Závěr roku byl jako obvykle hektický a místo toho, abych se radoval z příchodu Spasitele, vychutnával předvánoční atmosféru na pražských tržištích a překyseloval si žaludek nekvalitním předraženým svařákem, věnoval jsem se Klubu, jeho zásobování a zvelebování. Vždyť akcí tu bylo věru hodně. Ne, nestěžuji si. Pravda, mohlo by chodit více lidí, ale to se časem jistě poddá.

Koncem roku mne silně zasáhla zpráva o úmrtí Václava Havla. A to nikoli proto, že bych jím byl zaslepen, prostě si myslím, že takovýchto lidí je škoda. Uvědomuji si, že Bůh se také potřebuje obklopovat dobrými lidmi, ale my na Zemi je potřebujeme více. Snad proto si už povolal mého tátu a také strejdu a spoustu dalších dobrých lidí. Věřím, že se ještě potkáme.

Ve středu 21.12. jsme se zastavili ve Středisku pro Ranou péči a předali jsme jim vybrané prostředky. Celkem toho bylo skoro dvacet tisíc. Děkuji všem, kteří se opět podíleli a pořídili si některý dárek Putování Hrocha.

Letošní Vánoce jsme měli rozlítané. Přece jen bylo třeba zvládnout Prahu i Plzeň. A zvládli jsme to výborně. I na první svátek Vánoční, kdy je tradiční oběd u tety Marcely, kam se už skoro nemůžeme vejít, jak je nás moc. Jen mne mrzelo, že se nemohu zúčastnit Zbultranova tradičního výletu Z Valečova do Borku, ale i jinam. Prostě jsem nemohl mluvit a v krku jsem měl knedlík. O to větší radost mi dělaly sms výletníků.

Ve čtvrtek 29.12. jsme pak bouřlivě oslavovali kulatiny paní Jindry. Dokonce jsem vytvořil třípatrový dort, celý obalený marcipánem a také jsem podle živých modelů tvaroval lilie z marcipánu, který jsem obarvil a tak byl dort velmi veselý. Nikomu se snad špatně neudělalo a tak to dobře dopadlo.

Silvestr se v Hroším klubu začal slavit s úderem 16 hodiny. Maminka s Jindrou, tetou, Majkou a dalšími vytvořily děsně moc chlebíčků a jednohubek a obložených talířů, že to nikdo nikdy nemohl sníst. A to ani v případě, že dorazil dědeček s babičkou z Plzně. Po páté hodině začaly přicházet další členové klubu a postupně jsme zaplnili žlutou místnost. Střílelo se z girlandovačů a na zemi byla hromada lesklých kousíčků a také se házely konfety a to se nejvíce líbilo Matýskovi.

Pak už nás bylo tolik, že se část přesunula do zelené místnosti a rozdělili jsme se. Iniciátorem byl Zbyněk s Petrou. Popili jsme luxusní (cenou) Sauvignon od Líbala a pak další dobroty a chvíli před půlnocí jsme vyrazili do podkroví, abychom mohli sledovat ohňostroje nad Prahou a tím ušetřit nemalé peníze za pyrotechniku. Povedlo se to, bouchli jsme šampus a radovali se z nového roku. Zbytek oslav jsme prožili zase dole v Klubu. Tedy jen někteří. Matýsek a dědeček už zůstali doma.

Před mnoha týdny jsem byl pozván Romanou Kdýrovou (to je ta krajkářka), abych dorazil k nim do Odolené Vody - Dolínku, do rodného domku Vítězslava Hálka. Termín byl jasný od počátku a tak jsem měl dost času odříci všechny ostatní akce. Vyrazili jsme s Jindrou s časovým předstihem a kolem čtvrt na šest jsme byli před domkem. Už tu na nás čekala paní Kášová a zanedlouho dorazil i pan Straka a pustil nás dovnitř. To už se scházeli sousedé a já měl radost, že nebudeme sami.

Chvilku po šesté hodině už byla místnost plná. Dokonce dorazily i děti a tak jsme mohli zahájit pohádkovým příběhem O Betlémské hvězdě. Zazpívali jsme si Půjdem spolu do Betléma a přestože lev odmítl jít za Betlémskou hvězdou, dopadlo to dobře a zvířátka spatřila Ježíška. Potom si všichni sáhli na Betlémskou hvězdu a mysleli si na přání, které se určitě splní.

