jsme směřovali na Absolventský koncert, který pořádalo Středisko rané péče. To jsou lidé, kteří pomáhají rodinám, co mají děti s nějakou nedobrotou. Třeba jsou hluché, či slepé nebo toho mají ještě více. Jsou to lidé, kteří pomáhají rodičům, co mají obrovské srdce, velkou dávku odvahy, silnou pokoru a nesmírnou lásku. Rodičům, co své děti nedají do ústavu, ale den co den se jim věnují, dávají jim to nejlepší, co mají. Rodičům, před kterými smekám a klaním se. Dnes večer jsem měl možnost tyhle báječné lidi vidět poprvé naživo. I jejich děti a byl jsem moc rád, že náhoda (přestože neexistují) tomu chtěla a svedla nás dohromady. To, jak probíhal večer, nejlépe uvidíte ve Zbultranově reportáži a zejména pak na fotkách.
Uvědomil jsem si, jak si nevážíme toho obrovského daru, být zdraví (teď nemyslím kašlíček a rýmičku). Jak s ním hazardujeme. Uvědomil jsem si, že to, co děláme (myslím Putování Hrocha) není žádná charita, ale obyčejná pomoc tam, kde to funguje a jsou vidět výsledky. Uvědomil jsem si, jak moc velký handicap je pro mne, že neumím Braillovu abecedu a že se ji hned začnu učit (už umím a, b, c, l, r, ř...).
Po neuvěřitelně emotivním koncertu jsme si ještě povídali v předsálí. Lidé, co vidí rukama si osahávali Hrocha, "dívali" se na něho a zjišťovali, co má na poutnické holi za přívěsky. A bylo krásné, jaký mají rozhled, jak se zajímají o nové věci. Také nazapomenu na setkání s paní hraběnkou Mathildou Nostitz. Již během našeho rozhovoru jsem podvědomě litoval, jakou "elitu" nám přinesl polistopadový a předtím poúnorový vývoj.
 
 
28.11.2008 - báječné pohoštění od firmy WS International
 
Před nedávnem mi někdo volá a sděluje mi, že jsem jeho vážený zákazník. Byla to paní z firmy WS International. Dlužno říci, že jedinou věc, kterou jsem si u nich pořídil, je takovéto sekadlo s mističkami. Asi přede dvěma roky. No nic. Oznámila mi, že firma mi chce poděkovat formou občerstvení, které uspořádá jiná jejich paní u mne doma. Po dlouhém hledání vhodného termínu, protože mi byly nabízeny pouze odpolední časy, jsme se domluvili na pátek, 28.11.2008 v osm hodin večer. Sezval jsem známé, aby byla oslava čtyřicetin (WS) co nejlepší.
V pátek odpoledne jsem ještě nakoupil nějaké pochutiny a s úderem sedmé se převlékl do svých nejlepších šatů, zapálil františka a svíčky a čekal na příchozí. První dorazila paní M., těsně před osmou. O půl deváté dorazil Erik (z Rebelu) zcela udýchán a uhoněn. Uklidnil jsem ho, že ještě nic nezačalo a že tedy nic nepropásl. S úderem deváté jsem počal nosit na stůl zakoupené pochutiny.
Udělali jsme si dobrý čínský zelený čaj, návštěva se dosyta najedla, povídali jsme si nejen o filozofických tématech a chvíli po půl jedenácté jsme náš večírek ukončili. Tímto bych chtěl pozdravovat firmu WS International, poděkovat za pěkný večer a popřát hodně spokojených zákazníků...
Pro ty, kterým to nedošlo, paní z WS vůbec nedorazila a ani nazavolala, že na nás kašle nebo, že se jí nechce jezdit.
 
 
 
23.11.2008 - Beaujolais, Vary, Nové Strašecí a sníh
 
Ve čtvrtek se otevíralo nové Beaujolais a tak jsem se domluvil s vinotéčníky z Karlových Varů (ano, Pavlou a pavlem, dvorní vinotékou Horního hradu), aby mi nechali několik lahví tohoto moku, že se pro ně v neděli (ano, dneska) zastavím. Netušil jsem, že bude takhle mrznout a padat sníh a tak cesta do Varů byla dobrodružná...
 
Na detailnější popis dne se podívejte ke Zbyňkovi, který to myslím zpracoval velmi dobře a já se zase vrhám na psaní další zápočtové práce. Ať to mám z krku a můžu konečně dopsat knížku o kočovném divadlu.
 
 
22.11.2008 - Šermířská burza v Tyršově domě
 
Další, již tradiční akcička, na kterou jezdíme rádi, protože je tam legrace. Hlavně proto, že se tu sejdou ti správní lidé a stůl vedle nás má Náčelník s cédéčkama a tak pouští muziku. Děláme si negra-diesela ze Zubra, Zbyněk koupí krásný talíř, na který vyskládá samé dobroty a děláme si raut, lidé chodí a pořizují si dárky Putování Hrocha na Vánoce, Hroší trička jdou na dračku a všichni si je hned oblékají a producírují se v nich. K dobré náladě přispěla i Petra, která nás hodila autem až skoro k Tyršáku a tak jsme se nemuseli vysilovat dlouhou cestou. Přijeli i Erik s hankou z Budějek a udělali "nákup" za rovnou tisícovku a byl toho pořádný balík. Erik z Rebelů tu byl se svými kumpány a taky jsem v Gracielle učinil novou objednávku na Hroší prsteny. Byl to pohodový den a pak, když jsme vylezli ven, ve tři hodiny odpoledne, byla tam taková kosa, že jsem litoval, že burza netrvá déle. Prošli jsme s vozíkem Kampu a Mosteckou věží do ulice Mostecké a na malostranské náměstí, pak k autíčku a domů. Brrr. to byla zima.
 
Podívejte se ke Zbyňkovi na fotky.
 
A nezapomeňte na ty, co fotil Erik...
 
 
19.11.2008 - další večer "Povídání o středověké pouti", tentokráte v Lázních Bělohrad
 
Tuhle akcičku domluvil Soron a domluvil ji velmi dobře. Jsem pokaždé rád, když někam přijedeme a je poznat, že nás rádi vidí. Spolu se mnou jel Zbyněk, který toho má v práci sice moc, ale přesto se utrhl a dorazil na start k Hrošímu baráku. A jel také Soron, protože ví, kde to tam je. Dorazil včas to mne tak šokovalo, že jsem měl zpoždění. Maminka udělal báječnou rajskou, najedli jsme se, naházeli věci do auta, počkali na Zbyňka a v 15:49 vyrazili směr Mladá Boleslav. Cesta ubíhala krásně, bavili jsme se o všem možném i nemožném. Pak padla tma, to už jsme byli na silnici číslo 16, směr Jičín. V krátké době tu jedu podruhé. V jedné zatáčce se na nás vyřítilo auto, které řídil magor a málem nás všechny zabil. Více se o tom rozepisuji na BLOGU Hroších poutníků. Do Bělohradu jsme dorazili chvilku před šestou a tak jsme měli dost času všechno potřebné připravit. Vůbec jsme netušili, kolik lidí přijde. Pan Simon, na jehož pozvání tu jsme, to také neodhadoval, navíc tu prý nešla elektřina a v televizi jde fotbal. Vzpomněl jsem si na Olomouc a bylo mi tak všelijak. Leč po půl sedmé začali chodit první diváci. Prohlíželi si dárky Putování Hrocha a hned také házeli penízky do kasičky. Zbyněk jim vypravoval, k čemu to všechno je a já mu byl vděčný, protože jsem mohl být ticho a připravovat se na povídání. Soron si vzal kameru a točil a točil a pak fotil a fotil.
Chvilku po sedmé byl sál docela plný, už jsem se tolik nebál. Byli jsme krásně občerstveni rautíkem. V sále se sešeřilo a já pustil první video z pořadu Uvolněte se prosím s panem Krausem, aby lidé věděli, jaké to bylo. Pak i dvě reportáže Standy Motla, o cestě do Vatikánu a o letošním kočovném divadlu. Pak jsem si sedl za projektor a postupně pouštěl fotky z Horního hradu a z jednotlivých cest. Vždy jsem to doplnil komentářem a tak ty dvě hodiny rychle uběhly. Nakonec jsem dal prostor návštěvníkům na dotazy a bylo jich hodně a já měl radost, že se ptají a že je to zajímá. Po skončení povídání se všichni vrhli na naše dárky a každý si něco odnesl. Pokladnička byla těžší o 5.026,-. Pak jsme začali zase balit a šlo nám to dobře, protože jsme na to byli tři. Pan Simon se s námi hned začal domlouvat na dalším setkání a já mu to rád přislíbil, protože se nám v Bělohradu moc líbilo.
 
