Dnes jsem s hrůzou zjistil, že nemám vůbec čas psát deníček. A přitom se toho tolik děje. Tak se všem omlouvám a snad něco zase napíšu. Až budu mít trochu času.

A je to tu. Poslední den v Lázních Jáchymov. Poslední snídaně, poslední sprcha, poslední radonová koupel. Myslel jsem si, že se dnes budu jen tak poflakovat, ale situace se vyvíjí jinak. Za chvíli se půjdu odhlásit na sesternu a po obědě se chystám do Infocentra pro mapu, kterou jsem ztratil, pak jsem pozvaný do evangelického kostela a navíc se ještě chci zúčastnit recesistického závodu, ovšem nestihl jsem termín registrace (protože jsem si ho nevšiml), tak uvidím, zda budu moci startovat. Naštěstí dobový oděv mám. Tak mi držte palce.

Palce držet nemusíte, už jsem se díval na trasu závodu a vede to do šíleného kopce a je to dlouhé, to prostě nemůžu dát. Budu aktivní divák. Poslední oběd jsem si vychutnal v tiché melancholii. Je krásné sledovat lidi, co mají před sebou ještě dny a týdny pobytu. Dívám se na ně se zkušeností měsíce v lázních. Mnozí jsou tu poprvé a je to poznat, jako to bylo znát i na mojí maličkosti, ale všechny nástrahy jsem zvládl a díky nejrůznějším pomocníkům jsem si to tu užil. Jednotlivé procedury mi různým způsobem pomáhaly, ale radon je radon. Možná příště zkusím požádat o krabičky. A třeba to ani nebudu potřebovat.

Za chvíli mi jede autobus k radnici. Vím, jsem lenoch, ale to ťapání po asfaltu a dlažkách do kopce, mi prostě nedělá dobře a tak se tam nechám za dvanáct korun dovézt. Navíc zase poprchává a to ráno vypadalo, že bude hezky. Ozvu se zase později.

A jsem tu. Je něco před čtvrtou odpolední a můj výlet do horního Jáchymova se jaksi nevydařil, resp. jen částečně. Autobus jsem stihnul krásně, pak jsem si obešel uzavřený kostel sv. Jáchyma, kdy mi volala Jindra, že pro mne dojede babička s dědou z Plzně, abychom se v Plzni sešli co nejdříve. Pak jsem si sednul na lavičku u kašny, kde je voda a ledkové osvětlení a kochal jsem se pohledem na starý Jáchymov. Mrzí mě, že je tolik domů nehezkých, totiž neobydlených. Tváří se smutně a jsou dojista nešťastné a čekají na nové obyvatele.

Pak jsem vyrazil k infocentru, těšíc se na novou mapu a také keramickou pečeť. všem chyba lávky, infocentrum má z důvodu konání akce otevřeno jen do dvanácti a tak je zamčeno. No nic, jdu dál, směrem k evangelickému kostelu, kde se mám potkat s mým fyzioterapeutem. Dojdu až ke kostelu, dveře jsou otevřené, ale nikdo nikde. Komunikuji s velkým psem, co tu hlídá, je to dobrák a nehodlá štěkat, aby upozornil na návštěvu. Zkouším volat na telefonní číslo, co jsem dostal, ale nikdo to nebere, obejdu kostel a dole si sednu na lavičku. Opět zkouším volat, ale se stejným výsledkem a pak ještě jednou. Nakonec se zvednu a pokračuji dolů, k rohové cukrárně, kde mají dobrou zmrzlinu. Udělám si na ní velkou chuť, ale to jsem neměl dělat. Mají zavřeno.

A tak pokračuji kolem kaple sv. Barbory, až k labyrintu pod stromy, kde se již chystá zmiňovaná akce. Dojdu až k výčepu a vyzkouším speciální jáchymovské výroční pivko. Je dobré. Pak potkávám kolegu spolustolovníka a dáváme se do řeči. Bavíme se o dobách dávno minulých, o osidlování pohraničí a o řeznících. Dáme ještě pivko a já klobásu a dál si povídáme. Pak už musím zpátky, protože mě čeká balení. A mám toho hodně. Snad to všechno pobalím. Pak vrátím wifi připojení a také klíče od pokoje, dojdu si na večeři a pokud všechno klapne, vyrazíme do Božkova, kde se potkám s dětmi a Jindrou. To bude radosti. Už se moc těším.

Tak to byly moje první lázně. Jste dobří, pokud jste to všechno přečetli a prožili spolu se mnou. Všem přeji hodně zdraví a štěstí. OMNIA VINCIT AMOR

Je tu pátek, poslední plný den v lázních, zítra mám už jen radonovou koupel a suchý zábal. Ráno jsem vstával v půl šesté, asi proto, že jsem včera vytuhnul už kolem osmé večerní. U snídaně, kdy byla míchaná vajíčka, jsem smutně koukal na spolustolovníky, jak si vybírají jídlo na pondělí. Budou mít k snídaní teplou sekanou a další laskominy. Na mém místě bude sedět někdo jiný a paní vedoucí přepíše mé jméno na cedulce na stole. Můj lázeňský život pomalu končí. Jak mi to na počátku připadalo nekonečné. Včera jsem potkal nějakého pána, jak telefonuje před Curie a říká do sluchátka, že ji moc miluje a že se mu děsně stýská a to je tu první večer. Musel jsem se smát. Je to všude stejné.

Jdu na poslední procedury, mějte se pěkně.

Tak, je 10:35 a právě jsem se vrátil z posledních procedur. Ještě mě zítra čeká radonová koupel a suchý zábal a tím končím úplně. Lidé se tu krásně mění, jen sestřičky zůstávají. Je to zvláštní, specifický svět, ty lázně. Množství lidských osudů se tu míchá, na jednom místě se potkají a zase zmizí. Jen se dotknou a je čas na rozloučení. Zase budou žít své normální životy ve svých normálních bydlištích. Vrátí se do svých zajetých kolejí a budou se těšit, že se zase do lázní podívají. Já budu mít pravidelně hlad v 7:00, v 11:15 a v 17:30 ještě nějakou dobu. Možná donutím Jindru, aby mi vyráběla jídelníčky, kde si vždy dva dny dopředu vyberu jídlo, abych pak zapomněl, co jsem si zaškrtl a znovu a znovu se těšil. Rozhodně si doma nepostavím malinkatý sprchový kout. Ale vypadá to, že budu častěji chodit do bazénu, snad nebude moc studený.

Měsíc utekl jako voda. Celkem jsem prožil osm hodin v radonové vodě, snědl asi 45 vajec, tři kila mletého masa, 14 nožiček párků, nachodil něco přes sto kilometrů, potkal stovky lidí, napsal dvě nové pohádky, slyšel dva lidi chrápat, ztratil jednu mapu, objevil mnoho zajímavostí a nafotil sedm set fotek. Možná se sem příští rok vrátím, uvidíme, jak dopadne druhá operace.

Dneska se nikam nechystám. Není na to počasí, teplota kolem devíti stupňů a z oblohy se snáší tu slabší, tu silnější deštík. Za chvíli vyrazím na oběd. Mám objednaný Holandský řízek s kaší a už se na něho moc těším a je mi jedno, že už jsem ho měl několikrát. Jsem konzervativní. Včera si jedna paní u stolu stěžovala, že ty porce jsou moc veliké a tak jsem jí doporučil, aby si připlatila 70 korun a chodila nahoru, na bufetový způsob stravování, kde si může nabrat méně. No, smáli jsme se tomu všichni. Musím ještě skočit do specializovaného obchodu pro oplatky. Mají i s příchutí marjánky, to bude v Klubu veselo, až udělám ochutnávku.

Odpoledne jsem dostal nápad, že se zastavím v Curie, v kavárně, kde jsem měl v úterý Povídání. Mají tam točeného Ježka z Jihlavy. Vzal jsem si knížku Dravec Mattoni, kterou mi dala jedna skvělá dáma a těšil se, jak budu mít klid na čtení. Nenapadlo mne, že kavárna bude plná a hučet jako piliňáky. Ovšem jeden prázdný stůl se našel, dokonce u okna a tak jsem si sedl a začetl se. Zanedlouho dorazil mladý pan číšník a povídá: Dobrý den, pane Hrochu, pivíčko? Tohle miluji. Objednal jsem si Ježka a pokračoval v četbě. Za chvilku jsem měl na stole sklenici se zlatým ionťákem a číšník se mě nesměle zeptá, zda hodně čtu. To je poměrně filozofická otázka. My, spisovatelé (to píšu schválně) nečteme tolik, spíše tvoříme. Zjistil jsem, že jeho přítelkyně také napsala knihu. Dokonce ji tu má, tedy knihu a tak jsem mohl nahlédnout. Pročetl jsem ji velmi ledabyle, někde jsem se zastavil a seznal, že ta kniha je zajímavá. Netradiční, téměř exotická, soudobá a normální. Úplně jsem cítil, jak by se z ní dal vytavit filmový scenář, což jsem u druhého Ježka panu číšníkovi i sdělil a pak uháněl na večeři.

K večeři jsem měl mleté maso pečené v zelném listu a brambory. Bylo to vynikající a skvěle jsme si povídali se spolustolovnicemi. Teď si chvilku odpočinu na lůžku, užiji si samostatnost na pokoji a pak vyrazím na jedno do Žumpy, abych důstojně zakončil měsíční pobyt v lázních Jáchymov. Přeji všem hezký večer a děkuji, že zážitky prožívali se mnou. Ještě se ozvu zítra, než odevzdám a doplatím mobilní připojení k internetu.

Toto utíká, už tu máme čtvrtek. Jednotlivé procedury jsou poslední, samozřejmě až na rodonovou koupel, tu mám až do konce. Dneska jsem krutě zaspal a tak hygienu jsem konal velmi rychle, což by se mi hodilo na vojně. Třikrát jsem se majznul ve sprše do lokte a dvakrát do kolene. Už abych se sprchoval v naší krásné, rohové, sedací vaně. Pak jsem doběhl na snídani a na konzumaci míchaných vajíček měl asi osm minut, což mi bohatě stačilo. Venku jsou čtyři stupně, což jsem si uvědomil hned, jak jsem vyběhl v kraťasech před dům. Na převlékání však už nebyl čas a tak jsem uháněl na masáž a užíval si zmrzlé chlupy na nožkách.

Všechny procedury jsem absolvoval během dopoledne, včetně poslední návštěvy pana doktora. Snad se příště zase potkáme. Je to velmi dobrý člověk. K obědu byla bílá polévka, prý pro kojící matky, protože je v ní úplně všechno. A pak segedín s knedlíkem a byl vážně dobrý. Snad nebudu nafouklý, jako včera v modrém pytli a po večerním zelíčku. Teď dopíšu deníček, aby si snad někdo nemyslel, že na to kašlu a za chvíli vyrazím na autobus, abych se nechal dovézt na Boží Dar. Snad nebude pršet, či spíše sněžit. Musím se pořádně obléknout. Žádné velké šlapání ovšem neplánuji, nějak mi stávkují záda a další prášek si už nechci brát. Tak uvidíme. Hezké odpoledne.

Autobus mi jel od kruháče ve 13:10 a za necelých dvacet minut jsem vystupoval v Božím Daru, nedaleko hotelů Zelený dům a Praha. K těmto dvěma zařízením mám speciální vztah, protože právě v hotelu Praha jsme bývali ubytováni v rámci lyžařských soustředění s barákem (DČD - viz druhá knížka Putování Hrocha). A do Zeleného domu jsme chodili na jídlo. Pamatuji si, jak jsme bydleli na velkém pokoji s palandami a jak jsme kravili, protože nám bylo deset nebo tak něco. Jak jsme trápili kolegu Laurina, kterému jsme říkali Klement a který měl děsně páchnoucí mastičku na kolena a tu jsme mu schovali za okno, kde zmrzla a byla k ničemu. Tedy on taky smrdíval, protože neustále prděl a měl ty prdy rozsortýrované podle barev. Nejhorší byla černá, to jsme umírali smrady. Většinou se jednalo o tiché prdy, kdy nikdo nebyl varován a výkřik "ČERNEJ" obvykle přišel příliš pozdě. Nakonec jsme ho vyhodili z okna také.

Napojuji se na červenou turistickou značku a ta mne provede pod novým obchvatem a já pokračuji pod vlekem sjezdovky, kde nás trápili den co den, pokud nás netrápili na běžkách, což jsem úplně nesnášel. Mírné stoupání si zpestřuji otáčením se do údolí a kocháním se pohledem na vzdalující se Boží Dar. Vidím také Božídarský špičák, homoli, ktrá vzdáleně připomíná bájný Říp. Jdu stále vzhůru, až k areálu Neklid, kde je krásný klid a stále se blížím k obrovským větrným elektrárnám. Ty vídám i z Jáchymova. Je to zdaleka viditelný orientační bod. Jdu až k nim, protože kousek od nich je klenot, historický trojmezný hraniční kámen. Projdu k němu přes rašeliniště. Jsem rád, že mám dlouhé kalhoty a bundu, pěkně tu fouká. Kámen je přenádherný a tak ho fotím ze všech stran. Informace k němu najdu později. Pak se vrátím k elektrárnám a přes opuštěné sjezdovky zpátky na červenou značku. Pak uhnu doleva a jdu ke žluté značce. Tam, někde v lukách má být křížek. Na ten si pamatuji také z lyžáků. Je tam a je krásný. Krásnější, než dříve.

Vracím se zpátky do Božího Daru a jdu kolem kostela sv. Anny a sochy sv. Jana Nepomuckého do infocentra. Potřebuji turistické známky a také se podívat do místního muzea. Pak se vrátím na zastávku, zda nejede autobus dříve, než za dvě hodiny. Nejede. Všimnu si hotelu sv. Hubert a vzpomenu si, jak jsme tu byli před 25 lety na lyžáku s vejškou. Zašli jsme do této hospůdky na pivko a výčepák všem nalil, jen mě se ptal, zda mi už bylo osmnáct a chtěl občanku. Už mi bylo devatenáct a cítil jsem to jako potupu. Vešel jsem do prázného lokálu a objednal si pivko a gulášovou polévku s houskou. V klidu jsem to snědl a vypil, pravda, nikdo po mě nechtěl občanku, zato při placení jsem se poněkud vyděsil. Útrata 88,- korun mne donutila se podívat na účtenku. Gulášovka 35 je ok, houska za 5, proč ne, ale Budvar za 48 mě překvapil. Ještě, že jsem neměl větší žízeň.

Zjistil jsem, že už nemám sílu moc šlapat a tak dojdu na zastávku a na lavičce počkám na autobus a nechám se dovézt až ke kruháči. Dojdu do JIP (to není jednotka intenzivní péče, ale obchod) a koupím tady velké Hroší Ledové kaštany. Za chvíli, asi až po večeři, je vdechnu a s přívalem cukru usnu. Přeji klidný a pohodvý večer i vám.

Fotky dám sem.

Středa. Je třeba ještě něco dodávat? Obloha se škaredí, spolubydlícímu se nechce vstávat a rameno mě bolí, jako blázen, asi mě klepne. Snad to spraví míchaná vajíčka a dnešní procedury.

Nespravily. Ráno tu bylo 9 stupňů, ve Znovíně se už chystají na ledové víno. Pěkný srpen. Okolo se to mračí a to mám v plánu vyrazit na Mariánskou. Jsem zvědavý, jak to dopadne. Procedury byly úžasné, sice jsme cvičili a dost mě to bolelo, poslední pytel v CO2 byl taky úžasný, dokonce jsem se nechal vyfotit. Elektrotortura proběhla bez obtíží a radonku jsem si vyloženě užil. Za chvíli chvátám na oběd. Sice jsem se ráno díval, co mám, ale prostě si to nepamatuji. Pořád se těším na odpoledne, do Lesanky, na Hamburskou pečeni. To bude bašta. Jupí!

Tak jsem měl karbanátek s bramborovou kaší. Mňam. Teď tu prší a mlátí bouřka. Vůbec nevím, co si vezmu na sebe, abych to přežil. Asi budu jako vodník, ale na tu Mariánskou a Popovskou horu prostě musím. Snad do mě neuhodí blesk. Držte mi palce, snad něco nafotím.

Na autobus odcházím ve čtvrt na tři, jede to ve 14:25 a jsem vyzbrojen bundou, čepicí a těžkými botami. Obloha je zatažená, ale neprší, dokonce vykoukne sluníčko a teplota vyskočila až na 14 stupňů. Jedu do centra Mariánské a rovnou si to zamířím do hotelu Lesanka. Těším se na luxusní papání a je mi úplně jedno, že jsem před dvěma hodinami jedl. Vejdu do šenku a slečna servírka jen kývne a řekne do kuchně: Hamburská. Jen se zeptá na pití. Jako štamgasta. Mám z toho radost. Pak přijde paní majitelka a chvilku si povídáme. Přinesou mi pivko a Hamburskou pečeni s knedlíkem a já se nemohu nabažit. Je skvostná. Uvědomuji si, že jsem si dal odměnu před výkonem a že se mi na kopec poleze blbě.

Kolem třetí už jsem zase venku a uháním k rozcestí turistických značek. Dvám se do mapy a pak vyrážím nejpravděpodobnějším směrem. Jdu po neznačených cestách, tak to bude poněkud dobrodružné. Projdu uličkou samých dřevem opláštěných ubytovacích zařízení z dob minulých. Je tu klid. Pak sejdu dolů, k čistírně odpadních vod a pokračuji kamenitou cestou mezi pastvinami. Jsou tu ovce a také jejich pastevci, co mají dva ostré psy. Vrhnou se na mě a chtějí se lísat. Tak na ně zařvu LEHNI a oni si skutečně lehnou, ovšem do bláta a ovčích bobků. Pak si to ale rozmyslí a opět se lísají a skáčou na mě. Mám nelíčenou radost, naštěstí si pro ně majitel dojde.

Pokračuji dál, až ke křížení cesty a drátů vysokého napětí. Tam se dám doleva, ostře do kopce. Je to masakr, cítím každý knedlíček, ale dávám to. Vypadám jako astmatik, naštěstí tu není nikdo, aby se mi posmíval. Jdu pořád vzhůru, cesty tu nejsou, ale musím na vrchol. Zhruba sto metrů od cíle mého snažení začíná pršet. Raduji se, že to bude zajímavé a to netuším, jak moc. Než dorazím k dřevěnému kříži, rozprší se pořádně. Jsem uprostřed divočiny a není se kde schovat. Fotím, dokud to jde, pak se obzory zatáhnou a mám smůlu. Ještě se chvíli modlím, za rodinu, přátele i vlast. Jsem dostatečně vysoko, aby to bylo slyšet. Zhruba 900 metrů nad mořem. Ochladilo se a tak sestupuji. Mokré kameny pěkně kloužou, držím se stromů a vypadám jako spajdrmén.