Zapnuli jsme projektor a začalo vyprávění o cestách poutníka Hrocha. Probrali jsme první cestu na Horní hrad, i jeho historii a pohnutý osud. Také došlo na cestu do Vatikánu. Po ní byla krátká pauza na občerstvení, kterého tu bylo dost. Samé dobroty a také čaj. Po přestávce jsem ještě vyprávěl o kočovném divadlu a lehce se dotkl i Českých patronů a Putování bez přestání z roku 2010. Nakonec si mohl každý odnést nějaký dárek Putování Hrocha a já měl radost, protože lidé si brali i několik knížek najednou a tak došla třetí knížka, ale slíbili jsme, že ji dovezeme. Celkem přispěli obyvatelé Kč 2.700,-, které předáme ve středu (21.12.) spolu s dalšími příspěvky Středisku pro ranou péči v Praze. Děkujeme.

A je tu zase šermířská burza. Zase budeme vedle Náčelníka, který tvrdošíjně prodává cédéčka a bude pohoda, přestože je to letos dál od Vánoc. Do Tyršáku jsme dorazili kolem devítky, dostali stůl a začali vybalovat. Náčelník už tam byl a hrál na celé kolo nějaké odrhovačky. Kopil jsem si chlebíčky, které tu mají skvostné a otevřel Svatomartinské MT. Prostě pohoda. V deset začali chodil lidičkové a byla legrace. Zastavili se tu i Avaloňané, tedy někteří a taky Andy a Sandy, dokonce Erik s Hankou z ČB se tu objevili. To bylo radosti. A taky Erik s Maruškou a Davídkem se přišli podívat. A Zbyňa. Prostě hromada lidí a taky si vzali hromadu dárků a já byl rád, že se s tím nemusím tahat zase domů.

Památné Ballotrie, tradiční Ballotrie. Díky tomuto kratochvilnému blbnutí, jsem potkal během několika ročníků spoustu zajímavých lidí a mnoho přátel. Tentokrát se Ballotrie přesunuly do farmy Kozodoj u Karlových Varů. Balíci se pořád stěhují, ale my je následujeme. Bylo krásné počasí, sluníčko, ale kosa jako blázen a já nevychytal oblečení.

Stejně, jako před rokem jsme se zúčastnili tradiční akce na vinici Máchalka, kterou najdete kousek od Proseku. Počasí nám přálo a tak jsme vyrazili na burčák. Kolem čtvrté odpolední jsme se potkali na místě se šermíři a dámami z Rebelu a také s dědou Prokopem, pak dorazila  paní Colombová a Zbyněk s Petrou. Prostě plná sestava. Stánek byl však nedobytně zavřený a na burčák jsme se mohli pouze těšit. Paní nám oznámila, že otevřou až po vystoupení šermířů. Pak tedy otevřeli, byla tam šílená fronta a do petláhví burčák nedávali, protože je ho málo. Ale deset plastových kelímků s burčákem nám dali. Prý, aby ho nikdo nenosil domů a vypilo se to všechno tady.

A tak jsme si koupili ještě láhev Chardonnay 2008 a hned ho otevřeli, ale neměli jsme to dělat, protože nám nechutnalo. A ten pán od červeného burčáku, který se také nedal pít, nám říkal, že je to v pořádku, protože on ta vína pro Máchalku dělá a je v tom nejlepší. A protože jsme se s ním nechtěli hádat, opustili jsme bojiště. Také i proto, že se tam vyrojila skupina umělců, co zpívá falešně, ale zato nahlas. Vyrazili jsme do Klubu a byla to dramatická jízda. Chvilku po nás dorazil jeden pán na ochutnávku, protože měl voucher ze Slevomatu a tak jsme udělali ochutnávku a nikomu to nevadilo a byla legrace.