 
 
 
17.11.2008 - tradiční výlet po Českém ráji
 
Ráno jsem se probudil vcelku vyspalý. Byl jsem v kuchyni (obýváku) docela sám a tak na mne nikdo v noci nemlaskal, ani jinak neprudil. Probudil jsem se dokonce natolik včas, že nebyl nával na luxusní kadibudku s poklopem a porcelánovým držátkem. Jen jsem myslel, že umrznu.
Pak se probudili i ostatní, pojedli jsme bohatou snídani (dokonce Petra uvolnila i obrovskou ředkev) a chvíli po deváte jsme se nasáčkovali do Berlinga a Petra nás odvezla na místo starku, k nádraží v Borku pod Troskami. Už tam parkovali Mustangovi a tak jsme hned vyskočili do toho mrazu a začali se vítat a popíjet medovinu a taky se fotit, to pro pojišťovnu, kdyby někdo odpadl. V tu chvíli jsem již zřetelně cítil, že nové krásné čínské boty na mých nohách, budou luxusním utrpením. Přesně v deset nebo tak nějak, jsme vyrazili po žluté turistické značce. Dokonce se na nás několikrát přišlo podívat i sluníčko a spolu s podzimní přírodou, ukládající se k zimnímu spánku, to přímo chytalo za srdce. Ostatně, pak se podívejte na fotky, které dělal Zbyněk a Erik.
Žlutá nás dovedla kolem rybníků až do Příhraz, kde jsme potkali první otevřené občerstvovací zařízení s celoročním provozem. Jinde to bylo vážně mrtvé. Cestou jsme potkali nahatou dívku, co vypadala jako socha, chlápka s minohledačkou, labutě a Mont Saint Michel uprostřed vypuštěného rybníku. Také jsme uvažovali o prodloužení trasy přes hrad Kost, ale naštěstí jsme to nerealizovali (a dobře jsme udělali).
V restauraci Pod Kaštany v Příhrazech jsme dostali pivko i točenou Kofolu, pak báječnou česnečku, masovou směs pána Valečova (to jsme museli), marinovanou krkovičku a Zbyněk si dal nočky se špenátovou omáčkou. Byl tam takový malý klučina s krásnýma očima a pořád po nás pokukoval a tak jsme mu, když odcházeli, dali placku Hrošího poutníka, protože šlape už teď. Pak nám paňmáma hostinská přinesla medovinu na podnik a udělala nám tím velkou radost. Ale to už jsme museli pádit dál, protože už jsou tři hodiny a za chvíli se bude stmívat.
Vyrazili jsme hrdinně po červené značce, kolem hrošího bahniště, přímo k vrcholu. Myslel jsem, že zhynu a záda se mi zablokovala. Výborně. Ještě ke všemu mne Zbyněk i Erik točí. Tedy na video. Tohle neokecám, prostě musím zhubnout. Ale vážně nevím jak, děsně rád baštím. Chce to více sebekázně nebo maminku, co neumí vařit. Když jsme byli na prvním vrcholu (tedy skalním), naskytl se nám úžasný pohled do krajiny, osvětlovaný rudnoucím sluncem. Nádhera. Pak nastaly schody a Tomáš vykřikoval, že tam nemůže, že se musí vrátit, že to jeho kolena nezvládnou a že má závrať. Tlačil jsem ho před sebou a své závrati a kolen jsem si nevšímal.
Prošli jsme po červené až na Krásnou vyhlídku, tedy to byla meta Krásná vyhlídka a rozhodovali jsme se, kudy to vezmeme. Zdravý rozum nám velel jít nejkratší cestou, po zelené, ale my né, my museli jít po červené na Drábské světničky, aby nám náhodou něco neuteklo. To, že slunce je již téměř za obzorem, nám bylo fuk. Studeným průchodem jsme prolezli k Drábským světničkám, nahoru lezl jen Zbyněk a udělal pěkné video. Pak jsme vyskotačili další schody a stále po červené až ke Klamorně. Zde jsme si dali poslední pití a to už jsme neviděli téměř nic, protože slunce už opalovalo na druhé straně. Důležité bylo nevystoupit z hlubokého úvozu, turistické značky bychom stejně neviděli. Za dva kilometry jsme došli na silnici. Opustili jsme červenou, protože to už byla turistická sebevražda a pokračovali dál po silnici, kde nás odchytla Petra a doprovodila nás až k Valečovu. Až na zříceninu jsme ale nešli, protože máme dobrou představivost a nikomu, kromě Zbyňka se tam stejně nechtělo. Dostali jsme sladkou odměnu a Petra nás závěrečně vyfotografovala.
 
Reportáž, fotografie a videa od Zbyňka najdete ZDE.
 
Fotografie a video od Erika z REBELu najdete ZDE a ZDE.
 
 
 
16.11.2008 - Mamma Mia!
 
Ne, nebojte se, deníček nebude italsky. Ale popořádku. Dneska a včera jsem byl ve škole, poslední přednášky a už tu pomalu máme zkouškové období. Hrůza. Naštěstí Zbyněk vymyslel a naplánoval tradiční výlet z Borku do Valečova o dost dříve a tak mohu zrelaxovat po hodinách strávených ve školní lavici. Hned po vyučování jsem Zbyňkovi zavolal, že dneska přijedeme (Tomáš, Erik a já) a bylo mi řečeno, že jdou s Petrou na film Mamma Mia! v Jičíně, od 17:30 přesně. Podnikl jsem tedy kroky ke včasnějšímu odjezdu z Prahy. Nakonec se to povedlo a místo v 16 hodin, jsme vyjížděli v 15:59. Přesto jsme do Holína dorazili chvilku po páté a tak byl čas se přivítat, naházet věci do chaloupky, přeskotačit do velkého modrého Berlinga a dojet do Jičína ke kinu.
Překvapilo nás, kolik lidí postává před kinem. Doslova davy lidí, což tu prý není zvykem a naposledy, co tu byla Petra se Zbyňkem na filmovém představení, jich bylo v sálu sedm. Vtipkoval jsem, že to bylo na Jen počkej zajíci. Pak jsme chvilku blbli při zamykání auta, které se tvrdošíjně bránilo (snad, abychom ho neopouštěli) a nechtělo zacvaknout čudlíky. Nakonec jsme objevili příčinu, odblokovali jsme posuvné dveře a vozidlo uzamkli. Přešli jsme předpisově ulici, vešli do přeplněné budovy kina a stoupli si předpisově do fronty. Celou dobu jsme se modlili, aby na nás zbyla místa. Naštěstí tu mají moderní informační systém a tak zdálky vidíte na monitoru, zda je nutné ještě stát ve frontě nebo už můžete jít domů, protože mají plno. Červená políčka znamenala, že už si je někdo koupil, přestože Zbyněk vyhlašoval, že ta si mohou koupit jen lidé v červených bundách. Ostatní políčka byla šedá. Litoval jsem, že nemám bundu ani jedné barvy a tudíž si nesednu.
Nakonec jsme získali pět míst vedle sebe v úplně první řadě. Naštěstí kino v Jičíně není nemoderní a tak jsme plátno nelízali, jak se těšila Petra a dokonce jsme měli luxusní prostor na nohy. Hned při příchodu jsem se polil kolou z láhve, která byla tak napěněná, že mi šla naproti. Musel jsem se uchýlit pod ochranu záchodů, tekoucí vody a toaletního papíru. Ve chvíli, kdy jsem spoušť uklidil, zhasla světla a na plátně se střídala jedna reklama za druhou. Místní reklama, i s čísly mobilních telefonů na regionální zástupce. Nutil jsem ostatní, abychom jim zavolali a pozdravili je, ale ostatní mi to zakázali. Všichni, až na Tomáše, který si celou dobu esemeskoval (protože to má zadarmo) a vůbec mne nevnímal.
A pak začal film. Skvělé exteriéry se míchaly se skvělými hereckými výkony seniorů a juniorů. Fantastické písničky byly nazpívány herci a až na jednu výjimku (Bond zpívat moc neumí) to bylo moc pěkné. Nečekal jsem nic od zápletky a rozuzlení a nebyl jsem tedy zklamán. Běžný příběh hledání biologického otce po dvaceti letech jen proto, aby mne odvedl k oltáři je tak kýčovité, že jsem se spíše věnoval hudbě a hlavní mladé představitelce filmu, která je tak nevšední, až je hezká. Přesto jsem se neubránil během poslední čtvrtiny filmu dojetí. Ano, plakal jsem, tedy kutálely se mi po tváři slzy dojetí, marnosti a smutku. Uvědomil jsem si, že nikdy nepovedu dceru k oltáři.
Po filmu jsme ještě skočili do pizzerie pro hamání na večer, dali si kofolu a zvláštní becherovku, na kterou tam byl reklamní plakátek. Více mne zaujaly skleničky, než vlastní nápoj. Snad proto, že jsem čekal nápoj chladnější. Pak jsme doskotačili na chaloupku, kde jsme pojedli, popili, poklábosili a šli spát, protože zítra nás čeká náročná výprava přes Český ráj. Mám nové boty, tak jsem zvědavý, jak to zvládnu...
 