Prší všude, i v lese, kde se dívám do zmáčené mapy a určuji nejkratší směr na pokoj. Je mi zima a cítím, že už jsem durch. Potkávám jedlé houby obřích rozměrů, ale je mi to jedno. Kolem lesní školky přicházím na polní cestu a jsem opravdu rád, že mám na nohách pevné boty. Přejdu přes sedlo a začíná klesání, po lesních cestách, leckdy rozježděných těžkou technikou se po hodině dostanu na silnici, na zelenou turistickou značku, po které jsem se před časem vracel od Popovského kříže. Jdu po ní chvíli a je mi pěkná zima, kouří se mi od pusy a těším se do tepla a sucha. Stále si zpívám. Pak uhnu na cyklostezku, kde je značený Radium Palace. Chvilku traverzuji na druhou stranu od Jáchymova a pak se napojím na spodní žlutou značku. Po to doklopýtám až k Hotelu Běhounek a po silnici dolů na kruháč. Teplota spadla na 7 stupňů. Běžím na pokoj, spolubydlící tu už není, jen mi tu nechal poslední vzkaz. Sundavám mokré věci a lezu do sprchy. Horká sprcha mi dělá dobře, pak se převléknu do suchého oblečení a běžím na večeři. Jdu poněkud pozdě, ale stále včas. Mám špagety s hovězím ragú ve smetanové omáčce a je to dobré.

Po večeři dopíšu deníček, nahraji fotky a pravděpodobně omdlím do postele. Byl to pěkný výlet, ale příště si ho dám za lepšího počasí. Doufám. Pěkný večer všem, přátelé.

Fotky se najdou tady.

Právě jsem se vrátil z oběda, na který jsem přiběhl poněkud později, neboť jsem měl procedury od rána až do oběda. Připadám si, jako bych složil vagon uhlí (a to jsem ho nikdy neskládal). Oběd mi ještě odkrvil hlavu, takže nejlepší chvíle na odpočinek. Ke snídani jsem měl míchaná vajíčka s uzeninou, což asi nikoho nepřekvapí. To, co mě překvapilo, byla vidlička, na které byl vyražený nápis STÁTNÍ LÁZNĚ. Pravděpodobně byla starší, než já. Tak jsem ji alespoň vyfotil.

Obloha se zatáhla a prší, jak neobvyklé. Ochladilo se na 12 stupňů a tak jsem vytáhl Hroší mikinu a čepici, abych neměl zapršené brýle, což úplně nesnáším. První jsem měl individuální cvičení, pak skupinové cvičení v bazénu. Bylo to úžasné, pracovali jsme s dlouhými pěnovými hady, kteří nadnáší a nechtějí se potápět. Užíval jsem si teplou vodu a po cvičení ještě pět minut zůstal v klidném bazénu a nechal působit Archiméda. Jen jsem se zvolna vznášel a nechal plynout i myšlenky. Málem jsem nestihl další proceduru - laser, ale je to jen kousek. Nakonec jsem se přesunul na radonovou koupel a pak suchý zábal. Bylo tam veselo. Při čekání se mě jedna paní zeptala, jestli jdu večer taky na Hrocha, tak jsem jí řekl, že asi půjdu. Pak jsem dodal, že jsem Hroch a ona zajásala, že mě viděla v televizi. Je to tu veselé a baví mě to.

K obědu jsem se doploužil, jako bych vážil tunu. Byla výborná bramboračka a rajská s hovězím a knedlík a ještě zákusek. Jo a strouhaná mrkvička. Vynikající. Jsem rád, že odpoledne nemám nic, že venku prší a že mohu odpočívat na lůžku. Záda mě bolí s nevšední krutostí, to asi ta změna počasí a tak mám v sobě další prášky. Musím ovšem brzdit, abych večer neusnul v půlce věty. Teď ještě vytřídím fotky, co jsem nafotil během pobytu v Jáchymově. Ale nejdřív si jdu schrupnout. Zlaté lázně. Hezký den přeji všem.

Je právě něco po desáté večerní a já se vrátil z Povídání o středověké pouti na pokoj. Bylo to hezké. Plná kavárna lidí a vydrželi docela dlouho. Promítali jsme na zeď a já povídal do mikrofonu, což bylo příjemné. Celkem se získalo za knížky Kč 2.215,- (patnáct koruny bylo navíc) a tyto peníze s dalšími předám na budování poutnické ubytovny ve Skokách. Byl to hezký večer a já děkuji za pozvání i za dárek v podobě krabice s víny a dobrotami. Jsem utahanej jako kotě, dobrou noc.

Fotky dám sem.

Uf, to byla noc. Nejprve se hodně po večerce (čímž nemyslím víno) rozezněla siréna a pak i houkalo hasičské auto. Teprve ráno na procedurách jsem se dozvěděl, že hořelo někde u Astorie. Prý je evakuovali jen v pyžamech a nočních košilích, což mohlo být veselé, zejména pro lidi koukající z jiných oken. Prý jim ale neřekli, kdy se mohou vrátit a tak měli pozdní pyžamový večírek na lavičkách. Moc jsem se nevyspal i kvůli zádům. Asi bych měl poněkud zvolnit s ťapáním, ale když já musím využít tohoto místa a také počasí, které putování dost přeje. Zítra už má být zase hnusně. Tak uvidíme.

K snídani jsem měl míchaná vajíčka, to bylo radosti. Pak jsem uháněl na procedury. S chlapci jsem se bavil před masáží a bylo to veselé. Popisovali mi chování některých lázeňských hostů u jídla a já byl rád, že mám tak civilizovaný stůl, tedy jeho osazenstvo. Před radonovou koupelí jsem byl tak vyřehtaný, že jsem si zapomněl zavřít dveře u svlékacího boxu a sestřička mi povídá, jestli mi nevadí, že na mě všichni koukají a já jí na to řekl, že jsem exhibicionista a že se můžu klidně svlékat na chodbě. Rychle dveře zavřela. Pak jsem zjistil, že mám každou ponožku jinou, naštěstí jsou obě šedivé, ale jinak šedivé.

Včera jsem někde vytrousil mapu a tak to beru jako znamení, že už nemám nikam chodit. Ale dneska odpoledne chych chtěl ještě jednou navštívit Mariánskou a najít poslední (třetí) kapličku staré Svaté cesty. Kolega od stolu v jídelně se nabídl, že mě tam hodí, tak uvidíme, máme se domluvit na obědě.

Tak nakonec jsem jel sólo autobusem, protože jsem měl plán, kudy jít a navíc pan kolega měl ještě odpoledne procedury. Ovšem příprava na odpolední putování bylo výživné. Sedím si tak na toaletě, abych toho s sebou nesl co nejméně a najednou klíč v zámku. Mám nového spolubydlícího. Už jsem s ním dneska nepočítal a tak jsem šel na záchod nahý. Paráda. Musím se zahalit ručníkem a dojít si pro věci. Jsem zvědavý, koho mi sem dali. Pěkné. V rámci kvót EU jsem vyfasoval běžence, pěkně fousatého. Bane, kecám, doufám, že někdo (třeba maminka) neomdlel. Je to kamarád, se kterým se už známe, je od Olomouce. Ale takový malý běženec to je, protože nejdříve bydlel na Daliboru, pak se přestěhoval na dva dny do Lužice a teď na dva dny ke mně do pokoje. Celkem prča.

Pak už jsem frčel na autobus a připravil si dvacku, aby mě pan řidič dovezl na zastávku Mariánská, odbočka Adam. Adam je bývalý důl, kousek odtud. V buse bylo pěkné vedro a cestou vzůru mi pěkně zaléhaly ušiska. Pak jsme přijeli na zmíněnou zastávku a já vystoupil uprostřed přírody. Hned jsem si všiml malého pomníčku a tak jsem se k němu přišel pomodlit a zjistit, koho se týká. Je to pomníček tragicky zahynulého Luďka Raucha, významného mineraloga a montanisty a je po něm dokonce pojmenován minerál rauchit a metarauchit. Překvapilo mě, že tu stále hořela svíčka. Pokračoval jsem dál, po silnici k hotelu Havlovka, kde je instalovaný kříž za oběti komunismu v Jáchymovských dolech.

Napojím se na červenou turistickou značku a pokračuji až ke křižovatce, kde se dám doprava, polní cestou až k nově vztyčenému kříži, na Svaté cestě, který byl nedávno vysvěcen. Je tu rodinka s pěti dětmi a tak pozdravím a každý mě zdraví samostatně a tak, když se loučím, pozdravím sedmkrát a je veselo. Cesta vede remízkem a nabízí se mi krásné pohledy do údolí. Je to jedna z nejkrásnějších cest, kudy jsem kdy šel, jen vede dolů. Z toho nemám velkou radost, protože vím, že se tudy budu vracet. Jsem v Mariánské, potkávám Vietnaskou dvojici, zdravíme se česky. Je tu hromada ubytovacích kapacit, některé na prodej. Dojdu až k horskému hotelu Lesanka, ale dovnitř zatím nejdu, protože pokračuji po silnici stále dolů, až narazím na zelenou turistickou značku. Ta pak ostře uhýbá doprava dolů, aby zkrátila zákrutu silnice. Obávám se, že mi to uklouzne, jako v sobotu, ale dám to. Slibuji si, že zpátky to vezmu po silnici. Dojdu až k rozcestí u bývalého kláštera. Z něj to toho moc nezbylo, protože byl v roce 1965 srovnán se zemí. To místo je neuvěřitelně silné, ovšem ta energie není úplně pozitivní. Milostná soška Panny Marie ze zdejšího kostela je umístěna v Jáchymově, v kostele sv. Jáchyma.

Jdu kolem megastavby Domova pro osoby se zdravotním postižením. Vznikl přestavbou kasáren SNB a ten areál je opravdu veliký. Jdu dovnitř, abych došel ke kapličce, ale chyba lávky. Je tu plot a tak se musím vrátit a celé to obejít. Nakonec kapličku najdu a je úžasná, ukrytá pod staletými lípami. Klidné místo na rozjímání, modlitbu i poděkování. Vracím se prosekanou loukou zpátky. Začátkem července se tu šla pouť z Jáchymova. Dorazím až do Lesanky a jdu si dát pivko. Přijde paní majitelka a bavíme se opět o publikaci, kterou chystá. Vyprávím jí o nočním požáru a vedle sedící pán se přizná, že je hasič a že tam včera zasahoval. Dozvídám se další podrobnosti a je to spíše veselé, než hrůzné a to je dobře. Musím se vrátit, ještě mám hromadu kilometrů před sebou a za chvíli večeři, na kterou nemůžu chybět. Ještě se ptám obsluhy, kdy bude luxusní Hamburská pečeně, protože dneska ji nemají a dozvídám se, že ve středu. A tak si objednávám porci a plánuji, jak sem zajedu autobusem na luxusní papáníčko.

Vracím se stejnou cestou, tedy po silnici, pak po červené značce ke kříži a opět na silnici, která mě dovede z těm dvěma kapličkám a Šlikovu krádku. Po cestě potkám poutnici, která jde do kopce a ptá se mě, zda jde dobře na Mariánskou. Uklidním ji, že je to už kousek. Dole, pod Šlikovkou potkávám další dva poutníky s mapou. Dáváme se do řeči a pěkně si popovídáme. Pak si je vyfotím a pozvu je na svoje stránky. Makám dál, tentokrát po modré ke štole č. 1 a dolu Svornost a pak už dolů k muzeu a známou cestou dolů ke kruháči. Mám to jen tak tak, na večeři. Brněj mě nožičky. Po cestě mi volá paní programová specialistka, že se zítřejší povídání o středověké pouti přesouvá ze salonku, ve třetím patře Curie do kavárny ve druhém patře téhož domu. Už se na to těším. Snad se mi podaří ještě připravit fotografie z pobytu v lázních, abych lázeňským hostům, kteří nemohou tolik chodit, mohl ukázat krásná místa v okolí Jáchymova. Dokonce jsem dostal nápad, že bych dal dohromady publikaci o Hroších výletech po okolí Jáchymova, protože je toho tady opravdu hodně.

Dneska ráno mi kluci po snídani říkají, že se moc těší na dnešní přednášku. A tak jim říkám, že je to v úterý. Pak na procedurách mi jedna paní říkala, že se těší na středeční besedu. A tak jsem ji ujistil, že se to koná v úterý. Tak jsem zvědavý, kolik lidí dorazí v úterý do kavárny. Jdu připravit fotografie a povídání. Hezký večer všem.

Fotografie budou zřejmě tady.

Opět tu máme neděli. Ale vstávat se musí. Budík jsem zaťápnul, ovšem z postele vyskočil až o půl hodiny později a tak jsem měl lehkou honičku. Poslední párky ke snídani. Jak já to přežiju? Po snídani jsem se šel na pokoj převléknout do dlouhých kalhot, protože od deseti hodin je nahoře v Jáchymově, v kostele sv. Jáchyma a Anny, mše svatá. Vyrážím po deváté, abych to pohodlně stihnul pěšky. Sice jede autobus, ale nejsem přece měkkej. Ve tři čtvrtě jsem byl nahoře, nafotil jednotlivé kameny "křížové cesty" Jáchymovkého pekla a šel do kostela. Už se začal plnit. Udělal jsem dvě fotky a pak pěkně děkoval za všechny dary, za rodinu, přátele i republiku. A pak začala dvojjazyčná mše. V češtině a částečně i němčině. Pěkná, poněkud delší homilie, o majetku, penězích, obdarovávání a pokladu v srdci. Několikrát zaznělo Království nebeské.

Po mši jsem uháněl dolů, do jídelny hotelu Praha, kde je oběd. Za dvacet minut jsem seběhnul a vrhnul se na vývar se zeleninou a posléze na sekanou s kaší. Teď to n pokoji dopíšu a vyrazím na autobus, aby mě vzal do Abertamské zatáčky a odpoledne projdu druhou část naučné stezky Jáchymovské peklo. Držte mi palce, ať to po včerejšku dám. Ty záda mi dávají co proto.

Na autobusové zastávce je hromada lidí, všichni chtějí využít pěkného počasí k výletování. Snad se do naplněného autobusu vejdeme. Po cestě si povídám s lázeňskými hosty a pak vystupuji v zatáčce. Kupuji láhev s vodou. Dvacka za půl litru minerálky je maso. Jdu známou cestou, silnicí na Mariánskou a pak po žluté značce doprava. Tam jsem šel i napoprvé, ale nyní jsem pokračoval dál, až k bývalému dolu Eduard. Dnes je to biatlonový areál, ovšem pozůstatky dolu jsou tu stále patrné. Procházím pohodlnou cestou, která najednou ostře uhýbá do lesa a mění se na kamenitý padák dolů. Jdu opatrně a raději se snažím nemyslet na to, co by se stalo, pokud bych upadl. To by byla asi konečná. Vidím hromady vytěžené hlušiny, které cudně zakrývají vzrostlé stromy. Dole spatřím sjezdovku, která vypadá v létě nepatřičně.

Slyším bořící potok a jdu za hlasem, je to mimo cestu, do mokřiny a pak uvidím krásný vodopád, či spíše kaskádu a snažím se ji nafotit. Pak se vrátím na žlutou stezku, přeskotačím bahnitou část a dojdu k rybníku Horký. Pokračuji dál a obdivuji přenádherný Eliášův potok. Dokonce potkávám dva prameny zcela čisté vody, které tečou ze stráně. Takto čistou vodu jsem snad ještě neviděl. Cesta vede krásným lesem, pak přejdu lávku, na které je prosba, aby ji neničili jezdci na čtyřkolkách a pokračuji lesní cestou až na rozcestí. Tady se vydávám prozkoumat mohylu Eliáš se skautským křížem. Je to odbočka dvě stě metrů dlouhá a stojí to za to. Pietní místo. Opět myslím na všechny oběti nesmyslného teroru.

Vrátím se zpět na rozcestí, překvapí mě uprostřed lesa krásná dlažba a pokračuji do kopečka po silnici. Jdu a leje ze mě, jaké je vedro. Najednou uskočí stezka ostře doleva, do lesa. A do pěkného krpálu. Funím a užívám si vůni lesa a hub. Jedná se o zkrácení zákrut silnice. Bude ještě jedno. Přicházím k bývalému dolu Rovnost. Z ubikací tu mají předělané chaty a vesele se tu odpočívá. Temná minulost je tu zapomenuta. Kolem hotelu a restaurace Berghof, co vypadá jako tak trochu jiný zámeček, pokračuji po silnici, mírně se svažující, až na křižovatku s hlavní silnicí na Mariánskou, kde se napojím na modrou značku. Dojdu do Nového Města, kde to žije. Z jednoho domu je slyšet houslový koncert, jinde se sportuje. Horko k padnutí a přede mnou se objevuje pás hor s majestátním Klínovcem a několika větrnými elektrárnami.

Cesta vede prošlapaným remízkem a hodně klesá. Je to náročné na kolena, ale i na záda. A najednou jsem opět v civilizaci, mezi roztodivnými domy. Modrá značka mě dovede na hlavní silnici a chvíli jdu po ní, k první kapličce, Matky Boží pomocné. Za chvíli dojdu i k té druhé kapličce, Altöttingské Matky Boží. Zjišťuji, že existuje i třetí kaplička Svaté cesty a ta je na Mariánské. Tak snad se tam ještě vypravím. Přicházím ke Šlikovu hrádku (Freudenštejn), je krásný a fotogenický. Dostávám zprávu, že Jindra vyjíždí z Plzně a že se na chvíli zastaví. Mám obrovskou radost, přestože je to šílenost. Vyfotím i druhou věž, Prachárnu a pokračuji klesáním po modré značce dolů, do Jáchymova. Na silnici se odpoutám a jdu ke Svojsíkově studánce, kde načepuji chladnou vodu do prázdné láhve. Pobavím se s místníma a pokračuji do Infocentra, kde mají výstavu starých fotografií nejen z Jáchymova. Je moc krásná výstava, která je zde instalována až do konce srpna.

Co mě ale zajímá ještě o něco více, je velké dřevěné kolo, na které mě upozornil můj pan terapeut a ve kterém se skrývají listy se zajímavými informacemi. Otáčím kolem a ber jednotlivé listy a pročítám je. Nemám tolik času, ale dovídám se zajímavé informace. Ta nejdůležitější mi neunikne. Dozvídám se, co znamená slovo "mukl". Je to složenina šíleného označení - Muž určený k likvidaci. Tahle informace mne hodně změní. Pak jdu dolů, ke kapli sv. Barbory. Za ní je cukrárna, kde jsem se chtěl s Jindrou a dětmi potkat, ale zjišťuji, že mají otevřeno jen do pěti a to moji cestovatelé nestíhají, proto měním setkání na kruháč, dávám si točenou zmrzlinu a sestupuji do základního tábora, tedy ke kruháči. Sednu si zde na lavičku a odhaduji, kdy asi přijedou. Naše auto se naštěstí nedá přehlédnout, asi jako já. Dvě minuty před půl šestou tu jsou. Vítáme se bouřlivě a je veselo. Musím na večeři a tak miláčkové jdou na zmrzlinu do nedaleké cukrárny.

K večeři mám vepřový řízek a bramborovou kaši. U stolu je nová dáma, ještě neokoukaná. Házím do sebe jídlo, abych mohl být zase s rodinou. Už mají snědenou zmrzlinu a tak můžeme vyrazit do Údolí mlýnků. Navrhne to Jindra a je to skvělý plán. Vezmeme to kolem Agricoly a vodopádu s rybkami a důlní lokomotivou a vagony. Všechno se dětem moc líbí. Pak pokračujeme kolem Radium Palace a lesní cestou ke studánce a pak k mlýnkům. Pořád někdo utíká a pořád si někdo vyklepává kamínky z boty. Ovšem nadšení z točících, vrzajících, klapajících a cinkajících mlýnků nebere konce. Nakonec se musíme vrátit, aby mohli pokračovat do Prahy. A to je vlastně všechno. Byla to krásná neděle.

