Český kníže Václav I. byl synem knížete Vratislava a zřejmě jeho (jediné?) manželky Drahomíry, která byla dcerou knížete Havolanů (polabští Slované). Jeho prarodiči byli první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. a jeho žena svatá Ludmila.

Svatováclavský cyklus byl vyobrazen ve Velké věži hradu Karlštejna na stěnách přístupového schodiště do Kaple sv. Kříže. Z doby Karlovy pochází také známý votivní obraz druhého pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, na němž byli vyobrazeni patroni české země a kde sv. Václav zaujímá výjimečné postavení.

Známá je Myslbekova jezdecká socha sv. Václava na Václavském náměstí v Praze, jejíž masa spočívá pouze na dvou bodech – přední levé noze a zadní pravé noze Václavova koně. Václav je symbolem české státnosti a patronem České země. Na podstavci je napsáno: „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, nedej zahynouti nám ni budoucím.“

Svatý Vojtěch (okolo 957–997), v zahraničí známý spíše pod biřmovacím jménem Adalbert, byl druhým pražským biskupem. Pocházel z rodu Slavníkovců.

Vystupoval proti některým jevům v tehdejší společnosti, které se neslučovaly s církevním učením, zejména proti pohanství, obchodování s otroky, kněžskému manželství a velmi rozšířenému alkoholismu. Kromě toho se zasloužil o rozvoj domácího latinského písemnictví, zárověň však respektoval staroslověnskou kulturní tradici.

Je mimo jiné pokládán za autora nejstarších českých a polských duchovních písní, např. známé písně Hospodine pomiluj ny. Jeho působení bylo komplikováno krizí českého státu, která se mimo jiné projevovala i rostoucími spory mezi Přemyslovci a Slavníkovci.

Dvakrát pro spory s knížetem opustil zemi, druhý odchod, ke kterému došlo krátce před vyvražděním Slavníkovců, se ukázal být definitivním. Zemřel mučednickou smrtí, když působil jako misionář mezi pohanskými Prusy.

Sv. Prokop (kolem 970 Chotouň – 25. března 1053 Sázava) byl původně světský kněz a později poustevník, zakladatel Sázavského kláštera.

Prokop se narodil se kolem roku 970 v Chotouni na zemanské tvrzi jako syn jakéhosi Víta a Boženy. Nabyl výborného vzdělání na slovanské škole na Vyšehradě, stal se knězem a se svou manželkou měl syna Jimrama.

Později se rozhodl pro poustevnický život a po vyvraždění Slavníkovců žil, zřejmě po období stráveném též v benediktinském klášteře na Břevnově, v jeskyni v Dalejích u Jinonic. Zde prý Prokop sepsal evangeliář, který se údajně dostal do Francie, kde na něj skládali přísahu francouzští králové. Posléze se Prokop přesunul do Posázaví, kde praktikoval asketický život a pracoval – mýtil les a obdělával takto získanou půdu. Legenda praví, že jej okolní lidé spatřili orat s ďáblem zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem (zřejmě se jedná o místní vysvětlení brázdy mezi Chotouní a Sázavou).

S pomocí knížete Oldřicha vzniká postupně kolem Prokopovy poustevny mnišská osada obydlená učedníky, kteří chtěli žít stejně jako on. Prokop se posléze stal prvním opatem kláštera, kterému velmi vypomáhal též Oldřichův nástupce Břetislav. Sázavský klášter, který převzal řeholi otcem západního mnišství, sv. Benedikta, byl jedním z posledním míst v Čechách, kde se provozovala liturgie ve staroslověnštině a pěstovala staroslověnská vzdělanost obecně.

Roku 1204 byl Prokop kanonizován papežem Inocencem III. a to jako první Čech, který byl za svatého prohlášen papežem. Je uctíván jako jeden z českých zemských patronů. Roku 1588 byly Prokopovy ostatky přeneseny do Prahy a uloženy v kostele Všech svatých na Hradě.

Svatá Ludmila (cca 860 – 15. září 921, hrad Tetín, Česko) byla manželkou prvního Přemyslovce, knížete Bořivoje I., a chronologicky první českou svatou.

Význam Svaté Ludmily daleko přesahuje to, co o ní skutečně víme. Díky rodovým vazbám ji můžeme označit nejen za pramáti českých panovníků, ale i většiny českých královen. Během jejího života byly položeny základy ke kristianizaci Čech a také základy moci Přemyslovců. Život babičky svatého Václava byl popsán v řadě legend, které se snaží popsat českou historii v 9. a 10. století.

V roce 925 nechal mladý kníže Václav převézt ostatky kněžny Ludmily z Tetína do Prahy, kde jsou uloženy dodnes, u sv. Jiří. Ludmila byla svatořečena v 11. století.

Svatá Anežka Česká (20. ledna 1211 – 6. března 1282) byla nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské, česká princezna a abatyše kláštera Na Františku.