 
 
8.11.2008 - šílený výlet do Vídně
 
Ráno se mi nechtělo vůbec vstávat. Možná proto, že venku pršelo, možná proto, že jsme zapomněli otevřít topení a mimo vyhřátou peřinku byla v místnosti kosa. S úderem osmé se do pokoje vehnala dvě tornáda, přestavěla nábytek a připravila snídani. To byl argument proto, abychom s dědou Prokopem opustili svá ležení a připojili se k rannímu rituálu pojídání drobných radostí, jako je sýr, marmeláda, chléb, máslo, krkovice, sýrová roláda a tak podobně. A samozřejmé mléko.
Pak jsme se vystrnadili ven, Zbyněk bravurně vycouval z úzkých vrat Kaplanky, naskákali jsme do vozu a uháněli ven z města Znojma, na hranice. Nic nás nemohlo zastavit. Ani značka slepá ulice, ani zákaz vjezdu (doplňkových tabulek jsem si nevšímal). Projeli jsme hranice a v první vesnici jsme začali hledat nádraží. Marně. V této vesnici nádraží není a v dohledné době ani nebude. To jsme zjistili po několika otočkách, dramatických startech, při kterých nechápala GPS a ani Petra, která prohlásila, že to není její výlet a že je jí to vlastně jedno. Pro vysvětlenou, tento výlet vymyslel Zbyněk, protože chtěl navštívit Vídeňské Naturhistorisches Muzeum, potom Tichého zmrzlinárnu a také si chtěl dát sachrův vynikající dort.
V dalším městečku jsme již nádraží našli, stejně jako heliport, dva bažanty a hypermarkety. Zastavili jsme na parkovišti a vyběhli ven. Nechal jsem batoh v autě, protože jsem tušil, že se budeme vracet. Vraceli jsme se, ale jen pro můj batoh. Na nádraží jsme potkali českého nádražáka, který nám jen oznámil, že do Vídně to jede za pět minut a že neví, kolik to stojí. Rakouský nádražák nám potvrdil, že to, co stojí na kolejích, skutečně jede do Vídně, že nám prodá lístky ve vlaku a že nám dá i skupinovou gruppen slevu. Naskákali jsme do vlaku, vyběhli do prvního patra a usadili se do pohodlných křesel a čekali na průvodčího. Ten dorazil po chvíli, kdy už jsme jeli a tudíž nebyla šance z vlaku vyskočit. Oznámil nám, že lístek stojí 125 Euro. Uklidnil nás, že pro všechny a děda Prokop zavyl, protože s jeho kartou Z, by ho jízdné stálo 250 korun. Označil jsem ho za Rotschilda, což ho poněkud uklidnilo.
Ivošek to zaplatil kartou, protože se z mrákot probral jako první. Pak jsme hledali v jízdním řádu, kam pojedeme a kdy nám to jede zpátky. Petra neustále zkoušela naši ostražitost a předkládala nám informace, které se nezakládaly na pravdě. Za hodinu a deset minut jsme vystoupili ve středu Vídně. Zcela omámeni velkoměstem jsme vyjeli eskalátory nahoru a hledali metro. Naštěstí jsme byli vybaveni schematickými mapkami (překvapivě barevnými) a tak to byla pohoda. V automatu jsme zakoupili celodenní jízdenky na MHD (už mi bylo jedno, co to stojí) a vehnali se do metra, které připomínalo protiatomový kryt se spoustou lidí. Přijela souprava, která nás dovezla až na konečnou, kde má být zmrzlinárna Tichý, což nám doporučil pan M. (to je ten, co nemá rád masové akce, přestože není vegetarián). Obchod pana Tichého jsme našli hned a poznali jsme ho podle spuštěných rolet. Měl nedobytně zavřeno. A neotevřel, ani když jsme ťukali na rolety a zvonili na zvonky u dveří.
A tak jsme se vrátili do metra, abychom projezdili ty nekřesťansky drahé lístky a dojeli na Štefanovo náměstí. Vyjeli jsme až na ulici a všude kolem nás lidé v černém a před dómem věnce a obrovská obrazovka, na které se zrovna exprezident Havel omlouval zesnulému Zilkovi. Pochopili jsme, proč má Tichý zavřeno. Po několika strategických poradách jsme zakoupili Mozartovy koule, vymetli jednu narvanou cukrárnu a nabrali směr na Jízdárnu, Knihovnu a Muzeum. Pořád prší, ale nám to nevadí. Závisláci musí zapadnout do kafárny , aby doplnili hladinu kofeinu, my s dědou a Zbyňkem obdivujeme architekturu a vykopávky.
Pak projdeme až k monumentu Marie Terezie, tam se rozdělíme. Kačenka s Ivoškem jdou na vídeňský řízeček a my do muzea. Sraz je na nástupišti vlaku, přesně ve tři čtvrtě na pět. Dalších osm Euro za vstup, děsné vedro a ještě ke všemu mne chytly záda. Jsem zádumčivý, ale obrovské krystaly všeho možného, zlaté valouny ze sádry a řezy meteoritů, mne okouzlují.  U jednoho meteoritu je nápis CSSR, Jihocesky, r. 1829 (a my tu slavíme 90 let).
Pak se courám jeskynním komplexem, ostatní hledají artefakty z Býčí skály. Je tu chladněji, klidněji a tmavěji. Užívám si to, přesně do chvíle, než sem vtrhne výprava dětí. Odcházím kolem Věstonické Venuše a dalších tlusťošek z kostí a bronzu. V prvním patře je kavárna Nautilus. Obsazuji s Petrou dvě volná místa. Dávám si Radlera a vodu, abych mohl zapít Ketonal. A taky si dávám gulášovku, protože vypadá vážně dobře. Kochám se vnitřní architekturou a nacházím mnoho společných rysů s naším Národním muzeem. Za půl hodiny dorazí kluci a také si dávají Radlera a jídlo. Kolem nás řvou děti a civí na nás vycpané kočky na stromech.
Dojíme, dopijeme, zaplatíme bezmála padesát Euro (a to se číšnice chtěla dobrovolně okrást). Kolem velkých plazů dojdeme na toalety a šup ven. Za chvíli máme být na nádraží. Z druhé strany muzea je vstup do metra. Kombinujeme, kudy jet, nakonec jedeme tou delší stranou, ale bez přestupu. Je to rychlejší a tak máme na nádraží trochu času. Skočíme tedy do cukrárny a kupujeme šest kousků sachra. Do vlaku. Dojdeme na nástupiště, je přesně 16:45. Kačenka a Ivoš nikde. Všichni propadají panice. Tedy kromě dědy Prokopa, Zbyňka a mne.
V 16:47 přichází opozdilci. Z obou nástupišť v minutových intervalech odjíždějí vlaky. Přesně v padesát osm odjíždíme i my. Sedíme v prvním patře a sdělujeme si zážitky. Zbyněk vyndává sachra a nabízí všem. Dáváme si dortík ještě před koncem Vídně. Takže kromě zmrzliny, vlastně nakonec všechno vyšlo... 
 