A fotky? Snad budou tady.

Je super, že vstávám na budíka v šest i v sobotu. Ranní hygiena byla okořeněna studenou vodou, alespoň mě to osvěžilo a dokonale probudilo. K snídani předposlední párky, budou mi chybět, ale míchaná vajíčka jsou prostě nejlepší. Od spolustolovnice jsem dostal krásnou čokoládu, aby se mi lépe psalo. Děkuji. Pak už uháním na radonovou koupel a pak suchý zábal. Počasí se umoudřilo, modrá obloha, sem tam mráček a sluníčko u nakukuje přes kopce. Přes ty samé kopce, které dneska přejdu, abych se dostal na Horní hrad. Konečně se dostanu k tomu, abych doťapal po modré turistické značce k místu zrození poutníka Hrocha. Už je to jedenáct let a uteklo to. Jen nevím, jaké boty si mám vzít, zda pevné těžké a nebo lehčí, ale ne tak pevné. Uvidím. Držte mi palce, abych to dal, ozvu se navečer. Hezký den všem.

Tak a je večer, něco kolem sedmé. Jsem po večeři i vysprchován, na pokoji a v klidu. Jak pobíhala cesta na Horní hrad? Vzal jsem si ty lehčí boty a vyrazil zhruba ve čtvrt na deset. Sluníčko se už škrábě přes hřbety kopců a teplota stoupá. Jdu ke kruháči a hned před Kulturním domem zahýbám doleva a škrábu se do vršku, k hotelu Panorama. S tímhle stoupání jsem počítal a tak není tak náročné, jako napoprvé, kdy jsem šel na Dívčí skok. S čím jsem nepočítal, byla zaparkovaná loď mezi garáží a domem. Tak jsem si ji vyfotil a pokračoval dále, po modré značce. Procházím kolem různobarevné řady domů, pořád do vršku, pak uhnu ostředo do prava, překonám zurčící potok a jdu po vrstevnici, kolem plaňkového plotu, do lesa. Cesta vede mokrou travou, okamžitě mi čvachtá v botách a já lituji, že jsem si nevzal pevnější obuv.

Cesta vchází do lesa, je plná kluzkých kamenů a vede stále vzhůru. Dojdu až k ohradníku, který musím překonat a bezděčně si vzpomenu na pana faráře Otíka ze Slunce seno, kde nasedne na elektrický ohradník a pak trochu září a vykřikuje. Nic se mi nestalo a pokračuji tu pohodlnou, tu zarostlou stezkou mezi pastvinami. Pak se kopřivami vydrápám až na silnici a jsem na rozcestí Pod Kozím vrchem. Někdo zaparkuje auto tak, že se tam pořádně nedá vydrápat, ale to se stává. Potkávám houbaře, zdravíme se. Chvíli si užívám pohodlnou silnici, sice do kopce, ale pohodička. Ovšem po pár metrech modrá značka opět uhýbá doprava, dolů, do roští. Opět mokrého. Ale jen chvilku, pak jdu po pěkné lesní cestě a užívám si klid a hluk lesa.

Najednou dojdu k oplocení lesní školky. Cesta končí, musím se rozhodnout, zda půjdu nahoru nebo dolů. Vyhrála první varianta a já se drápu jako kamzík do lesa a pak kolem oplocení, není to tu moc prošlapané, ale projít se dá. Pak sezase vrátím na cestu a pokračuji lesem dál. Jsou tu krásné výhledy na okolní kopce. Přicházím k dalšímu ohradníku, který se dá pohodlně překročit. Je tu cedulka: Zavírejte, je tu dobytek. Pobavila mne představa, kde všude by ta cedulka mohla být umístěna. Cesta se stala blátivou a plnou exkrementů skotu. Zalitoval jsem, že nemám holinky a pečlivě se vyhýbal všem šrapnelům. Skot nikde. Můj postup se znatelně zpomalil. Dojdu až k bývalé obci Hanušov, poněkud se tu rochází mapa s reálným stavem, ale najdu další značky, které jsou výrazně vybledlé.

Cesta vede bahništěm a říkám si, že tady bych nechtěl upadnout a co myslíte. Neupadl jsem, ale bylo to o foust. Přišel jsem na obrovskou louku, kde bylo množství šrapnelů a cesta pokračovala opět do lesa a bylo třeba překonat ohradník. Procházím pod Hanušovským kopcem a cesta najednou padá dolů, trochu to klouže, ale dávám pozor. Najednou mi uklouznou kopyta a už se válím na krovkách. Hromada bahna, naštěstí si vyberu vysoké kapradí a tak jsem jen mokrý a plný slimáčků. Narazil jsem si záda, musím se zvednout, ale není to jednoduché, kopyta pořád kloužou. Dvacet metrů jdu deset minut, protože to hrozně klouže.

Pak se vydrápu na druhou stranu potoka a na silnici. Jsem v Rokli. Trochu si zajdu, abych se podíval na studánku, má krásně chladivou vodu, alespoň si omyji špinavé ruce. Pak pokračuji po silnici, po modré značce, až do obce Krásný Les. Zde navštívím kostel sv. Petra a Pavla, překvapí mě, že nemá zcela střechu, pokloním se Panně Marii a osvěžím se u studánky. Je půl dvanácté a už mi schází jen kousek. Ještě po silnici, až ke křížku, kde modrá uhýbá doprava, na pastviny, překonám elektrický ohradník a klesám travou. Obdivuji plechovou turistickou značku. Dole potkávám dva brigádníky z hradu a za chvíli uslyším šílenou ránu. Střílejí na hradě a dost se to rozléhá. To už jdu po známé cestě, přes Hornohradský potok a nahoru k zadní bráně. Zde se na mne vrhne slečna pokladní a ptá se mě, zda jsem zaplatil vstupné. Snažím se jí vysvětlit, že jsem Hroch, ale je neoblomná. Naštěstí mě poznají další lidi na hradě a mám vyhráno.

Pozdravím se s kamarády ze skupiny Darkness, pozdravím hradní čeládku a dojdu za Pavlem nahoru. Nechám si u něho batoh a jdu si povídat s lidmi na nádvoří. Pak si dám pivko a od grilu na mě volají, že potřebují dochutit guláš, zda bych jim nepomohl. A tak to dochutíme a je dobrý. Dám si plnou misku s chlebem a jsem spokojený. Pak si povídáme s lázeňskými hosty, co sem dorazili z Jáchymova a domluvíme se, že mě odvezou zpátky do lázní. Jsem rád. Jdu se podívat nahoru, do kaple, je to tam krásné, pozdravím sv. Václava, co s námi putoval do Vatikánu a chvilku děkuji všem, kteří nás ochraňují. Je jich hodně. Opět se na hradě střílí, ale sem to moc nedoléhá. Vrátím se na nádvoří a ještě si chvíli povídáme a pak už je čas jet zpátky, protože bude večeře. Rychlé loučení.

K večeři mám Pražské masové koule s kaší a je to moc dobré. Povídáme si se sousedkou, která mě nechala od oběda švestky a jsou také dobré. Povídá, že jí připomínám jejího syna. Taky má moc rád svoji maminku. To je dobře. Mizím na pokoj, abych se pořádně vysprchoval a sepsal dnešní zážitky do deníčku. Ještě musím nahrát fotky, ale bude to chvilku trvat, protože jich je hodně. Děkuji, že to čtete a pěkný večer vám přeji.

Fotky dám sem.

A máme tu pátek. Krása, toto utíká. Jsem na pokoji stále sám a tak nějak doufám, že to vydrží. Tak dobrého spolubydlícího, jakého jsem měl první tři týdny, bych dostal jen zázrakem a to, co jsem slyšel u jídla za historky, mě poněkud vyděsilo. Třeba paní, co byla v koupelně hodinu, přesto šíleně smrděla a nechtěla otevírat okno. Takhle můžu být v koupelně klidně dvě hodiny a okno mám otevřené celou dobu, abych tolik nesmrděl :) No jsem zvědavý.

Ráno mě probudilo šumění deště. Po včerejším pěkném dni se dneska opět zatáhlo. V noci jsem dopsal druhou pohádku, tentokrát o vodníkovi a je na motivy pověsti z Jáchymova. Mám z ní radost a těším se, až ji s Jindrou budeme realizovat. Ráno jsem pěkně krvácel. Vím, je to moje chyba, včera jsem si dal smažený sýr a ještě další sýr, na který jsem měl chuť a pak mě to roztrhalo. Když ono je to tak dobré. Naštěstí to nebolí tak, jako když si dám pytlík pražených solených arašídů. Jednou jsem jich snědl kilovku a pak jsem dva dny umíral na záchodě. No nic, tohle nečtěte, to je dost intimní. Jen chci varovat ostatní.

K snídani jsem měl párky s hořčicí a hodně jsem si je užíval, pak jsem si objednal jídlo na pondělí a zajásal jsem, protože už zase jsou míchaná vajíčka. Paráda. Provedl jsem rychlý návrat na pokoj, rozeslal programový mailík Klubový na příští týden a šupajdil na procedury. Nejprve Techniky měkkých tkání, kdy mi šikovný pan terapeut masíruje postižená místa a u toho se pěkně bavíme o tématech, která rezonují společností. Pak vystoupám o podlaží výše, na elektroléčbu, mám dvě různé procedury za sebou a tak se tam poněkud zdržím. Nechám do sebe pouštět elektřinu tak intenzivně, že mě záda brní ještě hodinu. A nakonec oblíbená radonová koupel se suchým zábalem. Prakticky jsem ji prodřímal. To počasí je šílený a to zítra chci dojít na Horní hrad pěšky, po procedurách. Pěkně po modré značce, doufám, že nebude pršet.

K obědu máme zelňačku a máslový řízek s bramborem, vše je moc dobré. Ovšem, loučí se s námi poslední ze tří dam, které jsem tu na počátku mého pobytu potkal a poznal. Večer už bude doma. A na večeři si objednala studenou mísu, abych si ji mohl vzít a dojíst se na její zdraví, což jsem při večeři také udělal. A vzpomínal na ty chvíle u jídla, co jsme se tu veselili. Večer jsme byli u stolu jen dva a bylo to takové zvláštní. Jsem zvědavý, koho nám tam dají. Je to věčný koloběh lázeňského života. Jen si na někoho zvykneš, už přichází někdo nový. A jednoho dne se vytratím i já a nahradí mne u stolu další lázeňský host. Jen cedulka se přepíše.

Právě jsem se vrátil z procedur, je něco kolem půl jedenácté a jsem zralý na to si jít lehnout. Dneska mi to dalo nějak zabrat, možná za to může i změna počasí. Neprší. Zato mě pěkně bolí levá část zad a to mám v sobě všechny prášky na bolest, co mám (a že jich je dost). Ostatně, už to nebude dlouho trvat, odoperují mi i tu druhou část páteře a bude klid. Doufám.

Ráno jsem se probral na budíka, ale nemusel jsem tolik spěchat, protože jsem na koupelnu sám. Bylo to zvláštní. Ale dal jsem to. Ke snídani párek, jak jinak a pak už na masáž. Je zajímavé, že poslední dobou si se mnou každý povídá o politice. Zcela spontánně, aniž bych k tomu dal nějakou záminku. Dokonce mi byly zapůjčeny i noviny se štěpným článkem o politické komunikaci. No, přečetl jsem si toho více a zase jsem se hlouběji ponořil do problému. V jakém zvláštním světě to žijeme. Pracující lidé jsou neustále ponižováni, místo toho, aby je společnost chránila za to, že to celé dotují ze svých daní. No nic, to jsem odbočil. Po masáži příjemý laser, co mi pomáhá zahojit záda po operaci. Pak jsem měl kontrolu u pana doktora a opět to bylo velmi příjemné povídání. Hned potom následovalo skupinové cvičení v bazénu a nakonec radonová koupel se suchým zábalem.

Pro dnešek mám s procedurami hotovo. Odpoledne jdu za děvčaty, abych jim soukromě povídal o středověké pouti, protože na to oficiální v Curie, už tu nebudou. Tak jsem zvědavý, na co všechno si ještě po těch letech vzpomenu. Za chvilku jdu na oběd. Dobrou chuť všem, co mají něco k jídlu.

Oběd byl super, krupicová polévka a smažák s bramborem a tatarkou. S děvčaty jsme se domluvili, že přijdu o půl druhé. Mám prý dole zavolat, že bydlí přímo nad vchodem a tak jsem dole zavolal řádsky hlasitě a paní mi hodila klíče, aby nemusela dolů. Pravděpodobně to vypadalo velmi nemravně, protože jeden pán se spiklenecky uculoval. Pak jsem něco přes hodinu vyprávěl o našich putováních a byla legrace. Odpoledne jsem pak trávil na pokoji a psal jsem intenzivně další pohádku, tentokrát o vodníkovi a do večeře jsem měl už skoro polovinu napsanou ve scénáři. Na večeři jsem měl ptáčka španěláčka s rýží a teď budu pokračovat ve psaní. Hezký večer.

Středa, prší s náznaky sněhu a teplota je stále nízko, prostě léto, jak má být. Ráno pohoda, budí mě budík, nechce se mi vstávat, ale všechno stihnu. Jdeme na snídani (opět párek) a spolubydlící mě upozorňuje na plakát na nástěnce. Skoro se leknu té máničky, vypadá skoro jako Gagarinův bratr a zve na Povídání o středověké pouti. Snad někdo dorazí, když je to zadarmo a ve třetím patře. V jídelně je pohoda, už včera nám uděli větší místo mezi stoly a tak se tam vejdeme. Děkuji. Po snídani vyrážím na procedury, nejprve masáž, tedy spíše terapie, pak elektřina a nakonec radonová koupel se suchým zábalem. Jo a zapomněl jsem na pytel s oxidem uhličitým, opět mi hořelo tělo, ale zvládnul jsem to. Za chvíli je oběd a pak se uvidí, ale díky počasí asi zůstanu na pokoji a budu psát, i když mi to pan terapeut zakázal.

K obědu byla čočková polévka a paprikový lusk plněný mletým masem, rajská a knedlík. Pořád prší. Odpoledne se balí můj dosavadní spolubydlící a odjíždí. Je to zvláštní pocit. Jak se mění lidé v jídelně, jsem si už zvykl, ale že mi zmizí spolubydlící tak rychle, jsem nečekal. Jsem zvědavý, koho mi sem dají a kdy.

Na večeři jdu sám. Mám smažené sýrové krokety, brambory a tatarku. Je to dobré. Počasí se poněkud uklidnilo, ale pořád je zima a pod mrakem. Uvidíme zítra.

Fotografie budou zhruba tady.

Hrůza. Dnes mě vzbudil až budík spolubydlícího, tedy o cca půl hodiny později, než bych potřeboval. To je radosti. Dívám se na svůj telefon a je vybitý. Kolega jde do koupelny a já se snažím nabít a zprovoznit telefon. Má totiž volat pán, co nám veze víno. Pak se vystřídáme v koupelně a uháním na snídani, protože pak hned mám první proceduru. Teď mé uhánění povolilo, protože mám hodinu do další procedury a tak sem napíšu pár řádků.

Včerejší tanečky byly výživné. Opravdu jsem se nechal přemluvit, abych se zúčastnil téhle kratochvíle. Sešli jsme se přesně v 20:15 nebo tak nějak a vyrazili jsme do Kulturního domu, který již toho hodně pamatuje. Vnitřek je ještě úžasnější, než zvenku. Zde by si na svoje přišel sběratel prázdných lahví od Tullamorky, bylo jich tu asi tisíc, jako špačků. Hudba již hrála a stoly byly obsazeny lázeňkými hosty. Naštěstí jsme měli rezervaci a tak bylo kam sednout. Objednal jsem si Bohemku brutíka a na dálku si připil se svojí ženou a pak i s ostatními. Chtěli si ťukat. Přišel pan DJ, který měl pauzu a hudba značně zesílila. Stařenky a stařečkové, kteří mají obvykle problémy dojít na jídlo, svižně vyskočili, odhodili berle a začali se divoce svíjet na parketu.

Někdo lakonicky pronesl, že tady by se revizní lékař nenudil. DJ hraje na klávesy a zpívá, má různé bloky a je schopen po skupině ABBA nasadit Brontosaury. V jednu chvíli se nechám přemluvit ke společnému tanci a skutečně se chvíli hýbu do rytmu. Naštěstí je tu přítmí, barevná hudba a stroboskop, ze kterého mají největší radost místní epileptici a tak to vypadá, že opravdu tancuji. Po chvíli dorazí sestra mého spolubydlícího a dojednáváme nějaké obchodně marketingové věci. Dopiji Bohemku a rozšafně si nechám přinést vinný lístek. Místo toho, abych zůstal u osvědčené klasiky, objednávám si víno z Augustiniánských sklepů a to Neuburské. Musím si odskočit, což nevyvede obsluhu z míry a láhev otevře v mojí nepřítomnosti a dokonce mi nalije sklenku, snad abych se pak nezdržoval a zmizí. Opravdu ochutnám a říkám si, tohle není Neuburské. Nechám ho tedy chvilku provzdušnit, ale moc to nepomohlo. Se slzou v oku vzpomínám na Neuburské, co mám ve sklepě a trpně odpíjím sklenku. Po několika doušcích zaplatím a jdu na pokoj. Je tu hluk a zakouřeno. Chci být sám a mít možnost trochu přemýšlet a to tady nejde. Ráno mi spolubydlící oznámí, že se nevyspal, protože jsem šíleně chrápal. Dokonce si mě nahrál. Nepřišlo mi to tak strašné. Pak zesílil zvuk reproduktoru a hlouček vedle stojících seniorů se rozprchl v domění, že do Jáchymova přiběhl rozzuřený medvěd.

Zpátky k procedurám, dnešní masáž bolavého krku mi hodně pomohla, pak další elektřina a nakonec radonová koupel. Musel jsem si vzít s sebou do vany telefon, protože jsem čekal hovor a tak jsem rovnou udělal selfíčko v radonu. Pak mi volal i Jirka, pan ředitel Dětské odborné léčebny z Bukovan, že je v Jáchymově a že se můžeme vidět. Potkali jsme se v recepci Curie a pěkně jsme si popovídali a vzájemněse obdarovali. Dostal jsem Bukovanské oplatky, to bylo radosti. Hned jsem na obědě obdaroval spolustolovníky a další kamarády. U oběda byla legrace, protože jsme se nemohli vejít ke stolu. Fakt je tam málo místa a navíc, za mnou sedí pán podobné konstituce a tak je to ještě komplikovanější. I ptal jsem se manažerky, zda s tím něco mohou udělat, protože se to fakt nedá a ona zjistila, že nedá. A tak jsem si sedl do uličky a místa mám dost. Jo a pan kolega u stolu je vinař a přinesl na ochutnání svoje víno od Ústí nad Labem, odrůda Bago a je to zajímavé.

K obědu jsme měli vývar s rýží a pak hovězí závitek s rýží. Samá rýže. Ale nevadí mi to. Odpoledne jdu ještě na masáž s tím krkem a pak budu asi na pokoji, protože tu už zase prší a nevypadá to, že by někdy přestalo. A stihnul jsem konečně vyfotit odkladiště berlí v jídelně. Je tam proto, aby si lázeňští hosté neublížili při nakládání salátů, pečiva či čepování nápojů.