Ten víkend, co právě skončil, byl pěkně nabitý. Zážitky, událostmi i novými místy. Vlastně i počasím, které si s námi pěkně hrálo. V pátek jsme hráli v Hroším klubu Šibenici, což je hra, kterou dotáhla paní Jindra a z počátku se nikomu nechtělo hrát. Ale její podstata je tak jednoduchá, že jsme ji po několika hodinách nechtěli přestat hrát. Prostě pohoda. V sobotu jsme měli poněkud pomalejší rozjezd, ale pak už to šlo, jako na drátkách. Kolem jedné odpolední jsme přistáli v obci Koleč, před stejnojmenným zámkem, který se opravuje a kde se také konal tradiční hudební festival Folkoleč. Tuhle akcičku moderuji spolu se Simonou Klímovou, nejoblíbenější zpěvačkou Středočeského kraje. Vytahali jsme všechny věci z auta, pan Berka už tu byl a popíjel Masalu a tvářil se šťastně. Byli tu i místní opilci a ti se stále chtěli družit a tak bylo veselo. Postavili jsme vozík a upravili ležení. S mými báječnými pomocníky to šlo jedna dvě. Tím nemyslím ty opilce.

Ve tři hodiny jsme uvedli první kapelu a už to běželo. Pak dorazil i Míla v Hroším tričku, což dožralo jednoho místního, že si pro to svoje z loňska doběhl domů. Během muzicírování se na pódiu vystřídala hromada kapel, ale i jednotlivci, jako Pavel Dobeš či Mirek Paleček. Během vystoupení druhého zmiňovaného natekla voda do elektriky a nevyletěl čert, ale pojistky. Ono totiž začalo cedit. Schovali jsme věci do velkého stanu čajovny, z čehož jsem neměl velikou radost, protože tam chovali obrovitááááánského hada. Překonal jsem svoji fobii a sáhl si na něho. Pěkné, ale fobii mám pořád.

Několikrát jsme se převlékli vždy do suchého, několikrát jsme zmokli. Večer jsme to pak všechno nacpali do auta a odjeli za Mílou k němu domů, kam nás pozval na přespání. A má to doma moc hezké, jen mu chybí žárovka v lampě, ale už na tom pracuje. Dali jsme si meruňkovici, coby prevenci před nachlazením a šli spinkat, protože v neděli nás čeká Hrdlív a hromada dětí.

Ráno pršelo pořád stejně, možná o trochu víc. Nasnídali jsme se báječných holandských řízků a dalších dobrot, které Míla připravil a vyrazili jsme na Hrdlív. Mezitím už volal Mára, že se blíží, ale né moc, protože neví, kde to je. Tak jsme je všichni navigovali a nakonec se to povedlo. Renatu, paní ředitelku MŠ a hlavní organizátorku Dne úsměvů, jsme potkali na začátku strašidelného (oficiálně pohádkového) lesa. Pak jsme se přemístili do hospůdky, protože pršet nepřestávalo, tam jsme inhalovali kouř a popíjeli drinky, než bylo rozhodnuto program přesunout pod střechu a to do obrovského sálu druhé hospůdky. A tak jsme se přemístili a začali připravovat vystoupení.

Kluci z VK Avalon si připravili zbraně, střelnici a ražbu mincí, paní Jindra malování na obličej a my s Mílou plackování a další kratochvíle. Jo a také divadlo. Přestože jsem pohádku nechtěl od kočovného divadla hrát, dneska hraji (i díky panu Berkovi) její padesátou reprízu. Děti se vrhly na jednotlivá stanoviště, ve dvě hodiny jsem je vyděsil pohádkou o drakovi a pak je kluci uklidnili šermířským vystoupením. A protože sluníčko opět vysvitlo a mraky se odvalily dál, přesunuli jsme se i my, zpátky na hřiště. Tam pokračovaly taškařice, Jindra malovala jednu kočičku za druhou a taky Betména a umrlce, myšky a tygříky. Jen zebru, kterou umím já, nechtěl nikdo. Vedle nás byly kolotoče a trampolína, která se moc líbila Matyasovi. Hrálo se tu divadlo, ale profesionálně (tedy s velkýma reprobednama) a večer si děti mohly opéct buřta na ohni, co báječně voní.

Nakonec jsme našlapali věci zpátky do auta, rozloučili se a vyrazili k domovu. Příští víkend bude Zámecká slavnost v Bukovanech. Tak jsem zvědavý, co je tam zase nového. Míla namaloval novou příležitostnou placku, tak jich pár vyrobím, ať máte co sbírat…