A copak o našem putování napsal ZBULTRAN???
 
 
 
7.11.2008 - XI. putování po archivních sklepích ZNOVÍNU
 
Některé akce jsou nové, jiné tradiční. Tahle je už tradiční, ale pokaždé nová. V plánu máme navštívit pět sklepů, ochutnat 31 vzorků, včetně novým, mladých Svatomartinských. Také máme v plánu navštívit Vídeň, dát si zmrzlinu u Tichého a sachrův dortík.
Odjezd je naplánován na šestou hodinu a třicátou minutu. No hrůza. Neustále se odjezd posouval kvůli zácpám v Praze, tvořeným zčásti vyhořelou tržnicí, zčásti zavřeným Vyšehradským tunelem a zčásti nepříznivým počasím. Poslední textovka zněla 6:30, ani o minutu později. V polospánku jsem se umyl, oblékl a vyrazil do ranního šera. Za okamžik se z podchodu vynořil děda Prokop a tak už jsme byli dva a bylo nám veselo.  Trajeři dorazili jen s pětiminutovým zpožděním, což je zázrak. Naskákali jsme do autíčka a vyrazili kupředu. Petra řídila a hned na první křižovatce nás chtěla poškádlit a zeptala se, zda doleva, přestože ví, že je to jednosměrka a zkoušela jen naši ostražitost. Do zácpy jsme se dostali už v Holešovičkách, ale protože jsme s ní tak trochu počítali, nebyli jsme nervózní. Prahou jsme se nakonec prokodrcali, pak po dálnici až na 112. Kilometr, kde je sjezd na Jihlavu, ale vypadalo to, že opraváři nás na ni nepustí a tak to bylo velmi dramatické. Stejně jako nový obchvat Jihlavy, který nás natolik překvapil, že jsme mále jeli postaru městem. Naštěstí jsme tímto obchvatem nahnali tolik času, že jsme ani nestavěli na klasickém místě na čůrání, kde se řidiči tradičně mění a zastavili jsme až hodný kus dále. Zbyněk skočil za volant a odvážně manévroval vozem, až Petra křičela hrůzou. Kamenný kříž jsme těsně minuli, asi o dva metry a tak tak, že jsme nevjeli do jámy lvové. Další cesta byla už v pohodě.
Domluvili jsme se, že nejdříve dojedeme do Šatova, zjistit, jak jede vlak na Vídeň, protože přece nepojedeme autem. Do Šatova proto, že indiáni vytrhali pro zlost Eiffelovi koleje už ve Znojmě. V Šatově jsme zaparkovali na zákazu stání a vehnali se na nádraží. Nikdo tam nebyl, jen pán v nádražní budově vylezl, protože se lekl, kdo ho přišel rušit. Výdejna lístků je totiž zrušena. Po dvaceti minutách jsme zjistili, že zpáteční lístek pro jednoho vyjde na 650 korun a že tedy je výhodnější, když každý z nás pojede do Vídně svým autem, než my všichni jedním vlakem. Prý je to ale za hranicemi levnější, ale nikdo neví o kolik. Vracíme se zpátky do Znojma. Hledáme nádraží, což ministr pro orientaci (Petra) bravurně zvládá a vracíme se jen třikrát. Nakonec rezignovaně parkujeme u loveckých potřeb a po nové (světlemodré) lávce překonáváme všechny koleje a kolem trafiky vbíháme do nádražní haly. V informacích, kde kupuji turistickou známku, ostatní zjišťují, že pán v Šatově nekecal. Jen se nedozvídáme, kolik nás bude vlak stát, když pojedeme z rakouského Retzu. Pečeme na to, dojedeme tam v sobotu a uvidíme. V nejhorším budeme pokračovat autem až do Vídně.
Teď se musíme ubytovat v Kaplance, dojít si na jídlo a doběhnout na místo srazu, kde nás naberou autobusy a povezou nás po jednotlivých sklepích. Ubytování proběhlo hladce, jen paní nevěděla, že máme tři pokoje a to ještě na dvě noci, nakonec to ale dopadlo dobře a já zůstal s dědou Prokopem, kterému nevadí moje chrápání a mě jeho noční výlety. Dokonce nám paní majitelka slíbila, že zjistí, jak je to s jízdným v Rakousku. Hodili jsme si věci na pokoj, převlékli se do Hroších mikin a vyrazili do restaurace Na věčnosti, kde výborně vaří (ale bez masa) a mají skvělé pivo a točenou limonádu s přídavkem chmelu. Dal jsem si česnečku s tvarůžkem a těstoviny s červenou omáčkou. Ostatní šli do vývaru zeleninového a guláše houbového. Hrůza. Pak dorazila Kačenka s Ivoškem a zase bylo veselo, protože už nestihli jídlo a tak jsme vyrazili ven. Tam jsme zjistili, že nemáme psací potřeby na zaznamenávání chemických analýz chutnaných vzorků a tak jsme vybrakovali místní potřeby pro umělce. Ivošek zakoupil několik obyčejných tužek, nakousal je a Kačenka na ně připevnila motouz, který na krku krásně škrábal. Vypadali jsme jako chovanci zvláštní školy. Ale bylo nám to evidentně jedno. V autobuse bylo také veselo. Hned jsme se sblížili s panem řidičem i vedoucím výpravy, sklepmistrem Liborem, kterému Petra tvrdošíjně říkala Dalibor a my ostatní Pamelo, protože jsme si chtěli zazpívat.
První zastávkou byl Loucký klášter, konkrétně sklep, kde jsme si poprvé a naposledy sedli. Hned první vzorek, Chardonnay 2007 mne okouzlil a pak všechny další. Ochutnával jsem odpovědně a kochal se ostatními, kteří se přišli nabaštit chleba a napít vody. Jen naše výprava se chovala slušně a málokdy hltala. To už jsme byli komplet, tedy i s Rudou atletem a Luckou četařkou. Pak jsme jedli do dalších sklepů a chutnali další vzorky. Při jednom přejezdu jsme dokonce do autobusového mikrofonu recitovali básničky ze čtvrté knížky Putování Hrocha. Začal Zbyněk Beruškou, pak já jsem dal k lepšímu Čmeláka a nakonec, po usilovném přemlouvání, zarecitovala Lucka O hrošíkovi. Pokaždé jsme měli obrovský aplaus, což nás vedlo k doměnce, že lidé chtějí přídavek. Když jsem prohlásil, že bychom mohli přečíst pohádku o dopravní značce, aby měl pan řidič radost, Pamela nám vytrhla mikrofon z ruky a řekla, že jsme na místě.
Při přejezdu na poslední stanoviště proběhla malá tombola, kdy se vyhrávalo víno, sýr a ještě něco. Losovala Kačenka a také já a věřte nebo ne, vytáhl jsem Zbyňka. Získal kus dobrého sýra.  A protože se lidem tombola líbila, nabídl jsem do ní operativně i druhou knížku Putování Hrocha aneb můj život s mámou a taky pět Hroších placek a mohlo se losovat dál. Po poslední ochutnávce, kdy jsme dostali k vínu i báječně čokoládové pralinky, nás autobus dovezl zpátky na Mariánské náměstí, což je velký kruhový objezd, v jehož středu je obrovská socha vojáka se samopalem. Pak jsme měli něco přes hodinu na občerstvení a individuální osobní volno. To jsme využili k další návštěvě restaurace Na věčnosti, kde jsem si dal báječné sushi. Potom jsme museli zase zdrhat zpátky k rudoarmějcovi, kde už čekal autobus. Ten nás odvezl do Louckého kláštera, kde byl večerní program. Nalepili jsme si na sebe zelené terčíky, to jako exkluzíve, pozdravili jsme děvčata v podnikové prodejně a šli se nahoru bavit. Co vám budu povídat, lidí jako ... kvítí. Bavilo nás to jen hodinu. Snědli jsme kilo sýrů, černé olivy, vypili další nabízené vzorky (nejlepší byl Muškát Moravský) a autobusem v 21:00 se nechali odvézt zpátky na kruháč. Byl to náročný den, mám toho nějak dost a to mne ještě čeká Umberto Eco, kterého musím přečíst, abych mohl napsat pojednání a dostat zápočet. A co víc, zítra nás čeká ta Vídeň, jsem zvědavý, jak to všechno dopadne. Dobrou noc... 
 