Pár fotek bude asi tady.

Kdo by to řekl, že začínám již třetí týden v lázních. Krásně to utíká. Dneska mě vzbudila šílená zima. Máme tu totiž otevřené okno celou noc, vlastně i celý den, tedy pořád. To by se jistě líbilo Jindře. No a v noci se pěkně ochladilo. Včera pršelo, dnes je modrá obloha, ovšem uvidíme, zda to vydrží. Tady se může počasí změnit za chvilku, jsme přece na horách. Dnes odjíždí další paní stolovnice. Je z Prahy a pořád vyhrožuje, že se zastaví v Klubu a že si bude rozumět s mojí maminkou. Dost tomu věřím a trochu se bojím. Bane, bude legrace, ta paní je poněkud svérázná, ale hodná. Na snídani bych měl mít párek, tak uvidím, fakt si už nepamatuji, co jsem si před dvěma dny objednával. Procedur mám dneska dost, hned po snídani si dám radonovou koupel, pak elektřinu a poté masáž. Už se těším, protože ten krk mi dává slušně zabrat. Zobnul jsem si všechny prášky, tak snad na tu snídani dojdu.

Paráda, byl párek, rozloučili jsme se s odjíždějící dámou a já uháněl na procedury. Teď mám chvilku času před masáží a tak to sem nasypu. Na radonovou koupel máme opět novou sestřičku, právě se vrátila od moře a tak je trochu nerozhýbaná. Ale práci zvládá dobře. Po koupeli jsem si udělal malinkatou procházku ke studánce s užitkovou vodou. Je na cestě k Údolí mlýnků. Během té procházky jsem začal rozpracovávat náměty na dvě knížky, které mě v poslední době napadly. Jsou silné a poněkud kontroverzní. Pravděpodobně je budu muset vydat pod pseudonymem, aby se mě rodina nezřekla. Ale napsat to prostě musím. Pak to dám přečíst Jindře a uvidíme, zda to půjde vydat za mého života nebo to udělají dědicové. Za chvíli uháním na poslední proceduru dopolední, masáž a pak na oběd. Ten režim dne je neúprosný.

Začal jsem také psát pohádku, kterou si na září objednali v Domově Svaté rodiny, tak snad se bude líbit. Díky tomu jsem jen tak tak stihnul oběd. Byla dršťková polévka (výborná) a grilované masíčko se šťouchanými brambory (výborné). Už máme u stolu novou paní. Odpoledne mám ještě skupinové cvičení v bazénu. Je nás celkem osm a skoro se nemůžeme do bazénku vejít, ale je to legrace. Pak se vracím na pokoj, abych dál psal a píšu celé odpoledne, až do večeře. To máme kuřecí řízek a bramborovou kaši. Vdechnu to a jdu zase psát. Před chvilkou jsem pohádku dopsal a poslal Jindře k posouzení, tak jsem zvědavý. Přečetl jsem závěr spolubydlícímu a ten se mohl potrhat smíchy. Teď mě nutí, abych šel do Kulturního domu na tanečky, že to musím vidět, kvůli inspiraci. Tak uvidíme.

Neděle začala uplakaně a bouřkou. Počasí nic moc, ale důležité je, že v sobotu bylo krásně. Na hrad jsme přijeli chvíli před devátou a Jindra už měla všechno krásně připravené. Kočovná vinotéka v plné kráse. Roman s čajovnou přijel už včera a tak je také připraven, stánky s medovými produkty už také rostou a za chvilku to vypukne. V kuchyni se dodělávají dobroty pro svatbu a je tam veselo a plno. Na podiu se připravuje skupina Poslední vagón ke své produkci. Je sluníčko a teplo. Snad dorazí hodně návštěvníků, co si dají vínečko.

Dávám si na chuť medové pivo, ale moc medu v něm necítím. Před vinotékou se začíná rozkládat butik se spoustou krásného oblečení, ale není moc vidět naše vinotéka. Příště to musíme vymyslet lépe a jinak. Naštěstí máme zdaleka viditelné banery a tak si k nám vínomilci snad cestu najdou. Kapela hraje krásné písničky, co známe, dokonce se domluvím s kytaristou, že mi pak půjčí kytaru a také si budu moci zahrát a zazpívat. Naposledy jsem tu hrál před mnoha lety na Folkové Ohři Míly Pražáka z Dronte, ale je to už děsně dávno.

Pak přijdou svatebčani a novomaželé a započne jejich hostina v hodovně. Jídla jim chutnají a já mám radost. Z naší nabídky si vybrali Cabernet Sauvignon a myslím, že k jejich menu se pěkně hodí. Střídavě běhám do kuchyně, do hodovny, na pódium a ke stánku s vinotékou. Baví mě to. Jindra je skvělá a krásně vysvětluje lidem, jaká vína ze Znovínu tu máme. Program pokračuje vystoupením šermířů ze skupiny Duellanti a pak tančí dívky ze spolku Carpe diem. Program je koncipován tak, aby si i návštěvníci, co přijdou později, přišli na své. V čajovně smaží zelňáky a vůně česneku se line nádvořím. A tak to je až do šesti večer, kdy oficiální program Chvály medu končí. Stánkaři balí, jen čajovna a naše vinotéka zůstává.

Lidé si kupují lahvičky na cestu domů, ale někteří si dávají víno i rovnou tady. Povídáme si a přitom degustujeme a je veselo. V deset hodin balíme vinotéku, tedy spíš Jindra ji balí. Už je tma, ale naštěstí tu máme žárovku a to stačí. Chtěl jsem se zastavit za Františkem, ale to už prostě nestíhám, ten den je prostě krátký.

V neděli si s Jindrou dáme malý výlet do údolí mlýnků. A po obědě jede zpátky do Plzně, já jdu na pokoj, abych to mohl všechno sepsat. Za chvíli je večeře a pak se už budu těšit na zítřejší procedury. Snad bude lepší počasí a někam se vydám.

Včera to dopadlo dobře, společnými silami jsme uvařili Hornohradský jelení guláš, upekli ochutnávkovou dávku Alsaských cibulových koláčů, po kterých se jen zaprášilo a dochutili marinádu na žebra, aby byla epesrádes. V osm hodin mě Funda vrátil zpátky do Jáchymova a já byl tak utahaný, že jsem usínal za chůze.

Dnes ráno mě opatrně vzbudil budík na šestou, teď je v koupelně spolubydlící a já mohu napsat pár slov do deníčku, aby bylo vidět, že žiju. Za chvilku vyrážíme na snídani, snad bude zase sekaná a pak na radonovou koupel se suchým zábalem. V devět hodin by mě měl vyzvednout Kuba a pojedeme na hrad, na Chválu medu. Jindra by tam už měla být s vinotékou, tak se moc těším. A taky Roman s čajovnou a další lidé.

Dnes je to třináctý den, co jsem v lázních. Navíc pátek. No pěkně. Vstávám asi půlhodiny před budíkem. Snad proto, že jsme šli spát spořádaně okolo desáté. I kolega je v pohodě. Po ranní hygieně uháníme na snídani. Dnes mám změnu, objednal jsem si šunku a vajíčkovou pomazánku. To byla jedna z mála možností, jak se dostat k vejcím. Tento týden je to pohroma, žádná míchaná vajíčka v nabídce nejsem a sekanou už krkám i večer. A jak jsem se díval na nabídku příštího týdne, mám s míchanými vajíčky opět utrum. Tak snad ten poslední týden to vyjde.

Po snídani mám hned individuální cvičení. Celou dobu se bavíme o mém včerejším putování po Jáchymovském pekle, dozvídám se další zajímavé informace a je to moc obohacující povídání. Pak jdu na suchou koupel v oxidu uhličitém, zvanou "pytel". Dneska to šlo a usnul jsem jen dvakrát, ale chrápalo nás tam víc. Přesunul jsem se do elektrické sekce, do pátého patra Agricoly a nechal do sebe proudit proudíky. Bylo to příjemné, jen ty přísavky se nechtěly chytnout na hroší kůži. A nakonec jsem seběhnul do trojky na radonovou koupel. Bylo to příjemné, jen jsem strčil kopýtko do vany a hned ho zase vytáhnul, teplota koupele byla asi 53 stupňů a to bylo fakt moc, naštěstí sestřička si věděla rady a hned započala s ochlazováním koupela na příjemných 37 stupňů. Paráda. Pak ještě suchý zábal a mám pro dnešní dopoledne hotovo.

Na oběd nám začalo opět pršet a to tak, že pořádně. Tady prší snad pořád, jak tu mohli postavit ty domy? K obědu Krušnohorská cibulačka, dobrá, ale hromada hub, hrůza. A pak Moravský vrabec, dušené zelí a bramborové knedlíky. Výtečné. Jako dezert švestkový perník. Jupí, vezmu to klukům. Vrátím se v dešti zpět, napíšu deníček a za chvilku mám odpolední elektroléčbu. Ve dvě hodiny mě vyzvedne na kruháči Pavel a pojedeme na Horní hrad, zítra je tam svatba a tak budu pomáhat s přípravou pokrmů na tu slávu. Držte palce, ať se všechno povede.

Skoro jsem se nevyspal, chytly mě záda a ten krk zase bolí o něco víc. Beru si všechny prášky na bolest, co mám, snad to povolí, jinak budu muset zajít za panem doktorem. Obloha je částečně modrá, tak by mohl být pěkný den. Jdu se belhat na snídani. Je chladno, ale příjemně. U snídaně jsme stále tři a opět mám teplou sekanou. Už mi leze ušima, ale nic jiného si dávat nechci. Už se těším na příští týden, snad budou vajíčka. Po snídani klasiká zábava v podobě výběru jídla na další dny. Dost mě to baví a evidentně i děvčata. Zapisují čísla do rámečků, jako by to byla čísla výherní. Za chvíli jdu na procedury. První mám částečnou masáž, snad mi to pomůže.

Uf, jsem zpátky na pokoji. Dopolední procedury mám úspěšně za sebou. Masáž mi hodně pomohla, byla velmi příjemná. Bavili jsme se s paní masérkou o Horním hradu. Elektrický proud, který mi posléze masíroval bederní partie, byl rovněž střídavě příjemný a zakončil jsem to radonovou koupelí se suchým zábalem. Prostě nový člověk. Zjišťuji, že mi ty procedůry začínají dělat dobře. Už chápu, proč tu člověk musí být tak dlouho. Sluníčko se na nás usmívá, sem tam mráček a skvělý vzduch.

U oběda jsme byli u stolu už čtyři. Přibyl k nám pán, co toho moc nenamluví a má jen snídani a oběd. Dneska jsem měl boršč, ale jen trošku a dobře jsem udělal. Umím ho lepší. Pak byla koprovka s vídeňským knedlíkem a hovězím masíčkem. Bylo to dobré, ale Jindra a babička umí lepší. Jako dezert byl jogurt a děvčata mi ho dala, abych měl pro děti. Tak mám tři jogurty, ale asi je budu muset sníst, protože nemáme ledničku a nevydržely by v teple.

Odpoledne mám ještě skupinové cvičení v bazénu, už se na to moc těším, je příjemné. Jsme jen čtyři, samí muži, tedy budeme mít v bazénu hodně místa. Po dvaceti minutách cvičení jsme propuštěni a já uháním na pokoj, abych napsal pohledy pro rodinu, poslal je a stihnul autobus, který mne odveze nahoru, nad Jáchymov, na zastávku Abertamská zatáčka. Za dvanáct korun jsem se vezl a také báječně pobavil. Vepředu, u řidiče totiž seděly dvě dámy a živě s ním diskutovaly. Pořád se o něčem dohadovaly. A když jsme přijížděli do velké zatáčky nad kostelem sv. Jáchyma, kde je uzávěra a semafory, svítila nám zelená. Dámy začaly povzbuzovat autobusáka, aby to stihnul, ten zařadil trojku a rozpohyboval autobus tak, že měl co dělat, aby to v zatáčce vybral, ale zelenou jsme stihnuli. Dámy chvilku nic neříkaly, ale brzy se vzpamatovaly a zase začaly.

Vystoupil jsem na zastávce a ucítil chladný vzduch, přece jen jsme byli o nějakých 250 metrů výš. Chvilku jsme ťapali s jednou poutnicí, ale na první rozcestí jsme se rozdělili, ona šla doleva a já doprava, protože jsem chtěl navštívit ještě jednu zastávku naučné stezky Jáchymovské peklo, stezky, která se věnuje pracovním táborům, ale také přírodě. Tato zastávka se právě věnuje Krušnohorské přírodě. Pak jsem se vrátil zpátky na silnici a pokračoval po žluté značce do lesa, nastalo pěkné klesání a já uslyšel hlasy vězňů a bachařů ze zdejších pracovních táborů. Nejblíže byl tábor Nikolaj, který proslul nelidským týráním vězňů. Z tábora k šachtě Eduard to bylo nějakých 800 metrů a bylo třeba překonat frekventovanou silnici, kde nemohou být ostnaté dráty, proto se zde aplikoval tzv. ruský či jáchymovský autobus. Vězni se postavili do těsného kordonu, byli omotáni ocelovým lankem, které bylo uzamčeno a zařezávalo se do krajních osob a tak byla skupina pod dohledem pěšky přemístěna.

Pokračuji dál, kamenitou cestou, až k další zastávce, Městský rybník. Ten byl založen na Jáchymovském potoce v roce 1552. Byl zásobárnou vody pro pohon těžebních zařízení. V 19. stolí byl zavážen hlušinou z okolních šachet, ale po nějaké době ryby uhynuly v důsledku přítomnosti bizmutu, kobaltu a arsenu. Zavážení bylo zastaveno. V roce 1930 zde byla zřízena krásná restaurace a veřejné koupaliště. V roce 1981 se hráz protrhla a voda způsobila velkou škodu v Jáchymově. Hráz není do dneška opravena. Přicházím k Jáchymovskému potoku a několikrát ho překonávám. Někdy tak nešťastně, že mám kopýtka pěkně mokrá a zabahněná. Vzpomínám si na putování za blahoslaveným Hroznatou v roce 2009, kdy jsem také překonával vodní tok a nohy jsem měl zcela zmáčené. Opět potkávám poutnici, jak sedí na betonovém soklu a občerstvuje se pomerančem. Prohodíme pár slov a já pokračuji po žluté dál.

Pod střelnicí, kde se nestřílí, ale křoviňákem prosekává porost. Potkávám dvojici ze Slovenska, ptají se mě, jak je to ještě daleko a já je uklidňuji, že se jedná o okruh. Jsou nadšení. Přicházím k táboru Svornost. Jako první potkávám prostor korekce. Díra v zemi, vybetonovaná a zatopená vodou. Místo, kam byli umisťováni vězni za prohřešky i vymyšlené, někdy pro pobavení bachařů. Bez světla, jídla a čistého vzduchu. Někdy o samotě, jindy s mnoha dalšími, kdy museli jen stát. Vězení ve vězení. Vydáni na pospas krutým choutkám těch, co je tu hlídali. Mnohdy sem byl vpuštěn divoký pes. Místo plné trápení, smutku a beznaděje. Kolem ostnatého drátu a strážních věží pokračuji dál. Vrata jsou otevřená. Přesto mám divný pocit. Nechápu, jak může člověk takto ubližovat jinému člověku. Nechápu, jak někdo může v dnešní době toužit po "starých pořádcích".

Po pečlivě vydlážděné cestě klesám níž. Říkám si, kolik rukou zde asi pracovalo. Jsou to široké cesty plné velkých a srovnaných kamenů. Dojdu k rozcestí. Hrochův Týnec, to není jistě náhoda. A pak ukazatel na Mauthausenské schody. Tam musím, už jsem o nich četl. Jsou to schody, po kterých chodili vězni do šachty a zpátky do tábora, ale teké pro vodu. Vysoké stupně, se kterými mám problém i já a to rozhodně nejsem trpaslík. Jdu vzhůru a tiše se modlím. Za každého vězně, za každou slzu, která tu byla prolita, za každou kapku krve. Moc si přeju, aby se lidé probudili ze svého chamtivého snu. Aby přestali závidět jeden druhému, ale aby začali spolupracovat. Aby se naučili mít se rádi a pomáhali si. Přeju si, aby zlí lidé přestali kazit život těm dobrým. Aby společnost, která se nazývá demokratickou, měla tolik odvahy, aby se postavila těm, co jí škodí. Které zajímají více peníze, než spravedlnost. Modlím se za duše umučených. Nikdy nesplatíme dluhy, které byly v těch divných letech vytvořeny, ale můžeme udělat vše proto, aby nenarůstaly dluhy nové. Aby ti, kteří zemřeli ve jménu pravdy a svobody, nezemřeli zbytečně. Na vrcholu těch schodů se otočím a spatřím nápis PRACÍ KE SVOBODĚ. Kde už jsem ho viděl, ovšem v němčině.

Vracím se po těch schodech opět dolů. Jde to ještě hůře. Opět se modlím a vím, že je to málo. Že je třeba dělat daleko více, aby se ledy netečnosti a lhostejnosti, která otevírá dveře zlu, pohnuly. Abychom si konečně začali vážit svodoby, kterou jsme dostali a abychom ji chránili. Za nějakou dobu stojím opět pod schody. A vracím se zpátky k rozcestí a pak klesáním ke štole číslo 1. Opět tu jsou strážní věže a ostnaté dráty. Hlasy a nářek vězňů slábne, rovněž tak křik bachařů a štěkot hlídacích psů. Vracím se do civilizace, procitám z těžkého snu a pachuť nespravedlnosti mi stále naleptává duši. Sestoupím krytými schody a dojdu až k Mincovně. Navštívím infocentrum, kde získám nějaké materiály o Jáchymovském peklu a tři krásné turistické známky. Pak pokračuji po žluté značce na druhou stráň a jdu ke kapli sv. Jana Nepomuckého, která stojí na vysoké skále. Projdu si to tam, protože je to krásná část Jáchymova. Pak se napojím na modrou značku a ta mne dovede kolem chrámu vědění, tedy základní školy, až ke komplexu Curie a ke kruháči. Jsem zpátky, ale jiný. V hlavě spousta myšlenek. Paní v infocentru se mě ptala, jak chci přesvědčit o správnosti spravedlnosti, pravdy, pokory a čistoty. Nevím. Snad vlastním svědectvím.

Je čas večeře. Objednal jsem si zbojnického skřivana, což je závitek s bramborem. Dobré to bylo, ale takové malinkaté. Pak jsem si vzpomněl na vězně v pracovních táborech. Jakou asi oni měli večeři. A jakou večeři mají různí lidé dnes večer v různých částech světa. Mají nějakou? Jak jsme vyspělí v technologiích, umíme komunikovat, ale nakrmit lidi nedokážeme. Nedokážeme je ani potěšit. Vlídně se usmát, pozdravit. Jsme obklopeni luxusem, přes který nevidíme druhého člověka. Jistě ne všichni. Jistě ne stále. Dobrá zpráva je, že se s tím dá něco dělat okamžitě. Tedy hned. Hned můžeme někoho pozdravit, vlídně se na něho usmát, pomoci mu. Každý den máme novou příležitost udělat svět krásnější. Nepropásněme ji. Hezký večer, přátelé.

Fotky jsou tady.