V církevních ctižádosti Anežku nejvíc ovlivnila její sestřenice Alžběta Durynská. Společně s bratrem, Václavem I., založila v Praze špitál sv. Františka (1232) a roku 1234 vstoupila do nového kláštera klarisek, kterého se stala představenou. Podílela se na založení mužského rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou (1252, nese rysy jediné specificky české řehole), který brzy začal působit i v cizině.

Roku 1237 se Anežka neúspěšně pokusila o založení vlastního řádu, založeného na přísném dodržování řádových regulí františkánského řádu. V roce 1238 se postavení abatyše vzdala, úřad však zůstal neobsazen až do její smrti. Po zbytek života se nechala titulovat jako starší sestra.

Anežka sama usilovala o osobní a nezištnou svatost s pokorou a láskou ke službě nemocným, chudým i spolusestrám. O kanonizaci Anežky České usilovala už Eliška Přemyslovna a poté i Karel IV., počítala se totiž mezi zemské patrony, ovšem snaha nebyla úspěšná. V roce 1874 byla prohlášena za blahoslavenou, 12. listopadu 1989 ji pak papež Jan Pavel II. svatořečil.

Svatá Zdislava z Lemberka (asi 1220 Křižanov - 1252 Lemberk) byla česká šlechtična a zakladatelka špitálu. Její otec byl Přibyslav z Křižanova a matka Sibyla, původem snad Němka, příp. Italka, která přišla do Čech s Kunhutou Štaufskou, nevěstou krále Václava I.. Zdislava měla několik sourozenců - dospělého věku se dožily sestry Alžběta, provdaná za Smila z Lichtemburka, a Eufémie, manželka Bočka z Obřan.

O jejím mládí nevíme prakticky nic, je třeba zmínit velmi vřelý vztah jejích rodičů k duchovnu a katolické církvi vůbec, takže je teoreticky možná její výchova v některém z moravských klášterů, nebo alespoň jejich vliv na Zdislavinu výchovu. Její manžel Havel z Lemberka, za kterého se provdala okolo roku 1238, byl blízký důvěrník krále Václava I. Narodily se jim snad čtyři děti - spolehlivě doložení synové Havel, Jaroslav a Zdislav a snad i dcera Markéta, o níž se zmiňuje pouze Žďárská kronika. Zdislava byla zřejmě ráznou a energickou ženou. Její jméno je spojováno s dominikánskými kláštery v Turnově a v Jablonném v Podještědí, zde zároveň se špitálem; její přímá péče o nemocné právě v Jablonném však není spolehlivě doložena.

Zemřela předčasně v přibližně 33 letech, tradovanou tuberkulózu antropologický výzkum nepotvrdil. Pohřbena byla v kostele svatého Vavřince v Jablonném.

Svatý Vít (latinsky Vitus „veselý“, „živý“) (* okolo 297, † okolo 304), byl světec ze Sicílie. Je uctíván jako jeden ze čtrnácti pomocníků, zemřel jako mučedník roku 303. Svátek sv. Víta slaví katolická církev 15. června.

Podle legendy byl Vít synem bohatého pohanského Sicilana jménem Gelas, jeho kojná Crescenntia a učitel Modestus jej však tajně vychovávali křesťansky. Chlapci mělo být sedm let, podle některých legend dvanáct, když se vše prozradilo. Odmítl se vzdát své víry, byl prý na příkaz samotného císaře Diocletiana se svými vychovateli nejprve vařen v kotli s olejem, poté předhozen lvům, a když oboje přestáli bez úhony, nakonec sťat.

Legendy též vyprávějí epizody z jeho útěku společně s vychovatelem Modestem do Lucany v jižní Itálii. Vitus měl údajně při tomto útěku zbavit Diocletianova syna posedlosti démonem, avšak pro svou vytrvalost v křesťanské víře byl přesto nakonec popraven.

Sv. Jan Nepomucký (mezi 1340 a 1350 v Pomuku, dnešním Nepomuku – 20. března 1393 v Praze) byl generální vikář pražské arcidiecéze a mučedník katolické církve, jeden z českých zemských patronů.

Sv. Jan Nepomucký má díky jezuitským misiím velký věhlas po celém světě, především Bavorsku a zemích Latinské Ameriky. Je uctíván jako mučedník zpovědního tajemství a patron při přírodních pohromách a povodních (díky způsobu jeho smrti). Jeho vyobrazení lze nalézt na mnoha místech, především na mostech.

Tyto sochy většinou obměňují zpodobení Brokofovo – kněz v rochetě, s biretem na hlavě a pěti hvězdami kolem ní, v ruce držící kříž, případně též palmovou ratolest. Palma je symbolem vítězství, hvězdy zastupují legendu, podle níž vltavští rybáři nalezli po smrti Janovo tělo, případně pět ran Kristových či písmena latinského tacui (mlčel jsem). Nevyzrazení zpovědního tajemství je symbolizováno prstem na ústech. Hvězdy kolem hlavy jsou atribut mezi světci velmi zvláštní, neboť s hvězdami kolem hlavy je zobrazována pouze Panna Maria. Jiným atributem je jazyk, který měl být nalezen v 18. století v Janově lebce neporušený; podle nových výzkumů se však jednalo o mozkovou tkáň. Dalšími atributy jsou paladium Země české ve Staré Boleslavi (podle barokní legendy sem sv. Jan putoval), most, kotva či chuďas, jemuž Jan udílí almužnu.