 
 
2.11.2008 - Podzimní výlet Hroších poutníků do Českého krasu
 
Už jsme dlouho nebyli nikde na výletu a to jsme si říkali, že každý měsíc někam vypadneme, protože ta naše Česká země je přece krásná. Tentokrát padla volba na první značenou turistickou stezku, cestu Vojtěcha Náprstka, tedy její část z Berouna od nádraží, do Karlštejna. Sraz byl stanoven na "chvíli po osmé", protože nám v 8:26 jel vlak. Dorazil jsem na Hlavní nádraží v 8:01 a byl jsem poslední. Už tam stál Erik z Budějic (který jel večer domů, aby se mohl převléknout do dobového a zase přijel, šílený), Blanka (to je ta známá zpěvačka, co čistí optiku), Zbyněk (ten, co má na mne dobrý vliv), pan Berka (ten měl na zádech krosnu a v ní velkou termosku s šíleným alkoholický, lihuprostým, horkým nápojem a všem nám dával ochutnat z omláceného plecháčku), Evík (ta nejdřív nechtěla, ale pak přece jen jela a věřím, že nelitovala) a já, Hroch se zlomeným (i když paní Em. tvrdí, že je jen naražený, protože její zlomený malíček vypadal daleko šíleněji) prostředníkem levé nohy, v maskáčích, Hroší mikyně a nepromokavé bundě, co kdyby. Fungovala jedna pokladna a byla u ní děsně dlouhá fronta klidně nervózních cestovatelů a nás, kteří co chvíli vykřikovali, že se otevřela jiná pokladna, to proto, aby ti klidní lidé přešli k jiné pokladně a tahle pokladna, aby se uvolnila. Když se najednou otevřela jiná pokladna doopravdy, nikdo z nás si toho nevšiml a dál jsme stáli v té dlouhé frontě. Nakonec se nám přece jen podařilo zakoupit potřebný počet jízdenek, vtrhli jsme na vyšší level nádraží. Zjistili jsme, že nám to jede ze čtyřky. Pak jsem chvíli marně hledal kofolu, ale protože jí neměli, koupil jsem poděbradku citronovou a dva obložené rohlíky. Vyrazili jsme kolem pospávajících bezdomáčů na vlak. Právě přijel, byl prázdný, krásný, slonovatý a tak jsme vyšplhali do prvního patra (ano, byl to dvoupatrák) a obsadili dvakrát tolik míst, než nás bylo. Pan Berka si sedl, jako ve starém metru a dál nasával a nechal kolovat plecháček, zejména, když byl čerstvě natočený z termosky a tudíž žhavý. Dvakrát jsem se spáli. Blanka si zula boty a tvrdila, že jí nohy nesmrdí. Evík raději omdlel. Erik děsil nově příchozí poutnickou holí, na které se mu kinklal sob, kterého chtěl posléze pan Berka degradovat na krávu a utrhnout mu mocné paroží. Nedovolili jsme mu to.
Vlak se rozjel přesně a my se kochaly ubíhající krajinou, mlhou, paní průvodčí, co nemůže pít, protože je ve službě, padajícím popelníkem, do kterého jsme postupně narvali kdeco, aby držel, až dobře mířená rána vibramovou podrážkou ho donutila setrvat v poloze zavřeno. Netuším, zda jde vůbec otevřít. V Karlštejně přistoupila druhá skupina, tedy Ája (břišní tanečnice), Maruška (její sestra a sestřenice, o které vypráví druhá knížka Putování Hrocha), jejich tatínek se psem Bredem a Jirka, což je manžel Marušky. Sešli jsme se až na nádraží v Berouně, kde jsme udělali několik skupinových a jinak hambatých fotek a vyrazili do nádražní haly, kde mají otevřený bufáč, kofolu, párek v rohlíku a další dobroty. Ozval se Libor z Pardubic, že je deset minut od nás a že nás najde. Další plán byl navštívit Berounský pivovar, který je kousek od nádraží. Když jsme k němu dorazili, zjistili jsme, že prodej piva má nonstop a že hospoda ještě nestačila zvařít, poněvadž se v ní koná oslavička narozenin ze včerejška. Atmosféra v lokálu byla kouzelná a my do ní vstoupili a nechali se pohltit. Dali si pár piv, vyžebral jsem nadpozemsky dobrý gulášek (tedy Blanka mi ho vyžebrala) a kdyby se první skupina nevydala na pochod, asi bychom tam seděli doteď. Tak dobře nám tam bylo. Po dvaceti minutách, kdy vyrazila první skupina nedočkavců, jsme se zvedli, před nádražím narazili na červenou turistickou a jali se je dohánět. Měli jsme divný pocit, že šli blbě. A také, že ano. Po půl hodině nám volali, že jsou na náměstí a to my jsme už byli u nemocnice. Nu což, počkali jsme na ně, dali si pivko a litovali, že jsme na ně nepočkali v té hospodě.
Další pochod už byl bez komplikací. Jen mi děsně klouzala kopýtka v prestižích a prstík vesele bolel. Každá vrstevnice byla odměněna novou krůpějí potu. Vzduch byl voňavý a vlhký. Užíval jsem si to a byl rád, že je nás tolik.
Ve Svatém Janu pod Skalou jsme dali občestvovací pauzičku, negra diesela, rohlík, sulc a další dobroty. Pak jsme došli ke klášteru, leč bylo zavřeno, turistické známky nikde. Dali jsme si kouzelnou vodu, rozhodli se, že nepůjdeme nahoru ke kříži a pokračovali dál po červené přes propadlé vody, kde jsem málem vypustil duši, pan Berka mi hamstnul na bolavou nohu ve svých farmářkách (já vím, že nerad, ale vysvětlujte to tomu hypochondrickému prstu) a Zbyněk na mne pořád pokřikoval čolo, čolo, což ho mohlo stát život. Pak jsme přeskotačili silnici a u stanice naučné stezky Zbyněk otevřel lahodné Boreaux 2005 a pak jsme ho popíjeli z pohárků a já lidem řekl, že se jedná o Svatý grál a nikdo neměl důvod pochybovat. V tu chvíli jsem se cítil plný síly a energie. Pak jsme pokračovali dál, na Bubovické vodopády, kde už není moc vody a vypadá to, že "Niagara" má něco s prostatou. Prokrákali jsme to tam, jako nějaké blbé ryby (tedy kamzíci) a dorazili až ke Kubrychtově boudě a tak se usalašili u ohniště. Museli jsme se rozhodnout, kam dál. Už se stmívalo a na Karlštejn to byl ještě kus, navíc do pěkného kopečka. Nakonec zvítězila varianta návratu po žluté do Srbska, kde je navíc báječná hospůdka. Za půl hodiny jsme už seděli uvnitř a pochutnávali si na dobrotách.
Pak jsme jen přeběhli přes most se světelnou signalizací a střídavým dopravním systémem a byli jsme na nádraží. A přijel pantograf a my opět obsadili volná písta a byli děsně vyšokovaní, jak moc ten vlak drncá. Až najednou povídám Liborovi, zda nejede blbě, když potřebuje do Berouna, kde má auto a tohle jede do Prahy a on se zvedl a rozloučil a na Karlštejně vystoupil, společně s druhou partou. Snad mu to jeli zpátky rychle. A Blanka si zula boty a stále tvrdila, že jí nohy nesmrdí a pak si sundala ponožku a dala nám čuchnout a vážně ta ponožka voněla. Asi nějaký trik. Kdybych to udělal se svýma ponožkama, můžu volat sanitku pro všechny přítomné. A za úplné tma jsme vystoupili na hlaváku a postupně se rozloučili a rozprchli, až jsem zůstal sám. Ale vím, že nejsem tak úplně sám, že ti lidé někde jsou a až zase někam půjdeme, tak se potkáme u pokladen. Nebo někde úplně jinde...
 