Ráno se budím před budíkem, je středa a prší. To je radosti. A to jsem chtěl odpoledne vyrazit na naučnou stezku Jáchymovské peklo. Mám totiž procedury jen dopoledne, ale do mokra se mi moc nechce. K snídani mám teplou sekanou, tradice se musí dodržovat. Dnes se s námi loučí jedna ze stolovnic a tak si beru černé oblečení, jako na důkaz smutku. Přesto je u stolu veselo. Hned ráno mám individuální cvičení a opět masírujeme jizvu a také bolavou šíji, bavíme se o politice a dvacet minut uteče, jako voda. Pak mám elektřinu, tedy laser a nakonec běžím na radonovou koupel se suchým zábalem. Mezi procedurami mám chvilku času a tak nafotím několik fotografií v parku vedle Agricoly. Za chvíli je oběd, tak uvidíme, koho k nám dají.

Nebyl tam nikdo, jedli jsme ve třech, ale zvládli jsme to. Čočková polévka a pak mleté biftečky se sýrem a brambory. Cestou z oběda se opět rozpršelo a pěkně tu bouří. Naštěstí nikam nemusím. Všechny procedury jsem měl jen na dopoledne. Ale musím být stále ostražitý. Například vlezu do výtahu, stisknu čtyřku, výtah vyjede nahoru, ve dveřích potkám paní, kterou slušně pozdravím, jdu k našim dveřím a najednou zjistím, že nám vyměnili zámek. Klíč tam prostě nejde. Vyzkouším i ten druhý, ale smůla. Propadám panice. Pak se kouknu na číslo na dveřích a vidím, že jsem o patro níž. Paní si mě přivolala do trojky. Dusám po schodech a doufám, že na tom pokoji nikdo nebyl. Že jsem nikoho nevyděsil. Hrůza.

Odpoledne si ordinuji klid na lůžku. Jednak si musím odpočinout po náročných procedurách, jednak je venku nehezky. A odpoledne utíká dost rychle, zejména, když člověk střídavě pracuje a usíná. Na večeři mám Baltickou mísu, je to kombinace sardinek v oleji, v tomatu, tuňáka, vejce, cibulky, zeleniny a másla. Udělám si z toho pomazánku a je to dobré. U stolu jsme stále tři, ale nebrání to veselé konverzaci. Po večeři se jdu podívat na Prostřeno, pak zprávy, kdy se opět naštvu a po nich již můj oblíběný seriál Malý pitaval z velkého města. Jupiter, tam je Bartoška hodně dobrej a myslím, že mu tahle poloha vyhovuje nejvíce. Jdu spát, to odpočívání mě děsně unavilo. Kolega je v Žumpě na jednom, mě se nechtělo.

Fotky jsou tady.

Utíká to. Už je úterý a za chvíli jdeme na snídani. Dopoledne mám pět procedur a odpoledne jednu. Pak bych chtěl projít naučnou stezku Jáchymovské peklo, o pracovních táborech. Věřím, že to nebude veselé, ale je třeba se seznamovat se slepými uličkami lidské historie, abychom ji nemuseli opakovat. Stezka má necelých devět kilometrů, tak uvidíme.

Všechno je jinak. Ke snídani jsem si v nějakém pomatení smyslů objednal místo teplé sekané šunku se salámovou pomazánkou. Nebylo to špatné, ale sekaná je sekaná. Pak už jsem musel uhánět na procedury, protože toho bylo dneska dopoledne naplánováno opravdu hodně. Nejprve techniky měkkých tkání, masáž jizvy, pak pytel s CO2, dneska opět peklíčko. Pálila mě kůže a potil jsem se jako dveře od chlíva. A zase na elektřinu, pouštěli do mě proudíky a dal jsem si to hodně vysoko, takže mě to brní ještě teď. A nakonec radonová koupel a po ní suchý zábal. Pohoda. Odpoledne jsem se dohodl, že se mi hodný pán terapeut podívá na ten skříplý nerv, protože už nemůžu ani otočit hlavu (ale celý se otočit můžu), ani zvednout ruku, abych si objednal pivko. A to je tragédie. Jdu na oběd. Dobrou chuť všem, co to čtou a mají co k jídlu.

Hamburská pečeně s knedlíkem a vývar s masovou rýží. Musím uznat, že to bylo dobré, ale s jídlem v Lesance se to srovnat nedá. Navíc mi došla omáčka, což vnímám velmi citlivě. Naštěstí omáčka došla i kolegyni a tak požádala o přídavek. Ve finále jsem od ní dostal jeden knedlík a omáčku a bylo to fantastické. Oplátkou jsem jí dal zákusek a všichni jsme byli spokojení. Obloha se zatáhla a začalo pěkně pršet. Využil jsem nabídku děvčat a prošel si komplex krytými koridory, přes Curie až do Elektry a jen jsem přeběhl ulici k nám. Teď tu pěkně bouří, snad se vyčistí vzduch a skončí to dusno. Za chvilku mizím na odpolední proceduru.

Poprvé jsem měl Laser scaner. Bylo to jednodušší, než jsem myslel, prostě jsem sedm minut ležel na pupíku a čekal, až mi laser vyluxuje záda. Možná to dělalo i něco jiného. Pak jsem vyrazil ještě k panu terapeutovi a ten se mi snažil dvacet minut odblokovat nervíka v šíji, co se bloknul. Snad se mu to podařilo a už bude jen lépe. Počasí je značně nestálé. Pršelo a byla buřina, teď už sice neprší, ale dusno je pořád. Uvidíme, co ještě přijde. Teď budu do večeře odpočívat v pokoji a pak se uvidí.

To by mě zajímalo, kdo vymyslel pondělí. Ne tedy, že by tu bylo pondělí jiné, než jiné dny. Budíček v 6:10, hygiena, výměna se spolubydlícím a na 7 hodin snídaně. Fronta na pečivo a bílou kávu, rychlé zhodnocení večera s děvčaty u stolu a šup na první procedury. Každé ráno je tu stejné, jen počasí se mění. Dneska je pod mrakem, uvidíme, jak to bude na snídani.

Spolubydlícímu se vůbec nechtělo vstávat, vykřikoval, že snídani vypouští a pomohlo jen připomenutí, že bude teplá sekaná. A opravdu byla a byla dobrá. Po snídani jsem šel rovnou do Agricoly na individuální cvičení. Celou dobu jsme se snažili uvolnit skřípnutý nerv v krku a celkem se to povedlo, ale pořád to dost bolí. Pak jsem šel na laser a nakonec do radonové koupele a suchého zábalu. Po procedurách jsem se rozhodl dát malou procházku po části zrušené železniční trati, abych udělal radost zejména Hugovi.

Od kruháče je to trochu nahoru a pak po krásné rovné asfaltce. Je vidět, že se jedná o původní železnici, člověk si s tím dal vlkou práci. Je mlha a dusno jako v sauně, cítím houby, určitě tu všude rostou. Potkávám uměleckou zídku z pálených cihel s motivy z poloviny 60. let. Pak se dozvídám informace ze stojanu. Zaujme mne, že v roce 1957 je železnice zrušena a že v roce 1980 využívá tunel státní podnik Zelenina jako sklad zboží. Pak nastává lehké klesání, zdola slyším šumění potoka a také aut, co jezdí sem a tam. Nakonec dojdu až k tunelu a je krásný, fotím ho jako celebritu. Nakonec se odhodlám k návratu a vyfuním ten kopeček. V sauně jsem to ještě nešel. Odpoledne vyrazím podobným směrem a navštívím vyhlídku Dívčí skok.

K obědu mám Frankfurtskou sekanou pečeni a bramborovou kaši. A výtečnou guláškovku, třikrát jsem si přidal. Po obědě jdu rovnou na Agricolu, v kavárně si obědnám láhev Sauvignonu s tím, že si vypiji jen trochu a zbytek až po bazénu, abych se neutopil. Poněkud mě překvapí, že přinesou láhev již otevřenou a místo džbánu vody na mě kouká láhev minerálky. Ale nakonec se domluvíme. Víno je dobré. Ovšem raději bych ho pil se svojí ženou. Ostatně všechno s ní rád dělám.

Do bazénu je nás asi osm, docela dost. Přejdu dva metry a čekám s ostatními, až si pro nás přijde pan terapeut. Je to legrace. Pak si jedna dáma vzpomene, že zapomněla plavky a já bodře křičím, že to nevadí. Cvičení je dobré, příjemné a archimédovsky povznášející. Užijeme si půlhodinu v mělké teplé vodě a pak se vracím do kavárny, abych dopil láhev. Už je čas, přesunout se do pátého podlaží, čeká namě elektřina. Navíc mi došly baterky v mobilu a tak nemohu ani fotit, ani nic. Po elektrotortuře se vracím na pokoj, abych dopsal deníček a dobil telefon. Pak vyrazím na Dívčí skok.

Už nemůžu čekat na dobití telefonu, vyrážím na procházku. Od kulaťáku je to do pěkného kopečka, po silnici a na sluníčku. Cítím, že mě klepne. Po půl kilometru uhnu k lesu a stoupání není už tak dramatické. Otočím se a vidím pod sebou Jáchymov. Pěkný pohled. Vcházím do lesa a vedro už není tak šílené. Cesta je pěkná a celkem pohodlná. Potkávám nějaký hrobeček malého dítěte. Spousta kamení, dole zurčí potok. Za chvíli dorazím k altánu na vyhlídce Dívčí skok. Je tu krásně a klid. Musím se otočit a běžet zpátky, abych stihl večeři. Cestou se zastavím na malou odměnu v podobě Svijanského Barona 15. Pak už seběhnu ke kruháči a rovnou na večeři. Děvčata mají smaženého kapra a krůtí závitek. Já jsem si objednal těstoviny se špenátem, zapečené sýrem. Výborné. Ale musím se dojíst točeňákem, snad ho ještě nevyprodali. Přeji pěkný večer všem.

Fotografie ze dneška jsou uložené tady.

Neděle. Budím se ještě před budíkem a uháním do koupelny, abych nezdržoval kolegu. Baví mě ten řád, kdy musíme (vlastně nemusíme) stihnout snídani na sedmičku, protože o půl hodiny později už máme smůlu. Dnes opět a na dlouhou dobu naposledy, míchaná vajíčka s uzeninou. S děvčaty se bavíme o karambolech lázeňských hostů, kdy upadnou na schodech či je přivře škodolibý výtah. Pak pro ně musí přijet sanitka, protože jsou ve špatném stavu. A také se bavíme o hlídači parkoviště, který odmítá nechat projít lázeňské hosty přes zámkovou dlažbu.

Jdu vyhlížet rodinku ke kruháči a sednu si před Lázeňský hotel Curie, na místo, kde se nesmí kouřit. Zatím jsem tu sám, ostatní ještě snídají. Pak přijdou první kuřáci, sednou si k popelníku, do míst, kde je kouření povoleno, zapálí si a všechen kouř jde na mne. Paráda. Zvedám kotvy a prchám na pokoj. Na rodinu počkám tam. Těším se, kam dneska společně vyrazíme. Procedury nemám žádné a tak času bude dost.

O půl devátě je tu mám, skočím do auta a jedeme na Boží Dar, obloha se sice mračí, ale přeháňky mají být až odpoledne. Zaparkujeme na velkém placeném parkovišti a jdeme k infocentru, abychom získali dětské pasy na Ježíškovu cestu. Dáme kratší okruh, i tak to bude dost. Vyrážíme na cestu, podle velké mapy, na náměstí jsou zbytky stánků ze včerejší Annenské pouti, vcházíme do luk a rašelinišť. Cesta je široká, pohodlná a za chvilku už stojíme před první kapličkou, takovou budkou, ve které se skrývají úkoly pro malé poutníky. Řešíme záludný úkol a pak vyrážíme dál. Péťovi se moc nechce, raději by se nosil, ale ještě je brzo a tak musí ťapat po svých a dost nelibě to nese. Potkáváme krásný rezatý potůček, který se klukům moc líbí. Zkusí, zda je voda mokrá a studená. S výsledkem jsou spokojeni a Péťa zapomíná na bolest nohou a uhání dál.

Cestou potkáváme pohádkové postavy ze dřeva, u kterých se fotíme a je veselo. Plníme úkoly v jednotlivých zastaveních, kluci testují sportovní aktivity, houpačky, prolézačky. Potkáváme i Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, Péťa provede veletoč na lavičce, až je z toho sám překvapený, ale nic se mu nestalo. Jindra právě natáčela video a tak to má zaznamené, kdyby byl někdo zvědavý. Potkáváme i Lišku Bystroušku a sedmihlavou saň. Před dalším zastavením začíná poprchávat, schováme se před deštěm v budce, vyřešíme úkol a ještě chvíli čekáme, až přestane pršet. Pak se vydáváme dál a pořádný déšť nás překvapí na cestě. A ještě několikrát. Dokonce slyšíme bouřku. V poslední budce čekáme o něco déle, prší fakt hodně.

Vychytáme chvíli, kdy téměř neprší a vydáváme se zpátky do Božího Daru, do infocenta s vyplněnými pasy, aby kluci dostali krásný dárek od Ježíška. Opět začíná pršet, skáčeme do auta, Jindra převlékne děti do suchého a jedeme na Mariánskou, kde má sestra mého spolubydlícího chatu Lesanka. Musíme objížďkou, protože hlavní silnice je rozkopaná, ale Jindra to zvládá bravurně, přestože prší tak, že není vidět na dvacet metrů před auto. V Lesance si dáváme jídlo. Já se těším na Hamburskou kýtu s knedlíkem, kluci si dávají rizoto a Jindra polévku. Když Matýsek uvidí, že mám něco, co připomíná svíčkovou, prohlásí, že chce to, co má tatínek a tak si vyměňujeme talíře. Rizoto je výborné a dokonce ochutnám i masíčko s omáčkou, protože Matýskovi stačí jen knedlíky s kouskem masa a omáčky. Všichni jsme spokojení a tak to má být.

Cestou zpátky do Jáchymova se kocháme pohledem z vršku, zastavíme se na chvilku v cukrárně a dáme si nějaké dobroty. Pak už mě vyloží před Lužicí, Jindra mi přivezla všechny knížky Putování Hrocha, abych je měl na plánovanou besedu a na oplátku ode mne dostane hromadu špinavého prádla. Rozumná výměna. Na večeři mám Pařížský řízek s kaší. Raduji se, že řízek je přes celý talíř, ale jen do chvíle, kdy zjistím, že třetina je těstíčko. Ale nevadí, je to moc dobré. Byl to pěkný den a už se těším na pondělí, na další procedury. Hezký večer.

Dnešní fotky najdete tady.

Toto uteklo, dneškem končím první týden lázenského pobytu. Budu mít za sebou celkem 25 položek z rozpisu procedur. Našlapal jsem cca 30 km po okolí. Ke snídani byla tradiční vajíčka s uzeninou a bylo jich dost. Za chvíli jdu na radonovou koupel a po obědě přijede Jindra a pojedeme na Horní hrad. Ozvu se později. Pěknou sobotu všem.

Oběd se opět vydařil, kulajda a mexický guláš s rýží. O půl jedné dorazila Jindra s naloženým autem a vyrazili jsme na Horní hrad, kde jsme byli vlídně přijati. Dokonce dorazil i Soron s přáteli, kteří tu budou mít příští týden svatbu. A dorazila i Peťulka s přítelem. Noční prolídka, kterou vedl geniální herec Viktor Braunreiter, začala lehce po osmé večerní. Prošli jsme se kolem hradu a vyslechli množství více či méně podložených informací. Musel jsem se odpoutat od davu a jít na hrad napřed, protože záda a krk protestovaly při dlouhém stání a pomalých přesunech.

Na nádvoří mne několik kamarádů nahlodalo a z nápadu přespat na Horním hradu se stala noční můra. A tak jsem využil dobrosrdečnosti Viktorovy a nechal se odvézt zpátky do Jáchymova jeho luxusním vozem typu Stealth německé výroby.

Jediná fotka dnešního dne (nějak jsem zapomněl fotit) je tady.

Jupí, je pátek, probudil jsem se čtyři minuty před budíkem, obloha je modrá a krk skoro nebolí. Paráda. Za chvíli vyrážíme na snídani, myslím, že budu mít míchaná vajíčka, ale nechám se překvapit. Ten objednávkový systém na dva dny dopředu, mě baví. Vždycky jsem překvapen, co jsem si to objednal, protože si to prostě nepamatuji. A legrační je, že v ten konkrétní den, mám vždycky chuť na něco jiného, než co jsem si objednal. Po snídani jdu na "pytel s CO2" a pak na radonovou koupel.

Už jsem zpátky, napsal jsem hromadný mail klubový. Snídaně byla luxusní. Přinesli mi míchaná vajíčka a bylo jich nějak málo, ale říkám si, asi páteční porce. Ale děvčata hned začala protestovat, odchytla procházející servírku a přinutila jí vyměnit talířek, dostal jsem plnou porci a všichni byli spokojení. Mám skvělé spolustolovnice.

Suchá lázeň s CO2 tentokrát proběhla úplně bez problémů. Asi proto, že jsem už věděl, co mě čeká a tělo tolik neprotestovalo proti nezvyklému prostředí. Možná i proto, že nebylo takové vedro. Radonová koupel byla rovněž luxusní. Teď mám chvíli čas před obědem. Pak mě čeká elektřina a skupinové cvičení v bazénu. Odpoledne bych chtěl vyrazil k lanovce na Klínovec, je to celkem 7 km, tak snad to dám.

Oběd se vyvedl. Ovarová polévka s kroupami a pak Holandský řízek s bramborovou kaší. Bylo to moc dobré a já vzpomínal, jak nám dělala maminka holandské řízky a jak jsem si přidával. Tady mám smůlu, ale nevadí mi to, dojím se večer v Žumpě (to je restaurace). Děvčata u stolu opět perlila a bylo veselo. Také jsem si vsadil, tak mi držte palce, ať to vyhraju, protože pak se budou dít velké věci. Díky.

Po odpoledním pouštění elektrický šoků do zad jsem měl chvíli času a tak jsem navštívil kavárnu v Agricole a dal si dvojku milerky a minerálku. Bylo to celkem dobré víno, pokud by mi nevadilo, že na lahvi bylo uvedeno Víno Mikulov a v láhvi bylo Maďarské víno. Příště zkusím Sauvignon či Rulandu šedou v pozdním sběru, tato vína už jsou Moravská, ale ne ze Znovínu, tak to bude stejně překvapení. Po dvaceti minutách jsem se přemístil o pět metrů vedle a spolu s ostatními se vydal do bazénu na skupinové cvičení. Byla to legrace, protože jsme dostali pěnové hady a s nimi jsme posilovali. Dost mě překvapilo, jak moc se jim nechtělo pod vodu. Byla to docela fuška, ale ve vodě, tak jsem byl spokojený.

Po bazénu jsem spěchal na pokoj, abych se převlékl do cestovatelských kraťasů a mohl vyrazit na odpolední výlet na Klínovec. Šel jsem po silnici, dál od kruháče, směrem na sever a domy se postupně stávaly smutnějšími, méně obývanými a méně krásnými. Na konci byly už jen fabriky. A pak příroda. Celou dobu mne provázel skotačivý Klínovecký potok. Došel jsem až k soutoku se Stísněným potokem a uviděl krásnou kaskádu z kamenů. To byl rachot. Stále jsem pokračoval po silnici do většího a většího kopce. V tom mi zavolal Pavel z Horního hradu a řešili jsme sobotu a náš příjezd. Telefonování nám vydrželo až k lanovce a celou dobu jsem funěl jako lokomotiva.