Kult sv. Jana Nepomuckého je nerozlučně spojen s českým barokem, kdy patřil k nejvýznamnějším světcům. Je zemským patronem Čech a Bavorska. Se stovkami kostelů a kaplí se zasvěcených sv. Janovi Nepomuckému se setkáváme nejen u nás, ale i za hranicemi. Svatojánské sochy patří k typickým atributům tradiční české krajiny. Najdeme je zejména na mostech (patron vod), ale i dalších místech.

Podle sv. Jana Nepomuckého byla pojmenována také česká papežská kolej v Římě, Nepomucenum.

Svatý Zikmund († 1. května 524) byl burgundský král od roku 516 až do své smrti. Stal se katolickým světcem.

Zikmund byl synem burgundského krále Gundobanda. Když se stal králem, přijal křesťanství. V roce 522 nechal zavraždit svého syna Sigerika (jenž proti němu údajně měl vést intriky), ale pak svého činu litoval: uchýlil se do kláštera Agaunum ve Švýcarsku, žil zde mnišským životem a modlil se, aby mu bylo odpuštěno. O rok později se účastnil bojů vyvolaných nástupnickou krizí, byl zajat franským králem Chlodomerem a roku 524 byl zbaven trůnu a i s celou rodinou zavražděn vhozením do studny. Protože zemřel mučednickou smrtí, byl zanedlouho prohlášen za svatého.

Jeho kult v českých zemích rozšířil král Karel IV., který v roce 1356 získal většinu jeho ostatků a přenesl je do Prahy do katedrály sv. Víta. Zikmund se pak stal jedním z českých patronů. Jeho svátek se ve světě slaví 2. května, v Česku 30. dubna. V Polsku je Sv. Zikmund patronem města Płock, v Itálii města Cremona.

Blahoslavený Hroznata byl český šlechtic, narozený kolem roku 1160, někdy se uvádí i letopočet 1170. Po předčasné smrti otce Sezima z Krašova, který padl v bitvě u Loděnic roku 1170, byl vychováván u své sestry Vojslavy, která byla provdána v Krakově za krakovského purkrabího či městského prefekta.

Nadaný mladý muž se po návratu do Čech oženil, ale velmi brzy ztratil svého syna i manželku. V roce 1193, výměnou za slib účasti na křížové výpravě do Svaté země, založil na svém panství v Teplé klášter premonstrátů a kolem roku 1200 klášter pro sestry v Chotěšově. Podle tradice byl později v Římě papežem Inocencem III. oblečen do bílého hábitu premonstrátů a stal se řeholníkem v nově založeném tepelském klášteře.

Díky bohatým zkušenostem jej opat Jan jmenoval svým zástupcem a správcem majetku. Ze všech sil se potom bratr Hroznata zasazoval za věci kláštera. To bylo nepřátelům kláštera trnem v oku. Byl od nich zajat a uvězněn, a protože odmítal zaplatit výkupné, nechali ho zemřít hlady, Stalo se tak 14. července 1217.

Již v polovině 13. století byl sepsán Hroznatův životopis: Vita fratris Hroznatae. Papež Lev XIII. potvrdil roku 1897 jeho uctívání jako blahoslaveného a o 100 let později byl papežem Janem Pavlem II. jmenován patronem nově vzniklé Plzeňské diecéze. Na počátku roku 2004 zahájil biskup František Radkovský kanonizační proces.

Další informace hledejte na stránkách premonstrátského Klaštera Teplá.

Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, označováni někdy jednoduše jako bratři ze Soluně, jsou známí jako apoštolové Slovanů nebo také Slovanští věrozvěsti. Pro misii na Velké Moravě vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk.

Svatý Konstantin (Konstantinos, zvaný též Konstantin Filosof nebo jen Filosof (* 826 nebo 827 v Soluni, † 14. února 869 v Římě)) byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera. Byl pouze mnichem, ačkoliv celý středověk byli oba bratři považováni za biskupy.^[1] Znovu vstoupil do kláštera před svou smrtí v Římě, kde přijal řeholní jméno Cyril (Kyrillos), pod nímž je známější (svatý Cyril nebo Cyril Filosof). Byl mladším bratrem svatého Metoděje; oba bratři jsou označováni jako apoštolové Slovanů.

Svatý Metoděj (Metod, lat. Methodius) (* 815 v Soluni, † 6. dubna 885 na Moravě), starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem, diakonem a nakonec prvním moravským arcibiskupem.

Až do poloviny 19. století byli svatí Cyril a Metoděj běžně označováni staročeskými jmény Crha a Strachota. Crha vzniklo z Cyril; Strachota špatným překladem - řecké Methodios bylo mylně přikloněno k latinskému metus "strach" a přeloženo.^[2]

Katolická církev i Česká republika slaví svátek Cyrila a Metoděje 5. července.

Další informace načerpáte ZDE.