A co napsal ZBYNĚK ?
 
 
1.11.2008 - Larsova podzimní burza, keramici Duchkovi, Lesbos a Kréta
 
Další možností, kdy mohu vyrazit s vozíkem naplněným dárky Putování Hrocha mezi lidi, byla dnešní tradiční šermířská burza, kterou organizuje Lars. Opět jsem se přihlásil, přestože vím, že sem chodí lidé kvůli úplně jiným věcem, než jsou knížky. Zbultran šel solidárně se mnou, přestože se u Duchků zrovna dneska ráno vyndavá dlouho očekávaný dřevěný výpal drahocenné a nevšední keramiky. Ráno jsme se potkali u garáže, kde jsem chtěl "přezout" dřevěná kolečka u vozíku, která mi přinesl děda Prokop (ještě jednou děkuji). Leč jsem zjistil, že mají moc dlouhý náboj a tak se musí ještě upravit. Vrátil jsem tam tedy ta stará, elipsovitá a rozdrbaná. Naplnili jsme vozík knížkami a vyrazili na zastávku tramvaje, protože v 9:54 nám jede nízkopodlažní souprava. Skutečně dorazila, my se vehnali dovnitř a než tramvaj dojela na další zastávku, už jsme měli v kasičce první příspěvek. Obdarovali jsme pána Hroší plackou a tahle scéna se během jízdy opakovala ještě několikrát. Měl jsem z toho radost. Vystoupili jsme na Floře a dál pokračovali pěšky, protože bylo krásně. Sluníčko a teplo. Jasně, relativní, ale teplo. Po Vinohradské jsme došli až ke Kolínské a tou jsme prošli do Korunní. Kolem rádia až k restauračnímu zařízení U vodárny, kde jsme zastavili, protože jsme měli chuť na pivko. A dali jsme si jedno malé a bylo moc dobré, tak dobré, že jsme si dali ještě jedno a možná bychom dali i další, ale už jsme museli jít a já věděl, že kdybych dal ještě jedno, budu moc hodný a začnu ty knížky rozdávat a děti a památky nedostanou peníze, protože nic nevybereme.
V divadle CASA GELMI už bylo živo. Prodejci si rozebrali lukrativní místa, přesto na nás zbyl krásný rohový barpult. Jen Zbyněk litoval, že nejsou vidět jeho fungl nové krásné gotické boty od Matese. Vyložili jsme dárky na pultík a těšili se na obdarovávání. První obdaroval Zbyněk a tak do kasičky putovala první stokoruna. Chvíli před dvanáctou začali chodit lidi. Zbyněk projevoval obchodního ducha a já chtěl vyrazit ven s vozíkem. Výsledkem tříhodinového saunování v prostorách divadla bylo osm knížek. Naštěstí tu s námi byli i Erikové a Hanka a Věra a spousta dalších známých. I Richard dorazil a Zbyňa, který se za nás krásně styděl. Prostě pohoda. Po půl třetí jsme sbalili krám a vyrazili do Prahy. Pořád bylo krásně. Vzali jsme to přes Mírák a Pavlák, na Václavák a po pěší zóně až k Masaryčce, kde na nás čekala Petra. Tam jsme si dali pizzu a v autě ještě Pacholíka. Mňam. Už jsem šilhal hlady. Naložili jsme vozík a vyrazili směr Mutějovice, kde už celý den probíhala akce.
Už byla pěkná tma a taky nás překvapila hustá mlha, ale stejně jsme Duchkovi našli. Bylo tam hodně lidí a dost věcí z pece už mělo svého majitele, ale i tak se dalo dobře vybírat. Jen na to nebylo moc vidět. Dali jsme si sushi a taky pivko a pak, zcela zmrzlí, byli pozvání domů na bramboračku. Keramik Jirka pořád někde pobíhal a tak jsme si dali vynikající bramboračku a pak ještě chleba s pomazánkou a paštikou, kterou jsem odmítl, protože je v ní hodně tuku. A Jirka pořád nikde. Povídali jsme si o všem možném, také o knížkách a Zbyněk prodal další, tentokrát o putování do Vatikánu. Dozvěděli jsme se, jak je na ostrově Lesbos a také v Paříži a na Krétě. A také, že si člověk němůže dovolit dovolenou, pokud má železářství na Seifertově ulici. Byl jsem rád, že nemám železářství a že můžu putovat. Dostali jsme ještě domácí špek a ten jsem si dal, protože je dietní.
A pak dorazil Jirka a my zaplatili za vybrané zboží, naložili ho a také děku Prokopa, který tu byl už od třetí hodiny odpolední a všichni se vydali domů, tou šílenou mlhou a tmou, ale vědomí, že se blížíme domů, nám moc pomáhalo a tak ta cesta byla rychlejší. Také proto, že byla celou dobu s kopce...
 
 
30.10.2008 - ON-LINE rozhovor v Benešovském Deníku
 
Do Benešovského Deníku jsem byl pozván na Jarmarku ve Vlašimi. Rád jsem pozvání přijal, protože vím, jak jsou média důležitá. Navíc jsem ještě neměl možnost online odpovídat na otázky zvídavých čtenářů. Těšil jsem se. Původně jsem chtěl jet vlakem, ale okolnosti mne donutily vytáhnout Hroší autíčko. No hrůza. Přes Prahu jsem se plazil hodinu a moc jsem si to neužíval. Do redakce Benešovského Deníku jsem dorazil za pět minut deset. Byl jsem posazen před počítač s internetovou aplikací, dostal jsem pití a chlebíčky. Bylo mi nabídnuto diktování, což jsem odmítl a odpovědi datloval sám. Už tam viselo asi pět otázek a já se vrhnul na první. Byl jsem odhodlán odpovědět na všechny a to se mi nakonec téměř povedlo. Jen na jednu otázku, která přišla třikrát, jsem odpověděl jen dvakrát a potřetí jsme ji odmazali. Otázky se točily kolem poutničení, ale i školy a sexuálního zaměření. Můžete se na výsledek podívat na tomto ODKAZU. Druhý den vyšel rozhovor v tištěné podobě s titulkem "Poutník Hroch už sex neřeší".
 