Zakoupil jsem si zpáteční lístek na lanovku za lidových 190 korun a spěchal, aby ji nezastavili. Když jsem totiž přicházel, lanovka stála a tak jsem se bál, abych nemusel čekat na další cestující. Nastoupil jsem na čtyřsedačku a sedl si doprostřed, aby se nepřevažovala, zahryzl se do zábradlí a očekával závrať, která se záhy dostavila. Přesto jsem se snažil fotit, protože ty výhledy byly prostě fantastické. Cesta nahoru trvala asi čtvrt hodiny a pěkně se ochladilo. Pokochal jsem se obnovenou kamennou rozhlednou i vysílačem. Zjistil, že ten velký hotel, který si pamatuji z dětství, je zavřený a všude je hromada různého hmyzu. Asi tam zapomněli nějaké dobroty nebo provozního. Pak jsem se vrátil k lanovce, že pojedu zase dolů, ale chyba lávky, musel jsem počkat asi dvacet minut do celé, protože lanovka jezdí v celou a o půl.

Tak jsem si prošel ještě spodní část pod lanovkou, udělal další fotografie a zjistil, jaké mají ceny v místní restauraci. Plzínka za 50, pohoda. Zpáteční cesta lanovkou byla o něco rychlejší a výhledy ještě krásnější, jen sluníčko mi šajnilo do očí, tak nevím, co jsem nafotil. Dole jsem váhal, zda jít po žluté značce nebo po silnici. Vyhrála silnice, to je jistotka. Navíc už nemám tolik času a nemůžu riskovat kamzičí stezku. Šlo se mi krásně a za hodinku jsem byl zpátky na pokoji, kde jsem si dal rychlou sprchu, převlékl se a vyrazil na večeři. Mám mleté maso zabalené v zelném listu s bramborem. Dobré to bylo. Děvčata byla v dobrém rozmaru a tak jsme se špičkovali, až se zakuckávaly.

Teď je večer a ještě nevím, zda zůstanu na pokoji nebo vyrazím do Žumpy. Uvidím, s čím přijde spolubydlící, pokud přijde.

Tak přišel a prohlásil, že má děsnou žízeň a že jdeme na pivko. Nechal jsem se tedy zlákat do Žumpy na jedno pivo. Zde jsme se potkali se Sykym, truhlářem, který si zapomněl v jiné restauraci telefon v nabíječce. Známe ho z minulého posezení. Je kontaktní a komunikativní. Někdy až moc. Volá z mého telefonu na ten svůj a domlouvá si donášku. Pak se bavíme o jeho zranění a anabázi po místních nemocnicích. Je to poněkud náročné a Syky dělá dramatické pauzy. Proto se náš večer v Žumpě poněkud protáhl a odcházeli jsme jako poslední hosté. Sykyho jsem si vyfotil, protože je dost podobný mému synovi, ale je o osm let starší. Na pokoji spolubydlící prohlašuje, že už nikdy neusne, že se mu o dnešním večeru bude zdát a nakonec usne. Jdu také spát. Dobrou.

Fotky najdete zde.

Dnes je čtvrtek a obloha se zatáhla černými mraky. Ochladilo se a za chvíli začne drobně krápat. K snídani mám tradičně míchaná vajíčka a pak hned běžím na první mučení, vlastně cvičení. Opět musím zatahovat svaly, které běžně nepoužívám a vypadám u toho jistě velmi zábavně. Naštěstí hned po cvičení si odpočinu v radonové koupeli a zábalu. Pořád prší, dneska to na procházku nevidím. Zpátky na pokoj. Skřípnul jsem si nějaký nerv u krční páteře a je to dost nepříjemné. Snažím se to uvolnit, ale kýžený výsledek se nedostavuje. Je to pořád horší. Náladu mi poněkud spraví oběd, kdy mám smažený hermelín s bramborem a tatarkou.

Po obědě se ještě zastavím na recepci hotelu Praha, kde je programová specialistka Karolína a s ní se domlouvám na Povídání o středověké pouti. Přejdu mezi kapkami deště do Agricoly a do masáže mám ještě chvilku. Zastavím se ve druhém podlaží v kavárně a dám si malého Bernarda. Na hermelín a tatarku jsem si nemohl dát nic lepšího. Trochu mi to pivko vadí u masáže, kdy zalehnu žaludek, ale na druhou stranu mi šikovná masérka uvolnila ten krk. Po masáži se přesunu nahoru do pětky a nechám si laserem luxovat jizvu.

Pro dnešek je to všechno. Vracím se zpátky na pokoj. Krk už mě zase bolí, je zima a nevlídno. Lehnu si a budu lázeňsky odpočívat. Snad to zvládnu. Dobrou.

Tak, válení mi jde. Dokonce jsem dvakrát usnul a málem prošvihnul večeři. Byla by to škoda, protože jsem měl čevabčiči s bramborem a byla to dobrota. Cestou na večeři jsem pěkně zmoknul a děvčata se mě ptala, zda jsem zpocený. Prča. Teď neprší a tak cesta zpátky na pokoj byla v pohodě, jen je všude spousta vody a člověk si musí dát bacha, pokud ho míjí auto. Doufám, že mi zítra pomohou s tím skřípnutým nervíkem v krku a nebo, že to přejde samo. Asi to zaspím. Zítra bude pěkně a zase někam vyrazím. Třeba na procedury.

Fotky ze dneška nejsou žádné.

Utíká to, už je středa. Včera jsme skutečně vyrazili na pivko a to do zařízení, zvaného Žumpa. Navzdory názvu je to tam útulné. Ovšem smrdím hrozivě. Díky dvěma krabičkám cigaret, které se u našeho stolu za večer vykouřily. Bavili jsme se o všem možném. Politika střídala podnikání a bylo veselo. V noci jsem pak nevychytal usnutí a vychutnával jsem si chrápání spolubydlícího pro změnu já.

Ráno jsem vyskočil jako laňka přesně v 6:15 a obsadil koupelnu, abych byl rychle hotový a mohli jsme se vystřídat. Ovšem kolegovi (slíbil jsem, že nenapíši jeho jméno, aby se nemusel stydět něco říci) se vstávat nechtělo. Navíc mi pochvalně oznámil, že jsem v noci ani moc nechrápal. Prý mi to pivko svědčí. To, že jsem skoro nespal, ho očividně překvapilo. Vyrazili jsme na snídani. Míchaná vajíčka s uzeninou. Jsem prostě konzervativní. Děvčata měla dobrou náladu a těšila se na procedůry. Musel jsem prchnout, protože na mne čekala moje dnešní první a to Techniky měkkých tkání. Podle informace spolubydlícího jsem se těšil na příjemnou čtvrthodinovou masáž jizvy. Místo toho jsem prožil patnáct dlouhých minut vyčerpávajícího cvičení na lůžku, které tak tak snášelo moji hmotnost.

Už se těším na další mučení, totiž cvičení. Pak následovala oblíbená koupel v radonové vodě. Dvacet minut v příjemně teplé vodě, jen ta vana by mohla být větší, ale to je můj celoživotní problém. Vedle malinkatého sprchového koutu, kde se bojím, aby mi neupadlo mýdlo, protože bych se pro něj nemohl shýbnout, ale musel bych vylézt ven a pak zase naskočit. Odpoledne se mám potkat s Hugem a Kristýnkou, tak jsem zvědavý.

Po obědě, který byl tradičně dobrý, objednal jsem si karbanátek s kaší a ještě byla zeleninová polévka, jsem se na chvilku potkal s Pavlem, majitelem Horního hradu. Pozval mne na sobotu na Noční prohlídku, tak se už moc těším. Pak jsem vyrazil na první skupinové cvičení v bazénu. Byla to legrace i fuška. Voda byla příjemně teplá, ale záda protestují. Dneska bylo toho pohybu už nějak dost. Po bazénu mě ještě čekaly elektrické impulzy. Teď to dopíšu a běžím k autobusové zastávce, kam za několik minut dorazí kamarádi. A opravdu, ve 14:41 přijíždí autobus s Hugem a Kristýnkou, naskakuji a kupuji lístek k Radnici. Přece nepůjdeme pěšky do takového kopce. Je vedro a málo času.

Vystupujeme za několik minut pod kostelem sv. Jáchyma. Oba cestovatelé fotí jako japonští turisté. Jdeme kolem mincovny a hledáme Svojsíkovu cestu, abychom našli první studánku. Chvilku bloudíme, protože nás zavedu do slepé uličky a to díky tomu, že nám volá pan ředitel lázní a domlouváme se na zorganizování Povídání o středověké pouti pro lázeňské hosty. Nakonec se vrátíme a pak už jdeme najisto ke studánce. Je tam báječně chladivá voda. Hugo vytahuje láhev Neuburského jakostního 2015 a vkládá ji do studené vody. Za deset minut je víno krásně vychlazené a můžeme si ho vychutnat. Mají otevírák i skleničky. Jsou skvěle připraveni.

Pak pokračujeme po naučné stezce, kolem bývalého dolu Josef, pak kamzičí stezkou až k evangelickému kostelu, který hlídá velký pes. Kolem kaple sv. Anny a hřbitova, až ke druhé studánce, která již jen kape. Pokračujeme kolem hotelu Běhounek a lesní cestou k Radium Palace, pak už rovnou cestou ke třetí studánce, kde je užitková voda. Poslední část cesty k Údolí mlýnků si Hugo už moc neužívá, je vidět, že je unavený. Ale množství mlýnků nám vlije čerstvou krev do žil. Fotí jako o závod a pak se už musíme vracet, abych stihl večeři. Odvedu je do podniku Žumpa a sám jdu na večeři. Objednal jsem si Švýcarské brambory, koho by napadlo, že je to vegetariánské jídlo. Hrůza. Musím se dojíst masíčkem. Jdu do Žumpy, kamarádi si dali večeři a jsou spokojení. Dávám si dvojku Sauvignonu a trochu ovarového kolena. Paráda. Pak jdeme na pokoj, abychom ochutnali vínečko z Hauenštejnu, které mi v poledne věnoval Pavel.

Je výborné. Nakonec si dáváme luxusní Semillon Ledňáček 2015, který mi poslala moje báječná žena. Je sice teplejší, ale přesto báječné. Hugo netrpělivě pokašlává, protože jim za chvíli jede zpáteční autobus. Loučíme se a těšíme se, kdy se zase uvidíme. Je večer a já mám fakt dost. Dneska už budu jen odpočívat. Dám italskou sprchu a pak Malého pitavala z velkého města. Pěkný večer všem.

Fotky z dnešního dne jsou tady.

Ráno mě vzbudil budík. V 6:20, no hrůza. Po ranní hygieně se vrátím na pokoj a koukám na spolubydlícího, který je zaražený a má kruhy pod očima. Ptám se, co se děje a on, že prý chrápu. To prý ale není to nejhorší. Ze spánku vykřikuji různé věty a výhrůžky a prý se mě v noci bál. Tak jsem ho uklidnil, že nejsem nebezpečný. Moc to ovšem nepomohlo. Pak jsme šli na snídani. Konečně mám jídlo podle svého výběru. Do této doby jsem nikdy nevěděl, co mi na stole přistane, ale nevadilo mi to, protože všechna jídla byla dobrá. Děvčata jsou v dobré náladě, kterou jim ještě zlepším, protože nechci máslo, které je na příděl a dám jim ho. Po snídani uháním na první procedůru, je to laser a sídlí v pátém podlaží, tedy úplně nahoře v Agricole. Pak mám radonovou koupel se zábalem, o dvě podlaží níže. V devět hodin mám hotovo a tak vyrážím na procházku.

Tentokrát jen kousek, do Údolí mlýnků. Jsem na tuhle atrakci moc zvědavý. Dokonce tu mají v květnu slavnost Otevírání mlýnků, kdy na potůčku přibudou další mlýnky. K mlýnkům se váže několik pověstí. Umisťují je sem prý milenci, aby jim společý život klapal. Ale také lázeňští hosté, protože věří, že klapot mlýnku dokáže zahladit jejich hříšný a prostopášný život v lázních a dál budou bez poskvrnky. Ale vypráví se i pěkná pověst, kdy byl z jednoho statku vyhnán tovaryš, který se zamiloval do dcery majitele. Prý neměl dost peněz, aby si ji mohl vzít. A neměl se vracet dříve, než nějaké peníze sežene. Mladík vyrazil navečer a tma ho zastihla v lese u potoka. Tam se rozhodl přečkat noc, napil se vody a protože byla těžká (plná radonu), hned usnul. Probudil ho až pláč dítěte. Bylo to hastrmanské děcko a táta vodník už byl na prášky, protože ho nemohl stále uspat. Tovaryš si ovšem věděl rady. Byl velmi šikovný a tak sestrojil mlýnek, umístil ho na potok a rytmické klapání zeleného synka hned uspalo.

Táta vodník byl nadšený a tovaryšovi věnoval říční perlu a nějakou trávu. Ráno, když se mládenec probudil, zjistil, že má v kapse místo trávy hrst stříbrňáků a tak se mohl vrátit pro svu milou. Od té doby tu lidé staví mlýnky a čekají odměnu. Cesta k mlýnkům je krátká a pohodlná. Některé jsou nové, jiné starší. Jedny se točí, jiné stojí a odpočívají. A všechny jsou krásné. Musím se rychle vrátit na pokoj, abych vám o tom mohl podat zprávu. Další procedůra mě čeká odpoledne, po obědě a pak se uvidí.

K obědu jsem si dal rajskou s knedlíkem a hovězím a byo to moc dobré. Polévka byla bramboračka s houbami a dokonce jsem jeden kousek houby snědl. Děvčata jdou odpoledne na mlýnky, tak jsem zvědavý, jak se jim budou líbit. Já mám ještě jednu procedůru, suchou lázeň s CO2. Vůbec netuším, co mě čeká. V kabince se téměř svléknu a pak si vlezu do obrovského modrého pytle a sestřička mě zaškrtí u krku. Pak si sednu a následně lehnu na lůžko. Do pytle je vtažena hadice a hned poté je naplněn oxidem uhličitým. Je to prča, vypadám jako velká játrovka. A takhle mám ležet půl hodiny, no hrůza. Najednou mám pocit, že je mi horko. No, není to pocit, je to jistota. Úplně hořím a taky se pěkně potím. Třicet minut. Pouští tu relaxační hudbu a dvakrát si klimbnu. Potřebuji se poškrábat na nose a jde to velmi obtížně. Je mi děsné horko. Pak mě vysvobodí a já jsem volný. Hurá.

Odpoledne se nechám odvézt autobusem ke kostelu sv. Jáchyma a Anny. Jsem unavený z procedur a navíc je děsné vedro. Za dvě stanice zaplatím dvanáct korun a během čtyř minut vystupuji U radnice. Jdu rovnou do muzea, kde jsem byl před mnoha lety. Projdu si expozice a dokonce se tu může i fotit. Bez blesku. Nahoře je úžasná výstava Bez hranic, umění v Jáchymově a Krušnohoří mezi gotikou a renesancí. Tahle výstava trvá až do 18.9. 2016 a doporučuji její návštěvu, ostatně jukněte se na fotky. Ale naživo je to lepší. Pak jsem se ještě zastavil v infocentru, kde jsem pořídil podrobnou mapu Jáchymova, pohledy a místní pohádku. Paní v pokladně se mě ptá, zda jsem Hroch, že mě zná, ale že jsem míval delší vlasy. Říkám, že před sto lety, že to nemůže pamatovat a že bývám spíše holohlavý. Opáčila, že mě pamatuje s culíkem. Má dobrou paměť.

Vyrazil jsem zpátky ke kruháči. Pěkné vedro je znásobeno černými kraťasy a černým tričkem. Ani nevím, co mám k večeři, nechám se příjemně překvapit. Dnes večer bychom měli se spolubydlícím vyrazit na pivko, tak jsem zvědavý, jak to dopadne.

Dnešní fotky jsou zde.

Je tu pondělí. První skutečný lázeňský den. Hned po snídani, kdy byl chléb, máslo, šunka, sýr a rajče, jsem se vydal do Agicoly k panu doktorovi. Vše šlo jako na drátkách, pan doktor byl fantastický a za půl hodiny jsem už měl v ruce rozpis procedur. Mám toho opravdu dost, každý den pět až šest kousků, ale naštěstí je to naplánované tak báječně, abych se mohl věnovat i zdejší přírodě a pamětihodnostem. Dnes ve dvanáct hodin mám první radonovou koupel. Jsem zvědavý, jak budu snášet poněkud vyšší teplotu. Snad se nesloupnu :)

Vyrazil jsem na malou dopolední procházku. Pěkně na kruháč a do kopce po asfaltce k Běhounkovi. Pak stále dál, až ke studánce s chladivou vodou, jistě radioaktivní. Cesta je rovná a vede po vrstevnici, což kvituji s povděkem, stromy dávají krásný stín a sluníčko chce dohnat včerejší absenci. Dojdu pod hřbitov, nad kterým je krásný kostel Všech svatých prý ze 12. století. Projdu si i spodní hřbitov a pak se oklikou vrátím zpátky na kruháč. Nedá mi to a vyrazím ještě na druhý svah, kde se opravuje překrásná kaple svaté Barbory. Za chvíli už je oběd a po něm první radonová koupel. Prý mě to unaví, tak uvidíme.

K obědu mám Husarskou roládu s mletým masem a rýži. Polévka je Frankfurtská, dobrá, dokonce si přidávám. Děvčata se hádají, kdo sní víc zákusků a kam odpoledne vyrazí. Já vyrážím na první lázeňskou procedůru do Centra Agricola. Je to ve třetím patře, hodná sestřička mne hned vezme dovnitř. Zcela hambatý se nořím do příjemně teplé radonové vody. Po čtvrt hodině, kdy téměř usnu, jsem z vany vyhnán, zabalen do prostěradla a uložen do deky. Sestřička si posteskne, že jsem moc dlouhý a že po deseti minutách se můžu zvednout a odejít. V seznamu mám první dvě razítka. Pak jdu do přízemí na masáž zad. Je to velmi příjemné, někdy až moc, mám co dělat, abych nekvílel bolestí, ale dobrý.

Teď mám chvíli čas do dnešní poslední procedůry a proto vyrazím silnicí pod Hotelem Radium Palace a kolem minigolfu nahoru do lesa. Chvíli stoupám, až dojdu k tenisovému kurtu a už vidím to, co hledám. Krásnou studánku, ze které prýští voda. Trochu mě zamrzí cedule "užitková voda", ale přesto se opláchnu. Musím se vrátit, vezmu to tentokrát horem, z druhé strany Radium Palace a vzpomínám, jak jsme tu byli s kamarády a jak se Peti fotila u luxusního auta. Dojdu zpátky do Agricoly a stoupám do pátého podlaží, kde mne čeká elektrický proud, konkrétně interferenční proudy. Sestřička na mě kouká a říká, já vás znám, vy jste Hroch. A já přisvědčím a ona je spokojená, že mě poznala. Pak si lehnu na břicho a ona do mně pustí proud a je to příjemné.