 
26.10.2008 - Tisková konference
 
Dneska jsme měli zase školu. To budu ale chytrý Hroch. Kromě Marketingové komunikace, Sociální psychologie a Zpravodajství a Publicistiky, jsme dneska měli i Trénink komunikačních technik a kreativity. Abychom mohli získat zápočet, museli jsme připravit a zrealizovat tiskovou konferenci "Předsednictví ČR v Radě EU" se vším, co k tomu patří. Stal jsem se místopředsedou vlády a jako takový jsem si připravil dva příspěvky. Jeden na téma "Má EU smysl?" a druhý "Podpora evropského filmu". Věnoval jsem přípravě spoustu času, dokonce jsem nechal vyrobit i speciální placky pro všechny účastníky. V zápalu nadšení jsem na ně umístil sobota místo neděle, ale což mají i sběratelskou hodnotu. Nejvíce času (kromě příspěvků) mně zabralo shánění vlajek EU a ČR. Po mnoha neúspěšných pokusech, jsem dostal tipy v Eurocentru v Jungmannově ulici. Tam jsem získal i další tiskoviny, které na internetu nemají. Ostatní se také snažili a výsledkem byla krásná a profesionální tisková konference, která trvala hodinu a půl a to se nedostalo na všechny příspěvky. Diskuze byla bouřlivá, novináři nám pokládali záludné otázky, ale my se nedali. Nenechali jsme stranou ani kvalitní catering.  Byl jsem aktivní. Nešetřil jsem gesty. Paní profesorka Albína Měchurová byla nadšena. A my také. Děkuji všem spolužákům, kteří se jen nevezli a přiložili ruku ke společnému dílu...
 
 
21.10.2008 - ostrý otevřený dopis Dopravnímu podniku hlavního města Prahy
 
Milý Dopravní podniku,
 
vůbec nechápu, proč Ti píšu milý, vzhledem k tomu, že Ti chci vynadat. Dnes ráno jsem zůstal bezprizorní na stanici metra Kobylisy. Kvůli pádu člověka do kolejiště nejezdilo céčko. Vím, že za to asi nemůžeš, že prostě někteří lidé, bez toho, aniž by si uvědomili, co dělají a co svým činem způsobí (neboť nevěřím, že ten člověk tam spadl při tlačenici na nástupišti a pokud ano, doporučuji posílit spoje) jiným lidem. To, že jsem prošel nástupištěm metra Kobylisy, kde postávali lidé a čekali, kdy se to opět rozjede, protože monotónní hlas v amplionu pouze informoval, že metro nejezdí a že máme použít povrchovou dopravu. Co se stalo a kdy to zase pojede ten hlas neříkal. Poslechl jsem ho, protože mi nic jiného ani nezbývalo a šel na stanici tramvaje. Potřeboval jsem se dostat do Suchdola na jednání. Říkám si, použiješ tramvaj číslo 17, dojedeš na Staroměstskou a áčkem se dostaneš na Dejvickou a pak busem 107 až tam. I prd velebnosti. Po sedmi dlouhých minutách přijela 14 a totálně narvaná. Tak totálně, že zběsilí lidé, kteří přesto chtěli nastoupit stejně zběsile vypadávali na nástupiště. Řidič tramvaje jen tupě zvonil a stále zavíral dveře. Další tramvaj za ní, 17, byla to samé v bledě modrém a tak jsem vyrazil pěšky.
Milý Dopravdí podniku, opravdu jsi tak zkostnatělý, že nejsi schopen vypravit další a další tramvaje? Myslíš, že jedna tramvaj za pět minut zvládne odvézt tolik lidí, jako metro po minutě? Díval jsem se na Tvé webovky a po zjištění, že neumíš ani sčítat (viz Výroční zpráva z roku 2007, strana 12) jsem rezignoval. Co vlastně umíš? Kontrolovat jízdenky? Kupovat nevhodné tramvaje? Mám tím na mysli "poršáky", které sice vypadají skvěle, ale místo v nich není, snad jen s vyjímkou pozdně večerních spojů. Nebo ta skvělá plastiková držátka (někdy kožená), na která malí lidé nedosáhnou a nám, vyšším jedincům klepou významně do čelíček? A také umíš krásně polstrovat sedačky, aby se veškerý bordel z bezdomovců mohl lépe vsáknout a aby měla tato individua lepší pohodlí při bezcílném putování Prahou. A v neposlední řadě umíš dělat z lidí blbce a velkoryse nám nabízet jakousi Opencard bez možnosti volby (myslím tím roční jízdenku) s tím, že pokud Ti zaplatíme s tříměsíčním předstihem celou částku (kterou budeme čerpat dalších dvanáct měsíců), že nám odpustíš celých deset procent? Výborně, milý Dopravní podniku. Jen tak dál.
Nicméně, při svém pochodování Prahou, kdy jsem seběhl ulicí Trojskou (stále žádná tramvaj mne nepředjela, až u stanice Trojská, mne předjela zmiňovaná čtrnáctka - poloprázdná - nevím, co se tam nahoře stalo. A pak dalších pět tramvají, totálně narvaných, jako dobytčáky), zahnul doprava a po trase busu 112 doskotačil až na lanový most přes Vltavu. Poslal jsem textovku, že budu mít zpoždění a nechal se hřát podzimním sluncem. Přes plavební kanál jsem přešel do ulice Za elektrárnou a stále dál, až do ulice Papírenské. Kolem fabrik a tenisových kurtů. Původně jsem chtěl jít na přívoz u Baby, ale rozmyslel jsem si to, co kdyby mu někdo přepadl přes palubu. A došel jsem až k zastávce autobusu  Hydrologický ústav, která je na znamení.
Pak přijel totálně narvaný autobus, já udělal znamení a on zastavil...
Milý Dopravní podniku, chci Ti poděkovat, že se staráš o mé zdraví a že jsi mne přiměl vyzkoušet zase jinou trasu.
 
 
18.10.2008 - Jarmark ve Vlašimi
 
Byli jsme pozváni na tuhle tradiční akci a já se moc těšil, protože Jarmark na Žižkově náměstí ve Vlašimi se mi posledně moc líbil. Navíc počasí ukazalo svou vlídnější tvář a tak byla atmosféra dokonalá. Ráno jsme tradičně zaspal, Peťulka se neozvala a autíčko nenaskočilo. Žádná nová situace. Byl jsem smutný, ale jen chvilku. Odjezd se nám opozdil jen o hodinu. Zbyněk nutil rodiče, aby připravili startovací kabely, mezitím jsem já donutil Mirka B. vstát z vyhřátého pelíšku kdesi na Vyšehradu a přijet s hjeho nabušeným Jeepem. Šílený. Stejně jako před rokem. Leč se nám dneska nepodařilo Hroší autíčko oživit. Hrůza. Nakonec to vzal Mirek s kopce a naskočilo to. Děsné. Naskákali jsme se Zbyňkem do auta a vyrazili do Vlašimi. Petra se vrátila domů a Mirek také.
Ve Vlašimi jsme to našli skvostně, dokonce tam bylo místo na zaparkování na kopečku. Hned vedle Sorona, který dorazil se synem Lukášem. Také tam Byl Erik šermíř von REBEL s Věrou a plyšáky. Potom k nám dorazili i Erik von Budějky s Hankou a synem Robinem. Byli jsme komplet a já měl obrovskou radost, jak je nás hodně v dobovém oblečení. Dokonce i Zbyněk měl dobové škorně od Matese a moc mu to slušelo, ale prý ho trochu dřely, tak nevím, jak moc trpěl.
Pozdravili jsme se se známými stánkaři a hned k nám chodili lidé pro knížky. Jako první šla do světa trojková o pouti do Vatikánu. A pak samozřejmé dětské. Vlastně dneska šly všechny knížky. Měl jsem velkou radost. Dorazil i pan Berka, který v černé kapuci vypadal dost drsně. Chyběl už jen Richard von Living, ale ten měl uklízecí akci doma a tak nemohl.
Po poledni dorazil i Láďa Filásek a donesl nám zbytky od oběda s patřičným komentářem, že nebudou mít týden co jíst. Ty špekové knedlíky byly vynikající a nealko pivko, co pak přinesl Peťka jakbysmet. Zjistil jsem, že ten pán, co tam provozuje smažené bramborové špony, je Ernesto, právě ten Ernesto, který před mnoha lety kejklířoval na Purkrabských slavnostech na Hradě v DČD (Dům čs. dětí). To bylo shledání.
Celkem si našlo čtenáře skoro padesát knížek a také hodně placek Hroších poutníků jsem rozdali. Musím nechat udělat nové, ale trochu je změním, aby mohl mít do sbírky Erik von Budějky. Některé děti nechtěly dělat nic jiného, než malovat do nové dětské knížky a vypadalo to moc hezky. Také jsme byli foceni a zpovídáni několika novináři a výsledek najdete v Benešovském deníku a MFD. Jsem zvědavý, co o jarmarku ve Vlašimi napíše Zbyněk...
O půl páté, kdy už sluníčko nemělo takovou sílu a stánkaři postupně odjížděli, jsme se rozhodli, že to také zabalíme. Dojdu k autíčku a co myslíte - naskočilo? Jasně, že ne. Ani neudělalo trrr trrr, jako ráno. Naštěstí jsem byl na kopečku a tak jsem ho pustil přímo doprostřed náměstí a hned naskočilo. Pak už jsem ho neměl odvahu zhasnout. Naložili jsme vozík, Zbyňka, Peťku, rozloučili se a zamířili do Prahy. Tam vyložili Peťku, knížky v rádiu a zamířili do TUkase, což je prodejce vozů a servis, který má otevřeno sedm dní v týdnu. Naštěstí mi hned pomohli a tak máme pokoj. Je tam nová baterka a za půl hodiny jsme byli hotoví. Vyrazili jsme za Evíkem do Nelahozevsi. Už byla tma a také jsme potkali objížďku, ale nakonec jsme to přece jen trefili. Evík se pěkně rozjel. Nejdřív chtěl jen dvacet knížek pro prvňáky a nakonec si jich vzala třicet (víc jsme jich neměli). No, máme nového právoplatného šiřitele. Jupí. Díky Evíku.
A pak jsme se úplně hotoví vrátili domů, do teplíčka...
 
 
15.10.2008 - povídání v Bohnicích
 
Minulý týden jsem se potkal s Ivanou a Ivanou (ano, není to chyba, opravdu jsem se potkal se dvěma ženami toho jména) a domluvili jsme se, že dnes přijdu do Bohnické léčebny, povídat o Putování Hrocha a o cestácgh a motivaci a dalších věcech. Nedovedl jsem si to dostatečně představit a tak jsem kývl. Sraz byl ve 12:30 před kostelem sv. Václava. Dorazil jsem chvilku dříve, ale Ivana už na mne čekala, celá nervózní, zda přijdu. Pak mne seznámila s tématy, o kterých nemám mluvit. O alkoholu, o drogách a o hazardních hrách. Celou cestu k pavilonu jsem si z ní dělal legraci a vypadalo to, že upřímně lituje, že mne pozvala. Druhá Ivanka nestíhala a tak jsme jí jen poslali textovku, kde jsme a ať dorazí.
Pak mne první Ivana vzala do kanceláře, pohostila a chvilku jsme si jen tak povídali a pak řekla, že jdeme na to a mně nějak ztěžkly nohy. Možná za to mohou ty mříže v oknech, snad ten divný a specifický vzduch v pavilonu. Došli jsme chodbou do velké místnosti, kde kolem dokola sedělo asi čtyřicet mužů v nejrůznějším věku. Seděli a čekali, co se bude dít. Čím je pobavím. Pak jsme si povídali déle, než hodinu. Překvapilo mne, že o poutníku Hrochovi někteří už vědí. Překvapilo mne, že se zajímali, že se ptali, že oponovali. Prohlíželi si knížky o první i druhé pouti a tak jsem jim je tam nakonec nechal, aby si mohli číst, aby měli na mne kontakt, až budou volní a třeba si budou chtít s námi vyrazit na nějaký výlet nebo tak něco.
Nejlepší byla jedna z posledních otázek. Pán nalevo se zeptal. A co Hroch a alkohol? Myslel jsem, že Ivana omdlí, ale moje odpověď, že sice piju alkohol, ale jen tehdy, kdy je skutečná (tedy ne mojí osobou vymodlená) příležitost a také, že spíše ochutnávám (týká se zejména vína).
Druhá Ivanka dorazila až po skončení povídání. Prý to nemohla najít a textovku si přečetla pozdě. Domluvili jsme se, že po třech měsících se klienti léčebny obnoví a že za čtvrt roku přijdu zase. Už teď se tam těším. Věřím, že to k něčemu bude...
 
 
5.10.2008 - Hroší výlet do Chýně u Prahy
 
Na tenhle výlet jsme se pěkně načekali, plánovali jsme ho titž už před kočovným divadlem, ale pořád to nějak nevycházelo. Až dnes. Vzbudili jsme se s Erikem (byciklistou) skoro stejně. Spal totiž u mne doma. A protože odmítl snídaní s tím, že má sušenky, udělal jsem nám alespoň čaj. Jemu černý a sobě ovocný. Pak jsme se začali strojit a připravovat. Má to Erik děsně složité, protože musí zavázat spoustu provázků a šňůrek. Nakonec se mu to přece povedlo a my mohli s 20 minutovým zpožděním vyrazit na zastávku tramvaje. Vzal jsem s sebou do batohu i několik knížek a byly hodně těžké. Cesta tramvají i metrem probíhala bez větších komplikací a tak jsme byli v 10:37 na místě startu.
Dostal jsem takovou žížu, že jsem ostatní přemluvil k návštěvě místního bistra a nastojáka si dali pivko. Někdo velké, jiný malé. A šlo se. Krásné počasí a svěží vánek mne dělali radost. Překonali jsme autobusové nádraží, minuli odjíždějící bus SA (nebojte, to je zkratka Student Agency), který mířil do Plzně. Chtěl jsem Hroší poutníky ukecat, že pojedeme na pivko tam, ale neprošlo to. Překonali jsme tlačítkovatý přechod pro chodce a skrze sídlišťátko se prosmýkli až na silnici vedoucí pod Pražským okruhem. Tam byla značka zákaz vjezdu, ale zákaz vchodu poutníkům tam nebyl a tak jsme vešli.
Cestou se do nás opíral stále silnější vítr a já pořád chrchlal. Touhle silničkou jsme doťapali až do Sobína, kde byla konečně rozkopaná a my museli kličkovat mezi vysokými kanály. MInuli jsme několik zavřených hospůdek a také archeology, kteří tu prováděli průzkum. Zbyněk zjistil, že tam prý hledají věcičky z doby Přemyslovské, což mne překvapilo, ale ujištění, že se ptal dvakrát mi stačilo. U hospůdky Na hrázi, je krásný rybníček, ale ani tady jsme se nekoupali. Teplota byla tak akorát na svižnou chůzi. Zahnuli jsme tedy doleva a pokračovali na Břve. Pak kolem sportovního areálu, kde jsme potkali rodinu, co šla pouštět draka. Poznali poutníky a aby si nemuseli pamatovat naše webovky, dostali placku Hrošího poutníka. Pokračovali jsme kolem Břevského rybníka, kde byla šíleně zelená voda a kousek za hrází, u kamenné rotundy jsme potkali velký černý kříž, který tu je na paměť kruté vraždy. Obešli jsme celý rybník a na první křižovatce se dali doleva. Mírným klesáním jsme došli k dalšímu rybníčku. Krásnému, s čistou vodou. A to už jsme byli v Chýni. Na křižovatce jsme se dali doprava, protože tam jsme očekávali Pivovarský dvůr. A dobře jsme udělali. Zbyněk, který šel napřed, na nás halekal, že je to tam a my zrychlili.
V Restauraci už seděla Petra s Rorou, které přijely autem a držely nám místo, protože se sem sjíždějí lidé z širokého okolí. Vedle nás seděla policejní hlídka, ale bál jsem se jen maličko. Objednali jsme si pivko, na rozjezd speciál Vídeňské, ochutnali děvčatům brambůrky s roquefortovou omáčkou a smažené cibulové