Doběhnu na pokoj, abych si vzal mapu a pití a hned vyrážím na odpolední vycházku. Celkem asi osm kilometrů, musím máknout, abych to stihl na večeři. Vydám se z kruháče směrem k Běhounkovi a v první velké zatáčce uhnu do lesa, měl bych se napojit na žlutou turistickou značku a skutečně se mi to povede. Překvapuje mne, že tu jdu sám. Užívám si klid lesa a vůni hub. Někdy cesta vede po rovině, někdy do vršku, někdy pěkně spadne, přes potůčky a vyvrácené stromy. Pěkně funím a záda protestují, ale už se nemůžu vrátit. Volá Pavel, majitel Horního hradu, kdy prý se ukážu, že v sobotu je Noční prohlídka a zda dorazím pěšky po modré turistické. Přiznávám, že dneska testuji, zda to ujdu. Potkávám hromady borůvek, ale jsou moc nízko. Některá stoupání mi připomínají překonávání Alp se Zbultranem při cestě do Vatikánu. Vzpomínám na kamarády a myslím, že by se jim tu líbilo. Koušou mě hovada. Najednou je tu odbočka k Popovskému kříži, cíli mé dnešní cesty. Zaniklá hornická obec Popov je připomínána pouze cedulemi, lípou, rozbořenou kapličkou a právě dřevěným křížem na kamenném ostrohu.

Vyšplhám se až k němu a získávám krásnou závrať. Přesto udělám několik fotek, pěkně se pomodlím a zase sešplhám. Cestou nechápu, proč lidi všude odhazují odpadky. Proč nejsou schopní ty lahve a kelímky zase odnést do civilizace a tam je hodit do příslušného kontejneru. Nechápu. Zpátky to beru po zelené značce, je to větší cesta, která se nakonec promění v asfaltku. Záda jsou úplně nešťastná a pěkně bolí. K tomu mě přepadla hypoglykemie, ale nemám nic jiného, než vodu. Snad neomdlím. Příště si s sebou musím vzít Ketonal a nějakou tyčinku. Potkávám překrásnou lípu, které je už více, než 600 let. Pak potkávám dvě poutnice, které jsou mladší a ptají se mě, zda jdou dobře ke kříži. Jsem rád, že tam lidé chodí, že ten kříž není moc osamělý. Po silnici dodusám, až do Jáchymova. Z posledních sil dojdu na pokoj a dám si čokoládu od mojí ženy, ta mě zachránila. Pak si dám rychlou sprchu, převléknu se a šupajdím na večeři. Je hovězí plátek s rýží. S děvčaty u stolu probíráme všechno možné a je veselo. Pak už prchám na pokoj, abych všechno začerstva sepsal do deníčku. Beru si Ketonal a jdu odpočívat. Všem, co to čtou přeji pěkný večer. Nebo ráno. Nebo kdykoliv. Zítra nikam nešlapu. Možná.

Dnešní fotky jsou zde.

Po operaci páteře jsem byl odeslán do lázní. Prý je to dobré a pomůže mi to. Po mnoha peripetiích, kdy to vypadalo, že do lázní ani nepojedu, mne dnes, tedy v neděli, přivezla žena Jindra do Jáchymova. Na recepci hotelu Curie jsem se prokázal listinami a byl mi vydán průkaz. Pak jsem běžel za sestrou (zdravotní) do třetího patra, ta mne vyzpovídala, změřila tlak a vydala celou složku papírů. Uháněli jsme do hotelu Praha, kde je stravovací část. Ovšem dveře jsou na chip, jinak se tam nedostanu. Ten chip jsem nakonec našel na klíčích a bylo vyhráno. Získal jsem stůl číslo pět a první směnu. V praxi to znamená, že snídaně je od 7 hodin, oběd od 11:15 a večeře od 17:30. Pravděpodobně budu chodit brzo spát. Jednak, abych nebyl ráno nevyspalý na snídani a pak, abych si nedával druhé a třetí večeře po restauracích.

U stolu se mnou sedí tři báječné dámy. Je s nimi veselo a věřím, že to tak i zůstane. K obědu byla svíčková. Pak jsme se ubytovali ve čtvrtém patře domu Lužice. Krásný pokoj, obsazený již jedním lázeňským hostem, který ovšem nebyl v tu chvíli přítomen. Jindra mi nabídla vyložení oblečení do skříně a já se mohl konečně trochu natáhnout. Za chvíli zarachotil v zámku klíč a vstoupil můj nový spolubydlící. Jaké bylo jeho uleknutí, když zjistil, že si tu vybaluje hadry pěkná žena. Nejprve si myslel, že si spletl pokoj a pak se radoval. Ale jen chvíli, když zjistil, že jsem tam já.

Po ubytování jsme ještě sjeli na Horní hrad, kde jsme pozdravili obyvatele a chvíli poklábosili s hradním pánem. Kolem půl třetí mě Jindra vyložila zpátky v Jáchymově a odjela. A já zůstal sám v lázeňském městě a abych zahnal smutek, vyrazil jsem směrem k historickému centru, což je do kopce. Za malou chvíli jsem už pěkně funěl a za další chvíli začalo pěkně pršet. I schoval jsem se do jednoho výklenku a pozoroval mraky a přál si, aby déšť ustal. Nakonec se to povedlo a já pokračoval dále. Pak začalo pršet ještě o něco více a výklenek nikde. Hrůza. Pěkně jsem promokl a začal vonět. Nakonec jsem se přece jen schoval a opět čekal na menší pršení. Po deseti minutách jsem vyrazil dál, až ke kránému kostelu sv. Jáchyma. Udělal jsem pár fotek, navštívil infocentrum, kde měli turistickou mapu a počal jsem s návratem.

Po cestě jsem ještě jednou zmokl, ale už jen trochu. Na pokoji jsem se osprchoval v děsně malém sprchovém koutu italského typu, převlékl se, zkontroloval mapu a vyrazil na večeři. Dámy už byly u stolu a to jsem přišel v 17:33. Byl řízek s bramborovou kaší a bylo to dobré. Pak jsem vyrazil na recepci, abych si půjčil zařízení na připojení k internetu, pak jsem to všechno zapojil a už vám to píšu. A to je pro dnešek asi všechno. Zítra mi naplánují procedury, tak se zase ozvu. Mějte se pěkně.

FOTOGALERIE pro ty, kteří nejsou na FB :) je zde.

Po mnoha letech jsme si dovolili dovolenou. Na týden k moři. Letecky s all inclusive. Prostě paráda na pár dní. Vybrali jsme si čtyřhvězdičkový hotel Aqua Azur nedaleko pobřeží Černého moře v Bulharsku, v letovisku Svatý Konstantin a Helena, kousek od Varny. Místo kouzelné, léčivé, svaté a klidné. Ideální pro rodinnou dovolenou s dětmi.

Odlet byl z Prahy v 5 hodin, ovšem na letišti jsme měli být už ve tři ráno. Luxusní čas, zejména po krásné akci Historických slavností Libeňského míru, kde jsme se zúčastnili v sobotu do večerních hodin. Navíc nám vybouchl odvoz na letiště, ovšem nabídla se promptně Peti Kadeř, což jsme kvitovali s povděkem. Balila Jindra a já byl rád, že se toho hemžení nemusím účastnit. Prostě jsem se jen lehce těšil. Petra nás vyložila ve tři čtvrtě na tři ráno před letištěm a my se vrhli do skleněného terária plného lidí. Zjistili jsme, že na odbavení čeká dalších tisíc lidí a tak jsme si šli sednout, protože stání ve frontě mě rozhodně nebaví. Po půl hodině mě Jindra donutila zaujmout pozici ve stále ještě dlouhé frontě, ale protože jsem nechtěl komplikovat situaci a chápal jsem její obavu, že odletí bez nás, neprotestoval jsem.

Po dalších čtyřiceti minutách jsme byli zbaveni kufrů, vybaveni palubními lístky a prolustrováni policistou. Kolem DUTYFREESHOPU, který byl jako jediný otevřen jsme se prosmýkli k záchodům a pak na osobní prohlídku, kde jsem musel odevzdat i pásek a zbuchly mi kalhoty. Když jsem opět nebyl určité důstojnosti, spatřil jsem naše letadlo a zděsil se. Něco tak malého jsem ještě neviděl, natož, abych v tom letěl. Nastoupili jsme, obsadili naše sedadla, připásali se a už jsme rolovali. Čekal jsem, jak mě to vtáhne do sedačky během startu, ale bylo to klidné a mírné. Stejně, jako celá, téměř dvouhodinová plavba vzduchem. O vzrušení se postaral pouze palubní personál, to když nabízel obložené bagety za 95,- a nápoje v podobné relaci. A pak také kapitán, když před přistáním nejprve udělal zběsilý pokus s námi ještě doletět kousek dál a pak s letadlem praštil o ranvej. Přesto mu někteří pasažéři zatleskali.

Pak jsme byli vypuštěni z letadla do příjemných 23 stupňů Celsiových, bylo cca 8 hodin ráno místního času, tedy 7 našeho. Placaté autobusy nás převezli k moderní budově letiště a tak jsme byli odbaveni a zanedlouho nám i přijela zavazadla. V letištní budově jsme se od označených lidí dozvěděli, že do hotelu nás odveze autobus číslo 55. Našli jsme ho hned, krásný Mercedes z osmdesátých let. Čekali jsme nějakou tu chvíli, než nám slečna delegátka oznámila, že musíme počkat, protože někomu ztratili kufr. Za další chvíli nám oznámila, že to ještě chvíli potrvá a nakonec nám řekla, že ještě musíme počkat, protože se ztratilo dítě a babička ho zoufale hledá. Dítě se nakonec našlo na zadních sedačkách, kterak si hezky hraje s jinými dětmi a babička ho nezajímala. A jeli jsme.

Slečna delegátka nás asi šestkrát přivítala v Bulharsku, pak nám oznámila, že projíždíme Varnou a pěkně nám vyprávěla o pamětihodnostech tohoto města. Cesta trvala asi půl hodiny a tak jsme u hotelu zaparkovali něco po deváté. S hrůzou jsme vyslechli informaci, že pokoje budou připravené až někdy odpoledne a že do té doby musíme vydržet v lobby baru. Oběd nás čeká od 12:30 a hned po příjezdu nás opáskovali modrou stužkou na znamení ALL INCLUSIVE. Péťovi se to moc nelíbilo. Dostali jsme pití na přivítanou a na desátou jsme se sešli dole v konferenční místnosti. Zde jsme dostali dávku informací, až se z nás pot lil. Seznámili jsme se s animátory, dali si další pití a šli čekat na bar.

Pokoje nás čekaly již před obědem, dostali jsme klíč od pokoje 430 a byl útulný. Jen vstupní dveře vypadaly, že se do nich vloupala jednotka SWAT s beranidlem. Obsadili jsme postele, převlékli se do plavek s šupajdili k moři. Po dlouhé době, někteří poprvé, se smočíme ve spoustě slané vody. Moře je kousek pod námi, asi pět minut chůze, pláž písečná, vlny mírné, moře čisté a očišťující. Péťovi se však živel nelíbí, řve a nechce do něho. Najde si ústí obrovské trubky, ze které vytéká průzračná tekutina, snad nezávadná a tam si hraje. My ostatní se cachtáme v moři.

Letos jdeme na Bacín poněkud později. Už není mráz, ani sníh, ani ledovka. Přesně na 700. výročí narození Karla IV. jsme našli jediný volný termín, kdy si můžeme vyrazit na bájnou horu, nejvyšší v Českém krasu. Sraz byl domluven na půl devátou u pokladen na Hlavním nádraží. Obával jsem se počasí, protože hlásili ošklivo, zimu a déšť, ale realita byla nakonec úplně jiná. Organizátorem byl jako obvykle Zbultran, ovšem postarali jsme se o pořádnou medializaci, aby se výletu mohlo zúčastnit co nejvíce lidí. Těšil jsem se na davy výletníků a poutníků, co se pomalu nevejdou do jednoho vagonu. Těšil jsem se, jak si pořídíme hromadnou jízdenku s ohromnou slevou. Jak bude veselo. Nakonec se to podařilo, přestože se výletu účastnilo pouze nejdrsnější jádro. Tedy Zbultran, Ajka, Jindra, Péťa, Matýsek a já. Vlastně ještě jedna poutnice, ale ta k nám doskotačila později.

První veselost nastala u pokladen, kdy si Ajka objednala skupinovou jízdenku pro dva do Litně a měla velkou radost, že je to tak levné. Nakonec se zjistilo, že bychom museli vystoupit v Libni, protože slečna pokladní špatně slyšela jméno naší cílové zastávky. Pak to opravila a Ajka byla ráda, přestože platila o dost více. Pak si šel zakoupit skupinovou jízdenku pro dvě osoby i Zbultran. Jaké ovšem bylo jeho překvapení, když platil o něco více, než Ajka, přestože tvrdošíjně uplatňoval slevu, odkazujíc se na držení Opencard. Vysvětlilo se to. Ajka totiž dostala jízdenku pouze pro jednu osobu. A tak bylo třeba vytisknout novou. Nakonec jsme získali i speciální barevné jízdenky pro děti a po půlhodině jsme kvapem vyrazili na nástupiště, aby nám to nakonec ještě neujelo.

Měli jsme ještě několik minut a tak bylo možné vytvořit sousoší se sirem Nicholasem Wintonem. Pak jsme obsadili polovinu horního patra modrého elefanťáku a pak už se jelo. Degustovali jsme dobré čokolády, ale i malé lahvičky se Znovínským veltlínem, jen tak na zavínění. Nastoupila škola a vypadalo to, že by si dali také. Nakonec jsme vyskákali v Zadní Třebani, kde na nás čekal přípoj. Mazali jsme podchodem, jak disienti v jednom filmu, kde je honila bezpečnost (myslím VB). Obsadili jsme část vagónu skleník a čekali na posledního poutínka, Laďku, která přijela vlakem od Berouna. Našli jsme se, naskočila a vyrazili jsme na poslední část ranní cesty vlakem. Bylo veselo, ale dávali jsme pozor, abychom nepřejeli, resp. aby nás vlak neodvezl zase jinam, jak už se nám to jednou povedlo. Ale to bylo v zimě, kde byl všude sníh a všechno vypadalo stejně, dnes jsme málem vystoupili brzo, to, když Zbultran vytrhnul zamčené dveře.

Na revitalizované zastávce jsme vykonali startovní foto a vydali se po modré TZ, která nově vede mimo hlavní silnici, což je bezpečnější. Došli jsme až k našemu oblíbenému obchodu, kde mají teplou sekanou a další dobroty a tam jsme se občerstvili. Nyní již po zelené TZ se vydáváme do dlouhého táhlého kopce, kdy cestou obdivujeme věnec, koně, Karlštejn, brouky, naháče na louce a probouzející se přírodu. Na vrcholu stoupání dáváme první dospěláckou láhev vína, kterou nese Laďka a to Muscat od moravského vinaře. Péťa už nechce šlapat a tak se nechá nést, Jindra má speciální šátek a tak je nošení lehčí. Z nedaleké střelnice k nám doléhá zvuk střelby a já se obávám, abych to nechtl, jako nejvýraznější člen výpravy. Pak to vezmeme po poli, které nevypadá osetě a jde se po něm dobře. Objevuji polodrahokam, který se v mé ruce promění v obyčejný kámen. Asi jsem na něj neměl sahat.

Před námi se objevuje majestátní kopec s čupřinou ze vzrostlých stromů. Bacín. Musíme se k němu vyšplhat, abychom si zasloužili jeho svatost. Jde se o poznání lépe, než v zimě. Užívám si to. Sluníčko, vůně i energii. Dojdeme až k průrvě či snad jeskyni, kde se obětovalo a vlastně obětuje i dnes. Provedeme obřady a celé to zapijeme skvostným jakostním Dornfelderem z ročníku 2015, samozřejmě Znovínským. Posvačíme a vyrazíme na další cestu. Po loukách a polích, až na cestu a silnici, kde se opět napojíme na zelenou značku. Ta nás dovede až do lomu Homolák, kde se v zatopené části někteří z poutníků osvěží. Za námi motorkáři konají roztodivné kousky tam, kde jsme před časem s kamarády dělali totéž, ovšem bez motorek. Opět pokračujeme dál, nyní po neznačené cestě, ale správným směrem. Možná. Dojdeme klesáním až na silnici a protože jsem lehce dezorientován, zavedu skupinu na druhou stranu, než kam máme jít. Prodloužíme si trasu o necelých půl kilometru, ale nikomu to nevadí. Možná. Kolem nás proudí auta a motorky a my se ploužíme do kopce, až opět narazíme na zelenou značku, která odbočuje do polí a do ještě většího kopce. Vyšplháme až k vodárně pod krásným stromem, na rozcestí značek Pod Vinnou. Zde si odpočineme. Dáme Neuburské, jakostní, suché, 2015, znovínské, báječné, osvěžující. Povídáme si a je nám dobře. Prostě pohoda, klídek.

Pokračujeme po žluté a zelené. Až do obce Tobolka, kde mají krásný rybníček, váhu, na kterou nestačíme, opravenou kapličku a hlavně tříděný odpad, který se líbí Matýskovi a bezchybně třídí jednotlivé láhve a odpadky. Jdeme dál, opět pouze po žluté, chvíli po silnici, pak po lesní cestě, překonáme závoru a klesání a objížďkou (je tam totiž soukromý pozemek) dojdeme až k pramenu Koda. Zde se řádně posilníme chladnou vodou a vyrážíme na poslední úsek do Srbska. Vzpomínáme na blátivé klouzání v šíleném kopci. Naštěstí dnes je sucho a tak se jde dobře. Poslední desítky metrů lákáme děti na dobroty v restauraci, aby tam došly. Povede se nám to a dokonce získáme i pěkný stůl, ke kterému se všichni vejdeme. Dáme si dobroty, ale moc se nezdržujeme, protože nám jede vlak domů, tedy do Prahy. Původní myšlenku, že se zastavíme na Náplavce, na slavnosti růžových vín, necháme na jindy. Můj první výlet po operaci byl poněkud náročný i pro mě, natož pro Matýska a zejména pro Jindru, která většinu cesty táhla Péťu na zádech. Klobouk dolů a zase někdy příště, snad se to povede.

Deníček Zbultranův a fotografie jsou TADY.

Je sobota ráno a po včerejším uzení se mi nechce vstávat, hýbat se a vlastně ani mluvit. Ovšem musíme připravit těsto na placky a také divadlo na pohádku. Naštěstí nejedeme daleko, jen dolů, do Libně. Koná se tu další ročník Libeňského posvícení. Hlavní celebritou je secesní kostel svatého Vojtěcha a kolem něho se vše točí. Přijedeme na místo, domluvíme se na umístění hrošího stanu a začneme vybalovat. Potkáváme hromadu známých z celé republiky a je to veselé setkávání. Ve stánku benešovského pivovaru Ferdinand uzřím Vaška Vyvadila a je mi jasné, že si dám JEDNO skutečné pivo. Připravujeme kamna na pečení placek, řešíme ozvučení pohádky a vítáme se s Liborem.

Zbultran s DP a Petrou jsou dneska na Libušínské bitvě a zde je jejich deníček. Pan Berka je zase v Brandýse na zámku a vítají tam císaře. My pečeme placky a lidi to baví. Kousek od nás jsou roztodivné atrakce, které nepotřebují elektřinu a dýchají nostalgií zašlých časů. DJ nám k tomu všemu hraje rozličnou muziku a u kostela Tomáš nafukuje krásné balónky a je tam i tombola. Přesně v 15 hodin svolávám děti na plácek pod atrakcemi na pohádku a sejde se jich opravdu hodně, až nemáme kde hrát, ale poperu se s tím a dobře to dopadne a je svatba. Odpoledne začne trochu poprchávat, ale naštěstí máme bytelný stan. V šest večer zase naložíme auto a vrátíme se domů. Začne konečně pořádně pršet. Prostě pohoda. Děkujeme za pozvání, moc jsme si to užili. Tak zase příště :)

Tak, je tu jaro a s ním i lepší počasí. Proto jsme přijali výzvu a sešli se před devátou hodinou dopolední na Kobylisích. My tam dorazili včas, Děda Prokop s velkým předstihem a ještě stihnul sprdnout nějakého nevychovaného bezdomovce a Pokladi, tedy Petra se Zbyňkem dorazili akorát na čas. Po bouřlivém přivítání, kdy to vypadalo, že jsme se léta neviděli, jsme počkali na tramvaj číslo 17, která nakonec dorazila pěkně nízkopodlažní, obsadili jsme zadní prostor a dojeli až na zastávku Čechův most. Tam nám po chvilce jela pětka a ta nás vykopla kousek od Strakovy akademie. Přeběhli jsme na ostrůvek, který již byl notně obsazený a počkali na 22. Do první jsme se nedostali, ale do té druhé už celkem ano. Jen Péťa z toho měl lehké trauma, protože nikam neviděl. Vystoupili jsme u Hradu, ale pak zase naskočili a dojeli až na Pohořelec, abychom si cestu ku Hradu pořádně užili.

Cesta ku Hradu byla poměrně volná, sluníčko krásně prohřívalo vzduch a dělalo skvělou atmosféru. Dostali jsme se až k první bráně a tam to již pěkně houstlo, všichni čekali na příjezd císaře, prodrali jsme se boční otevřenou branou do Hradu a šli rovnou až ke katedrále, kde bylo i honosné pódium, tam začínala fronta do Starého královského paláce, do které jsme se postavili a dobře jsme udělali. Zanedlouho odbila desátá a my se dostali do hradních útrob. V mohutném štrůdlu jsme byli posouváni mezi provazy a prošli jsme si všechny přístupné místnosti, pokochali se pohledem na sváteční Prahu. Jezdeckými schody jsme palác opustili a rovnou se vydali do další fronty na katedrálu. Ta již byla poněkud delší.

Ovšem interiér katedrály za to čekání opravdu stál. Prostor byl prodchnutý vůní kadidla a slunce se pasírovalo skrz barevná vitrážová okna a vytvářelo roztodivné obrazce na stěnách a zemi. Prošli jsme si celou katedrálu a já si užíval přítomnost světců a vůbec předků, kteří nám toho tolik odkázali a my si toho tak málo vážíme. Tedy, alespoň někteří z nás. Chtěl jsem se v klidu pomodlit v jedné z dřevěných lavic, ale všechny byly sevřeny krouceným provazem a nedostupné pro člověka pokorného. A tak jsem modlitby díků odřívala jen tak za posunu v hroznu dychtivých návštěvníků. Pak nás proud lidí vyplivl opět ven a my prošli kolem pódia, kde hrála Hradní hudba, k bazilice svatého Jiří. Zde jsme zjistili, že fronta na vstup čekajících návštěvníků sahá až ke zmíněné katedrále, že pokračovali jsme ulicí Jiřskou dále ku purkrabství nejvyššímu. Zde jsme zřeli, že fronta do Zlaté uličky podobně je dlouhá a tak vynechali jsme i tuto kratochvíli.

Zastavili jsme se u okna do purkabství, kde býval vhled do atria. Nyní tak je pohled na štěrkem vyzdobené nádvoří, jen kašna zde zůstala. Sebrali mi mnoho let dětství, kdy jsem s kamarády na kulaté lavici byl přítomen bojovému rozdílení jednotlivých místností v baráku. Tedy v Domě českoslovených dětí, krátce DČD. V tom domě se totiž skrývalo množství místností, každá jiná a jinak úžasná. A ve většině z nich jsme drželi službu, aby se návštěvníkům dostalo té nejlepší pomoci. Největší bitva bývala o Hudbu, Velký společenský sál či o Hernu. Vzpomínám si na stovky dnů, co jsem prožil v našem baráku, kdy jsem se doplazil po Starých zámeckých schodech, v šatně se převlékl do pionýrského kroje a na poslední chvíli šel do Atria. Kolem sgrafit, na kulatou dřevěnou lavici. Už tu nejsou ani sgrafita, ani lavice. Dávný závan radosti dětí, co přišly na Purkrabské slavnosti, se tiše ozývá v zákoutích vyčištěného nádvoří. Smutně na to kouká bronzové Mládí s vyleštěným přirozením.

Zde se potkávám s dávnými kamarády ze šermířské skupiny Kadeti, se kterými jsme kravili právě na purkrabkách. Pamatují se, jsou starší, ale pořád jim to jde, jsou tu i kamarádi kejklíři a hudebníci. Pokračujeme dál, pod Černou věž, co bývala Zlatou ještě před velkým požárem. Pak uhneme do zahrad, snad je projdeme, mělo by to jít. Je krásně a sluníčko se do nás pěkně opírá. Dokonale vysekané trávníky se pokusí pohnojit Matýsek a ostraze se to moc nelíbí, ale je jí to prd platné. Péťa je ovšem vyhnán i s maminkou na nedaleké toalety. Nakonec dojdeme až k zátarasu, zahrady nejsou průchozí z důvodu naší bezpečnosti. Musíme se poněkud vrátit a po Plečnikově schodišti vydusat ke katedrále. A pak až před Hrad a do ulice Nerudovy. Cestou potkáme potulného barda, tedy Jirku Wehleho, který má nové CD a tak ho získám i s věnováním. Dojdeme do krčmy U sedmi švábů a obsadíme celý stůl a poručíme si dost jídla i pití. Je tu šero, ale naše oči si postupně zvyknou.

Nakonec seběhneme až na Malostranské náměstí a vběhneme do tramvaje, co nás doveze na metro. Dojeme do Letňan, ke Zbyňkovi a Petře. Pracuje se tu, ale nám s dědou Prokopem to nevadí, popíjíme šampus a radíme a je nám veselo. Kluci pomáhají a hlavně Jindra. Tu baví dláždit a vůbec není sprostá (jako dlaždič). Užijeme si podvečer jako celý den. Prostě pohoda s přáteli, děkujeme.

A co napsal a nafotil Zbyněk?

Je sobota dopoledne a jedeme jen kousek, na Elsnicovo náměstí, kousek od libeňského zámečku, kde jsme se před čtyřmi lety s Jindrou brali. Dnes se na náměstí koná velkolepá oslava při příležitosti 120. výročí zahájení provozu elektrické dráhy z Prahy až do Libně a Vysočan. Může za to pan Křižík. Připomínáme si dobu secese a tak sháním pěkné oblečení. Mám ovšem se svojí postavou poněkud smůlu. Všude mají věci jen na prcky. Nakonec mi pomohou v Městských divadlech pražských.

Akce se koná až odpoledne, ale my sem směřujeme už na desátou a děláme dobře, protože pak se sem už nedostaneme. Roste tu velké pódium, množství stánků s rozličnými dobrotami i dárky. Pro naše modelky je připraven velký stan, aby se mohly v klidu a nepozorovány převlékat. Je tu množství lidiček v dobových kostýmech, vojsko i četníci. Začíná to tu žít a přesně v jednu hodinu odpolední to celé zahajujeme slavnostní salvou.

Program je pečlivě vyvážený, bohatý, veselý a pestrý. Všichni příchozí a že jich se tu sešla hromada, si přijdou na své. Jezdí historické tramvaje, hudba hraje, módní přehlídka je okořeněna přepadením lapkou a jeho zneškodněním četnictvem. Chudák pan Berka. Se soumrakem akce končí a nad prázdnícím se náměstím se vznáší duch spokojenosti, nadšení a radosti. Tak zase příště.

Vím o tom už poměrně dlouho. Tedy, o konkrétním termínu operace. Dlouho se to odkládalo z důvodu možného rizika neúspěchu. V létě jsem si došel na Centrum bolesti, dostal nové bobule a nakonec i žádanku na neurochorurgii. Na Homolku. Pan doktor Prokop se dlouho nerozmýšlel, když spatřil moji magnetickou rezonanci. Nabídl mi operaci před Vánoci, ale to jsem odmítl z důvodu velkého zaneprázdnění a domluvených akcí. Proto jsem si po Novém roce oběhal předoperační vyšetření, v pátek se došel nahlásit a provést všechno papírování, abych se v neděli objevil odpoledne a šel si rovnou lehnout na pokoj 754. Doprovázela mne Jindra a já byl rád. Moc jsem se bál, jak operace dopadne. Na pokoji jsou dvě postele, já mám tu u okna. Veselý pan Mareček mne na pokoj uvede a ukáže vše potřebné. Seznámím se s panem Karlem na druhé posteli, který by už dávno byl doma, ale protože měl doklady zamčené v sejfu na sekretariátu, musel čekat do pondělí. Trochu pech.

Pak Jindra odjede a já tu zůstanu sám. Máme na pokoji televizi a jsem bez wifi, musím se přihlašovat přes data. Snažím se komunikovat alespoň na Facebooku a pomocí sms. Celkem to jde a baví mě to. Jsem převlečený do pyžama a postel je dostatečně dlouhá. Venku je už tma, když nám přivezou večeři. Pečené kuře, chleba a okurku. Vychutnávám si to vestoje u okna. Ten chleba je vážně výborný. Uprostřed debužírování přijde sestra, musíme vyplnit nějaké papíry a také mi vezmou krev, protože mám vysoké jaterní hodnoty a mohlo by to zhatit operaci. Ostatně personál, tedy všechny sestry i lékaři a všichni ostatní, tu jsou moc příjemní a dost mi to pomáhá. Nakonec dojím večeři, aniž bych tušil, že je to na dlouhou dobu poslední jídlo. A aby toho nebylo málo, ještě dostanu čípky, abych si tu dobrotu dlouho neužil.

Noc přečkám celkem v pohodě, ráno je budíček v šest hodin. Dostanu další oblbovací prášek, vykonám ránní hygienu a závidím snídani svému kolegovi. Pak dostanu slušivý lehký přehoz, musím se svléknout a čekat na posteli, až si mne odvezou. Je to tu. Potetovaný mladík mne veze k výtahu, snažím se zakrýt nervozitu lehkým vtipkováním, ale asi mi to moc nejde. Mladík se totiž nesměje. Dojedeme až k operačnímu sálu, kde si přelezu přes takové speciální výdejní okénko na druhé lůžko, pak mě odvezou na sál, kde mi něco píchnou do ruky a pak mám dýchat z hluboka do masky. A pak? Pak si už nic nepamatuju. Vlastně, pak se probírám na pokoji číslo 754, vedle sedí Jindra.

Pondělí spíš prospím a musí to být se mnou zábava. Proto nechápu, že tu Jindra vydržela až do pozdního odpoledne. Mezitím, než mě zašili, se vyměnili spolunocležníci, z pokoje s intenzivní péčí se sem nastěhoval nový pán. Po práci se za mnou zastavil ještě Zbyněk, asi chce vidět ležícího Hrocha, mám radost, že si můžu povídat, ale pořád se mi ještě chce spát. A taky bych si dal něco k jídlu. Ale mám smůlu, ani oběd, ani večeři nedostanu. Prý bych mohl blinkat. Rána mě při každém pohybu pěkně bolí. Nesmím vstávat z postele, dostanu bažanty, které jsem v životě neviděl - papírové. Bojím se, že prosáknou, ale uvnitř je nějaký písek, který moč promění na gel. Modlím se, aby mi to šlo, abych nemusel dostat cévku. Jde mi to náramně a nestačí odnášet bažanty do tříděného odpadu. Rehabilitační sestra mne poučí, co mám a nemám dělat a že zítra poprvé vstanu z postele. Moc se na to těším, už mě ležení nebaví. Navíc ze mě trčí hadice s nádobou na odkapávající krev a nepořádek z rány. Není to pohodlné.

V úterý konečně dostávám snídani. Chleba a paštiku. A také bílou kávu. Nepil jsem ji asi sto let a je to zážitek. Vychutnávám si paštiku a báječný chléb. Vím, že nemám hltat, protože po dlouhé hladovce by se mohl žaludek zbláznit a já celý den nic nejedl. Po snídani je tu rehabilitace. Dostanu pokyny, jak cvičit a rovnou to provádíme. Pěkně to bolí. Pak se převrátím a speciálním chvatem se postavím na nohy. Vůbec se na to necítím, ale bojím se upadnout. Naštěstí tu je chodítko, co vypadá jako řečnický pultík. Obejmu ho a udělám první nesmělé krůčky, jako malé dvoumetrové dítě. Pak jdeme ven, na chodbu. Projdeme se, mohu dělat delší kroky. Dojdeme až ke krásným obrázkům od jednoho pacienta, kochám se jimi, ale pak se musíme zase vrátit, aby toho nebylo moc. Mám toho dost. Až nad hlavu, ale baví mě to.

V dalších dnech se situace opakuje s tím rozdílem, že k snídani mám vařené vajíčko nebo šunku nebo termix. K obědu pak guláš, pečeni a k večeři třeba zemlbábu. Pokaždé jím u okna a pozoruji cvrkot za ním. Jindra za mnou přijede vždy o půl desáté, přestože návštěvy jsou až od desíti. Včera s sebou dokonce vzala babičku a byla to legrace. Moc jsme si to užili. Byla tu i Ajka a donesla mi směs vynikajícíh oříšků na posílení imunity a proti trdomyslnosti. Dnes dorazil i děda Prokop a přivezl s sebou dva hrochy, tedy figurky. Jeden je na zádech, prý před operací a druhý juchá na hlavě, tedy je po operaci. Taky se ukáže Zbyněk s Petrou a přinesou mi láhev Metaxy a dokonce se objeví i pan Berka s pivkama a ovocem a Zuzanou. Je tu veselo. Tady mne navštíví Vojtěch a kolegové Zbyňka Ruda a Rosťa, ten mi přinese láhev archivního Veltlínu ze Znovína. Škoda se s těmi prášky a injekcemi nemám na alkohol chuť.

Ve čtvrtek večer mi volá Jindra, že babičku odvezla sanitka do nemocnice, něco s dýcháním, není to s ní dobré, dost se o ní bojím. A to jsem s babičkou před chvíli mluvil po telefonu a zněla celkem v pohodě. Nechápu. V pátek dopoledne mě mají propustit do domácího léčení. Pojedu vleže sanitkou, to bude jízda. Dostanu propouštěcí zprávu a došourám se k výtahům a pak k sanitce. Překvapuje mne, jak blbě se mi chodí, snad se to zlepší. Jízda je pekelná, zejména, když pan řidič brzdí nebo akceleruje. Držím se křečovitě lůžka. Doveze mne před barák, kde už čeká Jindra a jedeme do nemocnice za babičkou. Jsem moc rád, že mě tam žena vzala. Chtěl jsem babičku znovu vidět a udělat jí křížek. Doufám, že jí to pomůže. Moc jí přeji brzké uzdravení a už teď se těším, jak nám bude veselo. Pak mě odveze Jindra zase domů, jdu si lehnout, mám toho až nad hlavu. Usínám jako malé kotě a nechám přírodu, ať léčí.

Máme za sebou oslavu Silvestra a také vítání nového roku a myslím, že se to opět povedlo dokonale. Dokonce nám na půlnoc napadl čerstvý sníh, prakticky první v této zimě. Dnes je sobota a my se musíme vykopat z vyhřátých pelíšků, pořádně se obléci, naskákat do auta a dojet na parkoviště pod hradem Valečov. Jede s námi Zuzana a Petr M. Ostatní, tedy organizátor Zbultran, Petra, DP a Laďka, jedou modrým autem. Po cestě si telefonujeme a přesto, že jedeme se zpožděním, jsme na místě první. Vítáme se bouřlivě a dáváme si rautík za auty, tedy vínečko a sýry s chlebem. Je to příjemné, neboť jsem nestihnul snídani.

Chvíli před devátou ranní doráží i Ivošek s mohutným pejskem Kubíčkem, jsme komplet a můžeme vyrazit na cestu. Během prvních metrů zjišťujeme, že to pěkně klouže a já se obávám, co na to řeknou moje záda. Ostatně, díky nim, je dnešní trasa poněkud krátká, vlastně díky Zbultranovi, který ví, že bych delší trasu prostě nedal. Jdeme na Valečov, je za deset minut deset, kdy otevírá kiosek pod hradem. Pan Mašín chce turistickou známku a tak bere za kliku, ale obsluha ji z druhé strany drží a tak se přetahují. Nakonec se mu podaří dveře otevřít a obsluha protestuje, protože nechce obchodovat. Ještě je brzo.

Pokračujeme na Valečovské skalní světničky, je to tu takový hobitín, do jedné vlezeme a fotíme se, zapálíme svíčku, aby bylo v krbu teplo a světlo. Dáváme další víno, tentokrát templáře a je to radost. Značka nás vede dál, dáváme pozor, abychom s sebou nešvihli, klouže to. Stále po červené, chvíli po silnici a pak zase do lesa, pěkné klesání, ale v hlubokém sněhu to jde. Zastavíme se na víno a báječný koláč od Kačenky. Začíná sněžit a je to pohádkové. Pokračujeme do kopce, pod zříceninu Klamorna. Musím si dát další prášek, záda už stávkují. Projdeme Píčův statek a také zkontrolujeme studánku, která je v dost špatném stavu. Nakonec vyfuníme až nahoru a kocháme se blízkými rozhledy. Ty daleké nám zahaluje mlha a sněžení.

Potkáváme novoroční turisty, mladé, starší. Všichni jsou v pohodě. Dojdeme až ke Drábským světničkám, překonáme příkré schody pomocí řetězu a lana. Je to dramatické. Pak si sedneme pod přístřešek, dáme RM 2009 a společnou fotografii. Někteří jdou nahoru na zříceninu. My ostatní je povzbuzujeme zdola. Pak nám je ale zima a chystáme se na další postup. Už víme, že na Krásné vyhlídce mají zavřeno, jeden pán nám to s radostí prozradil. Projdeme Studený průchod, krásné místo a fotogenické. Dojdeme až k restauraci, je opravdu zavřená a dokonce na prodej. Uvažujeme o podnikatelském záměru a pak toho necháme. Vracíme se po silnici a zelené značce. Teď už je to brnkačka, spíše z kopce a už to tolik neklouže. Jen tu jezdí auta.

Dojdeme až do Zásadky, kde na nás mrkne restaurační zařízení. Máme radost a vrhneme se dovnitř. Mají Rohozec a taky gulášek a polévky a tak jsme spokojení. Dáváme si občerstvení a užíváme roztopený krb. Ani se nám nechce vstávat, ale musíme, ještě nás čeká cesta domů a vysvobodit babičku od hlídání. Zbyněk s Petrou za nás zaplatí útratu, je to jako v ráji, v Českém ráji. Výlet se pěkně povedl, všichni přežili a hezky se vyvětrali. Už aby byl zase nějaký výlet, ale to bude až po operaci, alespoň pro mne. Jsem zvědavý, jak se to povede.

Deníček Zbultranův najdete na tomto odkazu i s fotkami!